369.

Ol. 102, 4

 

Lýsistratos II.

a. u. c. 385

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Thébané v desátém roce druhé války boiótské bojovali proti spartské koalici posílené Athéňany na severu Peloponnésu. Zřejmě jim velel Pammenés: Epameinóndás s Pelopidou byli v Thébách souzeni za to, že loni přetáhli o čtyři měsíce své boiótarchie (tedy do roku 369?). Žalobcem byl jejich souspiklenec Menekleidás, zdatný řečník, ale závistivý, který oběma leaderům znepříjemňoval život; nešlo mu to, sám byl odsouzen za prosazování nezákonných poct pro Charóna, u něhož se před deseti roky protispartští pučisté skrývali, k finanční pokutě a později rozladěn poměry se neúspěšně pokusil sám o puč; dobu neznáme.

Menekleidás v nenávisti k oběma leaderům využil dokonce malíře Androkyda z Kýziku. Ten totiž před událostmi roku 379 v Thébách pracoval na obrazu jakési bitvy, na zakázce, kterou mu zadali jeho rodáci. Když se Kýzikos a Théby zbavily spartského protektorátu, Thébané nedokončený obraz zabavili a Menekleidás ho později po Leuktrách použil jako zbraně proti Pelopidovi a Epameinóndovi.

Navrhl, aby umělec obraz dokončil v poctu Charónovu s uvedením jeho jména za vítězství v jízdní potyčce u Platají (roku 373?) před bitvou u Leuter (371), v níž Thébané pod Charónovým velením pobili čtyřicet spartských vojáků. Pelopidás nápad odvrátil upozorňováním na to, že Thébané nikdy v podobných příležitostech nevyznamenávali jedince.  

U Kenchrejí pod hřbetem Oneion Thébané porazili Sparťany, jméno polemarcha neznáme, a oddíl Athéňanů pod Chabriou v bitvě, v níž vedle sebe stáli Athéňané a Sparťané jako spojenci poprvé po stu letech v jednom šiku. Thébané si vynutili cestu na Peloponnésos (podle jiné verse se touto událostí domohli cesty domů z Peloponnésu po loňském tažení). Athéňané t. r. schválili totiž žádost o symmachii s Lakedaimonskými a Fleiúntskými a na návrh Kéfísodotův prosadili, aby se velení společných akcí mezi nimi a Sparťany v poli střídalo po pěti dnech, a to na souši i na moři.

Thébané pak plenili kraj kolem prospartského Sikyónu a Pellény, ohrozili Epidauros, ale útok na Korinthos byl s pomocí Dionýsiových vícenárodních žoldnéřů, viz rok předešlý, odražen; jeho expedice dvaceti triér se pak vrátila domů. Pammenés se lstí zmocnil Sikyónu, když do nitra velké obchodní lodi kotvící v blízkosti městských bran ukryl pod náklad vojáky. Poněvadž celníci loď prohlédli jen zběžně, jejich vlast se načas stala součástí thébského bloku, viz rok 367sq. 

Arkadové na straně Thébanů pod svým hégemonem Lykomédem z Mantineie plenili okolí Asiny v Lakónii, když předtím porazili oddíl polemarcha Geránora n. Geradu a jeho v boji se čtyřiceti vojáky zabili. Lykomédés pocházel ze starého bohatého rodu. Vyzdvihoval starobylost Arkadů, praobyvatel Peloponnésu, a varoval před Thébany: "Nebudete-li po nich žádat spoluúčast na velení, brzy shledáte, že jsou druhými Lakedaimoňany." Pod jeho vládou brzy ochladly arkadské vztahy s thébskými špičkami a také s Élidou. Nicméně Arkadové zachránili u Epidauru, srov. zde výše, z obklíčení Chabriových žoldnéřů a Korinťanů vojsko argívské. Fleiúntští démokratičtí exulanti se marně pokusili o návrat do města: Fleiús zůstal oligarchický a při Spartě.

Zřejmě t. r. se občané obce Trapezús v Arkadii, kteří nehodlali přesídlit do Megalopole (viz předešlý rok), vystěhovali do stejnojmenného Trapezúntu v Pontu (jejich prapotomci byli po turecko-řecké výměně obyvatelstva roku 1923 n. l. po maloasijské katastrofě usazeni v Makedonii).

Athéňané vyjednávali s Mytilénskými, zakládajícími členy druhého délského spolku, aby se připojili k protithébskému spojenectví. Jednání za Lesbany vedl Hieroitás (předek Theofana, Pompeiova přítele? srov. rok 62), jemuž se dostalo dekretovaných poct stejně jako vyslancům Méthymny, Antissy, Eresu a Pyrrhy.

Podle fragmentárně dochovaných athénských usnesení z tohoto a následujícího roku došlo k uzavření symmachie roku 368; Thébané v Athénských očích nahradili Sparťany a proto je řeč o boji za svobodu Hellénů.

 

V Thessalii otrávil mstitel svého otce Alexandros z Fer tága Polyfrona, svého krvelačného strýce, který stačil během krátké vlády (viz předešlý rok) zahubit mnoho thessalských předáků, mezi nimi ve Farsálu Polydamanta, předešlého tága (viz rok 374). Vražedné kopí povýšil Alexandros na kultovní objekt a dal mu jméno Tychón, jinak přízvisko Hermovo ("někdo, kdo šťastně zasáhne ve správném okamžiku"). Iasonovým dětem adresoval dopis s kázáním, čeho všeho se mají držet a čeho vyvarovat sofista Isokratés, hostinný přítel jejich otce.

Byl by jim to řekl osobně, ale zdraví mu pro cestování tehdy již nesloužilo; bylo mu 77 let (z dopisu zachován jen úvod, vlastní doporučení jsou ztracena). 

Alexandros, syn Polydórův, se stal novým tágem Thessalů a jeho vláda do roku 358 je jednou z "vyhlášených" samovlád hellénského světa a také finále thessalského pokusu o hégemonii na všemi Hellény. 

Byl nepřítelem Thébanů a též Athéňanů, viz však rok následující. Thébané pod Pelopidou se vypravili na pozvání Alexandrových oponentů do Thessalie a obsadili Lárissu.

Odtud pokračovali do Makedonie, kde válčil král Alexandros II. s Ptolemaiem z Alóru (viz předešlý rok). Pelopidás zprostředkoval mezi Makedony smír (nevíme kde, kam až s vojskem došel a zda Alórský obdržel nějaké údělné území). S králem uzavřel symmachii a s třiceti dalšími šlechtickými syny byl Alexandrův mladší bratr Filippos (II.) vzat do Théb jako rukojmí míru a symmachie. V Thébách Filippa svěřili Pammenovi, srov. rok 370, uchvácenému láskou k chlapcům.

Méně pravděpodobná verse o thébském pobytu Filippově praví, že po tři roky žil v domě Epameinóndova otce Polymnida, zchudlého aristokrata, a že oba byli vychováváni pýthagorikem Lýsidem z Tarenta, srov. o něm v indexu s. v. školy (1): Filippovi bylo tehdy čtrnáct, Epameinóndás měl asi padesát a Lýsis/Lysis, exulant žijící v Thébách, snad až dvakrát tolik.

Lárisští Aleuadové (hlavou klanu v této době byl snad již Símos, viz rok 344) povolali proti Alexandrovi Ferskému makedonského krále Alexandra II. Tágos Alexandros se stáhl do svých Fer, Makedoni s exulanty byli vpuštěni do Lárissy, po obléhání se zmocnili jejího hrad a obsadili Krannón. Král Alexandros II. se zakrátko vrátil do Makedonie (srov. roky 357 a 353 - 352).

V Krannónu tímto pravděpodobně skončila tyrannida jistého Deiniy z Fer, syna Telesippova, muže pozoruhodného. Živil se lovem ptactva na okolních jezerech a řekách. Krannónští hledali nočního strážního a Deiniás práci vzal. Občané byli spokojeni, přibral k sobě kolegy a když se rozhodli vybírat desátek z obilné úrody, doporučil jim za výběrčího svého mladšího bratra. Získali si oblibu a při jedné velké náboženské opilé slavnosti provedl státní převrat, při němž zavraždil na tisíc Krannóňanů. Bližšího o něm není známo nic.  

Athéňané vyslali během roku do Thrákie vojsko, jemuž velel Ífikratés (blíže viz následující rok).

  

V Číně zemřel císař Lej-wang/Lei (vládl od roku 376). Na trůnu ho následuje jeho mladší bratr Sien-wang/Xian, který vládl do roku 321 jen jako pouhý divák bojů „válčících států“.

 

************************************************************

368.

Ol. 103, 1

Pýthostratos z Efesu

 

Nausigenés

a. u. c. 386

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. IV., P. Manlius Capitolinus dict.

************************************************************

V Olympii byl zvýšen počet hellánodiků z původních devíti (viz rok 400) na dvanáct, protože Élis byla právě rozdělena na dvanáct fýl (srov. roky 364 a 348). Prapůvodně bylo fýl deset (viz rok 471). Pýthostratos z Efesu byl prvním epónymním olympioníkem pocházejícím z Iónie.

 

Filiskos, vládce v Abýdu, přinesl do Delf z pověření Krále peníze od Ariobarzána, satrapy helléspontské Frygie, syna a nástupce Farnabázova. Následovala už potřetí (srov. roky 374 a 371) na perskou výzvu diplomatická jednání mezi Thébany a Sparťany. Jednání ztroskotala na otázce Messénie, kterou Lakedaimonští tradičně odmítali uznat za samostatnou. Filiskos pak začal verbovat pro Sparťany, a vlastně i pro Ariobarzána, vojáky: Sparťanům předal při odchodu z Hellady dva tisíce mužů s dopředu zaplaceným žoldem.

Do Théb poslal Artaxerxés Diomedonta z Kýziku s kupou peněz, aby uplatil Epameinóndu. Diomedón dal pět talentů Epameinóndovu mladému tehdejšímu příteli Mikythovi, aby svého milence přesvědčil, ten však resolutně odmítl a donutil Mikytha peníze vrátit. Diomedonta neudal, ale aby věc nerozviřoval, dostal ho tajně do Athén a odtud s Chabriovou pomocí odplul domů (k události mohlo dojít již roku 374).    

Proti Ariobarzánovi, který se teď ocitl, nevíme jak, na straně povstalce Datamy, viz rok 378, poslal Artaxerxés Mausóla a Autofradáta.

Někdy v této době oblehl Autofradátés, který porazil v poli Efesany, Ariobarzána v Adramyttiu, zjevně neúspěšně. Na Ariobarzánovu podporu vytáhl roku 366 ze Sparty Agesiláos a jako hostinný přítel Mausólův spory mezi perskými magnáty srovnal (a vzal od nich peníze). Kdy se tak stalo a kdy se Peršané přiklonili k Datamovi, nevíme, roku 363 n. 362 už stáli v táboře rebelů. Od Athéňanů, spartských spojenců, získal Ariobarzánés podporu ve flotile vedenou t. r. Tímotheem, viz rok 365.  

Dionýsios I. Syrákúský poslal Sparťanům druhou svou pomocnou výpravu, jíž opět velel Kissidás (viz rok 370 a předešlý). Vylodila se přímo v Lakónice a válčila pod vrchním velením Archidámovým na Peloponnésu proti thébsko-élejsko-arkadsko-argívsko-messénské koalici (srov. rok 373). Dobyli zpět Karye, kde Sparťané popravili všechny občany, a plenili území arkadských Parrhasiů, než jim přišli na pomoc ostatní Arkadové s Argívskými. 

Když uplynulo pět měsíců, doba syrákúské mise, vracel se Kissidás s oddílem domů přes Spartu, byl však se svými dvěma tisíci Kelty a Ibéry s padesáti jezdci zaskočen cestou v průsmyku Messéňany. Sparťané pod Archidámem, s nimiž Syrákúsané vypravili do Messénie a Arkadie, přišli spojencům na pomoc.

Arkaďané s Argívskými byli jimi poraženi v bitvě u Eutrésioi u posvátného háje s Hérákleovou sochou v "bitvě beze slz/adakrys maché" (Arkadů údajně zahynulo v boji deset tisíc, zato prý nepadl jediný Sparťan a ve Spartě plakali radostí, včetně Agésiláa, gerúsie a eforů). O koaliční změně Dionýsia I. viz níže. 

Arkaďané s Argívskými plenili Fliúntii, která setrvávala na lakedaimonské straně. Fleiúntští exulanti slíbili spojencům, že města dobudou a na město zaútočili. Arkadové s Argejci prokopávali hradby akropole, která byla těsně před dobytím, ale domácí se ubránili. Při tom přepadu Fleiúntu zahynulo osmdesát útočníků, viz dále roku následujícího.  

Théban Pelopidás, Epameinóndův spolubojovník a jeden z osvoboditelů Théb ze spartského područí, putoval s Isméniou po stížnostech řady Thessalů na brutální chování Alexandra Ferského znovu do Thessalie a Makedonie, kde nastala nová situace. Alexandros dával údajně muže z oposice zakopávat zaživa nebo zašívat do koží divé zvěře a roztrhávat loveckými psy, masakroval muže v magnétské Meliboji a thessalské Skotússe. 

Z Théb neměli žádný vojenský doprovod a až v Thessalii si najali žoldnéře. Byli to chlapi nespolehliví a v Makedonii se dali uplatit Ptolemaiem, takže s nimi nemohl Pelopidás počítat a musel přijmout Ptolemaiovy podmínky schvalující jeho královraždu, viz zde níže. Aby se jim za ponížení pomstil, rozhodl se Pelopidás, že se zmocní jejich rodin a majetků, které nechali ve Farsálu. U města se srazil s vojskem Alexandrovým a šel do jeho tábora vyjednávat neozbrojem.

Alexandros tak "zabil dvě mouchy jednou ranou": když za ním přišli do tábora Thébané přijmout vysvětlení o tágových agresivních činech, byli Alexandrem zatčeni a poslání do Fer k uvěznění a současně se Alexandros zmocnil Farsálu. Ve Ferách poznal Pelopidás Alexandrovu manželku Thébu a údajně na ni svými démokratickými postoji zapůsobil, praví literární pramen, viz rok 358. 

Thébané vyslali armádu, aby Pelopidu s Isméniou osvobodila, ale expedice neuspěla; její velitelé dostali doma od státní rady pokuty po deseti tisících drachmách. Alexandros uzavřel v té době symmachii s Athéňany, kteří do Thessalie vyslali třicet triér s tisícovskou hoplítů pod velením Autokleovou; že by do bojů zasáhli, nevíme.

Teprve větší vojsko Thébanů, které do Thessalie přivedl Epameinóndás (první výpravu neřídil), Pelopidu mohlo osvobodit: donutilo Alexandra, aby uzavřel třicetidenní příměří (mír a spojenectví Thébané odmítli) a vydal zajatce (viz následující rok). Epameinóndás nevyužil válečné výhody a zanechal za sebou neoslabeného Alexandra. 

 

V Makedonii se obnovily nebo pokračovaly dynastické půtky, viz rok předešlý. Ptolemaios I. Alórités zavraždil krále Alexandra II. (asi 20) během rituálního válečného tance jménem „telesiás“, a to na popud jeho vlastní matky Eurydiké I. Pelopidás (srov. výše a rok 370) se s žoldnéři vypravil do Makedonie proti Ptolemaiovi, který byl uznán za regenta výměnou za symmachii s Thébany: jako rukojmí poslal Pelopidás do Théb Ptolemaiova syna Filoxena s padesáti dalšími dětmi makedonských předáků a v Thébách ponechal i nadále mladého Filippa. Podle jiné verse byl Filippos (II.) rukojmím krále Amynty III., poslaným Illyrům a tito ho prý předali do Théb (?, srov. předešlý rok).

Mezi královrahy byl též jistý Apollofanés z Pydny, který se později sám stal obětí úkladné vraždy, důvody neznáme, a jeho dvě dcery vyrůstaly v Olynthu. Když zde padly do makedonského otroctví, viz rok 348, na přímluvu herce komediálních rolí Satyra z Athén, učitele Démosthenova, je Filippos II., třebaže byly dcerami vraha jeho bratra, propustil na svobodu. 

Poté se Ptolemaios I. Alórités oženil s vdovou po Amyntovi III. Eurydikou I., matkou své první ženy Eurynoé/Euryoné a svou milenkou, viz rok 370, a stal se poručníkem nového krále po smrti Alexandra II., jeho mladšího bratra Perdikky III. Tento stav trval do roku 365. 

Královna Eurydiké I., matka tří králů a bába Alexandra Velikého, pozdě prohlédla Ptolemaiovu zrádnost a uprchla k Ífikratovi, který tehdy s athénským vojskem působil v rámci zjevně války satrapů v Thrákii (srov. předešlý rok). Proti Ptolemaiovi vystoupil s nároky na východu Makedonie jistý Pausaniás, ale toho vyhnali ze země Ífikratovi Athéňané (viz o něm dále rok 359). 

V Thrákii, kam se Athénští loni vypravili, byla vedena válka s Kotyem I. Zřejmě bojovali jako spojenci makedonského krále Alexandra II., po jehož smrti se však situace změnila. Athéňané s Kotyem uzavřeli mír a stratégos Ífikratés se oženil s Kotyovou dcerou, jejíž jméno neznáme: krvelačnému Thrákovi, viz rok 383, bylo dokonce v Athénách uděleno občanské právo. Viz ovšem brzké odcizení roku 365 a hlavně rok 359. Thrákyně se stal matkou Ífikratova syna Menesthea, viz rok 357.  

 

Dionýsios I. uzavřel spojenectví s Athéňany, skončilo dlouhé nepřátelství Syrákús a Athén z dob peloponnéské války od roku 427 (viz tam). Krok byl zcela ve shodě s tehdejším spartsko-athénským spojenectvím (viz rok 370); Athéňané poctili usnesením Dionýsia s bratry Leptinem a Theáridou a se švagrem Polyxenem již roku 393, nikoli však syrákúský stát. 

Na Sicílii pak vypukla pátá válka o hégemonii nad ostrovem mezi Hellény a Kartháginci a již třetí, kterou vedl Dionýsios, nyní již přes šedesát. Příčiny nejsou zcela zřejmé, snad řádila v Karthágu opět vzpoura domorodců, snad opět nějaká epidémie. Vypravil se na západ se třiceti tisíci pěšími vojáky, se třemi tisíci jezdci a flotilou tří set triér. Dobyl Selinús, Entellu, Eryx, oblehl Lilybaion.

Část loďstva pak poslal domů, ale před Erykem se znenadání objevila púnská flotila dvou set triér pod velení Hannónovým a Dionýsiovo lodi zničila. Před zimou uzavřely strany příměří a válka byla vedena nerozhodně do roku 366.

Hannó, jemuž se rovněž dostalo doma přízviska Veliký, byl mezi Púny nejbohatším a po dvě desetiletí nejvlivnějším politikem. Súniata (? asi Ešmuniaton?), svého oponenta, odstranil, když se mu dostal do rukou řecky psaný dopis do Syrákús upozorňující na nastávající tažení. Prosadil pak zákaz výuky řečtiny v Karthágu a styk s Hellény pouze přes tlumočníka. Viz dále rok 344.

 

M. Furius Camillus v úřadu diktátorském rasantně vystoupil v Římě proti ambicím plebejů zmírnit situaci dlužníků, viz roky 377sqq.: plebejové stále volili tribuny lidu C. Licinia Stolona a L. Sextia Laterana (podesáté). Když mu tribunové lidu pohrozili pokutou pěti tisíc assů, podnikne-li něco proti nim, resignoval. Neuspěl ani náhradní diktátor. Vypukla nová válka s Praeneste, která trvala do roku 354 (srov. roky 382 až 380).

 

************************************************************

367.

Ol. 103, 2

 

Polyzélos

a. u. c. 387

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. V.

************************************************************

Vyslanci Thébanů a jejich spojenců i nepřátel odešli ke Králi do Persie škemrat o spojenectví: Pelopidás z Théb, z Arkadie zápasník-pankratista a olympioníkos Antiochos z Leprea (tedy vlastně z Élidy), Archidámos z Élidy, Euthyklés ze Sparty a z Athén Tímagorás a León. 

Pelopidás získal svým oddaným médismem přízeň Artaxerxa II. (mimo jiné odkazoval na skutečnost, že u Platají stáli Thébané na perské straně a že nikdy proti Peršanům do pole nevytáhli!) a tak bylo obnoveno tradiční persko-thébské přátelství (srov. začátek persko-hellénských válek; o třicet let později bylo jedním z důvodů zániku Théb).

K velké nelibosti Spartanů dosáhl Pelopidás rovněž perského uznání nezávislosti Messénie a poněvadž Král fandil Élejským, podpořil Thébany proti Arkadům/"Pelopidův mír". Nový královský mír znamenal těžkou diplomatickou porážkou Sparty a konec jejich přátelských vztahů k Artaxerxovi (srov. rok 386, 374, 371 a 368), ale i dalším hanebným krokem Hellénů ve faktickém uznávání moci Krále na domácí politické scéně. Hellénské státy nebyly schopné uspořádat své vztahy bez garance cizí velmoce. 

Athéňané po návratu vyslanců domů popravili Tímagoru, který Králi pochleboval a neprotestoval proti podmínce, že Athéňané vytáhnou své triéry na břeh čili zanechají války na moři: obvinil ho ze zrady ve prospěch Krále diplomatický kolega León, který též udal, že se Tímagorás celou dobu dobu radil s Pelopidou a že mezi dary, které od Peršana přijal, bylo též vzácné lehátko se služebnictvem a osmdesát krav s pasáky, neboť pití mléka přispívalo k Tímagorově zdravotnímu stavu. Od Peršanů odmítl přijmout dary naopak zápasník Antiochos, vyslanec arkadský, který se pak doma i pohrdlivě vyjádřil o perském chvastouství a o vojenských schopnostech perské říše. 

Poněvadž podmínky míru z Persie následujícího roku během jednání přes vyslance nebyly všeobecně Hellény přijaty a Thébané je neprosadili ani mezi spojenci (Lykomédés Mantinejský zpochybnil i případné místo mírové konference, Théby; jako první tam odmítli cestovat zástupci Korinthu), pokračovaly operace druhé boiótské války jedenáctým rokem (vedena od 378).

Někdy během těchto událostí si byl u Krále stěžovat jménem kárského spolku/hoi Káres, koinon tón Kárón, na svého "krále" Mausóla Arlissis, syn Ússollův. Mausólos ovšem byl především Králův satrapa, viz rok 378, který za jeho zájmy v Anatolii válčil s odpadlíky. Peršan dal Arlissia popravit, jeho majetek v Mylasách konfiskovat a předat Mausólovi. Pravděpodobně v této době provedl Mausólos synoikismos Halikarnássu s okolními leležskými obcemi, viz rok 357. O odporu vůči Mausólovi viz dále rok 361. 

 

Během třetího tažení Thébanů na Peloponnésos pod Epameinóndou se pokoušeli vymýtit prospartské režimy. Před Korinthem stálo pod velením Chabriovým deset tisíc mužů z Athén, resp. v athénských službách, k tomu oddíly z Megar a Korinthu. Když dorazili Sparťané, obnovila armáda v rekordním čase kolovou hradbu s příkopem mezi mezi přístavy Kenchrejemi na východu a Lechaiem na západu od Korinthu chránící Peloponnésos před útoky ze severu a kterou postavili Peloponnésané roku 480 (viz tam).

Epameinóndovo vojsko čítalo pouze sedm tisíc pěších a šest set jízdních vojáků, přesto zaútočil na opevnění v místech, která drželi Sparťané. Překvapivě tudy prorazil a plenil Troizénu a Epidauros. 

Thébští spojenci z Argu a čerstvě z Pellény a Sikyónu se přidali a společně vytáhli proti Fleiúntu. Sikyónským velel Eufrón a ačkoli měli spojenci v poli přesilu, Fleiútští se v poli ubránili a útok Pellénských odrazili; spojenci včetně dvou tisíc žoldnéřů Eufronových a thébského oddílu prý pak jen přihlíželo, jak Fleiúntští staví tropaion, než se vrátili do města, spojenci do Sikyónu. Fleiúntští zajali tehdy prospartského Proxena z Pellény, ale propustili ho bez výkupného; o míru Fleiúntu viz roku následujícího.

Cestou zpět thébští spojenci porazili a zahnali za hradby Korinthské, když město s thébskými vojáky již ve zdech zachránil od dobytí Chabriás se svými muži. V průběhu zimy Athéňané pod Chabriou (k tomu viz rok 376) přispěli k udržení Korinthu, Troizénu a Epidauru, měst, která setrvávala ve spojenectví se Sparťany.

Fleiúntští se drželi ve spojenectví se Spartou, ačkoli byli každoročně atakováni Arkady a thébskými spojenci. Podporou jim byl Athéňan Charés v čele žoldnéřského oddílu, tehdy ještě mladý: viz jeho téměř padesátiletou vojenskou karieru, během níž kromě kondottiéra byl v Athénách stratégem (rovněž osudového roku 338), pak velitelem v perských službách, dokonce nakrátko samovládce mytilénským, viz rok 333sq.  

Asi t. r. obsadili a včlenili Arkadové k Megalopoli spartské kraje Skírítis a Aigýtis, viz o územním sporu též roku 224 a jeho uzavření roku 164. Arkadský stát byl právě na vrcholu své moci a na Peloponnésu byl silnější než Thébané. Zneklidnění Élidští ochlazovali v dobrých vztazích s Arkady, kteří se koncem roku dostali pod tlak z obou stran (srov. následující rok a rok 365).

Možná do této doby spadá Epameinóndova lest při dobývání nějakého arkadského města, když dal několik vojáků převléci do ženského, aby se vmísili mezi měšťanky slavící před hradbami jakési svátky. S nimi pak vnikli do města a otevřeli Thébanům bránu. 

Téhož roku, zřejmě po změně zahraniční orientace, byl v Sikyónu se stavovskou dórskou ústavou ("kata tús archaiús nomús hé políteiá én/ústava byla podle starých zákonů") proveden démokratický převrat a prospartští oligarchové vyhnáni (srov. následující rok). Sněm zvolil stratégy Eufrona, Hippodáma, Kleandra, Akrisia a Lýsandra a namísto Lýsimena postavili pučisté do čela oddílu žoldnéřů Eufronova syna Adeu. 

Po čase povraždil Eufrón své kolegy stratégy, hleděl si žoldnéřů, část jich platil "ze svého" a vládl jako "tyrannos". Čtyřicet „nejbohatších“ bylo prý za jeho vlády vybito, mírnější tradice praví, že bylo exulováno, jejich majetky vyvlastněny a za to financováni žoldnéři. Sikyón uzavřel spojenectví s Argem a Arkaďany. • Eufrón se mohl dostat k moci již roku předešlého.

V téže době, asi po odražení thébsko-argívského útoku na město, se dostal k moci v Korinthu démokrat Tímofanés, velitel žoldnéřů ve službách státu (u vesla do roku 365). I jeho vydává zachovaná historiografie za „tyranna“, stejně jako Aristotelés. Tímofana v uvedené bitvě zachránil jeho slavný bratr Tímoleón, podporoval ho, avšak když Korinthští najali oddíl čtyř set žoldnéřů na vlastní ochranu města a do jeho čela postavili Tímofana, jejich vztah se změnil. Tímofanés se chopil moci a dal zavraždit řadu "předních občanů". Viz dále rok 365.

Poprvé zmiňován spolek Aitólů/koinon tón Aitólón, který existoval do roku 167. Přesnou dobu jeho založení neznáme, ale může souviset s první fóckou-thébsko válkou (viz 375 – 371 a rok 370). Sněmoval dvakrát do roka/panaitólika, panaitólia, na jaře putovně po členských obcích, o podzimní rovnodennosti se volební sněm konal ve vesnickém Thermu u starobylého Apollónova chrámu.

Mezi sněmy řídili spolkové záležitosti "vyvolení"/apoklétoi, výkonnou moc držel na jeden rok volený stratégos. Někdy mnohem později bylo spolkové území členěno na sedm odvodních regionů a každý do spolkové armády dodával po tisícovce těžkooděnců a stovce jezdců.    

 

V Syrákúsách zemřel snad v únoru archón Sicílie Dionýsios I. (c. 63), prý na záchvat smíchu z radosti za velkých oslav, když se dozvěděl, že v Athénách zvítězil o lénajích/konec ledna-zač. února v soutěži se svou tragédií Výkupné za Hektora/Hektoros lytra (vládl od roku 406, o jeho literárních neúspěších viz rok 388). Jeho nástupcem a podle jiné verse i travičem se stal archontův syn Dionýsios II. (asi 30), který vládl do roku 357 a pak ještě krátce v letech 347 až 344. Dionýsios II. byl synem Dóridy z Epizefýrských Loker.

Podle jiné verse ležel nemocen a Dión, jeho švagr, viz rok 398, po lékařích chtěl, aby mu řekli, bude-li archontův stav vážný, neboť by s ním rád hovořil o nástupnictví pro syny své sestry Aristomachy. Lékaři to však sdělili Dionýsiovi mladšímu pocházejícímu z jiné matky a ten je přinutil, aby otci dali něco na spaní, takže se Dión k rozhovoru nedostal a Dionýsos starší zemřel ve spánku. A to prý byla příčina jejich nevraživosti. 

• Na smích ještě zemřeli Chílón ze Sparty a athénský literát Sofoklés/lat. gaudió obiére (podle jiných ale na hrozen, který mu podal herec/hypokrités Kallippidés, srov. o něm roku 399, a zaskočila mu z něho v ústech šťáva z nezralého hroznu).

Stoik Chrýsippos ze Sol zemřel smíchy, když se dozvěděl, že mu osel snědl fíky a poté, co služebné nařídil, aby oslovi ještě dala napít vína (podle jiné verse prý ale zemřel jednoduše na následek přemíry pití; stejný příběh se vyprávěl o komickém básníku Filémonovi Syrákúském).

Z radosti nad neočekávanou dobrou zprávou zemřela jistá Polykrita, dobrá občanka Naxu (viz rok 556), autor komédií Filippidés, když se věku již pokročilého dozvěděl o svém vítězství na hrách, a Rhoďan Diagorás v Olympii v objetí svých tří synů, kteří právě zvítězili ve třech různých disciplinách. 

Koncem Augustovy vlády přišel do Říma z Malé Asie Filistión, jehož mimické hry se sice provozovaly ještě v pátém století n. l., o nichž ale dnes ani nevíme, zda byly psány řecky či latinsky. Rovněž o Filistiónovi z Prúsy se traduje, že zemřel dlouho trvajícím smíchem/teleutá hypo gelótos apeirú.

O hypermoderních pocitech jako je gelotofobie, obava z toho, že se člověk stane středem posměchu, nebo naopak gelotofilie, chuť se smát/bavit na vlastní účet, antickým lidem v chronické podobě známa není: pokud se mocný člověk stal předmětem posměchu, buď to přešel bez povšimnutí nebo reagoval podobně vtipně, při jiné nátuře vysmívaného či kritisovaného byl smíšek zlikvidován, v samovládách doslova. Moderní "choroba" katagelastiků (od katagelastés), tedy chronických posměváčků, patřívala, a snad stále ještě patří, k literárním projevům (komédie, zesměšňovací řeči).  

 

M. Furius Camillus porazil Kelty na Anionu; bylo by to jeho poslední vítězství v polní bitvě, viz rok 364 (viz ale rok 361; zřejmě jedna a ta samá událost). V bitvě vynikl T. Manlius, který v souboji přemohl jakého keltského předáka a zmocnil se jeho řetězu ("Torquatus"); událost kladli staří chronografové též až do roku 361, viz tam. 

V Římě došlo na ústavní reformu: po deseti letech patricijského odporu byly přijaty Liciniovy a Sextiovy zákony/leges Liciniae Sextiae (tradiční datum), jimiž:

• byl obnoven zákon Sp. Cassia (údajně z roku 486, viz tam), podle něhož nesmějí občané vlastnit více než pět set jiter půdy (Romulus přiděloval údajně dvě jitra/iúgerum, tj. půl hektaru, po dobytí Véjí dostávali osadníci čtyři resp. sedm jiter); roční pronájem půdy přišel osadníky na desetinu úrody odváděnou státu a pětinu úrody z ovocných stromů, vyčísleny byly počty odváděného dobytka (na pozemku se nesmělo pást více než sto dobytků a/nebo více než pět set ovcí), 

• byl obnoven konsulát zvaný do této doby pravděpodobně praetura, a to se zásadní změnou: jeden z konsulů musel být plebejského původu. L. Sextius Lateranus byl zvolen konsulem jako první plebej. Zato byli konsulové zbaveni soudní a soudcovské moci, která přešla na ročně volené praetory;

• byl zaveden úřad praetora a kurulského aedila (srov. rok 445). Počet praetorů (jeden) se změnil až v roce 242, viz.

Od t. r. již nebyli do čela státu voleni vojenští tribunové. Skončilo dlouhé období, éra vojenských tribunů s konsulskou pravomocí, která začala v roce 444 (srov. jejich jmenný seznam v oddílu "Dynastie"). O chrámu Concordie viz v přílohách o Bozích a jejich svátcích. 

Konsulové z plebejských rodů ovšem úřadovali od začátku republiky, srov. L. Iunia Bruta, cos. 509, Sp. Cassia Vicellina, cos. 502. Zastoupeni byli v úřadu též Genuciové, Minuciové, Siciniové, vše klany plebejské.

Moderní historiografové soudívají, že konsulský úřad byl Římany ustaven teprve t. r. a že dlouhé seznamy konsulů po roce 509 jsou fikcí n. přímo podvodem starých chronografů (srov. však okolnost, že tento podvod byl v Římě veřejně vystaven a že se podle něho obecně datovalo).