169.

Ol. 152, 4

143 SE

79 AE

(Euníkos) 

a. u. c. 585

Q. Marcius Philippus II. a Cn. Servilius Caepio nebo Cn. Servatus Caepio

************************************************************

Ve třetím roce třetí makedonské války se na jaře postavil Spolek Achajů, jehož stratégem byl právě Archón a hipparchem Polybios, jednoznačně na stranu Římanů, viz rok předešlý. Pro námořní operace slíbil nyní svou pomoc Římanům i bíthýnský král Prúsiás II. Kynégos, dosud neutrální, a poslal do makedonských vod pět bitevních lodí (srov. rok 172 a pak jeho chování roku 167).

V Římě osobně nabízel pomoc Balanus, kníže záalpských Keltů (nevíme, kterých; možná Bojů, těch samých, s nimiž měli Římané problémy roku 186, 183 a 178, popř. možná Nóriků). Vyslanci kterýchsi pamfýlských obcí přinesli Iovovi Capitólskému darem věnec z kovu dvaceti tisíc zlatých mincí filippské ražby. 

Zajímavý je osud makedonské zrádce, jistého šlechtice Onésima, Pýthonova syna (srov. zde níže), který radil Perseovi držet se míru s Římany, až musel uprchnout. Senát ho označil za spojence, dostal zaopatření od státu, v Tarentu dům a v jeho okolí pozemky...

Římské vojsko převzal v Palaifarsálu od A. Hostilia nový konsul Q. Marcius Philippus, loďstvo v Chalkidě jeho praetor C. Marcius Figulus. Q. Marcius, který se vylodil u Ambrakie a pochodoval do Thessalie, se dlouho potýkal s Makedony o vstup do země průsmyky. Nakonec se Římanům podařilo po několika dnech těžkým horským, lesnatým terénem projít i se slony převáděnými s kopce pomocí důmyslných mostních konstrukcí nutící zvířata sešupovat se dolů (měli s sebou africké i indické kdysi Antiochovy).

Makedonci pod Hippiou s dvanácti tisíci muži a Asklépiodotem s deseti tisíci mužů, z nejasných důvodů po několika nerozhodných potyčkách na králův rozkaz ustoupili. Perseus v hysterickém strachu/"victum se sine proelio clamitans, křičel prý, že je poražen bez boje" a dal bezodkladně evakuovat Díon, první velké město od Thessalie a významné makedonské kultovní středisko, kde pobýval, a utekl do Pydny. Římané Díon pod Olympem obsadili. Vysvětlení pro chaos a proč Makedoni neudeřili ve známém terénu na roztroušené Římany se spojenci ani je neobcházeli ze západu, nemáme.

Perseus dal dokonce utopit část královského pokladu v ražených mincích (zaúkoloval tím dvořana Níkiu) a nařídil zapálit v Thessaloníce loděnice. K tomu sice nedošlo, neboť Androníkos pověřený tímto rozkazem, váhal, ale Níkiás musel se změnou královy nálady dát poklad z jezera vylovit. Oba muži i s potápěčem byli údajně na Perseův rozkaz zavražděni, aby neposloužili jako důkaz jeho slabosti.

V Amfipoli se velitel posádky Diodóros zbavil dvou tisíc Thráků natěšených na rabování města: nakukal jim, že nedaleko zakotvily nepřátelské lodi a ty že mohou vyloupit. Thrákové pospíchali a Diodóros je už zpět do města nevpustil. 

Na podzim měli Římané v moci celé údolí Tempé (pl.), dobyli hraniční pevnost Hérákleion. Odehnáni ale byli od dobývání Meliboie Eufranorem. Přezimovali pak v Thessalii, ve File Perseus, který "osvobodil" Díon vyklizený konsulem. Část římské flotily přezimovala na Skiathu, část s praetorem C. Marciem Figulem v Óreu. Podle požadavků Q. Marcia Philippa pro makedonskou válku pořídili armádě vedle třiceti tisíc tunik a šesti tisíc tog též dvě stě koní, které nebylo možné v Thessalii sehnat.  

Na moři se spojenecká flotila výpadem od Hérákleia bezúspěšně pokusila dobýt Thessaloníku a plenící výsadek Římanů Makedoni zahnali. Král Eumenés s flotilou dvaceti lodí doplněných pěti Prúsiovými neprojevil žádnou aktivitu a na rozdíl od svého bratra Attala začal být Římany podezříván z nespolehlivosti, srov. jeho jednání s Perseem zde níže. Zatímco Attalos zůstal po boku konsulově a směl cestovat do Říma, jeho kralujícího bratra senát v zimě z Itálie vykázal. 

U Antigoneie na Chalkidice byl rovněž spojenecký výsadek Makedony zahnán na moře a neúspěšná byla obléhání Kassandreie, kde při výpadu posádky, jíž veleli Pýthón, srov. zde výše, a Filippos, zahynulo šest set Římanů. Neuspěli u Toróny, odkud pluli k Démétriadě, kde se ukázal s oddíly Eufranór přispěchavší od Meliboie i s králem; a také zde Římané pohořeli.

Armádní velitelé Démétriady Kydantés z Kréty a frúrarchos Antimachos s jistým Menekratem údajně v této době pokoušeli o sjednání koalice Persea s Eumenem, naopak Kydás z Kréty, jeden z lidí kolem Eumena (srov. o Eumenově pomoci Kydónii u roku 174), jednal o spojenectví pod hradbami Amfipole se svým krajanem Cheimarem sloužícím v armádě Perseově.

Jednání ztroskotala pravděpodobně na otázkách finančních: Eumenés chtěl za svou neúčast ve válce jeden tisíc talentů, za zprostředkování míru pětkrát tolik (jiný údaj hovořil o poměru pěti set talentů ku 1500). To bylo Perseovi moc. K Antiochovi IV. cestoval jako Perseův vyslanec Télemnástos z Kréty, ale také ničeho nedosáhl (ani nevíme, zda a kam vůbec ke králi dorazil). 

Na podzim se stal popáté stratégem Spolku Achajů Lykortás. V zimě požádali vládnoucí Ptolemaiové, poprvé a naposledy v historii, koinon Achajů, své staré spojence, o pomoc proti Antiochovi Epifanovi (viz níže). Achajové ale setrvali jen ve válce makedonské, když v jednáních na sněmu v Korinthu se prosadili prořímští politici kolem Kallikrata, Diofana a Hyperbata, kteří si pomoc Ptolemaiovcům vyslat nepřáli; promakedonský blok Archónův, Lykortův a Polybiův by souhlasil s vysláním tisíce mužů pěchoty a dvěma sty jezdci pod velením Lykortovým a Polybiovým, otce a syna. 

Perseovi se podařilo v téže době konečně získat krále Illyrů Genthia za slib tří set talentů, viz rok předešlý. Jednání finalisoval v Medeónu/Meteónu na území Labeátů dvořan Pantauchos, Perseovy přísahy a rukojmí přijal v Díu Genthiův vyslanec Olympión, prostřednictvím Rhoďanů jednal král o míru s Eumenem (z jeho údajně podnětu), přímo s Attalovcem jednal přes Hérofónta, pro Římany na oko o výměně zajatců.

Pantauchos přemluvil Genthia, velmože věkem mladého, aby jednal o spojenectví rovněž s Rhoďany, a ten tam skutečně vyslal jistého Parmenióna a Morka; byl to hvězdný okamžik illyrského dynasty a vlastně celých illyrských dějin, když se zapletl do tak vysoké mocenské hry. 

Genthios ovšem opustil římskou koalici, i když "na ruku" dostal jen deset talentů, což o několik měsíců později Římané okomentovali, že to bylo jako za "gladiátorskou cenu/vix gladiatorio accepto decem talentis ab rege rex".

Rhodští se pokoušeli sehrát neméně hvězdnou roli. Po vyslechnutí illyrských a makedonských vyslanců rozhodli o vyslání svých jednatelů k oběma králům a ke konsulovi, aby zprostředkovali mezi válčícími stranami mír a chvíli to na sněmu vypadalo tak, že se promakedonské straně podaří prosadit spojenectví s Perseem.

Hořké bylo vystoupení Hagepolidovo následujícího roku v čele delegace v Římě: přijel zprostředkovávat, ale poněvadž už bylo po válce, gratulovali. Tato zpozdilá vypočítavost přišla Rhodské draho, viz rok následující.

Snad někdy do dob válečných spadá zpráva o daru Eumena II. Rhodu 280 tisíců medimnů obilí. Z úroků z částky, kterou získali jeho prodejem, měli financovat své státní školství, vychovatele a učitele.  

V druhém roce šesté války syrské zanechal na začátku roku král Antiochos Epifanés obléhání Alexandreie, vůbec první v historii města, a přes Jerúsalém se vrátil do Syrie (vlastní důvod neznáme, možná pro nepokoje v Palaistíně, srov. zde níže). Konec obléhacích prací v Egyptě zprostředkovali Rhodští, k čemuž je vyzval Q. Marcius po jednáních vyslanců ostrovanů u Hérákleia ve složení Hagepolis, Aristón a Pankratés.

V měsíci abu (pátý babylónský 143 SE, 18. srpna - 15. září 169) dorazila podle fragmentu astronomického diáře zpráva o vítězném Antiochově egyptském tažení do Babylónu a hellénští obyvatelé města či jeho části uspořádali slavnostní průvod.

Klínový text označuje nebabylónskou populaci města jako pulité n. pulitánu, zřejmě od řec. polítai/občané, a procesí jako puppé/srov. řec. pompé. O polis n. políteumatu v Babylónu viz rok 166. Poprvé o "občanech" zmínka ve fragmentech klínopisných kronik z doby Antiocha III. k šabátu 124 SE/jednáctý měsíc roku; 12. února - 12. března 187 a za jeho syna Antiocha IV. k simánu 140 SE/třetí měsíc roku; 24. května - 22. června 172.  

V Palaistíně se dostal nový velekněz Meneláos do sporu s Antiochovým stratégem Sóstratem, který ho upomínal o peníze, které sliboval za přiklepnutí velekněžského úřadu, viz rok předešlý a 173. Když se o čachrech s chrámovým pokladem, který pozvolna rozprodával Meneláos, dozvěděl Oniás III., odcestoval do Antiocheie ke králi; právě byl však v Kilikii, viz zde níže. Do Antiocheie také putovali Meneláos se Sóstratem a Meneláos dal Oniu ve spolčení údajně s královrahem Androníkem, viz předešlý rok, říšským správce za Epifanovy nepřítomnosti, v Dafně zavraždit.

V Jerúsalému velel královské posádce namísto Sóstrata Kratés, stratégos Kypru. Zachované prameny dávají možnost intrepretovat vztah Meneláa k Oniovi III. třemi způsoby: buď zavraždil svého bratra (oba by byli s Iásonem syny Šimóna II.), nebo svého otce či strýce (srov. roky 177 a 173), popř. to byl zcela cizí člověk mimo rod Oniů.

Meneláos zanechal v Jerúsalému jako zástupce údajného svého bratra Lýsimacha, který prý chtěl rovněž Jahweho chrám tunelovat, ale byl po prozrazení záměru v lidovém pozdvižení zabit, třebaže ho chránilo na tři tisíce mužů, jimž velel jistý Aurános ("z Aurány", tedy Arab?).

Meneláos byl proto Židy u Epifana, když pobýval cestou z Egypta v Tyru, obžalován ze svatokrádeže, ale s pomocí úplatků Ptolemaiovi, synovi Dorymena, a jeho dvorských čachrů ho král v zimě 169/168 zprostil viny a na smrt prý poslal žalobce; viz dále rok následující.

Jerúsalémské události zřejmě vypukly před prvním egyptským tažením Antiochovým a Meneláos své vítězství završil před druhým.  

Po Epifanově odchodu z Egypta se usmířili všichni ptolemaiovští sourozenci s Alexandrijskými, srov. rok 150 a peripatétika Hérákleida, a Ptolemaios VI. Filométór I. se z Memfidy vrátil do sídelního města říše; zprostředkoval smír Rhoďan Praxón a Filométora přijali i měšťané. Byla obnovena společná vláda všech tří sourozenců Theoi Filométores II. (jejich druhá vláda trvala do roku 164, viz předešlý rok). Vůdčí postavou u ptolemaiovského dvora nyní byl vojevůdce Komanos (srov. předešlý rok a rok 186).

Nelze posoudit, proč a zda Antiochos nenechal v zemi žádné posádky, nicméně v epitafu posvátného býka Montuova jménem Búchis, který jako sedmnáctiletý zemřel 6. února 162, se uvádí, že byl 1. října t. r. odveden po obřadech z Théb do Hermónthidy, svého tradičního kultovního ustájení, a v té době byly hradby Théb plné cizinců. Jak dlouho byli Seleukovcovi vojáci v Thébaidě, nevíme.   

Antiochos Epifanés a Theoi Filométores II. poslali do Říma další diplomaty. Egyptští se senátu ukázali jako na znamení smutku neoholení, s neostříhanými vlasy a před senátory se vrhli k zemi. Takže senátoři "pohnuti prosbami/moti patres precibus" vyslali do Egypta senátorskou komisi, viz rok následující.

V Kilikii vypukly nepokoje v Tarsu a v Mallu: lidem se nelíbilo, že se stali (?) součástí daru králově milence/pallakis jménem Antiochis; lze se domnívat, že žena pro svou potřebu zvedla měšťanům daně, viz dále roku následujícího. Kilikie stále patřila ke kmenovému území Seleukovců a po apamejském míru byla řada měst hellénisovaných, viz rok 188.

V Pontu zemřel král Farnakés I. (vládl od roku c. 190). Nástupcem se stal asi jeho bratr Mithridátés V. Euergetés (vládl do roku 121). S manželkou Nýsou I., která byla zřejmě dcerou Antiocha, prvorozeného syna Antiocha Velikého a jejíž seleukovské jméno bylo Láodiké, zůstal Farnakés I. podle všeho bezdětný.

Athéňané vyznamenali královský pár 4. elaféboliónu/březen neznámého roku za zásluhy o stát zlatými věnci o váze a ceně "jak zákony předepisují" a na Délu jim dali vztyčit po bronzové soše (odtud pochází u zachované usnesení s poničenou datací).

Na nápisu je Nýsa uváděna jako dcera krále Antiocha a jeho manželky Láodiky, což evokuje, že pontská královna byla dcerou Antiocha III.; jméno manželky Antiocha mladšího (zemřel roku 192), spoluvládce Antiocha III., neznáme.

V dataci délského nápisu v athénské kopii bývá jméno athénského archonta doplňováno jako Tychandros, obvykle datovaný do roku 160, srov. tam a roku 159. Nověji se přesouvá do roku 196 n. 170, ale na kameni jméno zachováno není (!). O tom, kdy se Farnakés I. oženil a kdy byl Athéňany poctěn, lze pouze přemítat, ale informace o svatbě byla zjevně spíše čerstvá.

Záhadná je též datace na spojenecké smlouvě Chersonésu Tauridského s Farnakem: daisios 157 kathós basileus Farnak[és] agei. Pontské éra začínala rokem 297, ale roku 140 (př. n. l.) v Pontu žádný Farnakés nevládl. Kdyby šlo o seleukovskou éru, pak v květnu/červnu roku 155 již podle všeho vládl Mithridátés V.

● Zbývá možnost, že své chronologické počty (kathós agei) startoval Farnakés již někdy za vlády Mithridáta II., dynasty v Kiu, viz rok 337, a pak se dostaneme k roku 179, viz tam. 

Králem-epónymním úředníkem Chersonésu v dohodnutém paktu byl Apollodóros/basileuontos Apollodórú a chersonésko-pontský pakt byl namířen proti barbarům. Farnakés přísahal tauridským vyslancům, že jim pomůže s obranou proti nim, že se proti nim nespikne, nepodnikne žádné tažení, že bude chránit démokratii (!) a jejich přátelství s Římany.   

V Římě byl přijat podle návrhu tribuna lidu Q. Voconia Saxy zákon/lex Voconia de mulierum hereditabus omezující dědictví a dědické možnosti žen: částka nesmí převýšit jedno sto tisíc sésterciů (srov. Augustovu úpravu roku 9 n. l.). Vykládáno bylo opatření jako součást boje s luxusem, popř. jako omezení možností, jak se přes ženy dostat k dědictví. Od jaké události se zákon odvíjel, známo není.

Censory toho roku byli Ti. Sempronius Gracchus a C. Claudius Pulcher, konsulští kolegové z roku 177 (52. census, viz rok 168). Mimo jiné zahrnuli propuštěnce do jedné tribue, viz rok následující. 

Pozdvižení vyvolal jejich dekret zakazující nájemcům s kontrakty z minula ucházet se v dražbách o další pronájmy výběrů státních daní a to ani jako společníci. Nájemci pocházeli z řad jezdců a jejich kausu přednesl k soudu tribun lidu P. Rutilius; případ patří do odvěkého nepřátelství vůči starým rodům, censoři byli ke konci září (předjul.) obžalováni. Centurie však nakonec těsně hlasovaly pro jejich osvobození, díky prý dobré pověsti Gracchově u lidu. Jména vůdčích osob mezi nájemci známa nejsou.  

13. prosince (předjul.) si to Rutilius odskákal. Censoři za revise rytířského stavu vyškrtli tribuna lidu i z jeho tribue a zařadili ho mezi aerárie. Gracchus, otec obou slavných reformátorů, koupil pozemek domu P. Cornelia Scipiona Africana s okolními krámky na foru a dal vystavět obchodní "centrum" později zvané basilica Sempronia. Byla to třetí basilika ve Městě po Porciově (184), Aemiliově (179); následovala roku 121 Opimiova, viz odkazované roky. 

Ti. Cornelius Gracchus byl ženat s dcerou Africanovou Cornelií, která mu porodila dvanáct dětí. Přežili však do dospělosti pouze bratři Tiberius a Gaius a jejich sestra Sempronia, viz rok 134sqq. 

V Římě zemřel v sedmdesáti letech a chud o Apollinských hrách/ludi apollinares literát Q. Ennius (ročník 239). Dávány byly ve dnech 6. až 13. července a Ennius měl premieru svého Thyesta, nezachované tragédie. Pochován byl nákladem klanu Corneliů Scipionů s náhrobkem c. patnáct kilometrů za Capénskou branou.

T. r. o hrách v cirku/ludi circenses dávaných kurulskými aedily P. Corneliem Scipionem Nasikou a P. Corneliem Lentulem vystoupily/lúsisse v zápasech či po roce 186 druhých římských štvanicích/venationes 63 africké šelmy/áfricánae (lvi, leopardi) a čtyřicet medvědů a slonů. To vše přes opatření proti luxusu; počty gladiátorských zápasníků neznáme, pokud nějací vystoupili. K P. Lentulovi viz též rok 165 a 162.  

V Číně zemřel učenec a básník Ťia I/Jia Yi (narozen kolem roku 200). V posledních několika letech byl vychovatelem nejmladšího ze synů císaře Wena Liou I/Liu Yi. Princ zemřel následkem zranění utrpěného pádem s koně a Ťia I se utrápil výčitkami, že na jeho smrti mohl mít podíl.