***********************************************************
171. 
Ol. 237,3

482 SE
418 AE
anarchie
a. u. c. 924
T. Statilius Severus a L. Alfidius Herennianus

***********************************************************

Maurové vpadli přes moře do Hispánií a zde plenili z Lúsítánie po velkých částech poloostrova do roku 173, kdy je vyhnali a pacifikovali legáti C. Aufidius Victorinus velící Baetice a Hispánii Tarrakónské (Sedmá legie Zdvojená/legio vii. gemina) a Vehilius Gratus Iulianus v čele zvláštních jednotek vyslaných na pomoc z Illyrika, viz rok předešlý.

Od dob hannibalské války to byl první vpád Berberů a ryze afrického ethnika do Evropy, srov. rok 16-. O nějakých souběžných nepokojích v Mauretánii nebo jinde v římské Africe zpráv není. L. Iulius Vehilius Gratus/Gallus Iulianus, zkušený armádní důstojník byl v této době prócúrátor Augustí et praepositus véxillátiónis per Achaiam (sic) et Macedoniam et in Hispaniá a válčil s jednotkou proti Kostóbókům a maurským vzbouřencům/adversus Castabócás et Maurós rebellés. Kromě pozemních jednotek velel též flotilám a o jeho konci viz rok 189.  

Současníky M. Aurelia Antonina byl magik Iúliános Chaldaios a jeho syn Iúliános Theúrgos. Zveřejňovali své věštby v hexametrech, logia chaldaika/Chaldajské věštby, které vzešly z jejich theúrgií, okultních praktik v navazování spojení s duchy a bohy. Iúliános otec sepsal čtyři knihy o daimonech, syn psal theúrgika, mystická telestika a spisy o tajných znalostech, zřejmě jen pro zasvěcence do neoplatónského okultismu. 

Theúrgiá, za jejíhož prvního praktikujícího je mladý Iúliános pokládán (srov. však Egypťana Arnúfia roku 178 se slavným sesláním deště žíznícím legionářům Markovým na tažení proti Quádům), se stala součástí kultovních seancí neoplatónických "filosofů", nejsilnějšího myšlenkového nemonotheistického proudu částečně tolerovaného od čtvrtého století křesťany. 

Chaldajské věštby zachované ve dvou stovkách framentů z c. pátého století obsahují též výroky Prokla Diadocha (zemřel roku 485) a Damaskia, dvou neoplatóniků-scholarchů v Athénách (poslední v řadě, zemřel někdy kolem roku 540). Divotvůrce Iúliános otec složil spis o daimonech o čtyřech knihách, jeho syn okultistické spisy Theúrgika a Telestika. Podle jedné novodobé spekulace mohl být Iúliános z knězů Diových-Bélových v Apameji Syrské.

Kolovaly též sbírky Númenia z Apameie Syrské, srov. rok 138, a později neoplatónika Iamblicha z Chalkidy (ad Bélum), viz dále rok 320. Okultní theúrgie byla atraktivnějším protikladem theoretisující theologie.

 

***********************************************************
172. 
Ol. 237,4

483 SE
419 AE
Biésios Peisón z Melity | L. Gellius Xenagorás 
a. u. c. 925
Ser. Calpurnius Scipio Orfitus a Sex. Quintilius Maximus

***********************************************************

V Carnuntu, pannonském správním středisku, slavil M. Aurelius vítězství nad Markomanny; nikoli ovšem konečné, srov. roky 175sqq. S ním i syn Commodus dostal pravděpodobně zde přízvisko Germanicus a ve svých jedenácti letech tehdy 15. října spatřil asi poprvé gladiátorské hry pořádané na oslavu pokoření Germánů.

Ještě za života otce prý vybojoval v aréně 365 gladiátorských zápasů. Vyrostl z něho svalovec zabíjející zvěř v cirku jedinou ranou, údajně prý probodl slona bidlem. Ač trénovaný, byla patrná pod hedvábnými šaty tříselná kýla. Jinak se ovšem také rád ukazoval v ženském oděvu a pil na veřejnosti, miloval povyražení, odmítal zabývat se vládními a armádními povinnostmi, prostě pravý opak otce.

Carnuntum leželo mezi dnešními obcemi Petronell-Carnuntum a Bad Deutsch-Altenberg na trase Vídeň-Bratislava. Vedle rozsáhlého zděného legionářského tábora, jehož základy spadají do doby Tiberiova tažení proti Markomannům c. 6+, existovala i obec Carnuntum se dvěma amfiteátry (jeden byl pro třináct tisíc diváků), lázněmi, chrámy, kanalisací, dlážděnými ulicemi a dokonce s vlastní gladiátorskou školou, ludus. Město s c. padesáti tisíci obyvateli, výkladní skříň říše na hranicích s barbarským světem, středisko mimo jiné obchodu s jantarem, bylo Římany opuštěno na začátku 5. století.

Búkolské povstání v Egyptě. Vedeni domorodým knězem Ísidórem přelstili "búkolové/pastýři" v Deltě, jak se místním říkáválo, legionáře ženským převlekem, v němž přišli na oko vyjednávat o vydání Římany zajatých manželů. Vojáky přemohli, všechny je včetně velitele obětovali a na utvrzení svých přísah je rituálně snědli. Porazili legie v polní bitvě a dostali se až k Alexandreji. 

Konečné vítězství búkolů zastavil C. Avidius Cassius, jehož ze Syrie naordinoval do Egypta M. Aurelius. O búkolském zázemí nevíme nic. Byla vyslovena domněnka, že se mohlo jednat o vyznavače Sarápidovy, v jehož kultu hrál skot/býk, tedy pastavectví, důležitou roli a pastevci žili odjakživa při okraji Alexandreie blízko k Sarápeiu. Chrámový komplex byl za búkolské války poškozen, brzy ale opraven. 

Búkolia byl kraj na západu Delty v rozsáhlých mokřinách při héráklejském/kanóbském rameni Nilu (zváni též Hérákleobúkoloi). Búkolský banditismus a jejich rituální kanibalismus vylíčil v zachovaných Černošských příbězích/Aithiopika Héliodóros Emesský, Syřan píšící řecky, a Achilleus Tatios v románu Příběhy Leukippy a Kleitofónta/Ta kata Leukippén kai Kleitofónta, oba viz rok 150+. 

Síla povstalců byla taková, žádné konkrétní údaje však nemáme, že se jim Avidius Cassius, vítěz nad Parthy a legát syrský, netroufl postavit v otevřené bitvě, ale využil jejich nesvornosti a rozeštvával je. Více o největším domorodém protiřímském povstání Egypťanů nevíme, neznáme počty, rozsah ani vlastní výsledek války, nic není známo ani o osudu Ísidórově a "búkolů". Srov. rok 156 a o souvislosti s Hyksy/poimeny roku 1567. 

Mezi Huny zemřel internovaný šan-jü Kuej-ku-ir čili I-ling-š'-ču-ťiu (nominálně vládl kmenům od roku 147, viz rok 140). Na jeho místo chanský dvůr dosadil Tchu-tche-žuo-š'-ču-ťiua/Tuteruoshizhujiu (jeho rodné jméno neznáme). Roku 177 se pod ním Hunové vypravili do války se Sien-peji/Xianbei vedených jejich nejslavnějším panovníkem Tchan Š'-chuajem/Tanshihuai (vládl jim v letech 141-181, viz rok 93 a 140) a byli na hlavu poraženi. 

Tchan Š'-chuaj si podmanil na západě Wusuny, Ting-lingy a mimo jiné zbytky severních Hunů, srov. rok 85 a 91. Sienpejská populace tehdy prý sídlila ve sto tisíci stanech. Po Tchanově smrti vládl Sienpejům jeho syn Che-lien/Helian a když roku 186 padl při nájezdu na čínské území převzal vládu za bratrova nezletilého syna Čchianmana/Qianman Kchuejtchou/Kuitou. Jakmile dospěl, dal se do války se strýcem a v důsledku se jednotná říše Sienpejů rozdělila kolem roku 190 na tři království.

● Kolem roku 265 se v sienpejském prostředí poprvé objevilo označení pro vladaře qağan, řec. chaganos, čín. kcho-chan, arab. cháqán, č. chagan či chán, odpovídající evropskému císaři. 

Tchu-tche-žuo-š'-ču-ťiu zemřel po tažení roku 178 a novým hunským šan-jüem se stal jeho syn Chu-čeng/Huzheng (též jméno trůnní), pravděpodobně bez předchozího čínského souhlasu. Čínský protektor Čang Siu/Zhang Xiu se s šang-jüem hádal a následujícího roku ho o své vůli, bez souhlasu chanského dvora, zatkl a popravil. Novým šang-jüem určil Čchiang-čchua/Qiangqu (též jméno trůnní) pocházejícího rovněž z rodu Mao-tunova (patnáctá generace), který vládl do roku 188, viz dále tam. Za jeho vlády Hunové nezasáhli do povstání Žlutých turbanů, viz rok 184, roku 187 podpořili Hunové vládní jednotky ve válce proti čínským rebelům spojených se Sien-peji/Xianbei. 

Čang Siu svévoli tvrdě odpykal: byl z císařského rozkazu zatčen, dopraven ke dvoru v kleci a tam poslán na smrt.        

***********************************************************
173. 
Ol. 238,1
Agathopús z Aigíny I
484 SE
420 AE
Sallustiános Aiolión z Flye | Biésios Peisón z Melity
a. u. c. 926
Cn. Claudius Severus II a Ti. Claudius Pompeianus II

cos. suff. M'. Acilius Glabrio I

***********************************************************

V Římě dosud řádil mor a princeps pro germánské války povolal do armádní služby otroky, volones/dobrovolníci, a gladiátorům svěřil legionářskou výzbroj a výstroj (srov. rok 169). Jejich jednotku nazval Poslušní/obsequentes. Rozšířila se z toho fáma mezi lidem, že hodlá zlikvidovat podívanou na krev v aréně, takže pověřil bohaté Římany, aby pořádali hry, když sám bude na frontě. 

Dokonce zahrnul pod armádní velení bývalé delmatské a dardanské briganty, platil též germánské žoldnéře pro válku s Markomanny, Quády a dalšími národy severně od Istru. Mezi legionáře zařadil i lehce vyzbrojené provinční jednotky či spíše milice určené k potírání lupičů, jimž se říkávalo diógmítové (diógmítai, lat. diogmitae, od řec. diógmos, pronásledování). Datum Aureliova rozhodnutí známo není, pravděpodobně již roku 169 po smrti L. Vera.

Královna Himiko/Pimiko, volená panovnice jednoho z japonských států Jamatai, vyslala posly do korejského státu Silla. Viz o ní roku 248.

***********************************************************
174. 
Ol. 238,2

485 SE
421 AE
Aurélios Dionýsios | Flávios Harpaliános
a. u. c. 927
L. Aurelius Gallus a Q. Volusius Flaccus Cornelianus

***********************************************************

M. Aurelius začal ve válce s Germány s psaním svých proslulých životních úvah Pros ton heauton/Ta pros heauton n. Ta eis heauton, Sobě n. K sobě. Ačkoli je psal v době, kdy řídil intensivní válku s Germány a Sarmaty, je pozoruhodné, že o bojích v poznámkách příznivce stoické filosofie není s výjimkou jediné narážky na Sarmaty žádná zmínka. V závěru první knihy/oddílu pouze konstatuje, že ji psal "mezi Quády nad Granuou/Hronem, ta en tois Kuádois pros tó Granúá". 

Markus je vedle Iuliana a asi i Hadriana jediným z římských panovníků, který osobně sepsal/diktoval zápisky svých názorů. Literárně činní byli kromě toho na poli historiografickém a biografickém Ti. Claudius (který se pokoušel i o jazykové reformátorství), Traianus, Septimius Severus, tvůrce historického epu a poesie Gordianus I., psal Severus Alexander (zda Severův sok D. Clodius Albinus skládal erótické romány, si nebyli jisti již ve starém věku). Deník/ephemeris, který byl vydán, ale nedochoval se, si vedl imperator L. Domitius Aurelianus.    

P. Helvius Pertinax, legát První legie, vytlačil germánské invasory z Raetií a Nórika a M. Aurelius ho vyznamenal kosulátem pro následující rok, srov. rok 193.

 

***********************************************************
175. 
Ol. 238,3

486 SE
422 AE
Klaudios Hérákleidés z Melity | Arriános Epafrodítos/Epafrodeitos 
a. u. c. 928
L. Calpurnius Piso a P. Salvius Iulianus
suff. P. Helvius Pertinax I a M. Didius Severus Iulianus

P. Cornelius Anullinus (?)

***********************************************************

Usurpace C. Avidia Cassia (asi 45), správce Syrie a celého Orientu, rodem z Kyrrhu, syna Héliodóra, tajemníka ab epistulis Hadrianova za jeho cesty Egyptem roku 130. Jeho otec vynikal v rhétorice a tvrdil, že je spřízněný se Seleukovci přes svého předka Antiocha IV. Epifana Kommágénského; říkal ale také, že jeho vlastí je Alexandreia na Nilu a snad smyšlenkou bude poznámka, že patřil do rodu caesarovrahů Cassiů. 

Prohlásil se v Alexandreji imperátorem na jaře po zvěstech, že M. Aurelius Antoninus, který právě pobýval v Panonnii (n. Paionii?) zemřel. Kromě správce Kappadokie P. Martia Vera, srov. rok 162, 163 a 166, se k němu přidal celý Východ. Po třech měsících a šesti dnech vzdorocísařství byl v červenci zavražděn vlastními vojáky dříve, než stačil dorazit císař z Balkánu na Východ: smrtelně ho zranil mečem centurio Antonius, jistý decurio ho dorazil, uřízl mu hlavu a vydal se za M. Aureliem. Byla to první armádní usurpace od rušných let 68-69, která však nedorostla do dimense občanské války; další nastanou roku 193. 

M. Aurelius zakázal senátu mstít se na vzbouřencově rodině a přátelích a popravit dal princeps jen několik spiklenců. Katu nepředal ani egyptského praefecta Flavia Calvisia/C. Calvisius Statianus?, jehož potrestal vyhnanstvím na kterémsi z ostrovů. Přežili též Avidiovi tajemníci Pudens (přes řeckou korespondenci) a Manilius (přes latinskou), znalí všech dvorních tajemství. Bylo potrestáno město Antiocheia držící při Cassiovi zákazem konání sněmů a slavností a město na své cestě princeps zprvu nenavštívil stejně jako Kyrrhos. Novým správcem Syrie jmenoval Marcus kappadockého legáta P. Martia Vera.

Vojáci koncem července zavraždili v Alexandreji Cassiova syna Avidia Maeciana, zastupujícího otce v Egyptě, a celý Východ tím byl pacifikován a stál při M. Aureliovi Antoninovi. Staršího ze synů Cassiových Avidia Heliodora princeps exuloval, dcera Avidia Alexandra se mohla s manželem Ti. Claudiem Dryantianem volně pohybovat po říši; podle jednoho zdroje dal Commodus později Heliodora s Alexandrou upálit, důvod neznáme. 

M. Aurelius Antoninus procestoval inspekčně Syrii po Egypt, diskutoval v Alexandreji s filosofy, při zpáteční cestě se v Antiocheji tentokrát zastavil. Údajně se měl při putování přes Palaistínu pohrdlivě vyjádřit o vzdorovitosti Židů řka, že našel ještě neklidnější lidi než jsou Markomanné, Quádové a Sarmaté, s nimiž po celou svou vládu válčil. Z této doby však žádné nepokoje v regionu známy nejsou a zřejmě jde o zlovolný výmysl. 
    Avidius Cassius byl oklamán Faustinou, dcerou Antonina Pia. Když M. Aurelius onemocněl, napsala Cassiovi, že císař asi brzy zemře a aby se připravil, neboť určený nástupce a její syn Commodus (14) se k vládě nehodí. Do toho skutečně přišla zvěst, že M. Aurelius je mrtev a Cassius neváhal; podle jiné verse si Markovu smrt Cassius vymyslel sám. Brzy kontroloval vše na jih od Tauru, držel s ním i Egypt. 

Měl prý odjakživa výhrady ke stávajícímu státnímu režimu a prý už za Antonina Pia se zapletl do protiimperátorského spiknutí, viz rok 142. Opovrhoval údajně M. Aureliem ("dialogista"/asi: "žvanil") a navýsost L. Verem, jehož se prý pokusil rovněž odstranit. M. Aurelius v něm ale viděl především úspěšného vojevůdce udržujícího v armádě dril a pořádek. Avidiovy tresty legionářům byly kruté: dával za přestupky proti rozkazům utínat ruce, mrzačit přeříznutím šlach, ukřižovat i centuriony, dokonce vymyslel hromadnou popravu upálením, při níž byli nešťastníci připoutáni k vysokému kůlu nad sebe, takže spodní uhořel a horní se udusil. U orientálních legií vymýtil luxusní život v posádkových městech, obnovil pravidelná cvičení. 
    Když M. Aurelius táhl z Balkánu přes Anatolii proti Avidiovi, zemřela Faustina Augusta (45), matka třinácti dětí, buď studem ze spoluviny na Cassiově smrti, nebo na dnu. Vojenský tábor na jihu Kappadokie Halala, kde v zimě skonala, přejmenoval M. Aurelius na Faustinopolis a zřídil zde její chrám (roku 217 připadl zbožněnému Caracallovi-Tarautovi a pak El-gabalovi, což může možná svědčit o tom, že Faustina pověst neměla dobrou).

Faustina ml. byla jako první z Římanek na některém z manželových polních tažení poctěna vojáky titulem mater castrorum/"matka vojenského ležení", tak také raženy mince s jejím jménem a podobiznou: aureus po zbožnění Divae Faustín(ae) Aug(ustae), Mátr(í) Castr(órum)/Cónsecrátió. O dalších "matkách táborů" viz rok 195 a v indexu s. v. Arabové (2). Poslední z panovnic, která se takto dávala presentovat, byla habsburská královna a arcikněžna Maria Theresia (✝︎1780). 

M. Aurelius zničil Cassiovu a její korrespondenci zajištěnou Martiem Verem, ani ji prý nečetl, a žádné důsledky z jejího obsahu neodvíjel a ani po senátu nežádal, aby posílal na smrt lidi spolupracující s Cassiem. 

Zda věděl o manželčině soukromém životě, nevíme, neboť to nikdy nedal najevo, respektive to mohly být drby římského bulváru, který uchoval i jména milenců, které Philosophus imperator dokonce vyznamenával: Tertullus, který s Faustinou též snídal (Sex. Sulpicius T.?), Tutilius (L. T. Pontianus Gentianus?), Orfitus (v úvahu připadá více významných mužů té doby), Moderatus (neznámý)....

Někdy předtím byla dokonce manželka Faustina senátem obdarována titulem "matka táborů", mater castrorum/métér tón stratopedón; titulaturu po ní zopakovaly arabské imperiální ženy, viz roky 217sqq.

Po její smrti senát rozhodl o umístění Markovy a Faustiny stříbrné sochy do chrámu Venuše a Romy, viz rok 121, a aby o hrách zlatá Faustinina socha byla přinesena v nosítkách do divadla, byl-li přítomen císař, a aby takto zastoupena shlédla hry ve společnosti předních římských dam.

Ceionia Fabia, dcera L. Ceionia Commoda a první snoubenka M. Aurelia určená Hadrianem, se nyní pokoušela o obnovu společného života s vdovcem. M. Aurelius ji však odmítl, aby prý dětem nepřivedl do domu macechu (měl třináct dětí, ale většina jich již nebyla mezi živými), a žil na hromádce s dcerou správce majetku své zesnulé manželky, srov. příklady Antonina Pia a Vespasiana, Commoda; jméno významné ženy neznáme.

M. Aurelius po Faustinině pohřbu pokračoval do Tarsu, kde si vyslechl rodáka Hermogena (15), zázračného sofistu; později po jakési nemoci řečník o projev přišel, srov. rok 117. Vyhnul se Kyrrze a Antiocheji a začátkem roku 176 do razil do Alexandreie. Po likvidaci Avidiovy usurpace přijal senát zákon nedovolující, aby legatus pro praetore Augusti čili guvernér/správce pocházel z provincie, k jejíž správě byl určen. 

Antoninův syn Commodus dostal t. r. mužskou togu.

Druhá sarmatská válka. Mír s Markomanny uzavřel císař s podmínkou, že nebudou sídlit do pěti mil od Dunaje a na obchodování s Římany jim vyhradil dny a místa, což předtím neměli.

    Iazygové požádali o mír, když nejprve uvěznili jednoho ze dvou svých vládců Banadaspa, který první přišel s myšlenkou vzdát se. Nyní žádal o mír osobně před císařem jeho spoluvládce Zantikos v doprovodu předáků národa a dosáhl stejným podmínek jako Markomanni a Quádové s tím rozdílem, že demilitarisovaná zóna byla desetimílová. Nejprve jim princeps zakázal vlastnit plavidla a plavit se s nimi po ostrovech v ústí Istru, což později na jejich žádost odvolal, viz rok 179. Také jim povolil projít jednou z provincií dáckých, povolí-li to její správce, aby se mohli stýkat se svými příbuznými Rhoxolány. 
    Zároveň byli povinni postavit do římské služby osm tisíc jezdců, z nichž 5500 bylo odveleno ihned do Británie, kde sloužili do roku 180. Také vrátili na římské území na sto tisíc zajatců (sic), a to jich mnoho již zemřelo. Zajatci nemohli být pouze vojáci, ale pravděpodobně zavlečení osadníci s rodinami.

Mír s Římany uzavřeli i Burové/řec. Lúgoi Búroi, svébský kmen obývající v té době kraje za Markomanny a Quády v Horním Slezsku. Domáhali se slibu, že proti nim Římané nebudou vést totální válku jako proti Quádům. M. Aurelius, který po Carnuntu měl hlavní stan v Sirmiu, byl donucen k míru s Iazygy, neboť potřeboval uvolnit síly pro válku s C. Avidiem Cassiem. Osobně prý toužil Sarmaty zcela vyhladit, ale k tomu se již nedostal. Viz dále rok 179.
    Část Burů/Búrů se jako součást suebských vojů usadila ve 5. století v Gallaecii, tedy na severu Portugal a v Galicii (srov. dnešní kraj Terras de Bouro/Boiro v P).

Zemřel senátní politik, historik a filosof druhé stoy L. Flavius Arrianus/Arriános z Níkomédeie, narozen kolem roku 85, srov. o něm tam. Byl athénským epónymním archontem roku 145. Pastorkem konsula Salvia Iuliana byl sofista a filosof Dámofilos/Démofilos, autor spisu "Filobiblos čili o vhodných knihách (ke čtení)/Filobiblos é peri axioktétón biblión" a jinak neznámému Lolliovi Maximovi věnoval pojednání z životním stylu předků/peri biú archaión.

  

***********************************************************
176. 
Ol. 238,4

487 SE
423 AE
Aristokleidés z Peiraiea | Klaudios Hérákleidés 
a. u. c. 929
T. Pomponius Proculus Vitrasius Pollio II a M. Flavius Aper II

***********************************************************

Cestou z Egypta přes Antiocheiu, kterou nyní neopominul, a Smyrnu dorazil do Athén. M. Aurelius se dal v Eleusíně vypleněnou před šesti roky Kostóbóky zasvětit do mystérií. Zřídil v Athénách učitelský sbor všech disciplin a vybavil ho celoročním platem. Státně dotované místo přednášejícího filosofii/thronos přisoudil peripatétikovi Alexandrovi z Damasku, který bývá jindy zván platónikem.

Smyrnu poničenou zemětřesením dal na své náklady opravovat. Přemluvil ho k tomu sofista Aristeidés z Adrian v Mýsii/řec. celým jménem Poplios Ailios Aristeidés Theodóros, syn Eudaimonův, významného lokálního latifundisty. Mimo jiné se vzdělával v Athénách v éře Héróda Attika (zemřel roku 176 n. 177, viz o něm roku 133), cestoval po Egeidě, Egyptu a Itálii. Celý život churavěl, úctu projevoval Asklépiově kultu a zachovalo se lromě jiných titulů pět desítek jeho projevů. Zemřel někdy brzy po M. Aureliovi, srov. rok 117+.

Proti Aristeidovi složil o nejméně dvě starletí později spis na obranu advokátů/hyper tón dikologón pros Aristeidén Sergios ze Zeugmatu, hyparchos praitorión za Anastasia, pocházející z významné rodiny advokátů a císařských byrokratů. Sergios složil též epitafion za svého bratra Sabína, profesí sofistu.

Aristeidovým žákem a Adriánovým (dával oběma po deseti tisících drachmách) byl Damiános z Efesu, magnát živící ve své vlasti chudinu. Propojil město s Artemísiem krytým sloupořadím, sofista se stal za Septimia Severa konsulem a správcem Bíthýnie a ve velké slávě zemřel doma v sedmdesáti letech.

Když byl M. Aurelius v Athénách, aby se v Eleusíně dal zasvětit do mystérií, byl státem placeným učitelem řečnictví Foiníčan Adriános z Tyru/ekratei édé tú tón sofistón thronú, "již vládl sofistické katedře", viz rok 133, sok Aristeidův. Markus z něho byl u vytržení a zbavil ho s rodinou daňových povinností, sofista se směl stravovat na státní náklady. Když sofista dorazil do Říma, naslouchali jeho projevům i ti, kteří na tom s řečtinou až tak dobře nebyli. Commodus si ho rovněž velmi vážil a svěřil mu úřad přes svou řeckou korespondenci, antigrafeus (epi) tón epistolón.

Úkolem takového tajemníka bylo mimo jiné skládat císařské dopisy, resp. dohlížet na jejich stylistickou úroveň. Proto se do funkce často dosazovali sofisté n. sofisticky vzdělaní lidé. Adriános, autor řady grammatických spisů, sedmi knih Metamorfós a řečnických cvičení/meletémata, meletai, zemřel v Římě ve věku osmdesáti let.

Adriánovým nástupcem v athénské škole sofistické se stal Chréstos z Býzantia, žák Héróda Attika, a to na žádost Athéňanů; o jeho možném žáku viz roku 216. Mezi Adriánovými žáky vynikl Iúlios Polydeukés z Naukrátidy, lat. Iulius Pollux, autor mimo jiné thesauru attické řečtiny a synonym Onomastikon o deseti knihách (znám v citacích), viz rok 200. Commodus, který ho znal z přednášek v Římě, mu svěřil po Chréstovi křeslo/thronos učitele řečnictví v Athénách. Kromě sbírky řečnických cvičení napsal řeči proti Sókratovi, Sinópanům, Panellénion, Arkadikon, literární proslovy. Zemřel ve svých 58 letech, data neznáme.  

Známým sofistou v době Adriánově a Chréstově byl Onomarchos z Andru. Měl v Athénách své posluchače, zemřel zde. Chodil oblečen stejně rustikálně a špinavě jako Márkos z Býzantia/agroikoteros to eidos kai auchmos, viz rok 100. 

Adriánovým a Chréstovým žákem byl Apollónios z Naukrátidy, který pak přednášel řečnictví v době, kdy byl Hérákleidés státním učitelem v Athénách. Oblíben v Athénách byl jeho syn a rovněž sofista Rúfínos. Adriánovým žákem byl jiný Apollónios, athénský rodák. Byl mistrem soudních projevů, učil za Hérákleida, svého soka, za gáži jednoho talentu. Věnoval se též projevům s politickým obsahem, sloužil jako vyslanec u Septimia Severa. Dalším z Adriánových posluchačů byl Proklos z Naukrátidy. Přednášel v Athénách naopak za jedno sto drachem, tedy šedesátkrát levněji než Apollónios, a to směli žáci též do knihovny, kterou zásoboval spisy z Egypta. Dožil se devadesáti roků. Byl učitelem Filostratovým, autora zachovaného spisu o aktérech "druhé sofistiky". Mezi Adriánovy žáky patřil Varus/Uáros z Láodikeie a Quirinus/Kyrínos z Níkomédeie, který sice nebyl z žádné významné rodiny, zato vynikl jako sofista a dožil se sedmdesátky.  

Antipatros z Hierápole alias P. Aelius Antipater, syn Zeuxidémův, byl v Athénách posluchačem Adriánovým, Polydeukovým a Zénóna Athénského. Více o něm viz rok 200. Sňatek s Antipatrovou dcerou odmítal Hermokratés z Fókidy, žák Rúfina ze Smyrny. Hermokratovým dědem byl Attalos, syn sofisty Polemóna, otcem Rúfiniános z Fókidy, ženatým s Kallistó, dcerou Attalovou. Hermokratés nafoukaný na svou výřečnost se po otcově smrti s matkou znepřátelil, takže ta ho ani neoplakala, když zemřel mlád 25 n. 28 let.

Stálicí naopak "druhé sofistiky" byl Hérákleidés z Lykie, srov. rok 85+, učitel řečnictví státní v Athénách, žák Adriána, Chrésta, Apsina a asi též Aristoklea. Jakýmsi spiknutím byl kathedry/thronos zbaven žáky Apollónia z Naukrátidy, mezi nimiž vynikal Márkiános z Dolichy. Hérákleidés pak přednášel ve Smyrně, kam se za ním za Septimia Severa táhlo hodně žáků z regionu i Egypta; zemřel ve své vlasti.

Jeho vrstevníkem byl Hippodromos z Lárissy, syn Olympiodóra, významného thessalského pěstitele koní. Sám byl činovníkem, předsedal dvakrát pýthiím, v Athénách šéfoval rhétorské kathedře čtyři roky. Hippodromovým žákem byl Filostratos z Lémnu. Jiný Thessal Filiskos byl v Athénách sedm let státním učitelem řečnictví. Přišel o thronos po žalobě eordajských Makedonů, k nimž patřil po matce, poněvadž odmítl zastávalt u nich veřejný úřad v době, kdy přednášel v Athénách. 

Pozoruhodnou posici mezi imperiálními sofisty zaujímal Claudius Aelianus z Praeneste, řec. Ailianos z Prainestu, Říman píšící a deklamující attickou řečtinou. Žák Pausaniův, viz rok 133, zemřel ve své vlasti v šedesáti svobodný a bezdětný. Nikdy neopustil Itálii a nikdy se neplavil na moři. Jeho vrstevník Héliodóros z Gallií vedle sofistiky vynikl jako advokát. Caracalla ho povýšil do jezdeckého stavu, též jeho děti a stejně jako Quirina, viz zde výše, ho jmenoval správcem císařské pokladny/advocatus fisci. Po Caracallově smrti byl z Říma exulován, obžalován z vraždy, v Římě se obhájil a zde také později zemřel.   

Někdy v této době sepsal křesťanský aktivista a apologeta Athénagorás z Athén, zřejmě konvertita z platónismu, principovi a jeho synovi Commodovi spisek o úžasnosti své víry Poselství o křesťanech/Presbeiá peri christianón; autor zřejmě poprvé použil slůvko trias/trojice, o jehož náplň povedou příští generace monotheistů hořké a nenávistné boje. Kromě toho složil pojednání o zmrtvýchvstání/Peri anasteseós tón nekrón.

• Podle jiných jako první užil obrat o "svaté trojici" antiošský biskup Theofilos (zemřel c. 185, počítán souvěrci mezi "světce"), rodem pocházející odkudsi ze severní Mesopotamie. Pro potřeby ideologických sporů s polytheisty, k nimž se za mlada sám počítal, složil nedochované chronografické dílko, viz v indexu s. v. chronologie a srov. pod křesťanstvím (3). Napsal apologii své nové víry a pouštěl se do haeretiků Márkiónovi a do blíže neznámého, ale současníka Hermogena, snad též obviňovaného pravověrnými z gnóse.   

Princeps přečkal nebezpečnou bouři při přeplavbě do Brundisia, než dorazil na podzim do Města. M. Aurelius se po osmi letech nepřítomnosti s Commodem po míru s Germány a Sarmaty vrátil do Říma. Římané se domáhali za každý rok zlaťáku a banketu. Císař dal každému z Římanů osm set sésterciů (aureus byl tehdy sto HS), nejvíce, co kdy dal při podobné příležitosti nějaký vládce. L. Aurelius Commodus prohlášen 27. listopadu otcem imperatorem a spoluvládcem.

23. prosince drželi triumf nad Sarmaty a Germány: podle jednoho z pramenů nad všemi národy od pannonského Carnunta do střední Gallie (?), jimž vládl odjinud neznámý král Marcomarus (?), vládce Markomannů (?). Srov. achátovou kamej z Biesheimu v Alsasku s Commodem na koni přeskakující jakéhosi suébského/quádského velmože (domněnka podle účesu).  

    Upřednostňoval senát, nicméně senátorům pocházejícím z provincií nařídil, aby čtvrtinu majetku měli v Itálii: pokládal to za záruku toho, že se více účastní jednání senátu a nebudou se vymlouvat, že nemají na život v Římě. Zrušil dluhy vůči císařské pokladně za posledních 45 let (ve skutečnosti šedesát: 118 a 178) a dlužní úpisy dal spálit na foru. Dal peníze na obnovu zemětřesením zničené Smyrny (178) a dalších asijských měst včetně bíthýnské Níkomédeie, kterou otřásl Héfaistos též za Commoda/není-li to jedna a táž událost, srov. též rok 140 (roku 358 byla zničena znovu). Dal opravit Karthágo poničené těžkým požárem a jeho obyvatelům udělil římské občanství, stejně jako Efesanům a Níkomédejským.

V Římě se začalo se stavbou sloupu M. Aurelia, dokončen byl za Commoda nebo spíše na začátku vlády Septimia Severa.

 

***********************************************************
177. 
Ol. 239,1
Agathopús z Aigíny II
488 SE
424 AE
Scribonius Kapitón E[...] | Aischinés (?) 
a. u. c. 930
Imp. Caesar L. Aelius Aurelius Commodus I a M. Peducaeus Plautius Quintillus

***********************************************************

První konsulát Commodův (16), jemuž byl udělen titul augustus a tím také spoluvláda s otcem. Následujícího roku byl Commodus oženěn s Bruttií Crispinou (13), dcerou C. Bruttia Praesenta a dědičkou rozsáhlého majetku v Lukánii. Jako Crispina Augusta byla osmnáctou ženou s tímto titulem. Manželství zůstalo bezdětné a někdy po roku 183 Commodus Crispinu obvinil z cizoložství, vykázal na Capreae/Capri, kde ji též dal zavraždit. Commodus se pak už neoženil a žil s milenkami. Jedna z nich jménem Marcie se roku 190 stala klíčovou členkou spiklenecké skupiny, která v poslední den roku 192 provedla atentát na syna M. Aurelia Antonina.

Římané porazili maurské povstání a invasi do Hispánie (válka od roku 171, srov. roky 144 a 152). Pokud však nešlo o dvě odlišné války: během druhé loupili Maurové v nejjižnějším cípu Baetiky a neúspěšně oblehli město Singilia Barba, archeologická lokalita u dn. Antequery v provincii Málaga. Odrazil a vyhnal je správce Tingitany C. Vallius Maximianus, jehož z vděku osvobozené město poctilo. Co v Baetice maurští loupežníci způsobili a zda Hispánie invasí hospodářsky ohrozili, známo není.    

6. července daroval M. Aurelius se spoluvládcem Commodem římské občanství Fagguře/Faqqura a jejím synům Iulianovi, Maximovi a Diogenianovi, manželce náčelníka maurských Zegrenů/Zegrenses, principa gentium Iuliana (ten již občanství měl od roku 166). Žili v kmenovém centru, v osadě Iulia Valeria Banasa, od časů M. Aurelia nazývané Colonia Aurelia (dn. lokalita Sídí Alí Budžnún; vyklizena armádou pravděpodobně za Diocletiana, srov. rok 76+), kterou založil kdysi Augustus na území pozdější Mauretanie tingitánské, do roku 40+ součást protektorátního království. Občanství byla zřejmě odměna za oddanost v právě skončené válce proti jejich soukmenovcům ("tabula banasitana"). Srov. spojeneckou smlouvu s kočovnými Maury roku 277. 

Senát nařídil z popudu M. Aurelia snížit výdaje na gladiátorské zápasy, sc de pretiis gladiatorum minuendis/"usnesení o snížení gladiátorských nákladů". Text zachovaný na bronzové desce z Italiky v Baetice stanovuje ceny gladiátorů podle jejich kategorií/palus a podle nákladnosti zápasů pořádaných majiteli/lanistae gladiátorských skupin/familiae. "Principálové" museli u městských úřadů žádat o povolení a zaplatili jim poplatek/vectigal. Takovým soukromým podnikům se říkalo munera assiforana.

Nákladové skupiny byly omezeny do třiceti tisíc séstertiů, do šedesáti, do sta, 150 a dvou set tisíc HS. Každé skupině byl předepsán počet gladiátorů podle jejich kvalitativního ocenění/palus primus - palus quartus. Ceny za gladiátora začínaly u tří tisíc HS a končily na patnácti tisících. 

V Lugdunu došlo k masakru křesťanů. M. Aurelius ho neschvaloval, ale úředníkům nic nezatrhl (jeden z křesťanských kronikářů položil začátek další persecutionis christianorum/pronásledování či protivenství církve do nástupního roku M. Aurelia Antonina). Ačkoli Marka latinsky píšící církevní otec Q. Septimius Florens Tertullianus rodem z Karthága (zemřel po roce 220) označil za přítele křesťanů, události v Gallii byly první velkou ochutnávkou budoucích pronásledování monotheistů odmítajících podrobit se zvyklostem císařského kultu. 

Křesťanští autoři tvrdí, že v Lugdunu a Vienně bylo povražděno několik tisíců souvěrců. V Lugdunu po mučení zemřel t. r. ve vězení biskup Pothinus/Fótínos pocházející z Anatolie. Devadesátiletý byl pravděpodobně posledním z křesťanů, kteří pamatovali v Efesu Ióanna, syna Zebedaiova a bratra Iakóbova, Ježíšova žáka a autora čtvrtého euangelia. V Lugdunu bylo umučeno v amfiteátru 48 křesťanů a křesťanek, mezi nimiž v historii vynikla Blandina, otrokyně v křesťanské rodině (necelých 30), dnes patronka města Lyonu. Události lze počítat za pátou persekuci monotheistů, srov. předcházející roku 36, 49, 64, 90, 95 a 111.

Pothinovým nástupcem v episkopátu se stal Eirénaios/Irenaeus ze Smyrny, žák Polykratův, viz v indexu s. v. křesťanství. Eirénaios byl právě v Římě, kde zprostředkovával v sektářském hádání mezi biskupem Eleutherem/Eleutheriem z Níkopole (zemřel prostou smrtí 189) se stoupenci šířícího se montánismu, viz v indexu pod křesťanství/sekty a srov. rok následující. Eirénaios (zemřel c. 200) se zařadil mezi církevní otce, jehož řecký spis Proti haeretikům sepsaný c. 180 se sice až na drobnosti nezachoval, zachován zůstal však jeho latinský překlad, z něhož lze čerpat mimo jiné informace o gnósticích. Výčet persekucí viz rok 111. 

***********************************************************
178. 
Ol. 239,1

489 SE
425 AE
Flavius Stratoláos z Fýly | Hégiás 
a. u. c. 931
Ser. Cornelius Scipio Salvidienus Orfitus a D. Velius Rufus Iulianus

***********************************************************

Po nových nepokojích mezi Markomanny a dalšími Germány se vypravil M. Aurelius se synem a spoluvládcem Commodem 3. srpna proti nim z Říma do pole. Během tažení byli Římané sužováni horkem a suchem a žíznící armádu údajně zachránil egyptských kouzelník Arnúfis, dlící u císařova dvora, vzýváním Herma; viz k tomu o theúrgii roku 171. Pozdější podání svěřilo aktérství příběhu divotvůrci Iúliánovi Theúrgovi, viz ibid.; srov. podobný příběh z Mauretánie z roku 42+. 

Událost dal Markus ztvárnit na svém triumfátorském sloupu v Římě. Podle verse monotheistické sloužila pod císařem v poli legie z Melitény Dvanáctá fulminata, "S blesky", údajně plná křesťanů. Spásné hromobití a déšť spustily podle hagiologů po jejich modlitbách. Psal o tom biskup ve fryžské Hierápoli Claudius Apollináris n. Apollináris ve svém apologetickém spisku, který věnoval císaři M. Aureliovi. Jinak brojil proti právě moderním montánistům, srov. rok předešlý. 

V Armenii skončila někdy kolem t. r. vláda emesského velmože a římského senátora Soaima. Vládl od roku c. 136, vyhnán Arsakovcem Vologaisem IV. roku 161 a na trůn se s římskou intervencí vrátil roku 163. Jeho nástupcem se stal Vologaisés II., syn parthského krále Vologaisa IV. a otcův korunní princ; arm. Vagharš. Kraloval do roku 198. Armenské křesťanské kroniky o něm hovoří jako o synovi "krále" Tigrána, svého předchůdce na trůnu v letech 178-198, kdy měl otec padnout ve válce s Chazary, viz tam; sladit tuto éru s parthskými ději věrohodně je prakticky nemožné.

Znamená to, že pravděpodobně se smrtí M. Aurelia nebo krátce před ní spadla Armenie do parthské sféry vlivu a to při Commodově nezájmu zjevně též bez války.

 

***********************************************************

179. 
Ol. 239,3

490 SE
426 AE
Athénodóros Agrippás z Iteje
a. u. c. 932
Imp. Commodus II a P. Martius Verus II
suff. L. Aemilius Iuncus a L. Albanius Saturninus (?)

coss. suff.: T. Flavius Claudianus a L. Aemilius Iuncus

M’. Acilius Faustinus a L. Iulius Proculianus

***********************************************************

Iazygové a Búrové vyjednávali s Římany o spojenectví proti Markomannům s Quádům. M. Aurelius jim z předcházející smlouvy roku 175 řadu omezení odpustil kromě těch, týkajících se volné plavby po Istru a cest na ostrovy v deltě Dunaje. Průchod k Roxolánům jim též ponechal.

Území Markomannů s Quádů okupovalo na dvacet tisíc římských vojáků a síť pevností dohlížela na klid od soudobé Moravy a Slovenska po rumunské Karpaty. Když se Quádové rozhodli opustit svá slovenská sídla a vydat se k Semnonům sídlícím kdesi mezi Labem a Odrou/Albis a Viadua n. Vildua, M. Aurelius jim to nedovolil, armádou zablokoval cesty a zabránil národu v exodu na západ.

Za to umožnil třem tisícům Narisků/Varisků po jejich porážce v poli, viz zde níže, národu žijícímu po boku Markomannů a Quádů mezi soudobým Bavorskem a Slovenskem, aby se usadili na římském území, tedy na jih od Dunaje (v Nóriku n. Pannonii).

Pokud se dařilo Římanům v té době kontrolovat cesty mezi Quády a Markomanny, lze předpokládat, že měli v moci území pozdější Moravy až po slezskou hranici ne-li severněji. Znamenalo by to, že filosof M. Aurelius Antoninus byl v Germánii úspěšnější než Augustus a celá iulsko-claudijská dynastie. Osud nyní podruhé zabránil Římanům zmocnit se zemí na sever od Dunaje, viz rok následující.

Zřízeno stálé ležení Castra regina/dnešní Regensburg/Řezno. Z této doby pochází nápis z Laugaricionu n. Leugaricionu/dn. Trenčín pořízený M. Valeriem Maximianem, jehož armádní karieru známe z nápisu z numidského municipia Diana Veteranorum poblíž Lambaese/dn. Ajn Zana v DZ. Rodák z Poetoviony v boji osobně zabil vůdce Naristů Valaona, viz zde výše. 

Snad t. r. v Edesse v Orrhoéně zemřel král Ma'nú VIII. Filorhómaois (na trůnu od roku 139 s přestávkou v letech 163-167). Panovníkem orrhoénských Arabů se stal jeho syn Abgar IX. zvaný Veliký, jako římský občan L. Aelius Septimius Severus Abgarus. Zemřel roku 216 za tažení Antonina zvaného Caracalla do Mesopotamie. Poslední dva roky s ním spoluvládl syn Abgar X.

Abgar Veliký přijal křesťanství, srov. však Abgara V. a rok 4-, a jeho království se stalo prvním ze států, kde Ježíšův monotheismus se stal kultem státním. Roku 192 doložena křesťanská obec v Edesse, roku 202 povodeň zničila její kostel. Abgar IX. se po přestupu na novou víru svérázně vymezil vůči tradičním kultům: dával usekávat ruce fanatikům kultu Thar'athy/Atargatis n. Derketó, kteří se v transu vykastrovávali, a prý tak kult v Orrhoéně vymýtil.  

• Abgar IX. bývá označován též jako Abgar VIII. a jeho existence není všeobecně přijímána (srov. k tomu rok 163).

 

***********************************************************
180. 
Ol. 239,4

491 SE
427 AE
Klaudios Démostratos z Melity
a. u. c. 933

L. Fulvius [...] C. Bruttius Praesens Min[...] Laberius Maximus Pompeius L[...] Valens Cornelius Proculus [...] Aquilius Veiento II vulgo C. Bruttius Praesens II a Sex. Quintilius Condanus

***********************************************************

17. února byla v Dúrách na Eufrátu (Európos) uzavřena smlouva o koupi vinice u vsi Nagabata nejvyšším úředníkem města Héliodórem, synem Lýsiovým. Stratégos kai epistatés tés poleós vyplácel podíl svého bratra Lýsia za pět set drachem.

17. března zemřel na úspěšném, ale nedokončeném tažení proti Germánům v nejzápadnějším garnisonním městě pannonském Vindoboně/dn. Vídeň M. Aurelius Antoninus. Byl už nějakou dobu nemocen, ale podle jedné verse byl zavražděn svým lékařem, který se chtěl zalíbit Commodovi. Císařova poslední slova byla heslem, které dal tribunovi své stráže: „Jdi za východem slunce, já už zapadám/apelthe pros ton anatellonta, egó gar édé dýomai.“
    Jeho popel uložil syn v Hadrianově mausoleu. Byl to zbožný muž, jak se na pozdního stoika slušelo, a velkorysý ke svým poddaným, srov. jeho panovnické krédo roku 161. Žil 58 let, deset měsíců a 22 dnů, císařem byl devatenáct roků a jedenáct dnů. K filosofii ho přivedli Cornelius Fronto a Claudius Herodes, později Iunius Rusticus s Apollóniem z Níkomédeje (nebo z Chalkidy či Chalkédonu), oba stoici. Apollónia, jehož mu za vychovatele přivedl Antoninus Pius, miloval a jeho smrt oplakal: ač filosof, u dvora se Apollónios proslavil důsledností, s jakou se domáhal svých honorářů.
    Když byla císařská pokladna v důsledku válek prázdná (srov. stav za Antonina Pia roku 161), dal M. Aurelius na Traianově foru vydražit palácový majetek, oděvy, stolovací nádobí, manželčiny hedvábné šaty a šperky; akce trvala dva měsíce. Když byli barbaři poraženi, majetek vykupoval zpět, měl peníze z kořisti (tedy hlavně prodeje otroků), nikoho však k odprodeji nenutil.

K lidem jiných názorů byl tolerantní a nedopouštěl se žádných zlovolností (událost možná náleží do roku 169). Ve svém synovi Commodovi s blonďatými kučerami se ovšem krutě mýlil a prý to dva dny před smrtí sdělil přátelům: "Nevadí mi, že zemřu, ale že zanechávám po sobě takového syna."
    Jestliže od roku 96 vládlo do roku 180 pět císařů, v dalším století do roku 284 jich bude 29. Zároveň skončila epocha římského míru/pax romana, který Římané vnutili sousedům. M. Aurelius nepochybně patřil mezi nejskvělejší postavy evropských politických dějin. Sex. Aurelius Victor, autor zachovaného stručného výtahu z císařských dějin, o M. Aureliovi uvedl: "Kdyby se do těch časů nenarodil, jakoby jedním rázem by se určitě zhroutil celý římský svět. Vždyť klid od zbraní nebyl nikdy a po celém Orientu, Illyriku, Itálii a Gallii zuřily války; zemětřesení se zkázou měst, povodně, časté epidemie morové, druhy kobylek ohrožující pole, vlastně nic z toho, čím bývají lidé v největší tísni potíráni ani nelze říci nebo vymyslet, co by za jeho vlády neřádilo."

Novým císařem se stal L. Aurelius Commodus, jak znělo jeho rodné jméno. V řadě „adoptivních císařů“ to byl jediný případ přechodu vlády z otce na vlastního syna, nicméně zjevně přechod nejhorší, na vládce s jednou z nejhorších pověstí v dějinách říše: přitom byl prvním z augustů, kteří se narodili v purpuru. Jako otcův spoluvládce se od roku 177 jmenoval Imp. Caesar L. Aelius Aurelius Commodus Augustus (k tomu se vrátil roku 191, viz) a nyní bez spoluvládce změnil jméno podle otce na Imp. Caesar M. Aurelius Commodus Antoninus Augustus (19); v historii je znám jako Commodus. 

Měl sice díky otcově péči vynikající vzdělání a nejlepší učitele v říši, zůstal však bez vojenských zkušeností, které měli všichni jeho předchůdci od Flaviovců s výjimkou Nervy. Navíc vojenský život a disciplinu ze srdce nesnášel; přitom ve vojenských leženích vyrůstal. Miloval velkoměstský život a radovánky, to, čeho mu otec nedopřával. Je pokládán za jednoho z nejmizernějších vládců Říma.  

    Commodus se narodil 31. srpna 161 v Lanuviu a zavražděn byl v Římě 31. prosince 192. Ženat s Bruttií Crispinou, dcerou C. Bruttia Praesenta, kterou někdy po roce 183 obvinil z cizoložnictví, vypověděl na Capri a později dal zjevně tam zavraždit. V pěti letech ho otec jmenoval caesarem, v sedmnácti spoluvládcem-augustem. Většinu dětství strávil s otcem na taženích proti Germánům na dunajské hranici mezi dnešním Rumunskem a Dolními Rakousy.

Uzavřel mír s Markomanny, Quády, Iazygy a Vandaly nehodný dosavadní římské politiky, třebaže armáda stála pravděpodobně před totálním vítězstvím: M. Aurelius už plánoval zřízení provincie Markomannie a Sarmatie. Už nikdy nebudou mít Římané takovou příležitost uchytit se natrvalo v Germánii. Ačkoli Commodovi otec radil válku dotáhnout do konce, syn měl jiné preference: těšil se na luxus říšské metropole a v okamžiku promrhal obrovské mnohaleté armádní výdaje vynaložené otcem na uklidnění severní hranice. 

Quádové museli poskytnout armádě kontingent třinácti tisíc bojovníků, Markomanné méně. Neměli válčit s Vandaly/Vandily, Bury a Iazygy, vydat přeběhlíky a zajatce. Commodus jim snížil roční tribut, sněmovat jim povolil jednou měsíčně a za dohledu římského centuriona a za to vše nařídil vyklidit všechny předsunuté pevnosti na jejich území s výjimkou demilitarisované zóny při hranicích. Římané tedy opustili oblast novodobé Moravy a Slovenska.
    Stejný mír dostali Burové s tím, že nebudou nikdy pobývat ani pást dobytek pět mil od hranic Dákie. Její tehdejší správce C. Vattius Sabinianus Iulius Hospes (?) povolil dvanácti tisícům Dáků žijícím mimo provincii se na římském území usadit. Vše nasvědčovalo tomu, že nový císař z vyhrané války spíše prchal, srov. stejný osud římských výdobytků v Británii roku 211 po smrti L. Septimia Severa. 

22. října se Commodus triumfálně vrátil do Říma v čele celé armády, kde na rozdíl od svého otce strávil většinu své vlády. Do triumfálního vozu k sobě vzal i svého milence Saótera a líbal ho. Senátory i "vojskem" si dal odhlasovat, že nemá nadále opouštět svůj římský palác, tedy táhnout někam do války. Když později uvažoval o nějaké expedici s osobní účastí, byl zadržen "senátem a svým lidem".

Město měl opravdu za své: Řím nově "založil", prohlásil za své vlastnictví a přejmenoval Město na Colonia Lucia Annia Commodiana (viz rok 190). V září 192 si přidal ke jménu Hercules a dal se prohlásit za potomka Iovova syna, Hercules Romanus. Senát ho nenáviděl, lidem a armádou byl naopak milován. Vládl režimem vůči elitám despotickým a v extravaganci, ztřeštěnostech a krutosti soutěžil s Gaiem i Neronem; na rozdíl od nich se však v sexualitě zjevně neodchyloval od dobových zvyklostí. 

Blonďatý kudrnatý silák vyškolený učiteli mnoha svobodných umění, jak si přál otec, miloval zábavu v cirku, neúnavně vystupoval v aréně. Zápasíval s gladiátory mečem železným, zatímco soupeři byli vybaveni olověným. Jistý Scaeva, kapacita mezi zápasníky a chlapák, si však proti němu nevzal do arény nic a řekl, že oběma postačí jeho, principův, meč. Vystrašený Commodus se pak více věnoval zápasům se zvěří a ke gladiátorům přistupoval opatrně; srov. však rok 191+.

Praefectem praetorio zůstával první dva roky Commodovy "vlády" P. Tarrutienus Paternus, od roku c. 168 Markův tajemník ab epistulis latinis, pak legát v poli a od roku asi 177 v praefectském úřadu. Když dal za účast na spiknutí sestry Lucilly roku 182 popravit Saótera, viz rok 185, byl intrikami svého kolegy Tigidia Perennia (Sex.?) dohnán sám na popraviště.

Saóteros byl osobní přítel Commodův a jeho tajemník ložnice/a cubiculo, s nímž mladý císař po boku na voze vjel v říjnu do Města. Perennis jako praefectus praetorio a prakticky vládce říše v duchu Seianově v éře Tiberiově vydržel tři roky, než byl po intrikách Cleandrových/Kleandrových po podivné vojenské vzpouře roku 185 popraven. Jeho nástupce propuštěnec Cleander byl popraven roku 189. 

Commodus a jeho lidé připravili o život hodně senátorů, vyčísleno to však chronografy nebylo, respektive žádný údaj se nezachoval (o dvě staletí později byl kupodivu excerptorem Sex. Aureliem Victorem hodnocen celkem positivně). Lidé, kteří byli ve váženosti za Commodova otce a Commodus je dobře znal z otcových tažení, jako legát a manžel Filosofovy dcera Annie Aurelie Galerie Lucilly, nejstarší sestry Commodovy (vdovy po L. Verovi) Ti. Claudius Pompeianus (srov. rok 167 a 169), P. Helvius Pertinax, legát a praefectus urbanus, a C. Aufidius Victorinus, cos. 183 po císařově boku a praefectus urbi, však dál zastávali funkce v administrativě, což poněkud zpochybňuje obraz krvelačného vládce Commoda v zachovaných literárních pramenech.

Pompeianus byl také nejváženějším u dvora, který přemlouval Commoda, aby dokončil otcovu válku a nespěchal tolik do Říma, po němž se stýská ostatně všem: "Domova tam (v Římě) budeš užívat i později po většinu času. Vždyť tam je Řím, kde pobývá zrovna císař/ekei te hé Rhómé, hopú pot'an ho basileus." Srov. s rokem 68+, kdy vojáci zjistili, že bez nich vládnout nelze a Říma s jeho tradičními úřady k tomu není třeba.   

Byl prý krutý od dětství a ve dvanácti kázal vhodit do pece otroka za to, že se voda v lázni náhle oteplila, což měl postižený na starosti (vychovatel však spálil na místo lázeňského otroka beraní kůži a její smrad uchlácholil korunního prince). Ještě za otcova života si po vzoru L. Vera založil v paláci hospodu s bordellem, jezdil veřejně se spřežením, žil s gladiátory; otec si přesto myslel, že by z něho bude dobrý nástupce. Nedožil se toho, že za Commoda vládl velitel jeho gardy, viz rok 182, a že si syn bude vydržovat v paláci harém tří set žen, svobodných i prostitutek, a stejného množství mladíků.

V Británii se začalo kolem t. r. se stavbou městských zdí Londinia (do roku c. 250). Obvod tehdejšího města v podstatě zachovává dodnes hranice obce City of London.

Někdy v této době žil grammatik Helenius Acro n. Acron, autor komentářů k latinským klasikům (Terentius, Horatius, Persius). O generaci mladší byl grammatik Pomponius Porphyrio, autor scholií k Horatiovi. Srov. dále roku 350.