Phaedimus§ viz M. Ulpius Phaedimus

Phaedrus, Faidros, bajkář§ 15

Phames§ vide Fameás

Phaó§ viz Faón

Phazánie§ viz pod Garamanté

Philerós§ viz M. Caelius Philerós

Philorómus, závodní vozataj§ 355+

Philippus Arabs, prínceps§ viz M. Iúlius Philippus

Flávius Philippus, praef. Urbí§ 247+, 379+, cos. 348+ 

Phoebé§ viz Foibé

Phoebus§ viz Foibos

phthiriasis§ viz vši

Pchan Čchung/Pan Chong, vychovatel kr. Mua z Čchu§ 626

Pchej-li-kang/Peiligang§ viz kultura

Pcheng-čcheng/Pengcheng, sídel. m. státu Čchu/Chu, dn. Sü-čou/Xuzhou v provincii Ťiang-su/Jiangsu§ 206

Pcheng-ja, mí bitvy§ 625

Pcheng Jüe/Peng Yue, k.  Liangu§ 196

Pcheng-šeng z Čchi, Kung-c' Pcheng-šeng, atentátník§ 695, 685

Pchi, eunúchos u Ťinů§ 637

Pchi Čeng/Pi Zheng z Ťin, velmož§ 651

Pching/Ping, Pching-ti/Pingdi, čín. císař, s. Jüanův, b. Čchengův§ 1-, 6+ 

Pching-jang/Pingyang, m. v provincii Šan-si/Shanxi, hl. m. státu Chan Čao§ 216+, 311+  

Pching-jüan-ťün z Čao, následník trůnu§ 247

Pching-wang, Ping, čín. císař, narozen jako I-ťin/Yijin§ 771, 720

pchin-jin, romanisace čínského písma§ viz pinyin

Pchjongjang, sídel. m. v Koreji, viz též Wanggomsong§ 2333, 1122, 677, 426, 196, 105, 37, 384+ 

Pchjung/P'yung, k. Ko-Čosonu§ 1050, 722

Pchu Chung/Pu Hong§ viz Fu Chung

Pchu-nu/Punu, šan-jü Hunů, s. Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-tiho, b. Wu-ta Ti-tchoua§ 13+, 46+ 

Pchu-ta, Pchu-tchiao/Puda, Putiao, možná dn. afghánská provinice Paktíja§ 75

Pi/Bi Hunský, s. Wu-ču-lioua, trůnním jménem Chaj-luo-š' Čou-ti/Hailuoshi Zhoudi, obecně znám jako Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II.§ 46+, 55+ 

Pi/Bi, lokalita na Žluté řece v provincii Che-nan§ 606, 598 

Pi Wan z Ťin, oblíbenec vévodův§ 671

Pî-abí§ viz Šubad 

Pî-nárátim§ viz Kaidda 

Pi-Ramesse§ viz Per-Ramesse 

Pi-Sopd, Per-Sopd, ass. Pišaptu, dn. Saft al-hinna u Zaqázíqu, m. ve vých. Deltě§ 730

Pianch, Pi-anch, vojevůdce, wezír a veleněz Amunův§ 1102, 1095 

Pianchi, Pe-anchy z Kúš, k. Egypťanů, upřednostňována neegypt. forma Peji/Pej, Pije, s. Kašty z Kúše s Pebatmou, o. Šabaka, Taharky a Amenirdie (I.), jako eg. král User-maat-Re a Men-cheper-Re, Hor Sema-taui, též Sehetep-tauifi, Ka-tauifi n. Cha-em-Waset§ 825, 751, 730, 720, 716 

M. Piavonius Victorínus§ 1. imp. v Galliích, s. Victorie n. Vitruvie (nebo V. V.?), cos. ord. v Galliích 268 až 271+, 285+; 2. jeho s., 271+   

Píca Caeriánus, legát§ 219+

Picensové, lat. Picensés, Pikensové, Sarmaté sídlící na ř. Pincus a kolem osady Pincum, srov. tam§ 358+

Pícentia, m. v Kampánii, dn. na území obce Pontecagnano Faiano§ 91

Pícénum, Pícénové, země a italický národ ve stř. Itálii na břehu Jaderského moře, řec. Píkentiové§ 310, 299, 279, 271, 270 - 268, 217, 157, 125, 91, 89, 84, 83, 72, 71, 63, 49, 43, 38, 16, 7-, 76+, 355+, 364+   

Jméno země snad pochází od datla, lat. pícus, tedy "země datlů". Sídelním městem městské konfederace býval Asculum/Ascoli Piceno. Nejstarším známým předákem, „králem“, byl jistý Nevius Pompuledius, jehož dochovaná socha bývá nazývána podle místa nálezu „Válečník z Capestrana“

Pictavium, dř. Lemonum/Limonum, oppidum Pictonů/Pictavů, dn. Poitiers§ viz Lemonum  

Pictí, Piktové, "zmalovaní (tetováním)", nejsilnější z Kalédonů§ 82+, 122+, 184+, 293+, 300+, 305+, 306+, 343+, 360+, 364+, 367+, 383+ a viz pod Britannia, Calédonia 

Pictonové, Pictavové, lat. Pictonés, pozd. Pictaví, kelt. lid na dolním toku Loiry, jižně od řeky§ 56, 52, 51-, 374+ a viz pod Gallie 

Picunda, dn. mys a město v Abcházii§ viz Pityús

Pidasa§ viz Pédasa

Piemonte, Piemont, viz Tauriskové

Píeriá, krajina v již. Makedonii pod Olympem, podle lidu thráckých Píerů/Píeres; srov. pod Músa§ 800, 422, 219, 194
Píeriá, h. a kraj sev. Syrie§ 235

Píerios, katecheta v Alexandreji§ 250+, 260+

Pietás, bohyně zosobňující ctnosti rodinných a vlasteneckých vztahů, „Láska, Zbožnost, Vděk“§ 181, 138

Piggaja§ viz Pygela

pignora imperií, "říšská pojítka", sakrální předměty považované Římany za ochranné pro stát, jejich výčet§ 218+

Pigrés z Halikarnássu, gen. Pigréta, epický básník a b. Artemísie I.§ viz s. v. epos

Pigrés z Paionie, dyn.§ 512

píchátu§ viz páchátu 

Pichawalwiš z Chattuše, princ; asi též Pi-cha-UR.MACH§ 1230

Pichirim z Chilaku/Chiluki, syrochet. k.§ 858, 850, 839 

Pichchunija z Kašků, k.§ 1329

Pijama-Kurunta z Aššuwy/Arzawy, dyn.§ 1460

Pijama-Kurunta, Pijawa-Innara z Arzawy, s. Uchcha-zity§ 1326, 1300

Pijamaradu z Arzawy (?), velmož; odpovídá pozd. řec. Priamos?§ 1288

Pijaššili z Chattuše, s. Šuppiluliumy I., jako král Karchemiše Šarre-Kušuch/Šarri-K.§ 1370, 1350, 1330, 1329, 1326, 1320, 1300     

Pije, Pej§ viz Pianchi

Pijušti z Chattuše, k.§ 1800

Pikós z Théb, s. Psemminiův, kněz§ 106

Pilak(u)§ viz Filai

Pilbara, správ. oblast v Západní Austrálii§ pravěk

píleus libertátis, čepice propuštěnců§ 42

Pilinussu, řec. asi Filínos (?), parth. stratégos, resp. v parth. službách§ 132, 124

Pilištu§ viz Filistové

Pillatú, část Gambúlů§ 651

Pillija, Pellija I. z Kizzuwatny, k.§ 1530, 1525, 1500, 1480  

Pillija II. z Kizzuwatny§ 1525, 1480, 1460   

píloforoi, "lidé s klobouky/čepicemi", vyšší kasta mezi Dáky; nižší vrstvou byli kométai/vlasatci§ 101+

Pimaj, Pami, Pa-mi-meri-Amun, řec. Pimeas, k. Dvacáté druhé dyn. User-maat-Re§ 945, 818, 764, 758, 745  

Pimaj z Búsíridy, dyn.§ 730

Pimiko§ viz Himiko

Pimpira, Bimbira z Chattuše, b. Chattušilův, regent§ 1620

Pimpla§ viz Músa

Pinaca§ viz Bézabda

Pinaka (pl.), pevnost v Gordyéně§ 68

Pinara (pl.), m. v Lykii, dn. Minare v TR§ 167

Pínária, vestálka popravená za Tarquinia I.§ 616

L. Pínárius, posádkový velitel§ 213

L. Pínárius, s. Iúlie Minor, sestry Božského Iúlia, nevlast. b. Q. Pedia, bratranec Octaviánův, jemuž přenechal svůj osminový podíl na Caesarově dědictví§ 45, 44 a vide s. v. Iúlius Caesar, Aurélia Cotta a Q. Pedius
M. Pínárius, praet.§ 181

Cn. Pínárius Aemilius Cicátrícula Pompéius Longínus, před adopcí Cn. Pompéius Longínus§ cos. suff. 90+, 105+  

C. Pínárius Bassus§ ath. arch. 227+

Cn. Pínárius Cornélius Cléméns§ cos. suff. 61+ 

Cn. Pínárius Cornélius Sevérus§ cos. suff. 112+ 

L. Pínárius Mámertínus Rúfus§ cos. 472  

P. Pínárius Mámertínus Rúfus§ cos. 489

L. Pínárius Scarpus, Antóniův legát§ 42, 31 

Pínárius Valéns, praef. praet. 238+

Pincus, ř. ústící do Istru, dn. Pek v SRB; podle ř. se jmenovala řím. osada a ležení na obou přezích Istru Pincum, dn. Veliko Gradište§ 358+

Pindaros, jméno efeských tyrannů:§
Pindaros I.§ 610, syn Mely I.
Pindaros II.§ 610, 560, syn Mely II.
Pindaros z Kynoskefal u Théb§ 1. básník aristokratů, s. Skopeliův n. Daifantův, b. Erótiónův, p. Diofantův a dcer Eumétidy a Prótomachy§ 522, 487, 476, 472, 462, 446, 335 a srov. pod hudba; 2. bratranec předešlého, lyrik, 522 
Pindaros, Cassiův štítonoš§ 42

Pindenissos, sídel. m. či pevnost Eleutherokiliků ve vých. Kilikii, dobyto Římany pod Cicerónem o sáturnáliích roku 51, pozd. Nerónias (snad založena Antiochem IV. Kommágénským) a za Vespasiána Eirénúpolis, d. Düziçi při m. Osmaniye v TR§ 51, 43-, 359+, 382+  

Pindos, pohoří mezi Thessalií a Épeirem§ 1100, 600

Pinehesi, Pinechas§ viz Panehesi

Pínechás, Pinchas, Fínechás, s. Eleazarův, řec. Fíneás, velekněz§ 1448

Píniánus, praef. Urbí§ 379+

Pinna, m. Vestinů, dn. Penna§ 90

Pinnés nebo Píneos/Píneus z Illyrie, k., syn Agrónův§ 230, 222, 219, 217, 212

Pinnés n. Pinnetés, illyr. vůdce§ 6+ 

Pinudžem I., Pinodžem/Pinedžem, Pinu-džem-meri-Amun, Amunův velekněz s královskou titulaturou: Cheper-chau-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-meri-Amun a Ka-nechet-chaj-em-Waset§ 1102, 1095, 1085, 1075, 1065  

Pinudžem II., Amunův velekněz-král v době XXI. dynastie eg.§ 3127, 975, 955  

Pinudžem, s. Čanefera s Isetemchebou, b. Mencheperreův§ 1075

pinyin, č. pchin-jin, "hláskování", oficiální romanisace čínského znakového písma, v Kleió passim v textu, indexu v přepisech a v panovnických seznamech. Po tříleté práci na systému fonetického přepisu teamu vedeného ekonomem (!) Čou Jou-kuangem/Zhou Youguang byl pinyin schválen oficiálně maoisty v únoru 1958. Čou zemřel v lednu 2017 ve věku 111 let a komunisté mu pozornost nevěnovali: jejich vládu totiž kritisoval.

Pipa, d. Attala Markomanského, milenka/choť Gallienova§ 255+, 280+ 

Piodassés, Pijadassi§ viz Ašoka

Pippa, kurtizána§ viz s. v. sex (1)

piráti, piraterie, mořští lupiči, korsáři, pirát, řec. léstés, léistés, dór. lástés/léstarchos, peirátés, lat. píráta či praedó maritimus, flibustýři, suchozemští bandité byli pírátae terrestrés (vůdce terrestris archipíráta), latrunculí, banditismus, lupičství, loupežníci, briganti, otrokářství§ 1303, 1200, 1193, 628, 541, 532, 524, 494, 453, 436, 431, 430, 427, 424, 404, 389 - 387, 369, 357, 355, 349, 339, 338, 332, 307 - 303, 295, 286, 276, 247, 260, 244, 217, 205, 204, 200, 183, 181, 151, 150, 141, 140, 133, 105 - 103, 101, 100, 98 (jap.), 88, 85 - 83, 81, 78, 75 - 72, 69 - 67, 62, 55, 54, 49, 47, 44, 40 – 38, 35, 33, 30, 27, 25-, 6+, 19+, 46+, 193+, 208+, 260+, 286+, 351+, 354+, 369+, 374+, 382+, 392+            

Lat. latró a řec. latris původně ve významu sluha/služka, latreia byla najímaná služba (za peníze, nikoli otrocká). Z toho přešlo ve smysl žoldnéř a díky častým praktikám se z toho stala zlodějna, lupič. Jiným jménem byl praedó, od praeda, kořist, též latrunculus. Násilný lup se zbraní v ruce, přepadení, byl lat. rapína (nikoli rápína, to bylo řepné pole), krádež nenásilná furtum. Lupičem byl obvykle též grassátor, tulák, pobuda. Latrónés se sdružovali v bandy, factiónés.  

V očích Římanů byli nepřátelé ti, jimž lid vypověděl válku nebo oni ji vypověděli Římu. Všem ostatním se říkalo bandité/ceterí latrunculí vel praedónés appellantur. Po velkou část hellénských i římských dějin byla piraterie pokládána za jednu z forem námořního „obchodu“. Hellénistický a později římský svět se řídil rhodským námořním právem, které mimo jiné také vyměřovalo podílnictví majitelů dopravovaného zboží na případné ztrátě při katastrofě či při přepadení lodi.

Piraterie byla po celý starý věk specifický a závažný problém. V podstatě ji lze pokládat za jednu z forem „námořního obchodu“. Homérští hrdinové a vůbec celý mykénský svět bral piraterii jako čestný způsob nabývání kořisti/majetku, zárodek budoucích flibustýrů loupících s panovníkovým patentem v nepřátelských loďstvech a zemích. Nájezdy na civilisační střediska východního Středomoří v Levantě a Egyptě piráty tzv. mořských národů vedly k rozsáhlým změnám v napadených oblastech.

První, kdo se pokusil zbavit moře piraterie, byl prý Mínós, když zlomil nadvládu Kárů v Egeidě. V Odysseji vystupuje jako první z evropských pirátů známých jménem Mentés, předák Tafiů alias Téleboiů, potomků prý Perseových, kteří byli svou piraterií v homérovském světě známi, srov. rok 1555. Tafos, ostrov před Akarnánií u Ithaky, patřil do souostroví v klasickém světě známém jako Echínades, Echínai, dn. asi Meganisi. Nestór s pýchou vzpomíná v jedenáctém zpěvu Íliady na svou loupeživou výpravu proti Epejům v Élidě, homérovští bojovníci se podělují dary z kořisti loupeživých nájezdů.  

Peirátérion, "nebezpečí, pokušení, pokus", pochází od peiró, "zkoušet, odvažovat se, svést". Číhání na pocestné, jejich olupování a naopak likvidace héróy patří do okruhů hellénských pověstí o Hérákleovi, Théseovi atd. Přitom pirátské základny kdysi ležely často blízko velkých měst. Tak někdy po roce 640 se megarský samovládce Theágenés zmocnil dávného pirátského hnízda, ostrova Salamis, která zůstala megarskou do roku 604.

Nejznámějším „státoprávním“ pirátem byl samský vládce Polykratés. Vládl od roku 532 a nepochybně ostrov velmi povznesl. V definitivní podobě zde byly uspořádány verše Homérovy, na Polykratově dvoře žili jako hosté literátu Íbykos z Rhégia a Anakreón z Tea. Eupolis z Megar prorazil na jeho pokyn tunel napříč horou nad městem pro přívod vody.

Architekti Rhoikos a Theodóros, samští rodáci, vystavěli na ostrově chrám Héraion a vyzdobili ho sochami: oni byli zřejmě první, kteří z Egypta přinesli techniku odlévání bronzových soch do Hellady. Polykratés dal spojit ze sakrálních důvodů ostrov Rhyneia s Délem pomocí řetězu.

Základem Polykratova hospodářského zázraku a celkového rozmachu byla však zřejmě piraterie/flibustýrství na foiníckých kupcích a tak trochu také jeho spojenectví s Peršany, které se mu však stalo osudné. Roku 524 se část samských exulantů, která se do této doby živila výnosnou piraterií v Égeidě, usadila na Krétě v Kydónii.

Po Polykratově smrti roku 522 se ze Samu vytratil Anakreón a přesídlil k Hipparchovi do Athén. ĺbykos se chtěl podívat do Korinthu, byl ale cestou zavražděn piráty. Kraje jako Aitólie, Akarnánie a Ozolské Lokry byly známy piraterií a pozemským lupičstvím ještě za peloponnéské války a roky pozdější. 

Dionýsios z Fókaje byl za iónského protiperského povstání vrchním velitele loďstva a sedm dnů po sobě nutil veslaře posilovat za vesly a dával jim i jiné těžké úkoly, takže je unavil. Když pak u Lady přišlo roku 494 k bitvě, neuspěli. Dionýsios se svou lodí se už domů nevrátil, otočil plavidlo do Foiníkie, přepadl nějakou kupeckou nákladní loď a s tímto kapitálem odplul kamsi na Sicílii, kde se živil piraterií na Karthágincích a Etruscích. Italským pirátům se říkávalo peridínoi/"točící se dokola"; nacionalitu neznáme. V éře Dionýsia I., jiný od předešlého, jim život znepříjemňovala syrákúská flotila, po jeho smrti už málokdo. 

V klasickém období se především chudé přímořské oblasti piraterii věnovaly vždy v takové míře, v jaké jim to dovolovaly námořní velmoci, tzn. athénská arché, perské loďstvo, Rhodos, ptolemaiovská flotila apod., později Římané, kteří již roku 306 uzavřeli námořní smlouvu s Rhoďany, pravděpodobně ve věci potírání piraterie. 

Římané naopak používali soukromých flotil k napadání zásobovacích konvojů a měst za první púnské války války, viz rok 247. Přesně to samé po mnoha staletích později praktikovali angličtí, francouzští panovníci a holandské stavy, když rozdávali flibustýrské patenty. 

V římském právu útok lupičů/incursus latrónum znamenal zásah vyšší moci a patřil mezi momenty ulehčující podmínky splácení úvěru apod. Za celý starý věk se nikomu z vládců nepodařilo proměnit cestování po souši i vodě, život na venkově i ve velkoměstech v bezpečný počin. Platilo, že lidé, kteří si nedrželi žádný ozbrojený doprovod, cestovali bez peněz, nebo, a to seriosně doporučoval kolem roku 100 n. l. literát Plútarchos z Chairóneie, zůstanou doma. Autentický případ přepadu na cestách viz u roku 152+, kdy s holou kůží unikl v Numidii armádní zeměměřič Nónius Datus a tam viz též náhrobní kámem dvou mužů zavražděných silničními briganty v Aquitánii.  

Námořní piraterii se v hellénismu věnovali především Kréťané (srov. krétské války), od pádu athénské námořní říše roku 355 obyvatelé malých egejských ostrovů Mélu, Kythnu, Halonnésu a Myonéssu, Aitólové, Illyrové, obyvatelé Pamfýlie a Kilikie, v nilské deltě se loupežníkům říkalo řecky pastýři, búkoloi (o nich a jejich rituálním kanibalismu ve 2. st. n. l. viz pod lidské oběti), po pádu seleukovské moci fungovaly i židovské a arabské pirátské bandy.

Hellénské státy, a to i ty nejbohatší a nejsilnější, čas od času uzavíraly se státními útvary provozujícími námořní piraterii dohody o neútočení, resp. o „výpalném“ či odškodném pro piráty za ušlý zisk. Piráty používaly válčící strany jako spojence, jako například Antigonos II. Gonatás, který byl s jedním "archipeirátem" osobně spřátelen a brigant posléze velel Gonatovým žoldnéřům, viz zde níže, srov. později přístup Mithridáta Eupatora ve válkách s Římany, nebo Sex. Pompéia v občanské válce po vraždě C. Iúlia Caesara.

Roku 339 porazil Tímoleón řadu sicilských samovládců a také flotilu myoparónů/plavidel piráta Postumia z Etrúrie (Tyrrhén to však asi nebyl). Zřejmě roku 305 (?) přijal královský titul archón pantikapajský v Bosporu Kimmerském Eumélos: v této době vedl válku s piráty na východním pobřeží Pontu a měl je zde vykořenit.

Když roku 303 vypukla válka Římanů proti Lúkánům a Tarentským, přijel na pozvání Tarentských válčit proti Lúkánům Kleónymos ze Sparty z královského rodu, bratr králův. Věci vyřídil ke spokojenosti najímatelů do roku 299 držel Korkýru, odtud podnikal pirátské výpravy po Jaderském moři. Později jaderské piráty a lupiče z oblasti kolem Sicílie proti Římanům použil Hannibal, stejně jako Makedonec Filippos V. (srov. Démétria Farského, Illyry a římské války s nimi, Amýnandra a Akarnány, Aitóly).

Jiný vznešený Sparťan na setkání s piráty o století později doplatil: bývalý spartský král Agésipolis III. byl roku 183 zajat na moři na cestě do Říma piráty a zavražděn. Někdy v této době řádil v Messénii pirát Níkón z Fár/Fárai, dn. Kalamata. Byv dopaden zachránil si život tím, že zradil své lidi: dovedl v noci Messénské k hradbám pirátského hnízda a s ním vpadli do města převlečení vojáci; případ celkem ojedinělý v pirátských dějinách, srov. rok 183.   
Hellénistické velmoci zajišťovaly do jisté míry bezpečnost plavby. S koncem seleukovské moci v Égeidě vzrostla úderná síla pirátů: již roku 188 byl piráty např. vyloupen Knidos. Neodmyslitelně patří ke vzrůstu kilické piraterie války v seleukovské dynastii, především usurpátora Diodota Tryfóna, otravujícího svět východního Středomoří v letech 145 až 137.

S odchodem ptolemaiovské flotily z regionu převládla na mořích nejistota, neboť pergamské a rhodské loďstvo bylo slabé. Někdy v první části roku 315 vytvořil Antigonův nauarchos Dioskúridés spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón. Sloužil jednak jako nástroj antigonovské politiky a jednak byla vytvořena účinná síla proti rozrůstající se piraterii v regionu po smrti Alexandra Velikého.

Již na začátku toho roku vyslali Athéňané svou malou flotilu pod Thýmocharem proti pirátovi Glauketovi, který ovládal ostrov Kythnos. Pirát byl vyhnán. V téže době 295 obsadil Lýsimachos Iónii. Efesos, který Démétriovi sloužil za hlavní základnu, získal díky zradě jistého Mandróna, náčelníka pirátů, který zde předtím pravidelně prodával své „zboží“.

Pravděpodobně zároveň byl 253 uzavřen konečný mír Filadelfa s Antigonem Gonatou, který potvrdil vytlačení ptolemaiovské moci z části Égeidy, i když určité egyptské posice přetrvaly až do roku 146. S omezením ptolemaiovské námořní moci v Égeidě se uvolnil mj. prostor pro aitólské piráty, jejichž moc se v oblasti postupně etablovala. Gonatás byl s piráty ruka. Roku 276 s pomocí "archipeiráta" Ameiniy z Fókidy a jeho aitólských pirátů dobyl Kassandreiu a Ameiniás se stal stratégem v králově armádě, srov. rok 272.

Bylo to období aitólského rozmachu. Jistý Aitól Níkoláos založil dokonce na Délu slavnosti níkoláeia stejně tak jako mocní králové, srov. slavnosti, které se zde slavily od roku 249 jako ptolemaieia nebo antigoneia či stratoníkeia. Někdy asi ve čtvrtém n. třetím století se na Chiu dohodl vůdce uprchlým otroků Drimakos s občany, že jim vezme pouze tolik, kolik sami jeho lidé budou potřebovat. Jeho vzpouru mu prý zvěstovala věštba. Jak dlouho jeho banda s Chiem koexistovala, nevíme, když však zemřel, byl Chíjskými ctěn jako hérós a přinášeli mu v oběť prvotiny ze své sklizně. 

V Athamánii se osamostatnil „král“, spíše náčelník pirátů, Amýnandros (vládl ve své oblasti do roku 188). Filippos V. Makedonský měl ve válce s Rhodskými piráty za spojence stejně jako Gonatás. Podobná spojenectví banditům dodávala síly. O kilické piráty se nesmírně „zasloužil“ Diodotos Tryfón, usurpátor seleukovského diadématu. Od roku 141 vedl válku se Seleukovci zprvu z pevnosti na nepřístupné kilické skále Korakésiu. Organisoval kilické piráty do band, které se živily obchodem s lidmi, viz níže.

V rhodsko-krétské válce vedena od roku 155 nabyli roku 151 převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda. Někdy kolem roku 140 musel odstartovat horečnatý export otroků z Kilikie a této části Anatolie na relativně blízký Délos, největší hellénistické tržiště Středomoří, k překupníkům zprostředkující zboží na Západ. V tomto případě se pod zbožím myslí otroci.

Zde někde vzala základ ekonomická síla pirátů, kteří se uhnízdili hlavně v kilikijské oblasti a na Krétě. Pirátské státečky byly organisovány po vzoru hellénistických monarchií s dynastou, králem, v čele a územně členěny podle jednotlivých klanů: ethnicky přesněji vymezit Anatolii není možné, ale v podstatě lze říci, že maloasijský střed a jih obývala chudá populace odvozující původ v dávných Luwijcích, Chetitech, Frygech a dalších skupin, které se kdy do Anatolie před Hellény nahrnuly. 

Délos, po roku 168 se statutem svobodného přístavu, byl největším obchodním střediskem a překladištěm na trase východní Středomoří – západní. Jeho přístav prý měl denní kapacitu „přeloženého“ počtu otroků, tedy přivezený a odvezených, na deset tisíc osob. To by znamenalo, že ročně tudy mohlo projít více než jeden milion zotročených lidí z Anatolie a Předního východu na plantáže římskoitalských latifundistů a do manufaktur podnikatelů všeho druhu. Měl nejdelší zachované přístavní molo hellénského světa sahající devadesát metrů do moře.

Obávaným pirátem z druhé poloviny 2. století byl jistý Rhondés. Piráti se neohlíželi na nic, ani na asylové postavení chrámových komplexů (ostatně byli jiného vyznání). O vykrádačích babylónských chrámů viz rok 278. V 90. až 70. letech posledního století př. n. l. vyplenili např. Asklépiův chrám v Epidauru, Poseidónovy chrámy na Isthmu, Tainaru a na Krétě, Héřiny na Samu, dokonce v Argu a na jihoitalském Lakíniu. Po celém Středomoří roznesli Mithrův kult a řadu dalších dnes už nespecifikovatelných. Moc pirátů a jejich státečků na moři poprvé nalomila teprve strategicky naplánovaná akce Pompéia Magna.

Piráti se dávali najímat i k jinému druhu obživy, k žoldnéřství. Roku 93 nebo až roku 90 obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice. U Gadar či Gaulán (?) jižně od Tiberiadského jezera byl ale poražen arabským králem Obodou I. V této době používali Židé žoldnéřské oddíly najaté z pirátů z celé Anatolie.

Piraterie v západním Středomoří nikdy nedosáhla takové úrovně jako na východě, kde např. kiličtí piráti od poloviny druhého století v podstatě ovládali obchod s otroky (viz pod otrokářství; změna přišla s muslimskými Araby). Teprve v prvním století, po potlačení druhého sicilského povstání otroků roku 101 a v dobách římských občanských válek, narostla pirátská aktivita také na Západě do té míry, že bylo ohrožováno i zásobování Říma, roku 68 byla přepadena Ostie a řada míst na jihoitalském pobřeží a v Mísénu dokonce unesena sestra velitele loďstva. Teprve pak se rozhodli Římané do případu piraterie vnést rozvahu konečného řešení.

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleáry, které byly předtím útočištěm a základnami pro námořní piráty (po roce 202 zde vlastně po Karthágincích existovalo mocenské vakuum). Roku 100 měl ukončit řádění pirátů zákon podaný Saturninem/lex Appuleia de piratis persequendis. Všem spojeneckým dynastům a římským konsulárům a praetorům, kteří budou na východě a hlavně v provinciích Asie a Makedonie působit, text nalezený na stéle v Delfách předepisuje zajistit bezpečnost a kdo by něco zanedbal, bude pokutován částkou dvou set tisíc séstertiů. Spojencům zákon zakazoval jakýmkoli způsobem s piráty spolupracovat a poskytovat jim útočiště, viz rok 100. 

Pirátů proti Římanům použil Mithridátés VI. Eupatór. Doba pontských válek byla také zlatou érou piraterie, která se rozšířila až do Itálie a na Sicílii. Sullův vojevůdce L. Licinius Murena roku 83 v Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie. C. Iulius Caesar, který odešel z Říma do vyhnanství, byl roku 81 v Bíthýnii u krále Níkoméda III. Na cestách byl zajat mořskými piráty, ale manželkou Cornelií vyplacen - pak piráty osobně potrestal ukřižováním (z římských veličin padl do zajetí ještě P. Clodius Pulcher).

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. Zéníketés se upálil ve vlastním sídle jménem Olympos na stejnojmenné hoře.

M. Antonius, konsul roku 99, otec triumvira M. Antonia, byl od roku 74 jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům. Válka s piráty byla vedena Římany v letech 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří, ale bez větších úspěchů.

M. Antonius se roku 71 přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům - ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis. Na Krétě byl poražen a musel přijmout mír, který však později nepřijal senát. Krátce na to Antonius na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský.

Když L. Licinius Lucullus oblehl roku 72 Lampsakos ovládaný mithridátovci, evakuaci města řídil králův spojenec, pirát Ísidóros. Jeho loďstvo ale bylo poraženo a on dopaden a popraven. Senát vyhlásil roku 69 válku Kréťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus. Operace byly součástí války s piráty. Jeden z Lucullových legátů Triarius honil egejské piráty po celý rok: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos.

Na Krétě dobyl roku 68 Caecilius Metellus v čele tří legií Knóssos, Lyktos a Kydónii a napřesrok konečně krétskou válku Římanů ukončil. Veliteli Krétských, prý o síle 24 tisíc mužů, byli Kydóňané Lasthenés, asi potomek slavného kondottiéra, a Panarés. Římané tehdy zničili mimo jiné i tradiční hnízda pirátů v Syrtě, sídliště nasamónských pobřežních pirátů (Syrta po pádu římské moci v severní Africe oplývala muslimskými pirátskými a otrokářskými hnízdy až do novověku).

V lednu roku 67 byl na základě návrhu A. Gabinia přijat zákon o jmenování velitele loďstva, které by zlikvidovalo piraterii ve Středomoří definitivně. Jmenován byl Cn. Pompeius Magnus, kterému se podařilo během tří měsíců moře vyčistit a tím ukončit i válku s piráty, která trvala od roku 74. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií, tj. téměř 80 km. K disposici měl na tři sta triér a na vodě i na souši na sto dvacet tisíc vojáků. Rozdělil moře na třináct obvodů, kde pak bylo pronásledování pirátů prováděno téměř současně.

V námořní bitvě u Korakésia byli piráti definitivně poraženi a Pompeius dobyl a vyvrátil jejich sídla v Kilikii. Nedával piráty a jejich rodiny vyvražďovat, ale např. asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných městech. Např. jimi byly znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které obě se staly později římskými koloniemi, znovuosídleny byly Soloi v Kilikii pod jménem Pompeiopolis. Ve vodách Sicílie a jižní Itálie však akce asi tolik úspěšná nebyla, neboť se tu piráti stali významnou složkou občanské války po smrti Caesarově, srov. Sex. Pompeia na Sicílii po roce 41. Kilický banditismus se z Anatolie přenesl na severozápad Peloponnésu: roku 43 přepadali obyvatelé Dýmy větší a bohatší Patry... 

Když správce Syrie A. Gabinius opustil provincii, aby začátkem roku 55 instaloval Ptolemaia Auléta, otce slavné Kleopatry, hned se v oblasti spustila piraterie a banditismus: alespoň tak v Římě křičeli velevlivní publikáni, jejichž obchody to ohrožovalo (a také mu to později hodně přitížilo). Dopad Pompeiovy války byl tedy hodně krátký a životnost lupičského způsobu obživy velmi silná. 
Během Caesarovy války africké roku 47 se na jeho stranu připojil jistý P. Sittius z Nucerie, brigant a kdysi účastník Catilinova spiknutí, který si v Cirtě utvořil vlastní knížectví (vydrželo do roku 44).

Během parthského vpádu do Anatolie roku 40 se na jejich stranu nepřipojil ani vůdce mýsských brigantů Kleón z Gordia; M. Antonius jej roku 36 jmenoval vládcem mýsského Olympu a na začátku roku 29 byl Octavianem v odměnu za zradu na Antoniovi potvrzen jako kněz Dia Abrettenia v Aiolidě. V imperiální době snad v éře Hadrianově a Antoninově ve stejném kraji loupil jistý Tilliboros, o němž víme pouze to, že to byl člověk významný a že mu Arriános z Níkomédie známý monografií o Alexandrově tažení a vydáním Epikétových přednášek věnoval biografii, která se nezachovala: žádnému z brigantů se takové pocty nedostalo. 

Sex. Pompeius byl muž diktátorských sklonů a v Římě neoblíbený. Na rozhodujících místech měl propuštěnce apod., velitelem loďstva byl např. pirát Menás či Ménodóros. Jeho loďstvo roku 38 i nadále provádělo piraterii. Zradou Pompeiova nauarcha se Octavianus opět zmocnil Sardinie: za to pirát dostal od Octaviana svobodu. Později padl nový Pompeiův nauarchos Menekratés, po něm se nauarchy stali Papiás Démocharés a Apollofanés. O osudu Pompeiových mužů viz rok 36. 

V Kilikii roku 30 Octavianus odstranil krále Filopatora a jmenoval Tarkondimota III. Jeho území ale bylo zmenšeno: Kilikie Trácheiá, tj. Kamenitá, drsná, připadla králi Amyntovi Galatskému. Amyntovi pak vznikly války s piráty z Isaurie a Pisidie, kterým vládl Antipatros z Derbé. Jeho sídelním městem byly Larandy. Amyntás Antipatra porazil a ten byl zabit. Amyntás pak vyvrátil staré Isaury, původní sídelní město těchto lupičů, dal ho obnovit, ale před jeho dokončením padl.

Vedle středomořských pirátů existovali mořští lupiči za pozdního císařství v oblasti kanálu La Manche. Římané zde a na Rýnu drželi flotilu proti různým germánským lupičům, Frankům a Sasům. Velitel loďstva v Gesoriaku (též Gessoriacus portus na území Morinů = Boulogne) M. Aurélius Mausaeus Carausius rodem gallský Menap bral od lupičů peníze a integroval je do římského loďstva.

Když se to dozvěděl Maximiánus, Diocletiánův spoluvládce, poslal za Carausiem popravčí, ale Menap uprchl do Británie a prohlásil se roku 286 n. 287 n. l. císařem. Britského „císaře“ zavraždil roku 293 jeho ministr financí Allectus, který byl přemožen roku 296 a Británie vrácena do říše invasí Asklépiodota, praefecta praetorió Constantia I. Na Allectově straně bojovali v Anglii franští žoldnéři.

Piraterie zůstala problémem až do konce starého věku. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) tervinžský Got Flávius Fravitta a za svého úřadování vyhnal piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia právo vyznávat otcovské kulty, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů a na rok 401 byl jmenován konsulem; později buď sešel smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

•

Banditismus a lupičství, latrócinium, v dobách silných států v regionu nebyly závažným problémem. V římské říši se o lokálních lupičských bandách hovoří až od dob občanských válek a od 2. století n. l. Typickými zeměmi s banditskou ekonomikou byla Sardinie, Alpy, Apenniny, Makedonie, nitro Anatolie, Amanos, západní část severní Afriky a nitro Hispánií (zde domy stojící mimo městské hradby opevněny a opatřeny věžičkami). Jménem známe z římských dějin pouze několik brigantů, ale zřejmě jich byly desítka a stovky: Římané cestování až tolik nemilovali a bohatce doprovázel oddíl ozbrojených otroků. 

Podobně se museli zařizovat podnikatelé věnující se dálkovému obchodu, že jejich karavany doprovázeli ozbrojenci. V Egyptě se v posledním století před n. l. rozšířil banditismus i podél Nilu a sdružení lodních dopravců/naukléroi se sdružovali do spolků a pořizovali si ozbrojené doprovody, neboť královská moc ochabla a armáda se z egyptského venkova vytrácela. 

Po občanských válkách byl italský venkov plný lupičů a lapků, kteří kromě běžného banditismu na zakázku obstarávali pro majitele manufaktur/ergastul pracovní sílu. Ne všichni veteráni dychtili vzdělávat své statky, které jim za věrnost přidělovali triumvirové z vyvlastňovaných majetků. Banditismu propadal tehdy asi kdekdo. Vergiliovou básnickou prvotinou prý byl dvouveršový epigram věnovaný někdy kolem roku 60 ukamenováním popravenému lupiči Ballistovi, který byl místním učitelem, viz rok 70. Plínius Secundus mladší ve své korespondenci o téměř dvě století později uvádí dva příklady ze svého okolí. Jistý jezdec Robustus (celé jméno neznáme) cestoval s Atliem Scaurem z Říma na sever a u Ocricula v horách se rozdělili: o Robustovi už nikdo nikdy neslyšel. Plíniův rodák z Cóma Metílius Críspus, jemuž Plínius dopomohl k posici armádního centurióna a na cestu mu dal čtyři sta tisíc séstertiů na výstroj, zmizel i se svými lidmi. Dlužno podotknout, že částka byla minimální summou požadovanou při censu pro právo stát se rytířem/jezdcem. 

Občané se na venkově sdružovali do různých spolků a chodili ozbrojeni, což je nebezpečná situace pro jakýkoli režim. Chtěl tomu udělat přítrž Augustus, když zhustil síť vojenských stanic a garnisonů po Itálii a prováděl revise v manufakturních dílnách, ergastulum. Pro ně opatřovali bandité, často lidé ozbrojovaní latifundisty, nevinné pocestné, často svobodné lidi. Majitelé pozemků se sdružovali do tajných spolků, pravděpodobně italských pramafií. Augustus také sdružování zakázal, ale asi příliš neuspěl, neboť jeho nástupce Tiberius se silničním brigantismem musel zabývat znovu. Později v provinciích se bojem s banditismem zabývali praefectí arcendís latrocíniís/latrocínió arcendó, v asijsko-hellénském světě eirénarchoi/-archai, tedy něco jako "mírotvorci". K ruce měli provinční milice, parafylakes a diógmitai, tedy "strážce" a "pronásledovatele".   

V Hispániích byl za něho roky honěn úspěšný lupič Corocotta. Augustus, zřejmě v době, kdy zde válčil, na něho vypsal odměnu jednoho milionu séstertiů. Corocotta však za ním osobně přišel, tak zní historický záznam, Augusta to pobavilo, ten milion mu dal vyplatit a bandita svobodně odešel (příběh už pokračování nemá).

Zřejmě se to zcela nedařilo, protože před stejným úkolem stál ještě nástupce Tiberius. Již za Augusta jsou kromě toho doložena zběhnutí před odvody v Itálii. Tiberius pak provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné!

Jistý Cléméns, sluha M. Vipsania Agrippy, vystoupil jako mstitel Augustova vnuka, syna jeho Iulie s M. Vipsaniem Agrippou, adoptovaným Augustem jako Agrippa Iulius Caesar; prý z rozkazu Livie byl ve vyhnanství v Surrentu zavražděn roku 14 n. l. (nebo to byl jeden z posledních příkazů Augustových), neboť mohl ohrožovat Tiberiovo nástupnictví. Bylo-li to tak, nebo to byl obyčejný praktikant banditismu, nevíme, Cléméns byl dopaden a zabit bez soudu v Tiberiově paláci.

S pouličním banditismem si často lepší Římané jen hráli. Císař Neró měl jedno období, kdy po nocích loupil a tloukl lidi vracející se z hostin, vylupoval obchody apod. Jednou však, když obtěžoval nějakou ženu, byl jejím senátorským manželem tak seřezán, že z toho měl téměř smrt. V románové literatuře 2. století n. l. a později se to piráty, loupežníky apod. jen hemží a většína příběhů je na přepadeních, loupeživosti apod. založena. Obraz banditů a jejich horské sluje podává Ápuléiův román Zlatý osel/Metamorfosy.

Za Hadriána nebyl za bezpečný pokládán přístav Samu, podobně jako velké oblasti Syrie, Rudého moře a Egypta. Za M. Aurelia řádili v Dardanii, Delmatii a Horní Moesii brigantové. Dosáhli takové pověsti, že je císař požádal o pomoc ve válkách se suébskými Germány, viz rok 169+. Na náhrobních nápisech se objevovala slova jako "interfectus á latrónibus/zavražděn bandity", a mezi oběťmi silničních lupičů byli též gladiátoři, armádní důstojníci, poštovní poslové. 

S bandity z odlehlého Illyrika a Makedonie se potýkal též o dvě staletí později Theodosius. Atentát na Commoda chystal za maškarního reje o hilariích Velké matky bohů vyhlášený provinční bandita Máternus. V letech 206-207 n. l. (?) řádila v Itálii tlupa šesti set lidí v čele s banditou jménem Bulla Félíx/Búllás, Fanfan Tulipan starověku: brával císařským úředníkům, viz rok 208+. Skončil zradou, podobně jako za Gáia-Caliguly lupič Tetrinius (o jeho činnosti ale nevíme nic). Ve třetím století n. l. ovládali velké části gallského venkova bagaudové, lupiči, zaměření rovněž na císařskou správu, tak trochu Bullovi nástupci.

Ojedinělým vstupem Isaurů do dějin byla několikaměsíční usurpace jistého Trebelliána Augusta, který se za Galliena dal svými lidmi provolat císařem, všichni ho však měli nadále za náčelníka pirátů.

Ještě v devadesátých letech 4. století n. l. vyplácela místy města chudákům a starým lidem „sociální podporu“ v mincích, nicméně v této době se stříbrná a měděná měna hroutila. Města se dávala pod ochranu senátorům a boháčům, patrócinium, nedokázala se bránit vlastními silami. Roku 364+ zakázal Valentiniánus I. vlastnit obyvatelům jižní Itálie vlastnit koně, aby omezil krádeže dobytka; takový lupič byl apelatés, lat. abigeus. Rozšířena všeobecná chudoba, chaos v dopravě, banditismus patřil k říšskému obrazu. Roku 391 musel dokonce císař Theodosius I. přiznat jedinci právo bránit svůj majetek i před vojáky.

•