************************************************************

150.

Ol. 157, 3

162 SE

98 AE

(Zaleukos, srov. předešlý rok, či Mikión) | (Speusippos) 

a. u. c. 604

T. Quinctius Flamininus a M’. Acilius Balbus

************************************************************

Římané propustili všechna zbývající hellénská rukojmí z roku 167. Z více než tisícovky Achajů přežilo internaci jen tři sta lidí. Koncem září se stal stratégem spolku Achajů Diaios, syn Diofantův (?). Kallikratés z Leontia, podlý římský kolaborant, kterého loni obelstil Menalkidás, viz tam, obvinil Sparťana z irredenty, že poslal do Říma, aby dosáhl osamostatnění Sparty od koina. 

Achajům se nelíbilo, že Sparťané podnikají autonomní zahraniční politiku mimo koinon, ta patří do kompetence jen spolkových volených úředníků. V té souvislosti také navrhl zavést trest smrti. Menalkidás měl oporu v Diaiovi, jemuž dal tři talenty, viz rok předešlý, a byl jeho zásahem pro tento okamžik osvobozen. Hádka Achajů se Spartou však vypukla nyní otevřeně. Diaios prohlašoval, že nechce válčit se Spartou, ta se ostatně nemohla spolkovým silám rovnat, ale žádal na gerontech soudní potrestání viníků, 24 předních osob, mimo jiné Menalkidy (jak to dopadlo, viz následující rok).

Achajské thema už nebylo aktuální a se stolu ho v senátu smetl M. Porcius Cato slovy: "Sedíme tady celý den, jako bychom neměli co dělat, a bavíme se o tom, zda řecké stařečky vynesou naši pohřebáci nebo ti v Acháji/hósper úk echontes, ho prattómen, kathémetha tén hémerán holén peri gerontión graikón dzétúntes, poteron hypo tón par' hémín é tón en Acháiá nekroforón ekkomisthósi." Když se ho pak Polybios, dnes nejznámější z rukojmí/zajatců, ptal, zda jim budou též vrácena postavení, která kdysi v Acháji drželi, římský šovinista M. Porcius se smál: "To se chceš jako Odysseus vrátit do Kyklópovy jeskyně pro svůj klobouk a pásek?"

Někdy po roce 150, ale před mithridátovskými válkami dekretovali v Delfách za archonta Polyóna amfiktyoni, aby Helléni všeobecně přijali attické tetradrachmy, stříbrné ražby o čtyřech drachmách. Kdo by platbu tetradrachmou nepřijal, bude jako otrok úředně zbičován, jako svobodný člověk pokutován dvěma sty drachmami. Týkalo se též všech bankéřů fungujících o slavnostech a těch z úředníků, kteří by vystupovali vůči nařízení blahosklonně. Udavačům bude příslušet polovina usvědčené částky, městu/státu druhá. 

Někdy ve druhém století se usnesli na Samu o zřízení obilního fondu. Podle nedatovatelného textu usnesení se za účelem jeho zřízení museli občané shromáždit v divadle po svých chíliastyes/"tisícovky" a každá chíliastys zvolila jednoho prytana, který ji zastupoval ve fondu. Kdo nepřišel do divadla, dostal pokutu jednoho statéru. Do fondu přispělo mnoho Samských částkami mezi padesáti a tisícem drachem (jmenný seznam má na stéle na 130 řádků).

Kdo by finance zpronevěřil, dostane pokutu deset tisíc drachem, hrubší přestupek bude trestán atímií/ztrátou občanských práv, dokud neuvede vše do pořádku. Obilí bylo nakupováno v Anaji, medimnos po pěti drachmách a dvou obolech, lidu rozdáváno měsíčně po dvou medimnech gratis; o Anaji viz roky 295 a 240.
Z této doby či už z první poloviny druhého století pochází též usnesení Samských o vděku Aristomenovi za to, jak vykonával úřad agoránoma. Dal postavit agoránomion se sloupořadím a vyzdobil budovu sochami Démétry a Dionýsa. Před budovou umístil hórologia, jedno ukazující kalendářní měsíce, druhé hodiny dne s bronzovým delfínem. Stéla s usnesením má pravou stranu a spodek ulomený, takž mimo jiné neznáme ani pocty, jakých se Aristomenovi dostalo.  

Z Ténu pochází z doby někdy po roce 150 fragment usnesení o vyznamenání jistého Nabata Salameina za to, že se setrvale dobře k Ténským pěkně choval. Dostal věnec z olivovníku chrámu Poseidónova a Amfitrítina, k tomu právo proedrie na slavnostech Poseidónových a Dionýsových a všech dalších hrách a proxenii. Ténský dekret je jedinou dochovanou poctou pro Araba z Nabatie v hellénském světě. O podobném vyznamenání Ténských viz roku 191.

Z Rhodu snad ze stejné doby pochází fragment oboustranně popsané stély a výplatě podílníkům jakéhosi (obchodního) spolku. Mezi nimi Theudotos Araps (nabatsky asi whb'lhj/Wahab-allahí, safajsky whb'l/Wahab'el, řec. Uaballos). Epónymní kněz v dataci Archínos je zřejmě týž, jehož jméno se nalezlo na uchu amfory v Petře.

Zřejmě v této době dal na Délu pořídit hromadný náhrobek pro své zaměstnance a otroky zahynulé v nějakém neštěstí podnikatel Prótarchos. Z 22 obětí bylo osm žen. Lidé pocházeli z dvanácti krajů celého hellénisovaného východu, od Maiótského jezera, Istru a Odéssu po Anatolii, Syrii, Palaistínu po Kýrénu, dokonce jeden nabatský Arab. O jaký druh podnikání šlo, nevíme.

V Aspendu v Pamfýlii byla někdy v této době nejvyšší úřednicí města jistá Kúrasió, ojedinělý fenomén v hellénském a hellénisovaném světě, která podle zachovaného nápisu věnovala státu dvacet min stříbra na stavbu (hradební) věže. V pamfýlském dialektu: Kúrasió... dámiorgisósa pertedóke (att. prosedóke) is pyrgŏ argyry mnás fíkati (= eikosi).  

Kolem roku 150 se stal knížetem thráckých Kainů Diégylis (vládl asi do doby kolem roku 142). Začal napadat Thrácký Chersonésos, který byl od roku 188 attalovský, po likvidaci Makedonie také ji. Tím se dostal do války s Attalem Filadelfem (trvala až do roku 144). Kainové se stali hegemony celé východní Thrákie, srov. jejich podíl na slavném oloupení Římanů o kořist roku 188; o attalovském stratégovi Stratónovi viz rok 142.

Attalos II. založil někdy kolem t. r. v Pamfýlii na místě staršího osídlení osadu Attaleia, dn. Antalya v TR, s přístavem pro attalovské válečné loďstvo. Se zánikem attalovského státu roku 133 se dostala pod formální římskou provinční správu, později zde pravděpodobně vyrostl pirátský státeček zlikvidovaný roku 67 Pompeiem Magnem.

Do Kóryku poslal král osadníky a město patřil dokonalejším opevněním. Prohloubil a rozšířil přístav Efesu, aby mohli vplouvat i ty největší obchodní lodi. Neměl však šťastnou ruku se stavbou mola proti ústí Kaystru s cílem zastavit usazování říčních sedimentů: poněvadž příliv pak nic neodplavoval, části přístavu byly dále čím dál mělčí. O Attalově pokusu usadit dionýsovce/dionýsiastai v Myonéssu viz v indexu s. v. herci.

Někdy z této doby pochází usnesení Aigínských o poctách pro attalovského epistata/epi tés poleós Kleóna z Pergamu, královského sómatofylaka. Byl ve funkci šestnáct roků asi již od Eumena II. a rozsáhlý výčet jeho konformnosti vůči lidu ostrova, králům i Stratoníce a jejímu synovi s Eumenem Attalovi III. se dochoval na stéle z aigínského Attaleia sboru attalistů. Kleónovo jméno bylo vyhlášeno hlasatelem o attalejích, eumenejích, níkéforiích a dionýsiích, dostal zlatý věnec, bronzovou sochu, občanství i pro potomky, stélu s usnesením v Attaleiu a zdarma stravu/sítésis na radnici. Pokud Kleón nastoupil do úřadu až se začátkem vlády Attala II., pak by pocty pocházely z roku 144. 

Mezi přední členy dionýsovců a attalistů, uměleckých spolků též na Isthmu a v Nemeji, patřil vyhlášený flétnista/aulétés Kratón z Kalchédonu, syn Zótichův. Nejpozději roku 152 se mu dostalo občanství v Pergamu. Attalovskému uměleckému koinu věnoval 10500 stříbrných alexandrijských drachem investičního kapitálu, otroky, dům u královského paláce a attaleion při divadle.     

Snad kolem t. r., někdy po apamejském míru, proběhly dvě arbitráže v územním sporu mezi Magnéty a Priénou. Delegace obou států požádali Římany o zprostředkování a praetor M. Aemilius Lepidus Porcina, cos. 137, požádal písemně o arbitrážní rozhodnutí soudce z Mylas. Slyšení stran sporu se odehrálo v Apollónově chrámu v Myúntu a stalo se, že Mylasští podvakrát rozhodli ve prospěch Magnétů na Maiandru, jak o tom svědčí rozsáhlý nápis. Výměru sporného území však neuvádí.

Kolem t. r., nejpozději do konce attalovské říše, rozhodla arbitráž pěti pergamských soudců o územním sporu Pitany s Mytilénou. Fragmentárně zachovaná stéla z Pergamu s usneseními všech tří států zvěčnila potvrzení nároku Pitany na sporná místa mezi chrámem Artemidy Astyrény po hranice Atarnea, poděkování Pitanských Pergamoňanům za stálou náklonnost a uznání Mytilénských výsledku arbitráže. Pitanští předložili rozhodnutí ve stejné věci vynesené již Seleukem I. a Antiochem I., viz k tomu rok 281, od něhož kraj koupili za 330 talentů s příplatkem dalších padesáti i s nějakým územím na rovině kolem Kaiku; jejich vlastnictví potvrdil po Seleukovcích i Eumenés II.

Nedatovatelné jsou fragmenty dvou dopisů do Hierá kómy v Lýdii, pozd. Hierokaisareia, a do Hierá kómy v Kárii vulgo Idriás. První nápis byl nalezen v Magnésii pod Sipylem a garantuje asýlové právo chrámu "Perské bohyně/persiké theá", tedy Anaítidy, a potvrzuje rozhodnutí "těch dřívějších a mých předků/t[ón prosthen] kai tón emón progonón"; kdo tím byl myšlen, který s posledních dvou Attalovců a zda-li, známo není (nápis může patřit až do doby císařské?). Druhý fragment pochází z Trall, týká se rovněž nějaké sakrální záležitosti, snad kolem kultu Apollóna, a může být pozdně attalovský.

Někdy kolem t. r. věnovala jistá Archippé z Kýmy obci jeden tisíc měděných statérů na výlohy za oběti radních dvakrát do roka a jeden talent, z jehož výnosů její dědic, až zemře, uhradí koupi čtyř otroků a jejich obživu: poslouží jako servis na opravy radnice/búleutéria Kýmy. Archippě se spolu s jejím otcem Dikaiogenem dostalo nejvyšších státních poct, jako dochováno v rozsáhlém textu usnesení, ona zlatý věnec a oba sochu, které zaplatil Archippin bratr Olympios.

Téjanům se dostalo někdy ve druhém století od Polythroa daru 34 tisíc drachem na vzdělávání svých chlapců a dívek. Nedatovatelný dekret z Teu stanovil roční výplaty učitelů a cvičitelů mezi šesti- a pěti sty drachmami. Učitel hudby dostal z fondu sedm set drachem a ti, kteří vedli po dva měsíce v roce bojový výcvik 250 až tři sta drachem. Gymnasiarchos a paidonomos museli být nejméně čtyřicet let staří a pokud by něco zanedbali, stálo by je to dva tisíce drachem pokuty.   

V Kárii v Mylasách vyznamenali svého občana Moschióna za zásluhy o vlast a za vyslanectví k Hérákleótům na Latmu. Fragment usnesení zmiňuje sympolíteiu Eurómu s lidem (Mylas). Ze zhruba stejné doby by mohly pocházet dva nepatrné fragmenty potvrzující (?) snad sounáležitost Hyd/nom. Hydai s Mylasami, obce známé pouze epigraficky. Někdy snad v této době podnikli sympolíteiu občané Kérama s neznámou druhou obcí a  vyznamenali neznámého svého spoluobčana za to, že se postaral o stát v době spojenectví s Rhodskými, s nimiž jednal jako vyslanec stejně jako fungoval v Hérákleji na Latmu. 

V době kolem roku 100 se dohodli Mylasští v jakémsi sporu o rozčlenění občanů Olymu a Labrand do fýl, syngenejí a pater/nom. patrá. Celá levá polovina stély je ztracena, souvislosti tedy nejasné. 

V Lykii došlo někdy kolem t. r. k dohodě mezi koinem Lyků a Terméssem při Oinoandách/T. hé pros Oinoanda, vulgo Oinoandy, v územním sporu mezi Tlóem a Oinoandami. Po kójské arbitráži připadla oblast na hoře Masa Tlójským s tím, že Oinoandští mohou na něm pást dobytek, nikoli však stavět. Smlouva zachovaná na stéle z chrámu Léty v Xanthu podrobně vymezuje sporné mezistátní hranice a zároveň zrušila výsledky arbitráže prováděné ve stejné věci Knidskými. Oinoandští kromě toho dostanou od koina vyplaceno 25 talentů stříbra v rhodské ražbě typu plinthoforos/"s cihlou". Epónymním úředníkem koina je kněz Rhómy. 

Z neznámé doby c. 200 až 150, nejspíše z doby poseleukovské a snad po 167, pochází fragment smlouvy a spojenecké přísahy nalezený v Búbónu. Zachovaný text vypovídá o vzájemné pomoci mezi asi Kybirou a obcemi této kybirské lycké tetrapole, tedy i Terméssu při Oinoandách/Oinoand, Búbónu a Balbúr s Římem; všechny státečky mají Římany za své spasitele a dobroděje. Búbón jako městské osídlení nebyl o mnoho starší, ale mezi hellénistické katoikie nepatřil. Jména nápisů z imperiální éry jsou však převážně hellénská. 

Búbón figuruje též v jiné souvislosti. V Pisidii užíval dobré pověsti Moagetés rodem z Búbónu (rukopisné čtení jména v Diodórovi je Molkestés, oprava je novodobá). Lidé si ho zvolili za stratéga a přiřkli mu osobní strážce/sómatofylakes. Moc mu stoupla do hlavy a stal tyrannem/samovládcem (v kterém pisidském městě či nad všemi Pisidy známo není). O jeho jmenovci a případném příbuzném viz roku 189 a 83, kde též o Búbónu. 

Za nějaký čas se proti němu spikl jeho vlastní bratr Semiás a zavraždil ho. Synovci nového vládce byli nezletilí a někomu z příbuzných se podařilo je dopravit do Terméssu. Když vyrostli (jména neznáme), otcovu smrt pomstili, ale sami se o vládu neucházeli: Pisidové či nějaké jejich město se mohli vrátit k "démokratii".

S tímto příběhem nějak korespondují údaje z rozsáhlého zdůvodnění poct měšťanů lykijské Araxy pro jejich spoluobčana Orthagoru. Stéla s nedatovatelným dekretem je na konci ulomena, takže jakých vyznamenání Orthagorás užíval, nevíme. Araxští vyzdvihli jeho volbu stratégem ve válce s Moagetem a městem Búbónem, jeho diplomatickou činnost i bojové nasazení v konfliktu s Kibyrou, kde sloužil jako velitel jízdy, vyjednávání u lyckého spolku. 

Když se odjinud neznámí Lýsaniás a Eudémos zmocnili vlády v Xanthu a masakrovali tam lidi, podílel se Orthagorás na tažení Lyků za osvobodzení Xanthu. Stejně tak, když se Eudémos zmocnil Tlóu, ve válce Lyků s Terméssem sloužil jako jezdec za své, na své náklady cestoval v diplomatickém poslání do Říma, zasloužil se o připojení sousední obce Orloand ke koinu a fungoval jak theóros pro slavnosti Rhómy. 

Někdy kolem t. r. nebo po roce 150 zavraždila Alkathoé ze msty (viz rok 160) svého manžela Leukóna II., vládce v Bosporské říši od asi roku 160. V říši propukly zmatky a boje o moc, země byla částečně obsazena Skythy, kteří dosadili do Pantikapaia jako archonta jistého Hygiainonta. Po vypršení jeho úřední lhůty (rok?) byl králem zvolen Pairisadés V. z domu Spartokovců (vládl do roku 108). 

Pairisadés byl poplatný králi Skythů Palakovi, synovi Skilúra, kteří oba úspěšně ochránili Skythy na Krymu před Sarmaty (srov. rok 250). Pairisadés V. byl pravděpodobně jako jediný ze Spartokovců uctíván ještě za svého života jako bůh.  Skilúros měl dceru jménem Dedmótis n. Senamótis, která žila v Pantikapaiu provdána za jistého měšťana Hérákleida. Nápisně doložena její dedikace oltáře skythské bohyni Dithagoji.  • Smrt krále Leukóna II. se ovšem mohla udát mnohem později, stejně tak může být smrt krále Spartoka V., námi kladená do roku 160, zařazována až do poloviny tohoto století. Archonát Hygiainonta mohl být až krátce před rokem 111. Pro naprostý nedostatek zpráv délku anarchie nelze přesněji určit.  

V Syrii vypukl začátkem léta v obležené Antiocheji, viz rok 152, hlad. Obě strany syrské "občanské" války bojovaly též s podporou slonů, Alexandros s 23 slony obsadil Seleukeiu Píerijskou. V této době podle všeho již Démétrios ztratil kontrolu nad Babylónií, neboť poslední dochovaná datace na klínopisných dokumentech z Uruku je z 1. června 151/30. ajjáru 161 SEB, první Alexandrova z 23. dubna 150/1. nisannu 162 SE. Obě data jsou starší než zpráva o hladu v říšském sídelním městě. O poměrech v ostatních horních satrapiích nevíme nic. 

Někdy v této době, snad v červnu, kdesi v Seleukidě v rozhodující bitvě mezi králem Démétriem I. Sótérem a Alexandrem I. Theopatorem Euergetem byl usurpátor podpořen egyptskými posilami, jimž velel Galéstés z Athamánie (srov. rok 188 a 140). Jedno křídlo Démétriovo zvítězilo a plenilo protivníkovo ležení, druhé, pravé, s králem však podlehlo. Démétrios na ústupu uvízl v bažině (Orontu?), jeho kůň padl, král udatně bojoval, ale nepřátelé na něho vrhali oštěpy až zemřel (vládl od roku 162). Alexandros I. se tak stal všeobecně uznávaným králem říše Seleukovců. 

• Galésta, muže oddaného Filométorovi, zbavil stratégie roku 145 Ptolemaios VII. Fyskón, zabavil mu majetky darované bratrem a vyhnal ze země. Viz dále o něm roku 140. 

Fragmentární stav babylónského astronomického diáře s kronikářským záznamem o válce o trůn nedovoluje stanovit její průběh a nechává velký prostor pro spekulace. V textu je řeč o An-ti-ki-'a ša ana ma(r)ratu/Antiocheia na Moři a objevila se úvaha, zda se tím nemyslí Antiocheia v Súsiáně a Seleukeia na Rudém moři/epi tés Erythrás thalassés, neboť marratu/marat, "Hořké (sc. moře)", může být též Perský záliv (ale též Orontés). Klasické prameny žádnou tak rozsáhlou Alexandrovu armádní operaci nezmiňují. 

Ammónios, Alexandrův hlavní ministr, vlastní vládce v říši, neboť král se věnoval pouze zábavě "povalováním po hospodách a bordelích/iacente eó in ganeá et lústrís", dal zavraždit královnu a manželku Démétriovu Láodiku V. s jejím nejmladším synem Antigonem a údajně s celým dvorem, který byl vítězi zastižen v Antiocheji. Své starší dva syny Démétria (II.) a Antiocha (VII.), oba v chlapeckém věku, poslal Démétrios I. na začátku války do bezpečí k nám neznámému příteli do Knidu. Na cestu je vybavil značnými fondy ze seleukovského pokladu. Když se nejstarší z bratrů dostal roku 145 k moci, přesídlil mladší Antiochos do Sidy v Pamfýlii, kde vyrůstal.

O Ammóniově konci viz rok 146; kde k němu Balás přišel, známo není. Na rozdíl od epikúriků Antiocha a Démétria vyznával poživačný Balás stoicismus, nicméně k jinověrcům byl tolerantní; o jeho vztahu k Diogenovi ze Seleukeie Tigridské (jiný od stejnojmenného stoika) viz v přílohách v oddílu o Epikúrovi.  

Egyptský král Filométór I. osobně přivedl do Foiníkie svou dceru Kleopatru Theu Euetérii (srov. rok 152)., když vyhověl Alexandrově žádosti o sňatek. V Ptolemáidě se konala okázalá svatba s Alexandrem I. Jako syrská královna byla Kleopatrá první toho jména. Balás vydávající se za syna Antiocha IV. a tudíž i bratra Antiocha V. razil na mincích též jejich kultovní epitheta Epifanés, Níkéforos, Eupatór, především pak zdůrazňoval svůj božský otcovský původ jako Theopatór.

Alexandros v Ptolemáidě během svatebních slavností potvrdil své spojenectví s Iónathanem Židovským, udělil mu úřad seleukovského stratéga nad Iúdaiou, zahrnul ho mezi své nejbližší dvořany/přátele, filoi, a potvrdil ho údělným knížetem Židů, meridarchem, se sídlem v Jerúsalému (srov. rok 152; "oděl ho do purpuru/enedysan auton porfyrán"). 

V Egyptě zemřel v červenci (?) mladý král Ptolemaios Eupatór (c. 13), od roku 153 (?) král na Kypru a spoluvládce Filométorů I.: Kypr opět nominálně pod vládou jeho otce Filométora I. Eupatorova hrobka byla identifikována roku 2017 v Pafu. Jeho vláda na ostrově mohla být mnohem kratší, omezená na rok 152, kdy též někdy před koncem srpna zemřel, viz k jeho dataci roku 163 a 153. Příčinu smrti neznáme, dle jednoho epigramu Antipatra ze Sídónu "na morovou ránu hodující po celé souši/dia loimon holás thoinétora chersú".

V Římě přijat snad t. r. zákon Aeliův a Fufiův o auspiciích/lex Aelia et Fufia de auspiciis, celá jména neznáme. Umožňoval úředníkům a hlavně aristokratům obecně zastavit nebo zrušit jednání comitií na základě interpretace aktuálních auspicií jako úkazu ominosního, zlého/obnúntiátió. Zákon zanikl roku 58, viz.

Někdy z poloviny tohoto století nebo z doby pozdější pochází fragment stély z Esquilina s usnesením senátu o ochraně pohřebiště "horské obce/pagus montanus" před znesvěcením. Aedilové měli na starosti zabraňovat, aby se na vymezených místech (která neznáme) nespalovala těla zesnulých a aby se nepronajímala jako místa na skladování hnoje nebo jako skládky zeminy. V Římě zjevně ještě obce Římanů/pagi ležící za serviovskými hradbami užívaly jisté autonomie.

Ze Sardinie ze San Nicolò Gerrei pochází latino-řecko-púnský dedikační nápis na podstavci bronzového oltáře, který věnoval Asklépiovi s přívlastkem Mérré/Ešmun Merre otrok sdružení výrobců soli Kleón.    

V první polovině druhého století psal dějiny filosofie/doxograf skeptik (?) Sótión z Alexandreie a tvořil básník Kassandros z Alexandreie v Tróadě. Zda-li je Sótión identický s peripatétikem a autorem sbírky kuriosit Keras Amaltheiás/Amalthejin roh, nelze určit (další jejich jmenovec byl učitelem Senekovým). 

Ve druhém století žili a působili:

• sochaři Apollónios a Tauriskos z Trall, tvůrci tzv. Farnéského býka,

• historik a Filométorův dvorský úředník a diplomat, viz rok 169 Hérákleidés Lembos z Kallátidy či Alexandreie, podle jiného zdroje Egypťan z Oxyrhynchu, syn Sarápiónův, peripatétik a autor universálních dějin, též spisu o filosofech (lembos je jednak rybářský a lehký nákladní člun, také však příživník, důvod neznám), jehož tajemníkem byl zeměpisec a dějepisec, Agatharchidés z Knidu, srov. roky 200 a 120, původně domácí otrok, threptos, Kiney z Thessalie, viz roky 170 a 169, autor rozsáhlých spisů Asiatika a Európika a o Rudém moři,

• stoik Archedémos z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie na Tigridu v Athénách, které opustil, aby šířil stou v Seleukeji, 

• grammatik a etymolog Démétrios z Adramyttia zvaný Ixión, přednášející v Pergamu (bývá datován též érou augustovskou); přezdívku dostal po lapithském králi Ixiónovi, odsouzenému Diem za zneužití pohostinství Olympanů, když se pokoušel svést Héru, k věčnému upoutání k ohnivému kolu v Tartaru, neboť v Héřině chrámu v Alexandreji kradl zlaté plátky z  kultovní sochy bohyně/lepidás chrýsás kleptón.(jiní tvrdili, že to měl za vykradení Eurípidovy tragédie Ixión, nebo za to, že se soustavně hádal se svým učitelem Aristarchem),    

• Démétrios ze Sképse, grammatik, fraseolog a autor velerozsáhlého pojednání o Tróadě se seznamem trojských jednotek a spojenců Tróikos diakosmos, vlastně komentář ke druhé knize Íliady; chudý intelektuál se oženil s jistou bohatou ženou z Chalkédonu, přijal nové občanství a provázel Mithridáta Eupatora na cestách Pontem a stal se významným dvořanem,

• z druhého století pochází spis kartháginského autora Mágóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny do spisu o dvaceti knihách a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny (další excerptory viz rok 130+),

• Pompilius, žák Pacuviův, básník a dramatik,

• Titinius, nejstarší známý autor togáty, vrstevník Terentiův,

• básník Valerius Valentinianus, parodující římské zákony,

• annalisté Vennonius, C. Acilius (srov. rok 155), L. Cassius Hemina, jenž psal dějiny až do třetí púnské války, a Cn. Gellius, který jako první zavedl do římské historiografie řečnické prvky; všichni tito Římané či Italikové kromě Acilia již psali latinsky;

• v téže době žil řečník, právník a historik-annalista L. Coelius Antipater.

Kolem poloviny druhého století působili a tvořili:

• grammatik Hérodikos z Babylónu, současník Antiocha Epifana (?),

• řečník Hermagorás z Témnu zvaný Kárión/"Malý Kár, Káříček", autor učebnice rhétoriky a dalších spisů u řečnickém umění, přednášel s velkým úspěchem v Římě,  

• stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem, který mohl kolem t. r. zemřít ve věku 88 let (snad narozený kolem roku 240), žák Chrýsippův; roku 155 byl v Římě v athénském poselstvu. Tento Diogenés není identický s jiným Diogenem ze Seleukeie zvaným Babylónios, údajně epikúrským filosofem, patřícím mezi nejlepší přátele krále Alexandra I., takto vyznavače stoy, po jehož smrti byl za vlády Alexandrova syna Antiocha VI. popraven podříznutím hrdla;

• Hipparchos z Níkaie, slavný astronom na Rhodu a v Alexandreji, kde pracoval v letech snad 160 až 150, autor katalogu hvězd a souhvězdí a dalších astronomických spisů včetně komentáře k Arátovým Fainomenům; délku roku spočetl s přesností šesti minut a byl přesvědčen o tom, že hvězdy vznikají i zanikají,

• babylónský (?) matematik a astronom Seleukos ze Seleukeie na Rudém moři, který jako druhý po Aristarchovi dokazoval héliocentrismus (srov. ale roky 470 a 450 a viz o něm v indexu s. v. matematika),

• básník Hérodóros ze Seleukeie na Eulaiu, tj. ze Sús.

V druhé polovině druhého století působil:

• grammatik, žák a nástupce Aristarchův Ammónios z Alexandreie, autor homérovských rozborů, 

• búkolický básník Bión ze Smyrny, žijící na Sicílii (kde byl i otráven).

• spisovatel/filosof Pollés z Aig v Aiolidě, psavec s ohniskem ve věcech okultních: sepsal dvě knihy o symbolech seřazených alfabéticky, o věštění z ptáků/Oiónoskopika o osmi knihách a Oiónopoliá/Oiónomanteiá čili kniha o věštění, Iámata/Iémata neboli dvě knihy o léčivech, Arithmétika (dvě knihy), o věštění u Etrusků, Iátrosymbolika, Svaté slovo o datlech/hieros logos peri dryokolaptú, O blescích a jak se jim vyhnout/peri keraunón kai tés autón paratéréseós, O sympatiích a antipatiích/peri sympatheión kai antipatheión, také o lovu/thériakon a o vedení domácnosti/peri katoikidión.  

Kolem roku 150 se narodil Q. Lutatius Catulus, zemřel roku 87 sebevraždou. Byl konsulem roku 102, literát, vojevůdce a optimátský politik, jeden z nejvzdělanějších Římanů své doby. Jeho rodným jménem bylo Sex. Iulius Caesar (ii.), syn stejnojmenného otce (i.) s Popillií, po adopci Q. Lutatiem Catulem Q. Lutatius Catulus Caesar. Když jeho matka zemřela, držel jako první ženě v Římě v její počest pohřební řeč/laudatio funebris; srov. k tomu rok 19.  

Ve stejné době se narodil L. Afranius, nejznámější autor togáty. Další životní data neznáme.

V druhé polovině druhého století začala migrace části Germánů ze Skandinávie k jihu. Klasické prameny neposkytují jasné informace, převládají tudíž spekulace (srov. báji o ostrovu Scandza/Skandia v indexu s. v. Gotové). Vandalové (Vandili) odcházeli z jižního Švédska a severního Jutska do prostoru mezi řekami Odra a Notec/Netze v Pomořanech. Langobardé, jejichž starší kmenové jméno bylo Vinilové, trekovali z Jutska do prostoru na dolním Labi. 

Asi v téže době, nejpozději kolem roku 100, žili v prostoru ústí Visly a na pomořanském pobřeží Rugiové (srov. jejich jméno v názvu ostrova Rügen, č. Rujána), jejichž pravlastí bylo severní Jutsko a Norsko, kam se v šestém století našeho letopočtu zčásti zase vrátili. Ve stejném časovém rozsahu se přemístili germánští Burgundové z Bornholmu, tj. z Burgundarholmu, na pobřeží kolem ústí Odry (lat. název řeky Viadua). Později se rozdělili na část, která směřovala k Maiótidě na Východě, a část, která z prostoru mezi Branibory a Vislou migrovala později na Západ. Srov. rok 500, 50 a viz více v indexu s. v. Germáni a Gotové.

Pravděpodobně početně nevýrazní přistěhovalci ze Skandinávie postupně splývali se zbytky staršího obyvatelstva, např. severní v dolním Povislí oksywské/oxhöftské (do 1. st. n. l.) a przeworské kultury (do poloviny 5. století n. l.) na jihu dnešního Polska a západu Ukrajiny po Moldovu, a jako složka, která dala novému osídlení pojmenování, vytvořili pro novodobou vědu skupinu tzv. východogermánských kmenů. O oxhöftskou kulturou bývají spojováni Gotové migrující ze Skandinávie, s przeworskou Vandalové, Burgundové, Lugiové a pravděpodobně též Venetové/Venedové chápaní nejčastěji jako Praslované.