169.

Ol. 152, 4

143 SE

79 AE

(Euníkos) 

a. u. c. 585

Q. Marcius Philippus II. a Cn. Servilius Caepio nebo Cn. Servatus Caepio

************************************************************

Ve třetím roce třetí makedonské války se na jaře postavil spolek Achajů, jehož stratégem byl právě Archón a hipparchem Polybios, jednoznačně na stranu Římanů, viz rok předešlý. Pro námořní operace slíbil nyní svou pomoc Římanům i bíthýnský král Prúsiás II. Kynégos, dosud neutrální, a poslal do makedonských vod pět bitevních lodí (srov. rok 172 a pak jeho chování roku 167).

V Římě osobně nabízel pomoc Balanus, kníže záalpských Keltů (nevíme, kterých; možná Bojů, těch samých, s nimiž měli Římané problémy roku 186, 183 a 178, možná Nóriků). Vyslanci kterýchsi pamfýlských obcí přinesli Iovovi Capitólskému darem věnec z dvaceti tisíc zlatých mincl filippské ražby. 

Zajímavý je osud makedonské zrádce, jistého šlechtice Onésima, Pýthonova syna (srov. zde níže), který radil Perseovi držet se míru s Římany, až musel uprchnout. Senát ho označil za spojence, dostal zaopatření od státu, v Tarentu dům a v jeho okolí pozemky...

Římské vojsko převzal v Palaifarsálu od A. Hostilia nový konsul Q. Marcius Philippus, loďstvo v Chalkidě jeho praetor C. Marcius Figulus. Q. Marcius, který se vylodil u Ambrakie a pochodoval do Thessalie, se dlouho potýkal s Makedonci o vstup do země průsmyky. Nakonec se Římanům podařilo po několika dnech těžkým horským, lesnatým terénem projít i se slony převáděnými s kopce pomocí důmyslných mostních konstrukcí nutící zvířata sešupovat se dolů (měli s sebou africké i indické kdysi Antiochovy).

Makedonci pod Hippiou s dvanácti tisíci muži a Asklépiodotem s deseti tisíci mužů, z nejasných důvodů po několika nerozhodných potyčkách na králův rozkaz ustoupili. Perseus v hysterickém strachu/"victum se sine proelio clamitans, křičel prý, že je poražen bez boje" a dal bezodkladně evakuovat Díon, první velké město od Thessalie a významné makedonské kultovní středisko, kde pobýval a utekl do Pydny. Římané Díon pod Olympem obsadili. Vysvětlení pro chaos a proč Makedoni neudeřili ve známém terénu na roztroušené Římany se spojenci ani je neobcházeli ze západu, nemáme.

Perseus dal dokonce utopit část královského pokladu v ražených mincích (zaúkoloval tím dvořana Níkiu) a nařídil zapálit v Thessaloníce loděnice. K tomu sice nedošlo, neboť Androníkos pověřený tímto rozkazem, váhal, ale Níkiás musel se změnou královy nálady dát poklad z jezera vylovit. Oba muži i s potápěčem byli údajně na Perseův rozkaz zavražděni, aby neposloužili jako důkaz jeho slabosti. V Amfipoli se velitel posádky Diodóros zbavil dvou tisíc Thráků natěšených na rabování města: nakukal jim, že nedaleko zakotvily nepřátelské lodi a ty že mohou vyloupit. Thrákové pospíchali a Diodóros je už zpět do města nevpustil. 

Na podzim měli Římané v moci celé údolí Tempé (pl.), dobyli hraniční pevnost Hérákleion. Odehnáni ale byli od dobývání Meliboie Eufranorem. Přezimovali pak v Thessalii, ve File Perseus, který "osvobodil" Díon vyklizený konsulem. Část římské flotily přezimovala na Skiathu, část s praetorem C. Marciem Figulem v Óreu. Podle požadavků Q. Marcia Philippa pro makedonskou válku pořídili armádě vedle třiceti tisíc tunik a šesti tisíc tog též dvě stě koní, které nebylo možné v Thessalii sehnat.  

Na moři se spojenecká flotila výpadem od Hérákleia bezúspěšně pokusila dobýt Thessaloníku a plenící výsadek Římanů Makedoni zahnali. Král Eumenés s flotilou dvaceti lodí doplněných pěti Prúsiovými neprojevil žádnou aktivitu a na rozdíl od svého bratra Attala začal být Římany podezříván z nespolehlivosti, srov. jeho jednání s Perseem zde níže (zatímco Attalos zůstal po boku konsulově a směl cestovat do Říma, jeho kralujícího bratra senát v zimě z Itálie vykázal). 

U Antigoneie na Chalkidice byl rovněž spojenecký výsadek Makedonci zahnán na moře a neúspěšná byla obléhání Kassandreie, kde při výpadu posádky, jíž veleli Pýthón, srov. zde výše, a Filippos, zahynulo šest set Římanů, neuspěli u Toróny, odkud pluli k Démétriadě, kde se ukázal s oddíly Eufranór přispěchavší od Meliboie i s králem; a také pohořeli. Armádní velitelé Démétriady Kydantés z Kréty a frúrarchos Antimachos s jistým Menekratem údajně v této době pokoušeli o sjednání koalice Persea s Eumenem, naopak Kydás z Kréty, jeden z lidí kolem Eumena (srov. o Eumenově pomoci Kydónii u roku 174), jednal o spojenectví pod hradbami Amfipole se svým krajanem Cheimarem sloužícím v armádě Perseově.

Jednání ztroskotala pravděpodobně na otázkách finančních: Eumenés chtěl za svou neúčast ve válce jeden tisíc talentů, za zprostředkování míru pětkrát tolik (jiný údaj hovořil o poměru pěti set talentů ku 1500). To bylo Perseovi moc. K Antiochovi IV. cestoval jako Perseův vyslanec Télemnástos z Kréty, ale také ničeho nedosáhl (ani nevíme, zda a kam vůbec ke králi dorazil). 

Na podzim se stal popáté stratégem spolku Achajů Lykortás. V zimě požádali vládnoucí Ptolemaiové, poprvé a naposledy v historii, spolek Achajů, své staré spojence, o pomoc proti Antiochovi Epifanovi (viz níže). Achajové ale setrvali jen ve válce makedonské, když v jednáních na sněmu v Korinthu se prosadili prořímští politici kolem Kallikrata, Diofana a Hyperbata, kteří si pomoc Ptolemaiovcům vyslat nepřáli; promakedonský blok Archónův, Lykortův a Polybiův by souhlasil s vysláním tisíce mužů pěchoty a dvěma sty jezdci pod velením Lykortovým a Polybiovým, otce a syna. 

Perseovi se podařilo v téže době konečně získat krále Illyrů Genthia za slib tří set talentů, viz rok předešlý. Jednání finalisoval v Medeónu/Meteónu na území Labeátů dvořan Pantauchos, Perseovy přísahy a rukojmí přijal v Díu Genthiův vyslanec Olympión, prostřednictvím Rhoďanů jednal král o míru s Eumenem (z jeho údajně podnětu), přímo s Attalovcem jednal přes Hérofónta, pro Římany na oko o výměně zajatců. Pantauchos přemluvil Genthia, velmože věkem mladého, aby jednal o spojenectví rovněž s Rhoďany, a ten tam skutečně vyslal jistého Parmenióna a Morka; byl to hvězdný okamžik illyrského dynasty a vlastně celých illyrských dějin, když se zapletl do tak vysoké mocenské hry. 

Genthios ovšem opustil římskou koalici, i když "na ruku" dostal jen deset talentů, což o několik měsíců později Římané okomentovali, že to bylo jako za "gladiátorskou cenu/vix gladiatorio accepto decem talentis ab rege rex".

Rhodští se pokoušeli sehrát neméně hvězdnou roli. Po vyslechnutí illyrských a makedonských vyslanců rozhodli o vyslání svých jednatelů k oběma králům a ke konsulovi, aby zprostředkovali mezi válčícími stranami mír a chvíli to na sněmu vypadalo tak, že se promakedonské straně podaří prosadit spojenectví s Perseem. Hořké bylo vystoupení Hagepolidovo následujícího roku v čele delegace v Římě: přijel zprostředkovávat, ale poněvadž už bylo po válce, gratulovali. Tato zpozdilá vypočítavost přišla Rhodské draho, viz rok následující.

Snad někdy do dob válečných spadá zpráva o daru Eumena II. Rhodu 280 tisíců medimnů obilí. Z úroků z částky, kterou získali jeho prodejem, měli financovat své státní školství, vychovatele a učitele.  

V druhém roce šesté války syrské zanechal na začátku roku král Antiochos Epifanés obléhání Alexandreie, vůbec první v historii města, a přes Jerúsalém se vrátil do Syrie (vlastní důvod neznáme, možná pro nepokoje v Palaistíně, srov. zde níže). Konec obléhacích prací v Egyptě zprostředkovali Rhodští, k čemuž je vyzval Q. Marcius po jednáních vyslanců ostrovanů u Hérákleia ve složení Hagepolis, Aristón a Pankratés.

V měsíci abu (pátý babylónský 143 SE, 18. srpna - 15. září 169) dorazila podle fragmentu astronomického diáře zpráva o vítězném Antiochově egyptském tažení do Babylónu a hellénští obyvatelé města či jeho části uspořádali slavnostní průvod.

Klínový text označuje nebabylónskou populaci města jako pulité n. pulitánu, zřejmě od řec. polítai/občané, a procesí jako puppé/srov. řec. pompé. O polis n. políteumatu v Babylónu viz rok 166. Poprvé o "občanech" zmínka ve fragmentech klínopisných kronik z doby Antiocha III. k šabátu 124 SE/jednáctý měsíc roku; 12. února - 12. března 187 a za jeho syna Antiocha IV. k simánu 140 SE/třetí měsíc roku; 24. května - 22. června 172.  

V Palaistíně se dostal nový velekněz Meneláos do sporu s Antiochovým stratégem Sóstratem, který ho upomínal o peníze, které sliboval za přiklepnutí velekněžského úřadu, viz rok předešlý a 173. Když se o čachrech s chrámovým pokladem, který pozvolna rozprodával Meneláos, dozvěděl Oniás III., odcestoval do Antiocheie ke králi; právě byl však v Kilikii, viz zde níže. Do Antiocheie také putovali Meneláos se Sóstratem a Meneláos dal Oniu ve spolčení údajně s královrahem Androníkem, viz předešlý rok, říšským správce za Epifanovy nepřítomnosti, v Dafně zavraždit.

V Jerúsalému velel královské posádce namísto Sóstrata Kratés, stratégos Kypru. Zachované prameny dávají možnost intrepretovat vztah Meneláa k Oniovi III. třemi způsoby: buď zavraždil svého bratra (oba by byli s Iásonem syny Šimóna II.), nebo svého otce či strýce (srov. roky 177 a 173; popř. to byl zcela cizí člověk mimo rod Oniů).

Meneláos zanechal v Jerúsalému jako svého zástupce údajného svého bratra Lýsimacha, který prý chtěl rovněž Jahweho chrám tunelovat, ale byl po prozrazení záměru v lidovém pozdvižení zabit, třebaže ho chránilo na tři tisíce mužů, jimž velel jistý Aurános ("z Aurány", tedy Arab?). Meneláos byl proto Židy u Epifana, když pobýval cestou z Egypta v Tyru, obžalován ze svatokrádeže, ale s pomocí úplatků Ptolemaiovi, synovi Dorymena, a jeho dvorských čachrů ho král v zimě 169/168 zprostil viny a na smrt prý poslal žalobce; viz dále rok následující. Jerúsalémské události zřejmě vypukly před prvním egyptským tažením Antiochovým a Meneláos své vítězství završil před druhým.  

Po Epifanově odchodu z Egypta se usmířili všichni ptolemaiovští sourozenci s Alexandrijskými, srov. rok 150 a peripatétika Hérákleida, a Ptolemaios VI. Filométór I. se z Memfidy vrátil do sídelního města říše; zprostředkoval smír Rhoďan Praxón a Filométora přijali i měšťané. Byla obnovena společná vláda všech tří sourozenců Theoi Filométores II. (jejich druhá vláda trvala do roku 164, viz předešlý rok). Vůdčí postavou u ptolemaiovského dvora nyní byl vojevůdce Komanos (srov. předešlý rok a rok 186).

Nelze posoudit, proč a zda Antiochos nenechal v zemi žádné posádky, nicméně v epitafu posvátného býka Montuova jménem Búchis, který jako sedmnáctiletý zemřel 6. února 162, se uvádí, že byl 1. října t. r. odveden po obřadech z Théb do Hermónthidy, svého tradičního kultovního ustájení, a v té době byly hradby Théb plné cizinců. Jak dlouho byli Seleukovcovi vojáci v Thébaidě, nevíme.   

Antiochos Epifanés a Theoi Filométores II. poslali do Říma další diplomaty, kteří se senátu ukázali jako na znamení smutku neoholení, s neostříhanými vlasy a před senátory se vrhli k zemi. Senátoři "pohnuti prosbami/moti patres precibus" vyslali do Egypta senátorskou komisi, viz rok následující.

V Kilikii vypukly nepokoje v Tarsu a v Mallu: lidem se nelíbilo, že se stali (?) součástí daru králově milence/pallakis jménem Antiochis; lze se domnívat, že žena pro svou potřebu zvedla měšťanům daně, viz dále roku následujícího. Kilikie stále patřila ke kmenovému území Seleukovců a po apamejském míru byla řada měst hellénisovaných, viz rok 188.

V Pontu zemřel král Farnakés I. (vládl od roku c. 190). Nástupcem se stal asi jeho bratr Mithridátés V. Euergetés (vládl do roku 121). S manželkou Nýsou I., která byla zřejmě dcerou Antiocha, prvorozeného syna Antiocha Velikého a jejíž seleukovské jméno bylo Láodiké, zůstal Farnakés I. podle všeho bezdětný. Athéňané vyznamenali královský pár za zásluhy o stát zlatými věnci o váze a ceně, "jak zákony předepisují", a na Délu jim dali vztyčit po bronzové soše (odtud pochází u zachované usnesení s poničenou datací).

Na nápisu je Nýsa uváděna jako dcera krále Antiocha a jeho manželky Láodiky, což evokuje, že pontská královna byla dcerou Antiocha III.; jméno manželky Antiocha mladšího (zemřel roku 192), spoluvládce Antiocha III., neznáme. V dataci délského nápisu bývá jméno athénského archonta doplňováno jako Tychandros, obvykle datovaný do roku 160, srov. tam. Nověji se přesouvá do roku 196 n. 170, ale na kameni jméno zachováno není (!). O tom, kdy se Farnakés I. oženil a kdy byl Athéňany poctěn, lze pouze přemítat.

Záhadná je též datace na spojenecké smlouvě Chersonésu Tauridského s Farnakem: daisios 157 kathós basileus Farnak[és] agei. Pontské éra začínala rokem 297, ale roku 140 v Pontu žádný Farnakés nevládl. Kdyby šlo o seleukovskou éru, pak v květnu/červnu roku 155 již podle všeho vládl Mithridátés V. ● Zbývá možnost, že své chronologické počty (kathós agei) startoval Farnakés již někdy za vlády Mithridáta II., dynasty v Kiu, viz rok 337. 

Králem-epónymním úředníkem Chersonésu v dohodnutém paktu byl Apollodóros/basileuontos Apollodórú a chersonésko-pontský pakt byl namířen proti barbarům. Farnakés přísahal tauridským vyslancům, že jim pomůže s obranou proti nim, že se proti nim nespikne, nepodnikne žádné tažení, že bude chránit démokratii (!) a jejich přátelství s Římany.   

V Římě byl přijat podle návrhu tribuna lidu Q. Voconia Saxy zákon/lex Voconia de mulierum hereditabus omezující dědictví a dědické možnosti žen: částka nesmí převýšit jedno sto tisíc sésterciů (srov. Augustovu úpravu roku 9 n. l.). Vykládáno bylo opatření jako součást boje s luxusem, popř. jako omezení možností, jak se přes ženy dostat k dědictví. Od jaké události se zákon odvíjel, známo není.

Censory toho roku byli Ti. Sempronius Gracchus a C. Claudius Pulcher, konsulští kolegové z roku 177 (52. census, viz rok 168). Mimo jiné zahrnuli propuštěnce do jedné tribue, viz rok následující. 

Pozdvižení vyvolal jejich dekret zakazující nájemcům s kontrakty z minula ucházet se v dražbách o další pronájmy výběrů státních daní a to ani jako společník. Nájemci pocházeli z řad jezdců a jejich kausu přednesl k soudu tribun lidu P. Rutilius; případ patří do odvěkého nepřátelství vůči starým rodům, censoři byli ke konci září (předjul.) obžalováni. Centurie však nakonec těsně hlasovaly pro jejich osvobození, díky prý dobré pověsti Gracchově u lidu. Jména vůdčích osob mezi nájemci známa nejsou.  

13. prosince (předjul.) si to Rutilius odskákal. Censoři za revise rytířského stavu vyškrtli tribuna lidu i z jeho tribue a zařadili ho mezi aerárie. Gracchus, otec obou slavných reformátorů, koupil pozemek domu P. Cornelia Scipiona Africana s okolními krámky na foru a dal vystavět obchodní "centrum" později zvané basilica Sempronia. Byla to třetí basilika ve Městě po Porciově (184), Aemiliově (179); následovala roku 121 Opimiova, viz odkazované roky. 

Ti. Cornelius Gracchus byl ženat s dcerou Africanovou Cornelií, která mu porodila dvanáct dětí. Přežili však do dospělosti pouze bratři Tiberius a Gaius a jejich sestra Sempronia, viz rok 134sqq. 

V Římě zemřel v sedmdesáti letech a chud o Apollinských hrách/ludi apollinares literát Q. Ennius (ročník 239). Dávány byly ve dnech 6. až 13. července a Ennius měl premieru svého Thyesta, nezachované tragédie. Pochován byl nákladem klanu Corneliů Scipionů s náhrobkem c. patnáct kilometrů za Capénskou branou.

T. r. o hrách v cirku dávaných kurulskými aedily P. Corneliem Scipionem Nasikou a P. Corneliem Lentulem vystoupilo v zápasech/lúsisse 63 africké šelmy/áfricánae (lvi, leopardi) a čtyřicet medvědů a slonů. To vše přes opatření proti luxusu; počty gladiátorských zápasníků neznáme. K P. Lentulovi viz též rok 165 a 162.  

V Číně zemřel učenec a básník Ťia I/Jia Yi (narozen kolem roku 200). V posledních několika letech byl vychovatelem nejmladšího ze synů císaře Wena Liou I/Liu Yi. Princ zemřel následkem zranění utrpěného pádem s koně a Ťia I se utrápil výčitkami, že na jeho smrti mohl mít podíl.