Bohové a svátky XV. (bohové egyptští)

d. Pantheon sumerský

 

Z hlubokého Oceánu Abzu (sladké vody), "světového ducha" Mum/Mummu a draka-moře (slané vody) Tiamat povstali mužský a ženský tvor Lachmu a Lachamu, takto sourozenci a manželé. Z nich vzešel Anšar, nebeský obzor a hranice praoceánu, manžel Kišar, světový obzor a hranice praostrova. Dali život nebesům An (neoddělených od země), partnerovi matky-země Nammu. Jejich synem je Enki (akkad. Ea). 

Enki zabil Abzua a zaujal jeho místo vládce sladkých vod. Tiamatin syn Kingu, její manžel po Abzuově skonu, pošťuchoval matku-choť ke vzpouře proti Enkimu. Byl za to potrestán smrtí a z jeho krve a hlíny povstalo lidstvo. Tiamat zabil Marduk a z jejího rozštípnutého těla stvořil nebe a zemi.

Dětmi Ana/Nebes jsou Anunna/Anunnakové a Nungalene, akkad. Igigû, Igigové, sloužící původně Anunnakům, mezi nimiž dominoval Enki. Mezi Igigi patří Iškur, bůh bouří, Gibil, ohně, zahradnice Baba, lékařka Gula, Ezinu, bohyně obilí, předlena Uttu, zosobněný med Làl. Dcerou Anovou v "kategorii" Igigů je v Uruku Inanna, Innin, jinde je pokládána za dceru Měsíce Nannara s Ningalou. Podobně nejasný zůstal vztah bohyní-matek Ninchursag, Ninmach, nintu a Dingirmach k Anovi, Enlilovi a Enkimu. Anovými dětmi jsou démoni Dimme/strach nahánějící mrtvola a Asag, démon přivádějící nemoci.

Enlil, Anův syn a bratr Ninchursagy, Nisaby etc., panoval nad Nibru/Nippurem. Enki, syn Anův s Nammu, měl hlavní sídlo v Eridu, velký mag a jako řemeslník se jmenuje Ninagal (tedy Héfaistos). Jeho starším synem je Asalluchi, mladším Abú, bůh rostlinstva a Marduk/Amar-utu-ak, "tele boha Slunce". Bohyněmi-matkami jsou Ninchursaga, Nintu, Aruru, Dingirmach, Nimena, Bélet-ilí (akkad.). Jejich manželem je Šulpa'e/"Sokol bohů", synem Lil ("Blázen", srov. s Attidem, splynul s Dumuzim n. Damuem, synem Guly-Ninisinny).

Manželkou Enlilovou je Ninlil, jejich měsíční syn Nannar/Nanna (akkad. Su'en, pův. dva různé kulty v Uru) je manželem Ningal a jejich dětmi jsou Utu (akkad. Šamaš) a Inanna s chotěm Dumuzim. Též chthoničtí bophové měli astrální jména: réva Geštin je na nebesích Geštinanna, "Nebeská vinná réva", její bratr Dumuzi je Pán-Velký drak Ama-ušumgal a Ama-ušumgalanna, "Pán-Velký drak nebes". Podobně v Sipparách Utu byl Utuanna, Utu-una'a/"Slunce temného Měsíce" a Utu-une'a/"Slunce (daného) dne".        

e. Egyptští bohové a kulty

 

Jako každé polytheistické náboženství vydrželo egyptské v podstatě v nezměněných formách po celou dobu existence jádra národa na Nilu. Jediný pokus o zavedení státního monotheismu panovníkem Amenhotepem IV. - Achenatonem ve 14. století př. n. l. nebyl úspěšný. V historii religiosnosti byl ovšem první.

Egyptský pantheon tvoří stovky jmen bohů státních, lokálních, rodinných. Božské postavy měly buď podobu člověka (anthropomorfní), kultovního zvířete (zóomorfní), nebo smíšené (na lidském těle zvířecí hlava). Nejvyšší bozi, kterých bylo devět, tzv. héliopolská enneada/devítka, řec. enneas, eg. pesdžet, byli uctíváni po celou dobu egyptských dějin a jejich kulty nepropadaly „módním“ výkyvům, způsobeným např. vzrůstem moci některého z místních dynastů a jeho kultu. Devítku tvoří Atum (světlo), Šu (vzduch, život), Tefnut (oheň, pravda), Nut (nebe), Geb (země), Usir (voda), Eset (trůn), Nebthet/řec. Nefthys a Set. 

Nejvyšším stvořitelem přírody je v egyptském náboženství Slunce, re, jako božská osobnost Re. V Héliopoli, kde sídlil jeho kult, byl zván Atum, tj. Veškerenstvo či Nerozlišovatelné. Je pravděpodobnější, že Atum bylo lokální héliopolské sluneční božstvo z předdynastické doby s výkladem jména ve smyslu Dokonalý, Úplný, Vše a s přívlastkem Bůh světa, protože sám sebe nebo silou řečeného slova stvořil z chaosu pravod Nu/Nun (ač první, do enneady nepatří), kde seděl na prvním z kopců jménem Ben-ben, viz dále zde níže (= Héliopolis). Později byl Atum identifikován s Re a stal se kultem celoegyptským, někde přičítali jeho prvotní roli Ptahovi.

Re byl ztvárňován jako starší muž, zosobňující zapadající slunce, panovník spojených zemí Dolního a Horního Egypta s dvojitou korunou na hlavě a v ruce s žezlem ve formě anchu, znamení života a královské moci (anch přežil jako znak koptské církve křesťanské). Kraluje světovému řádu a je jeho nejvyšším soudcem. Má-li sokolí hlavu, je ve spojení s Horem a jmenuje se Re-Harachte. V mythu o zrození světa o sobě Atum praví: "Jsem Atum, když jsem byl v Nunovi sám. Jsem Re v jeho prvotní podobě, když začal vládnout tomu, co stvořil." 

Denně putuje na nebeské sluneční bárce oblohou: vystupuje z vody na východě, zdraven radostí tančícími paviány. Večer přestupuje do nočního člunu, kterým proplouvá podsvětí. Jeho mythos zobrazuje růst, zrání a běh života. S kultem Re souvisí Chepre/Cheper/Chefra, vycházející slunce, původně Reovo přízvisko či podoba. Skarabeus (jeden z významů slova, jinak též tvořit, formovat) na jeho hlavě je symbolem plození, vztažené na slunce, která se po noci znovuzrodí: brouk valí slunce před sebou. Sechmet/Sachmet, "Mocná", je okem Re a je ztělesněnou zničující silou slunečního žáru. Bránila světový řád a pro lidstvo má zničující sílu: přináší např. nemoci. Většinou je zpodobněna jako žena se lví hlavou, lví bohyně pouště, paní nad morem a válkou. V Memfidě uctívána jako manželka Ptahova, jindy ve spojení s Ra a Bastou uctívána jako Sechmet-bast-ra.

Slunce-Atum byl zprvu osamělý, hleděl do ničeho a tak se svým stínem samo ze sebe stvořil ochrannou sílu světla a vzduchu Šu, toho Atum vyplivl, a jeho sestru a choť Tefnut, bohyni podle jména vlhkosti a oblaků, podle role slunečního žáru, první ženu na světě,  ženu světového řádu se lví hlavou, již Atum vyzvrátil n. odmasturboval. Děti odešly s kopce Ben-benu a Atum po nějaké době, když se mu už stýskalo, za nimi poslal své "vševidné oko", aby je našlo. Vrátily se a ze slz Atumovy radosti vznikli lidé, muži i ženy.

Atumovy děti však neměly kde žít, tak jsou jejich dětmi bůh země Geb/Seb a bohyně nebes Nut, bratrova manželka. Dědovi se nelíbilo, že sourozenci jsou stále při sobě, tak je rozdělil. Nebeskou klenbu od země a bratra dělí povětří, otec Šu: jsou stále spolu, vidí na sebe, ale sourozenci se nemohou dotýkat. Nut se nohama dotýká východního horizontu, pažemi objímá západ. Přes den žije odděleně od Geba a večer spolkne všechny hvězdy; ráno je porodí nanovo.

Nut však už byla těhotna a potomky Geba s Nutou jsou Usir/Isir a Set/Seth, Sutech a jejich sestry a manželky Eset a Neb-hut, Nebt-het, "Paní domu", řecky Nefthys, lat. NephthysS Neitou chránila sarkofagy a nádoby s vnitřnostmi zemřelých, viz níže. V legendě o Ísidě a Osíridovi pomáhala své sestře Ísidě a zúčastnila se obživení Osírida. Nefthys je matkou Anúbida a v některých mythech je manželkou Setovou. Její jméno bylo titulem nejstarší ženy egyptské domácnosti.

Usir/Ausar, řec. Osíris, byl původně chthonickým kultem plodnosti a rostlinné říše. V raných dobách se objevoval jako vládce, podlehl konkurence Reově, ale do enneady byl lidmi zahrnut. Nakonec se stal vládcem říše onoho světa, života po smrti, Duatu. Na oplátku ze svého království vytlačil sluneční kult, resp. lidé se zbavili představy sluncem zalitého ráje po smrti a Osíris si vládne sám.

Ke konci V. dynastie se z mrtvého krále stává v představě o jisté formě nesmrtelnosti sám Osíris; koncem střední říše se představa o nesmrtelnosti člověka po smrti rozšířila mezi všemi lidmi, tj. Egypťany. Osíris vařil první pivo, ale bohyní této podoby alkoholických nápojů, ale také porodů, je Čenenet/angl. přepis Tjenenet, manželka Montova.

Eset/Auset, Isi, řec. Ísis, jedna z nejoblíbenějších bohyň lidu, symbol manželské věrnosti a mateřské lásky, původně ctěna ve Filách. Helléni již zkraje ztotožňovali s Démétrou, křesťané její atributy oklestili a transformovali ji se zachováním dítěte na rukou ve své Panny Marie-madonny. O počátcích Ísidina kultu není mnoho známo, zřejmě měl ústředí v Abýdu, jako jejího manžela.

Celosvětové obliby dosáhla v pozdním hellénismu a v době římské: je jediným egyptským kultem, který býval kdysi ve Středomoří universální. Od 7. st. její kult rozšířen v syrské oblasti, roku 333 v athénském Peiraieu. Kleopatrá VIII. se dokonce dávala uctívat jako Neá Ísis/Nová Ísis. V Egyptě byla ztvárňována jako královna s hieroglyfem pro trůn na hlavě namísto koruny, nebo se slunečním kotoučem mezi kravskými rohy. Trůní a ztišuje n. kojí kojence, malého Hora popř. Harpokrata. Později se s tmavomodrým pláštěm posetým nebeskými motivy postupně stala s Démétrou vzorem pro monotheistické jižanské madonny.

Jejími narozeninami byl 17. červenec, Usira 14. v rámci pětidenní na konci roku, který otevíral 19./20. července narozeninami Rea, viz o dalších pod Bohové & svátky ii. Zlým sourozencem kladných božských hrdinů Esety a Usira je zloduch Sutech, řec. Seth n. Týfón (též Seteš, Setech, Sutej). Patron 11. nomu a domovským místem kultu je Nubet, helléské Ombos, dn. Kóm Ombos u obce Túch na západním břehu Nilu. Poblíž je rozsáhlé předdynastické pohřebiště Naqáda. V Dolním Egyptě byl centry Setova kultu Džaanet/Tanis a Per-medžet poblíž Fajjúmu.

Kult pochází z hornoegyptského Šashotepu, hell. Hypsélis, dn. Šubt (11. hornoegyptský nomos). Prapůvodně je zřejmě z Libye a pravděpodobně byl uctíván v kultovních hroších a krokodýlích tůních. Bývá zpodobňován jako ošklivá postava s hlavou neurčitého zvířete, mix osla, antilopy, prasete a hrocha, bůh neplodné pouště, syrové síly, chaosu. Sutech byl v pozdních dobách ztotožňován s foiníckým Ba'alem.

Jeho osmdesátiletý boj s Horem může odrážet dlouhé střetnutí dvou nepřátelských kultů, popř. jako ochranný bůh Dolní země bojoval s Horem, ochranným kultem Horní země. V éře Hyksů byl hlavním bohem, za XIX. a XX. dynastie byl Set jako patron Ramesseovců velmi populární, později se stal symbolem hoře a zla. Byl totiž mimo jiné zosobněním cizích zemí a proto v dobách pozdního Egypta jeho popularita zanikla. Když konečně Sutech Usira zabil, jeho tělo rozsekal na kusy a naházel do vody, část těla snědla ryba a Usir přišel o dokonalost. Proto vládl podsvětí a jeho syn Hor se svou tetou Esech světu.

Ještě před enneadou a prvotními vodami Nunem existoval prachaos, prahad Apepi/Apepi, Apop, řec. Apófis, bránící povstání světla z Nunu, Atumu. Denně útočí na Reovu bárku, když v noci putuje podsvětím, ale odražen čeká had na svou novou příležitost následující noc.    

Světový řád udržovala Reova dcera Ma'at/Maat/Ma, Thotova manželka, bohyně spravedlnosti, pravdy a práva. Při posledním soudu nad člověkem zkoumá srdce zemřelého. Co bylo proti právu Maat, nebylo v Egyptě pokládáno za platné. Původně jen lokálním bohem Théb byl Amon/Amen/Amun, řec. Ammón, který od nové říše získal beraní podobu; beran ale symbolisoval i hornoegyptského Chnuma či Herišefa, kult v Hérákleopoli, nebo Banebžedeta z Delty. Do XII. dynastie byl kultem výhradně thébským. Později Amun, tj. Skrytý, ve spojení s Reem se stal nejsilnějším egyptským kultem, jehož kněží nejsilnějším mocenským faktorem v zemi.

Jeho manželkou je Amenet. Amon-Re od nové říše představoval Slunce, což předtím vykonával Hór. Od nové říše je králem bohů, nejvyšší bůh království, vládce nad životem. Králové šířili informaci, že jsou jeho syny. Amonův chrámový komplex v Karnaku je největší sakrální stavbou, jakou kdy člověk postavil.

Chnum, tj. Zrozený, byl původně bohem při první peřeji-kataraktu u Asuanu. Egypťané ve svém dávnověku věřili, že v těch místech vystupuje Nil z podsvětí a jeho vody tekou k severu i jihu. Proto je pokládán za tvůrce země, podsvětí a vody, podle některých versí také bohů a lidí. Jeho manželkou byla Satet/Satis, Sates, bohyně záplav, „Ejakulace“ Atuma, poněvadž Egypťané bájili, že povodně na Nilu jsou důsledkem jeho masturbace (stejně jako jeho děti). Oba byli uctíváni na Elefantíně. V sajském období byl spojen s núbijským Iri-hemes-neferem, řec. Arensnúfis/Arsenúfis, a ctěn v ptolemaiovské éře též v Thébách a Filách.

Her/Hor, řec. Hóros/Óros, lat. Horus, je jedním z nejstarších egyptských kultů, bůh nebes a vesmíru. Má řadu podob a přízvisek. Jeho zvířetem je sokol, jeho očima slunce a měsíc. Pokud byl ztotožňován se sluncem přímo, jmenoval se Re-Harachte. Jako ochranný bůh králů z Nechenu/Hierákónpole se stal na začátku I. dynastie ochranným bohem krále-faraona a král byl pokládán za Hórovu reinkarnaci. Později se dostal do souvislosti s kultem Ísidy a Osírida a udržel si mladický a bojovný aspekt. Pro hellénistický a římský svět byl též bohem letního slunovratu a ztotožněn s Apollónem.

Část Horova kultu přešla do postavy Hor-pa-kraata, Hora-dítěte, římsko-hellénistického Harpokrata, genia mlčení (svátek míval 2. ledna). Byl pokládán za syna Ísidy s Osíridem. Harpokrata-Hora v podobě kojence s prstem v ústech si římský svět vyložil jako kult mlčení. Úzce spřízněným kultem s Horem je hellénistický Sarápis/Serápis, jehož jméno pochází z Apidova jména po smrti Osarápis. Jeho uctívání z Memfidy převedl do Alexandrie Ptolemaios I. Sótér, který po východním Středomoří šířil kult Ísidy.

Dalšími podobami Hora a kultovními denominacemi jsou např. Hor-achuti/Horachtej, tj. Hor horizontů, Hor-behedet, tedy Hor města Behdet/dn. Edfú, Horovy oči wedžat. Horovi synové jsou ochránci vnitřností: Amset/Imseti měl podobu lidskou, Hapi paviána, Duamutef/Tuamutef šakala a Kebehsenuf/Qebhsenuef sokola.

Anúbis (řecky z eg. Anpu) jako bůh smrti a balsamování provází zemřelé na onen svět a střeží hroby. Chodí v podobě šakala oděn do černé kůže, jíž Egypťané nepřikládali smuteční význam, ale symboliku znovuzrození. Jeho matkou byla Nebt-het/Nefthys, otcem buď Usir nebo Set. Anúbis byl kdysi uctíván též jako Wepuat/Uapuat/Uowawet, viz zde níže. Hroší podobu měla bohyně porodu Tueret. Porodům pomáhala Serket/Serqet, škorpioní bohyně, chránící před ušknutím.

Hathor (řec podoboba eg. Het-heru, Het-Hert, „Svatyně boha Hora“, resp. „Svatyně nahoře“), je nebeskou bohyní, mile se usmívající ženou střežící Sínaj a levantskou oblast. Chrání nekropole a prokazuje soucit; je také bohyní lásky, tance a hudby, mateřství. Byla znázorňována v ženské postavě s kravskými rohy a slunečním kotoučem. Helléni ji ztotožňovali s Afrodítou. Jedním z jejích přízvisek je „paní vzdálených zemí“ n. „dáma západu“. Byla ctěna na sedmi místech (Sedm Hathor): v Thébách, Héliopoli, Afrodítopoli, na Sínaji, v Memfidě, Hérákleopoli a v Qesetu/lat. Apollinopolis Parva, arab. Qús. Někdy bývá počítána k dětem Geba a Nut a původně byla krvelačnou Sechmet ničící svět. Bohové ji však opili pivem obarveným na červeno a po probuzení z ní byla dobrotivá paní.

Ochranný bůh těhotenství a novorozeňat Bes má trpasličí postavu ve lví kožešině. Do Egypta dorazil kult za XII. dynastie z Núbie. Uctíván převážně ženami; jeho ženskou versí je Beset chránící Egypťany před stejnými zlými duchy, hady a neúspěchy jako Bes, stejně podporující radost, zábavu, hudbu a tanec. Bastet/Bast byla lokální bohyní domácností a rodiny z Delty s kočičí hlavou. Uctívána byla její plodnost a síla v podobě domestikované divoké kočky a později se proměnila v bohyni přátelství a lásky. Její slavnosti v rodné Búbastě doprovázely orgiastické ceremonie. Bastet se vedle „kočičí“ hlavy ukazovala s hlavou lví. Do Egypta přišla za XII. dynastie. Její hornoegyptskou příbuznou je Sechmet (Sachet, Sachmet) a mezi nimi „na půl cesty“ byla ve střední říši uctívána Pašt (Paštet, Pachet) s centrem kultu v Menat Chufu, dn. Baní Hasan jižně od al-Minja. 

Roku 2001 nalezli v Saqqáře francouzští archeologové hrob Tutanchamunovy kojné jménem Maia; místo bylo později použito k lidským i kultovním zvířecím funerálním účelům vícekrát a posledním v řadě byl lev. Jsou to zároveň zbytky první známé lví mumie (Panthera leo). Velmi vzrostlý samec zemřel na začátku římské doby. Božská lvice má jméno Ísismehbet, ochranná kráva Mehetsereb a hrošice Ammut.

Kočičí kult není v Egyptě endemický, ale byl rozšířen v mnohem starších dobách po celém Předním východu. Nejstarší doklad kočičího kultu je z Kypru, kde na neolitické lokalitě Sillurokambos u Parekklisie nedaleko Limassolu (agenturami označované jako „Shillourokambos“) byly roku 2004 vykopány ostatky kočky, felis silvestris libyca, pohřbené půl metru od člověka z neolithu kolem roku 7500. Vědci spekulují o tom, že s rostoucím významem zemědělství a rozšíření myší živících se na sýpkách, rostla důležitost koček a jejich kultu.

Apis v postavě býka je z nejstarších kultů plodnosti Egypta: v Memfidě byl uctíván od časů II. dynastie. Záhy se dostal do souvislosti se slunečním bohem Re, později se jeho kult přimísil k Osíridově (o Sarápidovi viz výše). Před slunečním kotoučem nese kobru, na hřbetu supa s Atonem.

Jiným bohem plodnosti byl Min/Menu, pocházející rovněž z předdynastických časů. Vládne sexuální síle, dešti a růstu v přírodě. Jeho dobou jsou žně a oslavy během dožínek. Bývá černě malován se vztyčeným penisem a z rostlinné říše mu byla přiřčena jako bylina s afrodisiační silou locika. Plným jménem je Menu-ka-mut-ef, tj. Min, býk své matky. Jeho ženou je Keteš/Qeteš, bohyně lásky a ženskosti, původem asi ze Syrie, vystupující jako nahá žena jedoucí na lvu s květinami v rukách. Min ve spojení s Horem chránil jižní pouštní cestu k Rudému moři.

Ochránci cesty do Palaistíny a Syrie na severu je lokální bohyně v Imetu, dn. Nebeše na východu Delty, 14 km jižně od Tany, ochrannými božstvy východní pouště je Sopdu, Nefer-bau a Semseru. Bohyní ovládající cestu do Púntu a zemi při východoafrickém pobřeží je vládkyně kraje s kadidlem Wereret (srov. v indexu s. v. Somálsko).

Aton/Aten vyjadřuje slunce v přírodní podobě a jeho kult se datuje od dob vlády Thutmosea III. (řec. Menfrés, Misafris či Misfrag, zemřel c. 1450). Zprvu byl zpodobňován se sokolí hlavou, později ale jako sluneční kotouč s dolů směřujícími paprsky. Amenhotep IV., řec. Amenófis, vládl od roku 1373 do 1362 jako Achenaten a sluneční kult byl nakrátko jako první v historii státním náboženstvím.

Jiný sluneční bůh, původně lokální božstvo z kraje jižně od Théb, Mont, se přechodně během XI. dynastie dostal do spojení s Re, ve střední říši vytlačen z Théb Amunem a v nové říši dostal sokolí hlavu se slunečním kotoučem a dvojitou korunou z peří a připadlo mu válečnictví. Měsíční bůh Chons/Chonsu má na hlavě měsíční kotouč a srpek. Ovládá osud, věští a vládne zlým duchům. Jeho matkou byla Mut, tj. Matka, od XVIII. dynastie manželka Amunova (v období nové říše) a dohromady tvořili či tvoří thébskou triadu. Původně byla thébským supím kultem, který později získal zobrazení s dvojitou korunou. Se svým chotěm tvořili dvojici protikladných sil: ona milující, přijímající a živná síla (srov. s čín. jin), Amun s velkou energií a kreativní silou (srov. jan).

Jiným původně měsíčním kultem je Thot/Thovt (řec. podoba z eg. Tahuti, Džehuti). Stal se však hlavně bohem počtů, učenosti, písma, časomíry, lékařství a magie z Hermopole, je v podobě paviána a ibise. Vynalezl písmo, chrání zákony a posvátné spisy. Jako posel bohů byl Hellény ztotožněn s Hermem a hellénisován jako Hermés Trismegistos.

Neit, Neith, Net, tj. Strašlivá, je válečnou bohyní s lukem a šípy. Jejím domovem byla Sais (pátý dolnoegyptský nomos) a nosila většinou dolnoegyptskou korunu. Helléni ji srovnávali s Athénou. Kult mohl pocházet z Libye, původně byla loveckou a válečnou bohyní. Byla jednou ze čtyř božstev, strážících nádoby s vnitřnostmi mumifikovaných, kanopy. V raných dobách měla přízvisko Velká bohyně a Matka bohů a byla bisexuální jako Kybelé.

Ptah patří k nejstarším egyptským kultům a býval ztotožňován s Atumem. Pochází z Memfidy, kořeny má v předdynastické době. Byl pokládán za vynálezce řemesel a umění, v memfidských mythech byl ve spojení s Re a Amunem světovládcem a otcem králů. K Ptahovi bývá v Memfidě připojován bůh světla a ochránce duší zemřelých na cestě do života na onom světě Sokar/Seker.

Sešat je bohyní znalosti psaní, Tait předení. Sobek/Sebek, řec. Súchos, krokodýlí bůh z Arsinoé či Krokodeilopole ve Fajjúmu, eg. Šedet, byl původně místním kultem, který se dostal do celoegyptské "módy" za Dvanácté dynastie. Ve Fajjúmu mu postavil chrám už raný vládce Aha. V oasním chrámovém komplexu byl držen kněžími krotký exemplář, u Théb leželo pohřebiště krokodýlých mumií, uctíván byl v Kóm Ombo v chrámu zvelebeném Ptolemajovci.

Sobek je Horovým pomocníkem, někdy bývá označován za manžela Neity, jindy Hathory popř. Renenutety, viz zde níže, a podle některých mythů je čtyřhlavým božstvem ztělesňující základní elementy: Ra ohně, Šu vzduchu, Geb země a Osíris vody. Theoforní jméno s krokodýlím bohem měla poslední panovnice Dvanácté dynastie a druhá žena na egyptském trůnu Sobekneferu, Sobkova krása, viz rok 1797, a několik vládců Třinácté dynastie.

Upuaut/Wepuat, Upwawet, Wepwapet, tj. Otevírač cest, byl původně vlčím/šakalím kultem ve střední části Egypta (Lykopolis/dn. Asjút). Zpočátku válečný kult se stal synem Osírida a průvodcem duší zemřelých v podsvětí. Je příbuzný s Anúbidem, s nímž bývá zaměňován. 

Dvouhlavý bůh Aker střeží za písečnou zdí v podsvětí Skrytou zemi. V podzemí je také „tajemná jeskyně Sokara“ s Jezerem ohně, kam se házejí zlé duše smrtelníků (= odtud obraz pro monotheisty o peklu a utrpení po smrti).

 Sokar je bohem mrtvých v Memfidě, na jehož počest se konaly každý šestý rok pětidenní oslavy ("malý Sedův svátek"). Pátý svátek v pořadí byl heb Sed, "svátek Sedův", oslava třicátého výročí nástupu panovníka na trůn (Amenhotep iii. měl tři Sedovy svátky: o 30. výročí, 34 a 47. roce vlády). Sed, vlčí bůh (odtud jiný výklad slova jako zvířecí ocas), zajišťoval symbolické panovníkovo omlazení, formálně byla opakována dvojí korunovace. Král musel přeběhnout v doprovodu býka proběhnout kusem okopaného pole. Rituál doložen u nomádů-lovců éry Naqada ii., kdy starý vůdce krvavě nahrazen mladým.  

Wadžet, Vadžet, řec. a lat. Úraios/Uraeus (od řec. úrá, ocas) je hadí bohyní v podobě k útoku vzpřímené kobry. Její podobu nosili na čele králové. Je personifikací královské koruny a ochrannou bohyní Dolního Egypta. Bývala ztožňována s Renenutetou, řec. Thermúthis, kobří bohyní sklizně a životní síly doprovázející mimo jiné krále životem. 

 

Konec kalendáře a patnáctidílného oddílu Bohové a jejich svátky

 

Josef Landergott

13. verse 5. 10. 2003