099-095

99.

Ol. 170, 2

213 SE

149 AE

(Proklés)

a. u. c. 655

M. Antonius a A. Postumius Albinus

************************************************************

Na Rhodu vznikla t. r. kronika lindská, dlouhý seznam darů na stéle Athéně Lindské od dob nejstarších (Lindos, Telchín, Kadmos, Mínós, Héráklés) do hellénismu.

Vypukla hádka mezi králem Pontu Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem a jeho synovcem a chráněncem v Kappadokii Ariaráthem VII. Filométorem ohledně návratu Gordia do Kappadokie/Katpatuku, vraha chlapcova otce (viz předešlý rok a rok 111). Na stranu Ariarátha Filométora se postavil C. Marius, který byl právě tehdy jako soukromník v Galatii, kde v Pessinúntu obětoval Velké Matce bohů, jak jí při nám neznámé příležitosti slíbil (nebo osobní inspekce zdrojů budoucích kořistí, kdy se mu podařilo vyprovokovat válku?). Kappadočana podpořil též král Paflagonů Pylaimenés II. Euergetés a armenský dynasta Artanés ze Sófény, syn Zariadriův, zapuzený Tigránem, svým příbuzným, brzy po jeho nástupu na trůn roku 97 (srov. roky 189, 181 a 162). Byl to faktický začátek kappadockých válek, série konfliktů, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 102). ● Z velkých Římanů pak do Pessinúntu již nikdo nezavítal. 

Ve snaze ukončit spor jednáním se oba vládci sešli před zraky svých vojsk: pontská armáda prý měla osmdesát tisíc mužů, deset tisíc jezdců a šest set srpových vozů, kappadocká se jí nevyrovnala. Mithridátés při nich synovce Ariarátha osobně zavraždil dýkou ukrytou v šatu, ačkoli se před rozhovorem dali oba prohledat. Ariaráthés VII. Filométór (c. 20?) vládl jen krátce (viz předešlý rok, v poručnictví ale již od roku 111).

Kappadokové ve své většině přešli na stranu Mithridátovu, jenž prohlásil jejich králem svého syna, tehdy osmiletého Mithridáta jako Ariarátha VIII. Euseba Filopatora, který s různými přestávkami zemi vládl do roku 86 (srov. o případné záměně jeho jména rok 88, srov. rok 108). Jeho první, pouze nominální vláda, trvala do roku 96, poručníkem se dal jmenovat královrah Gordios.

Posléze došlo k setkání C. Maria (62) s Mithridátem Eupatorem (36), z něhož králi vzešel osudový životní motiv. Snažil se Římana všemi prostředky získat na svou stranu, ale Marius se od budoucí římské kořisti umluvit nedal a řekl Mithridátovi slavné doporučení platné v politice po všechny časy: "Buď se pokus, králi, být silnější Římanů, nebo mlčky dělej to, cos dostal nařízeno!/É meidzon, ó basileu, peiró dynasthai Rhómáión, é poiei siópé to prostassomenon." Jak dlouho byl pokořitel Germánů na cestách, nevíme, ale roku 97 si již stavěl v Římě dům poblíž fora. 

• Marius, vítěz nad zástupy myriad Germánů a Keltů a sahající po vládě nad Římem, na svých cestách Anatolií pravděpodobně nespatřil nic, čeho by si vážil nebo obával. Krále však údajně zcela vyvedl z míry. Nikdy s ním takhle nikdo nemluvil. Na Délu věnovali italští obchodníci podnikající v Alexandreji, jak praví latinský nápis, Mariovi sochu za jeho laskavost vůči nim. Dílo efeského sochaře Agasiy se nedochovalo.

Z roku 97 pochází řecká dedikace Apollónovi sochy bohyně důvěry Pistis/lat. Fides, kterou věnovali propuštěnci či otroci s hellénskými jmény pánů římských/italických. Dárci byli kompetaliastai, tedy společnost lidí slavících lat. compitalie, svátky lidí plujících po mořích za obchodem, též dny duchů (drženy po sáturnáliích, datum pohyblivé, určované praetorem, viz oddíl Bohové & svátky x. a rok 64). Athénským epimelétem ostrova byl Médeios z Peiraiea, nedochovanou sochu vytvořil Ménodóros z Mallu.

Z roku téhož epimeléta pochází dedikační nápis na soklu sochy Héráklea, kterou héróovi a Ítalikům věnovalo sdružení (nejmenovaných) vyznavačů Hermových, Apollónových a Poseidónových/Hermaistai, Apollóniastai, Poseidóniastai.    

 

Králové Kappadoků bývají opatřováni i jiným dynastickým číslováním:

zde                                                             jinde

Ariaráthés VII. Filométór                            Ariaráthés VII. Filométór

Ariaráthés VIII., syn Mithridátův                 Ariaráthés IX., syn Mithridátův

Ariaráthés IX. zv. Mladší                             Ariaráthés VIII. zv. Mladší

 

V Římě saturninovec a tribun lidu t. r. Sex. Titius předložil znovu k hlasování návrh o přídělu půdy/lex Titia. Jeho kolegové si to nepřáli a během hlasování se nad sněmovištěm poprali dva havrani, což haruspikové vyložili jako znamení nepříznivé a návrh padl. Po skončení úřadu padl i Titius, odsouzen za to, že měl doma sochu L. Appuleia Saturnina.

Cicero přirovnal Titia k nesympatickému démagógovi Hyperbolovi, uznával jeho břitkou výřečnost/loquax et satis acutus, při projevech se prý změkčile pohyboval/mollis in gestu, že po něm Římané pojmenovali jakýsi tanec/cui saltationi Titius nomen.   

Kurulský aedil C. Claudius Pulcher, patron mimo jiné Mámertínů, dával hry, v nichž poprvé dal arénu vyzdobit obrazy a Římany bavil souboji slonů. O dvacet let později podívanou zpestřili sourozenci Lucullové, L. Licinius Lucullus a M. Terentius Varro Lucullus, když proti slonům poslali do arény býky.

Kdesi v Popádí ("Padi accola/žil při Pádu") na starých územích Insubrů se narodil básník a historický autor Cornelius Nepos. V novověku se spekulovalo o Ticinu/dnešní Pavii, Veroně, Hostilii apod., nicméně bez odkazu v pramenech. Zemřel po roce 27. O numidské ostudě konsula t. r. A. Postuma Albina viz rok 109.  

 

************************************************************

98.

Ol. 170, 3

214 SE

150 AE

(Argeios; nebo 2x za sebou?)

a. u. c. 656

Q. Caecilius Metellus Nepos a T. Didius

************************************************************

V Kappadokii v povstání proti pontské okupaci země (viz předešlý rok) provolali Kappadokové králem mladšího Ariarátha, bratra Ariarátha VII. Filométora, který žil v římské provincii, kde byl na vychování. Mladý Ariaráthés IX. Epifanés byl však hned vzápětí Mithridátem Eupatorem v poli poražen a ze země prchl, zřejmě zpět do provincie Asie. Krátce nato mladík zemřel, údajně přirozenou smrtí, že prý se ze své bezmoci usoužil/ex aegritúdine collectá ínfírmitáte décedit. • Jím po meči vymřel rod kappadockých Ariaráthovců, který v zemi vládl od roku 330.

Bíthýnský král Níkomédés II. Epifanés poslal tohoto nebo až roku následujícího svou choť Láodiku s jejím údajně třetím synem Ariaráthem (? srov. stejný tah s Pylaimédem II. roku 107), jehož měla mít s králem Ariaráthem VI. Epifanem Filopatorem, uplatňovat před senátem nároky na kappadocký trůn. Mithridátés poslal za nimi do Říma poručníka kappadockého trůnu Gordia, který zase měl Římanům objasnit, že Gordiův svěřenec, král Ariaráthés VIII., není synem Mithridáta Eupatora (sic!), nýbrž synem roku 130 padnuvšího Ariarátha V. Euseba Filopatora (sic!). Viz dále rok 96.

 

Zřejmě t. r. se oženil Mithridátés I. Kalliníkos, dynasta v Kommágéně, s Láodikou VIII. Theou Filadelfou (20+), dcerou seleukovského krále Antiocha VIII. Kalliníka. Brzy se jim narodil Antiochos (I.) Kommágénský, který se směl roku 69 prohlásit králem s přízviskem Theos/Bůh (viz tam). Mithridátés Kommágénský i jeho otec Samos II. Theosebés Dikaios, který vládl asi do roku 130 a zřejmě někdy kolem roku 98 zemřel, byli místními dynasty, neužívali královského titulu.

Jako všichni jejich nástupci se vyznačovali filhellénstvím a vyznávali mix sestávající z hellénského universalismu a starých perských a anatolských kultů. Sňatek se Seleukovnou demonstroval uznání nezávislosti kommágénské dynastie s perskými kořeny ze strany syrských králů, srov. roky 164sq. 

 

V Římě prosadili konsulové zákon nařizující lhůtu nejméně tří osmidenní tržních týdnů/in prómulgátióne légibus trínúndinum tempus observárí mezi zveřejněním návrhu a hlasování o něm v comitiích, aby měl každý šanci se s ním seznámit a zakazoval do zákonných návrhů vkládat opatření s předmětem zákona nesouvisející. Zároveň se zakazovalo do zákonů zahrnovat další sněmovní rozhodnutí, která s vlastním zákonným předmětem nesouvisela. 

Lex Caecilia Didia omezil nebezpečí legislativní smršti z roku 100 a jeho novelisace z roku 62 konsuly D. Iuniem Silanem a L. Liciniem Murenou obsahovala opatření proti podvodným textům, že odhlasovaný zákon musí být veřejně přístupný po ony tři tržní týdny než bude uložen ve státním archivu, lex Iunia Licinia n. Licinia Iunia.

28. ledna držel L. Cornelius Dolabella, praetor roku 100 s procos. pravomocemi, triumf nad Zadní Hispánií a Lúsítány, s nimiž dva roky válčil. O bojích nevíme nic. Konsul T. Didius odešel k vojsku do Přední Hispánie, kde měl již t. r. vojenské úspěchy, nevíme však o nic nic bližšího. V provincii zůstal do roku 93. Jako vojenský tribun pod ním sloužil Q. Sertorius a udělal si tu jméno.

O dalším konání Q. Caecilia Metella není známo nic. Až na to, že rychlost, s jakou jeho syn stejnojmenný syn zařídil otcův pohřeb (c. 75?), vynesla potomkovi příjmení Celer/"Rychlý".  

 

Narodili se:

P. Nigidius Figulus, novopýthagorejský filosof, astrolog a pompejovec, mystik, který žil od roku 48 v exilu a tam též roku 45 zemřel. Psal díla astronomická, věštebná, též Poznámky grammatické/Commentarii grammatici. S haruspikem Arruntem věštil na začátku roku 49 zhoubu římského státu. Do jeho klubu/sodalicium patřil též caesarovec P. Vatinius, viz roky 56 a 42, jemuž Cicero, který ho nesnášel, předhazoval, že provozuje "neslýchané a bezbožné obřady/inaudita ac nefaria sacra", že vyvolává duchy, že "obětuje podsvětním bohům vnitřnosti chlapců/puerorum extis deos manis mactare soleas" a že se pokouší zjistit, na jakých "auspicií vzniklo Město, na nichž spočívá stát a celá říše"; 

C. Memmius, básník a politik; roku 66 se jako tribunus plebis postavil proti Lucullovi, roku 58 se jako praetor stavěl proti Caesarovi, roku 57 byl jako propraetor s mladým Catullem a C. Helviem Cinnou v družině v Bíthýnii, roku 54 (srov. rok 44) se přidal na stranu Caesarovu a ucházel se neúspěšně o konsulát, roku 53 byl pro uplácení o volbách vypovězen z Říma do Athén, kde se pokoušel na místě Epikúrova domu postavit si proti vůli epikúrovské komunity villu, srov. k tomu rok 70, a kde také roku 46 zemřel. T. Lucretius Carus mu připsal své dílo De rerum natura (viz následující rok)., o Memmiově epikúrství se však pochybuje. Byl ženat s Faustou Cornelia, sestrou Fausta Cornelia Sully, dětí diktátorových, a jejich synem byl cos. suff. 34 C. Memmius. O manželčině liberálnosti v sexu viz v indexu s. v. ženy (3). 

 

V Japonsku zemřel devátý tennó dynastie Jamato Kaikwa/Kaika (vládl od 158, inthronisován 157), nástupcem jeho syn Sudžin, "Ctící bohy", s trůnním jménem Mimaki-Iri-biko-i-nije od jara 97. Zemřel v zimě 33, viz; moderní historici kladou jeho život do staletí pozdějších a pokládají ho za vlastního zakladatele dynastie Jamato.

Kroniky zaznamenávají za jeho vlády první historické informace. Roku 93 postihl stát Jamato mor, na který vymřela polovina obyvatelstva. Vzápětí se v zemi rozšířil banditismus a císař čelil mohutnému povstání. V jeho čele stál generál Take-hani-jasu-hiko s manželkou Ata-bima. V bitvě s císařskými roku 88 padla nejprve Ata-bima, v další bitvě generál a s ním polovina jeho oddílů. V létě 87 napadly císařské divoké kmeny, byly odraženy.

Na podzim 86 provedla císařská administrativa census a přepočetla daně. Zavedena byla daň pro muže ve zvířecích kožích a úlovcích, ženy odváděly část zhotovených textilií. A poněvadž "bohové tak začali žít v harmonii," jak praví kronika, hodně zapršelo, byla dobrá úroda a v zemi nastal mír. Na podzim 81 se začalo budovat loďstvo, viz dále rok 33.

 

************************************************************

97.

Ol. 170, 4

215 SE

151 AE

(Hérákleitos III.)

a. u. c. 657

Cn. Cornelius Lentulus a P. Licinius Crassus

************************************************************

V Pontu se narodil Farnakés (II.), syn Mithridáta VI. Eupatora Dionýsa (od roku 63 byl králem v Bosporu, zavražděn byl roku 46).

V Armenii zemřel král Artavasdés I. (vládl od roku 148). Nástupcem se stal jeho syn Tigránés I., který si později dal titul král králů a Hellény byl označován (z neznámých důvodů) Veliký. Zemřel roku 56. Za manželku dostal od Mithridáta Eupatora jeho dceru Kleopatru, viz rok 94. 

Někdy před tímto rokem, snad kolem roku 100, dobyl král Parthů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios Armenii a Artavasdés musel dát syna Tigrána jako rukojmí. Po Artavasdově smrti se Tigránés s vůlí Parthů směl vrátit do země a ze svého království vybudoval překvapivě silnou regionální mocnost (viz následující roky a rok 66).

Díky skoupým pramenům je v armenském nástupnictví nejasno. Podle jednoho zdroje byl Tigránés Veliký synem Tigrána a nikoli Artavasda a z toho bývá usuzováno, že Artavasdés I. zemřel c. 115 bezdětný a na trůnu ho následoval jeho bratr Tigránés I. Když ten roku 97 resp. 95 zemřel, králem se stal jeho syn Tigránés II. Veliký (a tím pádem nebylo hellénistických panovníků se jménem Tigránés pět, ale šest). Mithridátés II. Parthský však válčil s Armeny spíše ke konci své vlády (123-88) a to s Artavasdem a nikoli s Tigránem (I.).

 

V Hispániích nové, úspěšné boje Římanů proti domorodcům. Římské vojsko v Přední Hispánii vedl od roku 98 do 93 prokonsul T. Didius, viz tam, v Zadní Hispánii ve stejný čas ve válce s Lúsítány konsul P. Licinius Crassus. Povstání byla sice potlačena, ale v zemi stále neklid (srov. rok 61).

O průběhu válek vím jen drobné, nedatovatelné episody. Např. že se Keltibérové shromažďovali k útoku na Didiovo ležení, kde se očekávaly posily. Prokonsul dal své početně slabé mužstvo připravovat na bitvu a nechal uniknout několika zajatcům, kteří svým zvěstovali, že Římané táhnou do bitvy: domorodci se pak rozešli po svých domovech. V jiné situaci, po jakési krvavé bitvě táhnoucí se do noci, dal za tmy Didius pochovat část římských padlých. Ráno Keltibérové spočetli své ztráty, porovnali s římskými a už nebojovali, ale dohodli se na míru. 

Makedonský praetor, jméno neznáme, porazil Dardany a thrácké Maidy. Bližšího nevíme o bojích nic, srov. rok 91.  

 

V Římě bylo přijato usnesení senátu, jímž se nadále zakazovaly lidské oběti/né homó immolárétur. Jaká událost senátús consultum vyprovokovala, nevíme. Censory let 97 - 96 byli L. Valerius Flaccus, cos. 100, a M. Antonius, cos. 99, kteří dokončili 65. lustrum. Vyloučili ze senátu jistého M. Duronia, který jako tribun lidu torpedoval návrh nového zákona o nejvyšších nákladech na soukromé hostiny/dé coercendís convíviórum sumptibus.

Opatření pokládal tribun za antikvární a na sněmovišti svobodných občanů nápad parodoval: "K čemu svoboda, když lidé, kteří se chtějí zničit přepychem, tak činit nesmějí/etenim quid opus líbertáte, sí volentibus lúxú períre nón licet?"

Duronius se pak pomstil M. Antoniovi, zřejmě byl ještě v úřadu, žalobou na předvolební korupci/ambitus, ale podle všeho neuspěl. Zákon předkládal konsul Crassus a viz o něm u roku 161.  

Snad t. r. nebo následujícího se narodil básník a filosof, epikúrik T. Lucretius Carus, autor zachovaného veršovaného výkladu epikúreismu O povaze věcí/dé rérum nátúrá. Zemřel roku 55 (srov. předešlý rok). O jeho životě není známo vůbec nic, kromě toho, že jako básník byl velmi vážen a že o něm křesťanští autoři mnohem později šířili, že své knihy psal ve stavu šílenství, do něhož se dostal požitím jakéhosi nápoje lásky/amátórió póculó, viz k tomu v indexu s. v. sex.

 

************************************************************

96.

Ol. 171, 1

Parmeniskos z Korkýry (poprvé)

216 SE

152 AE

([....] kratú)

a. u. c. 658

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Cassius Longinus

************************************************************

Senát rozhodl ve sporech mezi králi Níkomédem II. Epifanem, vládcem v Bíthýnii, a Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem, vládcem v Pontu, viz rok 98. Oba se podřídili: museli vyklidit Paflagonii (Níkomédés) a Kappadokii (Mithridátés), země dostaly autonomii/uterque populus líbertáte dónátus estV Paflagonii ale podle všeho opět začali vládnout domácí dynastové, tedy žádná "republika", jejich jména však neznáme (viz dále rok 64 - král Pylaimenés II. Euergetés již zmizel z dějinné scény, srov. rok 107 a 99).

Kappadoky prohlásil senát také za „svobodné“, tj. bez královlády. Oni sami si však vyžádali vládu domácího knížete Ariobarzána ze starého perského rodu satrapů Frygie na Helléspontu a Frygie, viz v indexu s. v. Ariobarzánés. Se svolením senátu ho kappadočtí předáci provolali králem Ariobarzánem I. Filorhómaiem/Přítel Říma. Vládl do roku 62, ale z trůnu a země byl šestkrát (světová rarita) vyhnán: první vláda trvala do roku 93, pak ještě vládl v letech 92 až 90, 89, 85 až 83, 82 až 77, 77 až 67 a 66 až 62.

Vyháněn byl třemi lidmi: Mithridátem Eupatorem, jeho synem Ariaráthem VIII. a Tigránem I. Armenským. Politicky byl romanofil, kulturně filhellén: o jeho činnosti v Athénách, kde byly na výchově jeho děti, viz rok 52. Ženat byl jistou Athénaidou, ženou neznámého nám původu, jako kappadocká královna Athénáis Filostorgos I./"Milounká": jejich dětmi byl Ariobarzánés II. a Ísias, manželka Antiocha I. Kommágénského. Roku c. 82 zaslíbil/provdal Mithridátés VI. svou čtyřletou dceru Athénaidu stejnojmennému synovi Ariobarzánovu, pravděpodobně rovněž dětského věku, pozdější královna Athénáis Filostorgos II., viz rok 82 a 52sq.  

Římané vyslali propraetora L. Cornelia Sullu (asi 42, loni praetor urbanus, jehož hry předvedly Římanům poprvé v aréně stovku lvů) s prokonsulskými pravomocemi do provincie Kilikie. Pravděpodobně až roku 93 ho pověřili, aby uvedl Ariobarzána I. na kappadocký trůn, viz rok 92. Co se dělo v mezidobě v Kilikii a Kappadokii, nevíme. • Tak skončila bíthýnsko-pontská válka o Kappadokii (trvala od roku 102).

 

V Syrii zavraždil šejk Hérákleón z Beroie seleukovského krále Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka, lidově zvaného Grýpos (45; vládl od roku 124 jako šestnáctiletý, „samostatně“ od roku 120); o Arabových důvodech a sporech nevíme nic, vrah dělal karieru díky Grýpově/"Skobově" náklonnosti, srov. o něm zde níže.

Antiochos Kalliníkos byl ženat dvakrát, druhý sňatek byl bezdětný, viz rok 102. Měl pět synů a jednu dceru, všechny s Kleopatrou II. Tryfainou I. (spolu v letech 124 - 113) a všichni zasedli na seleukovský trůn: Seleukos VI., Filippos I., Antiochos XI. (oba s Filippem Filadelfové a dvojčata "Didymoi"), Démétrios III. Theos Filopatór, Antiochos XII. Dionýsos a Láodiké VIII. Thea Filadelfos, manželka Mithridáta I. Kommágénského.

Grýpovou smrtí skončila na chvíli druhá fáze válek o seleukovské nástupnictví trvajících od roku 175, resp. 162. Třetí fáze se uzavřela zánikem říše roku 64sq. 

Nástupcem v Grýpově doméně se stal jeho nejstarší syn Seleukos VI. Epifanés Níkátór (c. 25; vládl pouze rok), dosud snad otcem pověřen nějakou správní funkcí v Kilikii. Druhá manželka Antiocha Grýpa Kleopatrá V. Seléné, macecha dětí zesnulého, uprchla před Seleukem k jeho strýci Antiochovi IX. Filopatorovi (srov. rok 102 a zde rok následující)Válka mezi Seleukovci se rozhořela s novou silou (srov. rok 114 a zde rok následující).

Hérákleón z Beroie se stal zakladatelem arabské dynastie v knížectví, do něhož patřila Beroia, Hérákleia na Moři (též Syrská zvaná), Hierápolis-Bambyké a snad i Edessa zvaná Syrská. Známo je o něm pouze to, že své vojáky dával po tisících hostit pod širým nebem, kde se posadili k velkým kusům chleba a masa, vínem, jaké se kde právě dalo sehnat, je obsluhovali jejich kolegové opásaní meči, a to vše v tichu čili bez jakékoli hudební a jiné produkce. Hérákleónovým nástupcem, dobu neznáme, se stal jeho syn Dionýsios, který vládl samostatně až do doby římské provincie.

• V Hierápoli byl uctíván kult, jehož veleknězem byl eunúchos s titulem kombabos; srov. se jménem jediné panovnice III. dynastie v Kiši Ku-Baba zvané Šenkýřka, ale též Gilgamešova protivníka, libanonského obra Chumbabu, resp. Chuwawu (srov. rok 2420; znamená to, že staré sumerské kulty byly v 1. st. stále ještě živé?).

V této době byly Dúry/Európos, sídelní město Parapotamie, zřejmě stále ještě seleukovské. O něco později, snad po roce 92, přišla armenská okupace této poslední oblasti bývalých seleukovských horních satrapií. • Po Tigránově pádu se Dúry dostaly do parthských rukou. Roku 164/165 našeho letopočtu byly dobyty a zničeny Římany, nicméně osídlení nezaniklo a město definitivně vyvrátil až Šápúr I./Sápórés roku 257 n. l. (srov. k tomu rok 363+). 

V hellénistické éře žilo obyvatelstvo uspořádáno podle hellénských pravidel seleukovských vojenských osad/klérúchií n. katoikií. Samosprávu tvořila rada/búlé, stratégos tés poleós/velitel místní královské posádky, epistatés tés poleós/královský dozorčí úředník, rychtář, chreofylax a jeho chrématistérion/finanční úředník a gymnasion/školní tělocvičné zařízení.

Jména funkcionářů byla v posledním století př. n. l. již z většiny arabská: v čele samosprávy stál stratégos kai genearchés, šejk s hellénským jménem Seleukos či Lýsiás; pokud ovšem v tomto případě nejde o arabisovanou hellénskou rodinu (?).

 

Město Gaza bylo pravděpodobně t. r. nebo již 98 napadeno vojskem Alexandra I. Iannaie, viz návaznost k tomu roku 101. Stratégos města Apollodotos Židům úspěšně vzdoroval a se dvěma tisíci žoldnéři a deseti tisíci (?) otroky podnikl proti židovskému ležení noční výpad. Když se rozednilo a Židé poznali, že neútočí ptolemaiovské vojsko, jak si mysleli, Gazánci se se ztrátou tisíce mužů museli stáhnout zpět do města.

Měšťané povolali na pomoc krále arabských Nabatů Aretu II. Po ročním obléhání však dorazil pozdě. V Gaze totiž Lýsimachos, žárlivý bratr Apollodotův, sourozence zavraždil a zmocnil se velení nad občanskými milicemi a žoldnéři. Město Židům vydal a Alexandros kázal všechny vyvraždit včetně pěti set členů jejich "senátu"/búleutai", kteří se uchýlili pod ochranu Apollónova chrámu. O zrádcově osudu není nic známo, Alexandros se vrátil do Jerúsaléma. Autonomní éra města počítána od roku 109, po obnově města od roku 61, viz tam. 

Krátce poté Aretás II. zemřel (vládl od roku asi 110). Nástupcem se stal jeho syn Obodás/Obedás, Abodat I. (nabat. 'bdt, 'Ubdat; viz dále rok 93; vládl do roku 87). Z jeho prvního roku vlády se v lokalitě Báb as-Síq v Petře dochoval dedikační nápis, nejstarší v nabatské métropoli. Za zdar krále jistý Aslah a ke slávě boha Dú aš-Šary/Dušary dal vytesat do skály komory a cisternu. 

Prameny (Iustinus) se pozastavovaly nad tím, jak dosud nebojovní Arabové expandovali a napadali Egypt a Syrii. Uchovaly ještě jedno jméno arabského dynasty z této doby, Erotimus (lat.)/Hérotímos (?). Není jinak o něm nic známo než to, že měl ze svých souložnic sedm set synů. Přiřadit jméno ke známým jeho současníkům (Hérákleón, Aretás II. n. III.) se moc nedaří, viz možnost Aretás II. Hérotímos u roku 110.   

 

V Egyptě král Ptolemaios X. Alexandros I. potvrdil stručným dopisem asýlová práva chrámu Hóra Arkentechthai/Chentechthai v Athribi, stejná jako v Memfi(dě) a Búsiri(dě).   

V Kýréně zemřel Ptolemaios Apión, kralující od roku nejdříve 116, spíše však 102, viz rok 100. Na základě jeho závěti a závěti jeho otce Ptolemaia VII. Euergeta II. (srov. rok 162 a o dalších královských závětech viz rok 133) se měla celá Kýrénaika stát majetkem římského národa. Senát ale rozhodl, že města Kýréné, Ptolemáis/Barké, Bereníké/Euesperidés, Apolónia/Sozúsa a Arsinoé/Taucheiry ("pentapolis") budou svobodnými státy; zda byla povinována Římu daňově, známo není. V zemi se šířila anarchie. Svobodná města vedla mezi sebou spory a války/polemos kýrénaikos (?), ve městech propukaly občanské nepokoje/staseis, vlády se zmocňovali usurpátoři; viz dále rok 87sq. • Provincia Cyrenaica byla zřízena Římany až roku 74, viz.

O revolucích v Kýrénaice této doby nevíme téměř nic. Výjimkou je příběh z Kýrény, k němuž došlo někdy po roce 96. Nejvyšší autoritou ve státě po Ptolemaiově smrti byl pravděpodobně velekněz Apollónova kultu. Byl jím Melanippos a toho zavraždil vlastní rukou jistý Níkokratés a úřadu se zmocnil. Zavraždil též Faidima, manžela krasavice Aretáfily, dcery Aiglatorovy, a násilím se s ní oženil. Aretáfilá se tyranna chystala otrávit, ale bdělá Níkokratova matka Kalbiá žádala její smrt. Syn dal tedy svou choť vyslýchat na mučidlech, ale dostal z ní jen to, že chystala pro něj lektvar lásky/filtron, tak ji obžaloby z travičství zbavil.

Posléze se jeho bratr Laandros/Leandros zamiloval do dcery Aretáfily, jméno neznáme ani otce, vzali se a novomanželka s tchyní do něho hučely tak dlouho, až bratra s pomocí zkorumpovaného sluhy Dafnida zavraždil. Leandros se sám stal samovládcem a tak se Aretáfila spikla s libyjským "králem" Anabem: vyprovokovali válku a při vyjednávání příměří Libyjec tyranna zajal. Kýrénští upálili Kalbiu zaživa, Leandra zašili do kůže a hodili do moře a Aretáfilu oslavovali jako osvoboditelku. O dalších nepokojích v Kýréně do roku 87 nevíme nic.

 

V Římě udeřil blesk do Capitólia a zničil mimo jiné několik Iovových zlatých soch. Zřejmě t. r. udal publikán Considius rytíře C. Sergiu Oratu, že mu ubírá místa na Lucrinském jezeru, kde podnikavec vybudoval bazény na pěstování ústřic. C. Sergius provozoval v okolí Bají též četné rybníky a konservativní Římany dráždil svými příjmy a také "vynálezem" vysutých lázní/balneae pénsilés, vyhřívaných odspodu termální nebo ohřívanou vodou, tedy hypokauston. Considia před soudem bránil řečník L. Licinius Crassus, který vždy brojil proti "přepychu", ale jak to dopadlo, nevíme.

C. Marius, který se po návratu za své anatolské cesty roku 98 vyhýbal otevřené politice, budoval v okolí Misena pro sebe villu. Vrátil se až se začátkem spojenecké války, viz rok 90sqq.      

 

Zemřel na nemoc šan-jü Hunů Čchie-ti-chou (od roku 101). Po celou vládu válčil s chanskou říší a ve válce pokračoval i jeho starší syn Chu-lu-ku/Hulugu (vládl nomádům do roku 85). Roku 90 vpadli Hunové do hraničních čínských provincií, v odvetě vytáhli Číňané za nimi na Selengu, kde jim v devítidenní bitvě uštědřili velké ztráty. Druhá čínská armáda si však nevedla dobře a byla nucena v poli kapitulovat.

Chuluku roku 89 předložil chanskému dvoru mírovou nabídku s návrhem k návratu ke starým zvyklostem: hunský přístup na čínské trhy, chanskou princeznu pro šan-jüa, roční tribut v množství vína, rýže a hedvábí. Nebylo z toho nic. Rok 88 přinesl Hunům nezvykle tuhou zimu, ale ani nový císař po smrti Wua roku 87 nepřinesl do hunské války mír. Viz dále rok 85.  

 

************************************************************

95.

Ol 171, 2

217 SE

153 AE

(Theodotos I.)

a. u. c. 659

L. Licinius Crassus a Q. Mucius Scaevola Pontifex

************************************************************

V Bíthýnii zemřel král Níkomédés II. Epifanés (vládl od roku 149). Spekulovalo se, zda nebyl zavražděn jedem. Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Níkomédés III. Euergetés Filopatór (vládl do roku 74, viz případné jiné nástupnictví zde níže). Byl synem královny Nýsy I., jiný pramen tvrdí, že jisté Aristoníky, nevíme, zda královny či milenky; s královnou Láodikou IV. Pontskou potomka neměl (srov. rok 102).

Níkomédés byl nicméně otcem pokládán za korunního prince. Euergetova mladšího až velmi mladšího bratra Sókrata poslal otec Epifanés ještě za svého života s jeho hellénskou matkou jménem Ha[gn]é (Hagné?) z Kýziku do její vlasti a na cestu jim přidal pěkných pět set talentů, částku vzhledem k okolnostem vysokou.

Níkomédés III. se oženil se svou tetou Lýsandrou, milovanou sestrou Níkoméda II., která však zemřela na chorobu nebo byla zahubena již po devíti dnech manželství: Lýsandrá byla dcerou krále Prúsia II. a mohla tehdy mít asi šedesát let! Pak se Níkomédés III. oženil s dcerou Ariarátha VI. Epifana Filopatora Nýsou II., s níž měl děti Nýsu III. a Níkoméda V. (o jeho číslování viz rok 74). 

Později, tyto údaje nelze přesněji v pramenech seřadit, dal na základě udání Sókratova zavraždit svou manželku Nýsu a Sókratés se mohl vrátit na bíthýnský dvůr, kde pak žil s přízviskem Chréstos/Prospěšný, Užitečný. V jiném podání prý Sókratés dal vědět Mithridátovi Eupatorovi, že ho královna Nýsa štve proti bratrovi. U pontského krále se mu dostalo báječného přijetí a Mithridátés mu také dal druhé jméno Chréstos. Viz dále rok 91. • O jiné chronologii bíthýnských králů Níkomédovi II. až IV. po roce 149 viz tam, roku 91 a v přílohách pod Dynastové I.

Kappadočtí velmoži odmítli Římany nabízenou likvidaci monarchie a všeobecně přijali Ariobarzána I. za svého krále, což jim senát posvětil (srov. předešlý rok).

 

V Syrii porazil Seleukos VI. Epifanés Níkátór s armádou svého otce, viz rok předešlý, svého strýce Antiocha IX. Filopatora lidově zvaného Kýzikéna, tj. Kýzického (50), jehož v bitvě nebo krátce po ní zanesl kůň mezi nepřátele a aby se vyhnul zajetí, obrátil meč proti sobě (kraloval od roku 114). Seleukos VI. obsadil Antiocheiu, z níž krátce předtím vytáhl do války Kýzikénos.

Kýzikénův syn Antiochos se v Áradu prohlásil králem Antiochem X. Eusebem Filopatorem (vládl asi do roku 83, nejzazší možnost, srov. roky 92, 88 a 83). Zde se také hned oženil s vdovou po Grýpovi Kleopatrou V. Selénou, která byla předtím též manželkou jeho otce Kýzického: jejich společnými syny byli Antiochos (XIII.) a Antiochos (zřejmě pozdější Seleukos VII. Kybiosaktés?). • Přízvisko Zbožný/Eusebés prý dostal proto, že se mu podařilo uniknout nástrahám Seleuka VI.: ve skutečnosti ho prý zachránila jistá hetéra, která se do něho zamilovala, ale bližšího z růžové literatury nezůstalo zachováno nic.

Antiochos X. pak vytáhl proti Seleukovi, porazil ho v polní bitvě a jeho sok utekl do Kilikie. Antiochos Eusebés znovu obsadil "otcovskou" Antiocheiu a táhl se svými oddíly proti bratranci Seleukovi VI. V bitvě u Mopsúestie zvítězil, Seleukovi se podařilo uniknout do města, ale tam ho nikdo nevítal: vymáhal totiž předtím na domorodcích velké daně, žil nákladně, měli ho plné zuby.

O jeho konci není jednotné zprávy. Buď uhořel se svými dětmi (není známo, s kým je měl ani jejich jména) při povstání lidu v Mopsúestii v místním gymnasiu, které zřejmě sloužilo za jeho dočasný palác, popř. si po zjištění, že ho domorodci chtějí upálit, vzal sám život. • Byl třetím a posledním ze Seleukovců, který neměl úspěch při získávání peněz na domorodcích, možná i v tomto případě při zabavování chrámových majetků (srov. osudy Antiocha III. a IV.).

Seleukos VI. vládl jen jeden rok. Jeho bratři-dvojčata Antiochos XI. Epifanés Filadelfos a Filippos I. Epifanés Filadelfos se společně provolali králi a Seleuka pomstili: přitáhli k Mopsúestii, dobyli ji a zničili. Pak se didymové/dvojčata obrátila proti Antiochovi X., který se zdržoval v Antiocheji (doloženo mincovní ražbou k roku 92, další jeho mince známy nejsou, z téhož roku n. následujícího pochází též první autonomní ražba města bronzová). Před městem byli však sourozenci v bitvě poraženi a Antiochos XI. na útěku při překračování Orontu spadl s koně a utonul. Jeho bratr Filippos I. pokračoval ve válce s Antiochem X. (vládl rovněž asi do roku 83, viz tam jinou versi).  

Další z bratrů Démétrios (srov. rok 96) se prohlásil králem v Damasku jako Démétrios III. Theos Filopatór Sótér Eukairos, Židy zvaný Akairos (viz níže). Vládl do roku 88. Damaskos přejmenoval na Démétrias a ustavil třetí seleukovské království. Démétrios III. přišel do Syrie z Knidu, kde byl na vychování. Oba sourozenci Filippos I. a Démétrios III. měli přímou podporu Ptolemaia IX. Sótéra II., držícího se stále na syrském a foiníckém pobřeží a setrvávajícího v koalici roku 103 (srov. tam); také Démétria z Knidu do Syrie do války dopravil Ptolemaios IX.

Přesně vymezit hranice seleukovských království z poslední fáze dějin Seleukovské říše nemůžeme. Jedním státním útvarem byla oblast části Kilikie a severní Syrie, druhým bylo okolí Antiocheie a nyní třetím kraj kolem Damasku-Démétriady.

V Syrii, snad v Ptolemáidě, se narodil Ptolemaios XII., pozdější král Neos Dionýsos, syn Ptolemaia IX. Sótéra II. s Kleopatrou IV., svou sestrou a královnou.

 

Zřejmě t. r. povolala část židovských povstalců, pravděpodobně farisajů (viz rok 101), na pomoc proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi Démétria Eukaira (odtud ona židovská přezdívka: Eukairos, "Ve správný okamžik, Včasný", totiž Sótér, Spasitel; Akairos: "Ve špatný okamžik, Nevhodný"). Seleukovec dorazil se čtrnácti tisíci muži pěchoty (jiný údaj: 40 tisíc) a třemi tisíci jízdy, k tomu měl židovské spojence. Alexandros měl v poli osm tisíc pěších vojáků a tisíc jezdců (vojsko žoldnéřské), k tomu deset tisíc obrojených židovských příznivců; jiný údaj, ale téhož autora (Iósépos), praví: 6200 žoldnéřů a dvacet tisíc Židů.

V bitvě u Sichemu byl židovský král přemožen, avšak Démétria III. opustili židovští spojenci a tak se vrátil s armádou do Damasku; viz dále roku 88.

V bitvě padli údajně všichni Alexandrovi žoldnéři, o jejichž věrnosti před tím pochyboval. Král unikl se šesti tisíci muži "do hor" a na domácí válku jeho porážka vliv neměla. Část (farisajských?) povstalců se totiž přidala na královu stranu (usoudili, že je lepší žít pod domácím panovníkem než cizincem-jinověrcem).

Zbylí fanatici byli několikrát poraženi, než oblehnuti v jinak neznámé Baithommě se vzdali. Alexandros odvedl zajatce do Jerúsaléma, kde jich osm set dal během své veřejné hostiny se svými milenkami/harémem ukřižovat a před očima umírajících nešťastníků dal podřezat jejich manželky s dětmi; o mstě farisajů viz rok 76. Celá šestiletá občanská/sektářská válka stála životy údajně padesát tisíc Židů (nebo patří konec povstání až do následujícího roku?).

 

V indobaktrijské oblasti v říši Antimachovců skončila první vláda Stratóna I. Sótéra Dikaia (vládl od roku asi 130; druhá vláda následovala kolem roku 80, viz tam, popř. šlo o jiného Stratona). Zároveň skončila vláda jeho bratra Apollodota II. Filopatora Megy Sótéra (vládl od roku 115). Příčiny změn neznáme, o tocharské pentarchii viz rok 130. Do roku 80 pak zde vládli králové Zóilos II. Sótér, Dionýsios a Apollofanés (viz rok 80).

Snad v letech 95 až 85 kraloval (spoluvládl, nebo jako údělný panovník?) také Níkiás Sótér, syn Filoxenův. Dynasticky nezařaditelná je vláda Artemidóra Aníkéta, která skončila rovněž někdy kolem tohoto roku. Její délku neznáme a zřejmě to ani nebyl Hellén: podle jedné úvahy byl synem Indoskytha jménem Maués I. a jeho manželky jménem Machéné (není řecké), popř. byl ženat s Machénou.

 

V Římě zpřísnil zákon konsulů L. Licinia Crassa, zdatného řečníka, a nejvyššího pontifika Q. Mucia Scaevoly (lex Licinia Múcia dé cívibus redigendís in suás cívitátés) podmínky pro získání římského občanského práva. Souviseli s praktikou mimo jiné Mariovou, který v odměnu za udatnost v bojích s Germány uděloval mužům ze spojeneckých obcí římské občanství, přitom zůstávali občany svých rodných obcí.

Kromě toho se rozmnožilo podloudné jeho nabývání, což ohrožovalo "sociální dávky" římské chudiny, která se tak musela dělit. Kolika lidí a rodin se zákon týkal, známo není. Zákon byl vlastní příčinou vypuknutí spojenecké války italské/bellum sociale (viz rok 91), srov. odsuny Neřímanů z Města roku 126 a 122.

Praetor městský t. r. C. Claudius Pulcher předsedal soudům v kausách vydírání/dé repetundís, když lidé ze sicilské Halaisy žádali senát, aby dostali z Říma ústavu. Za úkol to dostal C. Claudius a k jejímu sepsání přizval všechny žijící příslušníky klanu Claudiů Marcellů (od dob M. Claudia Marcella, bojovníka s Hannibalem, měli na Sicílii silnou posici zřejmě jako patroni mnoha obcí). Nová ústava stanovila mimo jiné, že do volených úřadů smějí muži od třicítky, že obchodníci do úřadů voleni být nesmějí, stanovila majetkový census.

Konsul L. Licinius Crassus byl následujícího roku prokonsulárním správcem Gallie záalpské/G. Transalpina, Citerior a po návratu do Říma se marně domáhal na senátorech roku 93 triumfu, ačkoli v nejlepším případě zlikvidoval nějaké blíže neznámé nájezdníky z Alp.

Jeho kolega Q. Mucius odešel následujícího roku jako proconsul do provincie Asia a jako legát ho doprovázel jeho přítel P. Rutilius Rufus, cos. 105. Oba se snažili ulevit provinciálům od řádění publikánů, jejich nepravostí při nemilosrdném vymáhání daní a dluhů přerostlých vyděračskými úroky potíral P. Rutilius. Proconsul rozdával i tresty smrti, například pro sluhu jistého publikána, který si u pána vykoupil svobodu. Scaevola ho však stačil za napomáhání k podvodům odsoudit a ukřižovat dříve, než ho majitel stihnul propustit na svobodu.

Až dosud v Asii platilo, že guvernéři, praetoři a proconsulové, drželi s publikány. Za Scaevolovy správy to nefungovalo. V Římě, kde publikáni, všechno Římané rytířského stavu, ovládali soudnictví, se roku 92 za jeho úřadování pomstili P. Rutiliovi, viz tam a roku 105.  

Ze Scaevolova guvernérování pochází fragment rozsáhlého nápisu z Pergama s jeho dopisem/Kointos Múkios Skaiolás anthypatos Efeským s jejich smlouvou o garanci stejných práv se Sardskými. O vděčnosti provinciálů viz roku 90.      

T. r. měl první veřejné vystoupení na foru devatenáctiletý Q. Hortensius Hortalus (✝︎ 50), častý soupeř M. Tullia Cicerona. V senátu pak obhajoval jakousi záležitost obyvatel provincie Africa a kausu bíthýnského krále Níkoméda III., viz zde výše. Narodil se M. Porcius Cato Uticensis, význačný konservativní šlechtický politik. Přízvisko Utický dostal dodatečně podle místa, kde si roku 46 vzal život.