349-344
349.
Ol. 107, 4
Kallimachos II.
a. u. c. 405
L. Furius Camillus I. a Ap. Claudius Inregillensis
T. Manlius Imperiosus Torquatus dict. II.
************************************************************
Na začátku roku vypukla druhá válka olynthská (trvala do následujícího roku). Mezi makedonským králem a Olynthem panovalo od roku 393 padesátileté příměří. Po loňské stageirské předehře přesto začal Filippos II. na začátku roku s obléháním města, kam se ukryli před jeho nevolí dva příbuzní, nevlastní bratři Arrhidaios a Meneláos: údajně usilovali o trůn. Olynthští je odmítli vydat (o koalici Olynthu viz roky 356 a 352, s Athéňany mír roku 352, symmachie roku asi 350).
Proathénský démagógos a právě ve funkci stratéga Apollónidés byl spoluobčany exulován a Olynthos ovládli promakedonští Euthykratés a Lasthenés; následujícího roku vlast zradili. Zřejmě t. r. vyhnali Makedonové z Fer Peitholáa n. Peitholu, Lykofronova bratra, který se na čas vrátil ve své vlasti k moci, viz rok 353sq., podrobnosti neznáme.
Apollónidovi byla přičítána rovněž zrada, a to Sany: po úmluvě s Makedony nechal v bráně trčet vůz s kamennými kvádry a v ten okamžik Filippos zaútočil. Kdy se tak stalo a zda je tento Apollónidés shodný s Olynťanem, nevíme. Apollónidés s Peitholáem získali v Athénách občanství, ale brzy ho byli zbaveni k nelibosti protimakedonské strany rozhodnutím soudu.
Na jaře pronesl v Athénách Démosthenés svou První řeč olynthskou na podporu spojenecké obce a během obležení města do roku 348 přednesl v této věci tři řeči, Olynthiakoi. Filippa napadl Démosthenés již roku 351 ve své první Filippice; druhou pronesl roku 344. Athéňané vypravili na sever dvě flotily, první velel Charés, druhé, která směřovala k Helléspontu, Charidémos. Jejich manévry nepřinesly úspěch a posily následujícího roku před pádem Olynthu na místo nedorazily, protože je zdržely letní sezonní severní větry etésiai.
• Za archonta Kallimacha uzavřeli Athéňané na návrh Archedémův po vyslyšení vyslanců symmachii s Echínem (pravděpodobně Ainiánským), jak dosvědčuje pouze fragment smlouvy na kamenné desce a podle všeho proti Akarnánům (?), souvislost neznáme; pro Ainiány, kteří byli Makedonům na ráně, gesto odvážné. O osudu Echínu viz rok 342.
Na Euboji měl v této době král Filippos spojenecké smlouvy se všemi obcemi kromě Karystu. V nedávné minulosti mimo jiné podpořil tyranna Kalliu z Chalkidy, spojence promakedonského Kleitarchova, a vůbec všechny rozbroje na ostrově. Velitelem makedonského žoldnéřského vojska byl Eurylochos z Poteidaie, Kalliův bratr Taurosthenés velel žoldnéřům fóckým.
Athéňany si povolal prostřednictvím Meidiy tyrannos Plútarchos z Eretrie na pomoc proti promakedonské oposici, kterou vedl Kleitarchos (srov. dále rok 341 a 340; ke spojenectví Eubojských viz rok 358). Velitelem athénského expedičního sboru byl v létě t. r. Fókión, ztrátě ostrova přes vítězství v bitvě u Tamyn nad promakedonskou koalicí na eretrijském území zabránit nemohl, viz rok následující.
V Pantikapaiu na Kimmerském Bosporu zemřel archón Leukón I. (vládl od roku 389). Jako spoluvládci následovali jeho synové Spartokos II. (do roku 344) a Pairisadés I. (do roku 310). Jejich nejmladší bratr Apollónios nebyl ve státnické funkci, nicméně jako nástupce Leukónův je jmenován v athénském dekretu na počest Leukónových synů-nástupců: Leukón i jeho otec a předchůdce Satyros čile s Athéňany obchodovali a patřili k jejich hlavním dodavatelům obilí, srov. rok 389, užívali čestného práva občanského s atelejí. Zkraje vlády vedl Pairisadés válku se Skythy, bližšího nevíme nic.
Athénský dekret byl pravděpodobně usnesením učiněným na začátku vlády na uchování dobrých vztahů a z vděku za dar zlatého věnce Athéně Poliadě. Sourozenci na návrh Androtiónův obdrželi zlaté věnce v ceně jednoho tisíce drachem. Pravděpodobně ze stejného důvodu, z vděku za dobré styky v obchodu s obilím, podarovali Athéňané v této době na návrh Hierokleidův jistého Theogena z Naukrátidy, vlastní důvod usnesení neuvádí; k tomu získal právo vlastnit v Athénách dům.
Hellénské lodi neznámého původu, snad ze Sicílie (?), plenily pobřeží Latia, ale brzy se bez boje obrátily zpět. Byl to pravděpodobně první námořní kontakt Římanů s Hellény, pravděpodobně piráty (srov. rok 384 a vojenskou výpravu Dionýsia I.). • Prvním známým pirátem, který přepadal kartháginské a etruské lodi, byl Dionýsios z Fókaje, bývalý nauarchos Iónů v protiperském povstání v bitvě u Ladé roku 494; po porážce odplul na Sicílii, srov. rok 494.
Vypukly nové boje Římanů s Kelty, souboj M. Valeria Corva s keltským předákem (srov. stejnou událost roku 367 a 361); tentokrát seděl Římanovi na helmě havran/corvus, který během souboje kloval Kelta do obličeje a očí a podle toho dostal Valerius přízvisko. Pak odtáhli Keltové do Apúlie.
Je pravděpodobné, že ze skupin rabujících Keltů na jihu Itálie najímala hellénská města žoldnéře: Syrákúsánům sloužili za všech režimů. Římané měli o keltských nájezdů čtyři desetiletí klid, viz déle rok 299.
Po výzvě Římanů, aby jim Latinové na základě staré spojenecké smlouvy poskytli vojenské oddíly, dostali odpověď, že Latinové budou bojovat pouze za své zájmy. Přesto tehdy konsulové odvedli vojáky do deseti legií. V té době zemřel jeden z konsulů Ap. Claudius, po vzoru svých předků ultrakonservativní patricij.
************************************************************
348.
Ol. 108, 1
Polyklés z Kýrény
Theofilos I.
a. u. c. 406
M. Popilius Laenas IV. a M. Valerius Corvus I.
************************************************************
V únoru až dubnu válčil úspěšně na Euboji v rámci vojenské pomoci pro Plútarcha (viz předešlý rok) athénský expediční sbor, jemuž velel Fókión. Plútarcha Fókión pro podezření ze zrady vyhnal a zanechal v Eretrii posádku. Snad z této doby pochází usnesení Athéňanů o udržení spojenectví s Eretrijskými a dalšími Eubojany, které navrhl Hégésippos (nebo až z roku 341, viz tam), a druhé o zachování paktu s Eubojskými. Z jeho fragmentárního textu vyplývá, že za svou "náklonnost vůči lidu Athéňanů/[hoti] prothýmoi ésan peri ton dém[on ton Athénaión] a za to, že se činili, co mohli získali proxenii tři Eubojané, jméno prvního zničeno, Amféritos a Hérákleidóros.
Fókiónův nástupce v čele Athéňanů Molossos však byl Plútarchem poražen, zajat (na Athéňanech bylo tehdy žádáno vysoké výkupné) a Athéňané uznali autonomii všech eubojských měst kromě Karystu, který zůstal athénský. Jako řadový těžkooděnec se neúspěšné výpravy účastnil politik a logograf Démosthenés.
Kalliás, vládce v Chalkidě, se rozhádal s Filippem, pokoušel se získat spojenectví Thébanů, to také nevydrželo a asi roku 343 dokonce vystoupil s nabídkou na uzavření paktu v Athénách, kde se mu dostalo podpory Démosthenovi. Viz dále rok 340.
Filippos II. se bez boje zradou zmocnil Mékyberny a Toróny. V srpnu před olympiádou dobyl makedonský král pomocí zrady Olynthos: zradili olynthští občané a velitelé jízdy Lasthenés a Euthykratés. Filippovi příbuzní Arrhidaios a Meneláos byli popraveni, občané zotročeni, město vyvráceno, vše rozprodáno jako kořist a král uspořádal hry, na něž sezval umělce celé Hellady (srov. k tomu rok 368). Tím de facto zanikl spolek thráckých Chalkiďanů, jehož byl Olynthos hégemonem. Charétova flotila s novou pomocí dorazila pozdě.
Olynthos vznikl synoikismem Chalkiďanů v této části Thrákie roku 433 (viz tam), jeho moc kulminovala v době nepokojů v Makedonii (viz rok 399), zchromla po spartské intervenci (viz rok 379 po tzv. první válce olynthské od roku 383). Po Filippově válce už nebyl nikdy jako státní útvar obnoven. Podle archeologů ale osídlení lokality nezaniklo a z druhého století n. l. je opět jméno Olynthos nápisně doloženo.
Podle jednoho údaje měl Filippos zničit na Chalkidice třicet dvě města (?). To by ovšem znamenalo, že celý region dehellénisoval!
Filippovi II. se podařilo diplomaticky uklidnit Athéňany a tak nedošlo k dalším vzájemným bojům. Na jeho dvoře získávali sympatie athénští tragičtí herci Aristodémos a Neoptolemos, viz o nich ještě roku 346, o Aristodémovi též roku 324, jimž král sdělil, že je přítel Athéňanů/filos eimi Athénaiois, a také se postaral o to, aby Athéňan Frynón cestující o svatém měsíci/hieroméniá do Olympie a okradený Filippovými vojáky/resp. piráty z makedonského území, dostal svůj majetek zpět (stal se pak členem diplomatické mise, viz rok následující).
Pravděpodobně z t. r. pochází diplomatická mise Athéňanů k Filippovi, jíž se účastnil Démocharés zvaný pro svou bezostyšnou mluvu Parrhésiastés/"Upřímný". ři jednáních se Filippos vyslanců zeptal, co by měl udělat, aby Athéňany uspokojil. Démocharova odpověď byla pravdivá, ale nediplomatická: "Oběs se!"
Athéňanům z podnětu Eubúlova se nepodařilo získat mezi Hellény podporu pro vybudování protimakedonské koalice; výzvu zopakovali na přelomu roku 347/346. V Díu král velkolepě oslavil vítězství: vždyť chalkidický spolek byl dlouho jediným vážným rivalem Makedonie v regionu a nyní měl Makedonec volný prostor až po Thermopyly.
V Élidě byl zvýšen počet fýl z osmi na deset (srov. rok 364). Tím byl i počet hellánodiků stanoven na deset, což pak zůstalo až do konce starého věku.
Římané uzavřeli svou druhou spojeneckou smlouvu s Kartháginci (srov. rok 508), což byla zřejmě reakce na plenění z předešlého roku a pro Karthágince to mohla být příprava na sicilské tažení roku 346 (viz tam; o římsko-kartháginských smlouvách viz roky 508, 306 a 279) a vymezovala sféry vlivu a meze římské mimoitalské kolonisace, viz rok 387. Púnové zahrnuli do smlouvy též Tyros (foinícký?) a Utiku.
Římané nesměli podnikat nic východně od Krásného mysu/Kalon akrótérion a lokalit Mastia a Tarséion (neznámá místa, snad na jihu Ibérie nebo v Africe severně od Karthága), Kartháginci sice směli loupit v Latiu, ale ponechat si mohli pouze lup, města museli vydat. Otroky uloupené na území římských spojenců nesměli prodávat v římských přístavech, zásobovat se směly obě strany na území druhého kontrahenta. Římanům zůstala nepřístupná Sardinie a Libye (tedy Afrika) a pokud zahnáni bouří už v těch zemích byli nuceni přistát, do pěti dnů museli odplout. Na Sicílii a v Karthágu mohli podnikat, stejně jako Púnové v Římě.
Satricum, které roku 378 vyvrátili Latinové, bylo obnoveno a rekolonisováno z Antia.
************************************************************
347.
Ol. 108, 2
Themistoklés II.
a. u. c. 407
C. Plautius Venno či Venox I. a T. Manlius Imperiosus Torquatus I.
************************************************************
Desátého roku třetí války svaté pokračovaly boje Fóků s thébskou koalicí: Thébané plenili ve Fókidě a zničili úrodu, Fókové porazili Boióťany v poli u Koróneie, podruhé, když se vraceli domů s kořistí a zmocnili se několika obcí, kterých, nevíme. V Boiótii drželi Fókové od c. 353 n. 351 tři opevněná města Orchomenos, Koróneiu a Korsije a odtud podnikali loupeživé výpravy do nepřátelské země.
Fókové vyšetřovali Falaika z podezření na krádež božího majetku ve vlastní prospěch (sic!) a zbavili ho neomezeného vůdcovství/stratégos autokratór. Náhradou obdržel vlastní oddíl žoldnéřů. Velení bylo zkolektivisováno, rozhodovali Fókové Deinokratés, Kalliás a Sófanés. Účetnictví vedl jistý Filón, který však nedokázal předložit důvěryhodné účty, byl shledán vinným z podvodu a na mučidlech udal společníky. Filónův život ukončili stratégové "způsobem přináležejícím bezbežnosti", ostatní byli popraveni jako svatokrádežníci/hiersýloi.
Thébané už neměli na další válku. Měli vysoké ztráty, neměli peníze. Odhodlali se tedy, k velké radosti Filippově, poslat vyslance do Makedonie s žádostí o pomoc, nebo přímo o spojenecký pakt. Filippos II. vytáhl do pole s armádou posílenou thessalskou hotovostí. S podporou Makedonů byli "svatokrádežníci" v bitvě u Abai ve Fókidě, kde stavěli novou pevnost, těžce poraženi. Pět set vojáků po bitvě uhořelo v blízkém Apollónově chrámu stráveného požárem, který přeskočil z hořícího tábora na křoviny okolo. Kromě Ab, které se neúčastnily fóckých akcí roku 356, začala být postupně všechna fócká města a sídliště srovnávána se zemí; dílo zkázy tzv. svatá koalice dokonala následujícího roku.
Mezi zničenými fóckými městečky s dávnou minulostí, ale později z části nově osídlenými, byla Lilaiá, Hyampolis, Antikyrá, Parapotamioi, Panopeus, Daulis, též Tráchis Fócká, Medón Fócký, Echedameia, Ambrossos/Ambryssos, Ledón, Flygonion a Stíris. O arbitráži zřejmě Athéňanů v hraničním sporu o vody mezi Delfany a obyvateli Ambryssu a Flygonia vypovídá fragment stély z Delf na pokladnici Athéňanů z doby již římské (c. 140?).
Do Pelly za Filippem dorazila desetičlenná athénská mise s Démosthenem, Aischinem a Filokratem, aby připravila mír Athén s makedonským králem. Filippovy podmínky přednesli zpět v Athénách, aby se, s notným zdržením, jehož Filippos využíval ve své thrácké válce, příštího roku vrátili. Krále bylo těžké sehnat, neboť pobytem u armády mimo Pellu odkládal termín ukončení války, aby co nejvíce ještě na Athéňanech vydobyl. Démosthenés pak s Tímarchem, svým straníkem, žalovali roku 345 Aischina ze vzetí úplatku od krále a ze zrady. Viz dále rok 343.
Za archonátu Themistokleova, tedy nejdříve po červenci t. r., uzavřeli "přátelství a spojenectví/filiá kai symmachiá" s Mytilénskými. Podle fragmentu mramorové desky s textem smlouvy ujednali vyslanci ostrovanů v Athénách podmínky a roční poplatky/syntaxeis, podrobnosti neznáme. V Mytiléně zřejmě došlo k převratu, démokraté se zbavil tyranna Kammya, který jim vládl snad od roku 357, srov. tam, a zřejmě patřil ke skupině oligarchů stojícím za spojeneckou válkou, která podlomila sílu Athén.
Navrhovatelem sněmovního usnesení byl Stefanos, manžel či druh Neairy, jedné z nejznámějších hetér starého věku, proti níž soudní řeč napsal Démosthenés, resp. byla mu podsouvána; nejnověji se za autora vydává Apollodóros z Acharn. O Neaiřině životě viz v indexu s. v. sex (1).
Filippovi vypukla třetí válka thrácká. Térés III. totiž přijal na svém území athénské oddíly vedené asi Charétem a pravděpodobně totéž učinil i Kersobleptés (?). Filippos poslal do pole Antipatra (c. 50), Kersobleptés byl opět zlomen, ale vlády nezbaven. Térés se musel vzdát a znovu se podrobit Makedonům (srov. I. válku v letech 357 - 353 a II. v roce 352).
Dionýsios II. se po delším pobytu v Epizefýrských Lokrech (kde vládl od roku 356) vypravil proti Syrákúsám, odkud snadno vyhnal samovládce a svého bratrance Nysaia (u moci od roku 351). Byl to začátek jeho druhé vlády v Syrákúsách (trvala do roku 344), odkud ho vypudila Diónova intervence a krátký návrat démokratie (viz rok 357 nn.). Zřejmě vzápětí n. následujícího roku využili Lokerští příležitosti a pustili se do války s Dionýsiovým garnisonem. Vojáci nakonec z města prchli a Lokerští se zmocnili s výjimkou nejstaršího syna Apollokrata, který byl s otcem v Syrákúsách, celé Dionýsiovy rodiny. Odmítli jakékoli výkupné a ve zběsilé nenávisti k Dionýsiovi manželku Sófrosynu se dvěma dcerami brutálně znásilnili, oběsili, spálili a rozemleté kosti vhodili do moře. • Politická moc Hellénů v Itálii a na Sicílii byla pro neustálé vnější a vnitřní rozbroje v zoufalém stavu.
V Athénách zemřel na jisté svatební hostině, kam byl pozván, filosof Platón (ročník 427). Sám se nikdy neoženil a nahrbený a v řeči zadrhávající muž, který několikrát formuloval své představy o společném vlastnictví žen a dětí v ideálním státu a o jejich kolektivní výchově, zemřel bezdětný/úde gamón tina. Jeho pravděpodobně celoživotní družkou byla hetairá Archaianassa z Kolofónu (podle jiné verse ani jinak nežil s nikým/úde homílián kathapax), ale zprávy o jeho soukromém životě jsou zamlženy mysticismem jeho příznivců (např. že zemřel v 81 letech, tedy 9x9, což byla reduplikace čísla Apollónových Mús), popř. pomluvami oponentů (že zemřel na zavšivení). Miloval prý fíky/filosýkos. Za mlada, ještě pod jménem Aristoklés, se měl stát periodoníkem, tj. vítězem v jedné z athletických disciplín, v jeho případě palé, na všech čtyřech hrách panhellénských po sobě (v Olympii, v Delfách, na Isthmu a v Nemeji).
Scholarchem, hlavním učitelem filosofické školy Akadémie, a Platónovým nástupcem se stal syn Platónovy sestry Pótóné Speusippos a byl jím až do roku 339. Po Platónově smrti z Athén odešel či spíše prchnul před ostrým protifilippovským kursem jeho nejznámější posluchač Aristotelés do Atarnea a Assu k tyrannovi Hermiovi a pobýval tam tři roky (viz dále rok 345). Aristotelés nebyl u současníků příliš oblíbený: šišlal, nosil nápadné šaty, prsteny a, jak praví dobová kritika, stříhal si vlasy. Tradovalo se rovněž, že Akadémii opustil, poněvadž se mistrovou závětí nestal jeho nástupcem ve scholarchii.
Hermión či Hermeiás/Hermiás byl prý původem z Bíthýnie (bíthýnský Thrák?) a nevolníkem vládce Atarnea Eubúla, jinak povoláním finančníka a podle jednoho zdroje též filosofa a autora spisu o nesmrtelnosti duše. Byv pánem propuštěn na svobodu měl se mu odměnit vraždou a sám sebe se souhlasem Peršanů prohlásil za vládce města a v regionu znamenal jistou mocnost. Hermeiás byl označován za eunúcha "třikrát prodaného/triprátos", což asi nebylo označení lichotivé, možná se smyslem "lišák". Svou adoptivní dceru/theté provdal za Aristotela, ale zároveň se v pramenech praví, že ač vyklestěný, oplodnil svou manželku/kaitoi thladiás ón espeire tén heautú gynaika, srov. v. indexu s. v. školy (3).
V Římě byly sníženy měsíční úroky z jedné dvanáctiny na jednu čtyřiadvacetinu, srov. rok 357.
************************************************************
346.
Ol. 108, 3
Archiás III.
a. u. c. 408
M. Valerius Corvus II. a C. Poetelius Visolus II.
************************************************************
Fókové pokračovali v boji proti přesile. Ze Sparty dokonce získali podporu oddílu tisíce vojáků vedených králem Archidámem III. Ale po poselstvu tichých fóckých spojenců Athéňanů k Filippovi II. vyslaném v únoru a vedeném opět Filokratem, viz rok předešlý, se obě velmoci na jaře dohodly na ukončení podpory válčících stran války fócké a na uznání statu quo.
Jinými slovy: Athéňané opustili Fóky, s nimi též Kersoblepta a fthíótskou obec na moři Halos, která byla ve válce s Farsálem a obléhána Parmeniónem, a stali se spojenci Filippa. Zničený Halos Filippos věnoval Farsálským, o osudu obyvatel není nic známo. O půl století později bylo město obnoveno a silně opevněno, pravděpodobně Démétriem I.
Podle athénského vyslance se mír nazývá Filokratovým; přísáháno na něj bylo ve Ferách v hostinci/pandokeion, pandocheion naproti chrámu Dioskúrů/Blíženců. V Athénách byl přijat dne 19. elaféboliónu/15. či 16. dubna a makedonskými vyjednávači byli Eurylochos, Parmenión a jejich mluvčím Antipatros, hostinný přítel Démosthenův, misi podporoval řečnicky Pýthón z Býzantia, srov. o něm roku 359, mezi Athéňany jako špion/kataskopos fungoval jistý Anaxínos.
Mír byl ratifikován koncem června v Pelle (zpráva o tom v athénském sněmu přednesena 16. skiroforiónu/10. července). Na návrh Démosthenův byla stéla s textem smlouvy odstraněna roku 340.
• Pravděpodobně o Pýthónovi a nikoli a peripatétikovi Leontovi, jeho krajanovi, platí anekdota a jejich velké tloušťce a smutném konci, srov. v indexu s. v. kuchyně (2). Filippos se nějak rozkmotřil s Pýthónem, nevíme proč, a děsivě ho zlikvidoval dopisem býzantské radě, v němž svého dosud věrného vyjednavače udal, že si prý králi řekl o peníze. Lidé obklíčili Pýthónův dům a ve strachu, aby nebyl ukamenován, raději se doma oběsil (příběh se vlastně traduje o Leontovi, srov. zdůvodnění, proč se nemohl jeho týkat, v indexu s. v. školy 3).
Tím byla ukončena první válka Athéňanů s Filippem (vedena od roku 357, druhou viz 340). Členem desetičlenné diplomatické mise u Filippa byl též Aischinés, Ktésifón (nejstarší z mise), Démosthenés (nejmladší), srov. zde níže, a Derkyllos, o něm roku 318.
Na přípravných jednáních se významně podílel herec Neoptolemos, athénský klérúchos ze Skýru žijící na makedonském dvoru, viz rok 348, a jeho kolega z branže Aristodémos, rodem z Metapontu, občanstvím Athéňan, jeden z prvních v Athénách agentů Filippových/synagónidzomenos. O procesech spojených s Filokratovým mírem viz rok 343.
Poté se do svaté války přímo vložil král Filippos a vytáhl do Lokridy Epiknémidské. Fókové si v červnu opět zvolili stratégem autokratorem Falaika, byl však Makedonci poražen v Thermopylách. Tábořil pak nedaleko u lokerské Níkaie a 17. července se mu podařilo dojednat s Filippem příměří, podle něhož směl se svými osmi tisíci žoldnéři volně odejít ze země kamkoli budou chtít. Odešli na Peloponnésos a rozhodli se vyplout do války mezi Lúkány a Tarentinci.
Na moři se to vojákům rozleželo a donutili Falaika obrátit zpět. V Lakónice se dali najmout na Krétu, kde bojovali na straně Knóssu proti Lyktu či Lyttu; Lyktos žoldnéři dobyli, jeho obyvatele vyhnali a sami se tam usadili. • Žoldnéře ovšem pronásledoval Apollónův hněv a všichni zemřeli smrtí násilnou (viz rok 344).
Filippos ponechal v Níkaji posádku, obsadil zbylá fócká města a dal je kromě Ab srovnat se zemí (srov. předešlý rok). Skončila třetí válka svatá či druhá fócko-thébská, vedená od roku 356 (I. válku svatou viz roky 595 až 586, II. roku 448 a IV. roku 339). Rozhodnutím amfiktyonů dostal král Filippos a jeho potomci dva hlasy Fóků, nikoli pro království či Makedonce.
Fókové byli zbaveni správy Delf a nesměli si pořizovat hradby, zbraně a koně do té doby, než splatí dluh Apollónovi. Nikdo z Fóků nesměl vlastnit více než padesát koní, směli žít pouze ve vsích a ročně splácet do Delf šedesát talentů; na začátku Alexandrovy vlády summa klesla na talentů deset. • Fókům bylo dovoleno vrátit se do delfské amfiktyonie až roku 279, v době, kdy hellénský svět vypadal úplně jinak.
Z Fókidy se Filippos II. vydal po pýthiích, jimž předsedal, na podzim do Thrákie, když v Thermopylách zanechal posádku a obnovil přísahy na přátelství a spojenectví s Boióťany, resp. Thébany. V Thrákii pokračoval ve válce (viz předešlý rok), tentokrát proti Kersobleptovi, který byl Athéňany vyňat z Filokratova míru. Filippos rychlým úderem dobyl Abdéru s Maróneiou a thrácké pevnosti v oblasti a Kersobleptés se opět poddal; nominálně ale zůstal vládcem Odrysů (srov. roky 450, 410 a 358). Zřejmě někdy tehdy věnoval Filippos obec Agoru/Agoraion teichos vulgo Chersonésos, část budoucí Lýsimacheie, svému oblíbenci Apollónidovi z Kardie, asi samovládci ve své vlasti, srov. rok 342.
Král Filippos II. stal nejsilnější mocností hellénského světa a Makedonie jí zůstala až do konců hellénské a své nezávislosti o zhruba dvě století později.
Isokratés mu téhož roku adresoval řeč Filippos, v níž ho vyzval, aby se postavil jako hégemón do čela Hellénů v boji proti Peršanům (srov. rok 380, kdy to zkoušel s usmířením Sparťanů s Athéňany, ale také rok 344). Podle sofisty by měl usmířit Argívské s Lakedaimonskými a Thébany s Athéňany a "když se ti to povede, nebude těžké sjednotit ostatní". Stejně jako rok 380 v Panégyriku vynechal v brojení proti Peršanům důležitý moment: hellénské velmoci se bez perské účasti na jejich válkách neobešly. Opět zahrnul výklad o ústřední roli Hérákleově, což v případě Filippově bylo o to zajímavější, neboť jeho rod bral od Héráklea původ.
Isokratés králi posílal dopisy stejného obsahu, stejně tak jeho synovi Alexandrovi a zástupci Antipatrovi (jakož i jiným prominentům doby), viz dále rok 338. Na Filippově dvoře, možná dříve než Isokratés, přemlouval krále k výpravě do Asie sofista a akadémický filosof Diás z Efesu a sháněl pro akci podporu mezi Hellény.
Athéňané ke králi t. r. vyslali čtyři poselstva. Z téhož roku je Démosthenova řeč O míru/Peri eirénés, srov. zde výše. Zatímco na začátku války s Olynthem řečník tvrdil, že Filippos je porazitelný, že až tak dobré vojáky nemá, a že Athéňané Makedony postavili na nohy svou nečinností, viz rok 349, nyní po pádu Olynthu řečnil na obranu Filokratova míru, argumentoval na jeho udržení, neboť na Filippa Athéňané právě nyní nemají, poněvadž ztratili mnoho výhod. Srov. pak soudní proces o Filokratově míru roku 343.
Kartháginci vypravili velkou armádu na Sicílii, které velel Hannó/Annón. Expedici doprovázelo 150 válečných lodí, pěchoty měl Hannón padesát tisíc mužů a kromě obléhacích strojů a další techniky na ostrov flotila nákladních lodí dopravila tři sta bojových čtyřspřeží a na tři sta dvojspřeží (tyto zbraně později Púnové opustili a vrátili se ke klasické jízdě a slonům). Zpustošili území Entelly, státečku kampánských žoldnéřů, kterou oblehli.
Na pomoc Kampánům přišlo tísíc hoplítů z Galarie, které však Púnové přemohli a všechny pobili. To vyděsilo Kampány žijící v Aitně a nikoho proti Karthágincům do pole nepostavili; o osudu Entellanů viz rok 343.
Dionýsios II. poslal s žádostí o pomoc do Korinthu. Spojencem Kartháginců na ostrově byl tyrannos v Leontínách Hiketés ze Syrákús, kdysi člověk Diónův, k němuž se uchýlila část uprchlíků před Dionýsiem. Začala šestá válka o hégemónii nad Sicílií mezi Kartháginci a Hellény (trvala do roku 341 či 339; poslední měření sil viz rok 368 až 366).
Římané porazili před Satrikem obnoveným Antijskými před dvěma roky, Volsky, kolonii opět dobyli, rozvalili a spálili. Na čtyři tisíce zajatců bylo prodáno do otroctví (srov. ale již data let 378 a 348; všechny tyto údaje budou pravděpodobně duplikáty jedné události).
************************************************************
345.
Ol. 108, 4
Eubúlos I.
a. u. c. 409
M. Fabius Dorsus nebo Dorsuo a L. Sulpicius Camerinus
L. Furius Camillus dict. II.
************************************************************
Korinthští poslali koncem roku na Sicílii na žádost Dionýsia a též syrákúských exulantů oddíl sedmi set žoldnéřů, jemuž velel Tímoleón, syn Tímodémův (viz předešlý rok a jeho účast na bratrovraždě, atentátu na samovládce, viz rok 365). Jeden z korinthských vůdců Télekleidés Tímoleontovi před výpravou v narážce na jeho bratra pohrozil, že ho budou "pokládat za tyranobijce/tyrannoktonos, bude-li úspěšný, když ne, za bratrovraha". Korinthští měli bojovat s Púny, zbavit stát své staré kolonie samovládců a nastolit ústavní vládu.
Mezitím porazil propúnský Hiketés Dionýsia II. a spolu s Kartháginci, kteří se zmocnili syrákúského přístavu, uzavřel Dionýsia v pevnosti na Ortygii. Do Korinthu poslal Hiketés posla s tím, že se rád postaví na korinthskou stranu; myslel ovšem na to, jak se zmocní Syrákús sám, což se mu téměř podařilo. Když se totiž od Syrákús vracel do Leontín pro zásoby, napadl Hiketovo vojsko Dionýsios, byl však odražen a ztratil tři tisíce mužů.
Tři dny po obsazení Syrákús Tímoleón s deseti loděmi dorazil přes Metapontion do Rhégia. Setkal se s vyslanci Hiketovými a jednal s púnskými, které doprovázelo dvacet triér. Púnové ho varovali před výpravou na Sicílii. Během vystoupení na sněmu Rhégijských, kteří Korinťany žádali o spojenectví, nepozorovaně korinthské lodě odpluly a za nimi se vytratil i Tímoleón se svou.
V Tauromeniu pak odmítl podporovat Karthágo Andromachos, otec historika Tímaia. Tímoleón se vylodil kdesi u Tauromenia, kde stále ještě vládl Korinťanům nakloněný Andromachos (srov. rok 358), a s 1200 muži táhl na Adránon, kam dorazil s pěti tisíci vojáky Hiketés. Korinťané na podvečer Hiketův oddíl znenadání přepadli a zahnali; Adránon se stal na rok Tímoleontovým hlavním stanem a spojencem, přidala se Tyndaris.
Korinthští získávali spojence, mezi nimi též Mámerka, vládce v Kataně pravděpodobně po Athéňanovi Kallippovi (viz rok 353 a 351), a dokonce Dionýsios dal najevo, že se vzdá a vydá mu Ortygii s posádkou dvou tisíc vojáků a rozsáhlými sklady s mimo jiné výzbrojí pro sedmdesát tisíc vojáků.
Zřejmě téhož roku pacifikoval Hidrieus/Idrieus, satrapa a dynasta v Kárii, v čele perské flotily ostrov Kypr (viz rok 351 a srov. podobnou roli jeho otce roku 391).
Vládce Sídónu král Tabnit/Tennés II., který vedl od začátku své vlády válku se satrapy (?, srov. rok 354), se nyní postavil otevřeně i proti Králi. Jak k tomu přišlo, nevíme. Od krále Egypťanů Nektanebóa II. měl pravděpodobně stále v pronájmu oddíl žoldnéřů pod velením Mentora z Rhodu (srov. rok 354). Artaxerxés, který finalisoval přípravy tažení do Egypta, sesbíral obrovskou armádu o třech stech tisících pěšácích, třiceti tisících jezdcích, třech stech triérách (zdá se, že Sídón byl v této válce již sám bez foiníckých spojenců) a s nesmírným trénem.
K tomu poslali Thébané tisíc hoplítů pod Lákratem, Argívští tři tisíce, jimž velel hromotluk Níkostratos táhnoucí do bitev v Hérákleově oděvu a s kyjem v ruce. Asijští Helléni přidali dalších šest tisíc mužů.
Tennés vyděšen tím, co se na jeho království valí, přes důvěrníka sjednal s Králem zradu vlastní země: město a jeho prostředky mu vydá a potáhne pak s ním do Egypta, kde se vyzná. Když se Peršané utábořili na dohled města, svěřil Tennés své tajemství Mentorovi, sám doprovázel sto mužů, svých poradců, na jednání ke Králi.
Artaxerxés dal nejprve postřílet oněch sto Sídónců, pak dalších pět set z doprovodu Tenneova a když už měl Peršan město v rukách, zemřel v měsíci tašrítu (bab.)/říjen až listopad 14. roku vlády, tedy t. r., katovou rukou i Tennés. Mentór směl přejít do perských služeb jako jeho bratr Memnón.
Obyvatelé Sídónu, kteří přežili, byli okamžitě vysídleni do Babylónu a do Sús. 26. října dorazily Sídóňanky do královského paláce v Babylónu. Sídóňané před pádem města prý zapálili své loďstvo a střechy domů nad sebou a na čtyřicet tisíc (?) jich v plamenech zahynulo (o generaci později je však zmiňováno jako silné a živé město).
Zřejmě do této doby spadá též likvidace rebelie v Júdě, snad související s válkou Tenneovou, vyvrácení několika měst Peršany (Jeríchó, cf. rok 876, Lachiš, Megiddo) a vysídlení mnoha židovských rodin do Hyrkánie ke Kaspiku a opět do Babylónie; rozsah a důvod vzpoury neznáme.
Na Kypru snad někdy v této době skončilo obléhání Salamíny vedené od roku c. 351. Jak se to stalo, nevíme, ale Pnytagorás se dokázal s obléhateli a Králem dohodnout a ten ho uznal za krále Salamíny. Vyhnaného Euagoru II. ze Salamíny odškodnil Artaxerxés nějakou cennější asijskou satrapií, kterou nevíme; soudívá se, že ho udělal králem Sídónu za popraveného Tennea; mohl zde vládnout do roku 342 (viz tam a srov. jeho vládu v Salamíně, která tam skončila roku 351, viz).
• Události kolem válek satrapů ve Foiníkii či na Kypru nelze přesněji datovat: jsou v podstatě možné jakékoli datační kombinace spadající do doby vlády Artaxerxa III.
Aristotelés ze Stageiry odešel z Atarnea (srov. rok 347) do Mytilény, kde pobyl do roku 343.
Římané válčili nyní nově s Aurunky čili Ausony v Latiu, porazil je diktátor L. Furius, a v bojích s Volsky získali Římané pod oběma konsuly Soru. • Mír s Aurunky trval od roku 502: tato válka definitivně skončila až roku 314 vyvražděním Aurunků.
************************************************************
344.
Ol. 109, 1
Aristolochos z Athén
Lykiskos I.
a. u. c. 410
C. Marcius Rutilus III. a T. Manlius Imperiosus Torquatus II.
P. Valerius Poplicola dict.
************************************************************
Démosthenés podnikl protimakedonskou agitační cestu po Peloponnésu a hned na to začali Athéňané vyjednávat s Peršany o podpoře proti Filippovi. Z t. r. je druhá Démosthenova řeč proti Filippovi (druhá ze čtyř filippik), která byla zaměřena proti jednomu z jeho exponentů v Athénách, proti Aischinovi. Stranu (nikoli ve smyslu "partaj"), která se stavěla za válku s Makedonií, v této době representoval především Démosthenés, Hégésippos, Lykúrgos a Hypereidés, za stranu protiválečnou (čili nikoli ještě promakedonskou) vystupovali především Eubúlos, Isokratés a Aischinés.
Filippova štědrá diplomacie vybudovala po Helladě síť vlivných příznivců nespokojených s politikou Athén a Lakedaimonu.
V Thessalii makedonské zájmy representovali Dáochos, Thrasydáos a Kineás, v Lárisse Eudikos a Símos (viz ale zde níže), v Boiótii Theogeitón, Anemoitás a Tímolás, na Euboji Hipparchos, Kleitarchos a Sósistratos, na Peloponnésu v Argu Myrtis, Teledámos a Mnáseás, v Élidě Euxitheos, Kleotímos a Aristomaichmos, v Arkadii Kerkidás z Megalopole/nomothetés kai mímiambón poiétés, Hierónymos a Eukampidás/Eukamnidás a v Messénii Neón s Thrasylochem, synové Filiadovi, v Sikyónu Aristratos a Epicharés, v Korinthu Deinarchos a Démaretos, v Megarách Perillos, Ptoiodóros a Helixos, viz rok následující. Na Naxu fungoval jiný Aristratos, na Thasu Aristoleós.
O většině rozbrojů v jejich státech a jak se prosazovali nevíme nic. Kromě toho, že Aristratův obraz s bohyní Níké, dílo žáků školy Melanthiovy, existoval ještě roku 251 a Arátos dal samovládcovu postavu přemalovat malířem Nealkem palmou.
V Athénách odhalil Démosthenés spiknutí jistého Antifónta, který slíbil Filippovi, že zapálí státní loděnice. Areopagos diversanta odsoudil na smrt a popravil.
Falaikos z Fókidy byl se svými žoldnéři, s nimiž se násilně usadil v Lyktu na Krétě, viz rok 346, vypuzen z města oddílem, jemuž velel spartský král Archidámos III. (srov. rok 346). Při obléhání Kydónie, které se chtěl náhradou zmocnit, přišel pak Falaikos s mnoha dalšími o život při hašení obléhacích strojů zapálených bleskem (podle jiné verse byl zavražděn žoldnéřem, kterého nějak urazil). • Archidámos byl původně pro odpor k Thébanům profócký, Falaika osobně znal a o Sparťanově manželce jménem Deiniché se říkalo, že přijala od fóckých předáků peníze, aby se král stal ochotněji jejich spojencem.
Zbytek žoldnéřů-svatokrádežníků, bylo jich stále ještě čtyři tisíce, se dal zčásti (viz rok 338) dohromady s exulanty z Élidy a vypravili se s nimi do jejich země, kde právě řádila občanská válka. Zde však byli poraženi koalicí élejských aristokratů a Akarďanů a po bitvě ti, kteří byli zajati Élejskými, byli popraveni, Arkaďané své zajatce prodali jako kořist. V problémech Élidy se diplomaticky angažoval také Filippos II. a po popravě žoldnéřů se král stal spojencem Élejských, Argívských, Messénských a Arkadských. • Tím se Filippos II. a Makedonci uchytili i na Peloponnésu, srov. rok 339. - Události kolem smrti žoldnéřů a vznik této nové peloponnéské koalice lze spíše řadit do roku následujícího.
Menší část fóckých žoldnéřů se dala později najmout Tímoleontem k bojům na Sicílii, kde všichni padli roku 341 či 339 (viz tam).
Král Filippos II. zvítězil ve své třetí válce Illyry, které vedl král Pleuratos či Pleuriás, viz dále o něm roku 337. V jižní Illyrii zůstali neodvislými již jen Taulantiové (viz I. Filippovu illyrskou válku roku 358, druhou roku 356). Hned poté „osvobodil“ Filippos mnoho thessalských měst od tyrannů, především Fery (srov. rok 353 a 352), v Lárisse sesadil Síma, hlavu Aleuadů, svých starých spojenců (viz o něm roku 369 a zde výše). Řada urozených Thessalů odešlo do Persie a doufalo, že s Královou pomocí budou moci jednou vrátit domů. Sloužili perským satrapům jako žoldnéři a později bojovali na perské straně proti Alexandrovi. Příčiny thessalských nepokojů a důvod Filippovy intervence neznáme.
Filippos zřídil v zemi namísto tradiční tetrarchie dekadarchii/desetivládí, vlastně dekapolis, a to zřejmě podle počtu sídelních měst. Toto uspořádání Thessalie trvalo krátce do roku 342. Možná t. r. pořídil Filippos svému synovi Alexandrovi koně Búkefalu, viz o něm v indexu s. v. zvířata oblíbená (zemřel na rány roku 326, viz tam).
Athénští vyslanci zprostředkovali v Kimmerském Bosporu změnu v čele říše: archón Spartokos II. (vládl od roku 349) odstoupil od spoluvlády se svým bratrem Pairisadem I., který od t. r. vládl samostatně (až do roku 310). Pairisadés I. se oženil se svou tetou Komosaryé, dcerou Gorgippovou a změnil nástupnický zákon, podle něhož nástupcem ve vládě bude vždy nejstarší z potomků vládce. Zároveň uzavřel obchodní dohody s Athéňany.
V Halikarnássu zemřel přirozenou smrtí kárský dynasta a perský satrapa Hidrieus/Idrieus (vládl od roku 351). Novým vládcem Kárů se stala jeho sestra a manželka Ada Starší, dcera Hekatomnóova, sestra Mausóla, Artemísie (II.), Hidrieova a Pixódarova (vládla do roku 341). O její činnosti v této době nevíme nic, viz ovšem rok 334.
Podle loňské dohody předal Dionýsios II. začátkem roku Korinthským pevnost a opustil na jedné lodi a údajně s ne moc penězi navždy Syrákúsy (jeho druhá vláda trvala od roku 347, první byla v letech 367 až 356). Žil pak až do své smrti, datum neznáme, jako soukromník a povaleč v Korinthu a prý si přivydělával jako učitel hudby. Od vylodění na Sicílii po odplutí Dionýsia údajně uplynulo pouhých padesát dnů.
Korinťané poslali na ostrov dalších dva tisíce žoldnéřů a dvě stě jezdců, ale poněvadž přeplavbu znemožňovalo hlídkující púnské loďstvo, vylodili se v Thúriích. Aby se měšťané mohli vypravit na tažení proti Bruttiům, hlídali jim město. V Adránu unikl Tímoleón se štěstím atentátu, který nachystal Hiketés obléhající nadále z Achradíny a Neápole pevnost na Ortygii; Tímoleón držel Tychu a Epipoly.
Hiketés pak pozval Púny do Syrákús s celým jejich expedičním sborem čítajícímu šedesát tisíc pěších a sto padesát válečných lodí, jimž velel Hannón: flotila obsadila "velký" přístav a pevninu kolem s pevností ve čtvrti Polichně. Aby zabránili zásobování obležených na Ortygii z Katany, vytáhli Púnové proti městu, ale v téže době podnikl úspěšný výpad z Ortygie její velitel Neón z Korintha a zmocnil se čtvrti Achrádiny.
Mezitím se oddíl střežící Thúrie vydal pěšky do Rhégia, kde se mu za špatného počasí podařilo přeplavit na Sicílii, když koně drželi z lodí za uzdy. Po spojení s Tímoleontem nejprve obsadili Messánu, která se přidala na stranu Kartháginců, a pak táhli na Syrákúsy. Mágón z obavy z nespolehlivosti hellénských žoldnéřů Hiketových a proti veškeré logice se svou ohromnou silou odtáhl od Syrákús.
Tímoleón posilněn dalšími oddíly zaútočil na město a vyhnal ze zbytku Syrákús Hiketu, aniž by zemřel jediný Korinťan. Ve státě obnovil démokratii, která vydržela do roku 317. Dal rozbořit pevnost a palác na Ortygii a kromě sochy Gelónovy všechno, co upomínalo éru tyrannů. Zřídil nejvyšší jednoroční státní kultovní úřad epónymního služebníka či kněze/amfipoliá Dios Olympiú, Dia Olympského, který přečkal i dobytí Syrákús Římany; amfipolové nebyli knězy/hiereis, ale úředníci/archontes.
Město, kde se na agoře pásli koně, bylo nově osídleno kolonisty z celé Hellady i Asie, dohromady deseti tisíci osadníky; město tak mělo nyní šedesát tisíc občanů, tedy zhruba dvě stě tisíc svobodných obyvatel.
Kartháginci opustili s jádrem armády Sicílii, jejich velitel Mágón si vzal z ostudy život a jeho tělo dali v Karthágu přibít na kříž (srov. pak rok 341). Hannón zvaný Veliký, viz o něm roku 368, se po návratu do Karthága pokoušel zmocnit vlády nad říší. U příležitosti svatby své dcery uspořádal ve městě hostinu pro Púny a u sebe doma pro členy státní rady. Služebnictvo úřadům vyzradilo, že chce pozvané otrávit jedem v pití.
Hannóna radní nezatkli, ale vydali zákon omezující výdaje na soukromé slavnosti a Hannóna sledovali. Opustil město, shromáždil vojsko o dvacet tisících otrocích, s nimiž obsadil jakousi pevnost a podněcoval ke vzpouře domorodé kmeny.
Kartháginci se však Hannóna nějak zmocnili, krvavě ho umučili a popravili též veškeré jeho příbuzenstvo včetně nevinných, aby jeho zhoubný rod zanikl. Po Hannónově pádu ponecháno králům jen vojenské velení a odpovídat se museli orgánu jmenovanému jako Stovka/miat, řec. hekaton.
V Římě byl zasvěcen 1. června na Capitoliu, srov. rok 384, chrám Iunoně Monetě, Napomínající/Upomínající, zaslíbený loni ve válce s Aurunky dictátorem L. Furiem Camillem, v jehož sklepení byly mnohem později raženy mince: odtud pochází moderní výrazivo pro peníze n. mince, money, Münzen, monnaie, moneta, moneda etc. (latinské výrazy byly odlišné: pecunia pro peníze souvisí s dobytkem/pecus; nummus pro mince je z dór. númmos, ión. nomos, nomisma, asi "zákonný, sc. peníz"). Viz v indexu s. v. quaestor.