014-010

 

************************************************************

14.

Ol. 191, 3

298 SE

234 AE

Polyainos

a. u. c. 740

M. Licinius Crassus a Cn. Cornelius Lentulus (Augur)

************************************************************

V zimě t. roku, pravděpodobně po smrti dynasty Rola (vládl Dákům od roku 44) překročili opět Dákové a Bastarnové Dunaj; vypuklo povstání Getů a plenění v Moesii. Getové jsou v soudobých pramenech odlišováni od Dáků podle dunajského břehu, tzn. že označení Getové patří pro pravobřežní Dáky (?). Sex. Aelius Catus Gety zarazil a údajně na padesát tisíc jich zpoza Dunaje přesídlil na thrácký břeh. Třetí válka dácká trvala do c. 10, viz rok následující, první dvě viz roky 112sqq. a 19. 

Zřejmě t. r. v Bosporské říši zemřela královna Dynamis Filorhómáios. Personální unie mezi královstvím Pontos a Bosporos existovala v osobě Polemóna I. Euseba (srov. předešlý rok a 35). Královnin syn Tiberios Iúlios Aspúrgos Filorhómáios, syn Asandrův, obdržel knížectví mezi Fanagoreiou a Gorgippií. 

Zachované prameny lze interpretovat i jiným způsobem, např.: královna Dynamis uprchla ke králi Maiótů Aspúrgovi, synovi krále Aesandrocha. Nato vypukla dlouhá válka proti Polemónovi, trvající až do roku 8, kdy byl po prohrané bitvě zajat a popraven (srov. tam). „Aspúrgovci“ se pak usadili mezi Fanagorejí a Gorgippií. 

Královna Dynamis by podle tohoto sledu událostí vládla do roku 8 našeho letopočtu a zemřela ve věku sedmdesáti let. Za Aspúrga byla provdána a království spravovali spolu. Po její smrti po dvouleté pause/interregnu vládl Aspúrgos, a to od roku 10 n. 11 našeho letopočtu do roku 38 jako přítel S. P. Q. R.; zemřel po principovi Tiberiovi.

Fanagoreia se z vděku k M. Vipsaniovi Agrippovi, viz rok předešlý, přejmenovala na Agrippeia Kaisareia. Agrippinští dali postavit královně Dynamii sochu se zachovaným honorifikačním nápisem: Farnakově dceři a Mithridátově vnučce za roli spasitelky a dobrodějky.

Do této doby může patřit nejasný fragment usnesení Chersonéských o poctě zlatého věnce a sochy pro kohosi, kdo se zasloužil o obnovu staré svobody a démokratie, kdo se postavil proti tyrannovi, jehož jméno také neznáme (začínalo na A), přes zimu se staral o budování a obnovu hradeb, v Římě osobně a na vlastní náklady dosáhl u "největšího imperátora a senátu/[... tú m]egistú autokratoros kai tás synkl[é]tú" uznání nezávislosti. Po návratu čelil spiknutí tyranna, jeho příznivce porazil a jeho synové a dcera padli do zajetí (?). Podle všeho se události v Chersonésu málo týkaly dynastických sporů v království. Události mohou souviset se začátkem autonomní éry Chersonésu Tauridského roku 24.  

V Římě byla po požáru restaurována basilica Aemilia (srov. rok 179 a index). Jméno rodu Aemiliů zachovala, třebaže většinu peněz nyní poskytl Augustus, viz o jejích novostavbách rok 50.

 

************************************************************

13.

Ol. 191, 4

299 SE

235 AE

Zénón II.

a. u. c. 741

Ti. Claudius Nero I. a P. Quinctilius Varus

************************************************************

V Thrákii podnítil besský kněz Dionýsova kultu Bulogaisés či Vologaisés (nebyl Parth) válku proti prořímským dynastů Sapajům, Odrysům a Astům. Jejich vládce Rhéskúporis II. (vládl od roku 22) byl povstalci v poli poražen a zavražděn (o konci povstání viz rok 10). Tím byla prakticky uzavřena historie astské thrácké dynastie, vládnoucí od asi roku 100 (viz tam): Rhéskúporiův syn Kotys IX. je doložen roku 11 pouze nápisně. O dlouhých válkách s Bessy viz rok 62 a násl.

Dynasta Rhoimétalkés I., strýc Rhéskúporiův, uprchl na Chersonésos Thrácký, který byl tehdy v majetku M. Vipsania Agrippy. Nástupcem a vlastně i spoluvládcem (srov. rok 10) se stal jeho bratr Rhéskúporis III. Dynastie Sapajů vydržela ve své zemi u moci do roku 46 našeho letopočtu, kdy vznikla provincia Thracia (srov. rok 10, kdy bylo povstání Bessů definitivně potlačeno).

V Moesii porazil konsulár Cn. Cornelius Lentulus Augur, legatus Augusti pro praetore, Bastarny a Gety na pravém, Dáky pak na levém břehu Dunaje. Římané začali opevňovat pravý břeh: začátek obranného valu, limes, na Dunaji. Území mezi Dunajem, pohořím Haimos a mořem, tj. Moesii, nyní ripa Thraciae, "Thrácký břeh", dostali od Římanů do správy thráčtí Sapajové, a to až do konce svého státu roku 46 našeho letopočtu, viz.

Tím dostali Římané pod kontrolu celý pravý břeh Istru/Dunaje od pramene po ústí. Poprvé se objevila na dolním Dunaji římská flotila, která pod velením P. Vitellia získala zpět území vyvrácené osady Aigissos/Aegissus, d. Tulcea v RO. Nápisně je flotila poprvé doložena roku 73, a zřejmě tehdy též intensivně budována, jako classis Flavia moesica, viz rok 45+ a 85+. 

To byl také konec samostatného getského státního útvaru, existující po rozpadu Burebistovy říše roku 44 (srov. tam). • Getové snad byli součástí Dáků, kteří žili na této straně Dunaje (srov. předešlý rok). Boje s Dáky trvaly ještě několik let, ale Cn. Cornelius Lentulus byl vyznamenán triumfálními odznaky. Doprovázel později Tiberiova syna Drusa Iulia Caesara po roce 14+ na tažení v Illyriku, zemřel roku 25+.

V Pannoniích vypukla válka proti Pannonům (srov. rok 120)bellum Pannonicum, válka pannonská (trvala do roku 9). Vrchním velitelem byl M. Vinicius, od roku 9 Tiberius, který do roku 10 srazil na kolena povstání Delmatů; srov. rok 16.

Augustus, měl na podzim padesát, se vrátil z Gallií, kde byl od roku 16, do Říma. Byl velkolepě uvítán a dal si s Agrippou prodloužit imperium proconsulare. Místodržitelem v (třech) Galliích byl od t. r. Nero Claudius Drusus, Tiberiův mladší bratr. Augustus zvýšil počet římských legií na 28. K dalšímu zvýšení na třicet došlo až za císaře Trajána. Doba vojenské služby stanovil na šestnáct, u praetoriánské gardy na dvanáct let.

Mezi lety 13 až 9 na Augustův pokyn a na oslavu jeho hispánských vítězstvích v Římě vystavěn Oltář Míru, ara Pacis augustae, viz více v indexu s. v.; zaslíben 4. července 13, dedikován 30. ledna 9, v den padesátých narozenin Livie (o vlastním datu narozenin viz rok 58)

Jako první celokamenné divadlo bylo otevřeno nákladem velkého bohatce a přítele Augustova L. Cornelia Balba theatrum Balbi (srov. rok 19 a 40). Stalo se tak právě v okamžiku Augustova návratu z Gallií, kdy se znovu rozvodnil Tiber a Balbovo divadlo bylo možné navštívit pouze po plavbě loďkou. O dalším římském divadle viz rok 11.

Obelisk Mencheperreho Thutmose III., "syna Slunce/sa Ra", který stával v Héliopoli, byl za praefecta Egypta P. Rubria Barbara dopraven na Augustovu počest architektem Pontiem do Alexandreie a vztyčen před chrámem imperiálního kultu/Kaisareion n. Sebasteion. Odtud po staletích pokračoval do Londýna, kam dorazil v lednu 1878 ("Cleopatra's Needle" ve Westminsteru). Rubrius Barbarus zasvětil 18. roku provincie ve Filách svatyni Augustovu a jako stavební kámen rozřezený v polovině použili stavaři mimo jiné stélu C. Cornelia Galla, viz rok 30, neboť jeho smrt roku 26 provázela damnatio memoriae

Ve fešáckém exilu zemřel tohoto nebo začátkem následujícího roku bývalý triumvir M. Aemilius Lepidus, formálně stále pontifex maximus; od roku 36 žil ve ville v Circei. Augustus se 6. března následujícího roku ujal nejvyššího pontifikátu osobně a po něm velekněžský úřad zastávali všichni imperátoři do roku 382 n. l., kdy ho odmítl křesťan Gratianus. Oltář Vesty na Palátínu na paměť Augustova nástupu do pontifikálního úřadu zasvěcen 28. dubna 12, viz rok následující. Předtím roku 14 Vestin chrám devastoval požár a sacra uložena na Palátínu v domě flámina Diála. Nejvyšší vestálka, virgo vestalis maxima, tehdy oslepla. 

• Lepidus býval nejbližším Caesarovým důvěrníkem v Římě, Božský Iulius mu věřil více než M. Antoniovi. Svěřil mu dozor nad Městem během tažení proti Pompeiovi a do Orientu, stejně jako do Afriky. Za Caesarova diktátorství byl dvakrát jeho velitelem jízdy, magister equitum,  a Lepidus patřil ke skupině lidí, s nimiž strávil večer před zahájením občanské války; u něho Caesar večeřel před svými ídami.

Rok prvního konsulátu Augustova nástupce Tiberia Claudia (29), poprvé od roku 202, kdy byl na dlouho posledním konsulem v klanu Claudiů Neronů jeho jmenovec, srov. tam. Jeho kolegou byl Quinctilius Varus (tehdy asi 33letý), který o 22 let později zahyne se třemi legiemi v Germánii v teutoburské katastrofě.

Narodil Nero Claudius Drusus, pozdější Drusus Iulius Caesar, jediný syn budoucího císař Tiberia (zavražděn vlastní manželkou Livillou roku 23 n. l.), viz rok 11.

 

************************************************************

12.

Ol. 192, 1

Diofanés z Aiolidy

300 SE

236 AE

Leónidás

a. u. c. 742

M. Valerius Messala Barbatus Appianus a P. Sulpicius Quirinius

coss. suff.: C. Valgius Rufus, C. Caninius Rebilus a L. Volusius Saturninus

************************************************************

Někdy po roku 12 se v Bosporské říši oženil král Polemón I. Eusebés s Pýthodóridou, dcerou Pýthodóra z Trall a Antonie, dcerou triumvira M. Antonia. Z tohoto manželství vzešly tři děti, vše hlavy "korunované" (srov. rok 35, 14, 8).

Někdy po tomto roce zemřel Ateporix Galatský, vládce v Zélítidě, tj. v Pontu Galatiku, kde vládl od roku 36. Jeho území bylo rozděleno mezi provincii Bíthýnii & Pontos a dynasty Polemóna Pýthodóra event. Dyteuta (srov. rok 36 a 29). • Provincie Asie byla postižena několika zemětřeseními a Augustus ze svého uhradil její roční tribut. 

V Armenii zemřel král Tigránés II. (vládl od roku 20). Nástupcem se stal jeho syn Tigránés III. Filhellén (do roku 6 panoval samostatně, ve společné vládě pak až do roku 2 našeho letopočtu).

V Tráchónítidě se po zvěstech, že Héródés je po smrti, rozhořelo lidové povstání proti králi Židů, do roku 8 potlačené (viz tam a rok 10), dílčí chronologii neznáme. Tráchónítis byla Římany roku 20 Augustem králi darována, když ji odebral Zénodórovi, viz tam. 

Antipatros, Héródův (nejstarší) syn s Dóridou, obvinil v Římě (viz rok 17) své nevlastní bratry Alexandra a Aristobúla, syny Héróda s Mariamou, z komplotu proti otci. Záležitost byla Héródem přednesena Augustovi. Vládce oikúmeny na čas spory uklidnil rozhodnutím, které učinil v Aquileji, aby Antipatros jakožto starší měl čistě symbolické právo na nadvládu nad oběma nevlastními bratry (srov. rok 17). Héródés z vděku nad rozhodnutím věnoval Augustovi tři sta talentů a Augustus se revanšoval polovinou výnosů kyperských měděných dolů a nad druhou polovinou učinil krále správcem. 

Po druhém takovém obvinění usmiřoval otce se syny roku 8 Archeláos Kappadocký v Jerúsalému. Alexandros připravil králi spisek, v němž vylíčil poměry u dvora a kdo proti komu intrikuje. Archeláos ho s Héródem probral, židovský král dal na výklad Kappadočanův, že Alexandros není spiklencem a rodina se opět usmířila, viz však rok 7. Héródés pak věnoval Archeláovi sedmdesát talentů a osobně ho doprovodil až do Antiocheje. 

V Galliích odrazil Nero Claudius Drusus (25) Sugambry a pak se s armádou vypravil za Rýn do Germánie (Drusova germánská tažení v letech 12-9). Na podzim začalo první tažení Drusa a jeho flotily proti Germánům, a to přes Usipety do Fríska: byla to první válečná flotila i expedice Římanů v Severním moři. Drusus st. dal vyhloubit kanál či systém kanálů z Rýna severním směrem k jezeru Flevo, fossa drusiana/"drúsovský příkop", který použil roku 16 n. l. Drusův syn Germanicus. 

Ačkoli byl opravován, viz rok 58+, a v užívání ještě další staletí, jeho trasa známa není (na rozdíl od kanálu Cn. Domitia Corbulona/fossa Corbulonis mezi Rýnem a Mosou/Maasou z roku c. 47+, viz tam, který je z části viditelný dodnes). 

Základnou Římanů byla Fectio u Batavů, dnešní Vechten. Římské loďstvo dosáhlo ústí Rýna a podél pobřeží Atlantiku si podmanil Drusus Frísy, uzavřel spojeneckou smlouvu s Ampsivary (o jejich hořkém konci viz rok 58+) a vpadl na území Chauků.  V zimě, kdy se legie vrátily do svých ležení a Drusus do Říma, se vytvořila protiřímská koalice Germánů, kterou tvořily kmeny Suébů, Quádů, Sugambrů, Cherusků atd.

Tím byly zahájeny jen málo přerušované války Římanů s Germány, jimž nakonec po více než čtyřech staletích Římané podlehli (srov. rok 113 a 58). Za Augusta trvala ofensivní fáze do roku 16 n. l., během níž se Římané dostali až k Labi, ale také utrpěli ostudnou porážku v Teutoburském lese r. 9 n. l. (posledního orla tří legií P. Quinctilia Vara vrátil do Říma až za císaře Claudia P. Gabinius Secundus Cauchicus, viz rok 6).

Po smrti M. Aemilia Lepida, viz předešlý rok, byl Augustus 6. března senátem jmenován pontifikem maximem. Tehdy teprve po 75 letech obsadil úřad flámina Diális, viz rok 87: nejvyšším Iovovým knězem se stal Ser. Cornelius Lentulus Malugensis. Viz o něm dále rok 22+. 28. dubna o flóráliích byla zasvěcena socha Vesty v palatínském sídlu Augustově. 

P. Sulpicius Quirinius, cos. t. r., byl homo novus a nepatřil do starého patricijského rodu Sulpiciů. Někdy před konsulátem byl legátem v provincii Creta & Cyrene v době, kdy byla vystavena útokům nomádů z pouště. Quirinius potíral n. potřel kmeny žijící při pobřeží a souhrně zvané Marmaridové/Marmarové a v kýrénaickém vnitrozemí porazil Garamanty, vše zřejmě berberské národy.

Marmarská válka, bellum marmaricum, se mohla táhnout do roku 3+, nevíme o ní nic. Oblast mezi Egyptem a Kýrénou byla k provincii připojena teprve roku 20, o první válce Římanů se saharskými Garamanty viz rok 19.

Augustus Quirinia po konsulátu pověřil řízením provincie Galatia, kdy úspěšně válčil s loupeživými bandity národa Homonadů, srov. rok 19 a 25. Potřel je, to jest vyvraždil, v jejich horských pevnostech mezi Pisidií a Isaurií, vzal na čtyři tisíce zajatců, které přesídlil a byl Augustem odměněn triumfálními odznaky, ornamenta triumphalia. Viz dále rok 2-.

Zemřel v první části roku M. Vipsanius Agrippa (ročník 63), jedna z nejdůležitějších opor Augustových, spoluvládce a v podstatě hlavní strůjce jeho vojenských úspěchů: oddaný přítel od dětství, bez něhož by se Octavius, Octavianus a Caesar nastal Augustem. Pohřební řeč pronesl osobně Augustus a je pravděpodobné, že za rodinu promluvil P. Quictilius Varus, manžel Agrippovy dcery Vipsanie Marcelly Agrippiny, slavný svou smrtí a záhubou legií v Teutoburském lese roku 9+. Později se tradovalo, že se Agrippa utrápil na nevěrách manželky Iulie ana despocii tchánovu. 

Roku 13 se Agrippa vrátil s Iulií ze Syrie (srov. rok 15) a Augustus ho ještě v zimě poslal za armádou do Pannonie. Vzpoura skončila ještě před Agrippovým příchodem. Agrippa se vrátil nemocen a odešel do Kampánie, kde zemřel. Augustus ho dal pochovat ve své hrobce, ačkoli si Agrippa dal postavit vlastní. 

Augustus zdědil většinu Agrippova majetku včetně Chersonésu Thráckého (není známo, jak a kdy se k němu dostal; od roku 133 patřil Chersonésos k provincii Macedonia jako státní pozemky/ager publicus. Oblast po Agrippově smrti nepatřila pod správu eparchie/provincie Thrákie, ale zůstala součástí majetku principů. Augustus, který pokládal Agrippu za svého nástupce, rozdal Římanům z dědictví po čtyřech stech séstertiích. Faktickým nástupcem Augustovým se nyní stal Tiberius, který však z nového postavení nebyl nijak nadšen. 

Později téhož roku nebo až roku následujícího zemřela i Augustova sestra Octavia (asi 57), cf. rok 23 a její utrpení po synově smrti.

V hunské říši stojící pod protektorátem čínských Chanů zemřel šan-jü Fu-ču-lej Žuo-ti. Rozhodl se cestovat k chanskému dvoru, ale ještě před hranicemi onemocněl a zemřel (vládl od roku 20). 

Novým chánem se stal jeho bratr Ťü-ja Žuoti/Juya Ruodi, rodným jménem Čchie-mo-ťü/Qiemoju (do roku 8), kdy se na hunský trůn posadil jeho další bratr a poslední ze synů Chu-chan-siea Wu-ču-liou Žuo-ti/Wuzhuliu Ruodi, rodným jménem Nang-č'-ja-si/Nangzhiyasi (vládl do roku 13+, viz dále tam). Roku 1- se vypravil k chanskému dvoru, kde byl velkolepě přijat a obdarován. Když ho Wang Mang roku 9+ požádal, aby si změnil jméno, neboť Nang-č'-ja-si je pro Číňany těžko vyslovitelné, dal si jméno Č'/Zhi.

  

************************************************************

11.

Ol. 192, 2

301 SE

237 AE

Theofilos III.

a. u. c. 743

Paullus Fabius Maximus a Q. Aelius Tubero

************************************************************

Římané pod Neronem Claudiem Drusem Germanikem během jeho druhého germánského tažení podrobili Usipety, přemostili Lupii/Lippe a přes území Sugambrů a Cherusků pronikli k řece Visurgis, dnešní Weser. Zpáteční cesta na Rýn byla před blížící se zimou a se špatným zásobováním velmi perná: armádní ztráty byly za soustavných guerrillových útoků Germánů vysoké. V dnes neznámé lokalitě Arbalo se Římané horko těžko dostávali z obklíčení Chauků, když jim hrozilo zničení. 

Koalice germánských kmenů z roku 12 se rozešla. Spojenectví zato uzavřeli tohoto nebo předcházejícího roku Sugambrové a Chattové, kteří ještě nedávno spolu válčili a tím vlastně umožnili římskou výpravu, srov. rok 38. Římané postavili nad soutokem Luppie s řekou jmenovanou jako Eliso(n) pevnost Aliso, pravděpodobně v lokalitě dnes nazývané Oberaden (?) v NRW, kterou o několik později Římané sami opustili, možná už roku 8, srov. tam s proklamací provincie Germánie. Za invase Drusova syna Germanika byla pevnost na čas obnovena, viz rok 16+. Druhou pevnost postavili tehdy Římané na území Chattů na Rýnu.

Augustus převzal na své náklady státní péči o veřejné práce, cura operum locorumque publicorum. Toho roku byl umocněn obsah každoročních augustálií, které byly poprvé drženy roku 19 na oslavu světového míru po Augustově návratu z Orientu, viz v příloze Bohové a jejich svátky 3. - 12. října. K oslavě míru byly připojeny Augustovy narozeniny 23. září. 

V Římě se z Augustova návodu rozvedl Ti. Claudius Nero neboli budoucí císař Tiberius se svou milovanou a právě podruhé těhotnou (dítě nepřežilo) manželkou Vipsanií Agrippinou (25), dcerou M. Vipsania Agrippy. Vzali se asi roku 19 n. 16 (?) a jejich jediným potomkem byl Nero Claudius Drusus, po adopci Drusus Iulius Caesar, narozen snad roku 13, viz. 

Nyní se musel Tiberius oženit s panovníkovou dcerou Iulií, vdovou po Agrippovi: byl to její třetí manžel. Byla matkou čtyř dětí a mohla užívat zákonného provilegia po třech dětem se znovu neprovdávat. Otec jí ale Tiberia, syna své manželky Livie, vnutil. Ještě jí nebylo třicet, milovala poesii a společnost, byla ve svých kruzích oblíbena. Třebaže svým novým mužem pohrdala jako sobě, Augustově dceři, nerovným/ut imparem, na manželových státnických cestách ho doprovázela.  

Agrippina starší se musela provdat za C. Asinia Galla Salonina, syna literáta, jazykového puristy a historika C. Asinia Polliona, a měli spolu šest dětí. Gallus se přiklonil k Seianovi, Tiberiem byl obviněn roku 30 z krvesmilství, zavřen bez rozsudku a po třech letech věznění v Tiberiově paláci umořen hladem; srov. rok 40.

Hned po svatbě Augustus poslal Tiberia do války proti věčně neklidným Pannonům a Skordiskům, kam ho Iulie provázela a kde také následujícího roku jejich novorozeně zemřelo. Augustus Tiberiovi zakázal Agrippinu i vidět, natož s ní mluvit. Vipsania Agrippina byla jedinou dcerou M. Vipsania Agrippy s Caecilií Attikou (sňatek roku 37, to jí bylo asi patnáct), dcerou Ciceronova přítele T. Pomponia Attika (zemřel roku 32, Attica snad někdy před ním).

4. května zasvětil Augustus v Římě na paměť svého zetě a devatenáctiletého přítele M. Claudia Marcella (zemř. 23), syna své sestry Octavie, další divadlo, theatrum Marcelli. Během otvíracích her bylo v aréně povražděno na šest set kusů africké zvěře.

 

************************************************************

10.

Ol. 192, 3

302 SE

238 AE

(Níkiás V.)

a. u. c. 744

Africanus Fabius Maximus a Iullus Antonius

************************************************************

V Athénách podle všeho t. r. dokončena Římská agora/Rhómaiké agorá vybudovaná z financí Božského Iulia a Augusta, srov. roky 60 a 46. Z vděku k oběma za jejich dary Athéně Archégetidě je poctili v době, kdy byl Euklés z Marathónu stratégem přes vojenství/stratégúntos epi tús hoplítás a Níkiás archontem, jak praví zachovaný nápis. Euklés převzal po otci péči o tržiště/diadexamenos epimeleián

V Thrákii bylo konečně Římany potlačeno rozsáhlé povstání Bessů, které vedl kněz Bulogaisés (srov. rok 13). Roku 11 byl proti Bessům vyslán jako legát pro praetore L. Calpurnius Piso Caesonius, od roku 13 správce Pamfýlie. Thrákové před ním uprchli z Chersonésu do svých hvozdů, kam je Římané pronásledovali. Po počáteční porážce je přemohli a zemi zdevastovali; Piso Caesonius byl Augustem vyznamenán triumfálními poctami, nikoli však triumfem.

Piso Caesonius byl bratrem Calpurnie, manželky Božského Iulia. Byl vážen Augustem i Tiberiem a zemřel roku 32 n. l. jako praefectus města (v úřadu od roku 13 n. l.).

Dynastové Rhoimétalkés I. se svým mladším bratrem Rhéskúporidem III. vládnou nyní severně i jižně od pohoří Haimos, v rozdělené zemi de facto jako správci římských zájmů v Thrákii, ale s královským titulem. O dlouhých válkách s Bessy viz již rok 62 a násl.
Část Bessů později žila (byli přesídleni?) v Malé Skythii v sousedství Dáků při Istru a do okolí Tomů a Histrie. Nelze vyloučit, že po této válce, která zlomila sílu Bessů, založil na místě jednoho z jejich sídelních hradišť s kultovním střediskem Artemidiným jménem Keirpara, odryský (?) velmož Amatokos (= Amádokos?) osadu, kterou na znamení vítězství nad Bessy pojmenoval Níkopolis na Nessu/Nestu, Mestu. Podle jednoho nápisu z doby asi Domitianovy byl Amatokův vnuk Flavius Dizalás, syn Ezbeniův, stratégem několika správních celků v thrácké provincii, které kdysi tvořily besské území/Bessiké. Tuto Níkopoli, jinou od města poblíž Istru, opatřil novými osadníky Traianus, srov. u roku 87+ a 102+.
Jiný Dizalás, syn Kotyův, stratégos oblasti Asyútiké, zasvěcoval v Traianově době za svou spásu a zdraví, též vlasti, sochu Asklépiovi Zylmyzdriénskému.  

Až do vyhlášení provincie v roce 46 našeho letopočtu následovali u Sapajů jako další dynastové:

• roku 12 (n. 14) našeho letopočtu zemřel Rhoimétalkés I. a Augustus potvrdil královský titul i dělení země jeho synovi se svou chotí Pýthodóridou (I.; jiná než Pýthodóris Pontská) Kotyovi VIII.; jeho strýc Rhéskúporis III. panoval ve druhé, chudší části Thrákie a byl s tím nespokojen,

• roku 17 n. l. vyprovokoval Rhéskúporis III. válku s Kotyem VIII., která skončila zavražděním Kotya VIII.,

• roku 18 n. l. byl Rhéskúporis III. Římany jat, odveden do Říma, před senátním soudem byl obviněn Kotyovou vdovou Antónií Tryfainou, dcerou Pýthodóridy Filométór: při pokusu o útěk byl zabit n. zavražděn;

• od roku 18 n. l. vládl v zemi Rhoimétalkés II., syn Rhéskúporida III., a to bez královského titulu až do roku 37/38. Zároveň s ním vládl v poručnictví své matky Antónie Tryfainy Rhoimétalkés III., syn Kotya VIII.: tomu byl královský titul přislíben,

• roku 38 byl Rhoimetalkés III. oficiálně prohlášen králem a vládl do roku 45. T. r. byl při povstání zavražděn. Následujícího roku vyhlásili Římané provincii Thrákii.

Vpád Dáků do Pannonie po zamrzlém ledu Istru byl odražen M. Viniciem. Římané v protiofenzívě přešli Dunaj a Tisiu (dnešní Tisa), vnikli do Sedmihradska až po sídliště Apulum, kde byli Dákové na hlavu poraženi; podle této osady se jmenovala pozdější římská provincie Dacia Apulensis. Tím se skončila třetí válka dácká vedená od roku 14. Viz dále rok 85+. 

Vinicius se pak obrátil k severu a podrobil si keltské Anarty (srov. rok 223) a Kotíny, žijící na horním Hronu, lat. Granua, na dnešním Slovensku.

Kolem roku 10 přemluvila Músa (srov. rok 20) krále Parthů Fraáta IV., aby poslal své čtyři starší syny na vychování do Říma, totiž děti se svými staršími manželkami-královnami jménem Olenieiré, Kleopatrá, Baseirta a Bistheibanaps. Fraátés IV. měl nesmírný strach z palácového puče a proto poslechl - obava o trůn byla pak vykládána jako podlézavé romanfilství; viz jeho krvavá opatření roku 37 a 26. Músin syn Fraátakés tak zaujal přednostní pozici v královském paláci (viz dále rok 3)

Odsunutými syny byli Seraspadanés (později v Římě zemřel), Fraátés (vyhlédnut za krále, ale zemřel cestou z Říma, viz rok 35), Vononés (I.) a Rhodaspés (rovněž zemřel v Římě, data neznáme): do Říma tehdy všechny odvedl správce Syrie M. Titius, jemuž byli předáni na Eufrátu.

Král Židů Héródés Veliký zřejmě t. r. rozehnal povstalce/lupičské bandy v Tráchónítidě, viz rok 12. Čtyři desítky brigantů, asi Arabů, prchlo na území nabatského krále Obody III. a jeho hlavní ministr/epitropos Syllaios, který za indolentního dynastu vládl, poskytl uprchlíkům pevnůstku Raeptu. Odtud i z dalších míst podnikali loupeživé výpady do Iúdaie a Koilé Syrie. Syllaios se mstil za to, že byl odmítnut, když si namlouval Héródovu sestru Salomu. Nebyla proti, ale Héródovu nevoli korunoval požadavek, aby Syllaios přestoupil na židovskou víru.

Poněvadž Syllaios vedoucí záležitosti království odmítl ve stanovený termín splatit Héródovi půjčku šedesáti talentů, obrátil se židovský král na správce Syrie C. Sentia Saturnina s žádostí o arbitráž. Neuspěl, naopak Syllaios odpřisáhl v Bérýtu, že dluh do třiceti dnů vyrovná a ujišťoval, že na nabatském území žádní lupiči plenící Héródovu zemi nežijí. Na to odcestoval Syllaios do Říma, aby svého nepřítele Héróda u Augusta znemožnil. V Mílétu a na Délu obětoval "Syllaios, bratr králův" Diovi Dúsarovi/Dú aš-Šará, jak dosvědčují fragmenty dvou nápisů. Viz dále rok následující.    

Héródés zasvětil nové kamenné město Kaisareiu s přístavem, amfiteátrem, forem, Augustovým chrámem s vladařovou sochou a postavou Rhómy/Roma. Dal od roku 22 přestavět v hellénistické město původní osadu a pevnost Stratónopyrgos. Podle jiného údaje byla Kaisareia zasvěcena již roku 12: toho roku 192. olympiády totiž uspořádal první kaisareje, hry, o nichž byli odměňováni králem i borci na druhém a třetím místě. Od roku 6 našeho letopočtu se Kaisareia, lat. Caesarea, stala sídlem římského prokurátora, císařského administrativního úředníka. Součástí slavností byly po gladiátorských vzorech zápasy 1400 odsouzenců. 

Roku 9- zasvětil v Iúdeji město Antipatris nazvané po svém otci, během své vlády pojmenoval po svém bratru novou osadu u Jerícha Fasaélis, u pramenů Iordánu zbudoval městečko Páneion (srov. rok 200), vyšperkoval královským palácem Jeríchó a hrad nad městem nazval po matce Kypros, pro sebe vystavěl v poušti Héródeion, obnovil válkou zničení Anthédón a přejmenoval ho na Agrippeion. 

Héródés kromě toho bohatě obdarovával veřejnými stavbami hellénisovaná města Palaistíny, Syrie, provincie Asia a Hellady včetně místa konání olympských her: peníze, které organisátorům věnoval pravděpodobně roku 12, zachránily údajně jejich konání. Po mithridátovských válkách měli Élejští potíže s financováním her došlo dokonce na rušení řady disciplin. Monotheistovi Héródovi se za to dostalo v Olympii čestného titulu věčného agónotheta/diénekés agónothetés).

V Antiocheji Orontské postavil sloupořadí se silnicí, Bérýtos od něho dostal stou, agoru s chrámem, Askalón vedle kolonády dostal lázně, Byblos opraveny hradby, Sídón a Damašek divadla, Damašek k tumu gymnasion, na Kóu financoval úřad gymnasiarcha, na Rhodu zaplatil obnovu Apollónova chrámu. V Athénách mu vděčili za blíže neznámé "dobrodiní a dobrou vůli/euergasiá kai eunoiá" a titulovali ho filorhómaios, eusebés a filokaisar. Je pozoruhodné, že jako Jahweho vyznavač podporoval ryze hellénské, polytheistické instituce a kulty.

Vysloužilce ze svých jízdních oddílů usadil v obci Gabaa, jíž se pak v římské éře říkalo Gabaa tón hippeón, polis hippeón/"město jezdců", hebr. Geva parašim, později Geba Philippi.   

Kolem roku 10 zemřela v Meroé královna/kandaké Amani-šacheto (vládla snad od roku 25). Novým králem se stal Natak-amani s královnou Amani-tore, trůnním jménem Mer-ka-Re, kteří vládli do roku c. 20 našeho letopočtu. Během jejich společné vlády je v celé zemi doložena stavební činnost za spoluúčasti egyptských umělců/stavitelů, kteří zřejmě uprchli (?) před římskou vládou.

Paralelním sídlem králů byla lokalita an-Naq'a v pustině východně od Nilu s řadou chrámů. Natak-amani dal vystavět chrám Amunovi, kde stávala socha kandaky Amani-šachety, válečnému bohu Apedemakovi a tzv. "římský kiosek", vlastně chrám Hathory. • Říše Kúš po zhruba 1250 letech existence zanikla v prvních desetiletích 4. století n. l. Posledními známými kúšitskými vladaři byli zřejmě ke konci 3. století n. l. Teqeride-amani II., královna Maleqorobar, král Jesboche-amani a začátkem 4. století královna Lachide-amani. O jejich skutcích není nic známo ani o jejich předchůdcích; viz jejich jména známá z nápisů v indexu s. v. Meroé.

Pravděpodobně prostřednictvím říše Axum/Aksum jsou doložitelné indické vlivy v rudomořské oblasti. Axum byl mnohokulturní stát jihoarabských Semitů na území dnešní Ethiopie a Eritreje se sídlem v Aksumu a s hlavním přístavem v Adúlis. Jeho začátky sahají do čtvrtého až třetího století (srov. rok 600), nebo jsou ještě mladší, ale nejsou nijak blíže známy (první zmínka v hellénských pramenech je až z 1. st. n. l.). 

Aksumští vládci sílili úměrně s upadající mocí Meroé a západního souseda postupně ovládli. Zřejmě už kolem přelomu letopočtu neměla semitská říše Axum v regionu konkurence. Obchod učinil v následujících staletích z Axumu jedno z kosmopolitních center starého věku: na jeho území působili zprostředkovaně a přímo Egypťané, Núbijci/Kúšité, obchodníci z celého Středomoří a Indického oceánu, doložena je dokonce buddhistická minorita. • Axum existovala do osmého století našeho letopočtu. Ve 4. st. n. l. přijal původně polytheistický vládce Ezana monotheistické křesťanství v podobě syrských monofysitů, viz rok 356+; později byli králové Aksumu shovívaví vůči pronásledovaným příznivcům islámu, což se zřejmě projevilo vděkem mohamedánů: země nebyla násilně islamisována. 

V Germánii byly na třetím tažení Římanů pod Neronem Claudiem Drusem Germanikem podrobeny části Chattů.

1. srpna se v gallském Lugdunu, který byl římskou kolonií od roku 43, narodil Ti. Claudius Nero Germanicus, historik a filolog a pozdější princeps/císař Claudius I. Zavražděn byl 13. října roku 54 našeho letopočtu. Otcem byl Nero Claudius Drusus, který v Lugdunu zasvěcoval oltář Romě a Augustovi na den přesně před dvěma roky, matkou Antonie mladší. Stal se prvním císařem, který se narodil mimo Itálii. 

Na podzim se do Říma vrátili oba válečníci Drusus a Tiberius a po nich Augustus, který t. r. pobýval v Lugdunské Gallii. Praetor L. Naevius Surdinus snad t. r. dal na svůj náklad vydláždit Forum Romanum. Triumvir monetalis roku 15 se dožil doplňkového konsulátu roku 30+ (pokud to nebyl některý z jeho potomků).