269-260

269.

Ol. 127, 4

43 SE

 

(Filínos) | (Peithidémos) 

a. u. c. 485

Q. Ogulnius Gallus a C. Fabius Pictor

************************************************************

V Helladě zemřel Stratón z Lampsaku, scholarchos peripatu, který se narodil kolem roku 330 a od roku 287 byl scholarchem Lykeia. Jeho nástupcem se stal Lykón z Tróady (scholarchem až do roku 225).

Narodil se Attalos I., nejstarší syn Attala z Tiu s Antiochidou, dcerou Acháiovou (I.). Král Attalos I. založil slávu své říše na spojenectví s Římany a zemřel roku 197.

 

Vypukla válka Římanů proti Sallentinům v Ápulii, Římané oblehli Brundisium. Po dobytí bohatého italského jihu Římané zavedli vlastní stříbrnou minci, tzv. římsko-kampánská serie: první stříbrné mince v dějinách Říma. Nebyl to ještě denár/denarius, ten se asi razil až ze syrákúské kořisti snad roku 211, ale didrachma, tedy statér. První zlaté mince/aurei razili Římané roku 217, pak až za Sully (roku 82) a Pompeia, viz v přílohách oddíl o měrách a vahách. • Římané údajně ctili boha měděné ražby Aesculana/Aescolana, "Měďáka", a s příchodem ražby stříbrné zavedli prý kult jeho syna Argentina/"Stříbrňáka". Autor informace, apostata od polytheismu a křesťanský ideolog Numiďan Augustinus, se žertovně divil, že Argentinus nezplodil nějakého Aurina/"Zlaťáka", když po stříbrné ražbě přišla zlatá.

Jedno z samnitských rukojmí, jistý Lollius, prchlo v hrozné zimě, viz předešlý rok z Říma. Na severu Samnia dal dohromady bandity, s nimiž řádil v okolí. Zřejmě to nebyli prostí lapkové, neboť Římané se proti nim vypravili v čele armády s oběma konsuly. Briganty porazili, zajali a v mrazivé noci za sněžení obsadili horské sídelní město Caracenů, severního kmene samnitské konfederace Aufidenu, kde zbojníci skladovali kořist. Jak to dopadlo, nevíme.

 

V Indii v Magadě začal vládnout Ašóka, viz rok 273 a rok 260.

 

************************************************************

268.

Ol. 128, 1

Seleukos z Makedonie

44 SE

(Diogeitón)

a. u. c. 486

P. Sempronius Sophus a Ap. Claudius Russus

************************************************************

Ke spolku Aitólů se připojila Dóris a Aitólům přibyl další hlas v amfiktyonii. • V uplynulých zhruba deseti letech rozšířili Aitólové své kmenové území východním směrem až k vodám Málijského zálivu. Rychlou expansí tak na kdysi nevýznamném území vznikal stát, který sehrál velmi důležitou roli v celé Helladě.

 

Filetairos, vládce v Pergamu a okolí, udělil těm z žoldnéřů, kteří mu věrně sloužili, právo ateleie/daňové svobody (srov. rok 252).

Někdy po 3. lednu byl na pokyn krále Antiocha I. zavražděn jeho prvorozený syn a spoluvládce Seleukos (srov. rok 281 a 279). Důvody neznáme. Rovněž nevíme, zda se druhorozený syn Antiochos (II.) stal spoluvládcem otce bezprostředně nebo až později, rozhodně však někdy před 5. dubnem roku 266 (srov. tam).

Antiochos I. byl tehdy v Syrii. Dne 28. března/12. addaru roku 43 SE byly jeho jménem položeny v Babylónu a v Borsippách základní kameny pro obnovu chrámů Mardukova Esangila a Ezidu boha Nabû: jen Ezida v Borsippách byla ale později plně rekonstruována, srov. rok 562. Při pracech na odklizování rumu z Esangily nasadil král armádní jednotky i se slony. Cihly na stavbu byly dováženy ze Syrie. 

Seleukovci ztotožňovali Marduka s Diem, jemuž obětoval Seleukos Níkátór (stejně jako Alexandros Veliký), Antiochos se držel dynastického kultu Apollónova, který byl připodobněn k Nabuovi; Apollón byl archégos tú genús a možná proto taková péče o Borsippy.

Antiochos již za otcovy vlády usazoval v Babylónu makedonské a hellénské kolonisty (v babylónských textech: Channé, Chanû, ale též Makkadunája) a nelze vyloučit, že by jejich politické uspořádání bylo nějak odlišné od občanů Seleukeie Tigridské; srov. k tomu roky 169 a 166. Antiochos se v zachovaném nápisu o zahájení prací v Borsippách tituloval zcela podle babylónských zvyklostí, tedy jako "silný král, král světa/veškerenstva, král Babylónu, král (všech) zemí/šarru dannu, šar kiššati, šar Bábili, šar mátáti". • Borsippy byly v hellénismu vedle astronomů proslulé pozoruhodnou věcí: velkými a chutnými netopýry. Zda pochoutka navazuje na starší tradice, z klínopisných pramenů neplyne.

Po nástupu ke spoluvládě se Antiochos (II.) oženil se sestřenicí Láodikou (I.), dcerou Acháia (I.), bratra svého otce.

 

Někdy mezi lety 268 až 265 zemřel v Athénách Kratés, poslední filosof staré Akadémie a její scholarchos, jímž byl od roku 270. Měl společný hrob s Polemónem. Jeho nástupcem se stal Arkesiláos z Pitany, žák Krantóra ze Sol, který byl v akadémickém úřadu do roku 241 a zahájil období střední Akadémie.

 

V Itálii Římané po roce obléhání dobyli Brundisium, viz dále rok 244. Sabínové dostali římské právo v plném rozsahu. Římské kolonie zavedeny do Beneventa a Arimina, viz rok 270. V Římě byl na Esquilinu Semproniem Sophem, synem stejnojmenného konsula roku 304, zasvěcen chrám bohyně Tellury/Země, který údajně zaslíbil před vítěznou bitvou s Pícény předešlého roku. Roku 252 zastával censuru s M'. Valeriem Maximem Corvinem Messallou a počínali si vůči senátorům velmi přísně. Možná to bylo roku 264 o prvních gladiátorských zápasech v Římě při pohřebních hrách, kdy Sempronius Sophus poslal manželce rozvodový list, neboť se bez jeho vědomí účastnila krvavé podívané, v té době nepochybně římská pozoruhodnost první velikosti.

 

************************************************************

267.

Ol. 128, 2

45 SE

 

(Meneklés)

a. u. c. 487

M. Atilius Regulus I. a L. Iulius Libo

************************************************************

Snad t. r. vypukla Chremónidova válka/chremónideios polemos (trvala do roku 261; označení je pozdější, nicméně ze starého věku). Byl to koaliční konflikt v podstatě všehellénský. Jeho průběh nelze přesně datovat, vše, včetně sledu jmen athénských epónymních archontů, jsou domněnky novodobé. Trvání války mohlo být podstatně kratší, ovšem také podstatně delší: rozhodně však proběhla v šedesátých letech tohoto století (srov. rok 262 a k začátku rok 265)

Mezi lety 270 až 267 se finanční diplomacii Ptolemaia Filadelfa podařilo obnovit spolek Peloponnésanů pod vedením Sparty (srov. rok 370). Spolek neměl tentokát dlouhého trvání, nejzazším datem by mohl být rok 222. Největším zastáncem spolku byl spartský král Areus I. a do spojenectví se Spartou se připojila Élis, Achájové, Tegea, Orchomenos, Mantineia, Figalia, Kafyai, Gortys a některé další, jménem neznámé krétské státy. Spolek byl namířen proti makedonskému králi Antigonovi Gonatovi, jehož posice v Helladě po Pyrrhově smrti sílila. Jaký byl vztah Pyrrhova syna Alexandra II. k protimakedonské koalici není známo, nicméně z Chremónidovy války krátce profitoval, viz rok 265. 

V Athénách se ve stejné době měnily nálady. Athény stály vlažně na straně Antigona II. asi již od roku 281 (viz tam a srov. rok 283). Již roku 273 ale stranily Pyrrhovi a později Ptolemaiovi. Athéňané postavili někdy v této době ve městě sochy Ptolemaia II. Filadelfa a Arsinoé II., ale antigonovská jména dvou fýl ponechali v platnosti. Zřejmě poté obsadil Antigonos Gonatás celou Euboiu a koncem téhož roku nebo již na začátku roku následujícího zahájil Antigonos dlouhé obléhání Athén, které trvalo až do roku 263. 

Někdy v průběhu Chremónidovy války, asi však až po pádu Athén, byl na popud Antigona Gonaty popraven athénský učenec a literát, autor rozsáhlé atthidy, Filochoros za projevování sympatií n. přímo stranictví pro Filadelfa, srov. o něm v indexu s. v. dějepis.

 

************************************************************

266.

Ol. 128, 3

46 SE

 

(Níkiás III. Otrýneus)

a. u. c. 488

D. Iunius Pera a N. Fabius Pictor

************************************************************

Král Ptolemaios II. Filadelfos vyslal obleženým Athénám na pomoc loďstvo pod nauarchem Patroklem. Patroklos operoval před Attikou; ostrov před Lauriem byl později pojmenován Patroklos n. Patroklú charax/"val", protože ho dal opevnit (předtím byl bezejmenný a pustý). Patroklova flotila však nedokázala obléhání Athén zamezit.

 

Apollóniá v Épeiru poslala do Říma posly s žádostí o pomoc, zřejmě proti Mytilovi (srov. rok 272 a 265). Z neznámých důvodů došlo v Římě k jakési rvačce, v níž aedilové Q. Fabius a Cn. Apronius vyslance zbili; odpověď senátu na žádost o spojenectví pravděpodobně byla kladná. Senát poslal oba muže přestoupivší zásadu nedotknutelnosti diplomatů do Apollónie, aby si s nimi dělali, co chtějí: Apollónijští je bez trestu propustili domů. • Apollóniá byla prvním hellénským státem pevninského Řecka, který se obrátil s podobnou žádostí na Římany.

 

V království Pontos zemřel Mithridátés III. Ktistés (vládl od roku 302, od roku 296 jako král, bylo mu 84). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Ariobarzánés II. (vládl do roku asi 249). Mithridátés Ktistés byl prvním pontským vladařem, který razil mince (s vlastním portrétem). Ariobarzánés byl od roku c. 280 nebo až nyní po nástupu vlády po otci dynastou v paflagonské Amástridě/starý Sésamos, kterou mu přenechal její vládce/tyrannos Eumenés raději, než aby spadla pod vládu Hérákleie Pontské. Pontské království se za něho rozkládalo na několika pobřežních místech Paflagonie a Pontu se sídelním městem v Amasii v pontském vnitrozemí. 

 

Někdy před 5. dubnem jmenoval Antiochos I. svého druhorozeného syna Antiocha II. spoluvladařem (viz rok 268).

 

V Číně ukončil král státu Čchin/Qin jménem Čao-siang/Zhaoxiang regentství své matky Süan a ministra Wej Janga/Wei Jang, které trvalo od roku 298. Ministr byl se všemi poctami odeslán ode dvora.

 

************************************************************

265.

Ol. 128, 4

47 SE

 

(Peithidémos) | (Eubúlos III.) 

a. u. c. 489

Q. Fabius Maximus Gurges a L. Mamilius Vitulus

?. Decius Mus suff.

************************************************************

9. metageitniónu/koncem srpna (snad t. r.) se v Chremónidově válce tísnění Athéňané rozhodli pro spojenectví s proptolemaiovským spolkem Peloponnésanů. Navrhovatelem státního usnesení/pséfismatu o nové zahraniční politice byl Chremónidés, syn Eteokleův, který se svým mladším bratrem Glaukónem byli zjevně ve městě hlavními protimakedonskými exponenty. Jejich bohatá rodina po generace zaujímala kněžské funkce. Chremónidés patřil k žákům stoického gurua Zénóna z Kitia, jinak ovšem přítele Antigonova. V usnesení obsahujícímu znění spojenecké smlouvy s vzájemnými přísahami Chremónidés tvrdil, že Athéňané se Sparťany bojovali kdysi proti všem, kteří zotročovali hellénské státy a nyní, když teď v Helladě nastaly podobné poměry a král Ptolemaios se sestrou (Arsinoé II. nejmenována jménem; zemřela roku 270) byli stejně znepokojení, athénský lid se s nimi a Sparťany a jejich spojenci spojil "na věčné časy". • Úřad epónymního archonta Peithidéma bývá kladen též do roku 269/268 n. 268/267 a athénské usnesení o koalici s ptolemaiovským blokem bývá vykládáno za vlastní důvod války, ačkoli v jeho textu není o válce, Antigonovi a Makedoncích slova (srpen 268?).

Hlavními aktéry přistoupení k protimakedonské koalice byli podle všeho Chremónidův bratr Glaukón, již předtím diplomaticky aktivní, s ním Aristeidés a Kallippos (srov. o něm roku 279); Aristeidés znal Antigona osobně z mise, jíž se k němu účastnil, ve válce bojoval jako stratégos pro attický venkov a zahnal antigonovce od Eleusíny.

Snad po athénském pséfismatu byla u Korinthu vybojována velká bitva mezi králem Antigonem II. Gonatou a ptolemaiovskou koalicí (srov. rok 267). Pozemní vojsko spolku Peloponnésanů usilující o proniknutí na sever z polooostrova vedl spartský král Areus I. Gonatás s Makedonci zvítězil. Zdá se, že hellénské spojence z moře ptolemaiovská flotila nijak významně nepodporovala (viz předešlý rok). Král Areus padl, Gonatás ale nemohl vítězství využít, neboť musel rychle zpět do Makedonie, kam vpadl z Épeiru Alexandros II., když Pyrrhův syn odrazil invasi Mytilovu s jeho Illyry, viz rok předešlý, a pokračoval v protiantigonovské politice svého otce, viz rok 272.

Épeiřany, kteří se nakrátko zmocnili části království, Makedonci odrazili pod velením Démétria Krásného, Antigonova nevlastního bratra (podle jednoho pramene Démétria II., králova syna) v bitvě u lokality neznámé polohy Derdia, snad v Elimiótidě. Alexandrova porážka byla zřejmě zdrcující, neboť nedokázal Makedony zastavit, když v protiútoku vpadli do Épeiru, a sám musel ze svého království prchnout. Našel útočiště u Akarnánů a s jejich a asi aitólskou pomocí se vrátil domů, viz rok 263. 

Ve Spartě se stal nástupcem Area I. (vládl od roku 309) další Ágidovec, jeho syn Akrotatos (vládl do roku asi 260). Jeho matkou byla Chílónis, jiná od jmenované roku 273sq. Snad hned po bitvě u Korinthu vpadl do Lakóniky megalopolský tyrannos Aristodámos (vládl od roku 272, viz tam) a s kořistí se vrátil domů. Následovala válka spartsko-megalopolská (trvala až do roku 255). Spojencem Megalopolských byl Antigonos Gonatás. Bližší údaje o průběhu války neznáme.

V Sikyónu byl zavražděn tyrannos Kleón (druhá datovací možnost, srov. rok 274). Jak k tomu došlo, nevíme. Epimeléty státu se stali Tímokleidás/Tímoklés a Kleiniás (viz následující rok).

 

V Etrúrii ve Volsiniích se zvrtly sociální poměry v revoluci. Deklasovaní etruští patricijové neměli po poslední porážce od Římanů roku 282 zájem vládnout a přenechali, tak tradiční výklad, státní administrativu svým propuštěncům a otrokům. "Lid" se domohl stejných práv jako šlechta, která posléze nevěděla, jak se vrátit ke starým pořádkům. Do Říma se tajně vypravila skupinka Etrusků, aby požádala senát o pomoc. Mise se prozradila a když se poslové vrátili domů, byli lidmi nového režimu, neznáme žádné jméno, mučeni a za zradu popraveni. Do pole proti Volsiniím se vypravil konsul Q. Fabius s vojskem, při dobývání města však padl. Římané Volsinie oblehli, viz rok následující. 

 

Na Sicílii koncem roku poslala část messánských Mámertínů do Říma s žádostí o pomoc proti kartháginské posádce na akropoli a flotile v přístavu, jíž po Hannibalovi velel nový nauarchos Hannó (srov. rok 270). Mámertínové/"Mártovi synové", kampánští žoldnéři, kteří se drželi v Messáně od roku 288, viz, a stáli v dlouhé válce s Hierónem Syrákúským, viz rok 274, byli v otázce spojenectví rozhádáni; část se stále klonila na stranu Kartháginců. Poukazovali na osud svých soudruhů v Rhégiu a Krotónu, viz rok 270. Vyslanci v Římě uspěli, senát intervenci schválil, třebaže mu stávající pakt s Kartháginci uzavřený proti Pyrrhovi zakazoval zasahovat do poměrů mimo Itálii (srov. rok 272). S vysláním armády však senátoři nepospíchali. • Římané právě vykročili na cestu boje o hégemonii nad celým západním Středomořím.

 

************************************************************

264.

Ol. 129, 1

Filínos z Kóu (poprvé)

48 SE

 

Diognétos II.

a. u. c. 490

Ap. Claudius Caudex a M. Fulvius Flaccus n. Q. Fulvius Flaccus

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána nová disciplína, závod spřežení hříbat/synóris póliké. Prvním vítězem se stal Filistiarchos, majitelem spřežení byla jistá Belistiché či Blistichis z Makedonie či Argu, údajně přítelkyně Ptolemaia Filadelfa, který, jak se zdá, se svou sestrou Arsinoé II. nežil pravým životem manželským (zemřela roku 270; srov. rok 276).

V Sikyónu zemřel Tímokleidás a jeho kolega v epimelétském úřadu Kleiniás (srov. roky 274 či 265) byl zavražděn Abantidou, který se jako samovládce udržel do roku 252. Sedmiletý syn Kleiniův Arátos byl zachráněn Abantidovou sestrou Sósou, manželkou Kleiniova bratra Profanta, a s doprovodem poslán do bezpečí do Argu. Kleiniova rodina byla podle všeho majetná a ani o jednotlivých sikyónských tyrannech se nedochovala žádná informace o někajé sociální revoluci. 

Snad někdy po této události se v Argu dostal k moci jistý Archínos. Argívští ho pověřili organisací přezbrojení své občanské armády na náklady státu. Odebíral zbraně staré, které měly být zasvěceny bohům, a rozdával nové. Sám se tak dostal k arsenálu, jímž vyzbrojil metoiky, ovšemže podle tradice bezectné a k tomu chudé, a s nimi se zmocnil vlády ve státu. Jak dlouho vládl a jak skončil, nevíme, srov. jeho možného nástupce roku 241sq.   

 

V Bíthýnii tohoto nebo následujícího roku založil král Níkomédés I. Níkomédeiu a do svého nového sídelního města převedl mimo jiné obyvatele blízkého Astaku, který kdysi vyvrátil Lýsimachos a který nyní definitivně zanikl. Níkomédeia zůstala sídelním městem Bíthýnů a významnou roli sehrála v pozdněcísařské době.

Filhellén Níkomédés podporoval vědy a umění, miloval lov a vybranou kuchyni (v tom ho potomci napodobovali). Na jeho dvoře tvořil sochař Daidalsés/Doidalsos, Daidalsás. Proslul svou Afrodítou v lázni/"Přikrčenou" hojně kopírovanou v římské éře. Lze tušit, že jeho dílem byla kultovní socha ochránce bíthýnské dynastie Dia Stratia, jejíž podobu známe z královské mincovní ražby. 

 

Dekretem Aitólského spolku byl poctěn epigrammik Poseidippos z Pelly, žák Zénónův a Kleanthův (srov. dekret z Délu z roku 276/275). Bližší data Poseidippova neznáme.

V Athénách zemřel kolem t. r. skladatel komédií Filémón ze Sol kilických nebo Syrákús (narodil se někdy mezi lety 365 a 360). V divadelních kontestech porážíval konkurenta Menandra svým přímějším, lidu sympatičtějším humorem. Komédie psal též jeho stejnojmenný syn, zachováno nezůstalo jediné z děl. Do doby 129. až 130. olympiády spadá akmé lékaře Filína z Kóu, žáka Hérofila z Chalkédónu. Filínos žil hlavně v Alexandrii, kde se především zabýval farmakologií. Hérofilos byl prvním hellénským anatomem a svá zjištění prováděl s panovníkovým svolením při vivisekci stovek odsouzenců. Od něho pochází podle délky v prstech pojmenování dódekadaktylos, z toho lat. duodenum, č. dvanácterník a s Erasistratem objevili nervový systém/neura

Rokem 264/263 začíná text kroniky, jíž se říká Parský mramor/marmor Parium. Obsahuje chronografické údaje od roku 1581/1580.

 

Vypukl první vážný konflikt Římanů s Kartháginci v boji o nadvládu v západní části Středomoří, vlastně pokračování válek o hégemonii nad Sicílií s pozměněnými aktéry (viz rok 275): začala první válka púnská (trvala do roku 241)

Do Rhégia pochodoval s vojskem konsul Ap. Claudius Caudex a dopředu vyslal s několika loďmi vojenského tribuna C. Claudia. Převaha Kartháginců v úžině byla velká a tak se přeplavil do Messány na civilní lodi, aby zjistil, že Mámertíni si žádnou římskou posádku ve městě nepřejí a z té kartháginské že mají strach. Při další takové cestě Mámertíny ujišťoval, že Římané je přišli osvobodit a pak že z ostrova zase zmizí. Napotřetí už s sebou vzal z Rhégia válečné trojřadky, ale první římský pokus o námořní invasi skončil fiaskem: za bouřlivého počasí byl poražen a jen část lodí se vrátila do Rhégia. Římané v té době nedisponovali vlastní flotilou a v prvních dvou letech války si lodi půjčovali od svých spojenců z Tarentu, Rhégia, Loker Epizefýrských, z Eleje a Neápole, viz dále rok 262.

Hannó, který nechtěl vypadat jako ten, kdo porušil podmínky púnsko-římského paktu, poslal do Rhégia zajaté trojveslice i se zajatci a žádal o potvrzení míru, jinak že si Římané v moři ani ruce neumyjí (srov. roky 282, 272 a 270). C. Claudius připlul do Messány ještě jednou a promluvil ke sněmu Mámertínů v přístavu. Když na jeho výzvu dorazil z akropole i Hannó, se souhlasem Mámertínů ho Římané zajali. Proto jeho oddíl messánský hrad vyklidil a za to byl později v Karthágu odsouzen na smrt a ukřižován.

V nových poměrech uzavřeli Kartháginci spojenectví proti Římanům a Mámertínům s Hierónem II. Syrákúským a s Akragantem. Pomoc Púnům odmítl Ptolemaios II. Filadelfos, který měl smlouvu o přátelství s Římany od roku 275 či 272 a držel se jí. Kartháginci stanovili Římanům lhůtu na vyklizení ostrova a když se tak nestalo, popravili všechny žoldnéře pocházející z Itálie a s Hierónem zaútočili ze své námořní základny na mysu Pelóriadě a z ležení pozemních sil u zřejmě nedaleké lokality Syneis na Messánu.

Konsul Ap. Claudius se přeplavil v létě v noci z Rhégia a vylodil se s vojskem v létě poblíž Hierónova tábora. Hierónovu armádu Římané zahnali a král se vrátil do Syrákús (podle některých byl v poli poražen, podle jiných dokonce hystericky se svými vojáky utekl)Následovaly boje u ležení Kartháginců a do Messány vložil konsul posádku. Vytáhl proti Syrákúsám, ale pod jejich hradbami se Římanům nevedlo a Ap. Claudius se stáhl do Messány a pak zpět do Rhégia, neboť ve vojsku vypukla jakási nákaza. Tím skončil první rok první římské vojenské expedice mimo Itálii.

V Etrúrii byly Volsinie vyhladověny, viz rok předcházející, konsul M. Fulvius zlikvidoval vládnoucí stranu "propuštěnců & otroků", všechno, co se dalo odnést, odvezl s sebou do Říma, a město srovnal se zemí. Patricie a jim věrné obyvatele přesídlil k Volsinijskému jezeru/dn. jezero Bolsena a obec dostala jméno Volsinii novi, jejichž nejslavnějším synem byl Tiberiův praefectus praetorio L. Aelius Seianus. Srov. dále rok 262 a gladiátorské zápasy. • Římané založili kolonii Firmum Picenum/dn. Fermo v regionu Marche.

 

************************************************************

263.

Ol. 129, 2

49 SE

 

(Polystratos) | (Antipatros II.) 

a. u. c. 491

M’. Valerius Maximus Messala a M’. Otacilius Crassus

************************************************************

Pravděpodobně t. r. kapitulovaly Athény (viz rok 267, možná však až roku následujícího). Podle mírové smlouvy se vyhladovělé Athény staly spojencem krále Antigona II. Gonaty a do Múseia, Múnichie, na Súnion a na Salamínu se vrátily makedonské posádky (srov. léta 322 až 307 a 294 až 287). Zůstaly zde až do roku 229 (viz tam, kde seznam velitelů). Athény dostaly makedonského epistata, stratéga a hipparcha jmenoval král, resp. jím pověřený Krateros, a athénský sněm je pouze schvaloval. Nominační formulace tehdy pravděpodobně zněla (doloženo v případě blíže neznámého Apollodóra z Otryny): "stratégem určen králem Antigonem a lidem/katastatheis stratégos hypo te tú basileós Antigonú kai hypo tú démú". Na čas dokonce Athény nerazily vlastní minci; město dopadlo hůře než po peloponnéské válce, srov. rok 404.

Pravděpodobně ještě za svého života se dočkal král v Athénách, nebo některých jejích démech, božských poct, jak ukazuje dekret přijatý na návrh jistého Elpiníka pro jeho rodný démos Rhamnús, kde měli Makedonové garnison. O králových narozeninách 19. hekatombaiónu/asi v srpnu, viz rok 319, o nemesiích, viz v příloze Bohové & svátky viii., přinášeli občané dému Gonatovi oběti. Vyznamenáni byli též věnci Athéňané Apollónios a jeho syn Dikaiarchos, sloužící Antigonovi jako velitelé posádem k Rhamnúntu, též jinde v Attice a na Euboji. 

Bratři Chremónidés a Glaukón, ptolemaiovští exponenti, unikli do Alexandreie, "Chremónidova" válka však pokračovala (viz rok následující a rok 261). Oba vystupovali jako královi poradci, Glaukón se stal v Alexandreji knězem panovnického kultu (zmiňován rok 255) a bratr je zmiňován jako ptolemaiovský nauarchos ve válce s Rhodem, o níž nevíme, do které doby patří: v bitvě před Efesem byl obelstěn rhodským nauarchem Agathostratem a poražen (po roce 261?). Rhodští tehdy pravděpodobně v koalici s Antiochem II. (čerstvě na trůnu) dobyli Efesos a možná též Samos (?). 

Král Antigonos během svého athénského pobytu zdatně popíjel, pořádal hostiny a vyhledával společnost jinak velmi zdrženlivého filosofa Zénóna Kitijského, kterého obdivoval, srov. rok 260. Mezi královými oblíbenci byl Démétrios z Faléru, syn Fanostratův, vnuk filosofa a Kassandrova guvernéra v letech 317 - 307. Poctil ho úřadem thesmotheta, funkcí spíše čestnou v athénské samosprávě, nicméně Démétrios zastával několikrát úřad stratéga a jistě svou "dozorčí" roli plnil. 

Snad t. r. obsadili Aitólové v koalici s Alexandrem II. Épeirským Akarnánii a spolu si ji rozdělili (země byla do této doby opět při Makedonii, srov. rok 294; tento stav trval do roku 233sqq.): severní část připadla molossko-épeirskému králi, jižní Aitólům. Srov. rok 265, kdy Alexandros našel u Akarnánů útočiště před Makedony (!) a osudy Akaránů po roce 239 a 232. 

Aitólové měli v této době již blízko k Ptolemaiovcům, z Aitólů se brzy bude rekrutovat hodně žoldnéřů a kondottiérů ve velitelských funkcích ptolemaiovské armády. • Je možné, že k této události došlo až v letech 253 až 251.

 

Zemřel vládce v Pergamu a okolí Filetairos z Tia (vládl od roku 283, od roku 275 jako autonomní dynasta). Jeho nástupce Eumenés I. (vládl do roku 241) byl synem Filetairova bratra Eumena z Tia se Satyrou. Zřejmě brzy po nástupu k moci porazil Eumenés I. v bitvě u Sard oddíly krále Antiocha I., který pravděpodobně uplatňoval svou nadvládu nad Pergamem, když se Eumenés odklonil od Filetairovy politiky údělného dynasty. Seleukovec jistě královské diadéma pro Attalovce neuznal a Eumenés razil minci s portrétem svého strýce. • Autonomie attalovské dynastie již ale později nebyla Seleukovci zpochybňována, zlom přišel s vládou Attala I. po roce 241, resp. 230, kdy se z plně hellénisovaných Paflagonců stali nejprve velkým spojencem, viz rok 216, pak nepřítelem.

Zřejmě někdy později byl Eumenés, který byl slabé tělesné konstituce a hodně pil, poražen ve válce s Galaty a na útěku z bitvy div že nepadl do zajetí. Platil anatolským Keltům roční tribut, viz rok 241. 

 

Po roce 263 zemřel básník nové komédie Dífilos ze Sinópy. Svého prvního vítězství dosáhl roku 318, zemřel ve Smyrně, pohřben je v Athénách. Jeho díla byla předlohou Plautovi a Terentiovi.

 

Na Sicílii operovaly obě římské konsulské armády. Po svém velkém vítězství nad Kartháginci spojenými se Syrákúsany, místo neznáme, dostal M’. Valerius jako první přízvisko Messala n. Messalla. Po něm Římané obnovili mír s Mámertíny v Messáně, kteří byli do té doby v otázce spojenectví ještě rozpolceni. Rovněž Hierón II. po zrušení krátkého obléhání Syrákús uzavřel s Římany smlouvu o spojenectví na patnáct let a vyplatil jim kontribuci jednoho sta talentů stříbra (viz rok 249). Syrákúsy se pak staly na půl století významným zdrojem proviantu pro římské armády. Vzápětí přistoupilo ke spojenectví s Římany město Alaisa, Tyndaris zůstala kartháginská. • O Mámertínech už není v historii zmínek. Krvaví pučisté z roku 288, viz tam, se zjevně proměnili v občany Messány a ještě na začátku principátu se o Messánských psalo též jako o Mámertínech. Okolí města proslavily odrůdy vína, vina mamertina, která miloval Božský Iulius. 

Z velké části ostrova vyhnali Římané kartháginské posádky, jen v Aigesté/Segestě ji obyvatelé sami povraždili a připojili se ke spojenectví s Římem, neboť se pokládali stejně jako Římané za Aineiovy potomky. Na podzim se oba konsulové stáhli do Rhégia. Kartháginci shromažďovali lodi na Sardínii, aby předešli Římany před invasí na ostrov, najímali mužstvo mezi Ligury, Kelty a Keltibéry a shromažďovali žoldnéře v Akragantu, viz rok následující. 

Při dobytí Katany se Římanům mimo jiné dostaly do rukou místní sluneční hodiny, které pak jako kořist M'. Valerius instaloval v Římě (dal též na postranní zeď Hostiliovy kurie, kde zasedal senát, freskou zvěčnit své vítězství před Messánou: umělec se jmenoval Theodotos). Vůbec první římské sluneční hodiny zřídil prý konsul L. Papirius Cursor roku 293. Katanské hodiny na římskou zeměpisnou polohu nastavili až o století později censoři roku 164 Q. Marcius Phillipus a L. Aemilius Paullus. • Sama Katané byla vyvrácena, obnovena byla až Augustem.

Census napočítal v Římě 282 234 občany.

 

************************************************************

262.

Ol. 129, 3

50 SE

 

(Kleomachos) | (Arrheneidés) 

a. u. c. 492

L. Postumius Megallus a Q. Mamilius Vitulus

************************************************************

T. r. nebo roku předešlého (viz tam) se Antigonovi II. Gonatovi vzdaly Athény. V Chremónidově válce následovala bitva u Kóu poblíž neznámé lokality jménem Leukolla, v níž Gonatás osobně řídil svou flotilu a rozhodně porazil loďstvo Filadelfovo pod vrchním velením Patroklovým (?). Zastavil tak ptolemaiovskou expansi v Egeidě (srov. rok 253) a svou velitelskou trojřadku Antigonos pak zasvětil Apollónovi. Námořní bitva u Kóu byla tradována jako největší námořní bitva hellénského starého věku, ale žádné počty známy nejsou.

Ve stejné souvislosti hovoří prameny o bitvě u Andru, která snad byla vybojována až během jiné války (viz rok 245).• Je však možné, že se jedná o jednu a tutéž námořní bitvu. Lze totiž zaměnit ostrov Kós s jiným menším ostrovem u Andru, Keem (v rukopisech lze tedy předpokládat záměnu Kós a Keós). Všechny události Chremónidovy války můžeme zařazovat pouze hypotheticky (srov. rok 267 a 265).

 

Na Sicílii oblehli Římané v létě s oběma konsulskými armádami kartháginského spojence Akragás, hlavní základnu Púnů v té době na ostrově. Obranu padesátitisícového města řídil Hannibal, syn Geskónův. Obléhání trvalo půl roku či snad déle. Hannónovi, synovi Hannibalovu, druhému z velitelů na ostrově, poslali z Karthága posily do Hérákleie Mínójské, kde měl základnu. Jeho armáda čítala c. třicet n. až padesát tisíc mužů pěchoty, šest tisíc jezdců a k tomu šedesát slonů (možná to byla jejich púnská bojová premiera), tedy přesila na římskými čtyřmi legiemi po pěti tisících mužích, počty spojenců neznáme, srov. ale celkové římské ztráty za tohoto tažení. Hannón dobyl Herbéssos, odkud se Římanům dostavalo menáže, a dostal je tak mezi sebe a obléhané Púny s Akragantu. Proviantní nouzi Římanů v rozhodujícím okamžiku vyřešil Hierón Syrákúský. Před městem proti sobě ležely obě armády dva měsíce, než došlo na rozhodující bitvu, v níž Hannónova armáda podlehla a vojáci se zachránili do Hérákleie

Osm slonů Římané v bitvě zabili, 33 zranili, nicméně římské ztráty byly veliké: o život během bojů t. r. padlo třicet tisíc mužů pěchoty a 1500 jezdců, zatímco Púnů pouze čtyři tisíce pěších, dvě stě jezdců a čtyři tisíce vojáků bylo Římany zajato. Hannón byl pak doma potrestán za špatné vedení války pokutou šesti tisíc zlaťáků a zbavili ho občanských práv (obvykle adekvátním trestem neúspěšných púnských vojevůdců bylo ukřižování).

Kartháginci se stáhli do pevností na ostrově. Jedné noci, možná bezprostředně po bitvě pod hradbami Akragantu, z obleženého města unikl Hannibal se svými muži a druhého dne Římané město bez odporu obsadili, vyplenili a obyvatele v počtu 25 tisíc zotročili. Na zimu se Římané vrátili do Messány. Událost může, to podle měsíců obléhání, spadat už do začátku roku 261.

Římané zahájili výstavbu své první námořní flotily, srov. rok 264. Znalosti získali pravděpodobně v Tarentu, kde zabavili roku 272 jeho flotilu, a s velkou pravděpodobností od syrákúských inženýrů. Svých prvních sto pětiřadek/quiqueremis, řec. pentérés, prý postavili za šedesát dnů, masově najímali veslaře. Později se zmocnili rychlé pentéry Karthágince Hannóna, která se stala vzorem pro římskou pátou flotilu první púnské války. • Byla založena kolonie Aesernia/dn. Isernia v regionu Molise.

Decimus Iunius Brutus pořádal na počest svého zesnulého otce na Dobytčím trhu/forum boarium první gladiátorské zápasy v Římě (bývá datováno do roku 264). Lze se domnívat, že mužstvo pro krvavou podívanou poskytly vyvrácené Volsinie, viz rok 264. Původně etruský zvyk se do Říma dostal přes Kampánii a krvavé souboje na život a na smrt si Římané rychle a hluboce oblíbili: roku 122 pořádal první veřejné gladiátorské hry C. Sempronius Gracchus (munus gladiatorium; o hellénském světu srov. rok 100).

Zákaz odsuzovat k zápasům v circu vydal monotheistický císař Valentinianus I. (vládl v létech 364 až 375 n. l.). Gladiátorské školy zakázal Honorius (395 až 423) roku 399, zápasy vůbec roku 404 n. l.

 

************************************************************

261.

Ol. 129, 4

51 SE

 

(Antipatros II.) | [...]sinos 

a. u. c. 493

L. Valerius Flaccus a T. Otacilius Crassus

************************************************************

Zřejmě na jaře uzavřeli králové Antigonos II. Gonatás a Ptolemaios II. Filadelfos mír či spíše příměří (srov. rok 253). Ptolemaios II. byl vytlačen z pevninské Hellady, zjevně opustil své spartské spojence, viz rok následující, a jinde potvrzen status quo. Tak skončila Chremónidova válka (trvala od roku 267; o možném řazení událostí viz rok 267 a 262). O ztrátě ostrovů na jedno století viz rok 167.

Mír s Gonatou musel Ptolemaios uzavřít proto, že mu vypukla nová válka s Antiochem I., tzv. druhá válka syrská (trvala do roku 253). Jsme o ní velmi nedostatečně informováni a stejně jako u Chremónidovy války neznáme dobu ani rozsah akcí. Válka vypukla snad proto, že do egyptských rukou padl Efesos. Filadelfos zde jmenoval velitelem posádky svého levobočka Ptolemaia, který ve městě vládl se svou družkou, hetairou Eirénou, autonomně (pravděpodobně do roku 255, viz tam). Je možné, že Antiochovy operace začaly nenadálým útokem na Damaskos vedeným přes syrskou poušť, jehož ptolemaiovským stratégem byl Dión, srov. rok 242, a jeho obsazením. 

Na ptolemaiovské straně setrval též Mílétos, kde pravděpodobně nějaký čas kotvila ptolemaiovská flotila pod nauarchem Kallikratem Samským; srov. rok 272. Nicméně zřejmě v tomto roce zavraždil v Mílétu jistý Tímarchos z Aitólie velitele ptolemaiovské posádky Charmada a prohlásil se samovládcem (vládl rovněž asi do roku 255). • Potomci tohoto Tímarcha, bratři Hérákleidés a Tímarchos, se stali o sto let později usurpátory královského titulu v seleukovské Médii (srov. rok 161). Podle jiného rukopisného čtení v díle Sex. Iulia Frontina o válečných lstech zavraždil Aitól Tímarchos Charmada v Thrákii, vzal si jeho plášť a přilbu, vydával se za Makedonce a zmocnil se tak přístavu Sané. Souvislosti ovšem v tomto případě jasné nejsou. 

Ve druhé válce syrské zůstal Antigonos II. Gonatás neutrální a Seleukovci bojovali osamoceni. Na ptolemaiovské straně stáli:

Magás, král v Kýréně, který v první válce syrské stál na seleukovské straně (do roku 258, viz níže),

• oslabený spolek Peloponnésanů v čele se Spartou,

některá iónská města,

Eumenés I. Pergamský a

Diodotos I. Bakterský (od roku 256, viz tam).

 

Dne 16. ajjaru roku 51 SE/2. června zemřel král Antiochos I. Sótér (c. 63 n. 64; vládl od roku 281), Babylónci zvaný Velký král/šarru rabû. S královnou Stratoníkou I. měl syna Seleuka (zavražděn otcem roku 268), Antiocha II. a dcery Apamu II., Stratoníku II. a Láodiku. Nástupcem na seleukovském trůnu se stal jeho syn a spoluvládce Antiochos II. (25), později zvaný Theos/Bůh (viz rok 255; vládl do roku 246, po celou dobu bez spoluvládce). Vládu nad interními záležitostmi říše přenechal ministrům Themisónovi a Aristovi, sourozencům z Kypru, jimž plně důvěřoval, a sám prý Bůh celé noci propíjel a přes den spal.

Válka s Ptolemaiem II. pokračovala v nezměněných intencích i za Antiocha II. Po smrti Antiocha Sótéra uzavřel mír s Filadelfem král Magás a slíbil mu svou jedinou dceru Bereníku II. (viz následující rok). Třebaže se v tomto okamžiku válčilo vlastně všude ve Středomoří a později dokonce v Íránu, kartháginsko-římská válka s konfliktem ve východním Středomoří evidentně nijak nesouvisela (srov. rok 245).

Římané a víceméně také Kartháginci kromě svých mateřských obcí udržovali diplomatické styky s východem v daném okamžiku velmi vzácně, oficiálně pouze s Ptolemaiem II. (srov. rok 275 a 272).

 

V bojích první války púnské obsadili na Sicílii Kartháginci Kamarínu a Hennu. Novým velitelem na ostrově byl jmenován namísto odsouzeného Hannóna Hamilkar Barkas, který vyslal Hannibala s flotilou, aby plenil italské pobřeží. Římané však měli všude stráže, neboť s útoky počítali. Hamilkar se úskočně zbavil čtyř tisíc keltských žoldnéřů, kteří nedostali zaplacenou plnou mzdu a bouřili se. Poslal je dobýt několik sicilských městeček kontrolovaných Římany s tím, že je mohou vyplenit. Zároveň však o cestě Keltů informoval konsula T. Otacilia a Římané je při velkých vlastních ztrátách pobili. Když se konsulové vrátili ze Sicílie, dal Hamilkar znovu plenit italské pobřeží a zmocnil se několika sicilských měst.

 

************************************************************

260.

Ol. 130, 1

Filínos z Kóu (podruhé)

52 SE

 

(Arrheneidés) | (Filostratos I.) 

a. u. c. 494

C. Duilius či Duellius a Cn. Cornelius Scipio Asina I.

************************************************************

V boji s promakedonským megalopolským tyrannem Aristodámem, v jedné z bitev války megalopolsko-lakedaimonské (trvala od roku 265), padl spartský král Akrotatos, syn Area I. (vládl od roku 265). Nástupcem se stal formálně Akrotatův syn s Chílónidou Areus II., který se prý narodil těsně před bitvou a který se měl dožít jen osmi let věku (viz rok 252). Válka Sparťanů s Antigonem II. pokračovala i bez ptolemaiovské podpory (viz předešlý rok).

 

Ve druhé válce syrské se fronta rozšířila do Evropy a Antiochos II. obsadil město Kypsely v Thrákii, dosud pod ptolemaiovskou kontrolou (srov. rok 255). Dosáhl toho prý bez boje, když pod hradbami všem na očích vyznamenal thrácké vůdce Tiria a Dromichaita zlatými řetězy a drahými zbraněmi. Kypselští zlákáni vidinou stejného bohatství, budou-li sloužit Seleukovci, uzavřeli s Antiochem spojenectví. 

Zřejmě v téže době bojoval Ptolemaios II. proti Nabatajským Arabům ve snaze uzmout jim podíl na dálkovém obchod s kadidlem. Při námořních operacích v Rudém moři měl úspěch, ale na souši se Arabové dokázali udržet (o Sabajích a jejich monopolní produkci a obchodu kadidlem viz rok 600 a 400).

Pravděpodobně tohoto roku se zasnoubil Filadelfův syn Ptolemaios (III.) Euergetés s Bereníkou (II.), dcerou Magovou, dědičkou v Kýréně (viz předešlý rok a roky 258 a 236).

 

V Athénách zemřel snad t. r. za archonta Arrheneida dobrovolnou hladovku filosof Zénón z Kitia, syn Mnáseův (narozený snad roku 332). Podle usnesení lidu z 21. maimaktériónu/c. prosinec 260 (to za předpokladu, že Arrheneidés byl epónymním archontem pro athénský rok 260/59; bývá jeho úřad kladen též do roku 263, popř. 262) se dostalo filosofovi na státní náklady zlatého věnce, náhrobku ve čtvrti Kerameikos a stél s textem usnesení v Akadémii a Lykeiu (sic). O pocty se postaral na výslovné přání Antigona Gonaty, který byl velký Zénónův příznivec, králův vyslanec v Athénách Thrasón; zemřel tedy Zénón zjevně až po Makedonově vítězství ve válce, viz rok 263sq. 

Zénónovým nástupcem ve vedení stoy se stal jeho žák Kleanthés z Assu, který byl scholarchem do roku c. 232. • Mezi další Zénónovy žáky patřili Aristón z Chiu, Hérillos z Karchédonu/Karthága, Dionýsios z Hérákleie zvaný Automolos neboli Přeběhlík (několikrát vystřídal scholarchy a školy). Stoá zpočátku lákala hodně Nehellénů: vždyť i její zakladatel byl podle všeho rodilým Foiníčanem.

Zemřel Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, který se narodil kolem roku 325 a od roku 284 byl knihovníkem-bibliothekářem v Alexandrii. Po něm byl třetím knihovníkem Múseia Kallimachos z Kýrény (do roku 246).

Kolem t. r. též zemřeli:

Euémeros z Messány (narozen kolem roku 340), kdysi ve službách krále Kassandra, autor utopického cestopisu a theorie o vzniku bohů z proslulých lidí, tzv. euhémerismu,

alexandrijský literát Theokritos ze Syrákús (narozen kolem roku 300) a

Tímaios z Tauromenia, historik, který mj. zavedl datování podle olympiád; narodil se kolem roku 356, zemřel v Athénách.

 

Na Sicílii dal Hamilkar, velitel Kartháginců, vybudovat přístav Eryku Drepanon či Drepana a tam také všechny obyvatele Eryka přestěhoval. Eryx srovnal se zemí, aby se případně nestal římskou základnou v púnských zádech.

Římané spustili na vodu svou první válečnou flotilu (viz rok 262). K Sicílii se vypravilo sto dvacet lodí a její velitel, konsul Cn. Cornelius Scipio, neplánovaně podnikl výpravu proti Lipaře, kam se dal vylákat Púny. Když se vylodil, jeho lodi byly před přístavem obklíčeny dvaceti kartháginskými. Jejich velitel, v hellénských pramenech zvaný Boódés, Cornelia Scipiona s jeho tribuny vylákal k jednáním na palubu púnské trojřadky: zajatce pak poslal do Karthága. Římané přišli o všech sedmnáct lodí s posádkou (podle jiné verse osádky římských lodí utekly na pevninu a Římané se v obklíčení vzdali).

Spíše než vojenskou ztrátou je událost známa osudem konsulovým. Za svou prostoduchost dostal v Římě přizvisko Asina/"Oslice", viz však jiné, stejně podivné vysvětlení v indexu s. v. Nicméně dostal ještě jednu šanci: konsulem se stal roku 254, zřejmě krátce po propuštění ze zajetí, a na Sicílii pak slavil válečné úspěchy, viz tam.

Po Lipaře se Hamilkar vypravil proti Segestě a Římany pod vojenským tribunem C. Caeciliem před městem porazil, města se ale nezmocnil. Krátce nato v létě vyplul druhý konsul C. Duilius se svým loďstvem vybaveným háky k uchycení nepřátelského plavidla k boji zblízka, aby Římané mohli přenést techniku pozemního boje na moře. Prý na to přišel osobně Duilius: "excogitavit manus ferreas/vymyslel železné ruce". Nejprve Římané neočekávaně natrefili na padesát lodí Hannibalových a ten se ztrátami a sám se štěstím unikl. O něco později u Mýl/Mýlai porazil VC. Duilius kartháginské loďstvo o 130 plavidlech pod Hannibalem, tím, který měl právě štěstí a tím, jenž před dvěma roky unikl z Akragantu: první římské vítězství ve velké námořní bitvě.

Kartháginci přišli o deset tisíc mužů a padesát lodí i s velitelskou heptérou, která před lety patřila Pyrrhovi; Hannibal však z ní zázračně unikl do Panormu a doma pak jen těsně ušel popravě. Duilius po bitvě s pěchotou táhl k Segestě, kterou zbavil púnského obležení, dobyl nedalekou Makellu a s koncem léta se vrátil do Říma. Po jeho odchodu Hamilkar přes zimu dobyl na Římanech hodně měst a jeho ofensivu zastavil až konsul následujícího roku C. Florus.

Vítěz dal na římském Foru lodní zobce/rostra upevnit na sloup (tzv. Duiliův sloup, columna rostrata) a ten opatřit starolatinským nápisem: „in altod marid pugnandod cepet/zmocnil se v boji na širém moři.“ Na jiném nápisu se pochlubil, že byl "prvním z Římanů, který obdaroval občany z námořní kořisti a prvním, který vedl v triumfu svobodné Karthágince". Také pak měl jako "civilista" ve zvyku chodívat z hostin večer v doprovodu voskových pochodní, pištců a kitharistů, asi aby všichni slyšeli, který to slavný muž se vrací domů.  

 

V Indii ve válce, která vypukla minulý rok, dobyl a zničil maurijský král Magadhy Ašóka (vládl od roku 273 n. 269) říši Kalingu na území dnešní Uríši/angl. Odisha. V rozhodující bitvě na řece Daja v Uríše s rádžou Amanthou Padmanabhanem údajně padlo na 150 tisíc vojáků Kalingy a sto tisíc Magadhských. Tím se Ašóka stal pánem prakticky celého subkontinentu (srov. rok 273)Jeho předbuddhistické období vlády bylo velmi kruté. V bojích o trůn prý povraždil 99 svých (nevlastních) bratrů a v dochovaných nápisech se chlubí, že po dobytí Kalingy deportoval na 150 tisíc lidí, dal pozabíjet na sto tisíc jiných a mnoho dalších zemřelo v důsledku války ve vypleněné a zničené zemi.

Pak se mu to v hlavě rozleželo, rok 259 strávil cestováním po poutních místech buddhismu na severu Indie a s návratem do Pátaliputry definitivně přijal buddhismus, ideologii přemožené říše, s nímž se seznamoval již před kalingskou válkou. Přestoupil do druhého extrému a odstartoval velkolepou misionářskou činnost, ojedinělou pro starý věk. Po celé říši dal vytesávat oslavné a výchovné nápisy ke správnému chování a dobré správě říše.

Zhruba z této doby pochází též Ašókův řecko-aramejský nápis z Alexandreie v Arachósii/dn. Kandaháru, buddhistický edikt. Ašóka nyní zakazoval mimo jiné praxi lidských obětí, i zabíjení zvířat na lovu, pojídání masa a nabízel a obstarával léčivé rostliny panovníkům sousedních zemí. Hlásal odpuštění a velkorysost, ale Kalinze nezávislost nevrátil a ani nedovolil, aby se vyhnanci směli vrátit domů; o zhroucení říše Maurjů a obnově samostatné Kalingy viz rok 185. 

Tehdejší indický svět byl o Středomoří, zdá se, dobře informovaný. Ašóka se ve svých ediktech zmiňuje o soudobých panovnících na západ od svých hranic, o Antiochovi II. (sanskrt: Amtijoko), Ptolemaiovi II. (Turamaje), Antigonovi II. (Amtikini), Magovi Kýrénském (Maka) a o Alexandrovi II. Épeirském (Alikasudaro). Ke všem poslal vyslance-misionáře buddhismu, stejně jako na Cejlon a do Číny. Zda a s jakým výsledkem byli poslové přijati, nevíme, ale stopy buddhismu v hellénismu nepochybně spatřit lze. • Ašókovy nápisy jsou nejstarší datovatelné nápisy indického subkontinentu. Mezi nejstarší buddhistické památky patří komplex stúp a chrámů v Sánčí/Sanchi ve státu Madhjapradéš. 

 

V Číně porazil vojevůdce Po Čchi/Bo Qi ze státu Čchin/Qin město Šang-tang, dnešní Lu-an-fu v provincii Šan-si, a stát Čao/Zhao: město patřilo předtím státu Chan/Han, který je ztratil ve prospěch Čchinu, ale měšťané chtěli k Čao: Čchinové povraždili na čtyřicet tisíc obyvatel Šang-tangu.