058-057

 

************************************************************

58.

Ol. 180, 3

254 SE

190 AE

Kallifón

a. u. c. 696

L. Calpurnius Piso Caesoninus a A. Gabinius

Rok 1 tzv. druhé autonomní éry Askalónu, srov. rok 104

Rok 1 autonomní éry Rafie

************************************************************

V Galatii se prohlásil králem tetrarcha Trokmů Brogitaros, syn Déiotara (II.) (srov. rok 64; vládl do roku 53). Tribun lidu P. Clodius Pulcher mu totiž královský titul i velekněžský úřad Velké Matky bohů v Pessinúntu prodal, ale částku neznáme (a asi ani nikdo tehdy).

Brogitaros byl manželem Adobogióny a otcem Amynty, zetěm krále Déiotara I., krále galatského: tchán tak podle všeho přišel o svrchovanou moc nad Galaty, ale dokázal se nadále mezi tetrarchy prosadit díky své účasti ve válce proti Mithridátovi (viz rok 53). Podle zachované tetradrachmy se dynasta Brogitaros opatřil přízviskem Filorhómaios. 

V Římě prošel plébejským sněmem zákon o přeměně Kypru v provincii. Navrhovatelem byl (viz zde níže) P. Clodius Pulcher, který se tak osobně pomstil králi Kypru Ptolemaiovi za to, že za mithridátovských válek nabídl pirátům, jimž padl Clodius jako velitel flotily v Kilíkii roku 67 do rukou, směšně nízké výkupné, prý jen dva talenty, takže ho propustili zadarmo. Vidina králových pokladů vedla při rozhodování i ruce senátu: majetek suverénního, ale neškodně a bez ambicí vládnoucího Ptolemaia, syna Ptolemaia IX. Lathyra a mladšího bratra Aulétova, měl být konfiskován a on sám se měl stát doživotně veleknězem Afrodíty v Pafu!

Právně byla anexe "ukotvena" jako jakési převzetí dědictví a k tomu Clodius bouřil, že král podporoval piráty. Kypr totiž odkázal Římanům roku 162 Ptolemaios VII. Fyskón jako součást "království, které mi patří", což ovšem v té době nebyla pravda. Za representanta S. P. Q. R. v kyperské „lapálii“ byl vybrán v daném okamžiku politicky nepohodlný konservativní aristokrat M. Porcius Cato (Uticensis/"Utický"), jemuž bylo navíc uloženo usmířit občanské rozbroje v Býzantiu a přičinit se o návrat exulantů. 

Ještě před útěkem Cicerona z Říma, viz zde níže, odplul M. Porcius na Rhodos, odkud v létě vyzval Ptolemaia k uposlechnutí římského rozhodnutí. Clodius se svými příznivci chtěli Catona, jak se kdysi tradovalo, držet z Města co nejdéle pryč. Na cestu nedostal žádný oddíl ani plavidlo, jen dva písaře, z nichž jeden byl zlotřilý lump/kleptés kai pamponéros a druhý Clodiův klient/pelatés

V této době na ostrově M. Porcia navštívil král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, právě vyhnaný z Alexandreje (viz níže), ale římský konservativec nebyl jeho správným koněm: Cato prý ani nevstal, aby ho přivítal (prý tehdy trpěl průjmy). Pak M. Porcius Cato uklidnil poměry v Býzantiu, kde podle všeho srovnal typicky hellénský občanský rozvrat mezi vládnoucí elitou a generacemi exulantů, které nakázal přivést zpět domů, bližšího ale nevíme nic: Cicero zásah formuloval jako restituci odsouzených zlotřilých vyhnanců a vyhnání poctivých neodsouzených občanů (?).

Tehdy se král Ptolemaios Kyperský v naprosto bezvýchodné situaci otrávil (vládl od roku 80, Pafos byl ptolemaiovský od roku 309, několikrát v rámci dynastie fakticky samostatný). Co k tomu říkal jeho starší bratr Ptolemaios XII., usilující o římskou podporu, známo není, nelze vyloučit, že o akci věděl předem. 

M. Porcius pospíšil z Býzantia na ostrov, kde vyhlásil provincii Cyprus, zabavil královský majetek i s otroky a zpeněžil ho za asi sedm tisíc talentů; stalo se tak až v průběhu roku 57. Poklad či peníze jako takové podle jedné zprávy dal kyperský král před smrtí vhodit do moře, podle jiné se s pokladem na lodích vydal na moře, ale pak mu bylo plavidel se zlatem líto potopit a vrátil se, takže to pak připadlo Římanům.

Při rozprodeji královského majetku se Říman snažil dosáhnout nejvyšší ceny a jeho přepečlivostí si znepřátelil své přátele, kteří s ním cestovali. Tradovalo se, že dokonce rozprodal Ptolemaiovy jedy, včetně cantharidy/"španělských mušek", ale také pštrosí lůj/sebum struthocamelinum, prý lepší než husí sádlo/anserinus adips. Vyvlastňování se podle všeho dělo bez jakéhokoli náznaku odporu a Cato v Římě roku 56 žádal od senátu, aby královský správce/oikonomos tón basilikón Níkiás byl za svou spolupráci odměněn svobodou (z královského otroka se stal totiž státním římským). 

Vše z velké části bylo odvezeno do Říma, cestou však zmizela veškerá dokumentace vedená na dvou svitcích, kterou si údajně Cato o aukci zcizeného majetku tak pečlivě vedl: těšil se, jak bude Římanům presentovat svou poctivost. M. Porcius Cato se vrátil z kořistnického výletu domů až roku 56. O přechodném návratu ostrova, nebo jeho části, pod ptolemaiovskou správu viz rok 48. 

V létě dostoupily vrcholu protikrálovské nálady v Alexandreji (srov. rok 63), až král dostal strach. Ptolemaios XII. Neos Dionýsos tajně odplul z města směrem na Řím a Alexandrijští o tom dlouho nevěděli. Jak to diplomaticky jeden pramen formuloval (Plútarchos): "pro hněv na něco a neshody s občany opustil Alexandreji/hyp' orgés tinos kai diaforás pros tús polítás apoleloipós men Alexandreián". 

Aulétés se přes Rhodos (srov. výše) vypravil osobně orodovat do Říma, kde od září tohoto do roku 57 žil v Pompeiově ville v Albanu. Peníze si půjčil od finančníka C. Rabiria Postuma; o zoufalé finanční situaci ostudného Ptolemaiovce viz roky 56sqq. Od podzimu roku 57 do dubna 55 žil v Artemísiu v Efesu. Jak spolu souvisely kyperská a alexandrijská krise, a pokud vůbec, nevíme. 

V Alexandreji po Aulétově útěku z vůle lidu krátce spoluvládly jeho dcery Kleopatrá VII. Tryfaina III. a Bereníké IV. Epifaneia, a to do začátku září, popř. až někdy před koncem roku 57, kdy Kleopatrá VII. pravděpodobně zemřela. Je ovšem též možné, že v tomto krátkém období vládla Kleopatrá VII. sama, viz o osudu její stejnojmenné matky roku 69 a možnosti, že Kleopatrá VII. je stále ještě Kleopatrá VI., která se nyní objevila zpět v paláci, když přišla roku 69 o přízeň panovníkovu. V tom případě by Bereníké IV. byla její dcerou, nikoli sestrou Kleopatry VII. Pak by ovšem poslední z královen se jménem Kleopatrá nebyla Osmá, jak v CSD vedena, ale Sedmá, jak se všeobecně moderně čísluje.

Tak jako tak vláda dvou žen bez mužského doprovodu zůstala v dynastii ojedinělá. • Prameny konce ptolemaiovské dynastie jsou natolik strohé a dávají tak široký prostor ke spekulacím, že není s jistotou možné hovořit o jasných příbuzenských poměrech.  

Zřejmě z doby společné vlády obou Ptolemaioven pochází útržkovitá zpráva z Hérákleopolítského nomu o jistém Hermaikovi, který se svými lidmi odmítal pracovat na královském i soukromém majetku a pobuřoval, dokud záležitost, nevíme jakou, uklidnil stratégos.

Královna Bereníké IV. nato vládla do roku 55. Snad ještě tohoto nebo až následujícího roku se provdala za jistého Seleuka (VII.) Kybiosakta/" Obchodníka s tuňáky či slanečky" (profese jinak zvaná taríchopólés, srov. v indexu s. v. řemesla). Spoluvládu Bereníky IV. se Seleukem VII. nelze doložit, ale lze ji předpokládat. Trvala pravděpodobně do podzimu roku 56.

Tento Seleukovec je zřejmě bratrem Antiocha XIII. Asiátika, synové Antiocha X. Euseba (srov. rok 75, 69 a 64)vlastně vůbec poslední Seleukovec s královským titulem (srov. roky 64 a 56). Přezdívku "Slanečkáře" dostal od Alexandrijských roku 69 n. l. rovněž Vespasianus, když pro svou válku s Vitelliem a prázdnou státní pokladnu zatížil Egypt novými daněmi; a zjevně též z obchodu rybami.

V Galliích se Helvetiové pod dvouročních přípravách chtěli dostat k Oceánu (srov. rok 60) cestou přes římskou provincii Gallia Narbonensis. Spálili doma přebytečnou úrodu, dvanáct svých oppid a čtyři stovky vesnic, aby se zbavili naděje na návrat. Mouky s sebou měl každý na tři měsíce a přemluvili ke společnému treku sousední, mnohem nepočetnější Rauraky, Tulingy, Latobriky a Boie, kteří se zpoza Rýna usadili v Nóriku: 263 tisíc bylo Helvetiů, Tulingů 36 tisíc, Latobriků čtrnáct tisíc, Rauraků 23 tisíce a Boiů 32 tisíce (jak po válce bylo Římany nalezeno v keltských dokladech řecky psaných, podle střízlivějších pozdějších údajů bylo migrantů obojího pohlaví 157 tisíc, popř. na 190 tisíc ozbrojených). Srazištěm jim bylo přemostění Rhodanu u allobrožské Genavy dne 28. března, cílem země Santonů u oceánu.

C. Iulius Caesar, který tehdy již byl v Galliích (srov. předešlý rok), budoval opevnění u mostu přes Rhodanus u Genavy jehož břehy opevnil dlouhým náspem a valem s příkopem mezi Lemanským jezerem a pohořím Iura o délce devatenácti tisíc dvojkroků/mil, tj. c. 28 kilometrů. Jednání o pokojném průchodu provincií přes území Allobrogů 13. dubna odmítl, neboť si vzpomněl na debakl armády L. Cassia Longina roku 107, kterou Helvetiové-Tigurinové poslali pod jho, viz tam. Pustili se tedy Keltové nepohodlnou severní cestou přes Iuru a územím Sequanů a Haeduů, když dohodu se Sequany zprostředkoval haedujský velmož Dumnoríx, manžel dcery Orgetorígovy. 

Caesar ponechal u Genavy a vybudovaných opevnění legáta T. Labiena a sám vyvedl ze zimních ležení u Aquileie pět legií, z toho dvě nově odvedené v Gallii Předalpské. Armádu doprovázelo dvacet tisíc keltských spojenců. Přes Alpy a přes odpor místních Keltů dorazil na hranice Haeduů. Jejich území právě plundrovali Helvetiové, kteří prošli zemí Sequanů, ohroženi se nadále cítili Allobrogové. 

Tiguríny, jednu ze čtyř žup/pagus helvetijských, která se nestačila přeplavit, v dubnu zaskočil při přechodu Araru legát Labienus a zničil je. Caesar dal pak postavit přes řeku most a s legiemi přešel na území Haeduů. Překvapení Helvetiové representovaní letitým velmožem Divikónem, srov. rok 107, odmítli dát Římanům rukojmí, neboť to oni jsou zvyklí rukojmí brát, nikoli dávat. Římané pak po řadu dnů táhli ve stopách keltského treku a pouze jezdci 

T. r. bylo chladné počasí a slabá úroda, takže legie odvisely od pomoci Haeduů. Ta však vázla a ukázalo se, že za vším stojí bohatý Dumnoríx ženatý s Helvétijkou, Diviciakův bratr, který se i v boji jako spojenec choval věrolomně; na rozdíl od Diviciaka, který smlouvy s Římany ctil. Pravdu Caesarovi vyjevil vergobret Liscus, který byl s Diviciakem v římském ležení, s tím, že proti vlivné klice nic nezmůže. Na bratrovu přímluvu nebyl Dumnoríx ihned potrestán, ale opatřen strážním doprovodem (o jeho osudu viz rok 54).  

Tísněn zásobovací nouzí vypravil se Caesar s armádou k haedujskému Bibracte dobře opatřeného proviantem. Tři neděle po bitvě na Araru došlo na rozhodující utkání helvétiské války. V celodenní bitvě táhnoucí se do noci kdesi u města byli Helvétiové Římany na hlavu poraženi. Prchali k Lingonům, kteří vyslechli Caesarovy výzvy a nepodpořili je, takže se Římanům i se svými spojenci po několika dnech migranti vzdali. Šest tisíc mužů, kteří se pokusili prchnout k Rýnu, byli spojeneckými obcemi pochytáni, vydáni Římanům a jimi pobiti.

Helvetiové dostali mír a poddanství za podmínek, že vydají zbraně, otroky, zběhy a rukojmí; zásobami je opatřili Allobrogové. Museli se vrátit do svých původních sídel, vše nanovo postavit: Caesar to zdůvodňoval obavou, že by do volného prostoru migrovali Germáni a nestali se přímými sousedy římské provincie Gallia Transalpina/Narbonensis. Boiům dovolil Caesar usadit se u Haeduů, kteří o to sami požádali; usadili se v oppidu Gorgobina a s haedujským prostředím splynuli. 

Na velký helvetijský trek vyrazilo 368 tisíc lidí, z toho 92 tisíc mužů schopných zbraně, viz zde výše, vrátilo se jich domů po Caesarově sčítání pouze 110 tisíc. Jiný údaj zjevně nikoli Caesarův hovořil o původně čtyř stech tisících Helvetiích a přežilo jich pouze osm tisíc, další hovoří o 47 tisících zabitých ze 157 tisíc trekujících.

Caesar si dal na celogallském sněmu pogratulovat k vítězství, po němž se od Diviciaka Haedujského, vergobreta t. r. a hovořícího za sněmovníky, dozvěděl, že v úporných tahanicích o hegemonii mezi Kelty v Galliích vedenou Haeduji a Arverny a s nimi spolčenými Sequany si protivníci Haeduů najímají z Germánie žoldnéře, původně patnáct tisíc, a že jich prý už za Rýn přišlo na 120 tisíc. Sequanům však Germáni přerostli přes hlavu a usadili se u nich, viz roky 61sq. Nyní se Germáni domáhají druhé třetiny sequanského území, neboť se tam chce usadit přes dvacet tisíc Harúdů, zřejmě s rodinami. 

V září vyjednával Caesar přes posly s králem suébských Germánů Ariovistem, od loňska Caesarovým přičiněním římským spojencem, který žádal v Gallii pro své spřízněnce další půdu, viz rok 61sq. Byl stroze odmítnut s logickým odůvodněním, že on, Ariovistus také s vojskem nevstupuje na římskou část Gallie a že se diví, co že se Caesar a Římané zajímají o to, co se děje v "jeho" Gallii, kterou si dobyl/sibi autem mirum videri, quid in sua Gallia, quam bello vicisset aut Caesari aut omnino populo Romano negotii esset.

Caesar již rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Diviciacus, jehož národ byl od roku 61 pod částečnou ochranou Římanů, byl roku 60 v Římě neúspěšný, nyní byl však Caesarovi milý, viz zde výše. 

Zatímco Harúdové v té době plenili haedujské a treverské území, tábořilo za Rýnem v Germánii množství Suébů vedených bratry Nasuou a Cimberiem. Římané vytáhli proti Germánům k Vesontiónu, kde se mužstvo mohlo zaopatřit zásobami. Ve styku s obchodníky se vojáci dovídali, jací jsou Germáni drsní a bojovní. V důsledku řečí v ležení před městem přepadla velkou část legií včetně šarží těžká deprese z nastávajícího boje s nepřítelem obřích postav.

Caesar je uklidnil historickými příklady C. Maria a zotročenými Germány ze Spartokova povstání: a kdyby snad s ním proti nim nešli, půjde sám se svou Desátou legií. Brzy se pak za pochodu k Rýnu setkali Caesar a Ariovistos osobně, stanoviska se nezměnila, Ariovistos přepovídal, co už dával vědět přes vyslance, že totiž obsadil tuto část Gallie dříve než Římané a že je tedy jeho, Caesar, že hájí zájmy spojenců a aby už nepouštěl za Rýn další Germány. 

Římané nato po několika denních manévrech s nastupováním armády k bitvě kdesi pět mil od Rýna pod Caesarem porazili germánské vojsko pod Ariovistem, koalici Harúdů, Markomannů (první zmínka o nich, viz dále rok 9), Triboků, Vangionů, Nemetů, Sedusiů/Eudosiů se Suéby. ● Podle jiného podání, nikoli Caesarova, to bylo čtyři sta stadií od řeky, tedy přes 75 kilometrů, což by byla pro prchající v jednom dnu vzdálenost nepřekonatelná...

Suébové s dalšími Germány byli v důsledku porážky, v níž zahynulo na osmdesát tisíc lidí, bojovníků zřejmě se svými rodinami (sám Caesar žádný údaj neposkytl), vytlačeni za Rýn. Král, který po národním zvyku odmítal bojovat při ustupujícím měsíci, tak ho k tomu Caesar donutil, stěží unikl k řece a přeplavil se na člunu, jeho suébská manželka i nórická, sestra Vokkiónova, zahynuly a s nimi jedna z dcer, druhá byla Římany jata; jména neznáme.

Ariovistos zemřel kdesi v Germánii roku 54, o jeho expansi za Rýn viz rok 72. Legie přezimovaly u Sequanů pod velením T. Labiena, Caesar odešel do Přední Gallie. Caesar povolil suébským spojencům usadit se na levém břehu Rýna v Galliích; viz dále pak rok 55 a 8. Na pravém břehu pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tanktery, viz rok 55. Tito se pak tlačili dále na Chatty, Ubie, Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo odtáhli na dolní Rýn. • Ariovistovou porážkou byla germánská jihozápadní expanse na asi tři staletí zastavena.

V Římě výrazně panoval rok tribunátu lidu P. Clodia Pulchra, původního spojence C. Iulia Caesara, který roku 63 nepodporoval popravu pučistů, viz tam. Když tribun poznal, že má podporu Crassa i Pompeia (oba se báli a mlčeli), prosadil vyhnání M. Tullia Cicerona z Říma za to, že během svého konsulátu v prosinci 63 dal popravit římské občany sice po odhlasování senátem, ale bez rozsudku, lex de exilio Ciceronis. Nepřátelští k advokátovi byli též oba konsulové a během útoku Clodiova gangu vedeného jistým Seduliem na Ciceronovy příznivce div že nebyl zavražděn Q. Hortensius Hortalus; senátor C. Vibienus ranám však podlehl. 

Cicero se prý oděl ve smuteční plášť, nechával se zarůst a chodil tak po Městě, aby budil soucit, měl se dokonce vrhat k nohám lidem, kteří ani o jeho osudu nic nevěděli, u clodiovců naopak sklízel posměch a znectění. Prý se na jeho podporu nestříhalo vlasy na dvacet tisíc příslušníků stavu rytířského (?), někteří senátoři vyzvali k národnímu smutku. Jindy suverénní Cicero žádal o pomoc Pompeia, který se uklidil na venkov a setkání se vyhnul. Již ve starém věku se nad Ciceronovým chováním pozastavovali,

Dříve než byl proti němu zákon odhlasován, v předtuše utekl v noci 20. března sečtělý a výmluvný advokát Město směrem na Lúkánii a Sicílii. Když mu však sicilský praetor C. Vergilius, kdysi Ciceronův přítel a nyní Pompeiův, srov. rok 46, vzkázal, že se má jeho provincii vyhnout, otočil na Brundisium, odkud psal do Říma 29. dubna. Do města nevstoupil, ale byl přijat ve ville M. Laenia Flakka, který v té době se svým otcem riskovali tresty za podporování vyhnance.

Takže se Cicero podruhé věnoval „studiím“, tentokrát v Thessaloníce a v Dyrrhachiu (viz již příští rok). V makedonském exilu s ním korespondoval a provázel znectěného Římana athénský filosof Filiskos, s nímž se znal z doby své první cesty do Hellady. 

Přátelsky se k němu choval quaestor Cn. Plancius, který se mu vypravil naproti do Dyrrhachia (sloužil už v Africe roku 69, rok na to na Krétě a roku 62 vojenský tribun v Makedonii); jeho praetorem byl v Thessaloníce L. Apuleius Saturninus. 

Za to, že mu šel na ruku, ho Cicero o čtyři roky později úspěšně obhajoval v žalobě za organisování nelegálního spolku v rámci tribue, formě uplácení, ve smyslu zákona M. Licinia Crassa z roku 55: poražený kandidát v odložených aedilských volbách, patricij M. Iuventius Laterensis, "vařil z vody" a Ciceronova obhajoba spočívala spíše na utěšování žalobce vzory velkých Římanů, kteří neuspěli v aedilských volbách a pak se stali slavnými/řeč Pro Cn. Plancio

Ciceronův římský dům byl na základě zákona srovnán se zemí a na jeho místě dal Clodius postavit chrám Svobody/Libertatis, majetek řečníkův byl zabaven, obydlí rozvaleno (srov. podobné případy v letech 485, 439, 384, 329, 121) a vyhnanec musel pobývat čtyři (tak Cicero, ostatní autoři pět) set mil od Města (jinak též 3750 stadií). Směl se prý vrátit domů, až obživnou ti, které připravil o život; viz ovšem rok následující (první pokus o legalisování návratu učinil jeho straník, tribun lidu L. Ninnius Quadratus, již 1. června t. r., podruhé v senátu by 29. října prošel, ale jiný z tribunů lidu Aelius Ligur návrh, za který se postavilo devět kolegů, vetoval).

V srpnu P. Clodius Pulcher přišel o poslední Pompeiovy sympatie, když umožnil Tigránovi mladšímu, který byl od roku 61, viz, držen v řetězech v domě L. Flavia, prchnout z Říma. T. r. byl L. Flavius praetorem a na jedné hostině projevil Clodius přání Armena vidět. Posadil ho ke stolu, ale Flaviovi zajatce nevrátil a ani na výzvu Pompeiovu nedal. Když pak Tigrána naložil na loď a on se pokusil o útěk, bouře plavidlo zanesla do Antia, kde byl znovu lapen. 

P. Clodius poslal pro kralevice šéfa svých ozbrojenců Sex. Cloelia, aby ho přivedl zpět, o což se pokusil též L. Flavius. Obě skupiny na sebe narazily na čtvrtém milníku od Říma a v bitce převládli clodiovci: více padlých bylo na praetorově straně a mezi nimi též Pompeiův přítel, publikán M. Papirius. Flavius byl rád, že unikl domů. 

Při každé příležitosti znectívali Clodiovi lidé Pompeia a jeho doprovod, byl dokonce dopaden otrok s dýkou, vyslaný údajně Clodiem, aby Pompeia zavraždil. Velký vojevůdce měl z Clodia strach, nevycházel z domu, uchýlil se na své statky a začal podporovat konkurenční tlupy, viz rok následující. Clodiovi muži, nyní již organisováni, se usadili na Foru v chrámu Castorově a Pollukově, který znepřístupnili, a disponovali skladem zbraní. Nakrátko do Clodiova tábora patřil budoucí triumvir M. Antonius, viz dále o něm roku 55. Překvapuje, s jakou lehkostí se Clodius zmocnil vlády na Městem, že se mu klidily z cesty i nejvyšší autority říše. 

Clodiova zákonodárná činnostleges Clodiae, byla za jeho úřadování úctyhodná a kryla se z velké části s agendou Caesarovou, s jehož pomocí se před rokem adopcí do plebejského rodu proměnil z aristokrata v plébeje (Claudius/Clodius). Na svůj úřad byl zjevně dobře programově připraven, neboť se svými zákonnými iniciativami přišel už v lednu. Nejdůležitější novinku přinášel obilní zákon lex Clodia frumentaria zavádějící naprosto bezplatné příděly obilí chudině/ut gratuito populus acciperet: po staletí měl římský "proletariát" právo na zlevněné obilí a kdo přišel s jeho rozdáváním, byl obvykle oponenty obviněn z pokusu o samovládu a skončil zle (srov. např. rok 440-439 a v indexu pod obilí). Před Clodiem činila zvýhodněná cena obilí pro "lid" šest a jednu třetinu assu za modius/senis aeris trientibus in singulos modios

Clodius tím nechtěně nastartoval vlnu manumissií, propouštění otroků na svobodu: jako propuštěnci byli tak jako tak spojeni s exmajiteli pevným klientským poutem a panstvo přesunulo starost o jejich výživu na stát... Zda-li prošel Clodiův návrh, aby propuštěnci směli hlasovat ve všech venkovských tribuích a nikoli pouze ve čtyřech/in rusticis quoque tribubus ferre, nelze potvrdit.  

Clodius prosadil zákon o spolcích, lex Clodia de sodalitatibus, povolující opět činnost politických partají, zakládání nových a nezakazující jejich vyzbrojování. Prastaré spolky/collegia původně kultovní pořádající mimo jiné slavnosti a hry compitalií, lúdí compitalicii, zakázal roku 80 Sulla, aby neohrožoval moc jím kontrolovaného senátu, neboť ve spolcích se sdružovali Římané na základě lokální příslušnosti a zcela mimo vliv stavů; Clodius si tak ovšem vykopal hrob, viz rok 52 a srov. v indexu pod volby. 

Zákon o vyhnání Cicerona, viz zde výše, byl formulován obecně jako "o zavražděných římských občanech", lex de civibus romanis interemptis: nikdo nesmí poskytnout tomu, který bez soudu dal popravit občana, "vodu a oheň"; dotyčný tedy musel do vyhnanství.

Zákon o auspiciích/lex Clodia de auspiciis zakazoval rozpuštění a odklad sněmů poukazem na nepříznivá věštebná znamení/obnúntiátió, což byl častý způsob obstrukcí užívaný aristokraty. Původně mohli augurové přerušit jednání, pokud se při obětech objevilo nějaké neblahé znamení a lex Aelia & Fufia z doby kolem roku 150, viz tam, tohle právo rozšířil na všechny úředníky. 

Clodiův zákon o censorech, lex de censoribus, vyžadoval, aby při označování poklesků daňových, finančních a ethických u jmen občanů, notae censoriae, a tak například by dotyčný takto mohl být zbaven členství v senátu nebo i občanství, byl nutný souhlas obou censorů a aby oběma byl dotyčný odsouzen, jinak postih nebyl možný (zákon zrušil po čtyřech letech Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica, cos. 52).

Clodius rozšířil volební možnosti propuštěnců, lex Clodia de libertinorum suffragiis (srov. rok 66), a jako mstu Ptolemaiovi Kyperskému zákon o jeho likvidaci, lex de rege Ptolemaeo & de exsulibus byzantiis, viz zde výše.

V Římě byl (praetorským) ediktem zakázán kult egyptské božské rodinné triady Ísidy, Sarápida a Harpokrata, důvody neznáme. Opakovaně ještě byl zakazován roku 54 (viz), 50 a 48, ale již v roce 43 byl Ísidě vybudován státní chrám. • O velkolepém jednorázovém divadlu nepřekonané dodnes konstrukce, theatrum Scauri, nádhery a podívané pro osmdesát tisíc neplatících a sedících lidí na umělce a zvířata, kterou lidu nachystal aedil M. Aemilius Scaurus (ml.), Pompeiův vojenský tribun, viz v indexu s. v. divadlo a malíři (1), o Pompeiově divadlu viz roku 55. Roku 52 byl odsouzen podle Pompeiova novelisovaného zákona o předvolební korupci/de ambitu a musel do exilu. Během procesu propukly nepokoje s řadou nepokojů, Scaurus byl populární, které tehdy zplnomocněný konsul Pompeius potlačil vojáky rozmístěnými po Římě. 

30. ledna se narodila Livia Drusilla. Jejím otcem byl M. Livius Drusus Claudianus, matkou Alfidia z Fundi. Livia, od roku 39 manželka Augustova, zemřela roku 29 našeho letopočtu, deifikována císařem Claudiem jako Diva Augusta. 

Krutá vláda šan-jüa Wo-jan Čchu-tiho (chánem od roku 60) přivedla hunské předáky do vzpoury. Povstalecká knížata vybrala za šan-jüa Ťi-chou Čchuan-cch'a/Jihou Quance s trůnním jménem Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chuchanje/Huhanye (vládl do roku 31). Jeho armáda čítala až padesát tisíc mužů, před nimiž před rozhodující bitvou oddíly šan-jüovy prchly. Opuštěný šan-jü Wo-jan Čchu-ti si vzal život. Nový vládce náležející mezi Mao-tunovy potomky, však měl okamžitě na krku válku se svými bratry a dalšími pretendenty (v jednom okamžiku měli Hunové pět chánů), viz rok 53.

 

************************************************************

57.

Ol. 180, 4

255 SE

191 AE

Dioklés V.

a. u. c. 697

P. Cornelius Lentulus Spinther a Q. Caecilius Metellus Nepos

************************************************************

V Thrákii vydal konsulár L. Calpurnius Piso Caesoninus, Caesarův tchán a správce Makedonie, zajatého vládce Bessů Rabokenta, který byl ve válce s Římany od roku 61, za tři sta talentů králi Kotyovi V. (vládl do roku 45, srov. rok 80). Piso měl též vzít dvě stě talentů od občanů Apollónie za to, že se v Římě postará o likvidaci jejich dluhů. Jak vyplývá z procesu s ním, viz rok následující, advokát započetl mezi jeho makedonské zločiny vraždu illyrského velmože Platora z Orestidy, kterého vylákal do Thessaloníky, dal zavřít a svým lékařem otevřít žíly; důvod neznáme. Stejně tak nevíme, proč válečně napadl Denthéléty/Denseléty, kteří drželi při Římanech i v dobách, kdy se celý region proti nim vzbouřil, viz rok 91. 

V říši Parthů byl král Arsakés XII. Fraátés III. (vládl od roku 70) zavražděn svými syny Mithridátem a Oródem; bližšího o události není nic známo. Nástupcem se stal jako starší Arsakés XIII. Mithridátés III. Dikaios Epifanés Filhellén (vládl v Parthii a v Íránu do roku 54), dosud údělný dynasta v Médii. Proti němu se záhy postavil jeho mladší bratr Arsakés XIV. Oródés II. Ktistés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén (vládl až do roku 37). • Po vítězném Oródovi II. měli pak všichni následující parthští králové titul Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén.

Domácí válka mezi Parthy učinila jejich říši atraktivnější pro římské expansionisty (viz zde níže, rok 55 a Gabiniův návrh roku následujícího a roky další).

Alexandrijští měšťané vyslali do Říma vyslanectví, aby zabránili návratu vyhnaného neoblíbeného krále (srov. osud Seleukovců v Antiocheji v letech 65sq.). Bylo to sto lidí, kteří směřovali na Řím různými cestami, neboť si byli vědomi králova nesmírného vlivu a dlouhých prstů. Ptolemaios XII. Aulétés (srov. předešlý rok) dal členy poselstva korumpovat nebo povraždit najatými lidmi, popřípadě bývali obviněni u podplacených římských úředníků. 

Vůdce poselstva akadémik Dión/Dión Akadémaikos sice do Říma dorazil, žil v domě pompeiana L. Lucceia, historika spojenecké a občanské války (nedochováno), ale do senátu, který si setkání s ním výslovně přál, se nedostal, poněvadž byl na římské ulici zavražděn, viz k tomu 56. Jeden z Pompeiových agentů P. Asicius byl sice obviněn, advokát Cicero, zjevně ve shodě s Pompeiem, Asicia obhájil (o novém procesu v této věci a s novým obviněným viz rok následující). ● Dión byl bratrem Topsia, známého tehdy alexandrijského zápasníka/palaistés

Krále nikdo nepotrestal, neboť byl nedotknutelný: žil ve venkovské ville/statku Cn. Pompeia Magna, viz předešlý rok, a ten mu také zajistil návrat na trůn, viz rok 55. Pompeius po své poražce u Farsálu bude prokázanou službu na útěku pokládat u Aulétových dětí za volnou vstupenku do Egypta. 

O pomoc králi byla tahanice. V prosinci na návrh konsula Lentula Spinthera nebo čerstvého tribuna lidu L. Caninia Galla (jednou jmenován jako Canidius) měl plout do Egypta Pompeius jen v doprovodu dvou liktorů a dynastické spory urovnat, což bylo všeobecně odmítnuto jako riskantní. Po vojenské akci však toužil Spinther osobně.

Tuhle hru vyhrál: na podzim opustil Aulétés Řím, protože senát pověřil konsula P. Cornelia Lentula Spinthera jako designovaného správce provincie Kilikie, aby ho uvedl zpět na alexandrijský trůn. Začátkem následujícího roku se však záměr zvrtl, neboť do Iovovy sochy na Albanu udeřil blesk a na návrh Clodiova sympatisanta a tribuna lidu na rok 56 C. Porcia Catona byly konsultovány Sibylliny knihy. I tu se objevilo, že existovala její věštba, která hrozila Římu nezdarem, odmítne-li egyptskému králi (jakémukoli?) přátelství, ale zároveň pomůže-li mu (viz ale rok 55).

Senát mu tedy pomoc odepřel, srov. rok 59. Aulétés se usadil v Efesu, kde do roku 55 sídlíl v Artemísiu, a v Římě zůstal jeho vyslanec Ammónios. Otázku králova návratu do Alexandreie vyřešila konference triumvirů roku následujícího a následující intervence Gabiniova.

Za královy nepřítomnosti byl v Idfú/Edfú, Velká Apollónopolis, definitivně dokončen Horův chrám, s jehož stavbou začal Ptolemeaios III. Euergetés I. roku 237, viz tam a srov. rok 142.  

Cestou do své provincie se dal konsulár A. Gabinius uplatit (?) kappadockým králem Ariobarzánem II., aby ho zbavil jakýchsi nepřátel. Prý při tom byla zničena římská jízda, podrobnosti, důvody ani jméno nepřítele neznáme a ani není jasné, jakých vojáků k tomu Gabinius použil. Co posléze vykonal Gabinius v Syrii, také nevíme, až to, že se chystal vpadnout do Mesopotamie, k čemuž ho později ponoukali parthští běženci Mithridátés, jemuž se ve válce s bratrem nedařilo, s přítelem Orsamem (viz zde výše a dále roku 55), a že se dal zatáhnout do židovské dynastické politiky. 

V Iúdaji Alexandros II. (prohlásil se králem Židů roku 62, viz; syn krále Aristobúla II., žijícího v zajetí v Římě, viz roky 63 a 61) disponoval vojskem o deseti tisících pěších a 1500 jízdních vojácích. Začal dokonce obnovovat hradební zdi rozvalené za Pompeiova obléhání, ale to mu zatrhli Římané dislokovaní ve městě. Na to se rozhodl proti němu ze Syrie vytáhnout A. Gabinius a podpořit Ióanna Hyrkána II.

Jeho straník Antipatros z Idúmaie stál také na římské straně a poskytl oddíly, jimž veleli Peitholáos a Malichos. Připojili se k římskému předvoji, jemuž velel M. Antonius. S jádrem syrských legií dorazil Gabinius a kdesi před Jerúsalémem porazili Alexandra, který v bitvě ztratil šest tisíc mužů, z nichž polovina padla, ostatní byli zajati.

Římané ho oblehli v pevnosti Alexandreion (srov. rok 29), když v bitvě před ní porazili Židy podruhé a velká část Alexandrovy armády se rozprchla. Gabinius zanechal část vojska, aby vedla obléhání, s další se vypravil po Iúdaji. Postaral se o revitalisaci zpustošených měst Skythopole, Samareie, Anthédonu, Apollónie, Iamneie, Rafie, Marisy, Adór, Gamal a Azótu; srov. o řadě z nich roku 63, poničena či vylidněna musela být v mezičase (?). 

Pak se s celou armádou vrátil před Alexandreion a tehdy se Alexandros II. vzdal a vydal též pevnosti Hyrkanii a Machirús. Na přímluvu své matky, která nebyla internována s manželem v Římě, ale jejíž jméno neznáme, nebyl popraven, zato na její doporučení dal Gabinius všechny tři pevnosti rozvalit, aby se nestaly náčiním nových bojů (srov. rok 55). Jako symbol usmíření mezi Hasmónaji se Alexandros oženil s Alexandrou, dcerou Ióanna Hyrkána II. Měli spolu syna Aristobúla (III.) Iónathana, pozdějšího velekněze, a dvě dcery, jednou byla Mariamné (I.), pozdější manželka Héróda Velkého. Druhá, jejíž jméno neznáme, se provdala za Héródova bratra Feróru. 

A. Gabinius při té příležitosti změnil uspořádání a omezil suverenitu židovského státu: Ióannés Hyrkános II., o němž není při líčení Gabiniova tažení zmínky a ani nevíme, kde v té době žil, byl přiveden zpět do Jerúsaléma, zůstal již jen veleknězem a výkonná moc ethnarchova byla omezena radou „předních v národě“ (viz další reformu roku 55, pokud ji neprovedl již nyní). Jak to fungovalo ve skutečnosti, nevíme, srov. rok 37. 

V Galliích porazil ve své třetí válce C. Iulius Caesar Belgy. Legie nechal provokativně přezimovat legiím v Gallii u Sequanů, zřejmě u jejich největšího sídla Vesontionu, viz rok předešlý, a na jaře postavil do pole dvě nové z Přední Gallie/G. Cisalpina: po odvodech konaných přes zimu v předalpské části Gallie legátem Q. Pediem disponoval nyní Caesar osmi legiemi. Sám k legiím dorazil v době, kdy se na polích ukázalo dost pastvy/cum primum pabuli copia esse inciperet

Přes zimu chodily zprávy od Labiena, který velel legiím zimujícím u Sequanů, že se Belgové paktují a že se chystají na Římany. Na římskou stranu a pod ochranu Říma se postavili z Belgů Remové, z nichž s Caesarem vyjednávali Iccius a Andecombogius/Andecumborius. Spojenci zůstali Haeduové vedení Dívikiákem Haedujským, který po dohodě s Caesarem hned vytáhl proti Bellovakům. 

Koalici Belgů vedl do války strach z toho, že germánskou okupaci nahradila římská. Nejsilnějšími z Belgů byli Bellovakové, kteří byli schopni postavit do pole až sto tisíc mužů, z nichž slíbili šedesát tisíc. Nerviové slíbili do války vypravit padesát tisíc bojovníků, stejně tak jako Suessionové. Další desítky tisíců ozbrojenců slíbili přivést Ambianové (deset tisíc), Atrebatové (patnáct), Atuatukové (devatenáct), Morinové (dvacet pět), Menapiové (devět), Caletové (deset), Veliocassové (deset), Viromanduové (deset), to byli národové keltští, z Germánů Condrusové, Eburonové, Caerosové a Paemanové: ti dohromady asi čtyřicet tisíc.

Vůdcem belgické koalice byl král Suessionů Galba, pravděpodobně nástupce Dívikiáka/lat. Diviciaka, který platil mezi Belgy za nejmocnějšího a měl vliv i na Belgy britské; Galba poskytl pro válku padesát tisíc mužů sebraných z jeho dvanácti oppid. Belgové oblehli prořímské Remy vedených knížetem Icciem v Bibraktu, ale remského města, jemuž se dostalo rychlé Caesarovy pomoci, nedokázali dobýt.

Brzy na to byli Keltové nad řekou Axonou nedaleko od města Římany pod Caesarem a legáty Q. Pediem, L. Aurunculeiem Cottou a T. Labienem poraženi a nejvíce jich bylo pobíjeno do noci na útěku; prý Římané přecházeli řeku a mokřiny po tělech mrtvých Keltů. Legie pak táhly na území Suessionů a k jejich dobřex opevněnému ale chabě bráněnému městu Noviodunum, kde se ještě před obléháním raději Keltové vzdali a na přímluvu Remů byli ušetřeni. Král Galba předal Caesarovi jako záruku míru a poddanství své dva syny a vydal všechny zbraně z oppida.

Po nich se v hradišti Bratuspantium vzdali Bellovakové, které Římané ušetřili po přímluvě Dívikiáka Haedujského, bellovackého předtím spojence. Většina protiřímských vůdců prchla do Británie a pro jistotu si od Bellovaků Caesar vyžádal šest set rukojmí a veškerou výzbroj oppida. Bez boje se vzápětí vzdali Ambianové. Ostatní Belgové ve válce setrvávali a legie se vypravily proti Nerviům, s nimiž nyní sdíleli protiřímskou frontu Atrebatové, Viromanduové a Atuatukové. 

Vůdce Nerviů Boduognatus přepadl pochodující Římany kdesi na řece Sabis v lesnatém terénu a armádu o osmi legiích (Sedmou až Čtrnáctou) dostal do kritické situace, Keltové se zmocnili římského ležení, spojenecká treverská jízda prchla. Válečné štěstí se však otočilo a Boguognatus přivedl národ do zhouby, neboť jeho muži byli z velké části Římany pobiti: ze šedesáti tisíc Nerviů schopných zbraně přežilo pět set, ze šestisetčlenné rady starších jen tři. Starci, ženy a děti, které ukryli před bojem Nerviové do lagun bažinatého kraje, se vzdali a ponechal jim svobodu i jejich území, jehož nedotknutelnost ze strany sousedů garantoval. 

Atuatukové, potomci kdysi Kimbrů a Teutonů, byli teprve na cestě do války a když dorazila zpráva o bitvě na Sabě, vrátili se domů. Všechna svá sídla opustili a soustředili se na obranu jediného, jméno neznáme, kam soustředili své majetky. Nejprve se Caesarovi po krátkém obléhání vzdali za stejných podmínek, jaké dostali přeživší Nerviové. Neodevzdali však všechny zbraně a v noci se pokusili o výpad z hradeb. Neuspěli, na čtyři tisíce Atuatuků padlo a druhého dne Římané oppidum ovládli. Po dobytí hradiště prodáno do otroctví 53 tisíc lidí, jak Caesarovi nahlásili kupci (což muselo přinést vojenské pokladně a Caesarovi hodně peněz, jako ostatně všechny Caesarovy gallské války, a hodně jich posílal do Říma, aby se udržel ve hře v nejvyšší politice).

Caesarův legát P. Licinius Crassus, syn triumvirův, s jedinou legií pacifikoval některé Aremoriky při Oceánu, viz rok následující, mezi nimi v počtu Venety, Venelly, Osismy, Coriosolity, Essuvie, Aulerky a Redony. Od všech podrobených vzal rukojmí, než se svou legií (vii.) odešel do zimoviště v kraji Andů. 

Aby volně zprůchodnil cestu z Itálie přes Alpy k Rhodanu, vyslal Caesar legáta Ser. Sulpicia Galbu s jednou legií (xii.), aby podmanil Římu Nantuaty, Veragry a Seduny vybírající v kraji od obchodníků cla. Po několika potyčkách se horalé podali a Ser. Sulpicius umístil část legionářů k přezimování k Nantuatům, sám se zbytkem tábořil u Veragrů, v jejich sídelní osadě Octodurus.

Brzy se to však Keltům rozleželo, pohrdli malým počtem Římanů a udeřili na tábor v síle třiceti tisíc mužů. Při zdařilém výpadu, k němuž radili bojovností vynikající centurio P. Sextius Baculus, hrdina z bitvy na Sabě, a tribun C. Volusenus, legionáři obléhatele rozprášili, deset tisíc jich zůstalo na bojišti, nicméně legát se rozhodl stáhnout do provincie, neboť tak jako tak měl zásobovací problémy: ves spálil a s celou legií, i s kohortami tábořícími u Nantuatů, odešel na území Allobrogů. Pacifikace alpských Keltů se tedy napoprvé nezdařila. 

● Ser. Sulpicius Galba, legát Pomptinův a nyní jeho nástupce Caesara, praetor roku 54, usiloval roku 50 neúspěšně o konsulát. Proti pompéjánům se neprosadil a setrval na Caesarově straně. Když mu později Božský Iúlius ke konsulátu nepomohl, přidal se k caesarovrahům a roku 43 se dostal na proskripční seznamy triumvirů (lex Pedia); další jeho osud znám není, zřejmě byl dopaden a popraven. Jeho syn C. Sulpicius Galba dosáhl rovněž praetury a sepisoval historie, vnuk Gaius byl cos. suff. roku 5- a jeho syn Servius Sulpicius Galba se stal v létě 68+ na několik měsíců principem-imperátorem.  

Legie přezimovaly na územích Carnutů, Andů/Andecavů, Turonů a zčásti i Aremoriků a Belgů. Na předáka Carnutů tehdy Caesar povznesl prořímského Tasgetia, zavražděného roku 54 nepřátelskou frakcí. Caesarovi se v Římě dostalo patnáctidenní děkovné slavnosti, když on sám putoval do Illyrie, jejíž správa mu rovněž náležela, to "aby poznal tamní lid a kraje/quod eas quoque nationes et regiones cognoscere volebat"; k jeho činnosti tam viz rok následující. V jakém rozsahu Římané tehdy chápali pojem Illyrie a co z toho považovali za provincii takhle vysoko na Jadranu, nevíme.  

V Římě přišel již na Nový rok konsul P. Cornelius Lentulus s požadavkem povolat z exilu M. Tullia Cicerona. Návrh zablokovali tribuni lidu Sex. Atilius Serranus a Q. Numerius. 25. ledna znovu s návrhem přišel tribun lidu Q. Fabricius, ale na sympatisanty zaútočily Clodiovy bandy; podporovali je praetor Ap. Claudius Pulcher, Clodiův bratr, a konsul Q. Caecilius Metellus Nepos. Během útoků násilníků bylo několik lidí na foru zabito, někteří z tribunů lidu zraněni a Ciceronův Quintus bratr unikl v řeži smrti tím, že si lehl mezi mrtvé. 

Tribun lidu T. Annius Milo, representant aristokratických/patricijských konservativců, se chystal žalovat Clodia, ale z procedurálních důvodů se k tomu nedostal: jednak nebyli na tento rok zvoleni quaestoři, do jejichž kompetence patřilo sestavovat poroty, jednak konsul Q. Caecilius Metellus Nepos, ostře proticiceronovský, zakázal městskému praetorovi takový soud konat a sám žádné řešení nehledal. Nato si s tichou podporou Pompeiovou opatřil Milo úderku ozbrojených gladiátorů a Řím se proměnil v bojiště. Ozbrojenci se obklopil též další z tribunů t. r. P. Sestius, rovněž prociceronovský. 

29. května, o hrách na počest Honoris/boha cti a Virtutis/bohyně mužské síly, jednal v jejich chrámu, který dal vybudovat C. Marius, viz rok 101, senát o Ciceronově návratu, nic však podle všeho nedekretoval. V listopadu eskalovaly pouliční násilnosti mezi ozbrojenými bandami démagógů populára P. Clodia Pulchra (velitelem jeho mužů byl Sex. Cloelius, písař/scriba) a jeho čerstvě vyrostlého prooptimátského protivníka T. Annia Milona. Guerrilla mezi milonovci a clodiovci, kteří požívali velkých sympatií římské ulice, trvala do 18. ledna roku 52, kdy byl Clodius v potyčce s milonovci na Appijské silnici u Bovill zabit (viz tam).

Clodius vybavil v průběhu roku svůj gang gladiátory, které mu poskytl jeho bratr App. Claudius Pulcher, praetor tohoto roku. To vylekalo též konsula Q. Caecilia Metella Nepota, dosud Clodiova příznivce, a přidal se na Pompeiovu stranu: senát tehdy dekretoval Ciceronův návrat. Když se advokát snažil zvrátit loňské rozhodnutí o vyvlastnění svého majetku, měl hned příležitost se Pompeiovi odvděčit. 

Projednat znovu možnost Ciceronova návratu se sešel senát v chrámu Iova Capitólského. Díky sílícímu vlivu tribunů P. Sestia a T. Annia Milona, stoupenců Pompeiových, hlasovaly 4. srpna centuriátní komitie pro návrat Ciceronův z exilu. Následujícího dne se exulant vylodil po přeplavbě z Dyrrhachia v Brundisiu. 4. září se Capenskou branou M. Tullius Cicero vrátil do Říma po šestnácti měsících v Makedonii za všeobecné pozornosti, prý mu cesta davem trvala celý den. Pompeius totiž opět změnil názor na Cicerona, viz rok předešlý, který se mu nyní hodil jako protiváha k moci Clodiově, proti němuž začal též podporovat Milona (v době advokátova návratu řídil v Capuy zakládání nové kolonie, viz rok 59). 

Jemu především děkoval Cicero v děkovné řeči k senátu a v kratší k lidu 5. a 6. září/oratio, cum senatui/populo gratias egit (event. oratio post reditum in senatu): vypočetl otevřeně všechny své přátele a neopomněl všechny nepřátele. 

Žádal pak na senátorech restutuci svého římského majetku, domu, který stával do loňska na Palatinu vedle Catulova portiku (z kimberské kořisti postavil Q. Lutatius Catulus, cos. 102, viz rok 101) a na místech domu grakchovce M. Fulvia Flakka, cos. 125 (viz 125sqq.; po něm neúspěšný reformátor Livius Drusus, po Ciceronovi místo obýval mimo jiné Sisenna Statilius Taurus, cos. 16+, srov. rok 16-): P. Clodius dal místo srovnat se zemí, vybavení domu si rozebrali lonští konsulové, a na části pozemku postavil chrám Libertatis/Svobody se sochou u náhrobku jakési významné hetairy/lat. meretrix z boiótské Tánagry, jméno neznáme, kterou z Hellady přivedl Clodiův bratr Ap. Claudius Pulcher. Senát souhlasil s obnovením Ciceronova domu na státní náklady, ale pouze se souhlasem sboru pontifiků, neboť šlo o posvátný pozemek. 30. září pronesl Cicero úspěšnou řeč k pontifikům/de domo sua ad pontifices

Senát pak dal zelenou obnově, ale Clodius se nevzdal. Ucházel se o aedilitu a jeho lidé napadali dělníky pracující na obnově staveb, kradli materiál, zakládali ohně. O ochranu před útočníky poslal v listopadu své muže Milo a stavba mohla pokračovat. Následujícího roku 56, to už byl kurulským aedilem, využil znepokojujících zlých znamení z římského okolí registrovaných haruspiky, též násilností mezi egyptskými vyslanci, aby obvinil Cicerona z bezbožnosti, že to jsou projevy nespokojených bohů, když advokát znesvětil jejich půdu obnovou svého domu. Začátkem léta 56 mu Cicero odpověděl v senátu řečí známou jako de haruspicum responso n. responsis/"o dobrozdání n. dobrozdáních věštců". 

Přesvědčil i konservativní část senátorů, že záležitosti bohů a lidí až tolik nesouvisejí: "Prosby jsou snadno přístupné u těch, kteří nám sami od sebe ukazují cestu spásy; naše hádky a neshody mezi sebou musíme (však) srovnat si sami/sed facilés sunt precés apud eós, quí ultró nóbís viam salútis ostendunt; nostrae nóbís sunt inter nós írae discordiaeque plácandae."  

Cicero měl po návratu do Říma přímluvu též v lidech Crassových i Caesarových a do vysoké politiky se nemíchal; advokacii, obranu svých politických přátel a srovnání účtů se svými nepřáteli však nezanedbával. Do roku 52 se hodně věnoval literární činnosti. Zůstával ideologickou oporou optimátských kruhů (srov. lat. optumus/optimus a řec. aristos).

Ve Městě tehdy vypukl hlad nebo spíše zavládl nedostatek státem dotovaného obilí a dav hrozil vraždami senátorů a vypálením kurie a chrámů. Praetor L. Caecilius Rufus pocítil vztek chudiny osobně, když se do něho pustil dav v divadle za červencových Apollinských her. Byl rád, že utekl a dav pak oblehl jeho dům; událost jinak ojedinělá, ale jak to s ním dopadlo, nevíme. Další nepokoje, které podněcoval Clodius, vypukly po Ciceronově návratu 7. září a dav šel z divadla hlučet před sněmovnu. 

Cicero umluvil senát, aby znovu pověřili Pompeia mimořádnými pravomocemi: Cn. Pompeius Magnus získal proti Clodiově úsilí a výhružnému shromažďování lidu na Capitoliu 8. září od senátu na pětiletí dohled na zásobování Říma potravinami z celého římského světa, curator annonae. Zákon definovali oba konsulové, splnili též požadavek Pompeiův, aby dostal k ruce patnáct legátů (jako prvního jmenoval Cicerona), prošel též návrh tribuna lidu C. Messia, aby Pompeiovi byly svěřeny též státní finance, flotila a vojáci a aby jeho slovo mělo v provinciích váhy větší než správců.

Pompeius se bezprostředně plavil, ačkoli bylo mimo sezonu, na Sicílii, Sardínii a do Afriky, kde správcoval Q. Valerius Orca, a osobně řídil nákup obilí. Před jedním z vyplutí hrozila bouře a kapitánovi se na moře nechtělo. Pompeius prý prohlásil: "Plout je nutné, žít ne/plein ananké, dzén úk ananké!" Své poslání ukončil roku následujícího. 

Kromě toho se věnoval své manželce Iulii více než politice, a stavbě divadla, které otevřelo roku 55, viz tam; Clodiovým bandám se postavit neopovážil, ačkoli po prohře o kontrolu nad zásobováním lidu jeho vliv upadal. Volným spojencem se nyní stal Crassovým, muže sice v té době nejbohatšího nad Tiberem, ale jinak vedoucího život spíše skromný a bez skandálů. 

Za úspěchy v Galliích mezi Oceánem a Rýnem odhlasoval pak senát Caesarovi, opět na Ciceronův návrh, neobvykle dlouhé, patnáctidenní, díkůvzdání bohům (srov. s rokem 55): Cicero se tak během několika dnů stačil odvděčit Pompeiovi i Caesarovi za jejich zásluhy o svůj návrat z exilu.

Kuriosním příkladem aristokratické nenasytnosti byla akce konsula P. Cornelia Lentula Spinthera. Chtěl svého stejnojmenného syna dostat mezi augury, ačkoli zákon zakazoval, aby ve sboru fungovali ve stejný okamžik dva příslušníci stejného rodu/klanu. Členem náboženského kollegia již byl Sullův syn Faustus Cornelius Sulla. Konsul tedy synovi nařídil, aby přešel do klanu Manliů Torquatů. O osudu obou Spintherů viz rok 51, srov. též v indexu s. v. sedm divů, no. 6 (sed 2).

Přízvisko Spinther dostal podle podoby s hercem toho jména. Jeho kolega Metellus Nepos byl podoben herci Pamphilovi/Pamfilos, jako Spinther umělci prý druhořadých rolí, a Římanům jejich společná vystoupení přirovnávali k divadelnímu podiu. Lentulus Spinther pořádal na Capitoliu výstavky ze svého majetku, například soch a velkých onyxových džbánů na víno.    

V Indii o éře Saků/Šaků začínající t. r. viz rok 55.   

V Koreji vzniklo dohodou šesti činhanských dynastů z roku 69 na jihovýchodě poloostrova království Silla/Sil-la jako další z nástupních států, na něž se rozpadla mýthická říše království Čoson či Ko-Čoson, tj. Staré Čoson, údajně založené 3. října roku 2333 (srov. rok 105). Království Silla existovalo do roku 668, resp. 935 našeho letopočtu, kdy pohlcením Pekče a Kogurja vznikl ze Silly jeden stát na poloostrově, Korea, Čoson. Sídelním městem Silly byl Kumsong, dnešní Kjongdžu. 

Tato část poloostrova byla jako poslední zasažena čínskými kulturními vlivy, konfuciánstvím i buddhismem. • Prvním vládcem království byl velmoži, viz rok 196, vybrán třináctiletý Pak Hjokkose Kosogan (angl.: Bak Hyeokgeose Geoseogan; 57 př. n. l. do 4 n. l., to mu bylo 73, srov. rok 200+), předek klanu Paků (angl. Park). Následoval Namhe Čcha-čchaung (ang. Namhae Ch’ach’aung, 4 n. l. - 24). Pak vybudoval v sídelním městě královský palác, roku 28 čelil čínskému vpádu z Le-langu. Jeho ministrem byl Hogong pocházející z Wa, tedy Japonec, zdatný diplomat. 

Silla sice byla prvním novým státem v Koreji obsazené na severu Číňany, zásluhou na vyhnání Číňanů však má hlavně stát Kogurjo (srov. rok 37), který Číňany vypudil roku 313 našeho letopočtu. Silla to dokázala až roku 676 našeho letopočtu, kdy byli Číňané definitivně vyhnáni z celého poloostrova.

Za starší nástupnický stát Čosonu se pokládalo království Pujo, kor. Buyeo, které od poloviny 3. století existovalo v severním Mandžusku. Jeho prvním známým králem byl He Mosu/Haemosu, jehož vláda skončila roku 195 s nástupem Wimanovým. Pujo v různých formách existovalo na dálněvýchodní mapě do roku 494 n. l., kdy bylo pohlceno Kogurjem. 

Po zániku Čosonu roku 105 krátce existovalo království Puk Pujo/Bukbuyeo, "Severní Pujo" (do c. 58) se dvěma panovníky, a "Východní", Tong Pujo/Dongbuyeo (c. 86-22+) se třemi králi; všechny státy ležely na severu dn. Koreje, resp. v Mandžusku.