181–189

***********************************************************

181.
Ol. 240,1
Anúbión Feidos z Alexandreie
492 SE
428 AE
[Klaudios Daidú]ch[o]s | neznámý 
a. u. c. 934
Imp. Caesar M. Aurelius Commodus Antoninus Augustus III a L. Antistius Burrus ***********************************************************

Zatímco Gaius a Nero, dva Commodovi nezdární extravagantní předchůdci, zkraje vlády budili zdání nastupujícího seriosního principátu, lepšího toho minulého, syn M. Aurelia Antonina nic neskrýval od začátku. Jeho dávný, a přísný, životopisec vystihl nadšení postpubescenta, který se konečně dočkal života bez kazatelů a hlavně otcova omezování, srov. rok předešlý: "Když se propil do rána a hýřivě rozhazoval prostředky římské říše, též večer poletoval po hospodách a bordellích/et cum pótáret in lúcem hélluaréturque víribus rómání impérií, vespera etiam per tabernás ac lupánária volitávit."

Možná se jeho blízcí pokusili o atentát na nemožného principa již t. r., viz rok následující.

 

***********************************************************
182.
Ol. 240,2

493 SE
429 AE
M. Munatios Maximianos Uopiskos
a. u. c. 935
M. Petronius Sura Mamertinus a Q. Tineius Rufus

coss. suff.: Aurelianus a [L. Attidius?] Cornelianus 

***********************************************************

Annia Aurelia Galeria Lucilla alias Lucilla, starší sestra Commodova, která musela v řadě poct ustoupit císařovně Bruttii Crispině, ústrky špatně snášela. Cestu k nápravě viděla v odstranění rozverného bratra. Spikla se s M. Ummidiem Quadratem, pravděpodobně svým milencem (ženat byl s Marcií, resp. žil s ní, viz rok 192). Byl to syn z prvního manželství Cn. Claudia Severa, zetě M. Aurelia, jehož adoptoval M. Ummidius. Quadratus přemluvil mladého senátora Claudia Pompeiana Quintiana, asi synovce n. syna Lucillina manžela veleváženého Ti. Claudia Pompeiana. Toho Commodus z účasti na atentátu nepodezříval a Pompeianus ho přežil, srov. roky 167 a 169, a Marcie se po určité době stala principovou milenkou užívající stejného postavení, jako by byla jeho manželkou.

K atentátu však nedošlo: spiklenec Quintianus totiž v temném vstupu do amfitheátru vyskočil před Commoda se slovy "Tu dýku ti posílá senát/hunc tibi púgiónem senatus mittit" a místo aby bodl, ukázal zbraň. Okamžitě odzbrojen ochrankou byl popraven a s ním další spiklenci. Lucillu poslal Commodus na Capreae/dn. Capri, kde dal později svou sestru zavraždit. Exulovaní L. Aemilius Iuncus a zřejmě též M. Atilius Severus, designovaní konsulové t. r., Commoda přežili.

Commodem likvidované veličiny po Lucillině spiknutí: P. Salvius Iulianus, cos. 175 a legát, praefectus praetorio Tarrutenius Paternus (ten údajně za to, že dal odpravit Saótera, který prý byl též zapleten do spiknutí, ale Commodus ho stále miloval), bratři Sex. Quintilius Condianus, cos. 180, se Sex. Quintiliem Maximem, cos. 172+, synové Sex. Quintilia Valeria Maxima, cos. 151, Manilius, tajemník přes latinskou korrespondenci Avidia Cassia ušetřený M. Aureliem: Commodus ho odmítl vyslechnout, třebaže Manilius sliboval báječné informace, a zároveň dal zničit nešťastníkův archiv aniž by ho, po vzoru otcově, četl. 

Zahynul též Paternův důvěrník Vitruvius Secundus, císařův tajemník ab epustulis, bohatá a vlivná dědička Vitrasia Faustina, která dala ve Městě rekonstruovat na svůj náklad chrám Velké Matky bohů/Magna Mater, popř. Magna dea, konsulárové D. Velius Rufus Iulianus a Egnatius Capito (kdy zastával úřad, nevíme). Jak jejich smrt souvisela se spiknutím či co jiného se jim stalo osudným, rovněž nevíme.

Sex. Quintilius Condianus, který se v době, kdy byl odsouzen na smrt, zdržoval v Syrii, údajně obelstil popravčí komando. Vypil zaječí krev, vsedl na koně a nasimuloval s něho smrtelný pád. Zvracel krev, o níž si všichni mysleli, že je jeho, a pokládali ho za mrtvého. Namísto těla do rakve (?) vložili jeho lidé beraní a to spálili. Střídal pak prý místa pobytů, ale skrýt lest se mu nepodařilo. Mnoho lidí z jeho okolí bylo vyslýcháno a utýráno k smrti, hodně lidí popraveno a jejich hlavy dopraveny do Říma, nikdo však neví, zda byl zabit ten pravý. Po Commodově smrti se kdosi za Quintilia Condiana vydával a pokoušel se v Římě dostat k jeho/svému rozsáhlému majetku. Jak to s ním dopadlo, nevíme.

 

Commodus se nyní stal podezřívavým a událost už po roce na trůnu znamenala zlom. Vlastní panovnické věci přenechal "s radostí" zcela praefectovi praetorio Sex. (?) Tigidiovi Perennovi, který nastoupil po popraveném Paternovi; sám se věnoval závodění s dvojspřežím, zápasy se zvířaty i lidmi v cirku, radovánkám všeho druhu. Během dvoudenních her dokázal zabít pět hrochů se dvěma slony, k tomu nosorožce a tvora s označením camelopardus/camelopardalis (žirafa?), tedy zvířata, jejichž dovoz z dalekého Ponilí musel stát hodně velké peníze (náklady na chod cirků a např. Colossea neznáme: musely to být částky enormní). Circus, to vlastně byla Commodova panovnická sláva.

Perennis dokončil čistku Commodova okolí od lidí, které syn u dvora převzal od otce a brutálně posiloval svou osobní moc. Řádil v řadách římských bohatců, pokud nechtěli za dědice uvést Commoda, vlastního syna prosadil za legáta u illyrských legií a dal ho vyznamenávat za úspěchy jiných vojevůdců v bojích se Sarmaty, srov. rok následující.

 

Asi v letech 182-184 v Británii guvernérem Caerellius Priscus, za M. Aurelia správce v Thrákii, Moesii, Raetii a Horní Germánii. Konal výpravy za Hadrianův val, ale kaledonští barbaři útočili na val setrvale a nakonec pobili celou legii i s legátem. Caerellius barbary znovu porazil a vojáci jeho legie ho provolali imperátorem, což by tedy znamenalo usurpaci, kdyby neodmítl; viz k tomu však rok 185. Uklidněni, to jest poraženi, byli však Kaledonci až legátem Ulpiem Marcellem, viz rok 184.


***********************************************************
183. 
Ol. 240,3

494 SE
430 AE
Dometios Aristaios Paionidés
a. u. c. 936
Imp. Commodus IV a C. Aufidius Victorinus Mulvius […] Marcellinus Rhesius Per[…] […] Numisius Rufus Arrius Paul[inus] [...] [Camil]lus (?) Iustus Cocceius Gallus II vulgo C. Aufidius Victorinus

coss. suff.: L. Tutilius Pontianus Gentianus

M. Herennius Secundus a M. Egnatius Postumus

T. Pactumeius Magnus a L. Septimius Flaccus

[suff. L. Pescennius Niger I (nebo až někdy v letech do 191)]

***********************************************************

Legáti/vojevůdci C. Pescennius Niger a D. Clodius Septimius Albinus, pozdější imperátoři, válčili s barbary kdesi na sever za hranicemi Dákie, snad na dnešní západní Ukrajině. Dobu a délku jejich válek neznáme, ani nevíme, zda byli oba správci provincií/legati Augusti a kterých. 

Během Commodovy vlády se vzbouřili i obyvatelé dáckých provincií, ale důvody, data ani rozsah vzpoury neznáme. Commodus dal římský břeh Dunaje v pannonské oblasti, z velké části v dn. H, v místech snadných k přechodu opevnit řetězem pevnůstek zvaných burgus/pl. burgi, výraz převzatý od Germánů. Stavby řídil legát pro praetore L. Felix Plotianus.


***********************************************************
184.
Ol. 240,4

495 SE
431 AE
T. Flavius Sósigenés z Pallény
a. u. c. 937
L. Cossonius Eggius Marullus a Cn. Papirius Aelianus

coss. suff.: C. Octavius Vindex a neznámý

***********************************************************

Správcem/legátem Británie v letech 184-185 byl Ulpius Marcellus. Vojácky přísný muž vedl spartánskou životosprávu, budil zdání, že nikdy nespí. Nikdy nejedl dosyta, nicméně chléb si dával do Británie dovážet z Říma: místní byl prý tvrdý a Marcellus měl měkké dásně náchylné ke krvácení. Lidé ho však podezřívali ze sklonů k simulování. Jako vojevůdce však dokázal zemi severně od Hadrianova valu opět "uklidnit" a Commodus mohl slavit nad pacifikovanými Kaledony vítězství. Nejpozději v této době byl asi Antoninův val vyklizen zcela. Domorodci na valu se někdy v této době nově spojili v konfederaci Maeatů/Maeatae, na sever od nich v pozdějším Skotsku žily klany nepodajných Kaledonů/řec. Kalédónes, pozd. Piktové.

Ulpiovým nástupcem se stal P. Helvius Pertinax.

 

V Číně se rozhořelo povstání Žlutých turbanů, chuang-ťin/huangjin, propojené s taoistickou sektou tchaj-pching tchao/taiping tao, "hnutí Velkého míru" (trvalo do roku 205). Vysoké daně a provokující luxus dvorských elit dráždily čínský venkov po celou éru Východních Chanů/Tung Chan. Během roku 182 se po říši rozšířila obliba taoismu v podání patriarchy sekty Čang Ťiaa/Zhang Jiao libujícího si v magických rituálech, kouzelnictví (ačkoli kouzelník brzy t. r. zemřel přirozenou smrtí); srov. podobné trendy na Západě v římské říši a hellénském světě, kde se okultismus stal ideovou součástí posledních předmonotheistických filosofických škol (!); srov. roky 98- a 162+.

Během dvou let se z dnešní provincie Che-nan a Šan-tungu hnutí proměnilo v ozbrojený odpor vedený vedle Čanga Ťiaa jeho bratry Čangem Paem/Zhang Bao a Čangem Liangem/Zhang Liang. Na odlišení od císařovy armády nosili povstalci na hlavě smotaný žlutý šátek/turban. Během t. r. po smrti nejstaršího z bratrů ve válce zahynuli i oba jeho sourozenci. Roku 185 porazil Žluté turbany generál Che Ťin/He Jin, nevlastní bratr císařovny, ale nebylo to vítězství konečné a ještě téhož roku vypukly násilnosti nanovo a šířily se až po S'-čchuan, viz dále rok 189.

Konečné ztráty na životech povstalců šly do stovek tisíců a celkový počet obětí povstání spojených s válečnými operacemi se odhaduje na tři miliony lidí (a některé novodobé odhady bývají až dvojnásobné).

Současně se Žlutými turbany se dostávaly k moci lokální veličiny a budovaly své armády; císařská ústřední moc upadla. Mezi novými lidmi byl vynikl Cchao Cchao/Cao Cao, který získal silnou posici u císařského dvora v Luo-jangu. Viz dále rok 189.

 

***********************************************************

185.
Ol. 241,1
Hérón z Alexandreie
496 SE
432 AE
Filoteimos Arkesidémú z Eleusíny
a. u. c. 938
Triarius Maternus Lascivius a Ti. Claudius M. Appius Atilius Bradua Regillus Atticus

***********************************************************

V Římě o kapitólských hrách 15. října vběhl na divadelní podium neznámý muž oděný po způsobu kynických filosofů a císaře touto cestou varoval, aby se měl na pozoru před Perennem chystajícím se ho zavraždit. Stačil ještě sdělit, že praefectus praetorio již sbírá vojsko, aby si pojistil moc nad Římem. Nikdo "pomatenci" neuvěřil a Perennis ho dal upálit zaživa. O něco později však dorazili do Říma jacísi legionáři z Illyrika, dostali se až ke Commodovi a ukázali mu mince s Perennovým portrétem. Od nich se dozvěděl, že Perennův syn opravdu připravuje vojsko pro vpád do Itálie. 

Commodus podruhé nezaváhal a dal popravit svého praefecta praetorio (Sex.?) Tigidia Perenna. Podařilo se mu též vylákat z provincie od legií jeho syna a vyslaní vojáci ho zavraždili.

Záhubu Perenna však prameny podávají ještě jiným způsobem, pokud nejde o směsku dvou událostí. Likvidací Perenna podle druhé verse či události uklidnil Commodus kuriosní armádní vzpouru, která povstala jinde. Poněvadž na Perennových bedrech spočívala veškerá vláda nad říší, vojáci i civilisté kladli praefectovi za vinu vše, co se jim nelíbilo a císařova posice tak zůstávala neohrožena. Třem legiím v Británii se Perennis znelíbil a provolali jednoho ze svých velitelů Caerellia Priska imperátorem. Priscus odmítl, viz rok 182, a 1500 legionářů se vypravilo na cestu do Říma, aby u Commoda prosadili svou, totiž sesadit Tigidia Perenna. Bez odporu prošli celou cestu Galliemi do Itálie, kde se dokonce s Commodem setkali

    Aniž by se pokusil je přemoci, síla jeho praetoriánů byla mnohem větší, vyplašený Commodus vyslechl obvinění Perenna, že se snaží Commoda sesadit a dosadit do vlády vlastního syna a že prosadil likvidaci svého kolegy kdysi Paterna. Hlasy neinformovaných vojáků podporoval propuštěnec Cleander, jehož zvůli často musel Perennis krotit, a Commodus žijící zcela mimo dvorskou realitu předhodil legionářskému davu Perenna k lynchování: zavražděn byl s manželkou, sestrou a dvěma syny.

Novým správcem Británie jmenoval Commodus zkušeného legáta P. Helvia Pertinaka, předtím správce balkánských podunajských provincií a naposledy Syrie, budoucího imperátora. Starosti s vojáky mu nechal na krku nevyřešeny, srov. rok následující. Někdy kolem tohoto roku se začalo pod Pertinakem s opevňováním všech romanisovaných měst v Británii.

Sám Commodus se dále oddával hrám v cirku a dostihovým závodům jako vozataj (údajně však nikoli na veřejnosti). Rád též bojoval jako gladiátor a není známo, že by v aréně došel někdy nějaké újmy, viz ovšem rok 180. 

 

Za Perennovu likvidaci udělil senát císař přizvisko Pius, které později doplnil po Sullově vzoru přízviskem Felix. Od Septimia Severa se pak obě jména stala součástí imperátorské titulatury: Bohabojný a Šťastný. Commodus se snažil po odstranění Perenna opravit obraz své vlády, zrušil řadu jeho ediktů, ale vládnout ho bavilo jen měsíc. Pak našel náhradu s ještě horším vykonavateli. Nástupcem Perennovým se co do vlivu stal propuštěnec Kleandros/M. Aurelius Cleander/Kleandros, bíthýnský (fryžský) zotročenec určený pro práci nosiče, který se dostal mezi císařské otroky, asi za Marka pověřen dohledem na chlapce Commoda, a dotáhl to na správce Commodovy ložnice/cubicularius n. a cubiculo.

Po kraťoučkých úřadováních Nigra (šest hodin, celé jméno neznáme), Marcia Quarta (pět dnů), T. Longaeva Rufa a P. Atilia Aebutiana (stal se obětí Cleandrových intrik a byl popraven) dospěl Cleander až k praefectuře praetorio, vlastně druhému muži říše. Ženat byl s císařovou milenkou Dámostratií, o níž bližšího nevíme nic. Na smrt poslal prostřednictvím tehdejšího praefecta praetorio Paterna svými intrikami roku 182 svého předchůdce v ložnicové funkci a milence Commodova Saótera, viz rok 180, jehož prý Římané nesnášeli: odpravili Saótera agenti tajné služby/frumentarii v jeho vlastních zahradách.

    Cleander svou praetorskou funkci vedl jako prosperující firmu. Prodával senátorské a vojenské hodnosti, správcovství provincií, vše, co spadalo pod císařskou správu. Zájemce to stávalo jmění jako jistého Iulia Solona, který mu odevzdal celý majetek, aby se stal senátorem. Cleander zprodukoval i jeden rekord, když pro období jediného roku 190 jmenoval (tudíž také inkasoval) 25 lidí konsuly - a jedním z nich byl L. Septimius Severus, pozdější císař. Peníze z velké části odevzdával Commodovi a jeho milenkám, zbytek utrácel za římské nemovitosti. Praefectů praetorio bylo za Cleandra tři, poprvé v historii.

Někdy v tomto roce nebo až roku 187 začal Commodus jmenovat poprvé v římských dějinách veliteli legií muže z jezdeckého stavu a nikoli, jako dosud, senátorského. 

 

Z apolitických důvodů zahynul emesénský velmož Iulius Alexander, s jistou pravděpodobností syn římského údělného krále v Armenii C. Iulia Soaima, viz rok 163. Alexander vystupoval v aréně, zřejmě v Antiocheji, jako bestiarius a zabíjel lvy oštěpem vrhaným s koně. Zručnost mu záviděl arénový umělec Commodus a císař nařídil jeho likvidaci (dobu ani vlastní příčinu neznáme, snad trest za pokus o puč?). Vrahy vyslané Commodem, kteří za Alexandrem přišli domů, zabil a uprchl se svým chlapeckým milencem do pouště, aby se dostal k Parthům. Chlapec mu byl však břemenem a když byli dopadeni, zabil Alexander svou lásku a pak sebe; událost lze datovat o čtyři roky později. 

Někdy za své vlády vrátil Commodus Antiocheji na Orontu zadržované peníze na pořádání olympijských her a sám ze svého přispěl na obnovu staveb a pořádání slavností, viz rok 44+ a v indexu s. v. hry. Podpořil pořádání dalších kultovních slavností v Antiocheji a Dafně, mezi nimi tříletní slavnosti jara a plodnosti máiúma pojaté nyní na oslavu Afrodíty a Dionýsa s orgiastickými nočními nevázanostmi. 

     

V kavkazské Ibérii zemřel král Farasmanés III. (86; vládl od roku 135, viz 128 a 139). Nástupcem se stal jeho syn Amazaspos, Amazasp II. Z důvodů, které neznáme, se dostal do války se svým arsakovským příbuzným Revem (gruz. podoba jména) a v bitvě s ním roku 189 padl. Rev I. (kraloval Ibérům do roku 216) byl synem armenského krále arsakovského rodu Vologaisa II. (od 191 jako parthský král králů Vologaisés V.) a sestry Ibéra Amazaspy II., jejíž jméno neznáme. S Revem dosedla na ibérský trůn arsakovská dynastie (udržela se do roku 284). Oženil se prý však s "Římankou" jménem Sephelia údajně hellénského rodu, která s sebou do země přinesla Afrodítin kult.

O dalších Revových skutcích známo není nic. Ani o jeho nástupcích toho kromě jména nic nevíme. Po Revovi vládl jeho syn Vače, od roku 234 Vačeův syn Bakúrios I./Bakur a od roku 249 jeho syn Mithridátés II. (do 265, viz dále tam).

 

Kolem tohoto roku se narodil v Alexandrii v křesťanské rodině Leónidy, viz rok 202, učitel a křesťanský literát Órigenés alias Adamantios (zemřel v 69 letech asi roku 254). Napsal komentář k bibli a pojednání o základech monotheistické víry uchované jen ve fragmentech. Zachován je apologetický spis Proti Celsovi z doby kolem roku 249. Žil a kázal po roce 230 v Kaisareji v Palaistíně a křesťané se dodnes dohadují o to, zda ho mají zahrnovat do kategorie "církevního otce" nebo ne/patér ekklésiastikos, lat. pater ecclesiae.

Grégorios z Neokaisareie v Pontu zvaný později Thaumatúrgos/Divotvůrce se stal nejslavnějším z Órigenových žáků. Narozen někdy kolem roku 210 do dobré rodiny dostalo se mu s bratrem Athénodórem klasického vzdělání. Cestou do Bérýtu, města s vyhlášenými právnickými a grammatickými školami, se sourozenci stavěli v Kaisareji. Órigenés je tolik uchvátil, že do Bérýtu nedorazili a žili jako theologovi žáci v Palaistíně pět let. Doma se pak Grégorios stal biskupem a když umíral, zůstalo po něm plně pokřtěné město. Jeho žákyní byla Makrína z Neokaisareie (zemřela c. 340), bába "svatých" sourozenců Basileia z kappadocké Kaisareie zvaného křesťany Veliký, Grégoria, biskupa v Nysse, Petra, biskupa v Sebastě, a Makríny mladší, svaté panny zvané též po jiné světici Thekla. 

Za Commoda se posice křesťanských obcí, hlavně na východě, upevnily, císař proti nim nijak nezasahoval. Údajně díky vlivu své milenky Marcie, o níž křesťané tradovali, že je jejich stoupenkyně: vychovávána byla dcera M. Aurelia Sabiniana eunúchem Hyakinthem, oddaným křesťanství. Na Commoda měla nepochybně značný vliv a mimo jiné dosáhla podle křesťanských kronikářů propuštění souvěrců odsouzených k práci v dolech na Sardinii a v jejich počtu též papeže Callista I. Patřila ke Commodovým vrahům, vlastně atentát spustila, ale o jejím kultu přitom v klasických pramenech nikde žádná zmínka.  

 

***********************************************************
186. 
Ol. 241,2

497 SE
433 AE
C. Fabius Thisbianos z Marathónu
a. u. c. 939
Imp. Commodus V a M.' Acilius Glabrio II

coss. suff.: L. Annius Ravus a L. Novius Rufus

C. Sabucius Maior Caecilianus a Valerius Senecio 

***********************************************************

V Británii ukončil legát P. Helvius Pertinax nějaké vzpoury legionářů, kteří si zprvu mysleli, že by se jejich velitel mohl stát imperiální náhradou za Commoda, srov. rok 182 a rok předešlý. V boji se vzbouřenci se v jednom  případě zachránil tím, že si lehl mezi mrtvá těla; rozsah rebelie legií a její důsledky neznáme. Požádal pak o uvolnění z provincie, poněvadž od vojáků vyžadoval kázeň a to oni soustavně odmítali: principova nechuť zabývat se armádními záležitostmi a vůbec vládními plodila rozvolnění discipliny.

Commodus tedy Pertinaka poslal do Afriky, kde rovněž zdolal "hodně vzpour", o jejichž příčinách, dataci a počtu však rovněž nevíme vůbec nic, stejně jako o těch britských. Získal si tím nicméně Commodovu důvěru a udělal ho pro osudový rok 192 kolegou v konsulském úřadu.

Jistý armádní zběh Maternus se živil v Galliích banditismem tak intensivně, že se mu dařilo organisovat své lupiče, z části bývalé vojáky, do silných oddílů troufajících si na i na města v Galliích a Hispániích, bellum desertorum. Vedlo to k neklidu v provinciích a Commodus nařídil správcům Belgiky D. Clodiovi Albinovi, Lugdunské Gallie L. Septimiovi Severovi a Aquitánie C. Pescenniovi Nigrovi banditismus zlikvidovat. Všichni tři budoucí usurpátoři trůnu/tyranni se s lapky vypořádali, Pescennius Niger je rozprášil i v poli. Lze předpokládat, že banditismus se v té době pojil s nájezdy Germánů zpoza Rýna, ale nic bližšího známo není, viz rok 188.

Maternus s částí brigantů unikl do Itálie a nachystal na hilarie 25. března 187 v Římě, kdy se pořádá na počest Kybely maškarní průvod s hostinami, atentát na Commoda; sám se totiž již pokládal za imperátora. Chtěl se vmísit mezi praetoriány, ale jeho soudruzi, kteří už byli v Římě a záviděli mu, že by se z vůdce lupičů stal císařem, o tom povídali. Z hospod, zdá se, tak přišla pro Materna i smrt: byl jat a popraven ještě před slavnostmi. Commodus se pak již, rovněž v souvislosti roku následujícího, na veřejnosti tolik neukazoval, žil na svých statcích a vlády si opět nevšímal. 

 

***********************************************************

187.
Ol. 241,3

498 SE
434 AE
Tiberius Claudius Bradúás Attikos z Marathónu
a. u. c. 940
L. Bruttius Quintus Crispinus a L. Roscius Aelianus Paculus
[cos. suff.: D. Clodius Albinus I (?)]

***********************************************************

 V Římě propukl "aureliánovský" mor (jméno podle panovnického otce a syna Aureliů). Lékaři radili svým obětem, aby si proti nákaze mazali do nosu a uší vonné masti a vykuřovali se kadidlem. Ve Městě zemřelo mnoho lidí, údaj neznáme, a veškerý dobytek. Z nákazy povstal hlad. Commodus se před morem i lidmi vystěhoval do Laurenta (neboť tam byly voňavé vavřínové háje) a na své venkovské statky a tři roky se metropoli vyhýbal jakoby chtěl napodobit Tiberia. 


***********************************************************
188.
Ol. 241,4

499 SE
435 AE
L. Aelius Aurelius Commodus Antoninus (autokratór)
a. u. c. 941
P. Seius Fuscianus II a M. Servilius Silanus II

***********************************************************

Potlačeno povstání v Germánii, o němž nevíme nic ani to, kdo se vzbouřil. Potlačil ho D. Clodius Albinus, správce Gallie Belgiky, srov. rok 186 a 195.

 

Na mor umíralo v Římě denně až dva tisíce lidí. Vykutálený praefectus praetorio Cleander skupoval obilí ze sýpek určené pro okamžitou spotřebu, aby si ve vhodný okamžik mohl naklonit "lid" a vojáky. Cleander s pomocí jiného propuštěnce Papiria Dionysia, úředníka odpovědného za zásobování Města obilím/praefectus annonae, okrádal stát ve velkém. M. Aurelius Papirius Dionýsios byl za M. Aurelia jako iuris peritus/znalec práva členem principovy rady/consiliarius Augusti, viz jeho osud roku následujícího. 

Mimo Řím řádila zločinecká banda vraždící na zakázku lidi jedem. Podobný zločin je znám už z doby Domitianovy, ale nic bližšího známo není, žádný travičský příběh z tého doby se neuchoval.

Commodus byl prý pro Řím horší hrůzou než mor a zločinci, ale žádný z pramenů nepodává obraz masového stíhání římských elit, jakousi commodiadu, jako například za tiberiady a neroniady.

Snad t. r. se provalilo další spiknutí proti němu. Mezi popravenými byl praefect Atilius Aebutianus, srov. rok 185, i senátor L. Antistius Burrus/Byrrus Adventus z africké obce jménem Thibilis, manžel nejmladší z dcer M. Aurelia Antonina Vibie Aurelie Sabiny, tedy Commodovy sestry. Vibie žila v manželově rodném městě a na spiknutí neměla účast. Provdala se pak ještě za propuštěnce L. Aurelia Agaclyta a v Thibili zemřela jako bezdětná někdy za vlády L. Septimia Severa.

Obětí podezření z nevěry, podle jiné verse byla při ní dopadena, se stala nyní Commodova bezdětná manželka Bruttia Crispina, kterou princeps vypověděl na Capreae, kde ji dal o něco později zavraždit. Srov. ovšem jeho sexuální stáj, rok 190. Už se pak neoženil a po vzoru otcově, Piově a Vespasianově žil s milenkou Marcií - a ovšem se svým harémem. 

 

4. dubna se narodil v Lugdunu L. Septimius Bassianus, syn budoucího vládce L. Septimia Severa a Iulie Domny. Jméno neměl po svém otci, ale po Domnině otci Iuliovi Bassianovi, veleknězi emesénského boha Elagabala, osobě v Syrii vlivné. Severus Iulii poznal v Syrii jako legát Čtvrté legie skythské, pak ho žena doprovázela do Gallie lugdunské, jíž byl správce a zde měli roku 187 svatbu.

Roku 195 změnil chlapec s povýšením na "korunního prince" jméno na M. Aurelius Antoninus Caesar, roku 198 na Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus a od roku 211 jako panovník Caesar M. Aurelius Severus Antoninus Pius Augustus. Dějiny ho znají nejčastěji pod jménem Caracalla, méně častěji Tarautás.

 

Hunům se nechtělo do války s Sienpeji/Xianbei podporující roku 187 odtrženého čínského provinčního guvernéra, viz rok 172 a svému šan-jüovi vypověděli poslušnost. Čchiang-čchu/Qiangqu měl proto na krku vzpouru mezi západním Huny kmene Ilo v počtu jednoho sta tisíc lidí a během revolty byl hunskými velmoži zavražděn (vládl od roku 179).

Pravděpodobně po čínském rozhodnutí se novým šan-jüem stal jeho syn Ju-fu-luo/Yufuluo pod trůnním jménem Čchi-č'-š'-ču-chou/Chizhishizhuhou (vládl části Hunů do roku 195). Čchiang-čchuovi vrazi si za šan-jüa zvolili svého muže Sü-pu Ku-tu-choua/Xubu Guduhou a Ju-fu-luo se svými oddíly prchl do Číny, aby se mu u dvora dostalo zadostiučinění. Tam však po smrti císaře Linga panoval chaos a země byla v "občanské" válce, srov. rok 184.

Ju-fu-luo se svými několika tisíci jezdci se přidal k jedné z frakcí Žlutých turbanů, viz rok 184, a plenil v provincii Che-nej, dn. střední Che-nan. Loupení ale nevynášelo, muži nebyli spokojení a toužili domů. Roku 189 zemřel protišan-jü a Ju-fu-luo se vrátil do kmenových území Hunů, jimž vládl do své smrti roku 195. Jufuluovi Hunové se nadále podíleli na čínské válce, stranili nepřátelům Cchao Cchaoa, na což doplatili po roce 215 Hunové všichni.

Hunští rebelové zvolili po Süpu Kutuchouově smrti roku 189 opět vlastního šan-jüa, jehož jméno neznáme, podle jiného výkladu Jufuluova bratra Chu-čchu-čchuana/Huchuquan, který po smrti staršího bratra opět spojil, naposledy, Huny pod jednu vládu; musel bojovat se Sien-peji/Xianbei a vládl do roku 216, viz dále tam. 

Ju-fu-luo byl otcem Liou Paoa/Liu Bao a ten Liou Jüana/Liu Yuan, který roku 304 založil hunský stát Chan Čao, viz o tom rok 311.     


***********************************************************
189.
Ol. 242,1
Magnos z Kýrény
500 SE
436 AE
Ménogenés (?)
a. u. c. 942
Dulius Silanus a Q. Servilius Silanus
***********************************************************

V Římě se praefectus praetorio M. Aurelius Cleander zle přepočítal. Nedostatek potravin, viz rok předešlý, spustil nepokoje. Lidé reptali po divadlech a ulicích, během dostihů v cirku vběhl do závodiště dav dětí vedený jakousi šílenou ženou, prý bohyní, jak se později soudilo. Cleander na hlučící děti poslal vojáky, kteří jich několik zabili, ale pak se rozbouřil celý cirkus. Dav se vypravil ke Commodově předměstské ville, kde demonstroval za sesazení Cleandrovo. Praefectus poslal proti davu jízdní praetoriány a byl z toho masakr civilistů prchajících k městským hradbám.

Když jezdci pronásledovali demonstranty do Města, lidé na ně házeli tašky se střech a řadu jich zabili. Na pomoc Římanům dorazili vojáci městských kohort nevražící na praetoriány a povstala z toho ve zdech Říma malá občanská válka, první od dob Mariových a Sullových.

Nic netušící Commodus se o nepokojích dozvěděl od Marcie, své milenky, manželky zřejmě kdysi spiklence Ummidia Quadrata (srov. rok 182; podle druhé verse se to dozvěděl od své sestry Fadilly). Princeps dal okamžitě Cleandra stít a s ním i jeho syna, a Frygovu hlavu dal ukázat davu; tělo Cleandrovo, jemuž mohl mimo jiné děkovat za to, že zvýšil počet startujících spřežení v jednom závodě ze čtyř na šest, dav rozsápal.

M. Aurelius Papirius Dionýsios, viz rok předešlý, byl též popraven a s ním další nejbližší lidé kolem Cleandra, mezi nimi propuštěnci z Verovy éry včetně jeho syrského Apolausta/"Zlatíčka", viz rok 166. Milenky Commodovy, které měly s Cleandrem děti, byly zavražděny i s potomky (dával totiž své milostnice k disposici přátelům a rád se na to díval).

Kleandrovým nástupcem se stal Regillus (celé jméno neznáme) a zkušený armádní důstojník L. Iulius Vehilius Gratus Iulianus, viz o něm roku 171; oba též brzy, asi už na jaře roku následujícího, skončili na popravišti). Následoval ve funkci jistý Motilenus, jehož prý Commodus odpravil otráveným fíkem (důvod neznáme), a roku 191 Afričan z Thaenae Q. Aemilius Laetus, první z římských Afričanů, nikoli co do barvy pleti, takto vysoko ve dvorské politice. Novým cubiculariem se stal Egypťan Eclectus/Eklektos a městským praefektem budoucí císař P. Helvius Pertinax, viz rok 193.

Podle jiné verse spustila římské nepokoje nespokojenost s vykonstruovaným procesem s Arriem Antoninem, který za svého správcování v provincii Asia odsoudil jistého Attala z důvodů, které neznáme. Provinciál pravděpodobně zaplatil Cleandrovi a prokonsulovi se pomstil. Čím byl Arrius Antoninus takovým oblíbencem Římanů a zda nebyl Commodovým příbuzným, nevíme.

Po Cleandrově pádu zahynulo v Commodově okolí mnoho dalších Římanů, mezi nimi šest konsulárů, někteří další z příbuzenstva, ale kromě jmen důvody jejich smrti a souvislosti neznáme. Commodus si majetky mnoha obětí přivlastnil, neboť výdaje na jeho zábavy byly astronomické.  
 

Potlačení nepokojů v Africe, o nichž rovněž nic nevíme. Zda následovalo při té příležitosti vyčleněním z Proconsulské Afriky zřízení provincie Numidia se sídlem pravděpodobně v Cirtě, lze jen spekulovat; za Septimia Severa již existovala. Viz rok 25- a 204+ a 293+.

 

V Římě zvolili křesťané svým představeným/biskupem Victora I., "rodem Afričana/Afer"; ve funkci žil do své nenásilné smrti roku 199. Byl to první člověk z Afriky a označení Afer se moderně vykládá jako Berber (n. Pún?). Podílel se na interních sporech o den velikonoční a stavěl se proti židovskému zvyku 14. nisannu, takže východní obce, hlavně ty v Anatolii, za to exkomunikoval.

Vyloučil z církve Theodota z Býzantia zvaného Skýteus/Švec n. Koželuh, který psal a učil o tom, že Ježíš se narodil Marii a duchu svatému jako smrtelník. Při křtu byl Mariin syn adoptován bohem křesťanů a teprve zmrtvýchvstáním se stal sám bohem. Victor učení označil za haeresi/kacířství (z řec. hairesis, původně s významem "volba, přesvědčení, též dobytí, např. města"), ale zajímavou představu o Ježíšově původu tím nevymýtil. Říkalo se tomu sektářství později adoptionismus n. monarchianismus. Theodotovým žákem byl Artemón a literát Florinus.   

 

V Číně onemocněl císař Ling (vládl od roku 168) a zemřel (33). S císařovnou Che měl syna Liou Piena (13) a s milenkou Wangovou Liou Sie/Liu Xie (8). Raději měl však mladšího ze synů, ale do své smrti o nástupnictví nerozhodl. Klika palácových eunúchů vedených Ťiao Šuoem/Jiao Shuo a Čangem Žangem/Zhang Rang pozvedli k trůnu staršího Liou Piena; znám je jako císař Šao/Shao. Chtěli se zbavit armádního velitele Chea Ťina/He Jin, nevlastního bratra císařovny Che, ale neuspěli: generál Che obsadil palác a partu eunúchů v létě popravil.

Nového císaře se však zmocnil jiný z generálů Tung Čuo/Dong Zhuo a Che Ťin padl za oběť dalšímu komplotu palácových eunúchů. Jeho nástupce Jüan Šao/Yuan Shao s vojáky v září obsadil palác, dal ho zapálit a na dva tisíce eunúchů zmasakroval. Od roku 191 měl autonomní stát na severu Číny. Začala tři desetiletí rozpadu ústředního čínského státu dynastie Chan, viz rok 206 př. n. l. a rok 25+.

Tung Čuo donutil císaře Šaa (c. 16) abdikovat a císařovnu-vdovu uznat za císaře mladšího z Lingových synů Liou Siea/Liu Xie pod jménem Sien-ti/Xiandi (vládl do roku 220). Začátkem roku 190 dal Tung Čuo císařovnu-vdovu zavraždit a jedem odstranil i sesazeného císaře Šaoa. Sien byl posledním z dynastie Východních Chanů. Násilník Tung Čuo donutil roku 191 císaře přestěhovat se z Luo-jangu do starého sídelního města Západních Chanů, do Čchang-anu, a Luo-jang vypálil.

Následujícího roku byl Tung Čuo zavražděn v Čchang-anu jedním z císařských úředníků. O moc nad císařstvím usilovali i válčili generálové Cchao Cchao se svým bývalým spojencem Jüan Šaoem a dalšími generály a provinčními guvernéry až do konce chaotické vlády Sienovy roku 220, viz tam. 

Roku 196 se Cchaovi podařilo dostat pod kontrolu dvůr s císařem a usadit ho opět v Luo-jangu. Cchao Cchao roku 200 porazil s pěti tisíci muži překvapivým útokem u Kuan-tu/Guandu stotisícovou armádu Jüanovu a roku 202 v červnu porazil Jüan Šaoa podruhé, který se vrátil s pole s osmi sty muži; v depresích po bitvě roku 201 zemřel.

O nástupnictví po otci se prali jeho synové Jüan Tchan/Yuan Tan s mladším Jüanem Šangem/Yuan Shang. Roku 205 porazil Cchao Tchana, Šang prchl do Koreje, kde ho po dohodě s Cchaoem zavraždil místní dynasta. Chcao tak utvořil jediné panství ve "vlastní Číně" severně od Jang-c'/Čchang-ťiang, kdežto na jihu se pevně drželi generálové Liou Pej/Liu Bei a Sun Čchüan/Sun Quan, viz dále rok 220.

Na to porazil Cchao roku 205 armádu tří set tisíc Žlutých turbanů a zbytky povstalců, původně převážně zemědělců a řemeslníků, zařadil do svého vojska. Roku 207 Cchao rozdrtil nomády Wu-chuan/Wuhuan, rozpadli se na tři státečky, které pod novými ranami zanikly roku 218. Roku 208 ho loutkový císař povýšil na kancléře, nejvyšší úřad v císařství dynastie Chan a Cchao válčil s vojsky guvernérů a dynastů až do své smrti roku 220, viz tam.

Po boku Lioua válčil proti Žlutým turbanům jako jeden z velitelů Kuan Jü/Guan Yu. Po jejich likvidaci setrval na straně Liou Peje, byl však jat Cchaoem. Generál se k němu zachoval velkoryse a svěřil mu část svých oddílů. Za svá hrdinství byl jmenován dokonce vévodou, ale k Cchaovi důvěru neměl a vrátil se/přeběhl zpět k Liouovi. Roku 219 n. 220 neuspěl ve dvou bitvách u Fan-čchengu/Fancheng v provincii Chu-pej (ztráty na obou stranách po čtyřiceti tisících mužích) a opuštěn svými vojáky byl jat lidmi Sun Čchüana/Sun Quan, který se obrátil proti bývalému spojenci Liouovi: Kuan Jü byl se svým synem Kuanem Pchingem sťat. Kuan Jü je Číňany pokládán za symbol věrnosti, odvahy a spravedlivosti a vážen dodnes.