***********************************************************
352. 
Ol. 282, 4

663 SE
599 AE
neznámý
a. u. c. 1105
na východě: Imp. Constantius Augustus V a Gallus Caesar I/Flavius Claudius Constantius Caesar

na západě: Flavius Magnus Decentius Nobilissimus Caesar a Paulus

***********************************************************

 Na Západě s druhým vpádem Franků (viz rok 274) nejpozději roku 352 vyklidili Magnentiovi Římané provincii Germania Inferior, neboť leželi v občanské válce, srov. rok 4+; Germáni tehdy dobyli pevnost-ležení Tricensimae, centrum osady Ulpie Traiany (CUT)/dn. Xanten. Viz dále rok 359, kdy posádku obnovil Iulianus.

Magnentius poslal do Antiochie jednoho ze svých sluhů, aby zavraždil caesara Constantia Galla; atentát se nezdařil. 

August Constantius ovládl do podzimu italský sever s Mediólánem a měl podporu Říma i germánských legií. Novým praefectem Urbi byl od 26. září Naeratius Cerealis, Constantiův člověk, bratr Vulcacia Rufina, praefecta praetorio Illyrika Constantova. Vulcacius posloužil Magnentiovi jako vyjednavač s Constantiem, který mu posléze svěřil praetoriánství nad Galliemi a ještě později Valentinianus Italie a Afriky s Illyrikem; zemřel roku 368. 

Na Východě t. r. nebo následujícího v palaistínské Diokaisareji/dř. Sepfóris povraždili Židé římskou posádku a jistý Natrona alias Patricius se dal provolat králem. Povstalci vraždili Hellény a Samarské, nicméně revoltu v krátké době zlikvidoval Constantius Gallus, viz o něm roku 351 a 354, popřípadě Ursicinus, vojenský velitel východní armády ("ad ultimam internecionem caesi sunt/byli zcela vybiti"). 

Bylo to třetí a poslední vzepření Židů v Palaistíně Římanům v éře jednotné říše a čtvrtá válka Římanů s Židy celkově, srov. předtím roky 66 sqq., 114 a 132 sqq. Nic bližšího o muži se jménem Patricius ani jeho revoltě známo není.

Nevíme, z které příčiny zakázal Constantius v Kónstantínopoli pořádání athlétických soutěží. Po sedmnácti letech je obnovil roku 369 Valens, monotheista neméně horlivý.  

V Římě zemřela hlava křesťanů ve Městě Iulius I. (od roku 337), oddaný níkajskému vyznání a bojovník s ariány. Nástupcem se stal Liberius (do roku 366).

***********************************************************
353. 
Ol. 283, 1

664 SE
600 AE
neznámý
a. u. c. 1106
Imp. Constantius Augustus VI a Gallus Caesar II
v Galliích: Magnentius Augustus II a Decentius Caesar II

***********************************************************

Constantius II. se v létě s vojskem vypravil z Mediólána přes Alpy na Gallie. U Ticina/dn. Pavia dosáhl Magnentius sice dílčího vítězství, ale kdesi v Kottijských Alpách pod horou zvanou na Západ nezvykle Mons Seleuci/u dn. vsi La Bâtie-Montsaléon porazil Constantius Magnentiovu armádu naposledy. 

Její vůdce prchl do Lugduna, kde si 11. srpna vzal korpulentní vládce v noci život, když zjistil, že mu vojáci již nedůvěřují: opřel meč o zeď, nalehl na něj bokem a zemřel po silném krvácení z rány, nosu a úst (asi 50). Jeho caesar Decentius, který měl za sebou několik polních bitek s Chnodomariem, jedním z alamannských králů (viz dále rok 357), se po zprávě o bratrově/bratrancově smrti oběsil 18. srpna v Senonae/asi dn. Sens na Yonne na svém opasku. 

Měl prý též Magnentius dalšího bratra, zmiňovaného jen jednou v pramenech, jistého Desideria (není numismaticky doložen). Po bitvě u Mursy popadl Magnentia amok a Desideria, kterého právě jmenoval caesarem, mečem zle zřídil. Ale bratr útok přežil a prchl ke Constantiovi; o dalším jeho osudu už není známo nic. 

Tím skončila dvanáctá občanská válka imperiální éry (od 350), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314 a 338.

Po jejich smrti loupili v Galliích spojenečtí germánští vojáci, nyní bez velitele. Proti nim poslal Constantius jako magistra equitum Claudia Silvana, potomka jednoho z nich a původně spolubojovníka Magnentiova, jehož zradil před bitvou u Mursy, viz dále rok 355. S koncem Magnentiovy usurpace spustil Constantius represálie v zástupech jeho příznivců, popravy, konfiskace majetků a deportace na pustá místa; rozsah neznáme.

Mezi úředníky stíhající magnentiovce i zdánlivé jejich straníky vynikl notarius/úředník císařské kanceláře Paulus pocházející z Dákie, který vyslán do Británií si vysloužil přezdívku Řetěz n. Pouta/Catena, jak na ostrově řádil až v nejvyšších místech administrativy. 

O rok později se vyznamenal při represáliích Gallových skutečných a domnělých příznivců, roku 359 vyšetřoval "podezřelé" z vykonstruované aféry s kořeny v hornoegyptském Abýdu, kde se několik písemných žádostí o věštbu z chrámu trpasličího boha Besa stalo osudnými pro řadu vysokých byrokratů (do Thébaidy zjevně v té době ještě monotheistická totalita až tolik nepronikla). 

Souzen byl případ blíže k civilisaci, v palestinské Skythopoli/hebr. Bejt Šeán, kde si jako nemilosrdný vyšetřující soudce udělal jméno Flavius Domitius Modestus, arabský právník, jehož kariéra stoupala až k praefectuře praetorio a konsulátu, viz roky 369, 371 a 372.

10. října, jeho dies imperii, slavil vítěz Flavius Iulius Constantius vulgo Constantius II. okázale v Arelatě v Narbonské Gallii, kde přezimoval, třicáté výročí nástupu k vládě/trícennália: otec Constantinus I. ho jako sedmiletého v Níkomédeji jmenoval caesarem, podle jiné datace 13. listopadu 324 (narozen 7. srpna 317 v Illyriku). Podobné slávy se v římských imperiálních dějinách mnoho panovníků nedočkalo. 

Constantius II. zakázal ediktem z 22. listopadu provádění nočních náboženských úkonů, srov. však rok 346. Nejpostiženějším v Itálii byl kult Diany Luciny, srov. rok 346. 

Po smrti první manželky, dcery Iulia Constantia (její jméno neznáme, srov. rok 337), se Constantius oženil s Eusebií. Zemřela roku 360: žena to byla prý krásná, ale chřadla manželovou vinou, který se pranic nezajímal o sex a často churavěl. Díky jejím přímluvám jmenoval o dva roky později císař Gallova nevlastního bratra Iuliana caesarem, když oba přežili masakr v rodině po smrti Constantina I. Caesar Iulianus dostal za úkol řídit Gallie, viz rok 355. 

V Římě za správcování praefecta Urbi Memmia Vitrasia Orfita (poprvé v letech 353 - 355, po přerušení Flaviem Leontiem pak roku 356 podruhé) se proletariát bouřil, aby dosáhl mimo jiné rozdávání vína ze státního zcela zdarma. 

***********************************************************
354. 
Ol. 283, 2

665 SE
601 AE
neznámý
a. u. c. 1107
Imp. Constantius Augustus VII a Gallus Caesar III 

***********************************************************

Z jara Constantius vytáhl do války proti Alamannům vedenými králi Gundomadem a Vadomariem: Germáni využili toho, že Magnentius pro válku s Constantiem stáhl k sobě velkou část hraničních oddílů. Constantius opustil Arelatu a přes Valentii/Valence v Narbonské Gallii s armádou shromažďující se v Cabillonu/dn. Chalon-sur-Saône vyrazill na Rýn k Raurakům/dn. Augst u Basileje. 

Alamannové Římanům úspěšně bránili v postavení mostu přes řeku, dokud zrádci nevyzradili Římanům schůdný brod. Králové Alamannů-Brisgavů (srov. dn. Breisgau) Gundomadus a jeho bratr Vadomarius souhlasili s uzavřením míru a Constantius odešel pak na zimu do Mediólána; viz dále rok následující a rok 357.

Na Východě vyřešil Constantius II. problém s neoblíbeným, nezbedným a asi též neschopným svým caesarem Constantiem Gallem. Praefectus praetorio Orientis Domitianus, viz rok 351, Galla ignoroval, za to ho vyzval, aby se vypravil na Západ ke Constantiovi, který se ho už delší dobu chtěl zbavit. Gallus, který tušil, že to nemá u svého augusta, nyní opět jediného v říši, dobré, dal skupinou sympatisujících vojáků Domitiana zahubit a s ním též Montia Magna, jednoho z nejvlivnějších činovníků antiošského dvora, šéfa právní kanceláře/quaestor sacri palatii: "qu. svatého paláce" formuloval nařízení a vyhlášky (od 351), něco jako ministr spravedlnosti. Pod záminkou vyšetřování jakéhosi spiknutí dal Gallus mučit a popravit i řadu nevinných lidí.

Constantius nejprve povolal velitele jízdních jednotek/magister equitum na Východě Ursicina k sobě do Mediólána, na něhož ho našeptavači u dvora varovali, že by se mohl po Gallově likvidaci uchopit moci. Za Constantiem se dala na cestu i jeho sestra Constantia/Constantina (asi 40), Gallova zlomyslná manželka, ale v Bíthýnii na poštovní stanici Kainoi Gallikanoi/Caeni Gallicani zemřela na jakési horečnaté onemocnění. 

Constantius Gallus tím přišel o posledního přímluvce u Constantia II. a císař o poslední zábrany. Gallus se dal přesvědčit vylhanými sliby a vydal se na Západ. V norickém Poetoviu/dn. Ptuj ve SLO byl zatčen, odvezen do Poly v Istrii a po krátké internaci někdy koncem roku sťat ve Flanoně/dn. Plomin v HR, když své řádění v Antiocheji svaloval na zesnulou choť Constantii/Constantinu (v Pole byl roku 326 popraven Constantinův nejstarší syn a caesar Flavius Iulius Crispus, viz).

Následovaly Constantiovy nové represálie. Výslechy a soud nad Gallovými příznivci, známými i oběťmi udavačů, vedl v Aquileji magister equitum/velitel jezdectva Arbitio/Arbetio, původně prostý voják za Constantina I., za jeho syna Constantia jeden z nejvlivnějších mužů u dvora, vyhledávaný též pozdějšími panovníky. Asistoval mu nejvyšší komorník/sacri cubiculi praepositus, "představený svaté ložnice", Eusebius, který si mimo jiné zasedl na Iuliana. 

Arbitio si vyřizoval jakési účty s velitelem jízdy na Východě Ursicinem obviněným z velezrady, viz rok následující, a pozvolna se postaral o likvidaci dalších magistrů armádních Silvana a Barbationa, viz rok 359. 

Mezi obviněnými byl i Gallův nevlastní bratr Iulianus a to za to, že se ze svého kappadockého statku Makellon vypravil do Athén na studia a cestou se v Kónstantínopoli setkal s Gallem. 

Vyklouzl po přímluvě císařovny Eusebie, takže byl vypovězen do Coma a posléze směl putovat zpět do Athén. Množství vojáků a úředníků však bylo degradováno, exulováno a popraveno. Gallův vrchní komoří Gorgonius, který se podílel na caesarových excesech, byl naopak spiknutím palácových eunúchů zproštěn viny; srov. o jejich obnovené posici roku 285. Proces se táhl přes celou zimu. 

Nástupcem Domitianovým v praefektuře praetorio Orientis se stal Flavius Strategius přejmenovaný Constantiem na Musoniana (do roku 357), když sloužil císaři jako tlumočník v době, kdy se pustil do Máního stoupenců.  Stejně jako nástupce Ursicinův na Východě comes Prosper byl lačný po penězích a nechávali bez povšimnutí, že perští satrapové v Poeufrátí dovolují banditům rabovat na římském území.

Císař Constantius po likvidaci Gallově zpychl tolik, že při diktování dopisů o sobě hovořil jako o "své věčnosti"/mea aeternitas a když něco psal vlastnoručně, říkal si "pán veškerenstva"/totius orbis dominus.

V Mesopotamii se pokusil Peršan Nohodarés uvést římskou provincii ve zmatek. Chtěl využít výročních trhů v Batnách v Anthemúsii konaných pravidleně začátkem září, kdy město s okolím bylo plné obchodníků se zbožím putujících na trasách z a do Číny a v chaosu z náhlého útoku chystal se celého kraje zmocnit. Přeběhlíci však jeho plán prozradili a Nohordarés se na připravené římské pohraniční stráže a jejich posádky v povodí Chábúru netroufl.

Možná až do tohoto roku náleží ústup Isaurů z Kilikie, viz rok 351.

13. listopadu se v numidské Thagastě/dn. Súq Ahrás v DZ narodil Augustinus, jemuž se později říkalo sv. Augustinus, též Aurelius Augustinus z Hippo Regia/dn. Annába v DZ. Jeho statkářský otec Patricius byl polytheista, berberská matka Monica křesťanskou monotheistkou. Augustinus se ve dvaceti přidal k vyznavačům mánícheismu. 

Když roku 380 ustavil Theodosius I. křesťanství výlučním státním náboženstvím, podal se o šest let na to dávnému naléhání matky a přidal se ke křesťanům; zapudil též ženu, jejíž jméno neznáme, s níž žil patnáct roků a měl s ní syna Adeodatus/č. Božidar.  Od roku 395 byl biskupem hippónským, zemřel 28. srpna 430 jako jeden z hlavních ideologů níkajské víry.

Celoživotním kritikem Augustinovým byl jeho vrstevník, mnich z Británie Pelagius. Jeho moralisování lezlo na nervy křesťanům v Římě, až Augustinus dosáhl jeho vyhnání z církve a zastánce ultrakonservativních forem monotheismu byl prohlášen za haeretika, srov. pelagianimus. 

Augustinovým africkým přítelem byl Theodóros Priskiános/Theodorus Priscianus, lékař v Kónstantínopoli. Byl žákem empirika Aviania Vindiciana, archiatros východní métropole. Sepsal Rerum medicarum libri quattuor, též zvané Euporiston/"Snadná cesta k léčbě pro laiky ve čtyřech knihách". Kromě medicíny byl též císařským úředníkem, správcem Afriky a Kampánie.

Furius Dionysius Philocalus, vedoucí zřejmě biskupské písařské oficíny a kaligraf, pořídil v úkolu křesťanského aristokrata Valentina nákladné ilustrované dílo nazvané v novověku Chronographus anni cccliiii/"Chronograf n. též Kalendář roku 354". 

Vedle fasti consulares obsahuje seznamy praefectů Města, panovníků od králů po císaře, římských biskupů, křesťanských mučedníků, také data velikonoc od roku 312 na století dopředu a poprvé posazuje "úřední" narozeniny Ježíše na 25. prosince (a. d. viii. kalendas ianuarias). Viz o předmětu též v přílohách Bohové & svátky iii.

***********************************************************

355. 
Ol. 283, 3

666 SE
602 AE
neznámý
a. u. c. 1108
Q. Flavius Maesius Egnatius Lollianus Mavortius a Flavius Arbitio

***********************************************************

Constantius II. se na jaře vypravil proti dalším alamannským klanům, viz rok předešlý. Utábořil se na Caninských pláních/Canini campi, v První Raetii/dnes asi okolí Bellinzony v italské části CH. Do boje vyslal s podstatnou částí armády podél Brigantského jezera/dn. Bodensee (staré jméno od Brigantia, dn. Bregenz, metropole rakouské země Voralberg) magistra equitum Arbitiona, ve své době nejvyhlášenějšího intrikána na Constantiově dvoře, jemuž se po počátečním neúspěchu podařilo Germány porazit a zastavit. Constantius II. to vzal za velké vítězství a vrátil se za Alpy do Mediólána.  

V době alamannského tažení pokračoval v Galliích magister peditum Silvanus ve vyhánění rabujících germánských žoldnéřů, viz rok 353. Jakýsi Dynamius, úředník popř. poháneč tažných zvířat principových zavazadel/actuarius sarcinalium principis iumentorum falšoval jeden doporučující dopis Silvanův a u dvora spustili udavači, mezi nimi opět Paulus, praefectus praetorio Lampadius a další dvořané, očerňující kampaň, že generál usiluje o vládu. 

Kdosi si však všiml, že na papíru byla část zápisu vymazána a přepsána: několik lidí bylo popraveno, Dynamius byl však souhrou okolností povýšen na correctora/císařského správce provincie Etrúrie a Umbrie. 

Nicméně 11. srpna se v Agripinně/CCAA Claudius Silvanus obviňovaný ze zrady na Constantiovi prohlásil imperátorem. Uvažoval předtím, že prchne k Frankům, ale to mu tribun Laniogaisus, jeden z nich, vymluvil. Pokřtěný syn romanisovaného franckého vojevůdce Bonita válčícího po boku Constantina I. proti Liciniovi sloužil Magnentiovi a roku 351 se v bitvě u Mursy jako tribun vzdal Constantiovi II. 

V boji proti loupícím Germánům, viz rok 353, rozdával mezi ně peníze vybrané na daních, aby Gallie opustili. Takže byl Silvanus, u něhož vyzdvihují dějiny přes barbarský původ milou povahu a vzdělanost, nakonec k proklamaci donucen. 

Constantius, jehož zpráva o usurpaci zastihla zpět v Mediólánu, vyslal do Agrippiny záležitost urovnat narychlo omilostněného velitele jezdectva na Východě Ursicina a s ním dopis zvoucí Silvana ke dvoru a formulovaný tak, aby nebylo znát, že by císař o usurpaci věděl. Ursicinus uplatil vojáky kolem Silvana a 7. září na cestě na mši ho zavraždili; titulu užíval 27 dnů, zřejmě jako první z Germánů po obou rodičích. 

Podle jiné verse byl v ranních hodinách zavražděn ve své kapli před bohoslužbou agenty tajné služby, agentes in rebus, a jimi najatými vojáky. Opět následoval proces a popravy vysokých důstojníků spolčených se Silvanem.

Náhradou za odklizeného Constantia Galla našel po přímluvě své manželky Eusebie pro caesarství v jeho nevlastním bratrovi. Narychlo ho povolal z Hellady, kde byl krátce na studiích, viz zde výše, a ještě v hellénském oděvu ho proměnil v Mediólánu z polopsance v druhého muže říše. 

6. listopadu byl Flavius Claudius Iulianus (23) jmenován Constantiem II. caesarem s úkolem obnovit pořádek na rýnské hranici, viz roky 353 a 360. 

Po několika dnech po té ho princeps oženil se svou sestrou Helenou (asi 30) a už 1. prosince odcestoval Iulianus s 360 vojáky na severozápad: v Augustě Taurinorum/dn. Torino se dozvěděl, že Alamanné vyplenili a zničili Colonii Claudii Ara Agrippinensium vulgo Agrippinu (CCAA), dn. Köln, což bylo známo Constantiovi ještě před Iulianovým odjezdem ode dvora. Caesar přezimoval ve Vienně/dn. Vienne v départementu Isère. 

Přel se s praefectem praetorio Gallií Flavie Florentiem, který mu předkládal návrhy, jak chybějící daně z hlavy vyrovnávat rekvisicemi a rozpočet tetrarchie vyrovnat dalšími daněmi, s čímž caesar nesouhlasil. Constantius dával Iuliana hlídat lidmi, jimž důvěřoval a chamtivý Florentius byl jedním z nich.

V Římě čelil praefectus Urbi Flavius Leontius lidovým nepokojům. Řídil město spravedlivě a přísně a když z dnes neznámého důvodu dal zatknout závodního jezdce/vozataje Philoroma, bylo z toho pozdvižení. Leontius se útoku Římanů nezalekl, dal největší buřiče zatknout, zmučit a deportovat na jakýsi pustý ostrov. Když se o několik dnů později u Septizonia, okázalé vodní stavby Septimia Severa, dav domáhal opět přídělů vína, dal jednoho z urostlých křiklounů vytáhnout, zbičovat a vypovědět do Picena.

Do Mediólána, kde právě sídlil, povolal Constantius II. synodu tří set biskupů, aby odsoudili Athanasia jako velezrádce. Pod velkým nátlakem a bitím nejzarytějších stoupenců níkajského vyznání se mu to podařilo, mezi nimi římského biskupa Liberia. Ariánský Augustus pak rozdělil synodu na západní část jednající v Ariminu a východní, která měla zasednout v Níkomédeji, ale k tomu nedošlo, neboť město roku 358 postihlo zničující zemětřesení, viz tam. 

Mezi jeho oběti patřil místní biskup Kekropios a údajně patnáct dalších ariánských biskupů, kteří na synodos již dorazili (tvrdili to orthodoxní autoři). Chtěli se tedy sejít v Níkaji, pak v Tarsu a nakonec 17. až 29. září 359 sněmovali v Seleukeji Trácheji a bezpečnost jim zajišťoval armádní velitel Lauricius, který v regionu potíral chronicky loupeživé Isaury, viz o nich roku 351.

V Seleukeji vyřídili radikální ariány, kteří si mysleli, že Ježíš není ani stejné podstaty jako bůh-otec. Říkalo se sektě podle neslučitelnosti obou bytostí anomonoioi/"odlišní", nebo podle jejich vůdců aetiáni, později eunomiáni. Aetios z Antiocheie dostal přizvisko od katholiků Atheos/"Bezbožný", byl proletářského původu/penichrón kai eutelón goneón tynchanón, vlastní profesí tavič zlata n. zlatník/chrýsochoios, který se z chudoby dokázal vyšvihnout. 

Samoukem v theologii i v medicíně, původně vyznání níkajského, biskupem Leontiem školen, c. 350 se stal diákónem v Antiocheji. Augustus Iulianus ho povolal zpět z vyhnanství v Anazarbu, kam ho pro jeho radikálnost poslal ariánský souvěrec Constantius II., ale později mu věnoval statek na Lesbu. Valens ho po Iulianově smrti povolal do Kónstantínopole, kde roku 367 zemřel. 

Aetiovým žákem a osobním stenografem/tachygrafos byl Eunomios z kappadockých Dakor. Na doporučení antiošského biskupa Eudoxia se stal Eunomios roku 360 biskupem v Kýziku. Roku 367 byl exulován do Mauretánie, poněvadž prý držel s usurpátorem Procopiem, ale nestačil tam dorazit a byl pardonován. Zemřel ve své vlasti roku 393, když u Theodosia v oblibě nebyl. 

Seleukijská synoda rozkol mezi umírněnými a radikálními ariány neodstranila. Sesazen byl Eudoxios v Antiocheji, na jehož místo přišel krátce Anianos, dominovali biskupové Akakios z Kaisareie, Geórgios z Alexandreie a Ursacius ze Singiduna. Ariminská západní synoda s třemi sty biskupy se shodla na kompromisní formulaci, že "syn je stejný jako otec" a vyhnula se spornému pojetí o "stejné podstatě"/homoúsios. 

Část biskupů včetně Liberia z Říma se držela formulace níkajské, takže ani na Západě se ideologové monotheismu nedohodli. Constantius proto svolal další synodu, tentokrát do Kónstantínopole, viz rok 359.

Na Constantiův příkaz Flavius Leontius zatkl římského biskupa Liberia, předáka křesťanů ve Městě od roku 352. V noci, aby nedošlo k dalšímu srocování, byl u Římanů oblíbený Liberius eskortován do Mediólána, aby se zpovídal ze svého stranictví Athanasiovi; krátce předtím odmítl velké císařovy dary, aby se Athanasia zřekl a postavil se na stranu Areia a jeho příznivců ("ariáni", srov. rok 325 a 345), mezi něž patřil Constantius II. Liberius nepovolil a byl exulován do thrácké Beroi, dř. Augusta Traiana/dn. Stara Zagora v BG. 

Na radu ariánovce Acacia Jednookého/Akakios Monofthalmos, od roku 340 biskupa palaistínské Kaisareie, nástupce církevního historika Eusebia, vybral Constantius novým římským biskupem/papežem Felika II., jehož osobně vysvětil. Plnil roli vzdoropapeže a úřadoval v Římě proti vůli kléru a též sympatie křesťanské obce zůstaly u Liberia. 

Když v květnu 357 navštívil Constantius II. Město, delegace římských matrón ho požádala o milost pro Liberia. Poněvadž prý exulovaný biskup ustoupil ze svých proathanasiovských posic, císař souhlasil s tím, že budou s Felikem úřadovat ve dvou. Liberius se vrátil z Thrákie roku 358 a byl nadšeně vítán. 

Felix, jehož pak vyhnal i senát, odešel na své statky u Portus Romae při Ostii, kde 22. listopadu 365 zemřel. Podle jiné verse však byl zavražděn, podle všeho jakými laiky v Caere. To by vysvětlovalo, proč se mu dostalo od církve statutu mučedníka a přízviska "svatý", ačkoli to byl vzoropapež a k tomu arián. 

Chaos panuje těž kolem jeho jména: jako Felix II. bývá počítán jeho stejně svatý jmenovec Felix III. (úřadoval v letech 483 - 492) a sv. Felix IV. mívá jméno sv. Felika III. (biskupem 526 - 530, viz v indexu papežské seznamy s. v. křesťanství).

Liberius přežil Felika jen o rok, zemřel 24. září 366 a téhož roku pravděpodobně zemřel i Acacius, biskup kaisarejský, jenž na domácí půdě bojoval o správný výklad víry s biskupem jerúsalémským Kyrillem, který ho o dvacet let přežil a dostalo se mu přízviska "svatý" (zemřel roku 386, srov. o něm též roky 345 a 380).

Kolem t. r. zemřel v exilu nebo na cestě lodí tam primas dónátistů Donatus z Casae nigrae v Numidii, viz rok 313 a 344. Jeho nástupcem se stal Parmenianus (zemřel roku 391), proti němuž a dónátistům psal biskup v numidském Milevu Optatus (zemřel asi ve stejné době).