Aq-Ara (1)

Aqaba§ viz al-Aqaba

Aqba-chammu, amor. dyn. v Karáně, manž. Iltany§ 1779

Aqen, vládce Hyksů§ 1720

Aqen, nezn. k. Třinácté dyn.§ 1676

Áqíbá ben Jóséf, Akiva, rabbi podněcující povstání bar Kochbovo§ 132+

Aqiwaša, Eqeweš, možná lidé z Achchíjawy (?), jeden z "mořských národů"§ 1233

Aqqi, zahradník, vychovatel Šarrukénův§ 2371

aquae, vodovody v Římě (ve spojení aquae ductió, ductus aquae, aquárum):§ 64+, 98+  

aqua alexandrína§ 226+

aqua Anió vetus§ 271

aqua Anió novus§ 35+, 52+ 

aqua Appia§ 312

aqua Claudia§ 52+

aqua Iúlia§ 33

aqua Márcia§ 144

aqua Tráiána§ 86+, 109+ 

aqua Tepula§ 124

aqua Virgó§ 33

O zneužívání veřejných aquaduktů soukromníky a zásah censora M. Porcia Catona viz roku 184. Generální opravu římských vodovodů provedl během své aedility roku 33 M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému. Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Kvalita římských vod byla chválena ještě ve druhém století n. l. Galénem.

Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gáius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió/aqua Claudia (protože dokončena až roku 50). Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.

Roku 111 zahájena stavba aqua Tráiána a o sto let později aqua Alexandrína. Za Konstantína I. bylo ve Městě devatenáct přívodních vodovodů, srov. pod lázně.

Při stavbě vodovodu Márcia měl stát smlouvy s třemi tisíci stavebními mistry. Každý z nich měl určitý úsek nebo službu a zakázku splnil s pomocí svého teamu, většinou otroků. Nejdelší z vodovodů opravil a modernisoval svým nákladem roku 33 M. Vipsánius Agrippa za svého aedilského úřadu.

Nejstarší dosud v provozu vodovod severně od Alp je ve švýcarském Windischi v Aargau, který kdysi sloužil legionářskému vojenskému táboru a castru Vindonissa. Je dlouhý 2,2 kilometry, voda slouží klášteru Königsfelden a nemocnici a obec ji používala ješt před sto lety.

Aquae Auréliae, osada v kraji agrí decumátés, dn. Baden-Baden§ 259+

Aquae Cutiliae, sabínská obec u Réate, pokládáno za střed Itálie, dn. Terme di Cotilia§ 79+, 81+ 

Aquae Fláviae, též ad Aquás, osada/múnicipium s garnisonem v Gallaecii, dn. Chaves na severu P§ 75+, 347+ 

Aquae Helveticae, osada kelt. Helvétiů, dn. Baden v Aargau/CH§ 69+

Aquae Sextiae, m. v Narbonské Gallii, řím. kolonie na území Sallúviů, první řím. osada založená v Galliích vůbec, zakladatelem C. Sextius Calvínus, dn. Aix-en-Provence§ 123, 102

Aquae Sulis, osada brit. Belgů v Anglii, dn. Bath v Somersetu§ 43+

Aquila, propuštěnec, autor těsnopisného systému§ 8 a viz těsnopis

M. Aquila Iúliánus§ cos. 38+

Aquiléia, řec. Akyléiá, m. ve Venetii§ 186, 181, 178, 175, 171, 148, 131, 115, 12-, 69+, 167 až 169+, 235+, 238+, 270+, 296+, 340+, 343+, 345+, 351+, 354+, 361+, 387+, 388+     

Roku 425 zničena Attilou, 452 obnovena jižněji jako A. nova či Gradus, dn. Grado. V Aqu. končila jedna z jantarových cest od Baltu. Na římském území vedla z Carnunta, metropole Horní Pannonie kolem jezera Pelso/Peiso, Neusiedlersee, č. Neziderského (pokud nebylo Pelso jezerem Blatenským, Balatonem, Plattensee).    

Aquilínus, řec. Akylínos, neoplatónik n. křesťan, ž. Plótínův§ 270+

Aquílius, autor palliát§ 174, 154

Aquílius, centurió pověřovaný likvidací oponentů za Commoda a Dídia Iúliána§ 193+

C. Aquílius Flórus§ 260, cos. 259

Q. Aquílius Niger§ cos. ord. 117+ 

C. Aquíllius Proculus§ cos. suff. 90+ 

M. Aquílius Régulus, advokát a udavač§ 66+

C. Aquílius Tuscus§ cos. 487

M’. Aquílius§ 1. cos. 129, 126, 89, 88, o. č. 2?; 2. cos. 101, 129, 89, 88, s. č. 1?

Aquilónia, m. v již. Samniu, později součást Kampánie, kde dodnes pod jménem Lacedonia (místně Chiancarelle), z osk. Akudunniad (?)§ 293

Aquincum, řec. Akúinkon, m. v Pannonii, pův. osada keltopannonských Aravisků/Eravisků, dn. na území Budy/Budapešti§ 103+, 200+, 375+

Aquínum, m. Volsků v Latiu, řec. Akyínon/Akúinon, dn. Aquino§ 65+

Aquítánia, jihozápad. část Gallie§ § 107, 72, 56, 51, 28, 16-, 39+, 68+, 85+, 186+, 260+, 271+, 358+, 363+, 392+    

Obývaná Ibéry a Kelty z kmenů Ausků (hl. m. Elimberrum či Elimberra Augústa, dn. Auch v Armagnacu), Bigerriónů (dn. kraj Bigorre), Cocosátů, Elusátů. Další: Garrumnové či Garunnové (snad souhrnné označení pro obyvatele obou břehů dn. Garonne), Gatové (dn. kraj Gaur), Konvenové u pramenů Garumny, Ptiátové, Sibulátové, Sotiátové, Tarbellové (u dn. Dax v Gaskoňsku), Tarusátové, Vásátové a Vocátové (oba v dn. kraji Bazadois). Augustem bylo jméno A. přeneseno na provincii Gallii Aquitánii sahající od Pyrenejí po Loiru a zahrnující původní území národů, kteří mezi Aquitány nepatřili (Santonové, Biturigové, Kadurkové, Lemovikové &c.).

Ára pácis augústae, „Oltář vznešeného míru“, v Římě, vystavěn Augústem mezi 4. červencem 13, kdy o něm padlo rozhodnutí, až 30. lednem roku 9 v Římě u příležitosti padesátých narozenin Lívie§ 13

Oltář byl restaurován za diktátora Mussoliniho. Řada originálních kusů oltáře, které se začaly objevovat od 16. století, je v neitalských museích. Roku 1879 byl identifikován a 1938 na Augústovy narozeniny nově odhalen. 21. dubna 2006 byla nad oltářem otevřena svérázná museální budova amerického architekta Richarda Meiera, první budova postavená ve starých hranicích Říma od dob fašistických (stavěno od roku 1998).

Ára Ubiórum n. Oppidum U., sídel. osada Ubiů, pozdější Colónia Claudia Ára Agrippinensium/CCAA, "Klaudiova osada Oltář Agrippiňanů", dn. Kolín/Köln; viz též pod Ubiové. Jméno podle Agrippíny, dcery Germánikovy a manželky príncipa Ti. Claudia, která se tu narodila§ 38-, 14+, 15+, 29+, 46+, 49+, 50+, 69+, 70+, 83+, 97+, 98+, 255+, 260+, 269 až 271+, 273+, 280+, 310+, 355 až 357+, 387+      

Árae Fláviae, "Flávijské oltáře", ležení v Horní Germánii, dn. na jeho místě  Rottweil v Badenu-Württembergu§ 73+, 262+ 

Árae Philaení, řec. bómoi tón Filainón, u Rás Lanúf v LAR§ 631 a viz Filainoi 

 

arabarchés, někde alabarchés, slovo náplně a původu neznámého, alexandrijský úředník vybírající transitní poplatky od egyptských Arabů§ 35+, 38+, 39+, 46+ a viz pod Arabie

Arabiá (řec.), Arabia (lat.), Arábie, Arabové, akkad. Aribi, ass. též Urbi§ před 6000, 5999, 3500, 2737, 2255, 2150, 1942, 740, 736, 734, 720, 715, 701, 700, 699, 676, 671, 652, 650, 648, 600, 599, 555, 550, 526, 480, 445, 400, 387, 341, 332, 331, 330, 324, 323, 311, 300, 286, 280, 253, 166, 160, 145, 144, 141, 135, 129, 121, 117, 109, 104, 101, 96, 88, 85, 71, 69, 65 - 63, 54, 53, 48, 46, 32, 31-, 1+, 3+, 9+, 35+, 36+, 38, 44+, 46+, 49+, 106+, 115+, 130+, 162+, 163+, 199+, 201+, 205+, 208+, 218+, 224+, 227+, 244+, 250+, 254+, 270+, 274+, 289+, 325+, 350+, 377+, 378+, 382+, 388+, 393+             

Souhrnný název pro nomády (badawí) původem z Arabského poloostrova, později i jednoho jazyka v Syrii, Palaistíně, Egyptě a Arábii; viz též pod jednotlivými státy Saba', Ma'ín, Qatabán, 'Ausán, Hadramút/Hadramí, Nabatajové atd.; o beduinismu a městství, kmenech, klanech atd. viz pod Mesopotamie.

Arabští Qedarové obývali a stěhovali se podél dnešní saúdsko-jordánsko-irácké hranice po Sínaj až k Nilu již v 7. století. V hellénismu zcela převládlo arabské ethnikum ve vnitrozemních městech a osadách části Palaistíny, celé Syrie (kraj po obou březích Eufrátu se již v Xenofóntově době nazýval Arábií), Mesopotamie a v pouštních oblastech Egypta mezi Nilem a Rudým mořem (za hellénismu a Římanů pod úředníkem se jménem arabarchés); srov. např. Petrá a Nabatajové, Palmýra, Emesa a Arethúsa, Chalkis, Edessa, Berroia, Charax, (H)atra (al-Hadr), Singara (hlavní město Arabů-Praetavů, jak latinsky u Plinia), Itúraiové, Skénitští Arabové atd.

Předislámští Arabové byli logicky polytheisty, resp. henotheisty. Muslimští monotheisté nazývají své dějiny před prorokem Muhammadem džáhilíja, "dobou nevědomosti".

V 1. st. n. l. klade encyklopedista Plínius severní hranici arabských sídel do pohoří Amános mezi Syrií a Kilikií (zhruba dnešní syrsko-turecká hranice). • Od Singar, arab. Sindžár, se zřejmě jmenují Sindžárové, součást dnešní velké kmenové federace Šammarů. Původ jména leží asi v akkadském n. amorejském "hory Šaggarovy", sum. kur.ra (d) char(.ra), lokálního boha Šaggara n. Saggara. 

Staří zeměpisci rozlišovali mezi „Západní Arábií“, která se rozprostírala mezi Egyptem a Syrií, a mezi „Arábií bohatou na koření“ (řec. A. arómatoforos, tj. kořenínosná - plodná), což je prostor Arabského poloostrova. Aby mohl Kambýsés dobýt Egypta, uzavřel pakt s králem Arabů kontrolujícím vyprahlé končiny mezi Palaistínou a Nilem, viz rok 525. 

Hornaté území Sinaje a záp. části dn. Jordánska, které ovládali Nabatajové, bývalo nazýváno také Skalistou Arabií, Arabiá hé oreiné, lat. Arabia Petraea dle sídelního města Nabatajů. • Středověké evropské označení pro Araby a mohamedány bylo Saracéni, srov. tam.

Arabové Skénitští/Skénitai, nomádi několika kmenových seskupení ve vnitřní Syrii a v Mesopotamii, v Syrii byla jejich centrem Bambyké (Edessa, Hierápolis), asi Palmýra/Tadmór, srov. rok 41, v Mesopotamii Skénai „Stany“ (Artemita), viz také pod Mesopotamiá a rok 141 a 71.

Arabské kmeny beduínské i usazené lavírovaly mezi římskou a parthskou mocí a od obou byly obvykle nazírány jako autonomní ethnické skupiny, jejichž fýlarchové, "kmenoví vůdci", měli právo vybírat vlastní poplatky za průchod svým územím. Prvním arabským státem v Mesopotamii s "pevnými" hranicemi byla na jihu v okolí dn. Basry Charakéné-Meséné, viz tam.

Na severu Mesopotamie poblíž dn. Mosulu v prvních dvou staletích n. l. existovalo arabské království pod parthským a posléze římským protektorátem s centrem ve výstavném a silně opevněném městu Hatra/Atra/arab. al-Hadr, které roku 240+ vyvrátili Peršané. Město bylo zasvěceno hierápolské rodinné triadě Hadada a Atargatidou a synem Simiem, ale na některých micích je Hatra označována za město Šamašovo, tedy kultovně ryze mesopotamsky.

O syrském původně aramajském Tadmóru/Palmýře viz tam, stejně jako o prvním křesťanském státu dějin, Orrhoéně, jemuž vládla arabská dynastie. Jako vasalové Sásánovců od 4. do 7. století vládli předislámští banú Lachm, Lachmovci/Lakhmid alias al-Manáthira/al-Mundádhira držící se nestoriánství. Sídlem království byla al-Híra jižně od irácké Kúfy. Epitaf krále Imrú'al-Qajse z roku 328+ v syrské an-Namaře (u města Šahbá, staré Filippúpole, rodiště císaře Philippa Araba) je raný příklad arabštiny psané nabatajským písmem. Nejstarším známým nabatajským nápisem je dedikace velitele jízdy králi Aretovi IV. na pískovci z az-Zantur v Petře z 1. století n. l., podle jednoho odhadu z února roku 10+ (odtud se vyvíjelo soudobé písmo arabské).   

Na území dnešního JOR a jižní Syrie paralelně existovalo křesťanské království Ghassa, Ghasásina či Ghassán/Gassán (jméno podle pramene v Hauránu). Z velké části se aramaisovali a hellénisovali a patří k základům dnešní syrské populace. V šestém století zůstávali Ghassánovci východořímskými spojenci a jejich náčelníci mívali tituly římských patriciů a fylarchů všech nomádů od Aleppa po Jathrib (pozdější Madínu). Pokus spojit properského fýlarcha-šajcha Podosaka/Malechus Podosaces, hlavu sarakénských Assanitů z roku 363+, viz, s Ghassány nezní přesvědčivě též z toho důvodu, že nestál na straně Iuliánově. 

Proti nomádům z nitra Arábie tvořili nárazníkovou zónu. Na sever Arábie přišli kolem roku 250 n. l. s králem Džafnou I. bin ‘Amrem z jemenského Maaribu/Ma´ribu, kde se po velkých deštích provalila přehradní hráz, na jejíž vodě byli závislí. M. Iulius Philippus, jeden z Arabů v galerii římských císařů, byl z ghasánského kraje, viz zde výše (vládl v letech 244-249).

S nimi šli kolem roku 115 př. n. l. na sever Tajjové, předkové dnešních vlivných Šammarů (žijí na severu Saúdské Arábie, v Jordánsku a v Iráku).

Vynikli ghassánští králové Arethás čili arab. al-Harith (Háris) V. bin Džabalá (srov. nabatajské krále Aréty/Harithath; vládl 529-569) a jeho syn al-Munzir/Mundhir III., řecky zvaný Flavios Alamundaros (569-581). Jat Východořímany byl roku 582 poslán s rodinou do exilu na Sicílii: první Arab trvale usazený na západě. Vyznáním byli miafysité (henofysité, jakobité), tedy křesťany. O rok později ho následoval je syn a nástupce an-Nu'mán VI.

Po velkém vítězství muslimských Arabů na řece Jarmúku v srpnu 636 nad Východořímany s jejich spojenci (včetně Franků a Slovanů) padlo roku 638 i ghassánské křesťanské arabské království. Poslední jeho král Džabalá bin al-Ajham odešel na římské území: nakonec bojoval na severu dnešního Řecka proti invasi Bulharů.

Nástupcem zaniklého státu se stal beduínský kmen Kalb spřízněný s Umajjovci. Na něj navazují moderní Rualové. Srov. pod Saracéni, ale také Plíniovu poznámku, že na syrském břehu Eufrátu sídlili Rhoalové/Rhoalí, což by mohlo souviset se jménem Ruwejlí (sg.) a Ruwalláh, Rwala (pl.), Rualové.

Na ghassánském území s množstvím staveb po Římanech se dlouho držel zvyk stavět pouštní zámečky, kusajr. Umájjovci měli v módě jezdit z Damašku do „divočiny“ mezi beduíny, z nichž vzešli, popřípadě plnily administrativní roli.

Nejznámější jsou: Napodobeninou římské pevnůstky byl v dnešním Jordánsku Qasr al-Charání (stavitelem byl kalífa Walíd I., který vládl v letech 705-715), nedostavěný Qasr at-Túbá v Jordánsku, nedostavěný ale s výzdobou Qasr al-Mšatta rovněž v Jordánsku.

Nejslavnější je Qasr Amra v Jordánsku, kde českorakouský orientalista Alois Musil objevil kresby mužských i ženských (sic) a zvířecích postav, v jordánském Chirbet al-Mafdžar podobajícím se irácké Hatře se uchovala mosaiková podlaha se sochařskou výzdobou (hlavičky) a sochou (zřejmě kalífy, sic!). V Syrii jsou dva zámečky jménem Qasr al-Hér, východní a západní, oba z asi jedenáctého století.

Arabiá Eudaimón, lat. Arabia Félíx, dn. Jemen§ 400, 25, 106+

Arabia Petraea, Petrajská A. (též „Skalnatá“), řím. provincie od roku 106 n. l.§ 219+, 244+, 270+, 274+, 302+ a viz Arabiá, Arabové

Arabiá, syrské a mesopotamské Poeufrátí až po Babylónii§ viz pod Parapotamiá

Arabiá, eg. nomos, Arabské pohoří mezi Nilem a Rudým mořem§ 525, 285, 270

Arabské moře§ viz Erythrá thalassa

Arabové mesopotamští/skénitští§ 115+, 116+, 193+, 195+, 198+, 270+, 270+, 274+, 363+       

Arabové a Arabský poloostrov ve starém věku

Z hlediska ethnografického patří A. ke kavkazské rase, do její středomořské podskupiny. Podle tradice vyšli A. ze dvou skupin. První skupina, Bajdá (Baidah), dávno vymřela (známe jména kmenů jako Ád/Aad, Thamúd, Tusam, Džadís, Amlíq). Druhá skupina Baqíja se rozdělila. Jižní, hlavně usazení Arabové mají předka jménem Qahtán („čistí Arabové“, al-'Arab al 'Áribá), severní, hlavně beduíni, Adnána („arabisovaní A., al-'Arab al-musta'ribá).

Tradice, zřejmě odvozená od biblické, dělá z Adnána a snad také z Qahtána potomka Išmaéla, syna Abrahamova. Stará rivalita mezi arabskými větvemi přežila věky. Ještě v 50. letech minulého století byli jemenští imámové z rodu 'Alíd Zajdí do 1962, Muhammadovi potomci, tedy „severního Araba“, zváni Adnání.

Rasová příbuznost původního semitského obyvatelstva Arábie není dnes už zřetelná. Theorie, podle níž je Arábie vlastí národů se semitskou jazykovou a hmotnou kulturou, se nepotvrzuje. Původní arabská populace pocházela odjinud. Na březích Rudého moře žilo africké obyvatelstvo, íránské na jihovýchodě a na severu lidé aramajského (= syrského) původu.

Rasová příbuznost starých Jemenců zůstává záhadná. Jejich kultura vykazuje podobnosti se semitskými civilisacemi oblasti Úrodného půlměsíce, písmo je odvozeno od jihosemitských. Obvykle se soudí, že severní vliv se prosadil spíše díky kulturní expansi než imigraci.

Mezi beduínskými skupinami panovala nevraživost a po staletí spřádaly spojenectví a nepřátelství, která v podstatě zanikla až v novověku vznikem Saúdské Arabie a konsolidací dalších monarchií na Arabském poloostrově. Podle údaje cestovatele Aloise Musila před první světovou válkou u bojovných Huétátů (Huwaitát, Howeitát) v dnešním Jordánsku umíralo stářím na lůžku jen pět mužů ze sta (sic!).

Jižní Arábie leží v monsúnové oblasti Indického oceánu, což umožňovalo od c. 2000 rozvoj zemědělství (srov. 550 metrů dlouhou hráz zavodňovací nádrže Ma'aribu/Ma'ribu, Sadd Ma'árib, na Wádí Sabá´, zničena asi v 6. nebo 7. st. n. l.).

Psané dokumenty z první poloviny 1. tisíciletí pocházejí z míst v severním Hidžázu (oasa bibl. Dadán/Dedán, dn. al-'Ulá; al-Hidžr, řec. Hegra, dn. Madá'ín Sálih v Hidžázu v KSA se 111 nabatajskými skalními hroby, a Taimá´ na severovýchodu, vše asi též kmenové oblasti Thamúdů). V sv. Arábii u novodobého al-Qatíf bylo odkryto velké předislámské město s hradbami. Ovšem celkově jen několik nápisů lze pokládat za ryze arabské (většinou aramajské, řecké, latinské).

Na severu a ve středu Arábie tvořily jazykovou skupinu staré severní (proto)arabštiny od 5. století př. n. l. do asi čtvrtého století n. l. lihjánština, thamúdština/tamúdejština a safajština/podle kraje jižně od Damašku as-Safá, kde původně v novověku nápisy nalezeny. Jemenské dialekty staré jižní arabštiny byly minajština, sabaština, qatabánština a hadramauština.

Následovalo období „epigrafické“ arabštiny (z nabatajské podoby aramajského písma, vokalisace se objevila až kolem roku 700 n. l.), 4.-6. st. n. l., od šestého století klasická arabština. Sabaistika má ze středního období sabajských dějin (1. st. př. n. l. do 4. st. n. l.) k disposici více než deset tisíc nápisů, povětšinou však krátké votivní a náhrobní.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen včetně velkých částí Ománu a jihu KSA, obývaly čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v rítech všech kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Plavby egyptských králů za dřevem a kadidlem do země Púnt jsou známy od dob páté dynastie. První vyslal výpravu do oblasti dnešního Somálska a Somalilandu (nebo možná jen do přímořských oblastí dnešního Súdánu a Eritreje) král Sahure (c. 2491-2477).

Cesty obnovil za střední říše král Mentuhotpe III. (2010-1998). Výpravě velel Henenu, který z Egypta dopravil stavební materiál via Wádí Hammámat (arab. název) k moři a zde loďstvo postavil. V 28. roce krále Amenemheta II., kolem roku 1900, byl v Púntu jeho „admirál“ (arab. slovo: amir al-bahr, velitel moře) Chentechtajwer/Chentichetajwer.

Intensita obchodování jižní Arábie se severem, se syropalestinskou oblastí, prudce narostla v prvním století př. n. l. Odhaduje se, že v 1. st. n. l. se ročně exportovalo do Říma a na území říše sedm až deset tisíc velbloudích nákladů kadidla (Nero dal při posmrtních slavnostech za Poppaeu spálit roční světovou produkci kadidla).

Římané v 1. století n. l. naříkali, že jim uniká za sto milionů séstertiů vzácného artiklu do Indie a Arábie, že jim nepatří kontrola nad tímto obchodem. Augustova výprava do Jemenu ovšem byla fiasko a po něm to s dobytím země nikdo nezkoušel. V hellénismu a u Římanů platili Arabové za lidi bohaté právě z dálkového obchodování s kořením a kadidlem. Bohatí šejkové patřili k postavám antických příběhů (o Tisíci a jedné noci viz pod Mesopotamie).

Nejvíce pryskyřice se rodilo a urodí v Dhofáru/Zufáru, historickém kraji na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s přístavem Salála. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně kolem července za monsunu (charíf od června do začátku září) začíná „sklizeň“: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Neslouží jen k vykuřování chrámů zdůrazňující přítomnost bohů ale též jako žvýkačka na ovonění úst a jako léčivo.

Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do Mariaby/Ma’árib/Máribu a pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazily 3700 km a náklad prodaly u Středozemního moře, nicméně Strabón uváděl, že cesta z Ailány, dn. Eilátu, do Maribu trvala sedmodesát dnů, z Gerrhy čtyřicet. V hellénismu byla jeho hlavním tržištěm Alexandreia. Na trase bylo zboží mnohokrát překládáno a zpoplatňováno "ochrannými" cly místních autorit, takže cena se mnohonásobně zvýšila. 

Z přístavu Salály pluly stejným směrem lodi, připlouvali obchodníci z Indie a Číny. Význam tohoto regionu srazili až Portugalci, když se začátkem 16. století zmocnili dálkového obchodu mezi Asií a Evropou.

Sabajové (bibl. Šeba) měli svůj stát v době c. 950 až 115 př. n. l. s hlavním městem v Mariabě/Máribu. Žili na území v podstatě pozdějšího severního Jemenu (s hlavním městem Sana´á, Sana´á, „opevněné město“, zmiňovaného nápisně v 1. století n. l., pozdějí sídelní město několika chimjárovských králů).

Kolem 700 byla Saba theokratickým státem, regionální velmocí s monumentální architekturou a výraznými matriarchálními rysy ve společnosti, s vlastním písmem o 29 znacích, později s vlastní ražbou.

Vlastnictví půdy převládalo obecní, soukromé bylo zřejmě omezené. Kadidlové stromy však patřily rodinám a klanům a dědily se v mužské linii, tak jako dnes.

Výrazné byly královské domény (s královskými otroky, adám malikán), ale chrámový sektor nedoložen. Ze závislých skupin obyvatelstva v jižní Arábii jsou známi adám („otroci“, s.: ´bd = abíd?). Měli vlastní kulty, např. Qajnán v Šibám Suchajm, kde vlastnili domy, mohli téměř všechno, ale nesměli vlastnit zbraně a nesměli být pochováváni se Sabaji. Zřejmě šlo o podmaněnou ethnickou skupinu. Vedle adámů žila v otrocké závislosti skupina maqtawí.

Podle nápisu z roku 685 dobyl kolem roku 700 př. n. l. mukarrib Karib´il Watar I., v ass. textech Kariba-ilu, Aušán/Ausán a Hadramaut/Hadramút a ovládl produkci a obchod kadidlem.

Podle starozákonního příběhu měla prý sabajská královna Bilqís/Bilkís navštívit židovského krále Salomona a ohromit ho svou moudrostí a bohatstvím. Příběh, zdá se, vyšel spíše z dílny hellénistických židovských autorů snažících se zveličit moc malého židovského státu.

Postava královny žije v mohamedánské tradici jako kouzelnice Makeda a v ethiopské byla považována do roku 1974 za součást císařského rodokmenu.

Poslední ethiopský císař Hailé Selassié se pokládal za 225. jejího potomka. Roku 1975 byl rok po komunistickém puči uškrcen a jeho tělo zabetonováno do záchodu v palácové koupelně (odkud vyzdviženo a pochováno v císařské hrobce až roku 2000). Podle jiné pověsti, domácí, je prý Sana´á jedním z nejstarších měst lidstva založené Noahovým (Nóémovým) synem Šemem.

Od c. 650 př. n. l. měli Sabajové své osady na erythrejském pobřeží v Africe. Kolem 300 př. n. l. spojili celou jižní Arábii mezi Rudým mořem a Arabským pod svou moc. Kontrolovali východoafrické pobřeží, Azánii. Autokraticky vládli mukarribové, kněží-králové (královský titul přijal až mukarrib Šamír Juhar'iš z 3. st. n. l.).

Od prvního století př. n. l. je doložen v jihoarabské Sabě monarchotheismus: král byl spojován s kultem boha al-Maqáh/Almaqáh (zahnáno až ve 4. století n. l. křesťany a hebrejským náboženstvím). Almaqáhův kult pěstován též v říši Da'mot/Di'amat v oblasti Tigray a v Eritreji, viz tam a rok 600.

Roku 24 př. n. l. na krátko obsadil Ma'árib C. Aelius Gallus. Roku 260 n. l. obsadili zemi Sabajů Chimjarové/Homérité, prý císařem Constantiem II. byli získáni pro křesťanství, ale roku 575 se stali součástí říše perských Sásánovců. Po dobytí Jerúsaléma Římany roku 70 n. l. a vyvrácení Jahweho chrámu se ve větší míře i na jihu Arábie usazovali Židé.

Roku 517 n. l. přijal chimjárský vládce Júsuf Aš‘ar Jath‘ar, v islámské tradici Dhú/Zú Nuwás, židovskou víru, ničil křesťanské kostely a vyvražďoval křesťany v Nadžránu, údajně to bylo dvacet tisíc obětí (dř. Abá as-Saúd na jihu Saúdské Arábie; zemřel 525). Po jeho smrti Chimjárové obnovili své sympatie ke křesťanům, kteří měli po Arábii a hlavně v přístavních městech silné obce s biskupy.

Od čtvrtého století n. l. vytlačoval na jihu poloostrova monotheismus arabský polytheismus. Vedle judaismu, který šířily židovské osady mezi Palestínou a Jemenem, se uchytil rahmánismus, jistý jednobožský kult "milosrdného pána nebes a země". Není známo, v jakém byl vztahu k judaismu.

V horách ve středním Hidžázu u al-Ala se o kmenu Badáúní ještě začátkem 20. století tradovalo, že je židovského původu (Alois Musil). Bohaté oasy Tajmá a Dajdán (hlavní město kdysi Lichjánů, dnešní al-Ala/Ula v Nadždu-„Vysočině“, v pozdějším kmenovém území Saúdů) byly centrem judaismu v severní Arábii, nelze však určit, zda panující dynastii tvořili judaisování Arabové nebo přímo etničtí Židé. Jejich vládu ukončil až Muhammadův zeť Alí (Tajmu pak těžce poničilo zemětřesení roku 1157).

Roku 521 n. l. obsadili křesťanští Aithiopové (Chabašát) z Aksumu Jemen (arab. jumn znamená "štěstí, požehnání", jamín "pravá strana/pravice", zde "jih"), kde byli Dhú/Zú Nuwásem křesťané pronásledováni a naopak země se v následujících letech dostala pod znamení kříže. Ve velkých městech byly postaveny aithiopským vojevůdcem jménem Abraha kostely.

Kolem roku 540 n. l. přišlo na Arábii sucho, které omezilo hospodářské možnosti regionu. Například Muhammadův děd Šajba ibn Hášim alias Abdal Muttalib (zemřel roku 578) při cestě do Syrie za věštkyní, která měla rozřešit klanový spor, nemohl se svými lidmi na obvyklých místech nalézt vodu.

Roku 571 ztroskotala Abrahova výprava proti městu Mekka, aby ji pokřtil, neboť jeho vojsko pomřelo na choleru. Roku 575 vyhnal chimjárský král Sajf bin Dhi/Zi Jazan s pomocí perských Sásánovců Aithiopy, ovládl arabský jih, ale země odváděla do Persie tribut.

Od roku 597 byl dn. Jemen perskou provincií. Roku 628 přestoupil perský místodržitel v Jemenu Badhan k islámu a po roce 632 Jemen připadl rychle se rozšiřující říši muslimských Arabů.

V Jemenu se dlouho místy udržely křesťanské a židovské obce. Kalífa Umar (zemřel roku 644) deportoval křesťany z Nadžránu do Mesopotamie, prý aby celá Arábie zůstala jen muslimská. Přesto v Nadžránu žili křesťané ještě ve 13. století a na Sokotře ve století 16.

Svůj svět Arabové obvykle člení na východní část a západní. Východní země, Bilád aš-šám, je tradicionalistické arabské označení pro Sýrii. Je v rozsahu, jak ji vyměřovali ve starověku a hlavně Římané, tedy včetně dnešního Libanonu, Palestiny a severní části Jordánska.

Bilád aš-šám je východní částí pojmu Mašrik, označení celého arabského „Orientu“, tedy včetně Iráku a Kuvajtu a někdy včetně Egypta. Mašrik je protipólem slova Maghrib, „Západ“, který se počítá od Mauritánie po Libyi.

Márib byla jednou ze starověkých, byť odlehlých, metropolí s třiceti tisíci obyvatel, kteří žili za 4,2 km dlouhou hradební zdí na ploše 110 ha (pro srov.: homérovská Troja měla třicet hektarů). Bylo centrem obchodu s myrrhou (z arab. murr, hořký) a kadidlem. Odtud odcházely na sever do Arábie, Palaistíny a Mesopotamie velbloudí karavany pod synodiarchy, vůdci karavan (tak zváni v Tadmóru, a velkoobchodníci archemporové; velbloud byl v Arábii domestikován v průběhu 2. tisíciletí).

Celá oasa Máribu byla osídlena na padesát tisíc obyvatel. U města byl chrámový komplex Awam, kultovním místem Sabajů leželo v Sirwách, 40 km západně od Maribu. Byli zde pohřbíváni sabajští kněží, v Máribu byla těla zemřelých balena do látky napuštěné pryskyřicí kadidlovníku a průběžně ukládána do čtyřpatrových mausolejí po padesáti tělech. Když byla stavba plná těl, byla zazděna. Do pohřebních věží ukládali těla zemřelých též Foiníčané/Púnové a syrští Arabové, srov. desítky staveb rodových výškových hrobek v Palmýře, z nichž nejstarší je datována rokem 304 SE, tedy rokem 7 př. n. l.

Díky vyhlášené přehradní nádrži Sadd Ma´rib na řece Wádí Sadd, Řece hráze (kdysi Wádí Sabá) bylo okolí Maribu v pustině „rájem“. Pěstovalo se obilí, datle, víno. Ještě v perské době bylo známo na devadesát druhů jemenských vín a "Jemenci" byli proslulí výrobou alkoholu (mizr), medového vína (bit) a fasi (rozinkového vína s pižmem a kafrem). Milovali opojení (jako ostatně dodnes požívají qatt/kat) a byli velikými pijany. Měli výrazy pro opití ráno (sabuh), v poledne (qajl) a večer (fahma).

Pro Araby ze severu byli Sabajové-Jemenci později odstrašujícím příkladem a monotheistický Muhammad vyhlásil alkoholismu hluboké nepřátelství fungující v mohamedánském světě oficiálně dodnes. Za povšimnutí však stojí například některé pohádky z Tisíce a jedné noci, kde kalífa Hárún ar-Rašíd se svými lidmi nebo i jiné společensky vysoko postavené osoby víno pijí a u toho ponocují (sic!), totéž je známo z novoperských dějin. Balkánští muslimové a osmanští Turci na Balkáně i v Anatolii holdovali a holdují rakiji (raki). Podobně indičtí Mugalové. Džahángír (zemřel 1627) překračoval všechny zákazy. Holdoval opiu, vínu a pálence, až z toho byl nemocen, vyhledával hinduistické symboly, zalíbení našel v Marii křesťanských misionářů.  

Začátkem 21. století se začalo víno více pěstovat zase tam, kde bylo v šedesátých letech buď zakázáno, nebo vinice zestátněny a zacházely (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Syrie) a rozšířila se po občanské válce výroba víno v Libanonu.

Maribská přehrada měla 550 metrů délky a zavodňovala na 1600 hektarů půdy. Prolomila se v 5. a 6. století n. l., zničilo ji zřejmě v 7. století zemětřesení.

(pokr.)