************************************************************

58.

Ol. 180, 3

254 SE

190 AE

Kallifón

a. u. c. 696

L. Calpurnius Piso Caesoninus a A. Gabinius

Rok 1 tzv. druhé autonomní éry Askalónu, srov. rok 104

Rok 1 autonomní éry Rafie

************************************************************

V Galatii se prohlásil králem tetrarcha Trokmů Brogitaros, syn Déiotara (II.) (srov. rok 64; vládl do roku 53). Tribun lidu P. Clodius Pulcher mu totiž královský titul i velekněžský úřad Velké Matky bohů v Pessinúntu ležícímu na území Tolistoboiů prodal, ale částku neznáme (a asi ani nikdo tehdy). Jak se spolu znali, známo není, a sotva lze spekulovat z narážek z Ciceronovy korespondence, že byl P. Clodius rok předtím jako vyslanec za armenským králem, viz spíše zde níže; možnou souvislost Galatů s klanem Claudiů viz u roku 204. 

Brogitaros byl manželem Adobogióny a otcem Amynty, zetěm krále Déiotara I., krále galatského: tchán tak podle všeho přišel o svrchovanou moc nad Galaty, ale dokázal se nadále mezi tetrarchy prosadit díky své účasti ve válce proti Mithridátovi (viz rok 53). Podle zachované tetradrachmy se dynasta Brogitaros opatřil přízviskem Filorhómaios. 

V Římě prošel plébejským sněmem zákon o přeměně Kypru v provincii. Navrhovatelem byl (viz zde níže) P. Clodius Pulcher, který se tak osobně pomstil králi Kypru Ptolemaiovi za to, že za mithridátovských válek nabídl pirátům, jimž padl Clodius jako velitel flotily v Kilikii roku 67 do rukou, směšně nízké výkupné, prý jen dva talenty, takže ho propustili zadarmo.

Vidina králových pokladů vedla při rozhodování i ruce senátu: majetek suverénního, ale neškodně a bez ambicí vládnoucího Ptolemaia, syna Ptolemaia IX. Lathyra a mladšího bratra Aulétova, měl být konfiskován a on sám se měl stát doživotně veleknězem Afrodíty v Pafu!

Právně byla anexe "ukotvena" jako jakési převzetí dědictví a k tomu Clodius bouřil, že král podporoval piráty. Kypr totiž odkázal Římanům roku 162 Ptolemaios VII. Fyskón jako součást "království, které mi patří", což ovšem v té době nebyla pravda. Za representanta S. P. Q. R. v kyperské „lapálii“ byl vybrán v daném okamžiku politicky nepohodlný konservativní aristokrat M. Porcius Cato (Uticensis/"Utický"), jemuž bylo navíc uloženo usmířit občanské rozbroje v Býzantiu a přičinit se tam o návrat exulantů. 

Ještě před útěkem Cicerona z Říma, viz zde níže, odplul M. Porcius na Rhodos, odkud v létě vyzval Ptolemaia k uposlechnutí římského rozhodnutí. Clodius se svými příznivci chtěli Catona, jak se kdysi tradovalo, držet z Města co nejdéle pryč. Na cestu nedostal žádný oddíl ani plavidlo, jen dva písaře, z nichž jeden byl zlotřilý lump/kleptés kai pamponéros a druhý Clodiův klient/pelatés. 

V této době na ostrově M. Porcia navštívil král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, právě vyhnaný z Alexandreje (viz níže), ale římský konservativec nebyl jeho správným koněm: Cato prý ani nevstal, aby ho přivítal (prý tehdy trpěl průjmy).

Pak M. Porcius Cato uklidnil poměry v Býzantiu, kde podle všeho srovnal typicky hellénský občanský rozvrat mezi vládnoucí elitou a generacemi exulantů, které nakázal přivést zpět domů, bližšího ale nevíme nic: Cicero zásah formuloval jako restituci odsouzených zlotřilých vyhnanců a vyhnání poctivých neodsouzených občanů (?).

Tehdy se král Ptolemaios Kyperský v naprosto bezvýchodné situaci otrávil (vládl od roku 80, Pafos byl ptolemaiovský od roku 309, několikrát v rámci dynastie fakticky samostatný). Co k tomu říkal jeho starší bratr Ptolemaios XII., usilující o římskou podporu, známo není, nelze vyloučit, že o akci věděl předem. 

M. Porcius pospíšil z Býzantia na ostrov, kde vyhlásil provincii Cyprus, zabavil královský majetek i s otroky a zpeněžil ho za asi sedm tisíc talentů; stalo se tak až v průběhu roku 57. Poklad či peníze jako takové podle jedné zprávy dal kyperský král před smrtí vhodit do moře, podle jiné se s pokladem na lodích vydal na moře, ale pak mu bylo plavidel se zlatem líto potopit a vrátil se, takže to pak připadlo Římanům.

Při rozprodeji královského majetku se Říman snažil dosáhnout nejvyšší ceny a jeho přepečlivostí si znepřátelil své přátele, kteří s ním cestovali. Tradovalo se, že dokonce rozprodal Ptolemaiovy jedy, včetně cantharidy/"španělských mušek", ale také pštrosí lůj/sebum struthocamelinum, prý lepší než husí sádlo/anserinus adips. Vyvlastňování se podle všeho dělo bez jakéhokoli náznaku odporu a Cato v Římě roku 56 žádal od senátu, aby královský správce/oikonomos tón basilikón Níkiás byl za svou spolupráci odměněn svobodou (z královského otroka se stal totiž státním římským). 

Vše z velké části bylo odvezeno do Říma, cestou však zmizela veškerá dokumentace vedená na dvou svitcích, kterou si údajně Cato o aukci zcizeného majetku tak pečlivě vedl: těšil se, jak bude Římanům presentovat svou poctivost. M. Porcius Cato se vrátil z kořistnického výletu domů až roku 56. O přechodném návratu ostrova, nebo jeho části, pod ptolemaiovskou správu viz rok 48. 

V létě dostoupily vrcholu protikrálovské nálady v Alexandreji (srov. rok 63), až král dostal strach. Ptolemaios XII. Neos Dionýsos tajně odplul z města směrem na Řím a Alexandrijští o tom dlouho nevěděli. Jak to diplomaticky jeden pramen formuloval (Plútarchos): "pro hněv na něco a neshody s občany opustil Alexandreji/hyp' orgés tinos kai diaforás pros tús polítás apoleloipós men Alexandreián". 

Aulétés se přes Rhodos (srov. výše) vypravil osobně orodovat do Říma, kde od září tohoto do roku 57 žil v Pompeiově ville v Albanu. Peníze si půjčil od finančníka C. Rabiria Postuma; o zoufalé finanční situaci ostudného Ptolemaiovce viz roky 56sqq. Od podzimu roku 57 do dubna 55 žil v Artemísiu v Efesu. Jak spolu souvisely kyperská a alexandrijská krise, a pokud vůbec, nevíme. 

V Alexandreji po Aulétově útěku z vůle lidu krátce spoluvládly jeho dcery Kleopatrá VII. Tryfaina III. a Bereníké IV. Epifaneia, a to do začátku září, popř. až někdy před koncem roku 57, kdy Kleopatrá VII. pravděpodobně zemřela. Je ovšem též možné, že v tomto krátkém období vládla Kleopatrá VII. sama, viz o osudu její stejnojmenné matky roku 69 a o možnosti, že Kleopatrá VII. je stále ještě Kleopatrá VI., která se nyní objevila zpět v paláci, když přišla roku 69 o přízeň panovníkovu.

V tom případě by Bereníké IV. byla její dcerou, nikoli sestrou Kleopatry VII. Pak by ovšem poslední z královen se jménem Kleopatrá nebyla Osmá, jak v CSD vedena, ale Sedmá, jak se všeobecně moderně čísluje.

Tak jako tak vláda dvou žen bez mužského doprovodu zůstala v dynastii ojedinělá. • Prameny konce ptolemaiovské dynastie jsou natolik strohé a dávají tak široký prostor ke spekulacím, že o jasných příbuzenských poměrech není možné hovořit s jistotou.  

Zřejmě z doby společné vlády obou Ptolemaioven pochází útržkovitá zpráva z Hérákleopolítského nomu o jistém Hermaiskovi, který se svými lidmi napadal kohokoli, kdo se mu namanul, takže všichni odmítali pracovat na královském i soukromém majetku. Do práce se nevrátili, dokud záležitost, nevíme jakou, by neuklidnil stratégos, jméno neznáme. 

Královna Bereníké IV. nato vládla do roku 55. Snad ještě tohoto nebo až následujícího roku se provdala za jistého Seleuka (VII.) Kybiosakta/" Obchodníka s tuňáky či slanečky" (profese jinak zvaná taríchopólés, srov. v indexu s. v. řemesla). Spoluvládu Bereníky IV. se Seleukem VII. nelze doložit, ale lze ji předpokládat. Trvala pravděpodobně do podzimu roku 56.

Tento Seleukovec byl zřejmě bratrem Antiocha XIII. Asiátika, synové Antiocha X. Euseba (srov. rok 75, 69 a 64), vlastně vůbec poslední Seleukovec s královským titulem (srov. roky 64 a 56). Přezdívku "Slanečkáře" dostal od Alexandrijských roku 69 n. l. rovněž Vespasianus, když pro svou válku s Vitelliem a prázdnou státní pokladnu zatížil Egypt novými daněmi; a zjevně též z obchodu rybami.

V Galliích se Helvétiové pod dvouročních přípravách chtěli dostat k Oceánu (srov. rok 60) cestou přes římskou provincii Gallia Narbonensis. Spálili doma přebytečnou úrodu, dvanáct svých oppid a čtyři stovky vesnic, aby se zbavili naděje na návrat.

Mouky s sebou měl každý na tři měsíce a přemluvili ke společnému treku sousední, mnohem nepočetnější Rauraky, Tulingy, Latobriky a Boie, kteří se zpoza Rýna usadili v Nóriku: 263 tisíc bylo Helvétiů, Tulingů 36 tisíc, Latobriků čtrnáct tisíc, Rauraků 23 tisíce a Boiů 32 tisíce (jak po válce bylo Římany nalezeno v keltských dokladech řecky psaných, podle střízlivějších pozdějších údajů bylo migrantů obojího pohlaví 157 tisíc, popř. na 190 tisíc ozbrojených). Srazištěm jim bylo přemostění Rhodanu u allobrožské Genavy dne 28. března, cílem země Santonů u oceánu.

C. Iulius Caesar, který tehdy již byl v Galliích (srov. předešlý rok), budoval opevnění u mostu přes Rhodanus u Genavy jehož břehy opevnil dlouhým náspem a valem s příkopem mezi Lemanským jezerem a pohořím Iura o délce devatenácti tisíc dvojkroků/mil, tj. c. 28 kilometrů.

Jednání o pokojném průchodu provincií přes území Allobrogů 13. dubna odmítl, neboť si vzpomněl na debakl armády L. Cassia Longina roku 107, kterou Helvétiové-Tigurinové poslali pod jho, viz tam. Pustili se tedy Keltové nepohodlnou severní cestou přes Iuru a územím Sequanů a Haeduů, když dohodu se Sequany zprostředkoval haedujský velmož Dumnoríx, manžel dcery Orgetorígovy. 

Caesar ponechal u Genavy a vybudovaných opevnění legáta T. Labiena a sám vyvedl ze zimních ležení u Aquileie pět legií, z toho dvě nově odvedené v Gallii Předalpské. Armádu doprovázelo dvacet tisíc keltských spojenců. Přes Alpy a přes odpor místních Keltů dorazil na hranice Haeduů. Jejich území právě plundrovali Helvétiové, kteří prošli zemí Sequanů, ohroženi se nadále cítili Allobrogové. 

Tiguríny, jednu ze čtyř žup/pagus helvetijských, která se nestačila přeplavit, v dubnu zaskočil při přechodu Araru legát Labienus a zničil je. Caesar dal pak postavit přes řeku most a s legiemi přešel na území Haeduů. Překvapení Helvétiové representovaní letitým velmožem Divikónem, srov. rok 107, odmítli dát Římanům rukojmí, neboť to oni jsou zvyklí rukojmí brát, nikoli dávat. Římané pak po řadu dnů táhli ve stopách keltského treku a pouze jezdci, byť v převaze, byli pěti sty jízdními Kelty odraženi a zahnáni. 

T. r. bylo chladné počasí a slabá úroda, takže legie odvisely od pomoci Haeduů. Ta však vázla a ukázalo se, že za vším stojí bohatý Dumnoríx ženatý s Helvétijkou, Diviciakův bratr, který se i v boji jako spojenec choval věrolomně; na rozdíl od Diviciaka, který smlouvy s Římany ctil. Pravdu Caesarovi vyjevil vergobret Liscus, který byl s Diviciakem v římském ležení, s tím, že proti vlivné klice nic nezmůže. Na bratrovu přímluvu nebyl Dumnoríx ihned potrestán, ale opatřen strážním doprovodem (o jeho osudu viz rok 54).  

Tísněn zásobovací nouzí vypravil se Caesar s armádou k haedujskému Bibracte dobře opatřenému proviantem. Tři neděle po bitvě na Araru došlo na rozhodující utkání helvétijské války. V celodenní bitvě táhnoucí se do noci kdesi u města byli Helvétiové Římany na hlavu poraženi.

Prchali k Lingonům, kteří vyslechli Caesarovy výzvy a nepodpořili je, takže se Římanům i se svými spojenci po několika dnech migranti vzdali. Šest tisíc mužů, kteří se pokusili prchnout k Rýnu, byli spojeneckými obcemi pochytáni, vydáni Římanům a jimi pobiti.

Helvetiové dostali mír a poddanství za podmínek, že vydají zbraně, otroky, zběhy a rukojmí; zásobami je opatřili Allobrogové. Museli se vrátit do svých původních sídel, vše nanovo postavit: Caesar to zdůvodňoval obavou, že by do volného prostoru migrovali Germáni a stali se přímými sousedy římské provincie Gallia Transalpina/Narbonensis. Boiům dovolil Caesar usadit se u Haeduů, kteří o to sami požádali; usadili se v oppidu Gorgobina a s haedujským prostředím splynuli. 

Na velký helvetijský trek vyrazilo 368 tisíc lidí, z toho 92 tisíc mužů schopných zbraně, viz zde výše, vrátilo se jich domů po Caesarově sčítání pouze 110 tisíc. Jiný údaj zjevně nikoli Caesarův hovořil o původně čtyř stech tisících Helvetiích a přežilo jich pouze osm tisíc, další hovoří o 47 tisících zabitých ze 157 tisíc trekujících.

Caesar si dal na celogallském sněmu pogratulovat k vítězství, po němž se od Diviciaka Haedujského, vergobreta t. r. a hovořícího za sněmovníky, dozvěděl, že v úporných tahanicích o hegemonii mezi Kelty v Galliích vedenou Haeduji s Arverny a s nimi spolčenými Sequany si protivníci Haeduů najímají z Germánie žoldnéře, původně patnáct tisíc, a že jich prý už za Rýn přišlo na 120 tisíc.

Sequanům však Germáni přerostli přes hlavu a usadili se u nich, viz roky 61sq. Nyní se Germáni domáhají druhé třetiny sequanského území, neboť se tam chce usadit přes dvacet tisíc Harúdů, zřejmě s rodinami. 

V září vyjednával Caesar přes posly s králem suébských Germánů Ariovistem, od loňska Caesarovým přičiněním římským spojencem, který žádal v Gallii pro své spřízněnce další půdu, viz rok 61sq. Byl stroze odmítnut s logickým odůvodněním, že on, Ariovistus také s vojskem nevstupuje na římskou část Gallie a že se diví, co že se Caesar a vůbec Římané zajímají o to, co se děje v "jeho" Gallii, kterou si dobyl/sibi autem mirum videri, quid in sua Gallia, quam bello vicisset aut Caesari aut omnino populo Romano negotii esset.

Caesar již rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Diviciacus, jehož národ stál od roku 61 pod částečnou ochranou Římanů, byl roku 60 v Římě neúspěšný, nyní byl však Caesarovi milý, viz zde výše. 

Zatímco Harúdové v té době plenili haedujské a treverské území, tábořilo za Rýnem v Germánii množství Suébů vedených bratry Nasuou a Cimberiem. Římané vytáhli proti Germánům k Vesontiónu, kde se mužstvo mohlo zaopatřit zásobami. Ve styku s obchodníky se vojáci dovídali, jací jsou Germáni drsní a bojovní. V důsledku řečí v ležení před městem přepadla velkou část legií včetně šarží těžká deprese z nastávajícího boje s nepřítelem obřích postav.

Caesar je uklidnil historickými příklady C. Maria a zotročenými Germány ze Spartokova povstání: a kdyby snad s ním proti nim nešli, půjde sám se svou Desátou legií. Brzy se pak za pochodu k Rýnu setkali Caesar a Ariovistos osobně, stanoviska se nezměnila, Ariovistos přepovídal, co už dával vědět přes vyslance, že totiž obsadil tuto část Gallie dříve než Římané a že je tedy jeho, Caesar, že hájí zájmy spojenců a aby už nepouštěl za Rýn další Germány. 

Římané nato po několika denních manévrech s nastupováním armády k bitvě kdesi pět mil od Rýna pod Caesarem porazili germánské vojsko pod Ariovistem, koalici Harúdů, Markomannů (první zmínka o nich, viz dále rok 9), Triboků, Vangionů, Nemetů, Sedusiů/Eudosiů se Suéby. ● Podle jiného podání, nikoli Caesarova, to bylo čtyři sta stadií od řeky, tedy přes 75 kilometrů, což by byla pro prchající v jednom dnu vzdálenost nepřekonatelná...

Suébové s dalšími Germány byli v důsledku porážky, v níž zahynulo na osmdesát tisíc lidí, bojovníků zřejmě se svými rodinami (sám Caesar žádný údaj historii neposkytl), vytlačeni za Rýn. Král, který po národním zvyku odmítal bojovat při ustupujícím měsíci, tak ho k tomu Caesar donutil, stěží unikl k řece a přeplavil se na člunu, jeho suébská manželka i nórická, sestra Vokkiónova, zahynuly a s nimi jedna z dcer, druhá byla Římany jata; jména žen neznáme.

Ariovistos zemřel kdesi v Germánii roku 54, o jeho expansi za Rýn viz rok 72. Legie přezimovaly u Sequanů pod velením T. Labiena, Caesar odešel do Přední Gallie. Caesar povolil suébským spojencům usadit se na levém břehu Rýna v Galliích; viz dále pak rok 55 a 8. Na pravém břehu pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tenktery, viz rok 55. Tito se pak tlačili dále na Chatty, Ubie, Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo odtáhli na dolní Rýn.

• Ariovistovou porážkou byla germánská jihozápadní expanse na asi tři staletí zastavena.

V Římě výrazně panoval rok tribunátu lidu P. Clodia Pulchra, původního spojence C. Iulia Caesara, který roku 63 nepodporoval popravu pučistů, viz tam. Když tribun poznal, že má podporu Crassa i Pompeia (oba se ho báli a mlčeli), prosadil vyhnání M. Tullia Cicerona z Říma za to, že během svého konsulátu v prosinci 63 dal popravit římské občany sice po odhlasování senátem, ale bez rozsudku, lex de exilio Ciceronis.

Nepřátelští k advokátovi byli též oba konsulové a během útoku Clodiova gangu vedeného jistým Seduliem na Ciceronovy příznivce div že nebyl zavražděn Q. Hortensius Hortalus; senátor C. Vibienus utrženým ranám však podlehl. 

Svou roli zřejmě také sehrála nenávist Ciceronovy manželky Terentie, která nesnášel Clodiovu sestru Clodii; odpor by vzájemný. Cicero se prý oděl ve smuteční plášť, nechával se zarůst a chodil tak po Městě, aby budil soucit, měl se dokonce vrhat k nohám lidem, kteří ani o jeho osudu nic nevěděli, u clodiovců naopak sklízel posměch a znectění.

Prý se na jeho podporu nestříhalo vlasy na dvacet tisíc příslušníků stavu rytířského (?), někteří senátoři vyzvali k národnímu smutku. Jindy suverénní Cicero žádal o pomoc Pompeia, který se uklidil na venkov a setkání se vyhnul. Již ve starém věku se nad Ciceronovým chováním pozastavovali. 

Dříve než byl proti němu zákon odhlasován, v předtuše utekl v noci 20. března sečtělý a výmluvný advokát Město směrem na Lúkánii a Sicílii. Když mu však sicilský praetor C. Vergilius, kdysi Ciceronův přítel a nyní Pompeiův, srov. rok 46, vzkázal, že se má jeho provincii vyhnout, otočil na Brundisium, odkud psal do Říma 29. dubna. Do města nevstoupil, ale byl přijat ve ville M. Laenia Flakka, který tímto činem v té době se svým otcem riskovali tresty za podporování vyhnance.

Takže se Cicero podruhé věnoval „studiím“, tentokrát v Thessaloníce a v Dyrrhachiu (viz již příští rok). V makedonském exilu s ním korespondoval a provázel znectěného Římana athénský filosof Filiskos, s nímž se znal z doby své první cesty do Hellady. 

Přátelsky se k němu choval quaestor Cn. Plancius, který se mu vypravil naproti do Dyrrhachia (sloužil už v Africe roku 69, rok na to na Krétě a roku 62 byl vojenským tribunem v Makedonii); jeho praetorem byl v Thessaloníce L. Apuleius Saturninus. 

Za to, že mu šel na ruku, ho Cicero o čtyři roky později úspěšně obhajoval v žalobě za organisování nelegálního spolku v rámci tribue, formě uplácení, ve smyslu zákona M. Licinia Crassa z roku 55: poražený kandidát v odložených aedilských volbách, patricij M. Iuventius Laterensis, "vařil z vody" a Ciceronova obhajoba spočívala spíše na utěšování žalobce vzory velkých Římanů, kteří neuspěli v aedilských volbách a pak se stali slavnými/řeč Pro Cn. Plancio. 

Ciceronův římský dům byl na základě zákona srovnán se zemí a na jeho místě dal Clodius postavit chrám Svobody/Libertatis, majetek řečníkův byl zabaven (srov. podobné případy v letech 485, 439, 384, 329, 121) a vyhnanec musel pobývat čtyři (tak Cicero, ostatní autoři pět) set mil od Města (jinak též 3750 stadií).

Směl se prý vrátit domů, až obživnou ti, které připravil o život; viz ovšem rok následující (první pokus o legalisování návratu učinil jeho straník, tribun lidu L. Ninnius Quadratus, již 1. června t. r., podruhé v senátu by 29. října prošel, ale jiný z tribunů lidu Aelius Ligur návrh, za který se postavilo devět kolegů, vetoval).

V srpnu P. Clodius Pulcher přišel o poslední Pompeiovy sympatie, když umožnil prchnout z Říma Tigránovi mladšímu, který byl od roku 61, viz, držen v řetězech v domě L. Flavia. T. r. byl L. Flavius praetorem a na jedné hostině projevil Clodius přání Armena vidět. Posadil ho ke stolu, ale Flaviovi zajatce nevrátil a ani na výzvu Pompeiovu nereagoval. Když pak Tigrána naložil na loď a on se pokusil o útěk, bouře plavidlo zanesla do Antia, kde byl znovu lapen. 

P. Clodius poslal pro kralevice šéfa svých ozbrojenců Sex. Cloelia, aby ho přivedl zpět, o což se pokusil též L. Flavius. Obě skupiny na sebe narazily na čtvrtém milníku od Říma a v bitce převládli clodiovci: více padlých bylo na praetorově straně a mezi nimi též Pompeiův přítel, publikán M. Papirius. Flavius byl rád, že unikl domů. ● O Armenovi nevíme, zda dobrodružství přežil, slyšet o něm už není. 

Při každé příležitosti znectívali Clodiovi lidé Pompeia a jeho doprovod, byl dokonce dopaden otrok s dýkou, vyslaný údajně Clodiem, aby Pompeia zavraždil. Velký vojevůdce měl z Clodia strach, nevycházel z domu, uchýlil se na své statky a začal podporovat konkurenční tlupy, viz rok následující. 

Clodiovi muži, nyní již pevně organisováni, se usadili na Foru v chrámu Castorově a Pollukově, který znepřístupnili, a disponovali skladem zbraní. Nakrátko do Clodiova tábora patřil budoucí triumvir M. Antonius, viz dále o něm roku 55. Překvapuje, s jakou lehkostí se Clodius zmocnil vlády na Městem, že se mu klidily z cesty i magnáti, nejvyšší autority říše. 

Clodiova zákonodárná činnost, leges Clodiae, byla za jeho úřadování úctyhodná a kryla se z velké části s agendou Caesarovou, s jehož pomocí se před rokem adopcí do plebejského rodu proměnil z aristokrata v plébeje (Claudius/Clodius). Na svůj úřad byl zjevně dobře programově připraven, neboť se svými zákonnými iniciativami přišel už v lednu.

Nejdůležitější novinku přinášel obilní zákon lex Clodia frumentaria zavádějící naprosto bezplatné příděly obilí chudině/ut gratuito populus acciperet: po staletí měl římský "proletariát" právo na zlevněné obilí a kdo přišel s jeho rozdáváním, byl obvykle oponenty obviněn z pokusu o samovládu a skončil zle (srov. např. rok 440-439 a v indexu pod obilí). Před Clodiem činila zvýhodněná cena obilí pro "lid" šest a jednu třetinu assu za modius/senis aeris trientibus in singulos modios. 

Clodius tím nechtěně nastartoval vlnu manumissií, propouštění otroků na svobodu: jako propuštěnci byli tak jako tak spojeni s exmajiteli pevným klientským poutem a panstvo přesunulo šikovně starost o jejich výživu na stát... Zda-li prošel Clodiův návrh, aby propuštěnci směli hlasovat ve všech venkovských tribuích a nikoli pouze ve čtyřech/in rusticis quoque tribubus ferre, nelze potvrdit.  

Clodius prosadil zákon o spolcích, lex Clodia de sodalitatibus, povolující opět činnost politických partají, zakládání nových a nezakazující jejich vyzbrojování. Prastaré spolky/collegia původně kultovní pořádající mimo jiné slavnosti a hry compitalií/lúdí compitálicií zakázal roku 80 Sulla, aby neohrožovaly moc jím kontrolovaného senátu, neboť ve spolcích se sdružovali Římané na základě lokální příslušnosti a zcela mimo vliv stavů; Clodius si tak ovšem vykopal hrob, viz rok 52 a srov. v indexu pod volby. 

Zákon o vyhnání Cicerona, viz zde výše, byl formulován obecně jako "o zavražděných římských občanech", lex de civibus romanis interemptis: nikdo nesmí poskytnout tomu, který bez soudu dal popravit občana, "vodu a oheň"; dotyčný tedy musel do vyhnanství.

Zákon o auspiciích/lex Clodia de auspiciis zakazoval rozpuštění a odklad sněmů poukazem na nepříznivá věštebná znamení/obnúntiátió, což byl častý způsob obstrukcí užívaný aristokraty. Původně mohli augurové přerušit jednání, pokud se při obětech objevilo nějaké neblahé znamení a lex Aelia & Fufia z doby kolem roku 150, viz tam, tohle právo rozšířil na všechny úředníky. 

Clodiův zákon o censorech/lex de censoribus vyžadoval, aby při označování poklesků daňových, finančních a ethických u jmen občanů/notae censoriae, a tak například by dotyčný mohl být zbaven členství v senátu nebo i občanství, byl nutný souhlas obou censorů a aby oběma byl dotyčný odsouzen, jinak postih nebyl možný (zákon zrušil po čtyřech letech Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica, cos. 52).

Clodius rozšířil volební možnosti propuštěnců, lex Clodia de libertinorum suffragiis (srov. rok 66), a jako mstu Ptolemaiovi Kyperskému zákon o jeho likvidaci, lex de rege Ptolemaeo & de exsulibus byzantiis, viz zde výše.

V Římě byl (praetorským) ediktem zakázán kult egyptské božské rodinné triady Ísidy, Sarápida, Harpokrata a Anúbida, důvody neznáme: oltáře a kaple stavěné soukromníky byly zničeny. Opakovaně ještě byl zakazován kult roku 54 (viz), 50 a 48, ale již v roce 43 byl Ísidě vybudován státní chrám. 

O velkolepém jednorázovém divadlu nepřekonané dodnes konstrukce, theatrum Scauri, nádhery a podívané pro osmdesát tisíc neplatících a sedících lidí na umělce a zvířata, kterou lidu nachystal aedil M. Aemilius Scaurus (ml.), Pompeiův vojenský tribun, viz v indexu s. v. divadlo a malíři (1), o Pompeiově divadlu viz roku 55. O původu peněz viz roku 62.

Roku 52 byl odsouzen podle Pompeiova novelisovaného zákona o předvolební korupci/de ambitu a musel do exilu. Během procesu propukly na řadě míst nepokoje, Scaurus byl populární, které tehdy zplnomocněný konsul Pompeius potlačil vojáky rozmístěnými po Římě. 

28. n. 27. ledna se narodila Livia Drusilla. Jejím otcem byl M. Livius Drusus Claudianus, matkou Alfidia z Fundi. Livia, od roku 39 manželka Augustova, zemřela roku 29 našeho letopočtu, deifikována císařem Claudiem jako Diva Augusta. Tradované datum narozenin 30. ledna je zřejmě omyl, poněvadž roku 58 podle předjul. kalendáře měl leden 29 dnů. 

Krutá vláda šan-jüa Wo-jan Čchu-tiho (chánem od roku 60) přivedla hunské předáky do vzpoury. Povstalecká knížata vybrala za šan-jüa Ťi-chou Čchuan-cch'a/Jihou Quance s trůnním jménem Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chuchanje/Huhanye (vládl do roku 31). Jeho armáda čítala až padesát tisíc mužů, před nimiž před rozhodující bitvou oddíly šan-jüovy prchly. Opuštěný šan-jü Wo-jan Čchu-ti si vzal život.

Nový vládce náležející mezi Mao-tunovy potomky, však měl okamžitě na krku válku se svými bratry a s dalšími pretendenty (v jednom okamžiku měli Hunové pět chánů), viz rok 53.