Mali (2)-Maly
Řím. Roku 494 věnoval štíty, clupeí, s podobiznami předků do svatyně Bellony Ap. Claudius a připojil seznamy jejich hodností. Odtud portrétní medailony s titulaturou, jejichž tradice sahá až do novověku (srov. pod věnce). V Římě jako první dal vystavit na desku namalovanou bitvu (n. na postranní stěnu jako fresku?), a to na bok Hostiliovy radnice roku 263, M'. Valerius Máximus Messála: chlubil se svým úspěchem na Kartháginci a Hierónem na Sicílii. Umělec se jmenoval Theodotos a více ho neznáme.
P. Cornélius Scípió Áfricánus se ve svém triumfu roku 200 chlubil modely a obrazy dobytých měst na deskách, schémata tón gegenotón. Totéž učinil jeho bratr L. Cornelius Scípió Asiáticus s deskou na Kapitólu, kde zvěčňovala jeho vítězství u Magnésie. V triumfu byly neseny obrazy 134 měst/oppidorum simulacra. Byly to jakési první comics evropských dějin.
Prokonsul Ti. Semprónius Gracchus roku 214 u Beneventa porazil Hannibala, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu. Propuštěnci po bitvě nosili na hlavě propuštěnecký klobouk nebo měli hlavu omotánu vlněnými pásy látky, a to i při jídle. Gracchus dal tento výjev namalovat v chrámu Svobody/Líbertás na Aventínu, který postavil jeho otec za peníze vybrané na pokutách.
Desku s průběhem finálního dobývání Karthága vystavoval L. Hostílius Mancínus, který jako první stanul v kartháginských hradbách; o pozoruhodnosti jeho akce viz rok 146. S vystavováním obrazů s ryze domácí thematikou zřejmě začal C. Terentius Lúcánus (srov. rok 195), který nechal namalovat třídenní gladiátorské zápasy, jimiž poctil svého adoptivního dědu (zároveň to byl první obraz s takovou thematikou, viz o události u roku 195). Jména všech těchto malířů nejsou známa a přístup Římanů k malířskému období této epochy lze charakterisovat moderním přístupem „americkým“. L. Aemilius Paullus si k výzdobě svého triumfu nad Makedony roku 167 vyžádal od Athéňanů malíře a filosofa Métrodóra, viz roku 167. M. Fulvius Nobilior dával ukazovat obraz z obsazení Ambrakie, viz rok 187.
L. Licinius Lúcullus presentoval obraz z obléhání Kýziku Mithridátem a osvobození města Římany s vyobrazením spřežení bílých koní, které král obětoval Poseidónovi, a s potápěčem, který zoufalým obleženým zvěstoval příchod Římanů, viz rok 73. Pompéius předvedl ve svém triumfu roku 61 obrazy ze svých válek, obraz umírajícího Mithridáta, jeho žen a dětí. Triumfující Caesar ukázal Římanům vyobrazené své umírající nepřátele L. Cornélia Scípióna neboli po adopci Q. Caecilia Metella Pia Scípióna Násíky, M. Petreia a M. Porcia Catona ml.
Jménem neznámý propuštěnec Nerónův uspořádal gladiátorské hry v Antiu, príncipově rodišti, a zatím účelem dal též vymalovat žánrovými obrazy zápasníků sloupořadí města v životních velikostech...
Senátoři se v comitiu po věky dívali na svých zasedáních na téměř holé stěny, ale nad řečništěm byl obraz starce a jemu podobného syna, jinak úplně neznámého Glaukióna a jeho syna Aristippa, nad nimi orel držící v pařátech jakéhosi dračího plaza, dílo jistého Filochara. Již tehdy nikdo nevěděl, proč tam visí, jakou má symboliku. Byl to Augustův nápad a kromě toho tam dal ještě pověsit obraz Nemey sedící na lvu a držící palmovou ratolest a k tomu jakýsi stařec, dílo Níkiovo.
Vystavováním hellénských děl si získal v Římě první slávu, ale kupodivu nikoli peníze (!), po roce 146 L. Mummius Achaicus. Když totiž chtěl z korinthské kořisti koupit král Attalos II. Aristeidův obraz Dionýsa/pro Římany Pater Líber, za šest set tisíc denárů, zdálo se to Mummiovi podezřele mnoho a aniž věděl proč, obraz neprodal. V Římě ho vystavil v chrámu Cerery, a to byl vůbec první hellénský obraz, který byl ve městě veřejně přístupný.
Zdobit město volně vystavenými a nástěnnými obrazy ve velkém však začala teprve doba Caesarova a Augustova. Caesar vystavil na Foru před chrámem Venuše Genetrícis obrazy/tabulae Aianta a Médeie, Augustus obrazy tváří Války/Bellum a Triumfu, Dioskúry a Victórii. M. Vipsánius Agrippa dal ve svých thermách zasadit do mramoru obrázky a sám, ačkoli to byl muž rustikálně založený, koupil od Kýzických za 1,2 milionu HS obrazy Aianta a Afrodíty. Idylické krajinky, záběry z měst, dvorců, rustikální výjevy, zkrátka milé kýčovité scénky v nich maloval na stěny zákazníků jistý Lúdius (z řeckého Lýdios/Lýd, tedy malíř osobně nesvobodný?). Podle umělcova hodnocení Plíniova: „amoenissima pictúra/velevkusná malba, a co asi bylo rovněž veledůležité, že to všechno i se zapřaženými oslíky bylo "na pohled půvabné a pořízeno s minimálním nákladem/blandissimó áspectú minimóque inpendió".
Synem schopného řečníka Q. Pedia Públicoly, manžela sestry M. Valeria Messály Corvína, mecenáše umění a literatur, vnuk stejnojmenného Caesarova příbuzného, byl Q. Pedius, nadaný malíř, který zemřel mlád a je prvním jménem známým hluchým Evropanem.
Na italském venkově zřejmě působili velmi zruční malíři. Když triumvir, jak praví anekdota, na cestách odpočíval kdesi v nějakém zájezdním hostinci, nemohl spát, protože ho rušili ptáci. Sluhové tedy obklopili háj u hospody obrazem dlouhého hada a ptáci zmlkli… Podobně prý Ap. Claudius Pulcher dal vymalovat stěny střechami domu: sletěli se havrani, aby si na ně sedli (starověké nástěnné malby jsou jiné techniky než fresky, které patří až do nových italských dějin).
Jistý Aurellius či Arellius maloval na konci republiky na desky bohyně, ale dával jim podoby svých milenek, a to i těch, které si za to dávaly platit (tedy: scorta). Později, to již v éře júlsko-klaudijské, z latinských malířů prý proslul Famulus (Fábullus? shodný s Amúliem?), který maloval v toze i na lešení a jen několik hodin denně, takové měl o svém postavení mínění. Pro Neróna zdobil stěny Zlatého domu (srov. zde výše; a proto nebyl veřejnosti až tolik znám). Jeho dílem byla též Minerva, která hleděla na diváka, ať už stál kdekoli. Cornélius Pínus a Atticus Príscus vyzdobili chrámy Honóris/Pocty a Virtútis/Udatnosti v úkolu Vespasiánově, který budovy restauroval.
Římané pak také „přispěli“ k rozvoji malířského umění, resp. jeho velikosti: Neró dal namalovat v Římě první plátno v nadživotní velikosti o délce 120 stop, tj. o čtyřiceti metrech, ale jen co bylo hotové, zničil ho blesk v zahradách Maiánských i s jejich velkou částí (? nezn. lokalisace); srov. dnešní megabillboardy.
Římská aristokracie technicky netvořila, neboť výtvarné umění nepatřilo v jejích očích k důstojným zaměstnáním. Ovšem jeden z Fabiů Pictorů, Gáius (po něm má rod jméno) vymaloval roku 304 chrám Salútis/Spásy na Capitóliu a dílo bylo veleváženo ještě za Augústa; zaniklo až za požáru v době Claudiově. Básník M. Pácuvius, syn Enniovy sestry, měl své malířské dílo umístěno v Herculově chrámu na Dobytčím trhu; jako literát, autor tragédií, si udělal jméno až ke stáru.
M. Plautius pocházel z provincie Asie (do Latia přišel asi po Antiochově porážce) a pro svůj původ měl latinské přízvisko Lycó. Proslavila ho malířská výzdoba chrámu v Ardeji a udělili mu tam za to občanství. Turpilius z Venetie z jezdeckého rodiny z prvního století n. l. maloval levou rukou a je to zřejmě první levoruký umělec a levák evropských dějin, o němž to víme. Praetor Titedius Labeó, procos. Narbónské Gallie, který dosáhl vysokého stáří, malovával drobnůstky a prý se tím jen zesměšňoval. Zemřel v době Plíniově.
Malířství v Indii a Číně nedosáhlo v oblasti portrétní hellénských výšin. Čínští císaři zůstali anonymní, bez obličejů. Portrétování se v říši středu uchytilo až kolem roku 600 n. l.
Pod římským vlivem se mezi Egypťany rozšířilo portrétní malířství. Obrazy zemřelých pořízené enkaustikou nebo temperami na dřevěné desky byly součástí mumifikovaného těla, někdy malováno přímo na pohřební plátno. Autorská jména neznáme, ze zpodobněných jistou Aliné (35) z doby snad Tiberiovy. Zachováno zhruba tisíc portrétů z nekropolí ve Fajjúmu a Antinoúpoli, nejmladší pochází z doby c. 250+.
•
Platy a honoráře umělců byly vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého zlata (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého. Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 denárů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.
Ceny obrazů byly často nesmírné. Lucullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty. Zámožný malíř Athéňan Níkiás odmítl nabídku krále Attala na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. Asklépiodórovi vyplatil jinak nevýznamný tyrannos Mnásón za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héroů po dvaceti. Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata).
Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů sesterciů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.
K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance, vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augústovými. O restaurátorství nelze hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.
Přes malířství se dělala také politika. L. Hostilius Mancinus, který jako první vnikl roku 146 do dobývaného Karthága, si dal namalovat obraz o bojové situaci a postavil se s ním na Forum. Vykládal lidem, jak to vlastně všechno bylo, pochopitelně podle svého, a byla to dokonalá volební kampaň: Římané ho zvolili konsulem pro následující rok.
Zvláštním způsobem obživy malířů bylo umělecké poradenství. C. Verres se za své služby v Kilikii jako legát správce provincie Cn. Cornelia Dolabelly roku 80 se svým šéfem "pakoval" uměleckými předměty, což ostatně dělaly generace Římanů v provinciích soustavně. Seznámil se s malíři z pamfýlské Kibyry (Kibyra hé mikrá, Malá K.), bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem. Angažoval je jako agenty-znalce vyhledávající v římské Asii umělecké předměty a roku 73, kdy se stal správcem Sicílie, je vzal s sebou na ostrov, až jeho brutální nenasytnost navěky oslavila žaloba Ciceronova a vynesla mu doživotní vyhnanství (nicméně s nakradenými miliony) a v podstatě po letech i smrt, viz rok 70.
Zřejmě největším obrazem na plátnu na světě je panorama největší bitvy německé selské války z roku 1525 na vrchu Schlachtbergu/Kopec bitvy u Frankenhausenu v Durynsku. Obraz je dlouhý 123 m, vysoký 14, dávali ho dohromady třináct let a dodělali roku 1975.
•
Pro srovnání: V novověku dosahují prodejní ceny výše desítek milionů dolarů. Podle European Fine Art Foundation utratili roku 2002 lidé za umění 25,2 miliardy dolarů, roku 2006 přes třicet miliard. Ve skutečnosti však to muselo být více, výrazně více, protože u řady obchodů strany o svých „aktivitách“ mlčely.
Rekordní sumy dosažené na aukcích specialisovaných firem Christie's, Sotheby's a dalších, popřípadě přímo mezi kontrahenty:
Nejvíce peněz za obraz nezprostředkovaný aukcí vydal podle specialisované mediální agentury AMA na jaře 2011 katarský panovnický dům Ál Sání (Al Thani), přesněji řečeno státní Katarské museum: z pozůstalosti řeckého podnikatele Georga Embiricose, který krátce předtím zemřel ve Švýcarsku, kde žil, koupil "Karbaníky" Paula Cézanna, Les joueuers des cartes, za více než 250 milionů dolarů; podle jiného údaje za 275 milionů USD.
V únoru 2015 Katarské museum svů rekord překonalo při koupi obrazu Paula Gauguina Nafea Faa Ipoipo ("Kdy se oženíš?") z roku 1892 za 300 milionů dolarů. Prodejcem byl jistý švýcarský soukromník. Willema de Kooninga obraz Interchange (1955) koupil hedgeový investor Kenneth C Griffin roku 2016 rovněž za tři sta miliosnů dolarů. Téhož roku koupil od Davida Geffena Griffin za dvě stě milionů Obraz No. 17A Jacksona Pollocka.
Jacksona Pollocka "obraz No. 5" (1948) koupil 2. listopadu 2006 od Geffena mexický finančník David Martínez za 140 milionů dolarů. Gustav Klimt, portrét socialistky provdané za továrníka Adely Bloch-Bauerové (I) z roku 1907, koupil 18. června 2006 v New Yorku Ronald S. Lauder (62; syn Estée Lauderové a od června 2007 president Světového židovského kongresu, WJC) za 135 milionů USD (106,7 mio €). Oba prodeje se udály rovněž mimo aukční síně. Roku 2006 změnil majitele přímým prodejem obraz Williama De Kooninga "Žena III" (1953) za 159,8 milionů dolarů, což byl rekord u žijícího umělce.
Klimt se „podílel“ i na jiném rekordu. Newyorská aukční síň Christie's 8. listopadu 2006 vydražila v jedné seanci 84 obrazy za 491,4 milionů dolarů (dosavadní a také její rekord z roku 1990 zněl na 269 milionů). Nejdražším obrazem dne byl Klimtův portrét Adely Bloch-Bauerové (II) za 87,9 milionů dolarů.
Nejdražším vydraženým uměleckým dílem mimo malbu byla bronzová socha "L´Homme qui marche I" z roku 1961 švýcarského sochaře, malíře a grafika Alberta Giacomettiho (zemřel roku 1966, když se jako silný kuřák ukašlal k smrti). 3. února 2010 byla vyvolána v londýnské síni Sotheby´s v telefonické anonymní aukci za osm minut za 65 001 250 liber, tedy za 74 milionů eur (104,3 mio. dolarů). Od roku 1981 byl "jdoucí muž" v majetku Dresdner Bank, pak v Commerzbank, která ji v květnu 2009 pozřela. • V Sotheby´s bylo toho dne vydraženo uměleckých předmětů za 146,8 milionů liber, tedy za 168 milionů eur.
V květnu 2015 "chodícího muže" překonal jiný Giacomettiho bronz: L' homme au doigt, "ukazující", z roku 1947 byl v newyorské pobočce Christie's vydražen za 141,3 milionů dolarů (126 milionů bez aukčních poplatků) investičnímu bankéři Stevenovi A. Cohenovi (59). Roku 1997 byl ještě předcházejícím kupcem získán za 31,9 milionů USD.
Nejdražším vydraženým obrazem (a zároveň i nejdražším dílem vůbec) byl v listopadu 2017 v newyorské Christie's Kristův "portrét" Spasitel světa/Salvator Mundi Leonarda da Vinciho (c. 1500) za 400 milionů USD, s aukčními poplatky za 450,3 milionů dolarů (roku 1958 byl v Londýně údajně prodán za šedesát dolarů...). Kupcem byl někdo ze saúdské královské rodiny, uváděl se korunní princ Muhammad bin Salmán.
Následuje 11. května 2015 v newyorské aukční síni Christie's Picassovo dílo z roku 1955 "Les femmes d'Alger", verse O, poslední z patnácti. Bylo prodáno katarskému expremiérovi Hamadovi bin Džásimovi bin Džabarovi Ál Sánímu za 179,4 milionů dolarů (160 bez poplatků).
9. listopadu 2015 v newyorské síni Christie's vydražili telefonicky čínští sběratelé Liou I-čchien/Liu Yiqian a jeho manželka Wang Wej obraz Amedea Modiglianiho z roku 1917 Nu couché/"Ležící nahá žena" za 170,4 milionů dolarů. Dílo, rodinným vlastnictvím po šest desetiletí, prodávala dcera sběratele Gianniho Mattioliho Laura. V květnu 2018 newyorská Sotheby's zprostředkovala prodej jiného z Modiglianových "nahých" obrazů, Nu couché (sur le côté gauche) za 157,2 milionů dolarů. Prodával irský chovatel koní John Magnier, který obraz pořídil patnáct roků předtím v Christie's za 26,9 milionů dolarů.
13. listopadu 2013 byl triptych "Three Studies of Lucian Freud" pořízený roku 1969 Francisem Baconem (zemřel 1992, Freudův vnuk Lucian roku 2012) prodán v newyorské pobočce Christie´s za 142,4 milionů dolarů. "Křik" Edvarda Muncha z roku 1895, poslední ze čtyř téhož námětu byl 2. května 2012 vydražen neznámému kupci přes telefon v newyorské Sotheby´s za 119 922 500 dolarů, když vyvolávací cena byla na padesáti milionech.
Pablo Picasso, Nahá, zelené listy a busta/Nu au Plateau de Sculpteur z roku 1932, obraz vydražen 4. května 2010 v newyorské Christie´s vydražen přes telefon neznámému kupci za 106 482 500 dolarů (asi 80 mio €). Téhož umělce Chlapec s dýmkou/Garcon à la pipe, byl vydražen 5. května 2004 v newyorské Sotheby's za 104,16 milionů dolarů. Picassův obraz jeho milenky Dory Maar(ové) s kočkou (1941) byl 3. května 2006 prodán na aukci za 95,216 milionů dolarů (Sotheby's Londýn).
Vincent van Gogh, portrét dr. Gacheta byl vydražen za 82,5 milionu dolarů (vydraženo 15. května roku 1990 v newyorské síni Christie's), Pierre-Auguste Renoire, obraz Au Moulin de la Galette z roku 1876 za 78,1 milionů USD (17. května 1990 Sotheby's N. York), Peter Paul Rubens, Vyvražďování neviňátek v Bethlehemu za 76,7 milionů USD/45 mio liber (Sotheby's Londýn 10. červenec 2002), Vincent van Gogh, autoportrét bez vousů/Portrait de l'artiste sans barbe za 71, 5 (Christie's N. York 19. listopad 1998).
„Mistrovských cen“ dosáhl v novém tisíciletí také pop-art. Green Car Crash (Green Burning Car I) Andyho Warhola z roku 1963 byl 16. května 2007 v New Yorku vydražen za 71,1 milion dolarů (= 52,5 milionů eur).
Paul Cézanne, Zatiší se závěsem, džbánem a ovocným talířem/Rideau, cruchon et compotier za 60, 5 milionů USD (Sotheby's N. York 10. květen 1999; jiný údaj říká 55 mio), Pablo Picasso, Žena se zkříženýma rukama/v bílém oděvu/Femme aux bras croisé za 55 milionů (Christie's N. York 8. listopad 2000; jiný údaj 50 mio), Vincent van Gogh, Mečíky/Irises za 53, 9 milionů (Binoche et Godeau v Paříži 11. listopadu 1987; jiný údaj 49 mio), Pablo Picasso, Svatba Pierretty/Les Noces do Pierrette, za 51, 4 milionů (Binoche et Godeau Paris 30. listopadu 1989).
Pablo Picasso, Sedící žena na zahradě/Femme assise dans un jardin, 49, 5 milionů USD (Sotheby's N. York 10. listopadu 1999; jiný údaj 45 mio), Pablo Picasso, Sen/Le Reve, za 48, 4 milionů $. Jeho kupcem byl roku 1997 kasinový miliardář Steve Wynn, který ho roku 2006 nechtěně prorazil loktem, když ho naposledy ukazoval přátelům před tím, než ho prodá sběrateli Cohenovi; z prodeje sešlo a Wynn dal obraz rekonstruovat. Měl stát 139 milionů dolarů, srov. zde výše.
Další vysoké prodeje (na rozdíl od starého věku zůstávají kupci většinou v anonymitě): Manetův obraz Courses au Bois de Boulogne byl prodán za 26,3 miliony USD stejného dne jako rekordní Picasso za 104 milionu 5. května 2004 v newyorské Sotheby's. Picassův obraz Maternite byl vydražen v N. Yorku 14. listopadu 1988 za 24,7 milionů USD, jeho Akrobat s klaunem o 14 dnů později dosáhl dražební ceny 38,5 milionů USD, obraz False Start Jaspera Johnse byl prodán v Londýnu za 17,05 milionů USD a obraz Matissův Asia v N. Yorku 10. listopadu 1992 za jedenáct milionů USD.
3. dubna 1989 byl v londýnské dražební firmě Sotheby's prodán obraz Pierra-Augusta Renoira „La Promenade“ za 17.6 milionů USD. 9. května 1989 vydražili v newyorské síni Sotheby's obraz Paula Gauguina Mata Mua za 24,2 milionů USD a za 47,85 milionů dva „Yo Picasso“, autoportréty Pabla Picassa. 22. května 1987 v londýnské Sotheby's byl prodán za 4,394.500 USD Mozartův manuskript devíti symfonií.
28. června 1988 stál sběratele v Sotheby's obraz Dans La Prairie, V prérii Claudea Moneta 24,59 milionu USD a téhož dne roku 1971 byl Titianův obraz Smrt Aktaióna prodán Gettyho museu za 4,032.000 USD. 29. června 1987 byla v londýnské aukční síni Christie's vydražena malba Van Gogha Le Pont de Trinquetaille za 20,24 milionů USD. • Poznámky Leonarda Da Vinciho byly 12. prosince 1980 vydraženy za pět milionů USD.
Své rekordy mají i nejmenší z obrazů, poštovní známky. V červnu 2014 byla v Sotheby´s v New Yorku vydražena nejdražší známka světa zachovaná v jediném exempláři, magentová jednocentová cenina Britské Guyany (tehdy British Guiana) z roku 1856 o velikosti 2,5 cm x 3,2 cm za 9,5 milionů dolarů.
•
Malku z Palmýry§ 33
Malla (asi pl.), m. na Krétě, dn. Males Lasithiu na jv. pobřeží§ 200
Malla, řec. Malloi, Mallové, árjský/hindustánský klan či národ s „republikánským“ státním zřízením na území dn. Paňdžábu (rozdělený mezi PAK a IND), prý nejbojovnější kdysi z indických národů severozápadu; jádrem osídlení byla oblast mezi řekami Satladž a Rávi se starou Harappou a západně od ní leželo býv. sídel. m. Mallů, v řec. textech anonymní, asi dn. Kamália, popř. paňdžábská metropole Multán§ 600, 483, 325
Na území jiných Mallů na sever od středního toku Gangy u městečka Kušínagar (dř. Kušinárá, kdysi jejich hl. m.) roku 483 zemřel a byl zpopelněn Buddha.
Mallanága§ viz Vátsjájana
Mallia Scantilla, manž. príncipa Dídia Iúliána, m. Dídie Cláry§ 193+
Cn. Mallius Máximus§ = Mánlius
Malloia (sg.), m. v Perrhaibii§ 199
Mallobaudés, též Merobaudés (?), k. Franků§ 374+, 375+, 380+
Mallorca§ viz Baleáry
Mallos, m. v Kilikii, založen po dobytí Troie Mopsem a Amfilochem, kteří se tu také ve sporu o vládu ve městě v souboji navzájem zabili§ 333, 316, 313, 200, 169, 168, 67
Přístav Mallu byl Magarsos, za Antiocha IV. Antiocheia na Pyramu. Není zřejmé, zda do nové katoikie nebyl zahrnut i Mallos, nebo zda šlo o dva oddělené státní celky, srov. rok 188.
Mallovendus, vůdce Marsů§ 16+
Malnigal z Babylónu, Mal-Nikkal alias Tawannanna, manželka Šuppiluliumy I.§ 1370, 1329
Maloríx Frísský, Malorich, germ. předák a řím. občan§ 58+
Malotha, sídlo v Hidžázu§ 24
Malta§ = Melité
Malta, mí v údolí Angary poblíž Irkutska§ před 6000 (1)
Malthaké ze Samareie, manž. Héróda Velkého§ 4
Malúsios z Gargar, s. Bakchiův, dobroděj§ 307
Malva, obec v Dákii, jako múnicipium Rómula, administr. středisko provincie Dácia Malvensis, dn. ves Reşca u Dobrosloveni v Oltenii§ 118+
Malventum, Maluentum, Maleventum, m. v Samniu§ 298, 275, 274, dále pod Beneventum
malversace, podvod, historiografický§ viz s. v. Móše, rok 212
malversace, finanční, padělatelství§ 186
Málwa, stát árjského lidu Málavů na západě dn. ind. spolk. státu Madhjaprad隧 335+
Malykkos§ = Molykkos