559-550

559.

Ol. 55, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 195

 

************************************************************

Osadníci z Megar a Tánagry vedení Gnésilochem z Megar založili apoikie Hérákleiu na Pontu a Amísos. Přitom zotročili domorodé paflagonské Mariandýny (dohoda však domorodcům zaručovala, že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast).

Megarští v Černomoří založili ještě Mesémbrii (přesné datum neznáme, je možné, že se tak stalo až někdy brzy před rokem 510). Hérákleótští později založili svou vlastní apoikii Kallátidu (ani zde neznáme tradiční datum založení).

T. r. byli z Mílétu posíleni osadníci Apollónie na Pontu. Při této epoikii byl aktivní rovněž Míléťan Anaximandros (o apoikii viz rok 609). Apollónští později na severním okraji dnešního Burgaského zálivu založili osadu Anchialos, dnešní Pomorje (tradiční datum založení historiografie rovněž nedochovala).

 

U Peršanů v království Anšan zemřel Kambýsés I. (vládl od roku 590). Nástupcem se stal jeho syn s Mandanou, dcerou médského krále Astyaga, Kýros II./Kúruš zvaný Veliký, bab. Kuraš (vládl do roku 530). Jeho současníkem v království Parsa byl Hystaspés, syn a nástupcem Arsamův, otec Dáreia I. (viz rok 590)

Kýros II. brzy po svém nástupu dokázal svou rukou spojit (historiograficko-politologický úhledný pojem zní: „sjednotit“) všechny země, které ovládal kmenový svaz Peršanů, tj. Parsumaš, Parsa a Anšan, čili celý bývalý Elam (k tomu viz roky 645, 626 a 596). Vládnoucí větev v Parsa byla odstavena od ústřední moci, k níž se vrátila až roku 522. ● O epičtějším výkladu Kýrova původu viz v indexu s. v. 

Zakladatel klanu Parsů Achaimenés měl syna Teispa (viz 650) a ten měl dva syny: Ariaramna a Kýra I. (viz 590). Ariaramnův syn Arsamés měl dva syny: Hystaspa a Farnaka. Hystaspovým synem byl Dáreios I., Farnakovým Artabázos. Podle Farnaka se jmenuje nekrálovská větec Achaimenovců Farnakovci, Dáreios se stal předkem Mithridátovců či Mithradátovců, hellénistických dynastů v Pontu.

Farnakovým synem byl Artabázos, vojevůdce Xerxa I., a jeho synem Farnabázos, první z rodu, který satrapoval ve Frygii na Helléspontu. Jeho synem byl Farnakés a vnukem Farnabázos, známý z peloponnéské války (o pokračování rodu v indexu s. v. Farnabázos; rod skončil s Barsinou a jejím synem Hérákleem, jehož otcem byl Alexandros Veliký, viz o ní též u roku 355).

Kýros se dostal k vládě proti vůli svého dědy Astyaga Médského. Jeden jeho sen vyložili věštci, že ho vnuk vyžene z trůnu, tak ho kázal svému dvořanovi Harpagovi utratit. Ten ho neuposlechl a dal ho, srov. např. příběh Romula a Rema, vychovat pastevci.

Když se to později provalilo, Astyagés se Harpagovi ukrutně pomstil: dal zavraždit jeho syna, připravit ho k hostině, kde otec velkou část synova těla snědl jako divočinu. Když se mu král pochlubil, nedal Harpagos na sobě nic znát a chystal pomstu. Astyagés totiž nechal Kýra dospět a vládnout svým Peršanům.

O sujetu předkládání lidského masa na hostinách viz v indexu s. v. oběti lidské.   

 

V Tyru byla skončila kontrarevolucí „probabylónská republika“ a vláda soudců-súfetů (viz rok 565). "Monarchisté" provolali králem Bá‘al-abara n. Ba’al-ezera III., řec. Balatoros, vládnoucího však jen krátce, viz rok následující.

 

************************************************************

558.

Ol. 55, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 196

 

************************************************************

V Tyru zemřel král Bá‘al-abar/Baal-ezer III. (viz předcházející rok). Nástupcem na tyro-sídónském trůnu se stal Mer-Ba‘al, Maherbal, řec. Merbalos, který dosud žil v Babylónu zřejmě jako rukojmí krále Nergal-šarra-usura (vládl do roku 551, popř. jen čtyři roky). Koho rukojmí byl, které rodiny/klanu, známo není. 

 

************************************************************

557.

Ol. 55, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 197

 

************************************************************

Appúašu či Appuwašu, král země Pirindu (dříve nazývané Chilakku/Západní Kilikie, řec. Kilikiá Trácheiá), se vypravil s velkým vojskem za lupem do Syrie. V zemi Chumé (ass. Qúe, tj. ve Východní Kilikii, řec. Kilikiá Pedias) obsadil taurské průsmyky a nastražil léčky, nicméně byl Nergal-šarra-usurem v horách poražen a pronásledován Babylóňany až ke svému městu Urá, možná pozdější Olba. Babylónci město dobyli a Appúašua zajali.

Babylónci pokračovali v tažení, dobyli a ohněm zničili město Kirši v jižní Anatolii, odkud pocházel Appúašův rod, a jeho obyvatele. Obsadili po námořním výsadku, nezvyklý manévr pro babylónskou armádu, ostrov Pitusu (snad řec. Pityússa?), kde zajali šest tisíc vojáků (!), a vyplenili a vypálili vše při pobřeží až po Sallunu/Salluné, řec. Selínús, teprve za nímž začínalo království Lýdů (bab. Lúdu)/ultu nérebi ša Salluné adi muchchi misir ša Lúdu ina išatu ištarap.

Appúašovi se při převozu do Babylónu podařilo ze zajetí uprchnout a již o něm není zpráv. 

Nergal-šarra-usur se vrátil do říšské metropole až v addaru/11. února až 11. března roku 556 (srov. rok 600). • Nikdy se žádné babylónské ani jiné mesopotamské vojsko nedostalo tak daleko na západ jako t. r. armáda krále Nergal-šarra-usura; překonali je až Peršané.

 

************************************************************

556.

Ol. 56, 1

Faidros z Farsálu

 

 

Euthydémos I.

a. u. c. 198

 

************************************************************

V Athénách ukončili spojenými silami Megaklés (II.) a Lykúrgos první samovládu Peisistratovu (trvala od roku 561). Co je k tomu podnítilo, nevíme. Peisistratos byl vyhnán z města a žil až do roku 552 v exilu (srov. k tomu rok 585). Někdy během svých obou exilů podnikl aristokrat cestu do Itálie, známo o ní však není nic. 

Ve Spartě zemřel před rokem 556 Eurypóntovec Agasiklés (mohl vládnout od roku asi 600). v královské hodnosti následoval jeho syn Aristón (do asi roku 510)Epónymním eforem ve Spartě byl Chílón/Cheilón, syn Dámagetův, kterého staří počítali mezi Sedm mudrců (srov. roky 668, 600 a 367).

• Jména spartských eforů známe jen velmi zlomkovitě: prvním v seznamu byl Elatos (viz rok 754), pak známe už jen některá jména (srov. první období peloponnéské války).

Za vlády Ágidovce Anaxandridy a Eurypóntovce Aristóna se Chílónovi podařilo srovnat autoritu eforátu s mocí královskou. S Anaxandridou zahraničněpoliticky vedli Spartu proti hellénským samovládám, což byl opak toho, co prosazovali spartští politici později v období klasickém a hellénistickém. Sparťané pomáhali v této éře vyhnat Kypselovce z Korinthu a Ambrakie, tyranna Lygdamida z Naxu, Peisistratovce z Athén, tyranna Symmacha z Thasu, Aula z Fókidy a Aristogena z Mílétu.

V Mílétu následovaly dvě generace svárů, které sice uspořádali jako smírčí soudci Parští pravděpodobně do oligarchické ústavy, nicméně moci se nakonec ve státě domohli opět samovládci (srov. rok 517 a 512).

Někdy v této době válčila koalice Mílétských, z nichž nejakticnější byli Erythrejští, jimž velel Diognétos, s Naxijany. Válku spustila nevěra Míléťanky Neairy, manželky Hypsikreonta. Zamilovala se totiž do manželova hostinného přítele Promedonta z Naxu. Ze strachu před manželem prchla na Naxos, Promedón ji ubytoval v chrámu Hesty jako prosebnici, Naxijští ji odmítli do Mílétu vydat a byla z toho válka.

Na Naxu, kde se spojenci vylodili, obsadil stratégos Diognétos poblíž města Naxos pevnost Délion, kde též držel zajaté ženy. Mezi nimi též jistou Polykritu, do níž se zamiloval a žil s ní v pevnosti jako s manželkou. Po čase využila opilosti Erytherských slavících s Mílétskými jakýsi svátek a s Diognétovým svolením poslala svým bratrům sváteční koláč, do něhož ukryla zprávu napsanou na olověné destičce, aby využili noci, kdy budou již všichni invasoři opilí.

Stalo se a Polykrité z radosti v otevřené bráně pevnosti zkolabovala a zemřela (cf. u roku 367); Diognétos pak předal pevnost Naxijským. To je prý podání ostrovanů, ale Aristotelés zaznamenal romantičtější versi. Polykrité se prý s Diognétem zamilovali na dálku a žena mu slíbila, že bude jeho, pakliže jí splní přání: tím bylo vydání pevnosti. Stratégos to udělal, ale jak dopadl, není zřejmé. Snad jí stratéga nechali... 

Kolem roku 556 pravděpodobně vznikl Peloponnéský spolek, původně volná koalice dórských obcí. Sparta držela ve spolku od samého začátku hégemonii. Spolek byl zároveň nejstarší hellénskou symmachií/vojenským paktem a na rozdíl od pozdějšího délského spolku, jehož hégemony byli Athéňané, členské státy peloponnéského paktu, který prakticky trval do roku 370, neplatily žádné příspěvky. O jménu spolku viz u roku 478. 

Ze Sikyónu byl vyhnán samovládce Aischinés, syn Isodémův (vládl od roku 560; jména pučistů neznáme). Tím byla ukončena tyrannis též v Sikyónu, kterou zavedl před rovným stoletím Orthagorás (trvala od roku 656, rekordní trvání tyrannidy v Helladě). Vláda se vrátila do rukou oligarchie.

Kleisthenovy reformy z roku 595 byly zrušeny, jména jednotlivých dórských fýl a jedné předdórské byla vrácena do původní podoby (viz rok 595). • Rovněž Aischinés byl vyhnán se spartskou pomocí.

Narozen v aristokratické rodině Leóprepově elegik Simónidés z Keu, příbuzný Bakchylidův. Přezdíván byl lyrikos Melikertés (slovo neznámé), "dia to hédy/že byl tak sladký". Všestranný básník veršoval dórsky o velkých událostech perských válek, psal paiány, epigrammy, epiníkia, též tragédie. Zřejmě je autorem epigrammu na památníku thermopylské bitvy.

Pokládán byl za prvního, který používal mnemotechnických pomůcek/mnémoniké techné (zdokonalil je o čtyři staletí později Métrodóros ze Sképsy). Po pestrém životě zemřel roku 467 v Akragantu a jeho náhrobek zničili za obléhání města Púnové. Nezaměňovat s iambografem Sémónidem/Simónidem ze Samu resp. Amorgu, viz rok 650.

Stejnojmenný vnuk Simónidův vydal v době peloponnéské války spisy s názvem Geneálogiá o čtyřech knihách a Objevy/Heurémata o knihách třech (nic z toho se nedochovalo). Nedatovatelný je epopoios Simónidés z Karystu n. Eretrie, autor epické skladby Shromažďování Achajů v Aulidě/synodos tón Achaión eis Aulida, báseň o Ífigeneji a sbírka iambů ve dvou knihách. O dalších Simónidech viz v indexu s. v.  

 

V Babylónu někdy před 12. dubnem (poslední známá úřední datace v Babylónu a Uruku) zemřel král Nergal-šarra-usur (vládl od roku 560). Jeho asi nezletilý syn a nástupce Lá-bâši-Marduk, řec. Labosordachos/Laborosoarchodos, Labassoaraskos, Labosarochos, nominálně vládl nejvýše tři měsíce (podle Béróssa devět): nejstarší známá jeho datace je z Uruku 23. nisannu/5. května, poslední je ze Sippar 12. simánu/20. června.

V palácovém puči ho zavraždila (podle Béróssa: umučili přátelé) pravděpodobně klika kněží bohů Sîna a Šamaše, protihráčů kněží Mardukových, popřípadě těch, které odstavil převrat Nergal-šarra-usurův roku 560 smrtí Amél-Mardukovou.

Na trůn vybrali a dosadili pučisté Nabû-ná‘ida, hebr. Nabonid, řec. Nabonadios/Naboandélos, Nabonnédos, Nabannidochos, rodem po matce z Charránu, posledního "chaldajského" panovníka Babylónu (vládl do roku 539).

O jeho matce Adda-quppí viz rok 553 a 547. Ona ani králův otec Nabû-balassu-iqbi, guvernér Charránu rodem snad Aramaj, nepatřili k panovnickému klanu chaldajských Jakínů a zda byl nový král Aramaj, nebo snad Assyřan, srov. jeho zdrženlivost vůči babylónským kultům, není také jasné.

Nabû-ná'id o sobě uvedl, že je "jedináček, který nikoho nemá/máru (w)édu, ša mamman lá íšû".

V Persii odpadl král Kýros II. od médského vladaře Astyaga, jemuž byl poddán: vypukla persko-médské válka (trvala do roku 550). Kýros byl podporován médským velmožem Harpagem, jemuž Astyagés bestiálně zavraždil syna, viz 559. Na perské straně nyní stál i armenský král Tigránés/Tigran, jemuž domácí kronikáři dali, zřejmě omylem, přízvisko Veliký a někdy bývá počítán za prvního svého jména, viz však rok 800 a 97. Astyagés si vyžádal za ženu Tigránovu sestru Tigranuchi. O Armenii viz rok 550.

Podle jedné verse se Astyagovi postavila vlastní armáda, podle jiné porazili Médové Kýrovy Peršany dvakrát ve dvoudenních bitvách, teprve třetí rozhodla válku, viz rok 550.

T. r. dorazil do Efesu na pozvání svých příbuzných Aristarchos z Athén, aby nad iónským státem vládl, srov. rok 560 a 546. Okolnosti a souvislosti známy nejsou.

Někdy za 56. olympiády zemřel autor sborových písní, básník Stésichoros z bruttijského Metauru n. ze sicilské Hímery (narodil se roku c. 632; srov. tam) 

 

************************************************************

555.

Ol. 56, 2

 

 

Hégésiás

a. u. c. 199

 

************************************************************

V letech c. 555 až 525 byl v Athénách činný mistr černočervené malované keramiky Exékiás ("Echsĕkias epoiĕse"). Ovlivnil další černofigurální malíře keramiky, ale o jeho životě nevíme nic. 

 

Babylónský král Nabû-náid se vypravil na své první armádní tažení do Kilikie/Chumé a Syrie, prý tam právě panovala velká zima, proti odpadnuvším dynastům a proti foiníckým městům. Pobyl tu s armádou dva roky.

V Amánském pohoří sbíral napřesrok rostliny pro královské zahrady v Babylónu,

srov. stejné hobby Assyřana Sîn-achché-eríby u roku 687. Na jižní hranici říše pak zlikvidoval on nebo některý jeho vojevůdce odboj mezi arabskými šejky.

Někdy v této době král onemocněl a v kislímu/prosinec 554 - leden 553 táhli Babylóňané proti Amurru čili Syrii. 

 

************************************************************

554.

Ol. 56, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 200

 

************************************************************

Na Sicílii vypukla první válka mezi Hellény, jev, který nakonec rozhodným způsobem přispěje ke všeobecnému vymýcení hellénského živlu na ostrově a v jižní Itálii: Syrákúsy zničily svou vlastní apoikii Kamarínu, která povstala proti své métropoli. Obyvatelé Kamaríny po dobu jedné generace žili v Gele (?). • Kamaríné byla založena roku 598 (srov. rok 528, kdy z Kamaríny pocházel opět olympioníkos).

Snad někdy v této době (?) vládl Syrákúsám Pollis z Argu, syn snad Sósilův, titulovaný v pramenech jako král a tyrannos. Historik sicilských dějin Hippys z Rhégia o něm zachoval poznámku, že s sebou z Itálie přinesl révu dávající sladké víno, známé v hellénském světě jako biblinské /Biblinos oinos původem z Thrákie. Syrákúští mu však začali říkat "sladké Pollidovo/glykys Pollios".

Jinak Pollis znám není a chronograficky je nezařaditelný; snad vládl někdy před Gelónem. 

 

************************************************************

553.

Ol. 56, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 201

 

************************************************************

V Akragantu odstranil Emmenidovec Télemachos samovládce Falaridu (vládl jako tyrannos od roku 569, tam o jeho cestě k moci). Falaris byl vyhlášen svou krutostí. Mimo jiné zabil sochaře Periláa z Athén, který vytvořil proslulou bronzovou sochu býka, do něhož měl tyrannos zavírat své oběti a pod břichem býka pak prý dával rozdělávat oheň...

Nelze vyloučit, že se akragantský deviant inspiroval kartháginským rituálem obětování batolat, zvykem molk/moloch, viz v indexu s. v. oběti lidské. O osudu uměleckého mučidla viz v indexu pod heslem sochaři. Falaris vybudoval u mysu Eknomu pevnost a na druhém břehu řeky Hímery při jejím ústí další zvanou ještě po staletích Falarion. 

Akragás se zřejmě vrátil k oligarchické formě vlády.

• Pod Falaridovým jménem se zachovala sbírka literárních dopisů, která je však asi až ze druhého století našeho letopočtu. Zachován zůstal též příběh o jistém Melanippovi, k němuž se Falaris zachoval nespravedlivě, a proto chystal na samovládce atentát. Iniciativy se chopil Melanippův milenec Charitón a vypravil se na Falarida. Ochranka/doryforoi chlapce zatkla a uvěznila. Melanippos šel za Falaridem a přiznal se ke svému záměru. Akragantský kruťas byl příběhem dojat, vykázal oba dva z obce i ostrova, ale výnosy jejich majetků jim ponechal.

Jako Falaridovi nástupci jsou vzpomínáni pouze jmény známí Alkamenés a po něm Alkandros, muž prý férový/epieikés. Modrošedé pláště/glaukína hímatia, které patřily k odlišovacímu znamení Falaridových bodyguardů, byly ve státě zakázány. Namísto nich sami nosili pláště bílé s rudým pruhem/periporfyra hímatia. Jeden jak druhý pravděpodobně předsedal/proesté jako prostatés sboru tisíci občanů/chílión athroisma, což nemusí ukazovat na oligarchii, nicméně srov. u roku 493. Délku jejich vlád ani činy neznáme a ani to, zda jim v nějaké podobě nepředcházela vláda Télemachova, podle všeho děda Thérónova, syna Ainésidámova, viz rok 487. 

 

Babylónský král Nabû-náid se v Charránu stará o svatyni boha Sîna E-chul-chul, kterou vybudoval assyrský velkokrál Aššur-báni-apli: dal ji rozsáhle restaurovat po škodách za dobývání města roku 609 "barbary n. Médy/ummán-manda". Jeho rodné město bylo do té doby v moci Médů, snad v souvislosti s tím, že se Nabû-ná‘id postavil v persko-médské válce na stranu Peršanů (tzn. že nakrátko změnil zahraniční orientaci svých předchůdců, srov. rok 597; viz rok 550).

Králova matka Adda-quppí/Adda-guppí, Aramajka n. Assyřanka, byla Sînovou kněžkou, viz rok 547, kdy zemřela. Na zachovaném nápisu na hliněném válci ze Sippar se Nabû-náid zvěčnil též slovy o rekonstrukci Šamašova chrámu Ebabbar v Sipparách, který naposledy před ním opravoval Nabû-kudurrí-usur II., a chrámu Šamašovy manželky Anuníty, vybudovaného v Sipparách kassitským králem Šagarakti-Šuriašem, srov. rok 1256. 

 

************************************************************

552.

Ol. 57, 1

Ladromos z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 202

 

************************************************************

V Athénách se pomocí lsti vymyšlené Megakleem, v níž sehrála základní úlohu květinářka Fyé (buď z Paiánie nebo Thrákyně z attického Kollytu), dostal podruhé k moci Peisistratos (srov. rok 561 až 556). Fyé představovala bohyni Athénu Sóteiru oděnou ve zbroji doprovázející muže zpět na akropoli, kterého chce doporučit občanům. Doba Peisistratovy druhé tyrannidy byla velmi krátká (viz následující rok).

Megaklés se totiž před tím rozhádal s Lykúrgem a obě partaje, viz rok 585, se nedokázaly dohodnout (o sporech ale nevíme nic). Pravděpodobně Lykúrgovi obyvatelé attické roviny/pedasioi získali navrch a tak Megaklés prostřednictví posla nabídl Peisistratovi návrat k vládě s tím však, že se musí oženit s Megakleovou dcerou (její jméno ani místo Peisistratova exilu neznáme, snad to byla Eretrie a dívka se jmenovala Koisyrá ml.? srov. rok 560).

Jak řekli, tak udělali, ovšem Peisistratos už měl vzrostlé syny a s Megakleovou dcerou se mu spát nějak nechtělo, viz rok následující.

Fyé, dcera Sókratova, se z vůle Peisistratovy stala manželkou jeho syna Hipparcha. Ženou druhého syna Hippiy byla dcera polemarcha Charma, její jméno neznáme. Charmos byl též Hippiovým milencem/erastés, který dal jako první umístit Erótovu sochu a oltář do Akadémova háje před athénskými hradbami s nápisem, že "oltář tu vztyčil Charmos u stinného vchodu do gymnasia/hydrýsato bómon Charmos epi skierois termasi gymnasiú. ● Místo není totožné s pozemkem, který si pořídil Platón, viz rok 388. 

Peisistratovu lest s figurantkou napodobil někdy kolem roku 450, snad roku 454, viz tam, Periklés, když táhl do jakési války, snad proti Akarnánům, s ne příliš nadšenými spoluobčany.

Přenocovali u háje zasvěceného podsvětnímu Plútónovi, tedy Hádovi, a ponurosti místa vojevůdce využil ke lsti. Sjednal jistého muže velké postavy, oděl ho do purpuru a vysokých bot, postavil ho na vůz tažený bílými koňmi, aby druhého dne mocným hlasem před vojskem nastoupeným do bitvy oznámil, že bohové stojí na Perikleově straně: nepřátelé, nevíme, kteří, prchli ještě před vypuknutím boje. 

 

************************************************************

551.

Ol. 57, 2

 

 

 

K[...]

a. u. c. 203

 

************************************************************

Začátek Peisistratova druhého exilu (až do roku 546, viz). Z Athén odešel přes Eretriu a Rhaikélos na Chalkidice, který spoluzakládal, do pohoří Pangaion v Thrákii. Byla to oblast stříbrných a zlatých dolů a Peisistratos zde přišel k velkému majetku; jak, nevíme. 

V Athénách se totiž rozešel s Megakleem, který ho oženil se svou dcerou, jméno neznáme (Koisyrá ml.?): Peisistratos s ní nechtěl spát, aby s ní neměl děti, viz rok předešlý, a dcera žalovala matce (asi stejnojmenné). Na to se Megaklés usmířil s Lykúrgem a Peisistratos musel opět z města. S exilem se nesmířil a trpělivě pracoval na svém návratu. Příznivce získal mezi thessalskými aristokraty, s nimiž uzavřel symmachii, viz rok 512. 

V Eretrii získal přátelství a pomoc Lygdamida z Naxu, samovládce, jehož krátce předtím vyhnali z ostrova Sparťané. Lygdamis byl rodem aristokrat, vůdce strany kdysi Telestagorovy (v exilu setrval asi až do roku 541, pak vládl do roku 517).

Telestagorás nežil ve městě jako všichni lepší z Naxijských, ale jako všichni chudí obyvatelé na venkově ve vsi Léstadai a ovládal obchod s rybami a potravinami. Když se Naxští při nákupu jednou rozčílili na vysoké ceny, Telestagoru insultovali a s ním i jeho dvě dcery ve věku na vdavky. Z hádek o ceny ryb povstala revoluce, která vedla k pádu aristokratů a ze stratéga Lygdamida se stal tyrannos.

 

V Babylónu prohlásil Nabû-ná‘id svého syna Bél-šarra-usura, hebr. Belsazar, řec. Baltasarés, za spoluvládce; viz dále o podivných dějích chaldajských rok 549.

V Tyru někdy v této době zemřel král Mer-Ba‘al (od roku c. 558). Je též možné, že jeho vládě přivodila konec intervence Chaldajů. O dějích v Tyru jako vůbec ve všech foiníckých státech nevíme v podstatě vůbec nic. Novým tyrským králem se stal jeho syn, podle "tyrských annálů" bratr, Chírám III., řec. Heirómos, který přežil konec chaldajské říše (vládl do roku c. 531).

 

V Číně se za doby vlády císaře Ling-wanga (vládl od roku 572) narodil ve státu Lu, v obci Cou (Zou) u města Čchü-fu (Qufu) v dnešní provincii Šan-tung ethik Kchung-fu-c', latinisováno jako Konfucius (zemřel roku 479 pohřben ve svém rodišti Čchü-fu). Viz dále 520.

 

************************************************************

550.

Ol. 57, 3

 

 

 

Fa[...]

a. u. c. 204

 

************************************************************

Kolem roku 550 se ke spolku Boiótů připojily státy Koróneia, Haliartos a Tánagra (dohromady spolek čítal třináct členů). Hégemonem koina byly Théby, mezi starší členy patřily např. Plataje/Plataiai a Thespie/Thespiai.

Spolek se členil na jedenáct okrsků, z něhož sestavováno ročně jedenáct boiótarchů a z každého vysíláno do spolkového shromáždění po šedesáti radních. Roku 379 byla ústava boiótské konfederace revidována, shromáždění zůstalo bez rady a boiótarchů bylo voleno jen sedm.

• Formování boiótské federace n. konfederace je možné posunout až do poslední čtvrtiny 6. století (viz rok 525, ale hlavně 600). Výčet známých členů spolku z doby hellénistické viz v roce 316, kdy byl založen spolek třetí (srov. rok 571).

Na Peloponnésu zřejmě kolem t. r. skončila válka o Orestovy kosti mezi Tegejskými a Sparťany. Sparťan Lichás nalezl v Tegeji Orestovy ostatky dlouhé sedm loktů, tedy c. 3,5 metrů, uložené údajně v rakvi na pozemku místního kováře a lstí je přenesl do Sparty: chlapík nevěděl, čí to ostatky jsou.

Delfská věštba pravila, že bez Agamemnonova syna Sparťané nevyhrají (válka trvala od roku 560). Arkadská, tedy předdórská Tegea se stala spojencem Sparťanů a členem Peloponnéského spolku. Smlouva, jejíž text byl vidět na stéle při Alfeiu v Olympii zřejmě ještě v době Aristotelově, zakazovala arkadským Tegejanům podporovat Messéňany, své staré spojence, a museli je vypovědět ze země. 

Zřejmě kolem t. r. Mílétští založili na Kimmerském Bosporu osadu Fanagoreia, která byla později posilněna kolonisty z Teu (srov. rok 545, 541, resp. 389).

Někdy v této době byla na athénské akropoli dokončena stavba původního Athénina chrámu zvaného později podle délky budovy Hekatompedon/"Stostopý", srov. rok 570 a 485. Za Peisistrata byl přestavován. Kultovní socha bohyně byla z olivového dřeva/xoanon.

Pravděpodobně po marathónském vítězství byl chrám stržen, aby udělal místo stavbě nové. Tu však, asi nedokončenou, zničili o deset let později Peršané a světově známý Parthenón začal vznikat až roku 447, viz tam. Nelze vyloučit, že Hekatompedon byl zničen až Peršany a na akropoli nad Athénami po čtyřicet roků trčely jeho ruiny. 

Kolem roku 550 byl z Megar vyhnán aristokrat a lyrický básník Theognis, srov. rok 570. Odešel na Sicílii do Megar Hyblejských a pak do Sparty, ale držel se ho stesk po vlasti. Ve stáří se vrátil do Megar, kde však žil ve velké nouzi, neboť ho "špatní lidé", nepřátelé aristokratů, připravili o majetek. O démokratech, "proletariátu", tudíž nesoudil nic pěkného: "Úplně nanicovatější je vděk toho, kdo dělá dobře ničemům/deilús eu herdonti mataiotaté charis estin."

Do kategorie ničemníků ovšem patřili též lidé majetní, ale bez dobrého rodového původu. Theognis hořekoval nad morganatickými sňatky šlechticů pro peníze a žen dávajících se dohromady s bohatými muži z lidu: byl jim, psal o zkáze dobrých mravů "prokletý" básník, milejší zámožný muž než šlechtic. 

V 6. století žil lyrik ĺbykos z Rhégia a epický básník Aristeás z Prokonnésu, autor mystického epu o Arimaspech: bývá pokládán za šiřitele skythského šamanismu v hellénském světě. Jeho spis byl čten ještě v polovině druhé století n. l. 

V polovině 6. století působil v Athénách hrnčíř Nearchos, jeden z nejlepších umělců černofigurálních vás. Totéž platí o jeho synech. V letech 550 až 530 působil v Athénách další hrnčíř černofigurální techniky Amásis.

 

Médská armáda se ve válce s Peršany, viz rok 559 a 556, vzbouřila proti svému králi a vydala ho perským protivníkům, když byl Kýros II. Perský ve válce úspěšnější. Astyagés Médský, syn Kyaxarův (vládl od roku 585), zemřel v perské internaci, viz zde níže. Ještě před vzpourou dobyl Kýros II. Ekbatan/Agamtanu, médského sídelního města.

K dataci: Válka persko-médská trvala od roku c. 556 a sled známých událostí lze datovat různě. Perská vítězství lze klást též do roku 549, Astyagovo zajetí až do roku 547. Jiné řazení událostí, jehož se držíme zde, klade začátek války do roku 556, roku 553 Peršané dobyli Ekbatan, a jejich spojenci, chaldajští Babylónci, obsadili Charrán, roku 550 proběhla poslední bitva války u Pasargad a Astyagés byl vydán a roku 549 se vypravil Chaldaj Nabû-ná'id do Arabie a přenechal Peršanům prostor k diplomatické aktivitě; rodila se válka s Lýdy.   

Po bitvě u Pasargad se Kýros II. oženil s Astyagovou dcerou, médský král neměl mužských potomků, jménem Amytis, když se jejího manžela Spitama zbavil obviněním, že mu lhal o pobytu Astyagově, svého tchána, jemuž pomáhal na útěku po porážce u Pasargad.

Samotného Astyaga ušetřil, ale někdy po lýdském tažení, viz roky 559sqq., si ho přála Amytis vidět. Král tedy za ním poslal svého eunúcha Petésaku, ale toho přemluvil Kýrův důvěrník a správce Persidy Oibarás, aby Astyagu nechal bez potravy a umořil ho.

Zločin se později provalil, Kýros věnoval eunúcha Amytě, která mu dala vyloupnout oči a ukřižovat; Oibarás si život vzal hladovkou sám, viz o něm roku 547. 

Spojením Peršanů s Médy, rozumí se: jejich šlechty, vznikl zárodek mocného íránského státu, první říše Peršanů.

Je možné, že téhož roku dobyl Kýros II. též Urartu a tak definitivně ukončil existenci této říše (srov. ale rok 580)Země Urartu byla poté, nebo již v období let 580 až 550, rychle osídlena indoevropskými ethniky a pojem Urartu byl nahrazován novým Armenie. Asimilací několika ethnik povstal národ dnešních Armenů/Hajků; viz ovšem rok 800. Jejich jméno se poprvé objevuje na skalním nápisu perského krále Dáreia I. z Bísutúnu (Baghistán, trad. v Evropě Behistún). 

Prapůvodní Armeni pravděpodobně patřili mezi fryžské kmeny, které přišly do Anatolie z Evropy (srov. rok 742) ; nic z toho neodpovídá tradičním údajům z křesťanských armenských kronik.

Namísto Urartejců se později u Hellénů objevují jména nových národů: Saspeirové žili v Kolchidě, Kardúchové čili Gordyové (srov. s Gordyéné, dn. Kurdistán) a Matienové žili na jihu bývalé říše a Armenové uprostřed. Zbytek Urartejců byl Hellénům znám pod zkomoleným jménem Alarodioi, třebaže oficiální název perské satrapie (18. ve výčtu) zněl až do doby Dáreia II., zemřel roku 404, Urartu/Uraštu.

Z doby kolem roku 550 pocházejí první jihoarabské nápisy (srov. roky 600 a 400).