Šk (3)-Šv

Hellénismus

Stoá a eklekticismus
Stoikové, stoici dostali jméno podle Malovaného sloupořadí, stoá poikilé, na athénské agoře (původně Peisianakteion). Před Foiníčanem Zénónem z Kitia ji ale proslavili básníci staré attické komésie, kteří se tu scházeli o století dříve. Stoá smutně proslula z dob vlády „30“, kdy tu roku 404 aristokratický tribunál odsoudil na smrt na 1500 Athéňanů.

Zénón byl majetným obchodníkem, který se filosofii v Athénách začal zabývat až ve svých třiceti letech. Athéňany byl vyznamenáván, ale prý také byl velmi („barbarsky“) skoupý. Nicméně když zemřel (21. maimaktériónu roku 260?, srov. v CSD roku 264), byl poctěn státním pohřbem. Než se osamostatnil a založil vlastní školu, poslouchal akadémiky Kratéta, Stilpóna a Xenokrata. Školu vedl více než půl století. Jeho nedochovaný životopis sepsal v 1. st. jistý Apollónios z Tyru.

Z jeho přímých žáků pouze Kleanthés z Assu a Persaios z Kitia pokračovali v Zénónově duchu, z nichž Kleanthés se stal druhým scholarchem stoy (Persaios byl mj. velitelem makedonské posádky na Akrokorinthu roku 243 jmenován, zřejmě nelegitimní syn krále Démétria I. z časů jeho kyperského pobytu, viz rok 306). Mezi Zénonovi posluchače patřil Chremónidés (o jeho bratru Glaukónovi to nevíme), syn Eteokleův, který obrátil svou vlast proti Antigonovi II. a na ptolemaiovskou stranu (viz rok 267).

Aristón z Chiu, zvaný Falakros („Holohlavý“) či Siréna, odmítl zabývat se fysikou a logikou a soustředil se jen na ethiku. Od něho poprvé zaznělo to, co udělalo později stou tolik populární v řadách římské elity - nesouhlasil se Zénónovým členěním ctností, nýbrž uznával jen platnost ctnosti vzhledem k určitému případu. Z hlediska stoiků byl považován za sektáře a měl žáky Miltiada a Dífila (říkalo se jim aristónovci). Aristón zemřel na sluneční úpal. Aristón ale přešel k akadémikovi Polemónovi.

Dalším Foiníčanem ve stoy byl Hérillos z Kathága-Karchédónu byl rovněž kritický k Zénónovi. Dával za životní cíl vědění a vědeckou cestou se snažil odtsraňovat klamy z nevědomosti. Uvedl do stoy skepsi. Nejvíce se od Zénóna odklonil Dionýsios z Hérákleie Pontské, zvaný Přeběhlík, který položil životní cíl do rozkoše. Byl postižen vážnou oční chorobou a přešel ke kyrénaikům. Navštěvoval nevěstince a ve svých 80 letech zemřel dobrovolnou smrtí hlady.

Kleanthés, který po 19 let poslouchal Zénóna, byl boxerem a živil se v Athénách tím, že nosil vodu ze studní do zahrad. Když byl jednou pohnán před soud, aby vysvětlil, čím se živí, že má tak zdravé tělo, byl osvobozen, neboť mu jeho chlebodárci dosvědčili že pracuje fysicky. Rovněž Kleanthés zemřel jako 72letý o své vůli tím, že přestal jíst.

Sfairos z Bosporu Kimmerijského byl žákem Kleanthovým a působil na dvoře Ptolemaia Filadelfa. Byl učitelem a zřejmě také ideologem spartského krále Kleomenea III.

Chrýsippos z kilických Sol (nebo Tarsu) byl třetím scholarchem stoy a proslul svou psavostí. „Spáchal“ jeden z rekordů hellénského světa, když prý denně sepisoval na 500 řádků a za celý život napsal 705 filosofických spisů. Na rozdíl od Epikúra (na 300 titulů), s nímž takto soutěžil, ale proslul také tím, že používal velmi dlouhých citací děl jiných a nezřídka i svých vlastních prací ve spisech nových.

Chrýsippos dokázal některými svými názory šokovat. Souhlasil např. s pohlavním stykem s matkami, dcerami i syny, „obohatil“ prý stou i doporučením jíst maso zamřelých. Zemřel ve věku 73 let po požití množství nesmíšeného sladkého vína. Podle jiné tradice byl ale důvodem jeho smrti smích: když mu osel sežral fíky, nařídil služebné, aby zvířeti ještě dala i víno - představa hodujícího osla Chrýsippa pobavila až k smrti.

Básník Arátos z kilických Sol byl žákem Zénónovým. Aristóna poslouchal učenec Eratosthenés Kýrénský a moralista Telés. Chrýsippovými žáky byli Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (proto zvaný Babylónský) a Zénón z Tarsu. Diogenovým žákem byl např. Apollodóros ze Seleukeie, nástupcem v Athénách byl Antipatros z Tarsu (jiným stoikem byl v 1. st. Antip. z Tyru), jehož přítelem byl stoik Hérákleidés z Tarsu, zatímco Antipatrův krajan Archedémos po athénském pobytu u Diogenea Babylónského založil vlastní stoickou školu v Seleukeji. Jinak neznámý Eudromos byl autorem nedochovaných Základů ethiky.

II. stoá
Jeho žáky byli Boéthos ze Sídónu a u Římanů slavný Panaitios Rhodský, nástupce Antipatrův v Athénách. Jimi se začala tzv. druhá stoá. Boéthos připouštěl více kritérií pravdy, než pouze smyslové vnímání a předpoklad, přidal rozum, vědu a snahu. Božstvo (= postupující monotheismus) v podstatě oddělil od světa hmotného, vesmíru. Panaitios se stal učitelem a zakladatelem římského sticismu.

Byl přítelem a učitelem Scipiona Afrického Mladšího, C. Laelia, Q. Mucia Scaevoly, L. Aelia Stilona. Obdivoval Platóna a Aristotela, ale popíral existenci duše po smrti. Panaitiovým žákem byl Démétrios z Bíthýnie, syn stoika Dífila. O Démónaktovi ze 2. st. nevíme nic. Z Mygdonské Antiocheje-Nisibi na severu Mesopotamie pocházel stoik Apollofanés.

Poseidónios z Apameie byl Panaitiovým nejslavnějším žákem. Vyučoval na Rhodu, kam za ním putovali muži ze smetánky dobových římských elit (Caesar, Cato Utický, Cicero, Pompeius, Brutus). Jeho žáky byli Hekatón a Iásón z Rhodu, vnuk Poseidóniův, jejich Mnésarchos, Dardanos a Apollodóros, kteří žili v Athénách. Faniás, Diodóros, Asklépiodotos snad působili v Athénách před závěrem římské občanské války, kdy se asi škola v Athénách rozpadla. 

Pokračovali v učení stoicismu Dionýsios, dva Athénodórové z Tarsu, z nichž jeden byl učitelem Augustovým, astronom Geminus, geógraf Strabón z Amáseie, Augustův přítel Areios Didymos z Alexandreie se svými syny Dionýsiem a Níkánórem. 

Areios je identický s Didymem Chalkenterem, „S kovovými útrobami“, autorem 3500 až 4000 děl, komentářů k literatuře etc.? Nezaměňovat s křesťanským kazatelem Areiem z Libye, snad narozeného kolem roku 280 n. l., zemř. 336 v Kónstantínúpoli, který byl vyloučen z církve za ariánství, proti němuž neúnavně bojoval Athanasios z Alexandreie (zemřel roku 373, viz).

Stoá doby císařské
Hérákleitos, Attalos, Chairemón z Alexandrie, Egypťan, který přešel do stoy a popsal egyptské kulty a kněžství, jeden z učitelů císaře Nerona, L. Annaeus Seneca, L. Annaeus Cornutus, A. Persius Flaccus, M. Annaeus Lucanus, C. Musonius Rufus z Volsinií, jehož za mlada byl posluchačem u Epafrodíta, Nerónova posluchače, otrok Epiktétos z Hierápole ve Frygii, Flavius Arrhianus, Eufrátés, C. Plinius Caecilius Secundus ml., Kleomédés, princeps M. Aurelius Antoninus.

Eklekticismus
se projevoval hlavně v rámci stoy, u epikúriků jako např. u lékaře Asklepiada z Bíthýnie, Zénóna Sídónského. Viz 4. a 5. Akadémii.
Eudóros, Thrasyllos, Potamón z Alexandreie, který svou školu přímo nazval eklektickou.

Eklekticismus římský
M. Tullius Cicero, M. Terentius Varro, Q. Sextius Niger, vegetariánský stoik, který ale odmítl státní službu, Sótión z Alexandreie.
Cornelius Celsus, Fabianus Papirius, L. Crassitius

školy vysoké, university, srov. pod knihy, knihovny:
Antika vysoké školství v dnešní podobě neznala. Školou všeobecného vyššího typu, kam se zájemce mohl po „středoškolském“ vyučování sofistů odebrat, byly filosofické, rhétorské, právnické či umělecké školy, které lze připodobnit spíše k našim vysokoškolským seminářům.

Za ryze vědecká pracoviště lze však označit státní archivy a knihovny (později u Římanů i u soukromníků). Středisky vědeckého světa byly státy jako Athény, Alexandreia Egyptská, Antiocheia na Orontu, Pergamon, Rhodos, Řím, ale také např. Bérýtos, který měl v imperiální době proslulou školu právnickou, v Galliích Lugdúnum, v Africe Karthágo, které v císařské době vyrostlo ve velkoměsto. Nejslavnějšími „universitními“ středisky byly v Athénách platónská Akadémie, peripatetické Lykeion, Músaion v Alexandrii, které bylo vybaveno nejrozsáhlejšími knižními fondy starého věku.

Hellénismus byl orientován badatelsky a Římané vzdělanostní výdobytky Hellénů dále rozvíjeli. C. Iúlius Caesar daroval římské občanství všem, kteří v Římě učili svobodným uměním, liberálium artium doctórés, a lékařům. Pozdější náplň universitních filosofických fakult, „sedmero svobodných umění“, pochází z vyučovacích předmětů římských škol: grammatika, dialektika, rhétorika, arithmetika, geómetrie, astronomie a músika.

Universita je středověký pojem, který buď znamenal souhrn vyučovaných věd, universitas litterarum, nebo obec žáků a učitelů, tedy něco jako cech intelektuálů, universitas scholarium et magistrorum popř. u. magistrorum et scholarchorum.

První státní školu snad universitního typu založil císař Hadriánus (vládl v letech 117 - 138) v Římě pravděpodobně pod dnešním Piazza Venetia. Athénaeum/řec. Athénaion bylo vědeckým a výchovným státním ústavem pro pěstování filosofie, rhétoriky a literatury. Při stavbě nové linky metra roku 2009 byly objeveny zbytky tří hal s místy pro asi devět set posluchačů.

Do té doby v Římě a jinde ve starém světě působily pouze jednotlivé filosofické a literární školy. Hadriánus se, zřejmě úspěšně, pokusil v Římě všechna „svobodná umění“ a všech směrů směstnat pod jednu střechu. Athénaeum se stalo vlastním vzorem pro středověká italská a evropská vyšší učení.

Dobu zániku Athénaea jako instituce neznáme, jistě ale bude závislá na rozhodnutí mohutnících křesťanských aktivistů. Stavba byla vážně poškozena zemětřesením v 9. století, část sloužila později jako mincovna, nakonec byla sklepením špitálu. Dnes leží její zbytky šest metrů pod povrchem Říma.

Konstantin Veliký založil ve svém Novém Římě na Bosporu vysokou státní školu se stipendiem pro „studenty“ do dvaceti let. Učitelé byli placeni státem/císařem a vyučovali řecky a latinsky. Je zaznamenáno, že studenti žili velmi intensivním životem po hospodách a na hippodromu, prali se mezi sebou příznivci jednotlivých učitelů/professorů, mezi nimiž panovala nevraživost a studenty si přetahovali.

Stát/císař měl na starosti „vědu“, knihovnictví a školství, nikoli církev, jak tomu bylo později na západu. Enkyklios paideiá odpovídala později za východořímských Palaiologů triviu (gramatika, řečnictví, dialektika) a quadriviu (aritmetika, geometrie, hudba/harmonie, astronomie) - septem artés líberálés na západu Evropy.

Roku 425 n. l. školu reorganisoval východořímský císař Theodosius II., syn Arkadiův, tentokrát již dogmaticky zaměřenou. Císař byl oddán monotheistickému státnímu kultu křesťanství (v říši definitivně povinný od roku 380). Theodosiova „universita“ měla školu gramatickou, řečnickou, „filosofickou“ a právnickou. Učilo na ní deset „nižších“ grammatiků, tři „vyšší“ rétoriku (srov. pod latina). V té době a až do expanse Arabů byla rétorskými školami známá města Alexandrie, Antiocheia, Kaisareia kappadocká, Gáza a Athény; Bérýtos se chlubil školou právnickou.

Po úpadku školství za ikonoklastů, viz pod latina, zřídil v paláci Magnaura v Kónstantínopoli Theofilos Bardás školu se čtyřmi odděleními, s „filosofií“, geometrií, astronomií a gramatikou. Ještě za Kónstantína VII. (913 – 959) byla podporována a v 11. století za Komnénovců zřejmě zanikla. Učitele některých kónstantínopolských škol tehdy jmenoval patriarcha. Při patriarchátu vznikla „encyklopedická“ universitní škola při chrámu sv. Sofie, didaskaloi tés megalés ekklésiás, „učitelé velkého kostela“.

Ve 12. století založil škol Máximos Planúdés při klášteru Chóra, polymatheia/všeobecné vzdělání pro vojáky, úředníky a lékaře. Planúdés latinsky uměl, ale jazyk nevyučoval (latinofrones, „latiníci“. orientovaní na spolupráci s katholickým Římem). Všeobecná škola za Palaiologů se jmenovala katholikon múseion.

Je pochopitelné, že klasický způsob vyššího vzdělávání, tedy volné posluchačství u slovutných učenců a odborníků a svobodná volba mezi nimi, nebyla pro dogmatický monotheismus atraktivní a pro státní a církevní moc naopak zcela nepohodlné. Více než snaha o rozšiřování poznání se u Theodosia a jeho středověkých zakladatelů universit projevila snaha o kontrolu ideologické kázně. Jako první zakázal pedagogickou činnost polytheistům roku 529 se zákazem filosofických škol, či toho, co z nich zbylo, v Athénách císař Iustíniánus I.

Arabský historik a zeměpisec z 10. století al-Masúdí o roli křesťanství ve vědě: „Za časů starých Řeků (= Hellénů) a krátkou dobu i za vlády římských císařů se učenost stále rozvíjela a dosahovala vrcholů..., vědy byly neustále pěstovány, těšily se všeobecné úctě..., a vytvářely velkolepou stavbu až do doby, kdy se u Řeků objevilo křesťanské náboženství. Vše, co staří Řekové osvětlili, zhaslo, a vše, co objevili, bylo zničeno.“

Zcela předešli dobu čínští konfuciáni. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala, kromě křesťanské způsobilosti poznala ještě zkoušky z marx-leninismu a vědeckého komunismu. Číňané ovšem trumfnou co se dá: Ming z dynastie Chan založil v Luo-jang universitu, přednášel na ní a prohlásil se profetem – správného konfuciánství. Země prosperovala, vysoké učení mělo 240 budov a třicet tisíc studentů.

Zřejmě prvním člověkem, jehož církevní spory mezi křesťany přivedly na popraviště, byl jistý Priscillianus, od roku 380 biskup v hispánské Avile. Vyznával asketický způsob života a mimo jiné dráždil souvěřící tím, že přísně dodržoval půsty. Byl ostatními hispánskými biskupy v čele s Ithaciem z Ossonoby obviněn z kacířství a do sporu byl zavlečen císař Gratianus. Ithacius později obvinil Priscilliana u dvora v Treverech/Trier, č. Trevír znovu z náklonnosti k manicheismu, kacířství a magie, která měla ublížit novému císaři Mágnovi Máximovi (dal Gratiana zavraždit).

To už podle římského zákona byl zločin hrdelní. Biskup z Tours Martin, později křesťany svatořečený, se Priscilliana zastal: duchovno může být zvládnuto jen duchovnem, si myslel. U císaře intervenoval rovněž Ambrosius, biskup milánský, pocházející z Trever. Začátkem roku 385 byl Priscillianus se dvěma kleriky, básníkem Latronianem, jistou vdovou a s  učitelem řečnictví Helpidiem v Treverech veřejně popraven.

Za nejstarší „universitu“, která nepřerušeně funguje dodnes, je pokládána islámská škola al-Karavín v marockém Fásu/Fesu, založená roku 859. Také druhá nejstarší je muslimská: káhirská al-Azhar (975).

Středověké evropské u. vznikly nejprve v Salernu (10./11. st.), Bologni (1088), Reggiu v Popádí (1188), Vicenze (1204), Arezzu (1215), Padově (1222), Neapoli (1224), mimo Itálii v Cambridgi (c. 1209), ve španělské Palencii (1212/14).

Na podporu věd zakládány „učené společnosti“. Nejstarší nepřerušeně fungující je Royal Society (of London for the Improvement of Natural Knowledge) založená roku 1660 a potvrzená o dva roky později králem Charlesem II. Académie Française byla sice založena roku 1635, ale zavřena roku 1793 a obnovena roku 1803.

Největší evropskou universitou s nejvíce zapsanými studenty je asi římská La Sapienza, Moudrost, založená roku 1303 (roku 2007 měla na 140 tisíc posluchačů). Nejbohatší universitou je americká Harvardova, nejlidnatější zřejmě Universidad Nacional Autónoma de México (UNAM) s 280 tisíci stálými studenty a s ostatními formami studia na půl milionu (2007). Městem s nejvíce vysokých škol je pravděpodobně Peking s dvaceti miliony obyvatel: v roce 2010 měl 144 universit a čtyři sta vědeckých institucí. 


Š‘l ze Sam‘alu, k.§ 743

šlechta§ viz pod aristokracie; šlechtické tituly, viz titul

Šomerón§ viz Samareia

Šošenq§ viz Šešonk

šovinismus§ viz národovectví

Španělsko§ viz Hispánia

šperky§ viz móda

špinavé peníze§ viz praní

špionáž, špioni, zpravodajská síť, kontrašpionáž, římská, srov. pod policie§ 217, 212

Šrávastí, v páli: Sávatthí, hl. m. Kóšaly§ 600, 461

Šrí Gupta/Śrí Gupta§ viz Gupta

V nejlepších čase milionové město s množstvím buddhistických staveb, kolem roku 400 n. l., kdy ho spatřil jako první z čínských poustevníků Fa-sien, v něm žilo dvě stě rodin, ale stavby ještě stály. 

štěrk§ viz silnice a ulice

Štěstěna§ viz Félícitás

štola§ viz tunel

štvanice§ viz pod gladiátoři a lovy

Šu§ viz S’si-čchuan

Šu, Šu Chan/Shu Han, jeden z čín. států éry tří říší§ 220+, 223+, 226+, 229+, 263+  

Šú-Dagán, akk. místodržitel v Mari§ 2490

Šú-iddin§ viz Súdinés

Šú-Sîn z Akšaku, k.§ 2490 

Šubad, Šu-bad z Uru, akk. Pî-abi/abí, Pû-abi/abí, druhá manž. Meskalamdugova§ 2600 

Šubajqa, archeolog. lokalita na severu JOR§ před 6000

Šubarum, Šubur§ viz Su

Šubria, země & churritské království západně od jezera Van mezi Urartu a Assyrií s prameny Tigridu, hl. m. bylo Ubumu/Uppummu, Upumu, Púmu na Vanu§ 754, 688, 673, 659 a o původu jména viz 2490 a 2400

Šubuchnu, část země kolem jezera Van§ 679

Šulgi z Uru, sum. k.§ 722

Šulláj§ = Syllaios

Šulmán-ašaréd, hebr. Salmanassar, jméno ass. králů:§
Šulmán-ašaréd III., řec. Sardanapallos (viz)§ 719, 696, 673, 665, 650
Šulmán-ašaréd IV.§ 776 - 772, 755
Šulmán-ašaréd V.§ 727, 724, 722, v Babylónu zván Ululája

Šuma-iškun, guvernér Nippuru, ass. jméno za asi Nabû-šuma-iškun§ 675

Šuma-ukín z Bít Amukkáni/Babylónu§ = Nabû-šuma-ukín

Šumava, středoevropské pohoří§ 6+ a viz pod Hercynský les

Šumerové§ = Sumerové

Šun/Shun, mýth. čín. císař§ 2637

Šunaššuraš, k. Kizzuwatny§ 696

Šun-tao/Shundao, kor. Sundo, čín. buddhistický misionář v Koreji§ 384+

Šun-ti/Shundi, rod. jménem Liou Pao, chanský císař§ 125+, 140+, 144+  

Šung(a), Sungové, vládnoucí dynastie v indické Magadě brahminského rodu z oblasti kolem Udždžajín, buddhistům nenaklonění§ 185, 68

Šuppiluliumaš I., k. Chetitů§ 696

Šuppiluliumaš II., k. Chetitů§ 765
Šuppiluliumaš z Kommágény, k., ass. Ušpiluluma§ 773, 746

Šúrasena, Šúrasenové, řec. Súrasenoi, árj. klanová „republika“ na sz. IND s hl. n. jménem Mathurá, řec. Methora§ 600

Šúštar, m. s pevností v Chúzistánu, budované se zavodňovacím systémem římskými zajatci§ 259+

šút réši§ viz ša réši

Šutruk-Nachchunte II. z Elamu, k., bab. a ass. Ištar-chundu§ 717, 703, 699

Šuzub§ viz Nergal-ušézib

Šuzubu§ viz Mušezib-Marduk

Švábové§ viz Sémnoné a Suébové 

Švédsko, skandinávský stát§ před 6000, 5000 

Švetaketu, ind. filosof a učitel filosofie doby upanišád, s. Uddálakův, prý sepsal předchůdce Kámasútry, kterou sepsal mnich Vátsjájana někdy v době mezi 4. st. př. n. l. až 3. st. n. l. (přednost se dává pozdějším datův)§ 600

Švýcary, Švýcarsko, novodobý stát§ 5200, 262+