El-Eo

 

El, "Bůh", kult ugaritský§ 1448 

El šaddaj, "Bůh z hor", kult kanaánský a ugaritský§ 1448 

Élá z Israéle, k., řec. Éla n. Élanos, lat. Hela§ 888, 887 

Élá z Israéle, o. krále Hóšé'a§ 730

Ela-gabal, El-gabal, lat. Elagabalus, řec. Héliogabalos, "Pán hor", kult v syrské Emese ztotožňovaný na Západě se slunečním§ 204, 145, 87-, 14+, 200+, 218+, 261+, 272+, 320+ 

Přezdívka řím. císaře s kultovním jménem Imp. Caesar M. Aurélius Antónínus Augustus, původně asi Sex. Varius Avítus Bassiánus zvaný zprvu Římany Sardanapallus, později Elagabalus, vládl v letech 218 - 222 n. l.§ předmluva, 510, 331, 145, 38, 14+, 73+, 106+, 175+, 193+, 204+, 212+, 216 až 224+, 235+, 240+, 254+, 261+, 272+, 280+         

Chlapecký imperátor dostal od Římanů mnoho jmen, které s jeho oficiální titulaturou nesouvisejí, kromě toho byl kluk senátem po smrti potrestán damnatione memoriae. V pramenech je odpudivě zván Pseudantónínos, tedy Lžiantoninus, nebo podle svého orientální původu a zvyklostí Sardanapallos s použitím hellénského jména assyrského despoty Aššur-báni-apla (?). Jméno Elagabalus/řec. Héliogabalos dostal až po smrti a patří chlapcově kultu, jehož byl knězem: v Emese uctívali obří kuželovitý černý meteorit jako "Boha hor", aramajsky Iláh hag-gabal, odtud latinské Elagabalus a řecké Elaiagabalos n. Héliobagalos (třebaže jméno se sluncem nemá nic společného, ale lidé ho s hvězdou spojovali a kulty z nebe spadaných kamenů mají měly a mají mezi Araby tradici, srov. též s. v. Iuppiter Feretius a Iuppiter lapis). 

V Římě mu říkali též Assyřan a později narážkou na osud jeho těla po likvidaci Tiberínus, "z Tiberu", popřípadě Tractítius, "Vlečený", neboť jeho tělo vlekli po Městě jako psí mrtvolu a když se nevešlo do kloaky vhodili ho vojáci s lidmi do Tiberu zatížené kameny, aby se nevynořilo. Pikantní na Arabově osudu, který tančil kolem oltářů v Emese v „barbarském“ oděvu, je latinský význam slova gabalus: šibenice, popravčí kříž, též šibeničník (byl tak oblíbený, že se stal prvním císařem, jehož tělu se nedostalo pohřbu, ale bylo vhozeno do stoky a když se tam nevešlo, rovnou do Tiberu; podobně skončili o něco později Máximinus Thráx se synem, že těla byla hozena do vody, ale hlavy spáleny na Martově poli).

Šílený Syřan Elagabalus měl po požáru Říma, při němž vyhořel chrám Vestin, ve své ložnici palladium a chtěl Athénu provdat za svého boha Elah-gabala. Arabskému kameni se však ozbrojená bohyně nelíbila, jak říkal, a dal meteoritu z Karthága přivést Tanith čili Iúnó Caelestis.

Při vstupu do Říma roku 218 n. l. převážel svého boha osobně na vozu spřežení do chrámu v Městě. Přitom držel otěže před spřežením a běžel pozadu otočen obličejem stále ke kameni. Dal mu postavit chrám na Palátínu (černý kámen falického tvaru byl po úchylově smrti odvezen zpět do Emesy).

Jeho oděv byl podle dobového autora něco mezi foiníckým kněžským šatem a divokým médským oblekem, nosil věnec jako tiáru a po Římě chodil jako za nějakého procesí v doprovodu píšťal a bubnů.

Elagabalium, chrám Elagabala a dalších kultů v Římě§ 218+

Elaiá, m. v Aiolidě, přístav/naustathmon, epineion v hellénismu Pergama, zvána též Kidainis, obyvatel Elaités, dn. Kazıkbağları v TR§ 365, 350, 324, 322, 287, 281, 201, 191, 190, 168, 156, 138, 129, 107-, 115+ 

Elaiátis, kraj v Thesprótidě kolem m. Elai᧠343 
Elaiús, m. na Helléspontu na špici Thráckém Chersonésu u vsi Eski Hisarlık§ 670, 620, 546, 483, 479, 405, 387, 365, 359, 334-, 324+ 
Elaiússa Sebasté, m. v kilickém kraji Kétis, dn. ruiny u vsi Ayaş v TR§ 60+

Elam, Elamové, Elamité, stará země a národ mezi Babylónií a Persií, pozd. Elymáis; v hellénismu byla Elymáis jižní částí satrapie Súsiána, srov. tam, per. Chudžijá, země Chuzů, dn. Chúzistán§ 4400, 4000, 3500, 3200, 3000, 2800, 2700, 2600, 2550, 2540, 2490, 2420, 2410, 2400, 2384, 2346, 2316, 2315, 2307, 2300, 2292, 2280, 2255, 2144, 2078, 2048, 2039, 2030, 2028, 2021, 2006, 1993, 1977, 1933, 1915, 1860, 1843, 1836, 1830, 1800, 1790, 1779, 1778, 1770 - 1768, 1763, 1762, 1760, 1745, 1730, 1700, 1698, 1655, 1635, 1625, 1605, 1580, 1570, 1545, 1520, 1459, 1393, 1346, 1337, 1320, 1298, 1285, 1266, 1245, 1228, 1219, 1180, 1160, 1159, 1140, 1139, 1125, 987, 978, 837, 814, 813, 770, 755, 742, 737, 732, 722, 720, 717, 714, 711, 703, 702, 700, 696, 694, 693, 682, 680, 675, 669, 665, 663, 654 - 648, 646, 645, 626, 596, 559, 518, 164, 147, 145, 139, 132, 130, 129, 7, srov. dále pod Elymáis; novoelamská říše a Chúzistán§ 147

Psáno sumerogramem NIM.KI, akkad. Elamattu/NIM.ma.tum, elam. Chabamti, Chaltamti, Chatamti. NIM, akk. elû, vysoký, je jedna z etymologií sumero-akkad. názvu, "Země v horách, náhorní, vysočina". Větší část území Elamu spravovaného z residenčních měst Sús, Madaktu a Chidalu se od perské éry jmenuje Chúzestán/Chúzistán (za stara Šerichtum). Její nížinná část, významnější, je prodloužením mesopotamské roviny a leží v povodí velkých řek Karche/řec. Choaspés, Kárún/asi Pasitigris a Márún/asi Arosis alias Oroatis. Až do 10. století do plné arabisace byla chúziština poslední fází elamštiny, jazyka, který není zařaditelný k žádnému ve svém okolí a v poslední době se nalézají podobnosti s jazykovou skupinou drávidskou. Země byla ve starověku intensivně obdělávána a měla hustou síť zavodňovacích kanálů. Nová populace se o udržování systémů nestarala a země zchudla.  

V novověku patří formálně mezi nejbohatší části planety, protože v Ch. leží jedny z nejvydatnějších ložisek ropy a zemního plynu. Bohatství však odtéká do Íránu, jehož je větší část historického Ch. součástí (s administrativním centrem Ahvázem, dávným Oksinem), částečně do Baghdádu. V letech 1980-1988 byla o Ch. vedena mezi baasistickým Irákem a theokratickým Íránem krvavá válka, v níž Peršané vládu nad oblastí udrželi. 


Elara z Čóly, k. na Cejlonu§ 245, 101

Elasa§ viz Laisa

Elateia, m. ve Fókidě§ 339, 304, 300, 296, 208, 198 - 194, 191 - 189, 171, 170, 146, 86 

Elat, Ejlat (hebr.), řec. Élathús a pozd. Ailana, pravděpodobně Ezjon-geber/řec. Gesióngaber v IL, sousední arab. al-Aqaba v JOR, přístav na Rudém moři§ 873, 736, 735 a viz křesťanství

Elatos ze Sparty, první epónymní efor§ 754, 556

Elatreia, m. v Thesprótidě, u dn. Prevezy§ 343

Elaver, ř. v Gallii, levý přítok Ligeru, dn. Allier ve F§ 52

Elba§ viz Aithaliá

Elburz, řec. Labos (?), pohoří na severu IR§ 209

Ĕlea, dř. Hyelé či Elé, lat. Velia, dn. Castell´a Mare della Bruca, gen. Eleje n. Eley; osada původně fókajská, ktístem byl Kreontiadés, vůdce výpravy na Kyrnos a do Massalie§ 570, 545, 535, 515, 490, 486, 450, 337, 293, 280, 264, 133, 44
eleatská, elejská škola, filosofická škola nazvaná podle státu, z něhož pocházeli její zakladatelé (viz Parmenidés, Xenofanés, Zénón)§ 570

Eleatové, Eleiatové, lig. národ§ 166, 158

Eleazar, s. Aáróna Hebrejského, o. Pinchasův, velekněz po Móšem§ 1448, 1380 

Eleazar, El'ázár, řec. Eleazaros, syn Oniův, žid. velekněz§ 289, 279, 255

Eleazar Anaran b. Avaran/Auran, E. ha-Makabi n. E. ha-Chorani, syn Matthiův/Mattathiův§ 166, 163

Eleazar, farisaj§ 110

Eleazar, bandita, s. Deinaiův§ 51+, 54+ 

Eleazar ben Boéthos, b. Ióesdrův, velekněz§ 36

Eleazar z Jerúsaléma, s. velekněze Ananiy§ 66+ 

Eleazar, s. Iaeirův/Jaír, zélóta§ 66+, 73+ 

Eleazar, s. Simónův, zélóta§ 69+    

Elefantíné, „Sloní (ostrov či město)“, asi podle podoby ostrova ve tvaru klu, eg. Abu/Jebu, aram. Jeb, ost. na Nilu u Syény v Horním Egyptě, dn. Asuánu§ 3500, 2686, 2667, 2589, 2498, 2283, 2283, 2160, 1998, 1577, 1504, 595, 410, 404, 332, 311, 115, 24, 19+, 288+  
Podle elefantínských papyrů byl ostrov intensivně obýván od 2700 př. n. l., nejmladší papyry arabské jsou z doby kolem roku 1000 n. l. 

Uctíván zde Chnum s manželkou Satet, bohyní záplav, „Ejakulací“ Atuma, protože Egypťané bájili, že povodně na Nilu jsou důsledkem jeho masturbace. Na Elefantíné žila od sedmého století, ještě v předperské době, židovská kolonie, pravděpodobně původně aramajských a židovských žoldnéřů/chilá jehudí, doložená mimo jiné jejími aramajskými písemnostmi. Papyry nevymezují jednoznačně ethnické rozdíly mezi Židy a Aramaji, dokonce se osoby nazývají jednou tak a pak jinak. 

Vedle domácího Chnuma stával chrám Jahweho/Jahu a jeho ženy, zde jmenované Anat-Jahu; chrám nazývali agura, tedy z akkad. ekurru. Roku 410 byl zničen davem, jemuž vadilo, že Židé Jahwemu obětují jehňata, posvátná zvířata boha s beraní hlavou Chnuma (srov. rok 411 a protiperské povstání v Egyptě). Perský satrapa Júdy Bagóás/Bagohi povolil obnovení elefantinského chrámu s podmínkou, že bude fungovat bez krvavých obětin (srov. v indexu s. v. Jahwe a rok 410).

Elefantínští Židé se nikde v dochovaných písemnostech nenazývali Israélci a rozhodně nebyli jahwistickými monotheisty v biblickém duchu. Některé aram. dopisy obsahují formulaci: "Kéž se všichni bohové po celý čas postarají o tvé blaho." Přísahy v dokumentech jsou ve jménu Jahua, též Ešem-Bethel, Anath-Bethel, Herem-Bethel a Anath-Jahu.  

Elefantis, Elephantis, sbírka erotických návodů§ 1 n. l.
elefantarchos, u Seleukovců, velitel bojového slona n. celé jednotky§ 190, 161, 145 (u Ptolemaiovců), viz s. v. sloni
elefás, řec.§ viz slon

Elegeia, m. na západu Armenie polohy dnes neznámé, asi kdesi při Erzurumu v TR§ 114+, 162+ 

elegie§ viz lyrika

Eléia, Hiléia, mí u Singar, dn. Tell Hajjál v IRQ§ 344+ 

Éleios, s. Kimóna s Ísodikou§ 451

élejský, Élejští§ viz Élis

Élektrá, dc. Latínova, manž. Ítalova§ 534

Élektrá, zajatkyně, náhradní matka§ viz Stratoníké Élektrá

élektron, lat. électrum, slitina 4/5 zlata a 1/5 stříbra, oblíbená v Egyptě, Foiníkii a v Lýdii, v Helladě k mincovním účelům v klasických dobách již nepoužíváno, viz pod míry a váhy v přílohách a rok 228. Lýdské mince měly vysoký „nominál“, který však nebyl vyražen: byla to cena dvanácti ovcí, pravděpodobně celoroční nebo ještě větší průměrný řemeslnický výdělek. Nejnižší obsah stříbra ve zlaté rudě měl důl Albucrarenses v Gallaecii, a to 1/36. Obvykle to bylo osm až deset procent. 

Élektryón, s. Perseův, o. Alkmény§ 1400  

Elenos§ viz Helenos

Elenzaš alias Kár Sîn-achché-eríba, m. v Ellipi§ 702

eleusíneia, eleusínie, hry v Athénách§ 776, 228, 200, 31

Eleusios z Kýziku, makedonián/pneumatomachos§ 340+ 

Eleusis, gen. Eleusíny, m. v Attice, její mystéria§ 1780, 1555, 1346, 1300, 1135, 750, 534, 525, 508, 456, 447, 446, 431, 422, 420, 414, 407, 404 - 401, 393, 378, 376, 362, 354, 352, 324, 317, 302, 300, 287 - 285, 276, 267, 265, 239, 211, 200, 199, 180, 164, 87, 84-, 124+, 129+, 130+, 162+, 170+, 176+, 200+, 262+, 264+, 268+, 364+        
Eleusína nepoznala plenění, nedostali se k ní ani Peršané. Teprve roku 170 n. l. germánští (?) Kostóbókové jako první z Nehellénů po Římanech plenili Helladu od severu po Acháju a jako první v historii také vyplenili i Eleusínu; kultovní místo zlikvidovali monotheisté. Ještě v době Cónstantia II. až Valentiniána I. svatyně fungovala. Zřejmě posledním z císařů zasvěcených do eleusínií byl filhellén Gallienus s chotí Cornélií Salónínou zvanou Chrýsogoné. Plótínův příznivec se dokonce zaobíral myšlenkou založit v Kampánii stát filosofů. 
Eleusis, ves/čtvrť v eg. Alexandreji§ 310, 279, 168


Eleutherai, m. v Attice§ 470
eleutheriaia, eleutheria hiera, hry v Láríse a v Platajích v rámci kultu Dia Eleutheria („hry na oslavu získání svobody“)§ 776, 187, 184 
Eleutherna, m. na Krétě§ 700, 224, 220, 94, 68

Eleutherokilikové, "Svobodní Kilikové", fryžské ethnikum na Tauru smíšené s Churrity a Chetity§ 1114, 51 

Eleutherolakónové, spolek/koinon Svobodných Lakónů, původních perioiků§ 195, 31
Eleutheropolis, m. v Palaistíně, dř. Baitogabra (řec.), stará Márešá, řec. Marisa, dn. u Bejt Guvrim v IL§ 315+, 367+ a viz pod Marisa 

Eleutheros, ř. oddělující severní Foiníkii od Syrie, načas Ptolemaiovce od Seleukovců, dn. hranice mezi RL a SYR, arab. an-Nahr al-kabír al-džanúbí, "Velká jižní řeka"§ 146, 144, 37

Eleutheros, Eleutherios z Níkopole, biskup§ 177+  

Elchunia z Quti, k.§ 1234 

'Élí ze Šílo, prorok Israélitů, řec. Éli§ 1050, 1020, 1015  

Éliás, asi z Alexandreie, neoplatónik, ž. asi Olympiodóra mladšího, možná eparchos illyrský§ 350+

Elí-Ba'al z Byblu, Elibaal, k.§ 910, 885

élidská, élejská (pozd. eretrijská) škola filosofick᧠399
Elíezer, s. Móšeho Hebrejského§ 1448 

Élíjáhú, Élíja z Tišby, kazatel-prorok v Israéli, arab. Iljás§ 876, 854, 850     

Elili z Uruku, o. Enšakušanny§ 2420

Elili z Uru, možné též Elulu (II.?), dyn.§ 2230 a srov. pod Elulu

Elimiá, krajina na jihozáp. Makedonie, též Eliméa či Elimiótis, údělné knížectví makedonských králů§ 433, 399, 393, 382, 357, 335, 317, 265, 199, 170

Élis, Ális (dór.; domácí podoba Wális, na mincích Waleión), krajina a m. v záp. části Peloponnésu, Élaiá gé (občané se nazývali Áleioi/Éleioi, Élejští - nezaměňovat s Ĕleou a ĕlejskými z jižní Itálie), původ. jménem v homérovské éře Koilé/"(země) plná kotlin"§ 1400, 1325, 1275, 1266, 1250, 1153, 1104, 884, 800, 776, 760, 748, 724, 668, 660, 644, 632, 588, 580, 577, 572, 540, 491, 480, 479, 471, 432, 431, 429, 421 - 418, 415, 408, 402, 401, 399 - 396, 394 - 392, 388, 372 - 363, 348, 344, 343, 335, 331, 323, 314, 312, 302, 281, 273, 271, 267, 245, 244, 240, 235, 227, 226, 219, 217, 212 - 209, 205, 196, 192, 191, 146, 130, 72, 10, 6-, 37+, 149+, 194+, 213+    

Bájná prehistorie Élidy (podle Pausania): Éliďané prý pocházeli z aitólského Kalydónu. Jejich prvním vládcem v Élidě byl Aëthlios, údajně syn Dia a Prótogeneie, dcery Deukalionovy. Po něm kraloval jeho syn Endymión, který mj. ukončil vládu Kréťana Klymena, vlastního zakladatele her, nad Olympií.

Se Selénou měl údajně padesát dcer a s druhou manželkou, které dávají prameny jména Asterodiá, Chromiá či Hyperippé, měl syny Paiona (ten měl dát jméno Paionům), Epeia, Aitóla a dceru Eurykydu. Endymiónovým nástupcem se stal Épeios (protože porazil bratry v závodu o království v Olympii, po něm nárůdek Épeiů a město Épeion, viz s. v.). S Korónovou dcerou Anaxiroé měl však pouze dceru a navíc byl z Peloponnésu vyhnán Pelopem z Lýdie, který usmrtil dalšího lokálního dynastu Oinomáa.

Pelops obsadil Písu a Olympii, na zbytku území pak kraloval Epeiův bratr Aitólos. Ale i ten byl vyhnán (po něm se jmenují Aitólové) a v zemi vládl Éleios I., syn Eurykydy a prý Poseidóna. Po něm se země nazývá Élis, Éleiá a obyvatelé Éliďané či Élejští.

Éleiův syn a nástupce Augeás je slavný svým úkolem a následnou prohrou s Hérákleem. Po Augeovi vládl v části země Fyleus, nejstarší z Augeových synů, zatímco otec byl Hérákleem ponechán ve vládě v druhé části. Po nich v Élidě vládli ve svých údělech Augeův syn Agasthenés, Aktorovi synové Amfimachos I. a Thalpios, dále Amarynkeus, jeho syn Diórés a Agastheneův syn Polyxenos. Tito vedli Éliďany před Troiou.

Zemi opět pod jednu vládu spojil Polyxenův syn Amfimachos II. Jeho syn a nástupce Éleios II. byl z království vyhnán Dóry, kteří přišli z Aitólie. K moci tak přišel vnuk Thoantův a syn Haimonův Oxylos. Dórové dovolili původnímu obyvatelstvu žít ve svých sídlech. Oxylova žena Píeriá porodila syny Aitóla II., který ale zemřel předčasně, a tak se nástupcem na trůnu stal druhý syn, Laiás. Jeho potomci se ale élejskými králi nestali

Později Ífitos z Oxylova rodu, současník Lykúrga Spartského, obnovil hry v Olympii a příměří během her. Hry však znovu upadly v zapomenutí. 
Élidští byli pevnou součástí hellénského světa. Byli u Ília a o šest staletí později bojovali proti Peršanům. Dokázali si vždy udržet nezávislost na peloponnéské mocnosti č. 1, na Lakedaimonu. U Chairóneie proti Makedoncům nebojovali, neboť s nimi byli v symmachii.

Po Alexandrově smrti ale už stáli na hellénské straně v protimakedonské koalici a po většinu času se drželi spojenectví s Aitóly, tedy též paktu s Antiochem III. Po období samovlád se Élis stala roku 191 členem Spolku Achajů a jako většina dórských státních útvarů se po roce 146 stala součástí římské provincie, byť v jejím případě autonomní. Epónymními úředníky byli dva dámiúrgové/dzámiorgiá, kteří zastupovali stát i navenek.  

Eliseg, vlastně Elisedd, Elisegův sloup, welšský dynasta§ 388+ 

Elisó, řec. Elisón, dnes neidentifikovatelná ř. v NRW, přítok Lippe§ 11-, 16+ 

Elissa z Tyru, Eliša/Elišat, 'LŠT, alias Dídó (č. gen. Dídy popř. Dídóny), ka v Karthágu§ 1048, 820, 814, 654, 50-, 65+

Elíšá' z Israéle, kazatel-prorok§ 854, 850, 849   

elita, římsk᧠viz pod jména osobní

Elitovius, k. Cenomanů§ 600

Elix z Foiníkie§ viz Aurélius Aelix 

elixír života, hledání v Číně; z xérion, "vysoušeč ran", z toho arab. a-iksír§ 361+ 

Eljádá' z Damašku, o. Rzónův, řec. Eliada§ 975 

Eljáqím z Júdy§ viz Jhójáqím
Eljášíb, řec. Eleasibos/Eliasibos, Jahweho velekněz, syn Jhójaqínův, o. Jójádá'ův/Iodův, sedmnáctý velekněž po Aárónovi§ 538, 445 

élkesaiové, řec. též élchesai n. ĕlkesai, baptistická sekta§ 216+ a viz křesťanství (2) 

Elkúd z Hater, dyn.§ 116+ 

Ellesija, mí u Qasr Ibrím/Prémnis§ 1455 

ellimenion, přístavní poplatek§ 164

Ellipi, stát v Zágrosu na západě dn. IR, severně od Elamu§ 744, 737, 714, 702, 689, 673, 645   

Elohim, bůh Samarských/státu Israéle§ 933 a viz pod Jahwe

Eloporos či Elleporos, ř. bez pramene/fiumara v Bruttiu, dn. Stilaro n. Allaro§ 389

Elóros§ viz Helóros

Elpeus, ř. v Makedonii u Día§ 168

Elpiás z Athén, učitel čtení a psaní§ 432, 390

Elpinés z Athén§ arch. 356, 355 

Elpiníké z Athén§ 1. ses. Kimónova (III.), 510, 489, 461; 2. d. Héróda Attika s Régillou, ses. Athénaidy a Braduy Attika, celým jménem Ap. Annia Claudia Atília Régilla Elpinícé Agrippína Átria Polla, 133+ 

Elpiníkos z Athén, s. Mnésippův, promakedonský politik§ 263

Elteké, m. v Júdě, ass. Altaqú, dn. asi Gel'alja§ 701

Elugalgalgasisa, E-lugal-galga-si-sa, "Chrám Spravedlivý král a rádce", ziqqurratu v Uru§ 562

Eluchut, Eluchuttum, Ilachuttum, Iluchuttum, Jalachuttum, m. a kraj na severu Mesopotamie, dn. asi Üçtepe/Üç Tepe, dř. Kurch, v provincii Diyarbakır v TR§ 1779 

Elulaios ze Sídónu, k.§ viz Luli

Elulu (I.) z Uru, Elili (?), k.§ 2600, 2550, 2490

Elulu, Elúlu, Elúl-dan, k. Akkadů, resp. člen vládní junty (?)§ 2255, 2230

Elúlumeš, k. Gutiů (= Elúlu?)§ 2255, 2230     

Elúsa§ viz Chellús

Elusátové, lat. Elusátés, kelt. národ v Aquitánii§ 56

Elvira§ viz Illiberris v Baetice

Elymáis, země v Súsiáně, její hellénistický název, nápisně též Ailiméné, předtím krátce Parsumaš; dř. Elam, viz dále tam§ 2550, 596, 559, 324, 165, 164, 147, 141, 139, 124, 78, 65, 131+, 215+ 
V Elymáidě byla hellénisována nebo nově založena města Laodikeia, Seleukeia (buď na Hédyfóntu n. v Elymáidě), Seleukeia na Eulaiu/Ulai (= Súsy), Sóstraté/Šuštar (?) n. Sósiraté pod horou Chasirem (hellénské?).

Ze Seleukeje na Rudém moři, srov. tam, pocházel matematik a astronom Seleukos. Město mohlo ležet v Babylónii nebo v satrapii „na Rudém moři (= Perském zálivu)“ a Seleukos zřejmě nebyl Hellén. Totéž platí o Karrhách na Rudém moři, o nichž známe jen jméno.

Seleukovskými (?) eparchiemi Elymáidy byla Gabiéné, Massabatiké a Korbiané. Zřejmě nejstarším z elymáiských „králů“ byl ze dvou mincí známý Hyknapsés (semitské jméno, nikoli íránské ani elamské), snad z konce vlády Antiocha iv. Epifana nebo z doby povstání Tímarcha po roce 162. 
O Kamnaskírech viz též s. v.

Elymájové nemuseli mít se starými Elamity mnoho společného. Lze totiž i  předpokládat, že to byli, včetně panovnické dynastie Kamniskírů, viz, Arabové, kteří se rozlezli po Súsiáně. Mincovní ražba byla až do poloviny posledního století př. n. l. s řeckými nápisy, pak aramejskými a v pahlaví.

králové Elymáidy (jména známá pouze z mincí, k zevrubnějšímu seznamu a k datačním odhadům viz www.parthia.com):
dynastie Kamnaskírů/Kamniskírů ("elamská?")

Okkonapsés a

Kamnaskírés i. Basileus Megas Sótér§ kolem roku 147

Kamnaskírés ii. Níkéforos§ 145-139 (?)
Okkonapsés Sótér§ kolem 138 (na snímku)
Tigraios§ dtto
Dáreios Sótér§ dtto
Kamnaskírés iii. a Anzazé, jeho choť§ začátek 1. st. do asi 75
Kamnaskírés iv. Basileus Megas§ 75-55 (?)
Kamnaskírés v. "syn Velkého krále"§ snad do 36Okkonapsés b
Podle numismatiků po něm vládli asi tři stejnojmenní králové, jiní numismatici rozlišují v dynastii až devět panovníků téhož jména: Kamnaskírés ix.

dynastie "arsakovská?"

Oródés i. (aram. Urud malka)§ konec 1. st. př. n. l.
Oródés ii.§ kolem roku 130 n. l.
Fraatés§ kolem roku 150
Oródés iii. n. Kamnaskírés Oródés§ dtto (a)nebo kolem 180
Oródés iv. a královna Ulfan§ kolem roku 200

Bar-Basi/Abar-Basi§ dtto

Oródés v.§ dtto, konec království kolem roku 220 nebo po 224 n. l., kdy bylo dobyto Sásánovcem Ardašírem i.

Jména na mincích s několika podobách. Aram. Kbnškjr mlk'/Kabnaškir malka snad od kapnuiškira, starého elamského označení z achaimenovské éry pro pokladníka/titul súských satrapů. Fraatés psán aram. Praat malka, řec. Praatés basileus, Oródés II. aram. Urud malka bari Urud |(možné též číst Worod), Oródés III. Kumaškir/Kabnškir malka Urud malka bari Urud malka. Dynastické jméno řecky na mincích jako Kamnischirú basileós (gen.), Kamnischirú Níchéforú (gen.). Oródés III. připojil k aram. Urud malka řecké Hyródés basileus. 

Elymové, řec. Elymoi, ethnikum na západu Sicílii údajně podle starých smíšené z Trojanů a Sikulů, spíše však nárůdek italického původu, který dlouho držel při Foiníčanech; jejich města se nazývala Eryx, Egesta/Segesta a Entella, ve středověku osídleno Albánci, v min. století Contessa Entellina, dn. Rocca d' Entella; viz také pod Egesta a Sikelové§ 1035, 580, 480, 416, 410, 405, 404, 397, 396, 383, 368, 346, 343

EN-urta, m. a země v Syrii nezn. polohy§ 1320

Enzi, Enzitu, Enzite, země kdesi na horním Eufrátu před Arsaniem/Muratem§ 856, 819    

Emach, E-mach, Šaraův chrám v Ummě§ 2420 

Emachsini z Awna, k. Elamu§ 2316 

emancipace, v Římě§ 42
Emar, Imar, na Eufrátu, sídel. m. země Aštata (jméno ass.), u dn. Meskeny/Maskany v SYR u ruin Barbalissu§ 1472, 1350, 1183

Krále Emaru nelze přesně datovat. První v řadě kolem roku 1400 byl Ir'ib-Ba'al, po něm Igmil-Dagán, Li'mi-šarra, Išbi-Dagán, Zú-ba'la, Jáši-Dagán, syn Ba'al-málika, Ba'al-kabar I., syn Jáši-Dagánův, dál bratři Pilsu-Dagán, Abbánu a Zú-Aštarti, po něm Elli, syn Pilsu-Dagána, a Ba'al-kabar II., současník Babylónce Meli-Šícha/Meli-Šipaka, Assyřana Ninurta-apal-Ekura a karchemišského Chetity Kuzi-Tešuba, srov. rok 1180.    

Emašmaš, E-maš-maš, "Dům zaklínání (?)", Ištařin chrám v Ninuy§ 1815, 642

Émathiá, krajina ve střední Makedonii, jádro království, sídel. m. byla Pella, která ležela ve staré Bottiaji, viz§ 800, 400, 181 

Émathiá, m.§ viz Oisymé 
Émathión, o. Rómův, podle méně známé verse zakladatele Říma, syn bohyně Eós, b. Memnonův§ 753

embargo, hospodářské, první v Evropě§ 1250 (chetitské), 432
Mezinárodní hospodářské blokády, embarga, mají v Evropě sice svůj začátek od záminky k peloponnéské válce, jinak však ve starém věku rozšířeny nebyly, srov. například makedonské republiky. Největším evropským embargem byl pokus francouzského císaře Napoleona o obchodní blokádu Spojeného království 21. listopadu 1806 („kontinentální systém“). Zákaz obchodování s britskými firmami a zákaz vplouvání britských lodí do přístavů v zemích, které Francouzi kontrolovali, prolomil roku 1810 ruský car Alexander I., což vedlo k Napoleonově katastrofě v zimě 1812. 

Embaton, mí. u Eryther naproti Chiu, podle jiného výkladu úžina mezi Chiem a Erythrami v Iónii§ 427, 355

Emenue, Ištařin chrám v ninujském okrsku Emašmaš§ 1815 

Émerita, celým jménem Augústa Émerita, sídel. m. v Lúsítánii, založena Augustovým legátem (P. n. T.) Carisiem, dn. Mérida§ 25, 19, 16

Emesa (sg.) nebo Emisa (pl.) na Orontu, m. a theokratický státeček v Syrii, též Emésa, Emísa, dn. arab. Homs či Hims v SYR§ 2255, 204, 145, 65, 51, 14+, 35+, 38+, 42+, 54+, 62+, 73+, 75+, 78+, 116+, 120+, 162+, 163+, 178+, 185+, 210+, 218+, 235+, 240+, 254+, 257+, 261+, 267+, 270+, 272+, 284+, 320+, 350+, 351+    

Stala se v 1. st. př. n. l. střediskem arabských Emesénů/Hemesénů, jejichž fýlarchové zprvu pravděpodobně sídlili v pevnosti Arethúsy na Orontu. Jméno kmene je asi až hellénistické a římské a bylo klasickými autory přiděleno podle města, v jehož okolí Arabové původně kočovali. 

Emesanům vládla dynastie emeská n. Sampsigeramů, mezi nimiž fýlarcha/král byl zároveň knězem. Sampsigeramos I. (viz), šejk v Emese, měl dva královské syny: Iamblicha I., vládcem od min. roku 51 do roku 31 (viz), a Alexandra, vládl po něm do roku 30. Iamb. měl syna Iamblicha II., vládl od 30 (anebo po desetileté správě provincie) do roku 10 n. l. Jeho synem byl C. Iúlius Sampsigeramos II., který měl dva panující syny: Azíze, šejk/král v E., manž. Drusilly, dc. Héróda Agrippy I. krále v Júdě, a C. Iúlia Sohaemia II., šejka v Emese v letech 54 – 73 n. l. S rodem později zřejmě souvisí Iúlius Bassiánus alias Avítus, děd Varia Avíta čili císaře Héliogabala, a přes svou matku Iúlii Avitu Mamaeu císař Alexander Sevérus. Srov. pod Caracalla. Poslední emeský panovník Úranius Antónius Sampsigeramus je zmiňován k roku 254 n. l.

"Bůh z hor", ztotožněný se Sluncem, hl. kult města, byl uctíván v černém kuželovitém kameni - baitýlos, snad meteorit, El Gebal, Ela-gabal, srov. Héliogabalos, Elagabalus, Sardanapallus; do chrámu a kultu se později zamiloval císař.

emesal, eme-sal, ženský dialekt sumerštiny k mužskému běžnému eme-gi§ 2292

Emesénové, Emesénoi, lat. Emesání§ viz pod Emesa

Emeslam, Nergalův chrám§ v Maškan-šápiru, 1866; v Kutě 311, 253  

Emeteursag, E-me-te-ursag, chrám Zababy v Kiši§ 1869 

Emilia, od via Aemilia, kterou r. 187 dal stavět M. Aemilius Lepidus cos. z Arimina na západ do Placentie o délce 240 km, hist. kraj mezi vrcholky Apennin a Pádem, pův. Gallia Cispadána, viz tam; její již. část u Jadranu byla byzantským exarchátem roku 755 n. l. po věnování franckého krále Pippina papežům nazývána Romagna (tj. řídící se římským právem)

Emisum z Larsy, Jemsium, dyn.§ 2028, 2025, 2006, 2005, 2000, 1977     

Emmatha§ viz Amathús

Emmaus§ viz Ammaus

Emmenidovci, aristokratický rod v Akragantu, Emmenidás§ 487

Emona§ viz Aemona a Istriá

Empedión ze Selínúntu, propúnský politik§ 409

Empedoklés z Akragantu§ 1. s. Metónův, Archinomův n. Exainetův, b. Kallikratidův, filosof, 496, 493, 480, 450, 444, 433, 429, 416, 406, 250 a viz pod školy (1) a lékaři; 2. děd č. 1, olympioníkés, 496 a viz pod hry; vnuk no. 1, tragický básník, viz pod školy (1) 

Empedón z Athén, s. Eumélův, navrhovatel zákona§ 221

Empedotímos, nezn. autor spisu o podstatě slyšení/peri fysikés akroáseós, pravděpodobně postava smyšlená Hérákleidem z Hérákleie Pontské§ není v CSD

Emperamos ze Sparty, vojevůdce, ukončil 2. messénskou válku§ 668

Empona§ viz Epponína 

Emporiai, Emporion, lat. Emporiae, m. v Tarrakónské Hispánii, dn. Empúries (katal.), Ampurias (šp.) v sev. Katalánii§ 600, 530, 226, 218, 211, 195, 74, 72  
Založeno Fókajskými z Marsalie bylo na přelomu 3. a 2. st. dvojměstím rozděleným hradební zdí: na moři byly hellénské Emporie, od moře město hispánských Keltů. Roku 45 se zavedl Božský Iúlius třetí osadu, římských kolonistů.

Emporiai (pl.), Emporia, též Emporion (sg.), "Trhy, Obchodní střediska", krajina při Malé Syrtě mezi územím Karthága a Numidií s největší obcí Leptis minor, západní část pozdější Tripolitánie§ 203, 194, 182, 174, 160, 151 

Emporion, m. v již. Skythii, dn. na již. Ukrajině§ 654

Empúsa, strašidlo§ 20+

Emrameša z Egypta§ viz Imiramešta 

Ems, č. Emže§ viz Amisia

Emutbal, Emútbál§ viz Jamútbál  

Enakal, Enakalli z Ummy, k., o. Ur-Lummy a Eandamua§ 2490, 2450, 2420  

Enamzu, É-nam-zu, chrám bohyně Nintu v Adabu§ 2550 

Enanedu z Larsy, kněžka entu v Uru, d. Kudurmabukova§ 1836, 1823 

Enannipadda z Lagaše, En-an-ni-pad-da, d. Ur-Babaova, entu v Uru, ses. Ninally a Ninchedy§ 2164 

Enannatum I., En-an-na-tum z Lagaše, k., b. Eannatumův, o. Entemennův§ 2490, 2460, 2450  

Enannatum II. z Lagaše, s. Entemennův§ 2410 

Enannatumma z Isinu, kněžka, d. Išme-Dagána§ 1954, 1933 

enarové, hermafrodité§ viz pod šamanismus

Énattaros, m. na Sicílii polohy nezn.§ 254

Enbarazi z Isinu, En-bara-zi, kněžka igiṣítu Anuova§ 1993 

Enbi-Ištar/Ea (?), Enbi-Ešdar§ viz Ibi-Erra z Kiše 

Encolpius, Enkolpios, přítel Sevéra Alexandra, autor jeho biografie§ 222+ 

 

Encové, Enci, sibiř. lid, dř. "jenisejští Samojedové"§ 4000 

encyklopedie, dílo shrnující veškeré poznatky doby (z řec. enkyklios paideiá, pův. hudební chórické vzdělání, tj. kruhem uzavřené vzdělání, všeobjímající výchova, lat. orbis doctrínae).

Všestranná vzdělanost byla ideálem sofistickým, vlastně nejstarší evropská pedagogická ideologie. Ačkoli řada hellénských vzdělanců mělo encyklopedické znalosti a jejich životní literární dílo je toho důkazem (Aristotelés a další zperipatu), žádnou encyklopedii vpravém slova smyslu Helléni nesložili. Vypisovat, opisovat a kpotěšení volné chvíle skládat dohromady znalosti zdílčích oborů poznání a umění, všeliké kuriosity apod. byla zábava římská.

První evropskou encyklopedií byly Disciplínae M. Terentia Varróna Reátína (zemřel 27 př. n. l.), vůbec nejplodnějšího ze všech latinských autorů. A. Cornélius Celsus z 1. století n. l. složil encyklopedii Artés, Vědy, z níž se zachovalo posledních osm knih, okruh věnovaný medicině. Jeho mladší vrstevník, císařský úředník a voják C. Plinius Secundus starší (zemřel roku 79 n. l.) je autorem jediné dochované encyklopedie vzniklé v dobách polytheismu.

Kompilační práce o vše se zajímajícího zvídavce mj. uvádí autory, z nichž Plinius čerpal. Lze tak alespoň částečně v útržcích nahlédnout do tartaru zkázy, jakou později způsobilo běsnění monotheistů ve vědách, umění a filosofii.

Advokát Martiánus Minneius Félix Capella z Karthága složil začátkem 5. století n. l. příručku sedmi svobodných umění s dnešním názvem O sňatku Filologie s Mercúriem. Capella byl poslední z polytheistických encyklopedistů. Křesťan Flávius Magnus Aurélius Cassiodórus Senátor (zemřel po roku 580), tajemník gotského krále Theodoricha, složil u sebe v klášteru Institutiónés a arcibiskup Ísidórus ze Sevilly (zemřel 636) Etymologiae o 20 knihách. O Suidovi/Sudovi viz pod grammaticí.

Slovo encyklopedie je novověké a poprvé ho pro knižní práci použili francouzští encyklopedisté, l´Encyclopédie, která v redakci d´Alemberta a Diderota vyšla v letech 1751 – 1766. • Viz jednotlivé obory, Pompéjí, lékaři apod.

Doplňovaná a nejdéle vycházející encyklopedia byla Encyclopaedia Britannica, dílo roku 1768 původem skotské, nejnověji ale vycházející v Chicagu. 13. března 2012 vydavatelé oznámili, že 32svazkové 15. vydání je posledním tištěným na trhu a nadále bude vycházet jen na webu; tím prohrála encyklopedie boj s Wikipedií umístěnou na webu zdarma. Poslední čtyři tisíce výtisků kompletu encyklopedieo váze 129 liber bylo za 1395 USD vyprodáno během měsíce. 

Endani᧠viz Andaniá

Endarranna, Entarranna z Kiše, k.§ 3200 

Endios ze Sparty§ 413-412, 410, efor epón. 404

Endios z Athén, s. Alkibiadův§ 413

Endušše, Indaššu z Gutia, k.§ 1815  

Enentarzi z Lagaše, En-en-tar-zi, s. Dudua, chrámový správce v Girsu a ensi Lagaše, o. Lugalandy§ 2410, 2384 

Enetové, Enetoi, ill. nárůdek při makedonských hranicích§ 85

eneolit, vlastně aéneolithicum, doba bronzovokamenná, též chalcolithicum, chalkolit, závěrečné období mladší doby kamenné s objevem a šířením bronzu§ před 6000, 5999-3500

Engern§ viz Angrivarií

Engi§ viz Sumerové

Engilsa z Lagaše, ensi§ 2280, 2255 

Engyon, Engyion, m. na Sicílii, dn. nezn. polohy§ 343, 213 

En-che-du-an-na, Encheduanna, první známá literátka, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîna) v Uru, autorka možná epické básně Inanna a Ebech („Nin-me-šar-ra“ - Paní všech božských mocí). Podle jedné verse měla být dcerou zakladatele první předněvýchodní říše dějin, akkadského Šarru-kéna, semitského podmanitele Sumerů, a jeho manželky Tašlultum§ 2316, 2292, 2119   

Enchegal, Enchengal, En-che-gal z Lagaše, ensi§ 2600 

Encheleové, Encheleai/Encheleis, "Úhoří lidé", ill. kmen n. kmen. svaz, snad původně usazen kolem Kópaidy (?)§ 1555, 423, 385, 358, 352, 335, 292 

Bývala úhořům přičítána velká síla. Jistý Krisamis z Kóu, muž s velkým stádem dobytka/polythremmatos, přišel po útoku úhoře o nejkrásnější kus stáda. Úhoře lapil a ve snu dostal vzkaz, že má rybu pohřbít. Neudělal to a zemřel s celou svou rodinou. Kdy se tak stalo, nevíme.

Éní-ilu, k. Hamátu§ 870, 740, 738 

Eninmar, E-nin-mar/"Dům Paní Maru", m. a asi kraj při Perském zálivu na hranicích Sumeru s Elamem§ 2346 

Eninnu, E-nin-nu, chrám Ningirsuův v Lagaši§ 2144

Enios z Parthie (?), strat. Seleukeie na Tigr.§ 130, 129 

Enípeus, ř. v Thessalii, přítok Péneia§ 48

Enipó z Thrákie, m. Archilochova§ 680

enkaustie, malířská technologie „vpalování“ barev, vynalezena Pamfilem z Amfipole§ 350 

Enki, "Pán Země", bůh vod světového sladkovodního oceánu Abzu a moudrosti§ 4300

Enkomi, obec na východ. Kypru, dn. tur. Tuzla, archeolog. lokalita§ 1500  

enktésis, právo vlastnit půdu§ 203

Enlil, En-lil, Ellil, "Pán Vítr", vůdčí postava sumerského pantheonu, manž. Ninlily/"Paní Vítr", s hlavním chrámem E-kur v Nippuru§ 2700, 2600, 2540, 2384, 2346, 2316, 2307, 2191, 2119, 2096, 2078, 2039, 1894, 1861, 1836, 1815, 1809, 1741, 1452, 1393, 1337, 1125, 1024    

Enlil-báni z Isinu, zahradník a k.§ 2021, 1875, 1861, 1838

Enlil-báni, guvernér Nippuru§ 663

Enlil-ibni (Si-dù), učenec a písař za Išbi-Erry§ 3200

Enlil-kudurrí-usur z Aššuru, Ellil-k.-u., k.§ 1235, 1198, 1188  

Enlil-nádin-achché, Enlil-nádin-achi, k. v Babylónu, poslední z Kassitů§ 1159 

Enlil-nádin-apla, k. v Babylónu§ 1103, 1099 

Enlil-nádin-šumi, assyr. protektorátní dynasta nad Babylónií, resp. místokrál§ 1228 

Enlil-nádin-šumi, šejk kassitských Chabbanů, guvernér babyl. provincie§ 1125 

Enlil-násir I. z Aššuru, k.§ 1600, 1594, 1477, 1464, 1452   

Enlil-násir II. z Aššuru, k.§ 1600, 1431, 1426

Enlil-nérári/-nárárí z Aššuru, k.§ 1330, 1320     

Enmebaraggesi z Kiše, k., též Mebaraggesi, o. Aggy§ 3200, 2700, 2490  

Enmebulugga, abgal/písař a učenec, řec. Eneubúlos§ 3200

Enmeduga, abgal/písař a učenec, řec. Euedokos§ 3200

Enmegalamma, abgal/písař a učenec, řec. Eneugamos§ 3200 

Enmenanna, d. Narám-Sînova, kněžka entu§ 2316, 2292  

Enmenluanna, k. v Bad-tibiře§ 3200

Enmengalanna, k. v Bad-tibiře§ 3200 

Enmenduranna, k. v Zimbiru/Sipparách§ 3200

Enmenunna z Kiše, k.§ 3200

Enmerkar z Uruku, s. Meškiaggašerův, k., řec. Euechsios (?)§ 3200, 2800

Enmeteanki, En-me-te-an-ki z Larsy, d. Abísarého, ses. Sumu'elova, kněžka§ 1895   

Enna§ viz Henna
Ennamšitašulgirakebagub z Uru, En-nam-šita-Šul-gi-ra-ke-ba-gub, d. asi Šulgiho§ 2078

Enna-Dagán z Mari, k.§ 2500 

Ennana z Egypta§ viz Ineni

enneakaidekaetéris, gen. -etéridy, devatenáctiletý kalendářní cyklus§ 432

Enneaodos či Enneaodoi, „Devíticestí“, mí. v Thrákii, pozd. makedonská Amfipolis§ 464, 437

enneas, enneada héliopolítská, "Devítka"§ viz v oddílu Bohové & svátky xv

Ennia Thrasylla, Ennia Naevia, d. Thrasyllova (?), manž. Macrónova§ 32+, 36 až 38+  

Ennigi, nezn. lokalita na severu (?) Babylónie§ 2119 

En-nin-Dagán z Mári, šakkanakku§ 2006 

Enninsunzi, En-nin-sun-zi z Isinu, kněžka entu v urském chrámu Nin-gubalagově§ 1933 

Ennirgallana, En-nir-gal-la-na z Uru, d. Ur-Nammua, kněžka Nannarova§ 2096

Ennirsiana, En-nir-sí-an-na/En-nir-zi-an-na, kněžka Nannarova§ 2096 

Q. Ennius, básník, Římany považován za vlastního otce latinské literatury§ 375, 239, 234, 220, 204, 197, 189, 169

Ennodius, procos. Afriky, manž. dcery Mágna Máxima§ 388+ 

Ennundaranna, En-nun-dara-an-na, k. v Uruku§ 2700, 2600 

Enodiá, Ennodiá, přízvisko Hekatino§ viz Hekaté

Enrida-Pizir, o. Erridu-Pizira, k. Gutiů§ 2255 

Ensai, kněz zenového buddhismu§ 2737 

Ensipasianna, Ensipadzidanna, k. v Laraku§ 3200 

Ensuchkešdanna, En-such-keš-dan-na z Aratty, též En-such-gir-a-na, dyn.§ 2800

Enšakušanna z Uruku, En-šà-kúš-an-na, En-šakkán-ša4-an-na, n. En-Pirig-du-an-na, s. Eliliho, k.§ 2550, 2490, 2420  

Entella§ 404, 346, 343 a viz Elymové

Entellos, propuštěnec na Domitiánově dvoře, tajemník přes říšskou korespondenci/ab epistulís a príncipův vrah§ 96+

Entemenna z Lagaše, též Enmetena, Enmetenak, s. Enannatumův, manž. Ninchilisy, o. Enannatuma II., k.§ 2600, 2490, 2450, 2420, 2410, 2384, 1866      

Entímos z Kréty, jeden z oikistů Gely§ 691

Entremont, novodobé jméno, mí u Aix-en-Provence, sídelní oppidum Salluviů§ 123

entu (akk.), sum. nin.dingir(.ra), velekněžka§ 2316, 2164, 2096, 1850   

Enuburzianna, En-ubur-zi-an-na, entu Nannarova, d. Šulgiho§ 2096 

Enylos z Byblu, foin. Ajnel, k.§ 333

Enýó, bohyně válečn᧠viz Ma

Eordaiá, Eordiá, krajina a jeden z makedonských kmenů v záp. Makedonii, Eordaioi/Eordové (zřejmě fryžského n. thráckého původu)§ 800, 770, 357, 335, 323, 199

Éós, bohyně ukazující se lidem za jitřních červánků, gen. Éóje; srov. s ass. bohyní Šéru'a, viz tam§ 1417