Dáreios, král velkých králů

Říše dávných perských vládců byla první světovou megamocností, s výjimkou Číny s prsty v každém koutku světa. Dáreios I., od jehož úmrtí v listopadu 2014 uplynulo 2500 let, byl z vládců achaimenovské dynastie největší.

Možná to mohlo být všechno trochu jinak. Možná bychom neměli žádné vzory udatnosti, s níž se hellénský svět postavil východnímu agresorovi, kdyby žádný nebyl. Kdo by mohl poukazovat na rozdíl mezi západní svobodou slova, volbou nejvyšších orgánů a orientální despocií, kde proti vůli mocných není dovolání a pokyn ke změnám přicházívá pouze z paláců?

            Asi to spískal jistý Démokédés. Byl to on, kdo vnutil roku 514 př. n. l. Dáreiovi nápad, aby se více věnoval Hellénům, těm z lidí, kteří obývají pobřeží střední části Středomoří, žijí i jinde po světě a jsou hrozně rozhádaní. Dáreia do té doby až tolik nezajímali, neboť jejich iónští příbuzní v západní Anatolii a na Kypru žili tři desetiletí pod vládou perských satrapů v klidu, dělali obchody a byli mezi Hellény nejbohatší, fintiví, podnikaví, samý orientální móres.

            Démokédés z jihoitalského Krotónu byl věhlasný lékař. Na Aigíně, to ještě byla nezávislým státem, se jako první Evropan stal státem placeným medikem za horentní jeden talent stříbra ročně. Archiatros tés poleós, státní šéflékař, měl gáži o váze přes 37 kilogramů raženého stříbra v podobě šesti tisíc jednodrachmových mincí. Kupní síla drachmy v šestém století př. n. l. zajišťovala prosté živobytí na týden.

Perská celebrita

Vyznavač Asklépiova a Apollónova kultu Démokédés přestoupil z Aigíny do Athén, kde mu přidali, a pak na Samos k magnátovi Polykratovi, který mu dal dvojnásobek platu aigínského. Jenže to Polykratés neměl dobré u perského satrapy, správce celé oblasti, a po Polykratově popravě naražením na kůl za vykonstruovaný pokus o povstání se lékař dostal roku 522 mezi zajatci do Sús, tehdejšího pupku světa. 

Dáreios si zrovna při seskakování z koně vykloubil kotník a jeho egyptští lékaři si s tím nedokázali poradit. Král už myslel, že se na nohu nikdy nepostaví, jak nám sděluje historik Hérodotos, který příběh zaznamenal téměř století od doby, kdy se měl udát.

            Démokédés mocnáři pomohl a dostal za to dva páry zlatých pout. Asi byl tak trochu na prachy a tak se krále ptal, proč že mu za uzdravení přiděluje takovéto dvojnásobné zlo. Dáreia to pobavilo a vypravil Krotóňana s eunuchy za svými harémovými ženami s tím, že to je ten muž, který jejich králi zachránil život. Bylo jich jistě mnoho desítek a každá nandala Démokédovi zlata, že to nemohl pobrat.

            S králem hodoval lékař u jednoho stolu, stal se celebritou. Oproti veškerým orientálním zvyklostem se mohl pohybovat i v ženské části paláce. Když zbavil Atossu (persky Hutausá), nejvlivnější z Dáreiových manželek, nádoru na prsu (možná to je první známý případ léčby rakoviny), troufnul si myslet na svou svobodu: Peršan ho totiž nechtěl pustit domů. 

Nakukal vděčné Atosse, ženě mocné a zřejmě i vzácně gramotné, aby krále, který připravoval invasi proti „evropským” Skythům, přemluvila k tažení proti Hellénům: že by odtamtud ráda měla šikovné služebnictvo a že také ví o někom, kdo se tam vyzná.

Prokletý západ

Král nic nenamítal a že pošle vyslance, aby obhlédli terén až do jižní Itálie, do Démokédovy vlasti, a že lékaře k nim připojí jako muže znalého poměrů. Až bude informován, pak by mohl na Hellény vytáhnout.

            Tohle už chytráka dále nezajímalo. Když doplul domů, prostě Peršanům utekl. Dáreios si však asi zapamatoval, že ti šikovní a hodní lidé ze Západu mohou být i zlobiví.

            Během nezdařené skythské výpravy v letech 513-512, kdy podrobení Helléni postavili první interkontinentální most z Asie do Evropy v Bosporu a také poprvé přemostili Dunaj, se mu poddali Thrákové a Makedonci. Peršané se pak přes sérii porážek v Evropě udrželi až do roku 470.

            Dáreiovi se Hellénové připomněli až po roce 500 př. n. l., kdy se v Mílétu rozhořelo protiperské povstání vedené do té doby loyálními properskými aristokraty. Sparťané Ióny podpořit odmítli, dvacet lodí vyslali na pomoc Athéňané. Roku 494 Peršané revoltu potlačili a z Iónie prchlo na Sicílii, na druhý konec hellénského světa, množství nových osadníků.

Zdalipak si na něho v paláci v Súsách Atossa vzpomněla?

            Byla manželkou svých nevlastních královských bratrů Kambýsa II. a Smerdia, asi i usurpátora Gautámy a teď Dáreia; jistě si takovou malichernost mohla dovolit. Lékař v té době s největší pravděpodobností už nežil, neboť se doma, kde stranil aristokratům, dostal do občanské války a po roce 510 o něm není zmínky.

            Roku 491 dorazili do hellénských států královi poslové požadující podrobení a následovalo fiasko perského výsadku 13. září 490 u attického Marathónu. Tyto události jsou ovšem v chronické známosti. První ze tří persko-hellénských válek trvala do roku 449 a pro Dáreiovy následovníky nedopadla dobře: Peršané se nesměli přiblížit k pobřeží Egejského moře. Hrobníkem perského státu se o století později stal Alexandros III., potomek makedonského krále Amynty I., který se Dáreiovi podrobil roku 512.

Tajemní magové

Šarru-kén Akkadský dva tisíce roků před Peršany ovládl „zemi mezi Horním a Dolním mořem”, v klínopisné literatuře země úrodného půlměsíce, kolébku civilisací. Egyptští panovníci po staletí ovládali ze své nilské říše svět mezi Súdánem a Anatolií. Assyřané panovali od Nilu po Írán. Ale nikdo z nich před Peršany nevybíral daně od dnešní Libye a Egejského moře po Indii a Střední Asii, od Kavkazu po Nubijskou poušť.

            Dáreios, persky Dárajavauš, se k moci nedostal dědictvím, ale pučem. Patřil k vedlejší linii perské královské dynastie nesoucí jméno předka jménem Achaimenés (pers. Hachámaniš); pokud vůbec nebyl ryzí usurpátor.

            Po smrti Kambýsa II. někdy kolem poloviny roku 522 př. n. l. se vlády v říši zmocnil jistý Gaumáta vydávající se za Kambýsova bratra a nástupce Smerdia alias Bardiju, nebo to bylo ještě jinak, viz rok 522 v CSD. Co byl Gaumáta zač, zůstává záhadou. Obří persko-elamsko-babylónský nápis na behistunské skále u Kermánšáhu v západním Íránu, který dal oddaný zarathuštrovec Dáreios pořídit na oslavu své vlády, označuje Gaumátu za maga, „maguš(u)”, a tak také hellénští historici.

            Magové ovšem bylo označení pro jistou část Médů, pro výběrčí daní a také pro kněží Zarathuštrova kultu možná médského původu. Magové se v Ježíšově mythu přišli poklonit novorozeněti (o králích Nový zákon nehovoří) a ještě později se slovu dostane „magická” náplň. Muselo těch chlapíků být mezi Peršany asi hodně, neboť Hérodotos mluví po likvidaci Gaumátově 29. září 522 o jejich masovém pobíjení a dokonce o pozdějším jistém svátku „magofonií”, tedy vyvražďování magů. 

Historik vtipně poznamenává, že v ten den zůstávají zalezlí doma… Asi to je humorná zkazka pro athénské posluchače, jimž za velké pozornosti ze svého díla veřejně předčítal.

Měl štěstí

Spiklenců na odstranění Gaumáty z trůnu bylo sedm a předem se dohodli, že o budoucím králi rozhodne, čí kůň ráno první zaržá. Dáreiův štolba to zařídil podle jedné zkazky tak, že pánova hřebce vodil večer na dohodnutém místě královské soutěže kolem klisny a připustil ho. Ráno si prý koník vzpomněl a zaržál. No a krom toho z jasného nebe zahřmělo a sjel blesk. Kdo by myslel na to, že jeden usurpátor zabil jiného, když bohové projevili svou spokojenost.

            Dáreiovi šlo roku 522 na ruku úplně všechno. Od likvidace krále, po lest na kumpánech. Během jednoho roku vybojoval se svými veliteli na území dnešního Iráku, Íránu a Turecka na dvě desítky bitev s řadou dalších trůnu chtivých horlivců; nikdo ho nezastavil. Proti Peršanům se vzbouřil i Babylón, kde se vynořili na několik měsíců dva noví Nabû-kudurrí-usurové, povstala Médie, osamostatnil se satrapa Egypta.

            V letech 522-521 se mohla říše, kterou vybudoval s původně nomádskými Peršany Kýros II., zhroutit. Nestalo se a rostla, dokud její expansi na západ nezastavili Helléni. Po marathónské ostudě žil Dáreios ještě čtyři roky a zemřel na podzim roku 486 př. n. l. jako zřejmě třiašedesátiletý. Posledním známým datovaným dokumentem s jeho jménem (orient datoval podle roků vlád panovníků) je obchodní doklad z babylónských Borsipp ze 17. listopadu a prvním známým datem Dáreiova syna Xerxa I. je první prosinec.

Reformy a tuny zlata a stříbra

Růst perského a Dáreiova imperia neměl nic společného s dobyvateli 16. století nepříčetně hrabivého typu Cortés a Pizarro v Americe a podobní křesťanští kolonisátoři. Dáreios prokazoval v dobytých zemích náboženskou toleranci, svého dobrotivého boha Ahuru mazdu národům nevnucoval. 

Financoval obnovu egyptských a babylónských chrámů, za něho byl po pěti letech stavby zasvěcen v Jeruzalému v březnu 516 druhý chrám Jahweho (první zničen roku 587 př. n. l. Babylónci, druhý roku 70 n. l. Římany). Na rozdíl od současnosti, drželi Židé s Peršany po celé předislámské dějiny.

            Král reorganisoval roku 518 správu obřího území s desítkami národů do satrapií a do jejich menších jednotek nomů-krajů. Z nich vybíral daně v drahých kovech, které byly taveny do hliněných soudků. Po vychladnutí byla hlína odstraněna a královská mincovna měla k disposici tuny ryzího stříbra a zlata. Pouze král měl právo razit zlatou měnu (proslulý „dáreikos”), satrapové, kteří udržovali vlastní vojska a měli vlastní rozpočet a pravomoce soudní, razili mince stříbrné a měděné.

            Dáreios ročně vybral 9540 talentů stříbra a 4680 talentů zlata, to je 250 tun stříbra a 123 tuny zlata. K tomu nesmírné množství naturálních dávek. Bohatství perských „králů králů” bylo mezi Hellény příslovečné a jméno vzdáleného vašnosty je mnohdy ani nezajímalo: byl to „velký král”, nebo jednoduše „král”. Přitom se perské zlato a stříbro namísto mečů a loďstva stalo zbraní, která rozhodla peloponnéskou válku a financovala v Helladě síť properských agentů-politiků.

Stavitel

Dáreios zavedl jednotnou administrativní řeč, a tou se nestala stará perština, nýbrž všeobecně rozšířená aramejština. Převzali ji pro správu svých východních satrapií ve styku s domorodci dokonce ještě Seleukovci, panovníci dynastie, která po Alexandrově smrti roku 323 po dlouhých bojích převzala území od Egejského moře po Indii. Znalost aramejštiny vytlačila až muslimskoarabská expanse od sedmého století n. l.

            Centralisovanou administrativu provázel systém armádních garnisonů, civilní královské správy a silnic s poštovními posly. Vedle rozsáhlé stavební činnosti, v níž vyniká sídelní palác v Persepoli, dokončil v letech 510-497 kanál z Rudého moře do Nilu a tudy do Středozemního moře, dílo, které začal kopat egyptský král Nekó II. (vládl v letech 610-595).

            Vyslal námořníky pod kárským (?) kapitánem Skylakem z Karyandy na výpravu do Indie a kolem Arábie, ale objevitelského v tom asi bylo málo: možná se chystal podrobit si Araby, k čemuž za Achaimenovců, v hellénismu ani za Římanů nikdy nedošlo.

            Západní svět si však bude Dáreia a jeho syna asi navždy pamatovat jako ty, kteří chtěli zotročit svobodymilovné Hellény a možná i všechny, kteřížili v té době v Evropě.

exkurs: Není výročí jako výročí

V říjnu 1971 šáh Mohammad Rezá Pahlaví velkoryse slavil jiné bombastické výročí, 2500. let od vzniku perské říše. Za základ si vzal rok smrti Kýra II. a šáh stanovil tuto událost na 15. října, ačkoli nemá opodstatnění v pramenech.

            Na persko-íránskou slávu přijeli monarchové (britská královna se omluvila) a politici z celého světa (americký president Richard Nixon také nepřijel, hlavní císařův spojenec). Zato formální hlava Sovětského svazu Nikolaj Podgornyj, jugoslávský vůdce Josip Broz Tito, rumunský Nicolae Ceašesku a rovněž armádní generál ve výslužbě a družstevní účetní Ludvík Svoboda.

            Oslavy, které vypukly u Kyrovy hrobky 10. října, svou nákladnosti vydráždily domácí konservativní oposici. Šáh postavil u ruin Persepole, stojící dnes v bezvodé krajině, stanové městečko, které bylo využíváno až do roku 1978. Za revoluce ajatolláhů roku 1979 bylo vyrabováno a roku 1982 se do jeho stanů nastěhovali vojáci. Po míru s Irákem roku 1988 bylo opuštěno.

(vyšlo ve zkrácené formě v časopisu Týden 45/14)