************************************************************

161.

Ol. 154, 4

151 SE

87 AE

(Aristolás)

a. u. c. 593

M. Valerius Messalla a C. Fannius Strabo

************************************************************

V Athénách poctili 8. pyanepsiónu/říjen 161 svého spoluobčana Níkogena zlatým věncem za precisní vypravení thésejí včetně úhrady finančních nákladů v celkové výši 1690 drachem. Usnesení o vzorném agónothétovi na zachované stéle doprovází kompletní jmenný seznam vítězů jednotlivých dospělých i dorosteneckých disciplín.   

Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, vypověděl na přání Římanů přátelství s králem Démétriem I. (srov. příbuzenské vztahy z předcházejícího roku) a ukončil svou válku s galatskými Trokmy (vedena od roku 165). Následujícího roku v zimě poslal do Říma darem věnec zhotovený z deseti tisíců zlaťáků, za což mu senát věnoval žezlo a slonovinovou sesli/difros, sella currulis.

Pravděpodobně na konci minulého roku/na začátku t. r. se satrapa Médie Tímarchos, rodák z Mílétu, srov. o něm roku 175, k němuž po Lýsiově a Eupatorově smrti dorazil i jeho bratr Hérákleidés, postavil proti králi Démétriovi. Tímarchos si v sídelním městě Horních satrapií, v Seleukeji nad Tigridem, posadil na hlavu diadéma (provolal se králem Hellénů, Médů nebo Babylónců? Datace v jeho jménu mezi babylónskými klínovými texty zachována není žádná). 

Jeho vláda byla velmi krátká a skončila střetnutím u Zeugmatu, kde byl Tímarchos poražen, zajat a popraven. Jeho bratr, který se hned po usurpaci vydal z Mesopotamie do Říma žádat o uznání Tímarcha králem, byl právě ve Městě a dosáhl u senátu svého. Vrátit se k bratrovi již nestačil a jeho zpráva o uznání Římem dorazila na bojiště až po bitvě; o jeho činnosti viz dále rok 153.

Tímarchos vládl onu krátkou dobu v seleukovských Horních satrapiích podle všeho krutě. Občané Seleukeie nad Tigridem udělili králi Démétriovi I. jako dík za osvobození přízvisko Sótér (srov. obdobu s Antiochem Sótérem za osvobození Mílétu). Nejstarším dochovaným datem Démétriovy vlády na Východě je z 9. září 161/22. ulúlu 151 SE. • Tímarchos a Hérákleidés byli pravděpodobně potomci onoho mílétského tyranna Tímarcha z Aitólie (srov. roky 261 a 255).

Začátkem roku jmenoval Démétrios I. novým stratégem v Iúdaji Níkánora, svého přítele, s nímž prchal z Říma, původně v seleukovské armádě za Epifana velitele oddílu slonů/elefantarchés. Velitelem vojska v Peraji/dnešní Transjordánii byl jmenován frúrarchos Bakchidés.

Alkimos se s dary vzatými z Jahweho chrámu dal v Antiocheji Démétriem potvrdit ve velekněžské funkci a stěžoval si na své soky, na Iúdu a Makkabské. Bakchidés, za Antiocha Epifana stratégos Mesopotamie, byl poslán do Iúdaie na Alkimovu ochranu. 

Iúdás odmítl s Bakchidem jednat, někteří z jeho straníků ale na dohodu přistoupili (spočívající zřejmě v uznání Alkimově). Bakchidés však porušil přísahu, důvody neznáme, a šedesát chasidských Židů/asidaioi dal povraždit. Když opustil Jerúsalém, dal cestou do Antiocheie pochytat desertéry a podle všeho také rozmnožené lapky. Alkimovi zanechal vyzbrojené mužstvo, s nímž se pak velekněz potýkal s Makkabskými, ale ani k míru ani k vítězství oboustranná guerrilla nevedla. 

Alkimos se tedy po čase znovu vydal do Antiocheie stěžovat na Iúdu a tentokrát Démétrios poslal do Iúdaie Níkánora. Níkánór uzavřel příměří s Iúdou (vlastně proti zájmům Alkimovým) a oba židovští předáci i se seleukovským garnisonem pak žili v Jerúsalému. Podle jiného podání chystal Níkánór při jednání s Iúdou past, ale židovský vůdce se svými lidmi stačil včas prchnout. 

Když se na to Níkánór se svými oddíly vypravil z Jerúsaléma proti Iúdovi, neuspěl. V bitvě u Kafar salama/Kafarsalama Iúdás Seleukovce porazil a Níkánór prchl na Akru, do jerúsalémské pevnosti. Obětoval po hellénském způsobu na kopci Sión a vrátil se do války. Položil se s vojskem ležením u vsi Baithórón, Béth/Bejt Choron v Iúdaji, kam také dorazily ze Syrie posily, Makkabští u Adasy. Dne 13. addaru, maked. dystros/toho roku 27. března (podle jiného přepočtu 8. března) byli Seleukovci v bitvě u Adasy/Chadaša poraženi, stratégos Níkánór v boji padl (srov. rok 166). Na útěku prý bylo Hasmónskými pobito devět tisíc mužů, celé seleukovské vojsko v Iúdaji. Makkabských prý bylo naproti tomu jen dva tisíce. 

Iúdás se vrátil do Jerúsaléma s hlavou Níkánorovou, jíž vyřízl jazyk, a s jeho pravou rukou; den vítězství u Adasy pak každoročně Židé slavili. • Rok bitvy u Adasy závisí od toho, kdy jmenoval Démétrios Sótér Níkánora stratégem pro Iúdaiu. Jestliže to bylo v roce 162, pak by bitva patřila sem, jestliže to však bylo až roku 161, jak zde podáváno, pak se bitva odehrála až na jaře následujícího roku, tj. roku 160, viz tam.

Iúdás poslal do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu snadno dosáhli uznání statutu spřáteleného národa. Jejich misi předcházel pokus Eupolemova otce Ióanna, vyslance velekněze Iásóna, viz rok 177. • Eupolemos byl mimo jiné autorem (?) nezachovaných propagačních spisů o židovské minulosti v řečtině, též díla O králích Iúdaie, Peri tón en té Iúdaiá basileón.

V Kýréně vypuklo povstání Kýrénských a Berberů proti králi Euergetovi II., k němuž se připojil i stratégos Ptolemaios alias Sympetésis, kterého tu mladší z panujících a rozhádaných Ptolemaiovců nechal jako místokrále v době, kdy byl v Římě. Důvody revolty neznáme. 

Euergetovi II., který na Krétě najal oddíl tisícovky žoldnéřů, viz rok předešlý, a v okamžiku revolty stále ještě v Ápidě čekal na zprávy z Alexandreie, se přes počáteční porážku v poli povstaleckou armádou o osmi tisících pěšácích a pěti stech jezdců podařilo povstalce přemoci; k disposici měl i menší flotilu, jíž velel jistý Mochyrínos. Jak a kdy Kýrénští podlehli, nebo zda došlo na dohodu, nevíme. 

Z Alexandreie ode dvora za Euergetem II. dorazil nyní Cn. Cornelius Merula, viz rok předešlý, aby sdělil, že bratr se nechce na ničem dohodnout. Filométorův dvůr také konečně opustil T. Manlius Torquatus. Na to poslal Euergetés do Říma jako své vyslance Komana, slavného stratéga kdysi alexandrijského (viz roky 186 a 169), a jeho bratra Ptolemaia, aby se ujistil o setrvávající římské podpoře. 

Na naléhání Euergetových poslů zrušil senát přátelskou smlouvu s jeho starším bratrem Filométorem, vládcem v Alexandreji, a jeho vyslance Menylla z Alaband otcové z Města vypověděli. Radostnou novinu do Kýrény nezbednému Euergetovi zvěstovali, to asi až roku následujícího, za senát P. Apustius a Cn. Cornelius Lentulus. Viz dále rok 158, o dění v mezidobí nevíme nic.

O sílícím nacionalismu Egypťanů na venkově, tedy mimo Alexandrii, svědčí zachovaná stížnost jistého Makedona Ptolemaia stratégovi Dionýsiovi. V listopadu 161 byl v útulku/katoché Sarápieia v Memfidě napaden skupinou jmenovitě uvedených agresivních Egypťanů s kameny v ruce, ale dokázal se před útočníky zabarikádovat. Jeden jeho hellénský spolupracovník to štěstí neměl a byl zle zřízen. Chtěli Ptolemaia zabít, poněvadž byl Hellén, jak napsal. 

Ptolemaiova pestrá korespondence s vrchností včetně panovníků Ptolemaia Filométora s Kleopatrou obsahuje stovku listin, nejrozsáhlejší dochovaný ptolemaiovský archiv. Katoché a jeho obyvatelé katochoi byli zřejmě věřící zaúkolovaní snem v Sarápieiu k pobytu, dokud povinnosti nebyli zbaveni, zřejmě stejnou cestou. Dotyčný Ptolemaios strávil v útulku více než dvacet roků a byl jedním ze čtyř sourozenců, jejichž otec Glaukiás zemřel/zahynul roku 164.  

V Římě byl po rozčilení kmeta M. Porcia Catona nad rozmařilostí mládeže přijat další zákon o výši životních nákladů a proti luxusu (lex Fannia sumptuaria), navržený cos. t. r., srov. rok 182 a v indexu s. v. hostiny. Stařec si všiml, že kdosi z mladých mužů si pořídil milence za jeden talent a jiný že si koupil amforu žádaných nakládaných rybiček z Pontu za tři sta drachem. To bylo v jeho očích nepřiměřené: cena milence byla totiž vyšší než statku s ornou půdou/agros a rybiček/taríchos než (zotročeného) kočího/zeugélatés. 

Jedním z opatření Fanniova zákona byl zákaz dovozu zahraničních vín, tedy nejenom hellénských. Roční výdaje rodiny za uzené maso a zeleninu nesmějí ze zákona překročit patnáct talentů a nákup potravin na trhu nesmí překročit denně 2,5 drachmy (tj. dénáriů). Na hostinu o megalésiích se nesmělo vynaložit více než 120 assů, stolovací stříbro nesmělo vážit více než sto liber. 

O římských, plébéjských hrách a o sáturnáliích byl nejvyšší povolený výdaj jedno sto assů, třicet assů o vybraných deseti dnech v měsíci, jinak jen assů deset. Hlava rodiny nesmí živit více než tři lidi mimo své služebnictvo, o svátcích pět. Ve zdůvodnění zákona se kromě moralisujících momentů vyzdvihovalo ohrožení mládeže a lidu římského, "z něhož mnozí nasáklí vínem/vínó madidí docházejí na sněm a rozhodují o blahu státu opilí". 

Roku 143 lex Didia rozšiřovala platnost Fanniova zákona na celou Itálii. Didiův zákon zavedl, že trestům od nyní podléhali nejenom ti, kteří hostiny pořádali, ale též ti, kdo se jich na pozvání účastnili. Obdobná nařízení proti marnotratnosti, luxusu, hasardu apod. následovaly. Roku 126 popř. roku 115 lex Aemilia sumptuaria vel cibaria určoval kvalitu potravin a druh, jaký směl být dáván na stoly hodujících. 

Navrhovatelem byl buď M. Aemilius Lepidus cos. 78, srov. tam, nebo cos. roku 115 M. Aemilius Scaurus za svých úřadů, popř. M. Scaurus zákon o další zákazy obohacoval. Výslovně se uvádí, že Scaurův zákon zakazoval na hostinách konsumovat škeble n. ústřice/conchýlia a ptáky dovážené ze světa. Stejně tak Římanům zakázal požitek z jistého druhu sov/sauricés n. sóricés (nebo šlo o nějaké myšáky?) a plchů/glírés (sg. glís). 

Pravděpodobně cos. 97 P. Licinius Crassus Dives, otec triumvirův, a jeho lex Licinia občanům povoloval o kalendách, nonách, ídách a o tržních dnech hodovat za nejvýše třicet assů a nakoupit nejvýše tři libry sušeného masa nebo slanečnů a jednu libru plodin vzešlých z půdy a stromů, ale o svatbách bylo nákladové maximum zvednuto na dvě stě assů. 

Někdy po této době lex Antia sumptuaria navrhovatele C.(?) Antia Restiona nakazoval voleným úředníkům, že nesmějí jíst/hodovat návštěvou kdekoli, ale jen u určitých osob (nebo se tak stalo až po Sullovi?). Viz dále rok 81 a více o podobných nákladech v indexu s. v. hostiny. 

Z Říma byli z nařízení senátu vypovězeni praetorem M. Pomponiem všichni filosofové a učitelé řečnictví, "uti Romae ne essent philosophi et rhetores". V pronásledování liberálních názorů římští konservativci nikdy trvale neuspěli, až jim to nakonec zatrhli vlastními zákazy monotheisté, srov. např. roky 92- a 89+. 

O megalésiích byla 4. dubna poprvé provozována Terentiova komédie Eunuchus postavená na Menandrově předloze a dávala se toho dne dvakrát. Vynesla básníkovi rekordní summu osmi tisíc séstertiů, kterou dostal vyplacenu od pořádajících kurulských aedilů L. Postumia Albina a L. Cornelia Meruly. Hudbu pro flétnu složil Flaccus, propuštěnec jistého Claudia.

Za stejných aedilů dával Terentius o římských hrách/ludi romani 13. září hru Phormio. Hrána byla čtyřikrát (asi t. r.) a za předlohu sloužila komédie Apollodóra z Karystu Epidikadzomenos/"Žalobce (v soudním sporu)".  

Hunský vládce/šan-jü Lao-šan, u moci od roku 174, zemřel. O jeho válkách s Chany viz rok 177. Novým šan-jüem Hunů se stal jeho syn Gunčen, čín. Ťün-čchen/Jun Chen (do roku 127).

Po většinu jeho vlády se Číňané drželi politiky che-čchin/heqin čili míru s nomády vykupovaného tributy a princeznami, viz rok 200. Gunčen profitoval z dědictví po otci, jehož o správě říše, o vybírání tributu, psaní a vedení knih poučil čínský eunuch Jüe/Yue. 

Roku 158 přesto vpadlo šedesát tisíc Hunů do dvou čínských provincií, loupili a stáhli se dříve, než se proti nim do pole postavila po několika měsících čínská hotovost.

 

************************************************************

160.

Ol. 155, 1

Leónidás z Rhodu (podruhé)

152 SE

88 AE

(Tychandros)

a. u. c. 594

L. Anicius Gallus a M. Cornelius Cethegus

************************************************************

Kolem tohoto roku n. roku následujícího požádali Achajové ústy vyslanců Xenóna z Aigea a Téleklea z Aigeiry o propuštění několika předních rukojmí, např. Polybia z Megalopole a Stratia z Tritaie: nebyli senátory oslyšeni, viz první pokus roku 164, propuštění až roku 150. Ani Galatové pošťuchovaní Prúsiou II. neuspěli s jakýmisi stížnostmi na Eumena, jehož zájmy přijel hájit do Říma na jaře v době po nástupu konsulů/březen králův bratr Attalos.

Snad někdy z této doby, ještě za života Eumenova, nebo již předtím ve válkách s Galaty po apamejském míru, pochází fragment dopisu Attala, zde ještě bez královského titulu, místním úředníkům v Pessinúntu Sósthenovi a Héróindovi, kteří ho dali zvěčnit do kamene buď již teď, nebo jejich následovníci. Jistý Aribázos, velitel/hégemón Galatů z Kleonnaeia a vojenských osadníků/katoiků od Amoria, si stěžoval, že se mu nedostalo žádných obvyklých výhod a chtěl, aby se mu dostalo postavení stratéga se všemi pozemky a co k posici patří. 

Attalovo usnesení chybí, kámen je ulomen. Aribázos zřejmě patřil ke keltským velmožům bojujícím proti svým soukmenovcům na straně Attalovců, podle perského jména však mohlo jít případně o velmože, jehož předkové sídlili ve Frygii ještě od dob achaimenovských.

Psaní patří do skupiny osmi dopisů zachovaných v Pessinúntu z vlády Eumena II. a jeho bratra Attala II., které z prestižních důvodů byly vytesány do kamene zřejmě při vzniku galatské provincie roku 25, viz tam, ale nemá vztah k chrámu ani Attidovi, knězi Kybely. Héróindés s přízviskem Jedenapůltý/ho hemiolios (význam nezn., úřednická funkce, nebo že byl malé postavy?) figuruje jako finanční královský správce již v nápisu citovaném u roku 166.  

Kytinion v Dóridě získalo ve druhé polovině roku 161/160 arbitráží plný hlas v amfiktyonii. Spor vedl dórský státeček s Lakedaimonskými, kteří si nárokovali polovinu dórského hlasu, své pravlasti, ale s tím neuspěli, jak je patrné z fragmentu levé části stély s usnesením Kytinijských.

V Delfách snad ve stejné době (nebo podle archontova jména Androníka již roku 181?) poctili občané proxenií kitharódy Thrasóna a Sókrata z Aigeiry za jejich vystoupení ve městě, za profesní výkon a verše "starých básníků, které byly velmi slušivé bohu a našemu městu/tón archaión poiétán, ha én preponta poti te ton theon kai tán polin hámón".

Za archonátu Amfistrata začal dekretem Delfanů fungovat nadační fond zřízený pro ně Eumenem II. a jeho bratrem Attalem II., viz rok následující, pro financování škol delfských dětí. Attalos daroval osmnáct tisíc alexandrijských drachem ve stříbře na platy učitelů a tři tisíce dalších na kultovní záležitosti. Peníze zasvětili bohu, aby se jich nemohl zmocnit žádný úředník ani soukromník.

Z fondu poskytovali jeho správci zájemcům půjčky o nejméně pěti minách na 6,66 procenta úroku. Fond spravovali mastroi/mastros n. mastéres/mastér, úředníci pečující o veřejné majetky a závazky dlužníků vůči státu.

Podobně znělo usnesení z března-dubna 159 o zřízení eumenejí za téhož archonta z vděku za obilí a krytí kultovních výdajů v ceně 3,5 alexandrijských talentů ve stříbře, s dalším talentem poslaným dodatečně a s otroky/sómata na opravu divadla a chrámových dedikačních darů.

Aby zbožnost Delfanů vůči Eumenovi neutrpěla, usnesení dekretuje odpovědným osobám organisujícím procesí a běhy s pochodněmi po fýlách pokuty deseti stříbrných statérů, nedodají-li v pořádku správný počet běžců/hoi lampadistai.     

V Mílétu někdy kolem t. r. nebo dříve poctili zlatou sochou svého krajana Eiréniu za to, že jako vyslanec přemluvil Eumena II., aby na stavbu gymnasia věnoval 160 tisíc medimnů pšenice (jejichž prodejem se dostanou k financím) a dřevo. Nápis tvořený třemi poškozenými bloky (třetí nečitelný) obsahuje ve druhé části poděkování Eiréniovi za to, že navedl Láodiku (?), aby přemluvila bratra (a manžela) Antiocha IV. zbavit ve své říši mílétské zboží veškeré celní zátěže. Poctěn byl také za to, že takto zvýšil export své vlasti, ojedinělá proobchodní okolnost k vyznamenání v hellénských státech.

Eiréniás figuruje též jako vyjednávač v usnesení Myúntských zavádějících božské pocty pro Eumena. Datum z fragmentární stély z Mílétu známo není, ale cf. rok 201, kdy město připadlo Magnétům. V usnesení se hovoří též o prodeji kněžského úřadu a o uvedení tohoto nápisu na podstavci královy (nedochované) sochy. 

Proč za Myús jedná Míléťan, známo není. K sympolíteji s Mílétem zřejmě došlo až v době římské, jak uvádí Strabón, pro nedostatek mužů/Miús hé nýn di' oligandrián Mílésiois sympepolistai.       

Kolem roku 160 zemřel v Bosporské říši král Pairisadés IV. Filométór (vládl přibližně od roku někdy po 175). Následovala krátká společná vláda jeho synů Spartoka V. a Leukóna II. Spartokos však byl bratrem zavražděn, protože udržoval styk s Leukónovou ženou Alkathoou. Leukón II. vládl pak do asi roku 150. Během své vlády provedl v říši mincovní reformu (známe jen měděnou ražbu).

V kavkazské Ibérii zemřel po dlouhé vládě Sauromakés I. (od roku 235). Neměl mužského potomka, ale dceru, kterou provdal za Meribana. Zetě adoptoval a učinil svým nástupcem: Meribanés I., Mirvan I./Mirian I. vládl do 110. Oženil se pravděpodobně s dcerou armenského krále Artavasda I.

Ze Syrie s vyslanci Démétriovými v čele s Ménocharem, kteří měli v Římě uchlácholit hněv senátu za události roku 163 (viz tam a roku 162), dorazilo do Města deset tisíc seleukovských zlatých statérů "bolestného" v podobě věnce.

Misi dobrovolně doprovázel atentátník Leptinés, vrah Cn. Octavia, viz rok 163 (vydal se předtím králi, aby netrestal obyvatele Láodikeie a kázal, že vraždil z příkazu bohů a že to klidně v Římě vysvětlí). 

Nedobrovolně a v poutech dorazil do Města Isokratés Kritikos, hlasatel agresivní protiřímské politiky a kdysi v Helladě chvástavý řečník pohrdající svými posluchači, nyní pomatený a tělesně sešlý, s přerostlými vlasy a nehty, rok nemytý, až budil v Římě soucit (se slavným stejnojemnným Athéňanem neměl nic společného). Sebevědomý Leptinés, který senátorům předestřel svou nevinu a věštil, že nebude potrestán. 

A měl pravdu: byl Římany osvobozen, vzácný to úkaz, a král Démétrios I. Sótér po válce s Tímarchem byl senátem nyní tolerován, třebaže nové smlouvy o přátelství se mu nedostalo. Démétrios se ovšem během své vlády vypracoval k zásluze o místo na seznamu opileckých hellénských monarchů a trénovat začal již v době své římské internace, viz rok 162. 

V Palaistíně snad do března/dubna t. r. patří bitva u Adasy a smrt Níkánorova, viz narrativum roku předešlého. V měsíci nisannu, toho roku mezi 13. dubnem až 12. květnem 160, vtáhl do Iúdaie v čele seleukovského vojska podruhé stratégos Bakchidés (srov. rok 165 a rok předešlý). Vedl s sebou na dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jízdních. Dobyl galilajské Arbély a zmocnil se lidí, kteří se ukryli před armádou v jeskyních. 

Táhl na Jerúsalém, Iúdás měl ve svém ležení u Béth Zacharía či Bézethy u Laisy/Elasy na tři tisíce mužů. Když však viděli, jaká moc na ně pochoduje, většina Židů desertovala. Zbylá hrstka osmi set mužů byla rozprášena Seleukovci v lokalitě jménem Berea a Iúdás Makkabí, vůdce hnutí od roku 166, padl; pohřben byl bratry po dojednání příměří v Módí'ín/Módeim po otcově boku. O mírových podmínkách Bakchidových s Hasmónaji viz rok následující. 

Po Iúdově smrti se na iúdském venkově vrátili s hellénskou pomocí k moci sokové Makkabských. Pátrali po jejich příznivcích a předávali je Bakchidovi; jak byli Seleukovci postihováni, nevíme. Současně se náhle šířil Iúdou velký hladomor/límos megas sfodra.

Tehdy Iónathan Apfús v rodině Hasmónajů převzal velení (do roku 143). Po poradě se Simónem bezprostředně po bitvě, ukryli se v městě Tekóe/Tuqú', vyslali svého bratra Ióanna Gaddího k nabatským Arabům vyjednávat o pomoci.

Mise nebyla úspěšná: cestou k Nabatům byl Ióannés zajat klanem arabských beduinů Ja'amrú/Iambri, Amaraioi z Médab, oloupen a s průvodci zavražděn. Za to ve vendettě o něco později Makkabští povraždili ja'amrúskou svatbu se čtyřmi sty účastníky včetně žen a dětí.

V Jerúsalému zůstal nejsilnějším mužem velekněz Alkimos; formálně, neboť raněn mrtvicí přišel o řeč, viz rok následující. Bakchidés sice Iónathanův oddíl obklíčil kdesi při Jordánu, ale nový vůdce povstalců s věrnými unikl přes řeku; za tohoto tažení prý zahynulo z Bakchidova vojska tisíc mužů, podle dalšího podání dva tisíce, než se stratégos vrátil do Jerúsaléma. Nicméně dal opevnit řadu iúdských měst a Makkabští se mu polem již nepostavili.   

Část schismatických Židů vedených Oniou IV., synem Oniy III. (srov. rok 173) odešla, zřejmě za tažení Antiocha V. a před Alkimem, z Palaistíny do Egypta do Alexandreie, kde byli přátelsky přijati vládnoucími Ptolemaiovci. V Leontopoli vybudovali s královským svolením osadu a Jahwemu další chrám, údajně na místě opuštěného svatostánku bohyně Hathór, nebo jeho přestavbou.

Chrám si získal mezi Židy věhlas a byl za římského císaře Vespasiana roku 71 n. l., rok po zničení jerúsalémského chrámu, viz tam, úředně uzavřen. Oniás, který měl též druhé jméno Meneláos, stál v Egyptě pod ochranou Ptolemaia VI. a Kleopatry II., Bohů Milujících matku. 

Někdy kolem t. r. zemřel Polemón z Ília zvaný Periégétés, který sbíral a zpracovával údaje z nápisů a uměleckých děl a popisoval hellénské země (narozen kolem roku 220). Zachováno z jeho práce není nic. 

Kolem roku 160 byli Tocharové, čín. Jüe-č', zahnáni od jezera Issyk-kul a obsadili Sogdiánu, srov. rok 177. Sakaraukové se zmocnili země na jih od Kašmíru, která byla až dosud v moci Eukratida I. (srov. rok 171, 170 a 165).

Kolem roku 160 se stali po válce s Qatabánem hegemony v oblasti dnešního Jemenu arabští Sabajové. Obsadili a kontrolovali území Ausániů a Mínajů. Období let 160 až asi 130 je obdobím vrcholu moci Sabajů (srov. rok 109, event. 225).

Kolonie jihoarabských Mínajů v Dédánu (Daidán), dnešní Cheraibé v severním Hidžázu (severně od Dédánu ležela druhá obchodní kolonie al-Hidžr), přišla o svou moc a v Dédánu se etablovala domácí královská dynastie (mimo jiné přejala nové písmo ze sousední oásy Taimy).

Někdy kolem téhož roku rozhodl římský senát ve věci třicetiletého sporu mezi Masinissou a Kartháginci ve prospěch numidského krále: od roku 182 (srov. 174 a 172) šlo o jakousi část úrodné přímořské oblasti zvané Emporia/"Trhy, Obchodní střediska". Navrh museli Púnové zaplatit Numidovi pět set talentů náhrady uniklého zisku z území po dobu vleklého soudu. 

V Karthágu se partaje dělily podle vztahu k Masinissovi. Ty, kteří byli pro spolupráci s ním, vedl Hannibal zvaný Špaček/Psár, prořímskou stranu Hannón zvaný Veliký/ho Megas a "démokraty", tedy asi protiestablishmentovou lidovou stranu Karthalón s Hamilkarem zvaným Samnita. Karthalón, velitel žoldnéřů a kartháginských spojenců, na sporném území napadl nomády poddané Masinissovi, což vedlo k nové stížnosti do Říma a k definitivnímu rozhodnutí Římanů. 

Stárnoucí Masinissa nedal pokoj. Stupňoval své nároky a vzápětí vypukl nový spor o Velká pole/Megala pedia, tedy asi o kraj kolem řeky Bagradu a o oblast s padesáti obcemi kolem města poblíž Velkých polí jménem Tusca/řec. Tyska, asi Thugga, na západních púnských hranicích. Viz dále roky 156 a 153. 

V Itálii konsul M. Cornelius Cethegus dal vysušit Pomptinské bažiny, paludes Pomptinae, aby se tak získala další obdělávatelná půda pro kolonisty.

Pro italské vinaře byl t. r. vynikající a srovnáván byl mnohem později s úrodou roku 121, vyhlášeného na konci republiky mezi římskými elitami za špičkový, srov. v indexu s. v. hostiny.