Obrazy ze starého věku

Makedonské republiky: první rozdělení národního státu v dějinách

(vychází z textu Makedonie, merides, viz)

Římská vítězství nad makedonským králem Filippem V. v roce 197 a o sedm let později nad Seleukovcem Antiochem III. dostala italskou aristokratickou republiku do hegemonní posice i ve východním Středomoří. Od začátku druhého století př. n. l. se zde událo velmi málo, co by neměli Římané pod kontrolou svých agentů. Římský tlak a povaha římských spojenců vedly v celém hellénském světě k silným reakcím.

V mateřské Helladě se na stranu Římanů postavili hlavně konzervativní velkostatkáři, aristokraté a velcí obchodníci. Většina »inteligence« a vrstvy lidové, tzv. demokraté, se postavili proti římským zájmům. Řada vnitřních bojů o moc vedla k četným mezistátním válkám, které se neustále pohybovaly v bludném kruhu starých až prastarých územních sporů. 

Těžkým břemenem států byla vysoká zadluženost sociálně slabších vrstev. To vše vedlo k silné emigraci. Mnoho občanů nalézalo útočiště mimo vlastní Helladu a odcházelo na východ jako klérúchové (kolonisté) do ptolemajovského Egypta nebo do zemí seleukovské říše. Ti, co zůstali v exilu v Helladě, byli stálým nebezpečím pro právě vládnoucí v jejich domácích státech. Dějiny Achajského či Boiótského spolku nebo Lakedaimonu jsou toho smutným příkladem.

V první třetině druhého století př. n. l. byly nejsilnějšími hellénistickými státními útvary říše prořímských Attalovců, značně oslabené státy Seleukovců a Ptolemajovců a v Evropě makedonských Antigonovců.

Soumrak nad makedonským trůnem

Posledním z velkých makedonských králů byl Filippos V. (221 až 179). Mírové podmínky, které po bitvě u Kynoskefal (197) nadiktoval římský senát, Makedonii odstavily z velmocenských kolejí. Filippos dvacet let myslel na revanš, potajmu cvičil vojsko a shromažďoval prostředky. Tak to alespoň viděly prořímští autoři, jejichž díla se zachovala, protiřímské zmizely. Král měl dva syny, staršího Persea a mladšího Démétria. 

Byli z jiné matky: Perseovu neznáme a později se tradovalo, že byl podvržen; Démétriovou matkou byla Láodiké V. Syrská, dcera Seleuka IV. Filopatora. Filippos tíhl více k mladšímu Démétriovi a tak v obavě o své nástupnictví použil Perseus lsti. Falešnými dopisy udal údajnou Démétriovu kolaboraci s Římany. Na to byl Filippos logicky háklivý a dal roku 181 Démétria otrávit. Později se dozvěděl pravdu, ale již neměl šanci cokoli změnit: jako šedesátiletý zemřel v září 179.

Perseus protiřímský kurs svého otce přiostřil, respektive snažil se, aby makedonský vliv na Balkáně neupadal. Změnil směr zahraniční politiky a začal se v Helladě orientovat na lidovější vrstvy, na demokraty. Stejně jako Filippos ani on však neměl velký zájem o spojenectví s dalšími královskými současníky, se Seleukovcem Antiochem IV. Epifanem a Ptolemaiem VI. Filométorem I. Naopak jeho skrblictví a osobní slabost se staly Makedonii osudnými.

Když se v roce 174 vypravil s vojskem do Delf, dal tím všem Hellénům znamení, že po dvaceti letech klidu je třeba opět s Makedonií počítat. V jednotlivých hellénských státech se vytvořily silné promakedonské skupiny, které se místy dostaly k moci, např. ve spolku Boiótů.

Bitva u Pydny

V roce 172 prohlásil v Římě vládnoucí člen attalovského rodu (hellénisovaní Paflagonci) Eumenés II. Sótér v projevu k senátorům, svým chlebodárcům, že dokud bude existovat makedonský stát a Perseus, nebude v Helladě svobody a klidu! 

Připomeňme, že Eumenés vděčil Římanům za veškeré své územní zisky a že to byl on a jeho otec Attalos I., kteří hráli ve svém maloasijském Pergamu roli trojského koně východní římské politiky. Attalovci v Helladě vlastnili ostrovy Aigínu a Andros a byli v neustálém sporu s Makedonci o egejskou část Thrákie.

Tehdy se Římané rozhodli pro definitivní řešení makedonského faktoru. Rozhodnutí posléze potvrdil podivný pokus o atentát na Eumena, když se cestou z Říma chtěl zastavit v Delfách: o vlas uniknul padajícím skalám, které na něho měly být svrženy makedonským králem sjednanými atentátníky. V krátké diplomatické aktivitě všudypřítomných římských legátů se podařilo paralysovat promakedonské skupiny ve většině hellénských států.

Na začátku roku 171 vyhlásil senát válku Perseovi, tzv. třetí válka makedonská. Od samého začátku se Makedonci jen bránili. S vnější podporou nemohl král Perseus počítat, protivník byl vojensky a hospodářsky několikanásobně silnější. Jednak pro výše uvedené osobní vlastnosti, jednak o rok později vypukla mezi Antiochem IV. a Ptolemaiem VI., tzv. šestá válka syrská o Koilé Syrii (do roku 168): Makedonie byla izolována.

Ve třetím roce války se Římanům podařilo proniknout přes hory do Makedonie a obsadili z Thessalie údolí Tempé. Na jaře roku 168 se stal vrchním velitelem ve válce s Makedonci Lucius Aemilius Paullus, syn konsula padnuvšího roku 216 u Cann. Počet Římanů a jejich spojenců dosáhl u pozemního vojska čísla sto tisíc a byli v naprosté převaze proti již vyčerpané, ze všech stran napadané Makedonii. 

Na jaře byli po necelý měsíc trvající válce Římany zlikvidováni Illyrové, jediní makedonští spojenci ve zbrani: král Genthios se vzdal a s celou rodinou byl internován v Itálii. Jména illyrských králů tak definitivně zmizela z historie.

Dne 22. srpna roku 168 byla u jihomakedonské Pydny vybojována rozhodující bitva války, která zároveň rozhodla o osudu všeho hellénského v dějinách. Na Perseově straně bojovali sympatisanti z celé Hellady, mimo jiné spartský emigrant Leónidás se svými žoldnéři. 

Proti makedonským sarísám dokázali Římané již potřetí a definitivně (Antiochos roku 190 u Magnésie a Filippos roku 197 u Kynoskefal) využít výhod členitého terénu, který oslaboval pevnost makedonského šiku. Navíc prý král opustil v době bitvy své vojsko. Výsledkem bylo dvacet pět tisíc padlých Makedonců a prý jen devadesát Římanů.

Konec Antigonovců

Po bitvě se v Pydně vzdala většina makedonské šlechty. Perseus s rodinou se vzdal o týden později a všichni byli posláni do Říma, kde byli následujícího roku vedeni v Aemiliově triumfu a pak internováni v Albě Fucentě v Apenninách. Perseus (narozen 212) zemřel již roku 165 a krátce po něm jeho nejstarší syn Filippos. 

Mladší syn Alexandros se v Římě až do své smrti živil jako svobodný řemeslník rukodělnou prací. O osudech Perseovy dcery, jejíž jméno historie nedochovala, nevíme nic. Králova manželka Láodiké V. se po Perseově smrti v Římě provdala za svého bratra Démétria I., jenž tu žil jako rukojmí svého již zemřelého otce Seleuka IV. 

Seleukovská královna byla zavražděna v syrské Antiocheji s celým svým dvorem a nejmladším synem Antigonem (šesté dítě) roku 150 usurpátorem Alexandrem I. Balou.

Amfipolský diktát

Po skončení války se L. Aemilius Paullus věnoval turistice po Helladě: všude, kam přišel, bylo vyšetřováno a likvidováni protiřímští aktivisté. Zároveň čekal na rozhodnutí senátu. V zimě senát vyslal pětičlennou komisi na »uspořádání poměrů« v Illyrii a desetičlennou do Hellady. Zájmy senátu se pozoruhodně shodly: pro skupinu »filhellénů« byla přímá anexe Makedonie nepřijatelná a kuriosně stejně tak pro senátory, kteří byli nepřátelští ke všemu hellénskému  bránili se tak »demoralisačním« vlivům světa kultury...

Koncem roku Aemilius na sněmu v Amfipoli oznámil šokovaným šlechticům a zástupcům měst rozhodnutí senátu. Předně byla zrušena tradiční královláda a Makedonci byli prohlášeni za »svobodné«. Podle římského pojetí to znamenalo, že si mají vládnout bez krále, prostřednictvím »volených« orgánů, sněmů (synedrion, jeho členové se jmenovali synedrové) a že si budou každoročně volit své úředníky. V tomto smyslu ale byli Makedonci »svobodní« od nepaměti, neboť zásadní rozhodnutí mohl král přijímat pouze na sněmu makedonských šlechticů.

Nejhorším okamžikem římského »osvobození« však bylo rozhodnutí o rozdělení země na čtyři státy. Dostaly označení meris, merides, tedy část, části, a očíslovány byly od východu k západu číslovkami jedna až čtyři. Hranice jednotlivých částí měly severojižní směr a jejich průběh v hrubých rysech známe. Hlavním městem východní První meris byla Amfipolis, Druhé Thessaloníké/Soluň, Třetí měla své sídlo v bývalém rezidenčním městě makedonských králů Pelle a Čtvrtá meris měla centrum v Hérákleji Lynkéstské čili Pelagonii. Jakýkoli společný, řekněme (kon)federální orgán, byl republikám zakázán.

Malé vojenské oddíly Římané povolili I., II. a IV. meris, protože hraničily s »barbary« (Thráky, Dardany, Illyry). Každá z částí dostala vlastní ústavu a vlastní představitele. Synedrové zřejmě nebyli voleni, ale jmenováni.

Jednotlivým makedonským republikám Římané zakázali uzavírat sňatky s někým z jiných »částí« a stejně tak dokonce i obchodovat s pozemky či budovami (ius coniubii ac commercii). Římané navíc vydali zákaz těžby zlata a stříbra a Makedonci nesměli kácet dříví na stavbu lodí. 

Nehellénským Dardanům, jejichž říši na území dnešního Srbska (od r. 286 n. 284) zlomil v roce 217 Filippos V., Aemilius Paullus sice nedal požadované území Paionů, kteří se stali součástí II. meris, zato jim dál monopolní právo na obchod se solí. Římané stanovili dokonce její pevnou cenu. Útěchou pro decimované Makedonce mělo být snížení daní o polovinu.

Peklo na zemi

Amfipolský diktát byl završen přečtením jmen těch, kteří se museli se syny staršími patnácti let odebrat do doživotní internace do Itálie: šlechta, králův celý aparát, velitelé všech úrovní, dvořané. Neuposlechnutí znamenalo propadnutí životem. Na seznamu byla pravděpodobně celá makedonská rodová šlechta a nová šlechta z éry Antigonovců, tj. úřednictvo a důstojníci. 

Protože vědomí archivalisované paměti bylo u Hellénů a Římanů od počátku velmi silné. Jednou z forem likvidace makedonského státu byla likvidace „národní“ paměti: Aemilius Paullus nakázal roku 168 snést z městských a dalších archivů po celé zemi veškeré písemnosti!

Aemiliův či senátní vynález byl v Evropě uplatněn o 2113 let později při dělení Německa. Napsal o něm Livius: „S takovou péčí dal Makedonii zákony, až se zdálo, že je nedal poraženým nepřátelům, ale zasloužilým spojencům.“ 

Na jaře roku 167 byli podobným způsobem prohlášeni senátorskou komisí za »svobodné« ve třech, snad kmenových státech Illyrové a část Illyrie se mohla již tehdy stát provincií (pokud ne až roku 82). V Helladě v důsledku rozhodnutí komise v podstatě zanikly spolky Aitólů a Boiótů. V Épeiru Římané zotročili na 150 tisíc Molossů a odvedli je do Itálie. 

Na sedmdesát jejich měst bylo rozbořeno: Molossové jako národ zanikli. Ve zbytku Épeiru, který byl od roku 232 bez královlády, panoval kolaborant Charops (II.). 

L. Aemilius Paullus v Amfipoli na závěr uspořádal na konto poraženého nepřítele velkolepé hry, na nichž vzali účast umělci a athléti z celého světa a pochopitelně adorační poselství. Vystaven byl obrovský majetek Antigonovců, obrazy, sochy, koberce, stolní aparát ze všeho kovu a slonoviny. Aemiliův výrok, jinak skromného římského šlechtice, svědčí o určitém syndromu předurčenosti: „Jen ten dovede pořádat hostinu a vypravit hry, kdo umí ve válce vítězit.“

Kolik toho z Makedonie do Říma přišlo, není v pramenech vyčísleno. Kořist z Épeiru z téhož roku činila 400 denárů (= 1600 HS) na jezdce a 200 pro pěšáka. Peníze byly vyplaceny z prodeje 150 tisíc lidí do otroctví, celkový výnos ale také není znám.

Makedonie republikánská

Z období let 167 až 148 se zachovalo o Makedonii velmi málo zpráv. Dopad amfipolského diktátu byl hrůzostrašný. Makedonie totiž nepoznala pod Antigonovci domácích rozbrojů a králové nebyli špatnými hospodáři. Římský šovinista T. Livius omlouvá Aemiliova rozhodnutí stejným způsobem, jako spojenci protihitlerovské koalice při dělení Německa: »Makedonci si rovněž vůbec neuvědomovali, jak je vlastně Makedonie veliká, jak je velmi jednoduché ji rozdělit a jak může být každá meris soběstačná«. 

Jinde ve svých Dějinách praví, že Aemilius Paullus stanovil Makedoncům zákony s takovou pečlivostí, jakoby je nedával poraženým nepřátelům, ale spolehlivým spojencům!

Po celou dobu existence makedonských republik nebyl v zemi klid. Již v roce 164 museli Římané poslat do Makedonie senátorskou komisi, která měla uklidnit spory mezi jednotlivými republikami. Z neznámých důvodů, ale snad v souvislosti s návštěvou římských protektorů, následujícího roku povraždil jistý Damasippos nadiktované synedry Třetí meris v Pelle zasedající na jejím hradě Fakos (anebo naopak se Damasippovi nezamlouvalo, že zemi "demokratisují, srov. v textu CSD). 

Po činu (sám, s komplici?) uprchl s manželkou a dětmi přes rhodskou Peraiu a Kypr do Kýrény, kam právě přišel po neshodách s bratrem z Alexandreje Ptolemaios VII. Euergetés II. (vládl tu do roku 145). Dámasippos se stal velitelem jeho vojska.

Rok 160/159 byl sice již ve starověku označen Rokem očisty Hellady, protože v něm zemřela většina kolaborantských kreatur jako např. Charops (II.) z Épeiru, Lykiskos z Aitólie, Mnásippos z Boiótie, Chremás z Akarnánie a král Eumenés II. Sótér, na osudy Makedonie to ale nemělo vliv. 

Zato roku 158 byly znovu otevřeny zlaté a stříbrné doly a východní makedonské republiky, První a Druhá meris, se západní Čtvrtou meris začaly razit vlastní stříbrné mince (ražba Třetí meris není doložena). Rok na to povolili Římané návrat zbytku internovaných Épeiróťanů (rozumí se těch, co přežili).

V roce 152 požádali »občané« Makedonií senát, aby Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus (185 až 129), slavný syn L. Aemilia Paulla, urovnal jejich ústavní a sociální spory. Ten ale odmítl.

Andriskův pokus

Perseův nejstarší syn Filippos zemřel v Albě roku 163. Za Filippa se začal vydávat jistý Andriskos. Prý byl kovářem a synem jakéhosi valcháře či barvíře látek z Adramyttia severně od Pergamu, kterého roku 153 poslal syrský král Démétrios I. Sótér do Říma jako důkaz své oddanosti Římanům, když se Andriskos v Antiocheji zřejmě ucházel o pomoc u své »matky« Láodiky V. 

Z římské internace ale roku 151 uprchl do Mílétu, kde se začal znovu vydávat za Filippa Makedonského. Andriskos se pravděpodobně již někdy před rokem 155 neúspěšně prohlásil králem v Pelle. Pak se přidal k vojenskému dobrodružství Orofernea Níkéfora, a tak padl Démétriovi do rukou.

V roce 149 odešel Andriskos z Mílétu do Býzantia a odtud k thráckým dynastům Téréovi IV. a Barsabovi. Térés ho odmítl podpořit. Byl přitom ženat s jedinou dcerou krále Filippa V. a podle určitých konstrukcí by mohl být i Andriskovým otcem (!?). 

Vojenskou pomoc mu však nabídl Barsabás a Andriskos porazil miliční oddíly První a Druhé meris. V Pelle se prohlásil králem Filippem VI. Ještě téhož roku porazil jednu římskou legii pod praetorem P. Iuventiem Thalnou a vpadl do Thessalie.

Následujícího roku však Římané opět u Pydny pod Q. Caeciliem Metellem (pozdější protivník bratří Gracchů) s pomocí krále Attala II. Filadelfa a navíc zradou stratéga Telesta Andriska alias Filippa VI. porazili. Král uprchl do Thrákie. Místní vládce, dynasta Byzés, ho však Římanům vydal a roku 146 byl Andriskos v Římě popraven.

Ještě v průběhu roku 148 se prohlásil v První meris králem Makedonců další údajný syn Perseův Alexandros VIII. Praetor Caecilius ho snadno zahnal. Pseudoalexandros utekl k Dardanům a nám z dějin. Obě akce lze z římského hlediska hodnotit víceméně jako policejní.

Konec stínové nezávislosti

Andriskovo povstání mělo zřejmě širší podporu Makedonců, a tak Římané zrušili svůj dvacet let starý experiment s republikami a zemi opět spojili do jednoho celku. Vznikla Provincia Macedonia a rok 148 je začátkem makedonské provinční éry. Vnitřní členění provincie podle hranic »částí« zůstalo zachováno. Makedonci přišli o hlavní formy samosprávy a jednou provždy zůstali svobodní.

Že život některých obyvatel okupované země vypadá vždy podobně, ať ve starověku, nebo dnes, dokládá jeden zachovaný dedikační nápis z Olympie:

Dámón Níkánoros Makedón apo Thessaloníkés Kointon Kaikelion Kointú Metellon stratégon hypaton Rómáión Dii Olympió aretés heneken kai eunoiás hés echón diatelei eis te auton kai tén patrida kai tús loipús Makedonás kai tús Hellénás. - Makedonec z Thessaloníky Dámón, syn Níkánorův, věnuje Diovi Olympskému za římského konsula Q. Caecilia Metella (cos. 143) pro jeho čestnost a neustálou náklonnost vůči sobě, vlasti, ostatním Makedoncům a vůči všem Hellénům.“

V čele měst stejně jako v době královské stáli politarchové/poleitarchové. Provinciálové se sdružovali kolem císařského a kultu, koinon tón Makedonón, „spolek Makedonců. Jeho členové se jmenovali lid, démos, činnost řídila rada, búlé. Nejdůležitějšími úředníky byli makedoniarchés kai agónothetés, archierarchés tón Sebastón, popř. archiereus kai agónothetés. 

Epilog

V roce 143 se prohlásil králem Filippem VII. další údajný syn Perseův. Přišel z Thrákie, ale byl okamžitě zahnán a zmizel. Definitivně poslední tečkou za snahami o obnovení makedonské státnosti byl v době expanse krále Mithridáta VI. pokus jistého Eufana či Eufaina z roku 91, resp. 88, přítele thráckého krále Kotya IV. Eufanův otec Echekéstos ale spolupracoval s Římany. 

Ačkoli se Kotys měl krátce zmocnit velké části provincie Makedonie, vydal z neznámých důvodů Eufana do rukou otce. Nic bližšího o celé záležitosti není známo.

Makedonie byla v prvním století v důsledku obou porážek u Pydny již vylidněnou zemí. Římané vybudovali napříč celou provincií na staré trase mezi Poteidaiou/Kassandreiou na egejském pobřeží a Apollónií na jaderském pobřeží strategickou silnici (via Egnatia), která usnadnila přesuny legií po souši ze západu na východ. S pochodujícími legiemi přišli i nemakedonští kolonisté ze západu a již dávno před nimi osadníci illyrští dardanští, thráčtí a keltští.