024-031

***********************************************************
24. n. l. 
Ol. 200,4

335 SE
271 AE
Charm[idés]
a. u. c. 777
Ser. Cornelius Lentulus a L. Visellius Varro
coss. suff. C. Calpurnius Aviola a P. Cornelius Lentulus Scipio

***********************************************************

Po deseti letech vlády nepožádal Tiberius senát o prodloužení imperátorských pravomocí a obešel tak Augustovu formalitu, kterou už nikdo neobnovoval. O desetiletní hry ale Římany neošidil.

Nový vládce Numidie a Mauretánie Ptolemaios, syn loni zemřelého Iuby II., se druhým rokem podílel na potlačení protiřímského povstání Berberů pod Musulamem Tacfarinou vypuknuvší roku 17. Tři římští velitelé nad Numiďanem slavili vítězství, ale vždy se dokázal postavit na nohy a obnovit útoky na provincie. Takfarinás posílil podporu mezi Garamanty a Maury, kteří se změnou vlády se raději dali s Numidy do války než domy poslouchat vládu propuštěnců a otroků mladého Ptolemaia. 

Nový proconsul Afriky P. Cornelius Dolabella neměl k disposici tolik vojáků jako před ním Q. Iunius Blaesus, viz rok 20, ale Takfarina zničil stejným způsobem. Rozdělil legionáře a spojence s Ptolemaiem ve čtyři menší pohyblivé jednotky. Když Tacfarinas oblehl pevnost Thubursicum (u dn. alžírské lokality Chamissa při hranicích s Tuniskem), hbitě obležení prorazil a popravil všechny podezřelé předáky Musulamiů, Takfarinova kmene. Takfarinás se pak usadil v rozpadlé pevnosti Auzea/Auzia v provincii Mauretania Caesariensis, dn. Súr al-guzlan n. al-rezlan v berberské Kabylii v DZ, kterou sám kdysi zničil a v krajině obklopené hlubokými lesy si byl jist bezpečím. Římané ale Berbery zaskočili a během přepadu byl Tacfarinas prostřílen šípy, jeho syn byl zajat. O další bitvě u Auzie z berberské války s Firmem, viz rok 374.

Je kuriosní, že žádost Dolabellovu o triumfální odznaky, vlastního vítěze nad Numidy a Tacfarinou, Tiberius odmítl, aby neshodil Seianova strýce Blaesa, viz rok 20. Do Říma pak přišli poslové Garamantů omluvit účast na Takfarinově válce a Ptolemaios Mauretánský dostal za odměnu od senátu slonovou berlu, vyšívanou togu a jmenování králem, spojencem a přítelem římského lidu. • Blaesus ani jeho stejnojmenný syn, cos. suff. 28, neunikli Tiberiově mstě a Macronově krvelačnosti po Seianově pádu: princeps jim vzal kněžské hodnosti a oni v předtuše, co přijde, si roku 36 vzali životy.

Senátorský Řím měl několik šťavnatých skandálů. Cos. t. r. L. Visellius Varro, syn velitele části germánských legií a cos. suff. 12+ C. Visellia Varrona (jezdecký rod), spojil rodinnou mstu, viz rok 21, s nenávistí Tiberia vůči Agrippině a s chutí Seianovou rozeštvávat panovnickou rodinu (o konsulově legislativě viz de níže). Tiberia rozčílilo, že pontifikové při novoročních modlitbách za zdar říše do nich zahrnuli vedle jeho jména též Germanikovy syny Nerona a Drusa, které loni adoptoval a prohlašoval o nich, že jsou nadějí říše.

Měl prý za to, že kněze k tomu navedla Agrippina. Mezi důvěrné Agrippininy přítelkyně patřila Sosia Galla, manželka C. Silia, který se tolik vyznamenal v Germánii v letech 15 a 16, a protiúder šel tímto směrem. Konsul Visellius Varro zjevně na základě stesků svého otce obžaloval C. Silia za to, že za gallského povstání roku 21 otálel s tažením proti Haeduovi Sacrovirovi a že vítězství poskvrnil nespecifikovanou lakotností.

Se Sosií měli vydírat provincii, ačkoli nikdo z provinciálů si nestěžoval ani se nedomáhal vrácení peněz. Silius mlčel a vzal si život. Tiberius pak ze Siliova dědictví pro sebe vyčlenil summu, kterou mu kdysi Augustus věnoval darem (to jinak nedělal, aby sáhl na cizí peníze; udavači s žalobcem dostali čtvrtinu majetku) a senát na návrh C. Asinia Galla Salonina poslal Sosii do vyhnanství. 

C. Silius, cos. 13+, byl pravděpodobně synem cos. 20- P. Silia Nervy, Augustova spolubojovníka v cantaberské a illyrské válce. Siliovým synem se Sosií byl stejnojmenný C. Silius, Messalinina láska, který si po skandální svatbě s ní vzal život roku 48.

Nápřesrok byla z cizoložství s jistým Furniem, z magie a pokusu o otravu principa obžalována Claudia Pulchra, Agrippinina sestřenice a přítelkyně, vdova po P. Quintiliovi Varovi. Řečnický "um" v kause poprvé předvedl žalobce Cn. Domitius Afer, viz rok 59+. Oba milenci potrestáni vyhnanstvím a Agrippina, o níž se tradovalo, že byla velmi vznětlivá, si šla osobně stěžovat k Tiberiovi, aby neubližoval jejím přátelům, když je vše stejně namířeno jen proti ní. Tiberius jí, vdově po Germanikovi, o němž si Augustus přál, aby vládl (ale dal se Livií umluvit), řekl, aby si nemyslela, že se jí ubližuje jen z toho důvodu, že sama nevládne/non ideo laedi, quod non regnaret. Když ho žádala, aby jí (jako adoptivní otec jejího bývalého muže) dal manžela, odmítl. 

Nicméně se v paláci stýkali a spolu zaléhali ke stolu i s Livií Augustou. Agrippina ovšem po indoktrinaci Seianem, že ji princeps chce otrávit, jednou odmítla Tiberiem podávané ovoce... Po Tiberiově odchodu do Kampánie a na Capreae roku 26 dostala Agrippina se synem Neronem od Seiana přiděleny vojáky, kteří sledovali a zapisovali návštěvy, množili se kolem nich provokatéři. Viz vyvrcholení persekucí roku 29.

Druhou aférou byl pád Urgulanie, manželky M. Plautia Silvana, cos. 2-, viz tam, kde také její rodinné poměry. Od let byla důvěrnou přítelkyní Livie Augusty a svého postavení u dvora hrubě zneužívala. Když ji v jakémsi blíže neznámém sporu roku 16+ žaloval senátor L. Calpurnius Piso, ukryla se u Livie a odmítla předstoupit před soud. Doma ji pak musel vyslechnout praetor a Livie se marně snažila Pisona zastrašit. Spornou částku nakonec zaplatila Augusta, když Piso před Tiberiem už předtím vyhrožoval, že senát a Řím prolezlý udavači raději opustí. Zapomněl to udělat, neboť t. r. se na něho snesla pomsta, když jakýsi profesionální udavač informoval roku 24+ o tom, že pomlouvá principa a že má doma jed. Než se proces rozjel, zemřel L. Calpurnius Piso přirozenou smrtí. 

Urgulanie si nepřišla na své ani v případě svého vnuka M. Plautia Silvana, který shodil s okna manželku Apronii, dceru cos. suff. 8+ L. Apronia (viz rok 15, 20 a 28). Že šlo o vraždu se na místě přesvědčil i Tiberius. Aby nedošlo k procesu, poslala bába Urgulanie vnukovi dýku; sebevražda se mu nezdařila, tak si dal otevřít žíly.

Budoucí císař Claudius byl od c. 10+ ženat s Plautiovou sestrou Plautií Urgulanillou a měli spolu syna Claudia Drusa, který však ještě v dětském věku zemřel udušen údajně hruštičkou, kterou vyhazoval do vzduchu a lapal ústy (20+). Nyní po skandálu kolem Urgulanie a jejího vnuka se Claudius rozvedl a za důvod uvedl manželčino cizoložství. Dcerku Claudii, která se narodila po rozvodu, neuznal za svou.

Profesionální žalobce P. Suillius Rufus, kdysi Germanikův quaestor, byl kýmsi usvědčen z braní úplatků (nevíme v jaké záležitosti) a byl exulován. Za Claudia se směl vrátit a udělal ještě velkou karieru, dokud mu za Nerona nezlomil vaz Seneca a přes vysoký věk musel na Baleáry. 

Livia Iulia Augusta (od roku 14+ Iulia Augusta) dostala senátem přiděleno v poctu v divadle místo mezi vestálkami, předchozí pocty viz rok 14+. Její jméno, nevím od kdy, neslo nové městečko Líviopolis postavené mezi pontskou Farnakejí a Trapezúntem/snad dn. Beşikdüsü, v Palaistíně byla Bét ramata kolonisována jako Lívias/Iúlias, jiná Iúlias ležela v Galilaji, starší Bét sajda, osady vesměs nevýznamné (z Béthsaidy na severním břehu Gennésaretského jezera/Kinneret pocházeli rybáři-apoštolové Filippos a sourozenci Simón Petros a Andreás. Zda osada Augusta v Kilikii založená c. 20+ Tiberiem (?) souvisí s jeho matkou, lze se pouze dohadovat. 

Jistý bývalý praetorián T. Curtisius obcházel Brundisium a okolí a vyzýval otroky k válce za svobodu. Místními úředníky s pomocí oddílu vyslaného Tiberiem byl lapen a dopraven do Říma dříve, než k povstání mohlo dojít. Dobový záznam praví, že už tehdy Římany zneklidňovalo množství otroků ve Městě, multitudo familiarum, zatímco svobodných neustále ubývalo, minore in dies plebe ingenua.

Konsul L. Visellius Varro inicioval nový zákon o manumissiích/lex Visellia de manumissione, který zakazoval propuštěncům zastávat funkce na městských úřadech a trestal propuštěnce, kteří usurpovali privilegia svobodných občanů bez císařského svolení. ● Býval též starší Viselliův zákon řídící povinnosti úředníků pověřených správou silnic/lex Visellia de curatoribus viarum, doložen nápisně z Říma z Caelia roku 71-.   

 

***********************************************************
25. 
Ol. 201, 1
Damás či Dámasiás z Kydónie
336 SE
272 AE
Kallikr[atidés]
a. u. c. 778
Cossus Cornelius Lentulus a M. Asinius Agrippa
suff. C. Petronius (Umbrinus)
***********************************************************

Sebejistý praefectus praetorio L. Aelius Seianus požádal Tiberia písemně o ruku Iulie Livie alias Livilly, vdovy po císařově synovi Drusovi a své tajné milenky; svolení nedostal. Tiberiovi jezdecký stav nepřišel dosti vznešený, ačkoli sám Augustus se do jezdecké rodiny narodil. 

Seianus už v přízni s iulsko-claudijským klanem tak trochu byl, neboť roku 20 zasnoubil svou čtyřletou dceru s Claudiem Drusem, synem Plautie Urgulanilly s Claudiem, který ale brzy na to zemřel, viz rok 24. K tomu Aelia Paetina, druhá choť Claudiova od roku 28, s níž měl dceru Claudii Antonii (asi 30), vyrůstala v rodině Seianova bratra L. Seia Strabona. Když roku 31 vypukla tiberiáda, Claudius se s ní rozvedl, Aelia Tiberiovo běsnění v řadách Seianových přátel a známých přežila.

Claudia Antonia se provdávala za Římany nejzvučnějších jmen. Roku 43 si vzala Cn. Pompeia Magna (zavražděn roku 47 na pokyn Messaliny) a téhož roku se provdala za Fausta Cornelia Sullu Felika, exulovaného Neronem roku 58 a o čtyři roky později zavražděného. Po smrti Poppaeji Sabiny roku 65 Antonii požádal o ruku Nero Claudius; když odmítla, obvinil ji z účasti na spiknutí a dal zavraždit. 

Seianus prostřednictvím dvou svých klientů zažaloval v senátu A. Cremutia Corda za sympatisující poznámky o caesarovrazích v jeho historickém dílu o občanských válkách a následné éře míru. Annály četl a chválil i Augustus, třebaže Cremutius Cordus označil M. Bruta posledním z Římanů, Romanorum ultimus. Třebaže se dobře před senátem obhajoval odkazy na historické paralely, naplnil osud dosud nevídaného senátního usnesení odsuzujícího dějepisné dílo k zatracení. Cremutius Cordus na rozsudek nečekal a ukončil život hladovkou. Senát nařídil jeho knihu spálit, ale zničit dílo se nezdařilo. Jeho dcera Marcia na základě zachráněných svitků spis za Caliguly znovu vydala, historiky pozdější doby bylo užíváno, ale zachovány z něho máme po staletích vlády monotheistů jen zlomky.

Ve sporu Messénských s Lakedaimonskými o chrám Artemidy Limnátidy/Diana Limnatis, "Jezerní", na společných hranicích rozhodl senát ve prospěch Messénie. Přitom Sparťané měli v Římě silné zastání u Livie Augusty, jíž kdysi poskytli asyl, státeček byl klanu Claudiů Neronů klientsky zavázán, viz rok 40-, Sparťan Euryklés jako asi jediný z Hellénů bojoval po boku Octaviana u Aktia.

Kýzikos toho roku opět přišel o nezávislost, neboť nedokončil rozestavěný Augustův chrám a Kýzičané si dovolili zatknout z jinak neznámých důvodů několik Římanů. Samostatný byl Kýzikos od roku 15 př. n. l. díky M. Vipsaniovi Agrippovi, o suverenitu přišel pět roků předtím, srov. tam. Od nyní patřil do provincie Asia.

Někdy v této době žil Kýzičan Teukros, historiograf a ethnograf. Vydal spis o zlatonosných půdách/peri chrýsoforú gés, o Býzantiu, děje Mithridáta Eupatora v pěti knihách, stejně rozsáhlé pojednání dějin Tyru a taktéž Arábie, v šesti knihách historii Židů. Pojednal též ve třech knihách výchovu a výcvik kýzické mládeže; vše ztraceno.

Jiný Teukros, údajně z Babylónu (na Eufrátu n. na Nilu?), možná vrstevník svého kýzického jmenovce, vynikl jako astrolog, jehož dílo bylo později přeloženo do perštiny, ale řecké originály i překlad se ztratily, takže je znám jen z arabských citací. 

Lékař Alexandros z Myndu působil v Římě; o medicíně, zemědělství, řečnictví a vojenství psal ve stejné době encyklopedista A. Cornelius Celsus (zachovala se jen část o medicíně). Bývá někdy ztotožňován s doxografem Kelsínem z Kastabal, autorem Přehledu učení filosofických škol/synagógé dogmatón pasés haireseós filosofú, pokud tento Kelsínos/Celsinus nežil až o tři čtyři staletí později.   

 

V Číně v únoru/březnu Rudá obočí/Čchi-mej, která byla ve válce s císařem Keng-š', viz rok 23, pozdvihli k císařství Liou Pchen-c'a/Liu Penzi, potomka v chlapeckém věku liouovského velmože Liou Čanga/Liu Zhang. Keng-š'a Obočí dopadli a v říjnu uškrtili. Jím skončila dynastie Západních/Dřívějších Chanů vládnoucí říši od roku 206 př. n. l. Rudá obočí vyplenila a vyvrátila sídelní město Čchang-an/Changan, nicméně v jeho okolí se povstalci usadili.

Současně se v Luo-jangu 5. srpna prohlásil císařem další z rodu Liou, mladší bratr Liou Janga, viz rok 23, Liou Siou/Liu Xiu (20) a pod jménem Kuang-wu-ti/Guangwudi, "Jasný válečný císař", se stal prvním panovníkem dynastie zvané historiografy Východní n. Pozdější Chanové, Tung Chan/Donghan resp. Chou Chan/Houhan, která vládla do roku 220 (viz rok 206- a 9+). Vládl do roku 57. Válčil s nomády na severu, dobyl zpět rozsáhlá území na jihu a potlačil řadu domácích povstání. Rudá obočí se po dvou letech nouze a neúspěchů císaři v Čchang-anu vzdala, vítěz ušetřil jejich císaře Liou Pchen-c'a, když se zřekl titulu, který nikdy ani nechtěl (už o něm nebude slyšet); začátek povstání viz rok 18+. Sídelním městem říše se stal Luo-jang, dnes v provincii Che-nan. Děje této dynastie pod titulem Kronika Pozdních Chanů/Chou Chan Šu/Houhanšu sepsal palácový vojenský velitel Fan Je/Fan Ye, popravený za intrikování roku 445+. 


***********************************************************
26. 
Ol. 201,2

337 SE
273 AE
Pamfilos
a. u. c. 779
Cn. Cornelius Lentulus Gaetulicus a C. Calvisius Sabinus
suff. L. Iunius Silanus
***********************************************************

V Římě praefectus praetorio L. Aelius Seianus definitivně přemluvil Tiberia (66), aby si oddychl od společenského klimatu ve Městě. Princeps odešel do Kampánie zasvětit chrám Iovův v Capui a Augustův v Nole. Cestovala s ním malá skupina vybraných přátel s exkonsulem a znalcem zákonů Cocceiem Nervou (zdráv vzal si život roku 33 hladovkou, ačkoli Tiberius naléhal, aby to nedělal), jezdcem Curtiem Attikem (o jeho konci viz rok 16, kde též o hrůzné udavačské mašinerii v Tiberiově okolí), významným mužem svého stavu čili s konexemi na podnikatelské kruhy a vzdělance, převážně Hellény. Nechyběl astrolog Thrasyllos. Do Říma se Tiberius živý už nikdy nevrátil.

Během hostiny ve ville u Amykel/Amyclae n. Amunclae či Amunculae, řec. Amyklai (obce založené v Latiu údajně Sparťany) s přírodní jeskyní při moři, spelunca (odtud dnešní jméno Sperlonga), se na služebnictvo sesuly kameny nad vchodem a sluhy to zasypalo. Všichni prchali, ale Seianus Tiberia obětavě zalehl tělem, aby ho ochránil. Tím odstranil poslední principovy pochybnosti o praefektově loyalitě. 

Tiberius se z Kampánie přeplavil na ostrov Capreae, řec. Kapreai, pozdější Capri a zařídil se k pobytu ve dvanácti villách.

 

V Thrákii potlačil správce Moesie C. Poppaeus Sabinus, cos. 9+ (viz roky 12 a 15) povstání, které vypuklo roku 21, viz. Thrákové usídlení v Haimu nadále odmítali posílat dorost k odvodům do pomocných armádních jednotek/auxiliaria, jednání nikam nevedla, neboť horští Thrákové se odmítli podrobit. Poppaeus Sabinus s jednou (ze dvou) moesijskou legií legáta Pomponia Labeona s vojskem protektorátního dynasty Rhoimétalka III. a s pomocnými jednotkami, mezi nimiž vynikl oddíl germánských Sugambrů, srov. o osudu národa roku 8-, vytáhli do pohoří Haimos neboli Staré planiny vulgo Balkán. Oblehli nejmenovanou hlavní pevnost povstalců, kde brzy vypukla žízeň a nemoci. 

Z rozhádaných Thráků se kmet Dinis rozhodl vzdát a s rodinou odešel k Římanům. Z mladších vůdců jistý Tarsa se proklál mečem a s ním řada dalších, jeho sok Turesis se rozhodl zemřít v boji. Za deštivé noci napadli obléhací val Římanů, ale do rána neprorazili. Po noční bitvě se zbylí Thrákové vzdali a s nimi všechny kmenové Haimu.

 

Tiberius jmenoval Pontia Pilata (řec. Pontios Pílátos; jeho jméno, tedy praenomen, neznáme) místodržitelem v Iúdaji, praefectus Iudaeae, země, jejíž správa podléhala kompetencím syrského legáta. Nastoupil po Valeriovi Gratovi, v úřadu od roku 15, a funkce byl Pontius po stížnostech domorodců zbaven až roku 36. Jeho jméno a název úřadu jsou v Kaisareji doloženy na fragmentu pravděpodobně dedikačního nápisu náležející stavbě neznámého charakteru jménem Tiberieum (maják kaisarejského přístavu, srov. v indexu s. v. sedm divů 2 s Drusiem).

Nejprve se s přemístěním legionářů do Jerúsaléma pokusil umístit ve městě rovněž tradiční vojenské standarty s poprsím Tiberiovým. Do Kaisareie, kde sídlila římská administrativa Iúdaie, za ním přišel žádat o odstranění standart dav věřících a pět dnů se nehnuli od jeho sídla. Neustoupili, ani když je obklopily armádní oddíly s tasenými meči: ustoupil tedy Pontius Pilatus a výsostné legionářské znaky z Jerúsaléma a dohledu Jahweho chrámu stáhl.

Když později sáhl na chrámový poklad, aby z něho zaplatil stavbu nového přivaděče vody do Jerúsaléma, došlo znovu k nepokojům. Praefect dal tehdy dav tvrdě vojáky ztlouci klacky, až bylo několik lidí ubito a v tlačenici ušlapáno. Za Pontiovy správy působil v zemi potulný kazatel, z hellénského hlediska sofista, Iésús. 

 

Císař zakázal konat v Římě štvanice a nadšenci je začali pořádat za Městem v „divadlech“ sbitých narychlo z prken; při té příležitosti docházelo ke smrtelným úrazům diváků v jejich troskách, viz rok následující.

Zemřel Q. Haterius, cos. suff. 5-, známý výřečností a umem podlézavosti, s níž se v senátorských řadách dožil téměř devadesátky. Pravděpodobně byl synem právníka Hateria proskribovaného roku 43-, a určitě otec D. Hateria Agrippy, cos. 22+, oběti tiberiády roku 32), jehož synem s Domitií Lepidou st. byl Q. Haterius Antoninus, cos. 53, přes matku příbuzný s M. Antoniem, Augustem, Caligulou, Claudiem a Neronem, ocejchovaný jako lovec dědictví.


***********************************************************
27. 
Ol. 201,3

338 SE
274 AE
Themistoklés z Marathónu
a. u. c. 780
L. Calpurnius Piso a M. Licinius Crassus Frugi
coss. suff. P. Cornelius Lentulus a C. Sallustius Passienus Crispus

***********************************************************

Ve Fidenách se zřítil narychlo stavěný dřevěný amfiteátr a na padesát tisíc lidí přišlo o život nebo bylo zmrzačeno; moderní odhady počítají přes dvacet tisíc lidí v divadle s kapacitou padesáti tisíc diváků. O císařském zákazu štvanic ve Městě viz rok předcházející. 

Lajdácky budovanou soukromou stavbu šidil její majitel propuštěnec Atilius na materiálu a práci, nijak nezkoumal podloží. Je s podivem, že potrestán byl pouze vyhnanstvím a usnesní senátu nařizovalo, že gladiátorské hry nesmí příště pořádat nikdo s majetkovým censem menším než čtyři sta tisíc séstertiů. 

Byl to největší stavební skandál římských dějin, také nejhorší katastrofa spojená s divadlem či cirkem, srov. rok 59 n. l. násilnosti v Nucerii (v indexu pod Pompéií) a nejkrvavější událost Tiberiovy vlády včetně válek (a pravděpodobně tragedie, k níž došlo ve veřejné stavbě do dnešních dnů). 

V Římě se revidovaly stavební předpisy, nicméně jejich nedodržování byl problém latentní a neustále se vracející. Vzápětí vyhořel v Římě celý obydlený pahorek Caelius a na obnovu soukromých staveb věnoval Tiberius peníze ze svého.  

 

Zřejmě tohoto roku v Jerúsalému zemřel Hillel Starší, židovský náboženský vůdce, jeden z nejvýznamnějších farizejských rabinů. Narozen v Babylónu asi roku 110- (?) založil náboženskou školu v Jerúsalému.

 

***********************************************************
28. n. l. 
Ol. 201,4

339 SE
275 AE
Oinofilos 
a. u. c. 781
C. Appius Iunius Silanus a P. Silius Nerva
coss. suff. Q. Iunius Blaesus a C. Vellaeus Tutor

***********************************************************

V Germánii povstali Frísové/Frísiové. Jejich válka přinesla Tiberiovým zbraním další germánskou ostudu. Roku 12 př. n. l. Nero Claudius Drusus, mladší bratr pozdějšího principa Tiberia, stanovil poraženým Frísiům tribut spočívající v dodávkách hovězích kůží pro armádu. Byl klid, dokud jistý Olennius, jeden ze starších centurionů ve funkci proviantního náčelníka Frísiům nenakázal za měřítko kůži zubří, zvířete v té době častého v dolnogermánských lesích a nivách. Na to Frísové neměli, tolik dobytka nebyli s to vypěstovat a pozvolna se zadlužovali. Když právě přišli vojáci pro tribut, ukřižovali je; Olennius ovšem unikl do pevnosti Flevum, snad dnešní Velsen v provincii Severním Holandsku.

Legát pro praetore dolnogermánských legií L. Apronius s bojovými zkušenostmi z Germánie (15), Delmatie a Afriky povolal posily z Horní Germánie a vytáhl na pomoc obleženým Římanům ve Flevu. Není známo, zda měl k disposici všechny čtyři legie umístěné pod vojenským okruhem Dolní Germánie a nakolik využil rýnskou flotilu. Germáni však pevnost opustili a postavili se Římanům (nevíme, o jaké síle) u posvátného háje bohyně Baduhenna. Po celodenním boji se Frísiové udrželi, Apronius se nesnažil ani o pochování padlých. V jiné bitvě téhož dne, která se táhla přes noc, pobili Germáni jiných devět set legionářů a dalších čtyři sta, kteří unikli na statek bývalého žoldnéře v římských službách Cruptoriga, se v obavě ze zrady navzájem pobilo. Je to v historii římského vojenství největší sebevražedný masakr. Frísiové uchovali suverenitu do roku 47, kdy byli porobeni Cn. Domitiem Corbulonem, viz.

Tiberius Římanům frískou porážku tajil a ani nepomyslel na odplatu. Jeho zdrženlivost jakoby kopírovala Augustovu po teutoburské katastrofě. Přitom na rýnské hranici drželi Římané nejméně osm legií s flotilou. Frísiové neměli v čele žádného Arminia (jméno jejich vůdce historie neuchovala), který by zažehl větší protiřímskou válku. Římské elity také neměly čas na vzdálené porážky, když doma žlly ve strachu z vynalézavých udavačů.  

 

Senátorský Řím měl totiž další děsivý skandál. Skupinka čtyř senátorů toužících po konsulátech totiž nastražila loni past, aby se zalíbila Seianovi a na popraviště na základě smyšleného obvinění ze zločinu urážky císařského majestátu, crimen laesae maiestatis, dostala jezdce Titia Sabina, přítele kdysi Germanikova. Sabinův přítel Latinius Latiaris (podle jiného čtení L. Lucanius Latiaris) vyprovokoval několikrát volnou debatu o římských poměrech, o císaři, Seianovi a jak by bylo lépe, kdyby... 

Když si byl jist, že nastal správný okamžik, pozval k sobě domů Sabina a senátorské souspiklence M. Porcia Catona, (Q?) Petilia Rufa a M. Opsia. Senátory však ukryl na půdě v prostoru mezi střechou a kasetovým stropem, aby nespatřeni dobře slyšeli. Pak sepsali žalobu. 

Tiberius v dopisu čteném v senátu Prvního ledna hned po novoročních modlitbách za zdar říše a principa Sabina obvinil z pokusu o atentát a z podplácení jeho propuštěnců. Senátoři se okamžitě usnesli/senatus consultum, Titius Sabinus byl téhož dne uvězněn a poslán senátory na smrt se všemi svými otroky (srov. rok 61 a Hadrianovo opatření, rok 117). Když ho vlekli ze senátu křičel, že takhle padají obětní zvířata za Seiana.

Údajně pes některého z jeho sloužících šel za ním do vězení a zůstal při něm až do smrti, až tělo bylo svrženo katovými pohunky s Gemoniových schodů/scalae gemoniae (původ jména neznámý, možná podle jejich stavitele; poprvé se objevuje až za Tiberia a s lat. gemó/naříkat, tedy asi "schody nářků", nesouvisí). Seděl u mrtvého těla po celé tři zákonem předepsané dny, než tělo hodili do Tiberu a vyl. Lidé mu házeli kousky chleba a pes je pokládal k ústům pána. Ještě ve vodě, kam se vrhl, se pokoušel tělo dostat ke břehu. O psově dalším osudu, který zachytil encyklopedista Plínius, není více známo. • Schody byly součástí cesty s Kapitolia přes Římské náměstí kolem věznice Tulliana, kde se obvykle zločinci, nepřátelé státu a nejnověji i političtí odpůrci popravovali; zhruba trasa dn. via di S. Pietro in carcere.  

Všichni udavači dopadli podobně. Jako první byl senátem odsouzen za stranictví se Seianem roku 32 Latiaris. M. Porcius Cato z republikánsky vznešeného rodu se sice stal roku 36 dodatečným konsulem/cos. suff. a roku 38 curatorem aquarum, ale vzápětí byl po intrice praefecta praetorio Macrona odsouzen na smrt Caligulou. Ostatní tři zahynuli za tiberiady, kdy princeps z Capri na dálku likvidoval přátele a příznivce Seianovy. Synem Petilia Rufa byl Q. Petilius Cerialis Caesius Rufus, jehož legii roku 60 zcela zničili Britové v povstání Boudikky v bitvě u Camulodunu; spřízněnec s Vespasianovou rodinou byl úspěšnější za povstání Batávů a roku 71 byl správcem Británie.

Tiberius provdal svou adoptivní vnučku Iulii Agrippinu mladší (nar. asi v listopadu 14 v obci Ara Ubiorum/pozd. CCAA, dn. Köln, Kolín, viz t. r.), dceru Germanikovu s Agrippinou st., za Cn. Domitia Ahenobarba, cos. 32. Bylo jí třináct a byla sestrou Caligulovou, neteří, manželkou a vražedkyní Claudiovou a matkou a zřejmě i milenkou Neronovou, kterého porodila 15. prosince 37 jako L. Domitia Ahenobarba. Jeho otec zemřel v lednu 40, sama byla zavražděna na pokyn svého syna roku 59.

V exilu zemřela na Diomédových ostrovech/Trimeros, lat. Trimerus, it. Isole Tremiti, při severoapulském pobřeží Vipsania Iulia Agrippina (47), dcera Augustovy dcery Iulie (Iulia Maior) s Agrippou. Iulia Minor vulgo Iulilla byla vyhnána z Města roku 8 n. l., viz; soudívá se, že v jejím osudu měla prsty mnohem starší Livie, která ji přežila o rok, a v posledních letech se vydávala za její ochránkymi. 


***********************************************************
29. n. l. 
Ol. 202, 1
Hermogenés z Pergama
340 SE
276 AE
Boéthos
a. u. c. 782
C. Fufius Geminus (do 30. června) a L. Rubellius Geminus (do 30. června)
coss. suff. A. Plautius a L. Iunius Asprenas

***********************************************************

28. září zemřela po nemoci Livia Drusilla (87), Tiberiova matka a choť Augustova, jedna z nejvlivnějších žen starého Říma; básníci ji titulovali "rómána prínceps/první z Římanek". Zbožněna byla teprve principem Claudiem roku 42 jako Livia Iulia Augusta, což její syn Tiberius kategoricky odmítal, ani jí pro údajnou zaneprázdněnost, jak se omluvil písemně senátu, nepřišel na pohřeb.

Matce vděčil za vládu, ale s nejvyšší pravděpodobností také za ponižování, které bylo důsledkem její panovačnosti a jakéhosi druhu zahořklosti za osud, který jí nachystal Octavianus-Augustus. Eulogium pronesl C. Iulius Caesar, budoucí císař známý v dějinách jako Caligula, který v domě u své báby vyrůstal. 

Od začátku své vlády tvrdil Tiberius senátorům, kteří jí po Augustově smrti chtěli zahrnout všemi možnými poctami, že u žen je třeba dodržovat "míru při jejich udělování"/moderandae honores. Princeps ji během nemoci ani jednou nenavštívil, Římankám ale nařídil, aby za ní rok truchlily a o žádnou z poct, které kdy získala, ji neobral. Pochována byla po prostém pohřbu v Augustově mausoleu.
    Narozena 28. n. 27. ledna 58 př. n. l. jako dcera M. Livia Drusa Claudiana a Alfidie, od roku 46- provdána za Ti. Claudia Nerona (bylo jí patnáct), 17. ledna 38 se provdala podruhé a naposledy za Octaviana, budoucího vítěze seriálu občanských válek (o datu sňatku viz tam, o datu narození viz rok 58-).

Livia Augusta mimo jiné odkázala padesát milionů HS Serviovi Sulpiciovi Galbovi (tehdy 32), svému oblíbenci, císaři na několik měsíců roku 68 a 69, synovi C. Sulpicia Galby s Mummií Achaikou, adoptovaného otcovou druhou manželkou Lívií Ocellínou. Tiberius se zdráhal velké peníze vyplatit, částku o dva řády snížil, až nakonec Galba nedostal nic. 

• Jako pozoruhodnost staří zaznamenali, že Iulia Augusta po celý život pila víno pouze z Pucina/řec. Púkinon, castellum Pucinum, při pramenech Timavu v oblasti osady Tergeste, dn. Triest/č. Terst; dn. je pucinské víno známo jako Prosecco. 

 

Seianova moc po Liviině smrti ještě více vzrostla, neboť přišel v Římě zcela o dozor. Města, králové, stavy posílaly oddělená poselstva za ním a za Tiberiem, dokonce se za jeho zdar v provinciích obětovalo. Pěstoval vlivnou lobby mezi senátory, stáli při něm jeho praetoriáni. Seianus se dostal pod vrchol své nezvykle stramé kariery, kterou chtěl korunovat následnictvím v principátu. 

Princeps napsal senátu žalobu na Agrippinu a jejího nejstaršího syna Nerona. Tiberiovi přišlo jako zločinné, že Nero byl jen na kluky a jeho matka že je vzpurná. Než se Agrippinin osud naplnil, způsobil v senátu chaos Iunius Rusticus (praenomen neznáme) pověřený formulováním usnesení.

Varoval konsuly, aby stáhli z programu projednávání Tiberiovy žaloby, neboť by toho mohli později při změně nálady litovat. Před senátem se shlukl "lid" a demonstrace křičela, že dopis je podvrh. Revoluční nálada se uklidnila po novém Tiberiově dopisu, jímž Římany káral, že se dali přelstít jedním senátorem (o osudu Iunia Rustika nevíme nic) a své žaloby zopakoval; událo se v první polovině roku. 

Do exilu tedy okamžitě poslal senát Iulii Vipsanii Agrippinu Starší ("Agrippina Germanici" měla tehdy 43 roky) s jejím nejstarším synem Neronem Iuliem Caesarem, principovým starším adoptivním vnukem a formálně od roku 23 do tohoto okamžiku v podstatě nástupcem. Císař jí mimo jiné předhazoval, že měla pletky s C. Asiniem Gallem, viz rok následující, a když mu nadávala, dal Agrippinu zbičovat centurionem, který jí při tom vyrazil i jedno oko. Byla odvlečena na ostrov Pandaterii, kde žila ve vyhnanství nějaký čas i její matka Iulia st., Augustova jediná dcera, viz rok 2- a 14+. 
    Agrippina zemřela roku 33 umučením hlady (47). Její syn byl donucen si vzít život na Pontii, dn. it. Ponza, největším z Pontinských ostrovů ležících před latinským a kampánským pobřežím, kde byl internován, roku 31, kdy byl také odsouzen za údajné spiknutí proti principovi druhý nejstarší Agrippinin syn Drusus Iulius Caesar (narozen roku 7+), jemuž do vězení pomohla jeho upovídaná manželka Aemilia Lepida, dcera konsula roku 6+ M. Aemilia Lepida (roku 36 byla udavači obviněna, že měla mimomanželský sex s otrokem, nečekala na soud a sama si vzala život). Drusus Caesar, syn Germanikův a Agrippiny Starší, vnuk Augustův, byl umořen hlady ve sklepení Palatia roku 33. 

• Jméno umučené Agrippiny nesla pevnost a osada Praetorium Agrippinae v Dolní Germánii u Lugduna Batavorum/dn. Valkenburg v Holandsku, archeologicky nejdříve doložena k roku c. 40+; "Oltář Ubiů/Ara Ubiorum", pozdější Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA)/dn. Köln, nesla jméno Agrippiny, dcery Germanikovy, matky Neronovy a manželky Ti. Claudia, viz rok 38- a 50+.  

Manželkou Nerona Iulia Caesara byla od roku 20+ Iulia Livia (narozená roku 5+), dcera Tiberia Drusa Iulia Caesara a Livilly. Údajně se po manželově smrti zasnoubila se Seianem. Roku 33 se provdala za senátora C. Rubellia Blanda (zemřel asi po roce 42) a jejich syn Rubellius Plautus byl roku 62 popraven Neronem za přípravu převratu. Jeden z jejich potomků Rubellius Blandus působil v éře Domitianově jako vyhlášený povaleč, hovoří-li právě o něm literát D. Iunius Iuvenalis ve své osmé satiře.
    Roku 43 byla Iulia Livia obviněna Messalinou z incestu a zhýralého života (sic!) a popravena. Messalinin manžel, princeps Claudius, pro její záchranu neučinil nic.

Konsul tohoto roku C. Fufius Geminus byl po vyhnání Agrippiny z Říma v senátu obžalován ze zločinu urážky majestátu a vzal si doma život, když ještě stačil quaestorovi ukázat svou smrtelnou ránu: „Řekni senátu, že takhle umírá muž/apangeilon té gerúsiá, hoti anér hútós apothnéskei (zachováno Cassiem Dionem)!“
    Fufiova manželka Mutilia Prisca šla pak do senátu, kde si vzala život dýkou. Jejich rodinu zahubilo to, že se přátelili s Tiberiovou matkou Livií Augustou, kterou Tiberius rád neměl (nikoho z rodiny nemiloval, i na svého bratra Drusa nasazoval).

 

V Jerúsalému v pátek 14. nisannu, 30. dubna 29 (340 SE, Abrahámovy éry 2046) byl podle jedné tradice monotheistické popraven potulný kazatel Iésús zvaný Christos, viz též rok následující. Podle jiné kronikářské verse se tak stalo 23. března a zmrtvýchvstání se odehrálo 25. března/dié decimó kalendás Aprílis, et resurréxit (a. d.) viii. kalendás eásdem, psal Hydatius ve svých Fastí a dtto před ním Lactantius v spisu Dé mortibus persecutórum/"O skonech pronásledovatelů". Podle jiné chronografické tradice byl Iésús t. r. pokřtěn kazatelem Ióannem v Iordánu/č. Jordán, a to 6. ledna ve čtyři hodiny ráno/"o desáté hodině noční".

 

***********************************************************

30. n. l. 
Ol. 202,2

341 SE
277 AE
[...]tios
a. u. c. 783
M. Vinicius (do 30. června) a L. Cassius Longinus (do 30. června)
coss. suff. L. Naevius Surdinus a C. Cassius Longinus

***********************************************************

Tiberius propůjčil Seianovi exkonsulské pravomoci, imperium proconsulare, a Seianus stál na vrcholu moci. Div že se nezačal pokládat za samotného vladaře, jak současníkům připadalo jeho despotické chování. 
    Naplnil se osud C. Asinia Galla Salonina, manžela Tiberiem milované první manželky Vipsannie Agrippiny (zemřela roku 20), kterou musel roku 12- opustit, neboť mu tehdy Augustus vnutil svou jedinou dceru Iulii. 
    Asinius Gallus se před Tiberiovou celoživotní nevolí uchýlil pod přátelství se Seianem. Tiberius ho však obvinil před senátem, že se do Seianova přátelství vetřel, aby oba mocné rozeštval: senát kázal nic netušícího Galla zatknout a odvést přímo z hostiny v Tiberiově římském domě. 
    Princeps zakázal popravit ho, ale nařídil, aby byl střežen a aby k němu neměl nikdo přístup. Naprosto isolován zemřel nevinný C. Asinius Gallus, otec šesti dětí s Vipsanií Agrippinou, ve sklepení paláce o tři roky později umořen hlady.


V Iúdaji Iésús Nazaretský čtvrtého roku svého kazatelství odešel z Galileje a vydal se do Jerúsaléma na velikonoční slavnosti. V té době jeho sekta čítala dvanáct žáků-apostolů, vyslanců víry, kteří ho doprovázeli, a sedmdesát dalších působících po dvou jako předšiřitelé kazatelových slov v místech, která hodlal navštívit (po své smrti se prý zjevil pěti stům "bratrům", jak tvrdí hagiografové). 30. duben roku 30 je jedno z možných dat jeho ukřižování, ale křesťanský mythus dovoluje chronografických výkladů velmi mnoho, viz v indexu s. v. Iésús a rok předešlý. O osudech jeho žáků a šíření sekty viz v indexu s. v. křesťanství.

Někdy kolem t. r., ne-li tohoto roku, a to 25. května, byl zavražděn v Sebastě kazatel Ióannés Baptistés/č. Jan Křtitel, srov. rok předešlý. Delší dobu byl vězněn v luxusní pouštní pevnosti nad Mrtvým mořem jménem Machairús, neboť kritisoval nový sňatek tetrarchy Héróda Antipy se svou blízkou příbuznou Héródiadou (nyní téměř 40).

Dcera Antipova bratra Aristobúla byla v prvním manželství provdána za jiného ze synů Héróda Velikého jménem Héródés Boéthos alias Filippos a měla s ním dceru Salómé, pozdější královnu Malé Armenie. Při jedné zábavě na hradě Machairúntu chtěl po ní Antipás, aby mu zatančila. Navedena matkou žádala za odměnu hlavu Janovu: dívenka zatančila a kazatel byl sťat (ještě za života Ježíšova).

Héródés Antipatros vulgo Antipás však už byl od c. 7- ženat s Fasaélidou, dcerou nabatského krále Arety IV. (s královnou Chuldu; panoval od roku 9-), a té se kolegyně v manželství nepozdávala, natož jejímu otci; datum svatby neznáme, možná už roku 27+. Fasaélis prchla až c. 34 sama do Machairúntu blízko hranic s královstvím svého otce a pak do Petry. Byla z toho válka, viz rok 34, kterou Héródés Antipás prohrál a přišel o Damašek s okolím; o římském postoji viz rok 37. Aretovým spojencem proti Antipatrovi byl orrhoénský vládce Abgaros V. z arabské dynastie.

 

8. listopadu se v Narnii narodil budoucí císař M. Cocceius Nerva (zemřel roku 98). Jeho stejnojmenný děd provázel Tiberia roku 26 na Capri, viz, praděd téhož jména byl konsulem roku 36 př. n. l. a prastrýc L. Cocceius Nerva sjednával roku 40- smír mezi Octavianem a M. Antoniem. Teta z matčiny strany Rubellia Bassa byla prapravnučkou Tiberiova.

Narodil se senátor, voják, administrátor a literát S. Iulius Frontinus (zemřel roku 103, srov. o něm roku 427-). Jeho sbírku vojenských triků/Stratégémata srov. s dílem Valeria Maxima, o něm roku následujícího. 

Zrodilo se v Římě malování houbou, jméno vynálezcovo známo není.

 

***********************************************************
31. n. l. 
Ol. 202,3

342 SE
278 AE
neznámý
a. u. c. 784
Ti. Caesar V (do 31. května) a L. Aelius Seianus (do 31. května)
coss. suff. Faustus Cornelius Sulla (do 30. září), Sex. Tedius Valerius Catullus (do 30. června); coss. suff. P. Memmius Regulus a L. Fulcinius Trio (od 1. října) 
***********************************************************

Poprvé od časů občanských válek, 62 roky od jejich konce, zažil Řím opět masový teror mezi elitami, nikoli v tom rozsahu, ale hromadně vůči rodině, příbuzným a klintele jednoho z vůdců. Likvidace vlivných osob brutalitou tohoto typu s výjimkou proskripcí ještě císařský Řím nepoznal a s ním Evropa. Byl to první případ pádu císařova důvěrníka a s ním celé klanové sítě a propojených obchodních zájmů. Čistky od "seianovců" trvaly dva roky.
    Tiberius byl popáté a naposledy konsulem a v úřadu se Seianem; ani on společné úřadování s principem nepřežil, viz seznam u roku 21. Ve svém útočišti na Capreae dostal dávno předtím informaci, že L. Aelius Seianus proti němu intrikuje, a na svůj "císařský" převrat že se pečlivě připravil. Princeps si vyhlédl na špinavou práci Q. Naevia Macrona, praefecta nočních stráží v Římě. Poslal ho do Říma, kam praefect vstoupil v noci a rozestavěl na místa své muže z vigilií vedených velitelem stráží Graeciniem Laconem (za Claudia byl procurátorem v jedné z Gallií). 

Senátorům hned po východu slunce 18. října Tiberius předal dopis a Seianus, který předpokládal, že od Tiberia přicházejí další pocty pro praefecta praetorio, o něž bude nyní senát žádat, byl zcela zaskočen. 
    Pučistickou práci v senátu odvedl úřadující cos. suff. Memmius Regulus (Sulla byl pokládán za seiánovce), který dal přečíst dopis v Apollónově chrámu. Tou dobou získával v ležení praetoriánů Macro vojáky na svou stranu.
    Tiberiův dopis vypočetl křivdy a zločiny Seianovy a stěžoval si, že do Říma nejezdí z toho důvodu, že se bojí o své bezpečí. Žádný trest nenařizoval, ale senátoři byli ihned aktivní a se Seianem, ačkoli měl mezi nimi silnou lobby, zúčtovali.
    Z příkazu konsula byl okamžitě Laconem odveden do vězení, cestou Římany pozurážen, téhož dne odsouzen a popravem uškrcením. Tělo bylo shozeno s Gemoniových schodů, tři dny leželo všem na očích a pak vhozeno do Tiberu. Popraveny byly jeho děti Strabo (už 24. října), v prosinci druhý syn Capito Aelianus a panenská dcera Iunilla, kterou kat nejprve musel zbavit panenství, když už měla oprátku kolem krku. 

Seianovi se podařilo získat po principově boku tolik moci, jako nikomu z dalších praefectů praetorio. Snad s výjimkou C. Fulvia Plautiana z Lepty Magny, jehož teta Fulvia Pia byla matkou císaře L. Septimia Severa a Plautianus byl jeho starý přítel: praefectem ho udělal roku 197, zlikvidován byl po pokusu o puč v lednu 205, viz tam.
Kolik lidí ze Seianovy klientely bylo zavražděno, známo z pramenů není; je možné, že to byly desítky obětí principovy msty. Vojáky praetoriánské gardy odměnil Tiberius za věrnost po jednom tisíci dénáriů (tedy čtyři tisíce HS) a zvláštní dar dostaly syrské legie za to, že obraz Seianův jako jediné v armádě neumístily mezi své výsostné znaky.

Začal pak pást intensivněji po vzdoru vůči sobě a udavačům dal právo beztrestnosti: udání nebylo třeba prošetřovat, jak tvrdí prameny obvykle nakloněné senátorům. Krvelačnost udavačů a principovo dosahovalo bizarních rozměrů. Grammatik Seleukos působící u dvora byl císařem dohnán k sebevraždě za to, že se u služebnictva pídil po tom, co Tiberius čte, aby mohl chodit na hodiny připraven; o Seleukovi a jmenovcích viz zde níže. 

Řádil tak Tiberius ovšem již za Seiana. Tak jednoho z nejbohatších mužů své doby s majetkem čtyř set milionů HS Cn. Cornelia Lentula Augura, cos. 14- a procos. Asie, zastrašováním dohnal roku 25+ k sebevraždě a zařídil, aby se stal jeho universálním dědicem (podle jiného pramene zemřel věkem; srov. v indexu s. v. zlato). 

O to, co si o principovi Římané říkají, se pohrdlivě nezajímal: Oderint, dum probent, neboli "ať si nenávidí, jen když to schvalují" (verš údajně básníka L. Accia, viz rok 85-). Přesto zůstával po devět měsíců Tiberius ukryt na jistém kampánském statku, neboť se po Seianově likvidaci stále ještě bál nového spiknutí. Plně se nyní oddal sexuálním hrátkám s chlapci a mladíky, které mu opatřovali jeho otroci nebo se rádi sami vnucovali.

   Bývalá manželka Seianova Apicata byla ušetřena, neboť písemně podala Tiberiovi výpověď o smrti Drusa Caesara roku 23 o tom, že svého manžela otrávila Livilla (sňatek se Seianem, čímž by se dostal do panovnické rodiny, jí Tiberius roku 25 zamítl). Když se dozvěděla o smrti svého nejstaršího syna Strabona, vzala si Apicata 26. října sama život: podle jiné verse napsala Tiberiovi až když spatřila synovo tělo. 

    Livia Iulia alias Livilla byla sestrou Germanikovou a Claudiovou, teta Caligulova, z hlediska vládnoucí rodiny z nejlepších poměrů. Jejím prvním manželem byl C. Iulius Caesar, jeden z možných Augustových nástupců, viz rok 4+. Zda-li si vzala sama život, nebo byla popravena, není shody. 
    Podle jedné verse si ji vyžádala k potrestání u Tiberia její matka Antonia mladší, dcera triumvira M. Antonia s Octavianovou sestrou Octavií mladší: pod jejím dohledem byla dcera umořena hlady. Je též možné, že rozhodující informace Tiberiovi na Capreae přišla právě od Antonie.
    L. Aelius Seianus byl u moci od roku 23. Jeho nástupcem ve funkci velitele osobní gardy a d. f. ministra vnitra Tiberius jmenoval 31. října Q. Naevia Corda Sutoria Macrona (viz dále rok 38). 
    Během likvidace Seianovy kliky se vypravil Tiberius (tehdy 73letý) na pevninu k Římu, ale do Města nevstoupil. Ztratil jakoukoli důvěru ve své okolí, želel Drusovy smrti, svého syna, a říši automaticky řídila augustovská byrokracie postavená podle hellénistických vzorů.

C. Iulius Caesar zvaný Caligula, nejmladší ze synů Germanikových, dostal mužskou togu, toga virilis (viz k tomu ještě rok 37), a stal se knězem. Tiberius se v něm a Tiberiovi Gemellovi viděl, Caligula, Germanikův a Agrippinin (stále vězněna ve vyhnanství, viz rok 33) syn se účastnil principových sexuálních zábav a Caligula toho využíval. Caligula se u Tiberia na Capri usadil roku 31, bylo mu devatenáct, ještě před Seianovou likvidací a žil u něho do jeho smrti. 

 

Někdy po roce 31 vydal blíže neznámý Valerius Maximus spis Factorum et dictorum memorabilium libri novem. Zachovaná sbírka uváděná před každým oddílem autorovým komentářem mnohdy nedatovaných pozoruhodností od věšteb, snů a zázraků po skutky všeho druhu sestavená podle ctností, vlastností s výroky pozoruhodných lidí sloužila zábavě, ve středověku dokonce k poučení. V některých případech nejsou skutečnosti odjinud známy.

Valerius, celé jméno neznáme, patřil do okruhu podporovatele umění Sex. Pompeia, cos. 14+, a doprovázel ho do Asie, kde byl Pompeius v letech 27 až 30 správcem, viz o něm též roku 14+. Cestou v Iúlidě na Keu zažil neúspěšný pokus Pompeiův přemluvit devadesátiletou ženu, aby si nebrala život. Její rozvážné poslední okamžiky před a po vypití jedu popsal Valerius ve druhé knize svých Memorábilií. Valeriovým epitomátorem byl někdy ve třetím století jistý Ianuarius Nepotianus (koncem čtvrtého století vyučoval řečnictví a právům jiný, rovněž neznámý Ianuarius). 

Někdy v této době zemřel či zahynul voják a historik C. Velleius Paterculus, narozen do vojenské kampánské jezdecké rodiny asi roku 19 př. n. l. Roku 2+ byl svědkem setkání mladého C. Iulia Caesara s parthským králem Fraátakem na Eufrátu, jako legát prodělal s Tiberiem pannonskou válku a jeho germánská tažení. Složil nástin římských dějin o dvou knihách, jehož titul neznáme (novodobý název: Historiae romanae libri duo), dedikovaný M. Viniciovi, cos. 30. Celý život držel při Tiberiovi, srov. jeho chvalozpěvy na něho v jeho dějinách, ale také při Seianovi.

Seleukos zahubený Tiberiem, viz zde výše, mohl být totožný se Seleukem z Alexandreie s přízviskem Homérikos. Přednášel v Římě, vydal spisy o rozdílech mezi synónymy, pořídil výklady k básníkům/exégétika, pojednal o věcech, jimž se mylně věří, a sesbíral přísloví Alexandrinců. Nejpozoruhodnější asi byla jeho encyklopedie O bozích/peri theón o jednom stu knih (nedochováno nic). Zda souvisí tento Seleukos se Selliem n. Silliem zvaným Homéros, rovněž grammatikem, nelze odhadnout (= písařův omyl ve slovníku Súidově/Súda?).

Žil ještě jeden grammatik Seleukos, rodem z Emesy a doby neznámé (hellénistické?), autor komentáře k lyrickým básníkům, ale také pathských dějin n. ethongrafie/Parthika o dvou knihách a hlavně veršovaného pojednání o lovu ryb na háček ve čtyřech knihách/Aspalieutika.     

V Číně je poprvé popsáno vodorovné vodní kolo pohánějící přes popruhy a řemeny vzduchové měchy železných pecí.