Svět latinských diktátorů

Batista • Trujillo • Duvalier • Fujimori • Castrové • Perón • Latam bez diktátorů

Náš milý člověk v Havaně

Fulgencio Batista vystoupal z dělníka na třtinové plantáži k vládě nad rumovým ostrovem. Čtvrt století si udržel pozornost amerických vlád a vděk mafiánů. Na castrovce nestačil. 

Pro byznys to byla zlatá éra. Po světové válce přijížděli do Havany Američané na prostopášné weekendy a romantické svatební cesty. Hotely a kasina vydělávaly jako nikdy předtím. Měli tu útočiště mafiáni, v kabaretech vystupovaly hvězdy jako Frank Sinatra. Objevil se zde i viceprezident Richard Nixon, ovšem nikoli jako turista. S bankéřem Charlesem Rebozem, svým velkým přítelem, v Havaně investoval.

    Šéf sicilských banditů z New Yorku Lucky Luciano tu strávil nějaký čas a jeho přítel Meyer Lansky, eso Kosher Nostry, tu dělal obchody svého života: jeho muž a kumpán v Havaně se jmenoval Fulgencio Batista. 

Byla to velká doba pro Havanu, ale bída pro zbytek Kuby, kam turistický boom nezasahoval. Nespokojenci byli policií mučeni a likvidováni, universita byla zavřena a povstaleckých skupinek v horách přibývalo. Na venkově měli havanské smetánky plné zuby. To byla Kuba padesátých let.

Muž mnoha řemesel

Batistův příběh je vzácností mezi latinskými despoty. Zůstává příkladem velkého společenského outsidera, jemuž osud dopřál vládu nad elitou a ani to nebyly „horních deset tisíc”, které ho moci zbavily. 

Začínal v armádě jako písař s hodností četaře a skončil jako sebejmenovaný plukovník a generál s oblibou v operetních uniformách. Roku 1940 prosadil ústavu, která povolovala prezidentům jen jedno úřední období a o čtyři roky později ho připravila o místo na kubánských známkách.

Batista, který jako kluk spával po nádražích, se po vzoru klasických latinských diktátorů činil: v roce 1944 už měl tolik majetku, že si mohl dovolit žít v Americe. Odjel tehdy na Floridu s padesáti miliony dolarů a čtyři roky se věnoval obchodu s nemovitostmi a svým miamským hotelům. O patnáct let později se jeho majetek v hotovosti a v uměleckých předmětech odhadoval na sedm set milionů dolarů. Na chlapíka, jehož prezidentský roční plat obnášel 25 tisíc dolarů, to byl zajímavý výkon.

Batista se v Americe rozvedl s první manželkou Elisou Godínez Gómezovou, s níž měl dvě dcery a syna, a vzápětí si vzal Martu Fernández Mirandovou, kterou před lety v Havaně svým vozem srazil z kola. Měl s ní čtyři syny a dceru. S Elisou se rozloučil velkoryse: dostala prý v hotovosti osm milionů dolarů a jedenáctipatrový činžák v Daytona Beach.

Batistův otec byl mulat celoživotně uvázaný k třtinové plantáži. Synovi se dostalo jen základního vzdělání v kvakerské misionářské škole a od dvanácti vydělával. Učil se u krejčího, ale živil se jako holič, výčepní, sklízel třtinu a banány, prodával dřevěné uhlí a na trati proslulé společnosti United Fruits v Camagüey byl brzdařem. 

    Samouk stále četl magazíny a knihy a velkou pozornost věnoval oblékání. Sousedům byl sympatický, říkalo se mu „el indio”, to že byl míšenec, nebo „el literaro” a ženy mu později budou říkat „el mulatto lindo“, milý mulat. Pro Američany a kubánskou bílou elitu ovšem zůstal „negrem“. 

Kolekce presidentů

Ve dvaceti odjel do Havany a upsal se armádě (1921). Nikdy to nedotáhl na důstojníka, dokud se jím nejmenoval sám. Zůstal tím, čemu se dodnes říká na (české) vojně „pošťák“. Jeho přehled a rychlost v psaní mu o jedenáct roků později vynesla místo plukovního písaře a těsnopisce s hodností četaře. 

    Cestoval s vysokými důstojníky, byl velmi dobře informován. Poněvadž byl účasten porad velení, získal jistý vliv. Když roku 1933 za hospodářské krise dosáhla všeobecná nespokojenost s reformistickou, ale tvrdou vládou liberálního hrdiny z války za nezávislost na Španělích a velkého zednáře generála Gerarda Machada vrcholu, objevil se Batista v čele skupinky vojáků s nízkými hodnostmi. 

    Machado kromě domácího odporu vrcholícího generální stávkou měl na krku i nespokojené Američany hledající způsob, jak se ho elegantně zbavit. Roku 1930 zavřel Machado havanskou universitu, kde měl silné posice mezi studentstvem radikální socialista Antonio Guiteras. Starostí o budoucnost všechny zbavil generál sám, když v srpnu 1933 odletěl na Bahamy (zemřel roku 1939 v Miami).

V Havaně zavládlo mocenské vakuum. Tři neděle v srpnu a září po Machadovi „vládl” literát a diplomat Carlos Manuel de Céspedes y Quesada (zemřel 1939). Chtěl však snížit armádní počty a ještě k tomu chystal snížit gáže. Staří důstojníci se tedy pokusili o puč, ale Batistovi lidé je obklíčili v havanském hotelu Nacional, kde se jejich formálně nadřízení důstojníci po varovných salvách vzdali.

Nekrvavý „puč seržantů“ v září vedl sice naoko k civilní vládě, ale skutečným pánem Kuby se stal Batista. Bylo mu 32, jmenoval se plukovníkem a velitelem armády (přesněji řečeno: začal se tak podepisovat). Do roku 1940, kdy se konečně dal sám zvolit hlavou státu, vystřídal dalších šest prezidentů, viz exkurs 3 zde níže. 

Začněte zleva

Batista stál tehdy hodně nalevo. Měl „tříletý plán“ počítající s pozemkovou reformou, stavbou sociálních bytů, školou umění v každé ze šesti tehdejších provincií a školstvím pro chudinu zdarma. Roku 1938 uzavřel dohody s odboráři a studenty a dokonce s komunisty, jimž slíbil, že je uzná za politickou stranu a že jim povolí samostatné odbory výměnou za podporu ve volbách 1940, kdy dostali od Batisty i jedno ministerské křeslo: mívali pak do roku 1953, kdy je zakázal, pět šest poslanců (soudobá vládnoucí KSK byla založena castrovci až roku 1965). 

Batista si napsal ústavu nepovolující druhé presidentské volební období, takže roku 1944 skutečně odešel z úřadu. Enormně zbohatl, a putoval na Floridu do Daytony Beache. Z ostrova pryč musel, poněvadž Batistův starý soupeř  Grau San Martín porazil Batistova muže, ministra několika Batistových vlád, právníka a diplomata Carlose Saladrigase. Volby to byly demokratické a výsledek překvapil.

    Světová válka přinesla na ostrov americké zakázky, Kuba zažívala boom. Batista zvýšil počet vojáků z osmi na dvacet tisíc a na armádu šla čtvrtina rozpočtu. 

    O Kubu se od třicátých let zajímali bosové amerického podsvětí. Lákal je potenciál havanských hotelů, kasin, „podnikatelské prostředí“ a více než jedenáct tisíc prostitutek, jak odhadl jeden americký reportér začátkem padesátých let. Z Havany se během několika let stalo „latinské Las Vegas“. 

    Když se Batista „propučoval„ k moci roku 1952 podruhé, dostával i s manželkou podíly z heren; od Meyera Lanského prý až třetinu zisku, první dáma ostrova Marta od gangstera Trafficanteho z jeho pěti kasin desetinu.

Mafie pod palmami

V době Batistova floridského exilu uspořádali v Havaně hlavy mafiánských skupin summit, první od setkání toho typu roku 1932 v Chicagu. Lucky Luciano (zemřel 1962), Meyer Lansky (+ 1983), Vito Genovese (+ 1969), Frank Costello (+ 1973), Moe Dalitz (+ 1989) a Santo Trafficante mladší (+ 1987; všichni zemřeli nenásilnou smrtí) jednali o vánocích roku 1946 v hotelu Nacional o rozdělení svého byznysu. 

Tehdy poprvé byl na Kubě i Frank Sinatra. V hotelu byl manažerem Lanského bratr Jacob „Jake“. Zde údajně i Lansky přivolil k vraždě svého společníka a přítele Bugsyho Siegela za zpronevěru peněz z heren Las Vegas. 

Bylo také tenkrát dohodnuto, že jejich mužem v Havaně bude Batista. 

Lansky údajně čtvrt milionem dolarů uplatil prezidenta Carlose Pría Socarráse, přívržence a nástupce Graua v letech 1948-1952, který se později proslavil výrokem „Myslím, že být chudý je hřích“, aby svolil roku 1948 k volbě Batisty senátorem v nepřítomnosti a rok na to k jeho návratu: stalo se, ale pro jistotu ho dal v Batistově haciendě Kuquine na předměstí Havany hlídat dvaceti vojáky. Sledovali jak cvičí, hraje kanastu, přijímá politické návštěvy.

Kuba byla zlatým dolem pro lumpy všech kalibrů, domácí i ze světa, korupce byla významnější než kolik si umějí představit lidé zvyklí žít ve zkorumpované zemi. Za to platila Havana za presidentů Graua a Pría v letech 1944 až 1952 za jedno z mála míst svobody slova a akademické svobody v americkém latinském světě. 

Za úřadování intelektuálně založeného anatoma a profesora lékařství Graua San Martína v letech 1944-1948 údajně zmizelo ze státní pokladny 175 milionů dolarů (v roce 2015 v inflačním přepočtu asi 1,8 miliardy). Starý mládenec Grau nicméně zůstal na Kubě, ve volbách 1954 a 1958 se stavěl protikandidátem Batistovým a za castrovců dožil mimo politiku v Havaně. To si při tom pořídil v Miami dům za 450 tisíc dolarů…

V pozoruhodné akci zakončil své úřadování v říjnu 1948 oblíbenec Garův a ministr školství José Manuel Alemán (zemřel rok na to). S kumpány a čtyřmi náklaďáky vjel do budovy státní banky, jak akci líčí magazín Time. Stráž vtipkovala: „Copak tu chcete? Ukrást státní poklad?”, ale panstvo nerušeně naskládalo do kufrů peněz různých měn za devatenáct milionů dolarů (dnešních více než 150 milionů) a hurá s nimi na letiště a do Spojených států. O Alemánovi se tehdy tvrdilo, že zproněvěřil na cukrovém ostrově na sto milionů dolarů. 

Dokonalý pučista

A president Prío, poslední z demokraticky zvolených presidentů Kuby, si u Havany postavil jednu z nejluxusnějších vil tehdejšího latinského světa La Chata za odhadem jeden až tři miliony dolarů (až asi 24 milionů dnešních). Měla zoo, stáj arabských hřebců a návštěvníkům teskně vykládal o tom, že jako student žil v bídě: „Kolikrát nebyla v domě jediná peseta, abych mohl do kina.” Před Batistou utekl roku 1952 přes Mexiko do miamského exilu, roku 1959 se směl s Castrovým svolením vrátit, o dva roky znovu odešel do Miami, kde si roku 1977 vzal život.

Batista posílený důvěrou těžkých mafiánských podnikatelských kapacit chtěl být znovu prezidentem. Ze tří uchazečů však na tom byl koncem roku 1951, to v Americe byl v úřadu ještě Truman, v průzkumech nejhůře za Robertem Agramontem a Carlosem Heviou. 

Setkal se však s řadou nespokojených důstojníků i s těmi, kteří byli za jeho nepřítomnosti zbaveni velení a naplánoval převrat. Původně „Fulge” nabídku nespokojenců postavit se v jejich čelo v únoru 1952 odmítl. 

Jenom on znal jména všech 27 pučistů a vlastní harmonogram státního převratu. Osmdesát dnů před volbami, ve tři čtvrti na tři nad ránem 10. března 1952, tři měsíce před plánovanými volbami, přijel s na hlavní armádní základnu Columbia u Havany a zatkl probuzeného náčelníka štábu armády a většinu plukovníků. Nadšení vojáků pozvedl zdvojnásobením žoldu: „My jsme zákon a já jsem diktátor, ale s lidem.“ Důstojníky posléze potěšil převodem celnic pod správu armády.

Je pozoruhodné, že dosud na Kubě nikdy nepřišel žádný diktátor o život a ani nezemřel…

Batistovi bylo 51 let a ani manželka o jeho krocích nic netušila. Role první dámy Kubánské republiky ji překvapila (o Batistově rodině viz exkurs). Večer před převratem přišel domů, řekl, že je unaven z předvolebních akcí a šel si lehnout. 

Zaskočil i tajné služby Spojených států, které neměly pražádné tušení o tom, co se děje u nich na dvorečku. Též gangster Lansky byl březnovou akcí Batisty mile překvapen. 

Režim nicméně uznal nový americký prezident Dwight Eisenhower, který byl právě dva měsíce v úřadu a mezi nespokojenci zůstali všichni ti, jimž uniklo očekávané vítězství v parlamentních volbách. Mezi nimi právník Fidel Castro, který měl namířeno do sněmovny. Batista změnil chod kubánských dějin: bez něho by nebylo komunistů na Kubě. 

Dělej business, ne válku

Syn samostatně hospodařícího třtinového farmáře Castro, který měl velmi dobré šance uspět, nepřenesl generálův převrat přes srdce a začal snovat plány na partyzánskou válku a levicovou revoluci. Liberál Carlos Prío, který utekl do Miami, ho z Ameriky dokonce chvíli podporoval z toho, co doma nakradl, jak Castro přiznal v dubnu 1958. Dokonce mafián Lansky prý posílal Castrovi zbraně, aniž by si to u Batisty nějak rozházel.

Začala rozsáhlá výstavba gamblerského průmyslu. Lansky úřadoval v pozadí a zařizoval Havanu na překladiště drog. Když v prosinci 1957, uprostřed občanské války,otevíral největší havanský hotel Riviera za čtrnáct milionů tehdejších dolarů (povětšinou vládních peněz), byl jeden z nejznámějších amerických mafiánů formálně ředitelem jeho kuchyně.

Batista udělil rozsáhlé daňové úlevy na deset let všem, kteří investovali do hotelů a heren nad jeden milion dolarů, americké firmy získávaly velké stavební zakázky a pro jejich klid zrušil ústavní právo na stávku. Kuba vykazovala nejvyšší hrubý národní důchod na hlavu z latinských států západní polokoule. 

   Kuba měla rekordní sklizně třtiny v těch letech, cena cukru byla dobrá, Havana byla jednou z významných světových adres. Ostrov prožíval boom, který castrovská revoluce zadupala v zapomnění. Batista měl takové roupy, že chtěl dokonce stavět přes ostrov průplav… 

Ve srovnání s dalšími latinskými diktátory Karibiku byl shovívavější. „Je mým údělem dělat převraty nekrvavé. Prolita bude krev jen toho,” varoval krátce po svém druhém puči, „kdo se nám postaví.” 

Zlé časy

Špinavou práci přenechával lidem od policie, sám bral peníze od cizinců a podíly na sázkách v kasinech, okradl státní fondy. Málokterý kubánský uprchlík před castrovci našel později omluvná slova pro Batistu. 

    Nezajímal se o Kubánce, oni o něj rovněž ne: lákavá pozvánka pro revolucionáře. V presidentských volbách, v nichž za vítěze určil Riveru Agüeru, v březnu 1958 nepřišlo v Havaně k urnám 75 procent voličů, v Santiagu dokonce 98 procent!

Nicméně nebyl hamižný. Když se začínající advokát Fidel Castro roku 1948 ženil s Mirtou Diaz Balartovou z vlivné rodiny, poslal jim Batista dva šeky znějící na tisíc dolarů, což tehdy byl zajímavý dar. 

    Život šel jinudy a proti vůli vojenského stenografa: roku 1958 za občanské války vypsal na Castrovu hlavu (tehdy měla 32 roky) odměnu sto tisíc dolarů. 

    Vůči Castrům se ukázal ještě jednou. Když zkrachoval jejich nezvykle diletantský pokus o obsazení kasáren Moncada v Santiagu de Cuba 26. července 1953, ti z více než stovky útočníků, kteří přežili, byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Batista je po dvou letech amnestoval, prý z velkodušné radosti za svého legitimního zvolení. Asi si to rozmyslel, neboť jakmile se rozneslo, že po Castrech pase policie, bratři prchli do Mexika. 

    Byla to osudová chyba vojenského písaře, Batistův konec a triumf „barbudos“, vousatých povstalců. 

Traduje se, že Batista oblastnímu veliteli v Oriente gen. Martínu Tamayovi během santiažského útoku nařídil, aby za každého zabitého vojáka a policistu popravil deset rebelů, mužů i žen. Na straně vlády zemřelo devatenáct mužů, na straně povstalců v boji a po něm šedesátka z asi 150. Podle rozkazu by ale generál měl zlikvidovat 190 povstalců, což se nestalo…

Pozor na rozhalenky

Castro se s kumpány roku 1956 na Kubu vrátil a bylo zle, kolo dějin se otočilo proti Batistovi. Povstalci pod bratry Castrovými a Che Guevarou se 82 odhodlanců začátkem prosince vylodilo z dvacetimetrové motorové jachty Granma, s níž vypluli z Mexika. 

    Bez třiceti mužů se jim podařilo dostat se do hor východní Kuby a během několika měsíců vládli nad velkými kusy ostrova („fidelistas”). Měli vlastní nemocnici, rozhlasový vysílač a venkovské zázemí, které je živilo a podporovalo. 

    Mezinárodně získali sympatie díky reportáži listu New York Times Herberta Matthewa, který byl z intelektuálního velení nadšen. Batista propagandistickou válku prohrál dříve než si svůj konec uvědomil. Oficiální Washington však držel při Batistovi až do konce. 

Zatímco na západu 1200 kilometrů dlouhého ostrova si Američané užívali volných chvil, líbánek, milionářských vdov a hasardu, na východě armáda o deseti tisících mužů s tanky, letadly, děly a masovými popravami válčila proti údajně jen třem stům „barbudos“, vousatým partyzánům vedených hrstkou intelektuálů. 

Batista vypsal na Castrovu hlavu odměnu sto tisíc dolarů a intensita bojů připomínala španělskou válku dvacet let předtím. Po Havaně řádila přes policejní brutalitu guerrilla a explodovaly nálože. 

    Občanská válka stála životy dvaceti tisíc Kubánců. Na stranu povstalců se přidávali i podnikatelé, kteří netušili, co po vítězství revoluce nastane. Tak v den Batistova útěku se na stranu „señora Castra” přidala Asociace pěstitelů třtiny. Novému diktátorovi bylo 32 let.

    V březnu 1957 skupina revolucionářských studentů ve dvou autech vpadla do presidentského sídla a do mezinárodní rozhlasové stanice Reloj, podle něhož si seřizovali hodinky pučisté roku 1952. V éteru zaznělo, že „Batista je mrtev.“ Nebyl, třebaže byl v paláci s manželkou o patro výše, než až kam se povstalci prostříleli: pokus o diktátorovu likvidaci stála život čtyři desítky bojovníků za Kubu za Batisty. 

Novoroční překvapení

V dubnu 1958 ještě americkým novinářům tvrdil, že sice má nepřátele, ale je si jist tím, že „masy jsou se mnou”. Správce mafiánských kasin udolala jeho síla. V prosinci 1958 mu americký velvyslanec doporučil ostrov opustit. A nikoli do Států, kam se Batista přál nastěhovat, ale do Španělska k Frankovi; tam se mu však vůbec nechtělo. 

Ve tři ráno 1. ledna 1959 hodil válku na zbylé důstojníky a s rodinou, několika vybranými důvěrníky a údajně s pěti sty miliony dolarů v kufrech odletěl do Dominikány k diktátorovi Rafaelovi Trujillovi. Kdo mohl, následoval vzduchem a lodí, většinou do Spojených států; bylo to na čtyři sta lidí. Přítel Lansky téže noci utekl na Bahamy. 

Na nový rok byly rušné havanské restaurace zavřeny, dav loupil v obchodech, ničil kasina. Policie střílela do lidí, nešťastní američtí turisté hledali, jak se dostat z ostrova. 

V čele pobatistovské junty stál několik dnů náčelník genštábu Eulogio Cantillo, který vedl operace proti castrovcům na východě. Castro dorazil do Havany 8. ledna a krvavé zúčtování s batistovci již bylo v plném proudu. Gen. Cantillo dostal patnáct let, později omilostněn a směl odejít na Floridu, kde roku 1978 zemřel.

    Ačkoli mu ještě nebylo šedesát, Batista se do politiky nikdy nevrátil. V Dominikáně ho otravovali plány na organisaci kubánského protipuče, ale už neměl zájem. Usadil se u Salazara v Portugalsku na ospalé Madeiře, která tehdy lákala pouze anglické pensisty, a posléze v Estorilu. Pracoval pro jistou pojišťovnu, napsal několik knižních titulů. 

Roku 1973 ho skosil infarkt v andaluské Marbelle, dva roky před Franciskem Frankem, kterého kdysi s jeho falangisty velmi nesnášel, až roku 1943 dokonce povolil činnost spolku čtyřech tisícovek republikánských emigrantů na Kubě a ve Washingtonu přemlouval Američany, aby se ve Španělích vylodili.

exkurs 1: Písař, který doběhl generály

K presidentským úřadům se Fulgencio Batista propučoval dvakrát a pokaždé mu stála po boku jiná první dáma republiky. 

Roku 1944 se na Floridě rozvedl s první manželkou Elisou Godínez Gómezovou, s níž žil od roku 1933. Měli dvě dcery a syna Fulgencia Rubéna. 

Vzápětí si vzal Martu Fernández Mirandovou, kterou před lety v Havaně svým vozem srazil z kola. Měl s ní čtyři syny (Jorge, Roberto, Fulgencio José a Carlos) a dceru. Přemluvila muže, aby založil Národní galerii. Po jeho smrti žila v Palm Beach a je pohřbena vedle manžela v Madridu.

S Elisou se rozloučil velkoryse: dostala prý v hotovosti osm milionů dolarů, pozemky, jedenáctipatrový činžák k tomu a už o ní nebylo slyšet.

1895-1898 válka za nezávislost na Španělích, do 1902 americká

1901, 16. ledna narozen mulat Rubén Fulgencio Batista y Zaldívar, syn dělníka na třtinové plantáži v Banes na východu ostrova

1921 vstoupil do armády

1932 písař pluku

1933 svatba s Elisou

1933, 4. září „puč četařů“ proti generálovi Gerardovi Machadovi (vládl od 1925), Batista ovládá dění na ostrově, schválen Američany

1935 odstřelen Batistův oponent Antonio Guiteras, v Grauově vládě ministr vnitra, vůdce radikálních socialistů „Mladá Kuba”; mnoho dalších lidí nezvěstno. Mrtvoly obětí byly po mafiánském způsobu vyhazovány z jedoucích aut, což mělo Kubánce zastrašovat.

1940 Batista formálně poprvé voleným presidentem (do 1944)

1944 odchod na Floridu, rozvod s Elisou (tři děti), sňatek s Martou Fernándezovou (5 dětí)

1948 zvolen senátorem, rok na to návrat na Kubu

1952 puč, 1954 Batista podruhé presidentem bez protikandáta

1953, 26. července první akt kubánské revoluce

1955 v Santiagu castrovci prouštěni, do Mexika, studentské nepokoje v Havaně; plk Cosme de le Torriente, právník a veterán války se Španěly, vyznamenán francouzskou Čestnou legií, vedl el diálogo cívico, pokus o smír s Batistou (zemřel rok na to)

1956, listopad zavřena Havanská universita

1956, 2. prosinec jachta Granma doplula na Kubu

1957, březen po pokusu o likvidaci Batisty zavražděn s dalšími studenty José Antonio Echeverría, vůdce Federacion estudiantil universaria-Directorio revolucionario (FEU-DR, založeno v únoru 1956)

1958, únor manifestačně unesen z havanského hotelu „Hnutím 26. července”, tedy castrovci, před Velkou cenou Kuby vyhlášený automobilový závodník Argentinec Juan Manuel Fangio; po závodě druhý den živ a zdráv propuštěn a zvěstoval dobrotu únosců

1958, březen volby z velké části bojkotovány, presidentem Batistou prohlášen Rivero Agüero

1959, 1. leden útěk do Dominikány, v srpnu do Portugalska a na Madeiru (rodina do Daytony Beach)

1973, 6. srpna zemřel Batista v Marbelle

exkurs 2: Kubánská republika: na ploše 110 tisíc kilometrů čtverečních žije jedenáct milionů obyvatel. Po druhé světové válce v Batistově éře to byly pouze čtyři miliony, z toho čtvrt milionu přistěhovalců, rozných emigrantů z Evropy. 

exkurs 3: Batistovi presidenti

Pouze do roku 1934 vydržel oblíbenec levicové mládeže, lékař-anatom a pěstitel tabáku Ramón Grau San Martín (zemřel roku 1969), Batistův starý i budoucí sok (Grau prohrál s Batistou volby roku 1940). Svou sociální liberálností nevoněl kupodivu Američanům, jimž od března 1933 vládl Franklin Roosevelt. 

Kubánec přitom hovořil o zaměstnanosti, panamerikanismu, vzdělanosti, drahotě a kupodivu, jak brzy uvidíme, na zkorumpovaném ostrově též o nehezké korupci.

Po něm v lednu 1934 byl tři dny presidentem chirurg a absolvent americké vojenské školy Carlos Hevia (ucházel se o mandát, a to proti Batistovi, též roku 1952; zemřel 1964) a pouhých šest hodin jedno dopoledne 18. ledna 1934 úřadoval šachista, literát, advokát a diplomat Manuel Márquez Sterling (zemřel v prosinci téhož roku ve Washingtonu; jeho synovec Carlos se ucházel o presidentský úřad v pohnutém roce 1958). 

Do prosince roku 1935 roli provisorní hlavy státu Batistovi sehrával další lékař Carlos Mendieta (zemřel 1960), do roku 1936 právník a diplomat José Agripino Barnet (zemřel 1945). Druhou polovinu roku 1936 presidentoval právník Miguel Mariano Gómez (zemřel 1950) a  nejdéle, až do roku 1940, byl provisorním presidentem Federico Laredo Brú (zemřel 1946), právník a věrný batistovec. 

•

Napudrovaný Caesar Karibiku

Třicet let řídil Dominikánskou republiku jako rodinný podnik a tři miliony ostrovanů jako zaměstnance své firmy. Rafael Trujillo byl z latinských diktátorů nejvykutálenější a bizarnější než severokorejští Kimové.

Miloval antickou klasiku, napodoboval římské vzory. Dokonce se mu podařilo dosáhnout toho, že po vzoru svého oblíbence C. Iulia Caesara zemřel jeho smrtí zrazen přáteli. Bandita, švihák, generalissimus, multimilionář, otec čtyřiceti dětí, vrah mnoha desítek tisíc lidí. Vedle nikaraguyských Somozovců a kubánského Batisty od třicátých let tvořil Rafael Leónida Trujilllo Molina pevné jádro proamerického bloku v Karibiku. 

Poprvé se stal presidentem roku 1930. Slíbil tehdy Dominikáncům, že se z něho nestane diktátor, ale že bude „hospodářským budovatelem”. Pomohlo mu k tomu více hlasů, než kolik bylo registrovaných voličů (jak římské). „Nejsem Markem Antoniem,” ujišťoval, „chci se stát Juliem Caesarem dobrých skutků. A kdybych byl Neronem, vypálil bych hlavní město Santo Domingo, abych ho mohl postavit hezčí, než kdy bylo.“

Nežvanil. Chlapík nevysoké postavy přes svou bizarnost vynikal organisačním talentem, což nepopřel nikdo ani z přeživší oposice. Dominikánskou metropoli, nejstarší evropské město Nového světa nepřerušeně obývané zničené roku 1930 zemětřesením vystavěl znovu a přejmenoval roku 1936 na Ciudad Trujillo; dnes je se třemi miliony obyvatel největším městem Karibiku. 

Ať žije Trujillo

Bylo v něm na dva tisíce caudillových soch a lavičky ve stínu stromů na promenádě dostaly nápis „Za tento stín děkuješ Trujillovi“. Stěny nemocnic upozorňovaly, že „pouze Trujillo tě uzdraví“, neony „Trujillo navždy” obyvatelům metropole dávali jistotu, že se ho jen tak nezbaví. Nejvyšší hora republiky se také jmenovala po něm Pico Trujillo. Humorně rovněž zní údaj, že každé auto muselo mít na poznávací značce písmenka „Ať žije Trujillo“. 

Říkali mu El Jefe nebo El Chivo, „Beran“, poněvadž šel zarputile všem po krku. 

Stavěl silnice a železnici, vysušoval bažiny, zavedl povinnou školní docházku a snížil analfabetismus ze sedmdesáti procent na čtyři. Původně ujišťoval svou poctivostí, proměnil se však brzy se svým klanem ve výrobnu peněz a největší vlastníky v zemi. V roce 1930 sliboval, že si sníží presidentský plat na dvanáct tisíc dolarů (a že sáhne poslancům na gáže), ale na konci světové války byly roční výnosy jeho osobního firemního imperia odhadovány na šest milionů dolarů ročně. A u toho nezůstalo.

Oposici nepřipustil žádnou a když došlo na odhalení nějakého spiknutí, mrtvoly nepřátel dávat pohazovat před domy příbuzných. Do voleb 1947 vynesly „soudy” pět tisíc rozsudků smrti. Před volbami toho roku „vyrobil” dvě oposiční partaje, sám dostal kupodivu 93 procenta hlasů. 

Rafael Espaillat, jeden z protikandidátů, strávil dobu předvolební kampaně na zahrádce svého statku, druhý Plats Ramirez připodepsal prohlášení podporující vládní stranu. 

Ve volebních místnostech členové komisí bez protestů voličů křížkovali Trujillovo jméno, což podle reportéra magazínu Time jeden ze zahraničních pozorovatelů komentoval: „Je to systém, který ušetří hodně zmatků.”

Posedlý bělobou

Ani katolická církev nedostala šanci vymknout se kontrole. Každý Dominikánec byl povinně členem jeho partaje a musel se vykazovat třemi doklady: občanským a partajním průkazem a dokladem o vykonání základní vojenské služby. Když něco chybělo, bylo to na uvěznění.

Když jméno vyhlášeného antikomunisty stálo v novinách, což bylo denně, musela ho po bolševickém vzoru doprovázet oficiální titulatura: „president republiky, generalissimus, dobroděj národa, osvoboditel vlasti, obnovitel finanční nezávislosti, zakladatel a nejvyšší vůdce Dominikánské strany, ochránce umění a věd (někdy se přidávalo i hlavní ochránce dělnické třídy a génius míru)“. Jeho matka Julia Molina dostal po římském vzoru titul „Excelsa Matrona“. 

Elegantní Trujillo, který vybudoval jeden z největších kultů osobnosti minulého století, byl dítětem složitých poměrů Dominikány. Otec byl maloobchodník a byl synem četaře španělské armády, která roku 1861 na čas vrátila východní část Hispanioly pod správu Madridu. Matka byla vnučkou haitského důstojníka během okupace země černochy ze západu. Trujillo byl tedy mulat a s ním tři čtvrtiny všech obyvatel Dominikány. 

Když se později odíval do napoleonských uniforem, používal bílý pudr, aby ztlumil výraz tmavé pleti. V rámci všeobecných protihaistkých nálad, ale hlavně uražené jedné ze svých milenek Isabel Mayerovéo okrádané údajně Haiťany o dobytek a hnaný jimi přes hranice, dal roku 1937 vyvraždit na dvanáct tisíc haitských dělníků na třtinových plantážích, svých vzdálených příbuzných: „Viděl jsem na našem území tisíce Haiťanů. Zvážil jsem všechny možnosti, ale bylo jen jedno řešení: všeobecné krveprolití.”

Klíčem na smrt byla pro Haiťany hovořící francouzskou kreolštinou výslovnost španělského výrazu pro petržel perejil, přesněji řečeno hlásky „r” a proto bývá haitská genocida nazývána „petrželovým masakrem”. 

Trujillo nesnášel černochy a v rámci svérázné rasové politiky „bělení“ (blanquear) povoloval imigraci jak španělských republikánů prchajících před Frankem, tak evropských Židů uniknuvších nacistům, ale také Japonců. Vzniklo osm osad pro 1300 Španělů a jedna pro 250 Židů.Nicméně s haitským „sousedem-diktátorem“ Françoisem Duvalierem se usmířil, vyplatil mu po padesáti dolarech za oběť pověstného masakru a v prosinci 1958 podepsali na hranicích rozdělené Hispanioly dohodu o vzájemném respektování. 

Beranovo cévečko 

V šestnácti se stal zaměstnancem poštovního telegrafu. Po třech letech státní služby začal s bratrem Josém Arismendym vydělávat peníze jinak: kradli dobytek a falšovali šeky. Za to šel na několik měsíců do vězení. Pak dal dohromady bandu, do níž zapojil členy i dalších gangů. 

Vylupovali obchody a říkali si La 42, snad podle červeného packardu s číslem 42, nebo domu, v němž se scházeli. Bandity řídil major dominikánské armády Miguel Ángel Paulino, který se svými muži Trujillovi pomáhal později dělat „pořádek“ ve volebních kampaních...

Ve 22 se oženil s venkovankou z rodného kraje Amintou Ledesmovou a měly spolu dceru Flor de Oro Dominicana Trujillovou. „Zlatý květ Dominákány” byla několik let provdána za diplomata svého otce Porfiria Rubirosa, jehož playboyská pověst z něho udělala jistý vzor pro literárního Jamese Bonda. 

Americká okupace v letech 1916-1924 odstartovala Trujillovu kariéru karibské repliky antické vladařské hvězdy. Údajně spustil svou společenskou angažovanost jako policejní udavač, což je možná oposiční pomluva. Pak vstoupil do nově založené národní gardy a podobně jako Anastasio Somoza v Nikaraguy než mariňáci odešli byl v jejích řadách majorem a mužem Američanů v Dominikáně číslo jedna. 

O tři roky později se po reformě gardy stal generálem vojska o 2500 mužích (v roce 1960 čítala armáda 25 tisíc mužů s padesáti bojovými letouny a devatenácti fregatami). Bylo mu 36 a vedle „vojančení” se věnoval podnikání. Už roku 1930 patřil mezi nejbohatší Dominikánce a roku 1949 mu odhadovali třicet miliard dolarů (asi tři sta milionů dnešních). 

V době své smrti roku 1961 se jeho osobní majetek, tedy bez zahrnutí ostatních členů klanu, odhadoval na nejméně osm set milionů dolarů, dnešních 6,25 miliard. To bylo více než u Henryho Forda mladšího nebo Kruppovy dynastie.

Venkovanka Aminta mu nestačila. Roku 1925 se podruhé oženil s mulatskou kráskou Bienvenidou Ricardovou y Románovou. Nesnášela však jeho „imperátorské” zálety a roku 1935 mu od ní „odpomohl“ otrocký parlament zákonem povolujícím rozvod v případě, že manželka do pěti let od sňatku neporodí potomka (ale rok po rozvodu spolu měli dceru Odettu...). 

Oženil se nanovo s běloškou „La Españolitou“ Maríou Martínezovou, s níž měl Angelitu a Radhamésa. Trujillův korunní princ Ramfis asi nebyl jeho krve, ale zřejmě synem Maríe z předcházejícího přátelství s Kubáncem jménem Rafael Dominicis, který ovšem zmizel neznámo kam. 

Krušné začátky

Po odchodu amerických vojáků roku 1924 vládl Dominikáně generál Horacio Vásquez, který už v letech 1899 a 1902-1903 krátce „presidentoval”. Vládl silnou rukou, ovšem základní občanská práva platila, zrušil censuru. Vásquez dojednal s Američany půjčku a rozšiřoval zemědělskou výrobu. Za něho vypukl stavební boom, ale také nespokojenost s malým podílem jiným vlivných mužů země na úspěších. 

Roku 1929 musel Vásquez na léčení do Baltimore, kde mu odoperovali jednu ledvinu. Doba jeho nepřítomnosti byla šancí pro jiného generála. V únoru 1930 Trujillo s armádou a policií v zádech Vásqueze vyzval, aby odstoupil, což se po čtrnácti dnech stalo (zemřel roku 1936 na svém statku). 

Pučista povznesl do presidentského paláce právníka Rafaela Estrellu Ureñu, snesl ho několik jarních neděl, ale v květnu se dal sám „zvolit“ presidentem a Estrellu měl od srpna, kdy přísahal, dva roky za vicepresidenta, než před ním prchl na Kubu a do Ameriky. Později Trujillo souhlasil s jeho návratem a nechal ho vykonávat loutkový úřad předsedy nejvyššího soudu (+ 1945).

Trujillovi bylo 38 a jeho pověstná éra nezačala dobře. Vládl devatenáct dnů, když v září udeřil na republiku hurikán Jacks. Zničil ze sedmdesáti procent metropoli Santo Domingo, na 1500 lidí zahynulo, zásobování zkolabovalo. Trujillo požádal presidenta americké hospodářské krise Herberta Hoovera o pomoc. 

Dostal ji a Američanům imponovalo, že v relativně krátké době město obnovil, že ve Vásquezově duchu pokračoval v modernisaci země a že také dokázal do sedmnácti let splatit dluhy předcházejících vlád ve výši dvaceti milionů dolarů (dnešních c. 280 milionů; to ovšem díky zavedení daní, které do té doby Dominikánci neplatili). 

Není divu, že generál měl před válkou ve Washingtonu silnou lobby a ve svém městě po světové válce moderní hotely pro americkou klientelu.

Miluj svého presidenta

Roku 1931 založil Dominikánskou stranu (španělská slova partajního motta „Poctivost, svoboda, práce“ korespondovaly se zkratkou Trujillova jména RLT), zakazoval a povoloval ostatní hnutí podle potřeby a oposici systematicky brutálně likvidoval. Vypukla Trujillova diktatura, latinská obdoba kimovštiny. 

K Dominikáncům se choval jako antický otrokář. Předepisoval, jak udržovat hygienu, pořádek, koho si vzít, s kým se rozvést. Sám se podle svých „římských“ zvyklostí v sexuálních hrátkách nijak neomezoval; koneckonců odmítnout ho bylo nebezpečné.

Žertovat na caudillovu adresu bylo šibeničně nebezpečné. Můžeme-li uvěřit zprávě magazínu Time z roku 1951, šel do vězení i člověk, který si postěžoval veřejně na počasí…

Caesar Karibiku držel ve své moci monopol v obchodování solí, dobytkem a pochopitelně kávou a rumem, ostrovními drahocennostmi. Patřily mu nejvýnosnější plantáže kávy, tabáku, třtiny a rýže, stejně jako zábavní střediska a monopol prodeje sirek. Investoval v Argentině a Spojených státech a propletenec firem ovládaných Trujillovým klanem nikdo nikdy nerozpletl. 

Pod rouškou státní firmy provozoval nejmodernější jatka západní polokoule a jeho hovězí maso putující na Portoriko a do Spojených států nakládali do chladírenských lodí Trujillovi vojáci. 

Mléko jeho krav se zčásti rozdávalo chudině s poznámkou „bůh a Trujillo ti dávají mléko“. Zaplatit to však museli státní byrokraté „dobrovolnými“ desetiprocentními příspěvky ze svého platu. Stejně povinné měli příspěvky do partajní kasy. 

Vylikvidoval v zemi banditismus (o tom věděl své) a před nepokoji se jistil sovětským způsobem. Na letišti se u cestujících pátralo po zbraních i s pomocí rentgenových paprsků a odebíraly se jim noviny; když přišli cizinci do hotelů, byli pod dohledem personálu a odposlechů na pokojích. 

Antilská hvězda

El Jefe se ukazoval na diplomatických akcích pravidelně až po jídlu. Nosili za ním i jeho vlastní pití: tři láhve španělského brandy Carlos I. muselo služebnictvo před ním odšpuntovat a ochutnat. Nechodil na veřejnost bez neprůstřelné vesty a údajně se nocoval v tuctu ze svých desítek sídel. Ve všech se vařilo denně tak, aby se mohl kdykoli rozhodnout, kde přespí. Tajní patrolovali v padesátých letech ve dne v noci po celé subtropické republice. 

Poddaní proti němu povstali sedmkrát. Naposledy roku 1959, kdy bylo zavřeno na dva tisíce lidí a tradovalo se, že ženy-spiklenky musely před uvězněním posloužit vojáků v kasárnách k pobavení. 

S úctou, nebo spíše s obavami, vzhlížel k americkým autoritám, ale jinak se neomezoval žádným respektem. Poskytl přechodný asyl autokratům jako Argentinci Juanovi Perónovi, vyhnanému z Buenos Aires roku 1955, Venezuelanu Marcosovi Pérezovi Jiménezovi roku 1958 a Fulgenciovi Batistovi na začátku roku 1959, který prohrál válku s bratry Castry. 

Trujillo se bez obalu pustil do diplomatické války s fašistickou Itálií. Mussoliniův konsul Amadeo Barletta byl v Dominikáně též zástupcem amerických společností General Motors a Dominican Tobacco Co. Svou obchodní činností ovšem narušoval Trujillův monopol na obchod tabákem a karibský Caesar před římským neměl žádný respekt. Roku 1935 zabavil Barlettův majetek, dal si odhlasovat zákon rušící konsulova práva a cizince prostě zavřel. Barlettovo auto věnoval šéfovi policie. 

Benito Mussolini v květnu 1935 požadoval o konsulovo propuštění a náhradu škod, nicméně italské válečné loďstvo se v Karibiku neukázalo. Konsula Trujillo pustil a svůj tabákový monopol ochránil. Snad pod dojmem svého mírotvorného elánu a pacifistické akce se v prosinci téhož roku doporučil v Oslo na udělení Nobelovy ceny míru. 

Roku 1956 si dovolil přímo v New Yorku zinscenovat únos hostujícího docenta Columbijské university Jesúse de Galíndeze. Omámeného kritika dominikánského režimu odvezli únosci na letiště a odtud ho najatý americký pilot odvezl do Karibiku, aby sám byl zavražděn a jako nepohodlý svědek odklizen. 

Ještě roku 1960 Trujillovi lidé najali v Athénách 46 Řeků na nespicifikovanou práci za tři sta (asi 2400 dolarů dnešních) až šest set dolarů měsíčně. Na tehdejší Řecko to byly velké peníze, ale když jim v Karibiku zaměstnavatel nařídil obléci si uniformy sboru vznikající dominikánské cizinecké legie, odmítli. 

Ve vězení byli Řekové mučeni, dokud nepovolili a nedostáli podepsaným smlouvám. V té době však už byl Trujillo „na odstřel”.

Všeho moc škodí

Vojenské diktatury jakoby se na čas přežily. V roce 1960 fungovaly v latinském světě západní polokoule pouze tři: v Paraguayi, Nikaraguy a v Dominikáně. Myšlení ve Washingtonu se právě na chvíli posunulo a Trujillo už byl na obtíž. 

Roku 1959 se provalilo, že Trujillo poslal na velvyslanectví v Hondurasu nekodované radiové příkazy na likvidaci exulantů. V červnu 1960 stál karibský imperátor za pokusem o vraždu venezuelského socialistického presidenta Rómula Betancourta, tehdy podruhé v úřadu (zemřel roku 1981 v New Yorku). Šéf Trujillovy tajné policie SIM Johnny Abbes García technicky připravil atentát pro pučisty kolem venezuelského obchodníka Juana Manuela Sanoju Rodrígueze, který byl osobně Trujillovi v Dominikáně představen. 

Bomba atentátníků explodovala ve voze, když míjel Betancourtův automobil: jeho doprovod zemřel, president přežil. Jakmile Caracas na zasedání Organisace amerických států předložil důkazy, Organisace amerických států (OAS) vyhlásila proti Dominikáně sankce a Američané se museli od Trujilla odvrátit. 

Ze msty začal koketovat s Fidelem Castrem, povolil vysílání procastrovské rozhlasové stanice a dokonce spřádat nitky, které mohly vést k trucspojenectví s Moskvou. Tím právě překročil čáru, odstupující president Dwight D. Eisenhower a od ledna 1961 nový John F. Kennedy ho odepsali. 

Na ukonejšení Američanů nařídil svému bratru Héctorovi přezdívanému El Negro, aby resignoval na funkci presidenta republiky, jímž byl od roku 1952, a synovi Ramfisovi, aby se zřekl armádního velení. Syn se dopkonce na čas stal poradcem dominikánské delegace při GATT v Ženevě, od roku 1995 nazývané Světová obchodní organisace (WTO).

Rodina vyklidila tehdy ministerstva; sám panovačný mulat se najmenoval velvyslancem Dominikány při Spojených národech už roku 1952, když údajně po americkém vzoru, se neucházel o třetí úřad po sobě. Všude za ně nyní formálně usedli přátelé Trujillova klanu, na rok 1961 byla do voleb povolena účast oposice.

Nový president Joaquín Balaguer, dosavadní vicepresident, jak ho svého času ocitoval magazín Der Spiegel, moudře odhadl situaci: „Režim, který je starý třicet let, ... nemůže přes noc zmizet.“ 

Kennedyho vláda ale Trujilly jako semeniště pro další případnou revoluci v Karibiku nechtěla. V květnu byl odvolán americký velvyslanec, dominikánský export cukru a dalších zemědělských produktů kolaboval v embargu podobně jako kubánský. 

Generálův konec nastal 30. května 1961 v noci na cestě vozem za jednou z milenek Moni Sánchezovou na silnici na okraji Ciudad Trujilla. Sedm spiklenců krytých CIA despotu rozstřílelo: jeho tělo mělo v sobě 27 ran, o čtyři více než před dvěma tisíciletími diktátor Caesar ran dýkami, jimiž se dostal na nebesa jako Divus Iulius, Božský Iulius.

Kdo čekal lidové povstání, zmýlil se. Po diktátorově smrti zavládlo v městech ticho, nikdo si netroufl vystrkovat hlavu. Trujillovci, kteří měli stále pod palcem armádu, začali převádět své majetky do ciziny. Když se však ani po měsících z Dominikány nechtěli hnout, zavolal Balaguer do Washingtonu (viz exkurs 4). Před břehy ostrova se objevily americké lodi a Trujillovi dědici konečně pochopili, že tohle je i jejich konec. 

exkurs 1: Trujillova Dominikánská republika

Tři čtvrtiny obyvatel Dominikány jsou mulaté, nejvyšší poměr z v latinských zemích. Na ploše 50 tisíc km2 žije asi deset milionů obyvatel. V Trujillově éře to byly miliony jen dva. 

1492 španělské území

1496 založil Kolumbův/Colónův bratr Bartolomeo Ciudad Santo Domingo 

1697 francouzské

1804-1821 haitské

1844 nezávislost

1891, 24. října narozen v San Cristóbalu na cukrovarnickém jihu země (v Praze byla Petřínská rozhledna o měsíc starší); měl pět sourozenců. Otec José Trujillo Valdez byl snad poštovním zaměstnancem (jiné prameny spekulují o obchodníkovi s dobytkem)

1916-1924 americká okupace Dominikány

1930 Trujillo presidentem

1937 masakr nejméně dvanácti tisíc Haiťanů. Na usmířenou s haitským druhem v diktátorství „Papa Dokem” Duvalierem vyplatil mu roku 1958 odškodnění padesát dolarů za zavražděného poddaného. Haiťané jsou v Dominikáně persekvováni dodnes.

1938-1942 předal formálně presidentský úřad, vládl jako armádní generalissimus: 1938 prtesidentem Jacinto Bienvenido Peynado, od 1940 Manuel de Jesús Troncoso de la Concha

1939 při návštěvě Spojených států přijat s rozpaky Rooseveltem

1942-1952 podruhé presidentem

1947 odhalena vzpoura šedesáti vojáků, všichni vzápětí převeleni a odstraněni. Téhož roku dával na Kubě dohromady Juan Rodríguez García, do roku 1945, kdy byl vyhnán, největší dominikánský rančer, vojsko tří tisíc exulantů, údajně komunistů. Z nich tisícovka se údajně i v Dominikáně vylodila, ale zmizela z historie, ostatní byli zatčeni batistovci

1948 na Kubě se cvičilo několik set dominikánských exulantů, zčásti Kubánci zatčeni

1949, červen invase tří letadel do Dominikány, snadno zlikvidováno

1952-1960 presidentem bratr Héctor Bienvenido Trujillo Molina vulgo El Negro

1960 presidentem Joaquín Balaguer, od roku 1930 ve službách Trujillových, srov. zde níže

1961, 30. květen po 31 letech vlády zastřelen, nejstarší z latinských diktátorů; rodina v listopadu odešla s majetkem do exilu. 

exkurs 2: Chaos po diktátorově smrti

Zastřelen v automobilu v noci 30. května 1961 za hlavním městem ze zálohy. Vůz nebyl, oproti Trujillovým zvyklostem, pancéřovaný a jeho kapotou prolétlo šedesát kulek. 

Atentátníci byli dopadeni a popraveni, dva unikli. Synové Ramfis a Rhadamés zatkli zprvu šedesát známých odpůrců, z nichž mučení přežil jen jeden. Mimo jiné kusadly tropických mravenců. Přeživší dr. Duran vypověděl, že jednomu z vyhladovělých nešťastníků dal Ramfis sníst maso s rýží a pak mu ukázali na podnosu useknutou hlavu jeho syna: „Maso, které jsi právě snědl, bylo tvého syna.“

Despota byl pohřben v kryptě kostela v jeho rodném San Crfistobalu a nad jeho rakví přísahal Ramfis, že pozabíjí všechny Dominikánce v oposici. 

O několik měsíců později byla rakev letecky převezena do Paříže a pohřbena v prosinci 1961 na největším pařížském hřbitově Père Lachaise v přítomnosti vdovy Maríe (59), syna Rafaela Leónidase alias Ramfise (32) a dalšího syna Netiho (29). Ostatní byli roztroušeni po oikúmeně, kam se dostali po vyhnání do emigrace v listopadu téhož roku.

Bylo kuriosní, že Dominikánu opustil diktátor v rakvi jako poslední z Trujillů.

Měkký Ramfis

Po diktátorově smrti se za Balaguera armádní velitel Ramfis, velitel čtyřiceti tisíců mužů a spoluvládce ohromného hospodářského imperia na ostrově, choval podle strýců příliš liberálně a tak chtěli režim vrátit do jeho kolejí. Ramfis dokonce propustil hlavu Trujillovy vojenské tajné policie SIM Garcíu a slíbil oposici uspořádat roku 1962 volby. 

Což se nelíbilo ani Balaguerovi. Balaguer kabeloval do Washingtonu Kennedymu a před pobřežím Dominikány a hlavního města, které se opět začalo jmenovat Santo Domingo, se objevily americké válečné lodi s 1800 mariňáky na palubě. 

Generál Arismendi se plavil po diktátorově smrti na jachtě Presidente Trujillo, jeho bratr generál Héctor na Angelitě. Oba byli právě na Bermudách a byli nervosní z toho, jak to „mladý” nezvládá. Nelíbilo se jim, že rozprodává klanové majetky a rozdává sliby o přechodu na demokracii. 

Vrátili se a když viděli, že jejich věc je ztracena, vytunelovali, co k vytunelování zbylo. Trujillovci naložili, co se ještě naložit dalo, včetně rakve s již pochovaným otcem, a převedli zbylé peníze do ciziny: šikovný Ramfis na dvě stě milionů dolarů, které od státní banky odkoupil za dominikánská pesa a poslal na své účty vedené pod třemi jakými panamskými podniky do Kanady do Bank of Nova Scotia, strýc generál José Arismendi sedm milionů. 

Druhý strýc-generál a expresident Hectór Bienvenido Trujillo měl smůlu. Angelita a rodinným archivem, devadesáti miliony a čísly kont odplula směrem do Cannes, ale dominikánské policii se ji podařilo zachytit na Guadeloupu. Ramfis byl s převodem peněz do Švýcarska však rychlejší. 

Globální dynastie

Ostatní odletěli do Ameriky. Na letišti ve Fort Lauderdale se objevilo 29 Trujillů. Mezi nimi byla i imperátorka-matka doña Julia Molina Trujillová; bylo jí tehdy 96. 

Část famílie se uchýlila k Frankovi do Madridu, když je v Paříži nechtěli. Ramfis žil se svou druhou manželkou Iris Lia Menschellovou, maďarsko-polskou herečkou z New Yorku s uměleckým jménem Lita Milan, kterou poznal v hollywoodských kruzích, si vzal roku 1960, na hotelu. Měli dva syny (Ramsés a Ricardo, narození roku 1961, resp. 1963). Ramfis (40) v prosinci 1969 zemřel na hotelu na zápal plic.

Diktátorova vdova María získala od Franka španělské občanství a klan ve Španělích hodně investoval. 

Po roce 1961 dorazilo na evropské bankovní trhy na osm set milionů amerických dolarů. Trujillův klan si koupil bejrútskou Eastern Commercial Bank a své peníze umisťovali globálně všude tam, kde existovala možnost praní peněz. 

Nová jména, staré poměry

Proti zbytkům trujillovců a s americkou podporou v zádech propukly pouliční nepokoje na podporu Balaguera a antitrujillovského emigranta Juana Bosche, vůdce umírněně levicové Dominikánské revoluční strany a zvoleného presidenta pro několik měsíců roku 1963, než byl svržen a exulován novým vojenským pučem. 

Gen. Pedro Ramón Rodríguez Echaverría se vzbouřil a s podporou části letectva dokončil vyhnání Trujillova klanu. Dominikánci svrhávali diktátorovy sochy, město přejmenovali zpět na Santo Domingo. 

Balaguer jmenoval generála ministrem války, jeho bratra Pedra Santiaga náčelníkem štábu. Po ukončení Trujillovy éry se země po krátkém oddychu vrátí do náruče diktatury Balaguerovy (viz exkurs 4).

exkurs 3: Klan Trujillů

Trujillo měl pět bratrů, jeden z nich si vzal roku 1948 život. Všichni zastávali vládní místa. Jeden z jeho synovců byl zastřelen na Floridě v barové přestřelce. 

Tvrdilo se, že Trujillovým vzorem z mladých let byl kapitán amerických mariňáků, jistý C. F. Merkle. Liboval si prý ve vládě silné ruky a zajišťování pořádku střílením všech potížistů. Vojenská policie ho posléze zatkla a před soudním procesem si kapitán vzal život.

Bratr Héctor alias El Negro byl ministrem války a námořnictva, také president republiky v letech 1952-1960 a podnikatelem v nemovitostech. Držel monopol na kuchyňské oleje, obchod botami a sbíral koně. V prosinci 1959 se Héctor trujillo (51) oženil s Almou McLaughlinovou (38), dcerou amerického mariňáka, který v zemi po roce 1924 zůstal, stal se armádním plukjovníkem a ředitelem Dominikánských airolinek. 

Další bratr Petan dělal do ovoce a držel rozhlasovou stanici, Pipi řídil bordelly. Těžit a vyvážet mahagonové dřevo směl pouze Trujillův bratr Anibal a vynášelo mu to ročně čtyři sta tisíc dolarů. Trujillo vždy myslel na celý klan a štědře rozdával. Jeho zeť Ramón Savinon řídil státní loterii a měsíčně z ní podle dobových odhadů vytěžil patnáct tisíc dolarů (c. 150 tisíc dnešních). 

Diktátorova manželka María Martinezová dostala na své útraty prádelní monopol pro armádu, obchody domácími spotřebiči a stavebním materiálem pro celou Dominikánu. 

Trujillovci byli největšími pozemkovými vlastníky, sám Trujillo zároveň po válce největší dobytkář. K nemovitostem se dostávali v duchu moudra: „Neprodal-li statkář, prodala jeho vdova.”

Solní monopol vynášel kolem roku 1960 „Šéfovi” jeden tisíc dolarů denně se započtením inflace by to dnes bylo osmkrát tolik. Většina firem měl charakter státního podniku řízeného však soukromými manažery. „Šéf” prodával státu mléko ze svého ranče La Fundación, které pak dostávali školáci gratis, ale zaplatit to museli státní úředníci ze svého.

Trujillo si roku 1938 pořídil jachtu Camargo o téměř osmdesáti metrech, kterou si dal postavil cincinantský drožďárenský a lihovarnický král Julius Fleischmann, ve své době jeden z nejbohatších filantropů. Sama jachta spuštěná na vodu roku 1925 stála 652 tisíc dolarů a byla tehdy nejdražší (dnešních téměř devět milionů USD). 

Za války ji vykoupilo americké námořnictvo a roku 1955 se jako Star of Malta potopila ve Středomoří. Po ní si v padesátých letech Trujillo pořídil od bývalého amerického velvyslance v Moskvě jachtu Angelita dlouhou více než sto metrů a s ní Ramfis prchal ze země.

Ženat byl Trujillo třikrát. Vesničanka Aminta Ledesma mu dala dceru Flor de Oro, jejímž prvním manželem byl playboy a diplomat Porfirio Rubirosa (vdávala se pak ještě šestkrát). Druhou Trujillovou manželkou byla aristokratická kráska Bienvenida Ricardo y Románová, ale soužití zůstalo bezdětné a rozvedeno. 

Třetí manželka María měla tehdy s Trujillem už nemanželského synka Rafaela Leónidase zvaného Ramfis. Ve třech letech (jeden pramen tvrdí, že v sedmi) ho otec udělal po pozdněantickém vzoru armádním plukovníkem a přidělil mu povinnou titulaturu „urozené dítě“. 

Byl to kluk opravdu nadějný. Otec ho v devíti povýšil na generálporučíka a roku 1958 oslal do Ameriky na armádní akademii, aby také něco pochytil z vojenských věd. Během ročního pobytu v kansaském Leavenworthu rozfrcal 1,3 miliony dolarů. To bylo tolik, kolik činila roční americká hospodářská pomoc Dominikáně. A vzdělání? Zkoušky složil Ramfis korespondenčně, a to už byl velitelem dominikánského letectva, s flotilou padesáti letounů pravděpodobně nejsilnějšíhbo v Karibiku…

Z cizího krev neteče. Herečce česko-německého původu Kim Novakové koupil mercedes, britské divě Joan Collinsové dal diamantový náhrdelník. Jiné herečce a dnes princezně anhaltské Zsa Zsa Gaborové pořídil činčilový kožich a ten byl ze všeho nejdražší: přišel na sedmnáct tisíc dolarů (dnes se započítáním inflace asi 154 tisíc dolarů. „Jeden z nejlepších lidí, které jsem potkala, báječný gentleman,“ pravila významná žena, dnes poosmé provdaná; povila jediného potomka, a to v manželství s Conradem Hiltonem dceru Francesku Hiltonovou, herečku, která zemřela roku 2015. 

Během amerického pobytu byl Ramfis neustále ženat s Octavií alias Tan Tan, matkou jeho šesti dětí.

exkurs 4: Balaguer Metusalem

Mezi známé pozoruhodnosti Dominikány patří rumová značka Matusalem. Nezraje ani zdaleka tak dlouho jako biblický patriarcha, jehož jméno nese. Vzhledem k druhu požitků, které nabízí, by snad mohl spíše nést jméno politika Joaquína Balaguera (1906-2002), který ve svém dlouhém životě prodělal proměnu z trujillovce v mírného diktátora až jakéhosi demokrata.

Presidentem Dominikány byl třikrát: nastrčen trujillovci v letech 1960-1962, kdy věrně sloužil Ramfisovi, a zvolen byl pro roky 1966-1978 a 1986-1996. Stejně jako o patnáct let starší Trujillo i on zahajoval veřejnou činnost za americké okupace v letech 1916-1924. V diktátorově éře loyálně sloužil v diplomacii a jako ministr, v letech 1953-1956 jako ministr zahraničí. Od roku 1957 byl vicepresidentem Héctora Trujilla. Roku 1962 odmítal uspořádat volby, byl sesazen a odletěl do amerického exilu. 

Američané roku 1965 znovu okupovali Dominikánu, neboť se obávali, že Juan Bosch zavede na ostrově komunismus. Balaguer se vrátil a jeho druhý presidentský úřad, do něhož se dostal po zmanipulovaných volbách, byl ve znamení obnovy diktatury v Dominikáně. Sice ne s trujillovskou tvrdostí, nicméně opět s využitím soukromé armády La Banda byla oposice persekvována a vražděna.

Do třetího úřadu byl zvolen jako osmdesátiletý a téměř slepý. Fanouškové dokázali odnést v ruce Balaguera v automobilu na předvolební projev. Ještě roku 2000 v kampani, v níž se ucházel o čtvrtý svůj úřad, to mu bylo 94, získal čtvrtinu hlasů.

•

(pokr.)