Mod (2)

 

Dobré obutí

Pod perským vlivem dorazily do Hellady boty uzavřené, holínky, které ale používali převážně jen vojáci, nebo lovci, řidčeji poutníci. Holínky z měkké kůže, kothurny, dostaly později vysoké podpatky, které zvyšovaly postavu. Nejstarší kožené „boty“ se podle sešlapanosti kůstek prstů na nohách odhadují do doby před kolem 45 tisíci roky. Nalezené kožené "boty" nejstarší jsou z doby kolem 3650-3380 (jeskyně Areni v Armenii, viz také rok 4000): nalezena pravá bota s koženým šněrováním o velikosti 24,5 centimetrů, "model", jaký se nosil například v Irsku ještě do roku asi 1950.

Kothurny se vedle chitónu staly součástí divadelních rekvisit tragických herců. Znakem herců komédií byl naopak měkký střevíc soccus, Římany nenošený kromě žen a homosexuálů, Hellény oblíbený jako synchis/sykchis. Po celý starověk však trval názor, že noha je nejkrásnější bosá. Nicméně obchodníci a vojáci sloužící na severních hranicích si zřejmě v zimě na nohy navlékali jakési ponožky.

Prostitutky chodily na vysokých podpatcích a je popsáno, že si dávaly na ně vyrývat nápis Sequere me, Následuj mne! který by byl vidět v prachu.
Valchářství podle starých prý vynašel Níkiás z Megar a s obuvnictvím prý přišel Tycheios z Boiótie. Podle otlačků kůstek prstů na noze u ostatků jedinců z doby kolem 40 tisíc př. n. l. se někteří prehistorici domnívají, že již tehdy nosili lidé pevnou obuv.

V ruinách římského tábora Vindolanda při Hadriánově valu na severu Anglie, slavném popsanými vindolandskými dřevěnými deskami (viz pod epistolografie), byly nalezeny mimo jiné zbytky čtyř tisíc bot z prvního až čtvrtého století n. l. V místech, kde stávala obydlí prostých vojáků, byly zbytky onošených prostých bot, velitelé a jejich děti nosívali obuv nákladnější a dětská kopírovala otcovu včetně železných cvoků. Jak se jednotlivé modely lišily, pokud vůbec, nevíme. Athénský vojevůdce a kondotier Ífikratés nějakou sandálovou, asi vojenskou, obuv/hypodéma vynalezl. Kromě toho, že se jmenovaly boty ífikratovky/ífikratides, o nich nevíme nic. Stejně jsme na tom se sparťanskými botami lakónikai/lakónky.  

Ve vnitřku mramorových paláců a dalších architektonických nádher i v nejteplejším létu vládl chládek. I ti nejmocnější ze starých Evropanů ovšem v podobném prostředí pobývali vzácně, a proto neměli potíže s kloubovými chorobami nebo se záněty čelních dutin jako např. v Assyrii.

Pozůstatky tří assyrských královen z osmého století (viz heslo Mesopotamie) dokazují, jak přísně uklizeny žily za cihlovými zdmi harému v nitru královského paláce v Kalchu: mesopotamské paláce byly v létě chladivé, v zimě asi zoufale studené a vlhké. Po smrti se tepla dočkaly: těla byla při pohřbu na několik hodin zahřáta na 150 až 250 °C a takto restována vydržela dodnes.

Odvěká fintivost

Šperkařství, jehož znalost přišla do Hellady z několika míst Orientu naráz, dosáhlo u Hellénů jednoho ze svých historických uměleckých vrcholů. Jako nejstarší „šperky“ lze interpretovat „perly“ z pštrosích vajec ze Sahary z doby kolem 200 tisíc př. n. l. Z doby kolem 100 tisíc jsou z Alžírska a Palestiny provrtané ulity a z doby kolem 75 tisíc okrem omalovaná ulita z Jižní Afriky.

Šperky z doby mykénské byly na šest století bez následovníků, protože „doba temna“ na ně neměla. Teprve z konce sedmého a ze začátku šestého století pocházejí nálezy „ostrovních“ šperků z Mélu, kopie foiníckých a egyptských originálů, a od c. 550 začala šperkařská výroba na Samu (včetně pečetidel: c. 500 rytci pečetí Epimenés a Semón).

Sochař Theodóros je též znám jako řezbář drahokamů: jeden jeho prsten vstoupil do dějin literatury v Hérodotově podání o rybě a osudu Polykratově. Na Chiu koncem 5. století proslul řezbář gem Dexamenés (jehož některá dílka se dochovala).

Muži i ženy používali na šatech spínací jehlice a spony, i muži nosili pod orientálním vlivem prsteny, zbohatlíci mnohdy na prstu každé ruky. Jméno tvůrce, mistra šperkařského, bylo vždy vyznačeno (z jedné Menandrovy komédie známe jméno athénského šperkaře Kleostrata). Kroužky v uších nosili Peršané a v hellénském světu to bylo pokládáno za barbarské.

Představu o tom, jak například ovlivnil Egypt hellénistické šperkařství, poskytuje hrob Sathathoriunet, blízké příbuzné krále Senwosreta II. z 19. století. Její šperky nalezené roku 1914 v pohřební komoře v komplexu pyramid v Láhúnu, jsou nejlépe dochovanými šperky z Egypta.

Náušnice, náhrdelníky a náramky nosili u Hellénů pouze ženy. Teprve od hellénismu jsou šperky rozšířenější a z vzácnějších materiálů. Xenofón se v Anabasi vysmívá jednomu z boiótských žoldnéřů jménem Apollónidés za to, že má propíchnuty oba ušní lalůčky „jako Lýdové“. Nicméně o Platónovi se tradovalo, že na znamení svého aristokratického původu nosíval v dětství "na znamení vznešenosti v oušku kousek zlata/aurí... puer nóbilitátis ínsígne in auriculó gestávit" (Apuleius). 

Klasická doba se k užívání zlata muži stavěla negativně, Římanům to bylo dlouho odpudivé. Např. první povolil vojákům zlaté spony do šatů teprve císař Auréliánus; stříbrné byly ve druhé polovině třetího století n. l. běžné. Bohaté Římanky dokonce určovaly k hlídání svých šperků sluhy ad margeritás, tj. „k drahokamům“.

Šperky měly své historie a staří autoři často připomínají jejich osud. Tak v případě slavné palmýrské vládkyně Zénobie prameny říkají, že měla náušnice Kleopatry VIII. a její stolovací nádobí a stříbrnou mísu o váze jednoho sta liber. Arab Sardanapallos-Héliogabalos chodil v hedvábí a ověšen šperky. Drahokamy měl i na botách, kameje, řezbářské práce. U Římanů to vzbuzovalo veselí a u žen řetízek na noze byl ještě v raném císařství znamením prostituce.

O drahých kamenech viz také pod ceny. Kameje z vícebarevného sardonyxu s portrétem některé z matron júlsko-klaudijské dynastie se v roce 2004 nabízeli na aukcích za více než 250 tisíc eur. O šperkařství viz také pod zlato.

Původně Římané za republiky ovšem šperky odmítali i u žen a měli zákony na skromné vystupování na veřejnosti. U Hellénů v mateřské Helladě tomu bylo obdobně ještě v dobách hellénistických. Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní: za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. Byla u ní návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“ Známe i jiný přístup. Když po roce 277 rabovali na pozvání několika hellénských států Keltové západ Anatolie, a mimo jiné v okolí Efesu, zamiloval se prý jejich vůdce "brennos" do jisté slečny Démoníky. Slíbila, že mu dá, po čem touží, ale že za to a také za zradu Efesu že bude chtít šperky nošené Kelty. Náčelník tedy nakázal svým lidem, aby Démoníku zaházeli cennostmi, které měli na sobě a děvče se udusilo pod hromadou zlata...  

O prvním šatu utkaného v Římě ze zlata viz rok 49+, o vynálezci technologie viz rok 138. Jakkoli šperkařské výrobky z drahých kovů a kamenů náležely nejexklusivní presentaci mála jedinců, nikdy se ve starém věku nestaly předmětem, který by hlavu státu připravil o krk. To až v novověku, kdy se vášeň francouzské královny Marie-Antoinetty pro šperky stala jedním z momentů, který spustil roku 1791 antimonarchistickou revoluci. Pokladna jejího manžela Ludvíka xvi. zela prázdnotou, jeho říše byla ve špatném stavu a nákladný chod dvora provokoval; král byl guillotinován v lednu 1793, "vdova Capetová", jak ji revolucionáři jmenovali, o devět měsíců později. Její šperky byly vydraženy v listopadu 2018 v aukční síni ženevské pobočky Sotheby's. Za sto položek zaplatili kupci 47 milionů eur (i s dražebním poplatky) a nejvíce za perlový přívěšek 28,1 milionů eur (s poplatky 32 milionů). Za tolik se ještě žádný šperk z korunovaných majetků nedražil.  

Třebaže se jedno s druhým nevylučuje, vztah ke šperkům byl ještě ve čtvrtém století opravdu odměřený. Athéňan Antisthenés, Sókratův posluchač a zakladatel kynické školy, pokud prý spatřil ženu ozdobenou šperky. Šel za ní domů a manžela vyzval, aby mu ukázal koně a zbraň. Měl-li obojí, byl praotec kynismu (sic!) spokojen (že prý ženu ubrání), když ne, doporučil, aby muž prodal šperky.

Zvláštní posici ve šperkařství měly perly dovážené do Středomoří z dnešního Perského/Arabského zálivu a ze zemí kolem Indického oceánu (vedle smaragdů vynikaly perly z Cejlonu). Lásce k perlám a smaragdům propadla manželka šíleného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů. Ovšem Božský Iúlius daroval své milence Servílii za svého konsulátu roku 59 perlu za šest milionů séstertiů, jistě summa rekordní, viz rok 66.  • O nálezech nejstarších přírodních perel viz rok 2540. 

Tvrdívá se, že mužský šperk uvedl do módy rhythm and bluesové generace 60. let minulého století kytarista rockové skupiny The Rolling Stones Brian Jones (zemřel 1969). Podobně se říkávalo, že zpěvačka a herečka Madonna (Madonna Louise Ciccone) zavedla z podia v 90. letech nošení spodního prádla navrch.

Jediný známý smaragdový důl hellénistického a římského světa byl móns Smaragdeus, řec. asi Senskis, v dnešním Wádí Sikajt/Sikít na Rudém moři na egyptsko-súdánské hranici, na křižovatce silnic z Edfú (stará Apollinopolis Magna) k moři a z Koptu do Bereníké. Smaragdy se tu dobývaly od začátku staré říše do roku c. 500 n. l., kdy byla oblast Římany vyklizena. 

Průsvitné diamanty/adamás, proslulé tvrdostí nad ocel, nebyly u starých pravděpodobně příliš v oblibě jako jiné drahé kameny. Rekord z novověku: Šaty s diamantovou krustou měla na sobě roku 2004 irsko-africká zpěvačka Samantha Mumba(ová) při premiéře fantaskního filmu Spiderman II.

Jiným "rekord" zaznamenala v květnu 2012 ženevská pobočka londýnského aukčního domu Sotheby´s. Prodala diamant Le beau Sancy o váze 34,98 karátů (sedm gramů) za osm milionů švýcarských franků. Drahocennost je vystopovatelná do 15. století a roku 1604 diamant koupil francouzský král Henri iv. a daroval své manželce Marii Medicejské. Později prošel panovnickými majetky holandskými, anglickými a o sto let později skončil u pruských Hohenzollernů, kteří ho po třech staletích vydražili. "Malý/krásný" Sancy se stal nejstarším diamantem, který kdy prošel aukčními síněmi. Jeho větší bratr Le (grand) Sancy váží 55,23 karátů, leží v Louvru a má za sebou podobnou historii.

Největší „diamant“ objevili roku 2004 astrologové v souhvězdí Kentaura. Padesát světelných let vzdálená bílá planetka, „bílý trpaslík“ BPM 37093 o průměru čtyř tisíc kilometrů je „matkou všech diamantů“ vážící deset na třiatřicátou karátů, deset miliard bilionů bilionů uhlíku (deset quintiliard karátů, desítka s třiceti třemi nulami). Od amerických objevitelů dostalo těleso ( BPM 37093) jméno Lucy podle skladby Beatles „Lucy in the sky with diamonds“.

Naše Slunce potká takový osud za sedm miliard let: za pět miliard mu dojde „palivo“ a vznikne bílý „trpaslík“. • Jinou pozoruhodnost objevili astronomové roku 2012 v souhvězdí Raka. Planeta "55 Cancri e" vzdálená od Země 41 světelný rok a osmkrát větší je žhavé těleso, jehož odhadem třetinu tvoří diamant.

Mikroskopické diamanty o velikosti 10-60 mikrometrů obklopené zirkoniem, které byly nalezeny roku 2007 v Austrálii, jsou staré 4,252 miliard let a patří do nejstarší geologické éry Země 4,5-4 miliard let, kdy vznikaly nejstarší známé kameny.

V novověku se nejvíce diamantů těží v Rusku. V roce 2009 bylo dobyto ze země na 35 milionů karátů za 2,341 miliard dolarů. Polovina tohoto množství pocházela z Konga a Botswany, více než patnáct milionů karátů z Austrálie a více než deset milionů z Angoly, Kanady a Jižní Afriky.

Největší diamant, který kdy byl nabízen v dražbě, měl 108,83 karáty, ale 21. listopadu 2003 v ženevské pobočce Sotheby's s vyvolávací cenou 10 milionů CHF (= 6,6 milionu eurů a 7,6 mio USD) nenašel kupce. 

Největším vybroušeným diamantem je Great Star of Africa s 530 karáty, s Lesser Star součást britských korunovačních klenotů: vybroušen byl z diamantu Cullinan nalezeného v Jižní Africe roku 1905 o váze 3106 karátů, největšího nalezeného diamantu vůbec. Druhý největší nález učinila vancouverská společnost Lucara Mining Corp. v dolu Karowe v Botswaně v listopadu 2015. Vzácný předmět vážil 1111 karátů a v únoru následujícího roku byl pojmenován Naše světlo, v jazyku setswana Lesedi lo rona. První synthetické diamanty byly vyrobeny 17. listopadu 1959.

Nefrit v antickém starověku pocházel obvykle z hindúkušských nalezišť na severovýchodu Afghánistánu nebo z Tárímské pánve (srov. pod Tocharové), rubíny a smaragdy (asi ze sanskr. marakatam či z akkad. barraqtu, lesklý kámen, hebr. bareqet) a lapis lazuli přicházely z téže oblasti nebo z Indie a Cejlonu.

Zřejmě jediným vydatným nalezištěm pro modrý lapis lazuli je horní tok Óxu/Amudarji a okolí řeky Kokča, jejího přítoku v Badachšánu na afghánské straně, která je také zlatonosná. Čínský svět zásobovalo lapidem lazuli zřejmě naleziště u tibetského města Ghiramda, novověká Gyimda, dvě stě kilometrů sv. od Lhasy. Lapis lazuli zůstal mezi cennostmi i moderních věků. Kilogram afghánského se ho na místě v roce 2016 prodával za dva tisíce dolarů. Vytěžilo se ho denně na dvacet tun. Ovšem po silné ilegální těžbě (údajně na 570 místech) jeho cena roku 2019 padla na dvacet dolarů za kilogram (agentura TOLO v červenci 2019). Největším dolem v afghánském Badachšánu je Sar-i-Sang v okresu Kerán wa Mandžán a obchod s ním dokonale ovládali talibové a nikoli kábulská vláda. V rámci mezinárodního hospodářského projektu na pozdvižení obchodu se Střední Asií začala v prosinci 2018 fungovat mezinárodní silniční doprava mezi Západním Afghánistánem a Tureckem po trase zvané Lapis Lazuli Corridor. Kamiony dopravují afghánské zboží přes Turkmenistán, vody Kaspiku do Ázerbájdžánu a Gruzii přes Anatolii do Istanbulu. 

Líčení žen nebylo obvykle tak křiklavé jako v dobách moderních, ale patřilo k módním věcem vždy vyžadovaným. Móda líčení je od Nilu a z Meziříčí, kde si oči, obočí a tváře malovali tradičně i muži. Zmalovaný foinícký obchodník a perský velmož byl pro klasického Hellény symbolem odpornosti, stejně jako po staletích navonění Helléni ze Seleukidy nebo Alexandreie pro Římany.

Klasičtí i hellénističtí muži se nelíčili a tímto pro ně perským zvykem opovrhovali. Klearchos, filosoficky a řečnicky vzdělaný samovládce v Pontské Hérákleji, nicméně prý arogantní a krvelačný, se vydával za Diova syna a obličej si líčil na mnoho způsobů podle toho, jak chtěl zapůsobit: od zářící tváře po zachmuřenost. Stejně tak šatil. Nicméně byl prvním z tyrannů, který založil státní knihovnu.

Hellénky užívaly k líčení obličeje běloby, psimythion (roku 2003 nalezena krabička bílého krému šest centimetrů tlustá a pět centimetrů vysoká z první poloviny 1. st. až poloviny 2. století n. l. při vykopávkách v Londýně) neboli lat. mélinum (sc. pigmentum, "pocházející z Mélu"), dále rumělky, miltos, nebo kořene byliny Anchusa tinctoria, pilát barvířský, řec. enchúsa.

Oči zdůrazňovaly nejlogičtějším líčidlem, černidlem ze sazí, melan, asbolos, k podmalování očí používaly červenavého barviva andreikelon, tedy „podobající se člověku“ (o podmalovávání očí Héliogabalem-Sardanapallem viz pod sex).

Rty si barvily rumělkovou pastou Egypťanky i Egypťané, stejně jako celý Orient. V klasickém hellénském světě malovaní rtů náleželo po orientálním vzoru jen hetairám. Totéž platilo pro Římanky, nikoli však v císařské době. Prostitutky si červenaly purpurem prsní bradavky a jasně červenou hennou barvily klín. K tomu nasazovaly blond paruky, protože Germánky byly "in".

Ve všech dobách „letěla“ jasně červená; o paruce na hlavě nemocné Stratoníky I. viz rok 274. Rtěnku starý svět nevymyslel. V březnu roku 1883 představil jistý pařížský voňavkář na světové výstavě v Amsterdamu první „rtěnku“ z jeleního loje, ricinového oleje a včelího vosku zabalenou do hedvábného papíru.

Bílá svítí

Bílá pleť byla vždy pokládána za znak vznešenosti a vyhlášený výstředník Aristotelés poznamenal, že je také znakem člověka dychtícího po rozkoších. Londýnský nález pleťového krému se skládal ze čtyřiceti procent ze zvířecího tuku, ze stejného dílu škrobu (užívaného dodnes v krémech a pudrech) a z kysličníku zinku dávajícího tváři bělobu.

Móda „chytání bronzu“ se v evropské populaci severně od Alp rozmohla až ve druhé polovině 20. století a jakoby ze solidarity s nebílými ethniky (jejichž ženy, Asiatky i Afričanky, ovšem v kosmetice dávají přednost světlým odstínům). Ochranný krém Niveu vymyslel roku 1911 v Hamburku slezský lékárník Oscar Troplowitz, majitel firmy Beiersdorf AG.

U Sparťanů mělo opálení z pobytu na slunci jiný význam. Král Agésiláos ukazoval roku 395 svým vojákům zajaté Peršany nahé, aby opovrhovali jejich bílými těly – oblečení Peršané působili jinak na Hellény autoritativně. Naopak Gelón Syrákúský roku 480 dal svléknout donaha zajaté Karthágince, a to ještě ty s nejtemnější pletí a z pomocných sborů, a ukazoval je svým lidem, jak jsou Púnové opovrženíhodní.

Tetování také nebylo u Hellénů ani Římanů rozšířené. Oblíbené ale bylo u thráckých žen a hlavně Skythek, viz o tom pod kulinářství a mumifikace. Podle pověsti se svobodné Thrákyně musely dávat tetovat (tj. bodat do svého těla) za trest v upomínku na to, že kdysi ubodali Orfea, který si po smrti své Eurydiky již žen nevšímal a miloval chlapce a muže. Zatímco u Thráků patřilo tetování k výsadě svobodných, u Getů to bylo znakem otrockým. Předislámští arabští beduíni dávali tetovat své ženy, což se udrželo ve vnitřní Arábii místy do moderních časů.

Voňavý svět

Parfémů z přírodních zdrojů nebylo v klasické antice užíváno v takovém rozsahu jako dnes, ale pouze nejmajetnějšími vrstvami. Byly znamením přepychu, řec. habrosyné, lat. lúxus. Již na přelomu 3. a 2. století, alespoň v latinských překladech hellénských komédií (Plautus), chodí zamilovaní starší muži za voňavkáři a mastičkáři/myropóla, obchod se jmenoval myropólion/-ium, parfumerie a apatyka v jednom. Druhy parfémů a mastí vypočetl ve své poslední, patnácté knize Deipnosofistů Athénaios z Naukrátidy. 

Proslulý výrobou parfémů byl Efesos, kde vynalezl jinak neznámý Megallos vonnou mast nazvanou po něm megalleion (sc. myron). Slávu Efesu v hellénismu převzala Alexandreia, a to zásluhou královen Arsinoy II. a Bereníky II. V Bereníčině éře se nejjemnější růžový olej extrahoval v Kýréně. V Adramyttiu vyráběly výtažky z vinných listů kvality průměrné, ale Stratoníké, manželka Eumena II. dosáhla kvality excelentní.

V italském světě proslula voňavkářstvím kampánská Capua a její čvrť kolem ulice Séplasia plné lékárníky a výrobci parfémů. Odtud se italským mastičkářům obecně říkalo séplasiárií/myropóles, jejich obchůdkům séplasium. V hellénském světě bylo podobné pantopóleiu, obchodník byl pantopólés, něco jako hokynář, koloniál, obchodník na bazaru.

Ve vlastním Římě měli parfumeristé svá prodejní místa na Svaté ulici, jak by mohl naznačit pamětní nápis z Ithaky z 1. října 35, kde v ten den byl jistý "Epaphrodítus, Noví unguentárius, dé Sacrá viá hic fuit". Co tam Novákův mastičkář dělal, nevíme, ale mohl (?) patřit do doprovodu Octavie, sestry Octavianovy a manželky tehdy ještě Antoniovy, na cestě do Athén.

Z Domitiánovy éry známe i jméno jednoho ze slavných výrobců voňavek: Cosmus/Kosmos, "Šperk", asi jméno umělecké. Technologie jejich výroby přišla z Indie. Nejstarší evropská výrobna voňavek a mastí byla objevena roku 2005 na Kypru z doby kolem roku 2000 nebo mladší. V lokalitě, která zanikla zřejmě za zemětřesení, byl nalezen lis na olivy, bronzové nástroje, vinný sklep a podle zbytků v desítkách hliněných nádobách dvanáct různých parfémů, např. esence vavřínu, skořice a myrty smíšené s olivovým olejem. Listů vavřínu/laurus vedle pryskyřice pistácie/mastiché užívaly ženy, aby zahnaly z úst odér z přemíry vína. 

Kosmetikou vynikali Egypťané (v antických dobách Mendés), Mesopotamci a Peršané, do hellénského světa s ní přišli Foiníčané. Výrobou vynikly Délos, Kýzikos, Fasélis, Rhodos a Kypr. Existovala řada lokálních specialit a například o Tarsu poznamenává encyklopedický autor Plínius v 1. století n. l., že se tam vyráběla mast pardalíum, jejíž receptura ale už upadla v zapomnění. V Itálii vynikly kosmetickým průmyslem Neápolis, Capua a Praeneste.

Stěny hrobky krále Semercheta (Horovo jméno), osobním jménem Iri-nečer, též Semsu/Semsem, řec. Semenpsés (c. 3008-2990) byly napuštěny vonnými oleji, že voněla ještě pět tisíc let po králově pohřbu. Olej nebyl pouhou mastnotou. Alexandrijský veršotepec Kallimachos v kultovní básni věnované Apollónovi chválí jeho vlasy promaštěné vonným olejem skapávajícím s účesu jako blahodárný lék všude tam, kam dopadne. Voskové kužely nošené na hlavách a známé od dob Osmnácté dynastie z nástěnných maleb i archeologických nálezů byly podle jedné egyptologické theorie naplněny aromatickými látkami, aby ovoňovaly nositelovo okolí. 

Kosmétiké, umění zkrášlovat, kosmetika, byla od hellénismu průmyslovým odvětvím.

Na konci Nerónovy vlády, tedy roku 68 n. l., dorazila do Říma z Alexandreie zásilka pudru pro císařské gladiátory. Zásypu byla celá loď! Tehdy stál flakon šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénáriů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice. Nerónova manželka Poppaea Sabina cestovala s pěti sty oslicemi, aby jí služebnictvo mohlo chystat pravidelnou kosmetickou lázeň v oslím mléku i mimo Řím; své oblíbené muly dávala "obouvat" do zlatých návleků.

Ovidiovy verše Dé medicámine faciéí féminae, O úpravě ženského obličeje, jsou „úpravami“ hellénistických textů. O plastické či kosmetické chirurgii není z antického světa mnoho zpráv, viz pod lékařství.

Římský šat 

Všeobecně platí totéž, jako u šatstva hellénského. To, co byl pro Hellény chitón, byla pro Římany tunica intima. Byla to jakási spodní košile, v níž bylo ovšem i pracováno a běžně pobíháno. Senátorská tunika byla bílá s rudým širokým pruhem, jezdci používali pruh užší. Přes tuniku bylo navlékáno svrchní roucho, toga, národní oděv Římanů, vlastně prodloužené hellénské hímation.

První oblékání togy bylo součástí obřadu dospívání a togu nesměl nosit otrok ani cizinec. Hellénský svět z římské togy udělal tébennu či tébennos (údajně z témeneion, prý plášť Hérákleovce Témena, srov. pod móda 1). Do pole a na cesty sloužil těžký plášť palúdámentum, řecká chlamys. O speciálním palúdámentu ze zlata viz rok 49+. 

Ženy vyšších vrstev přes tuniku navlékali stolu, kus jemné látky na způsob sukně. Při slavnostních příležitostech si ženy přetahovali přes hlavu pallu, svrchní šat obdobný mužské toze. Římská "podprsenka", spíše prsní pás, se stejně jako u Hellénů jmenovala strophium/strofion nebo lat. mamilláre (fascia, taenia/tainia).

V dobách konce republiky a v císařství pod hellénským vlivem se namísto togy hlavně v širších vrstvách začaly nosit pláště: krátká lacerna, přehoz s kapucí (cucullus) i přes togu a na krku s knoflíkem nebo sponou, pallium, červená paenula s kapucí, které se všechny podobaly chlamydě, a caracalla s kapucí, která přišla z Gallií. Za Domitiána byla „levnější“ lacerna purpurová za deset tisíc séstertiů. A to bylo dost peněz, třetina ročního výnosu menšího statku.

Výběr materiálů se řídil vyhlášeností výrobců. Proslulé bylo plátno z Egypta, slavné tkalcovny plátna byly v babylónských Borsippách. Alexandreia ovládala po celý starověk produkci a obchod textilem, stejně jako měla monopolní postavení ve výrobě papyru a téměř monopolní ve výrobě a obchodu sklem. Nejžádanější průhledné nachové výšivky byly z foiníckého Tyru a Sídónu, vyšívání, vynález prý fryžský, obohatil Attalos II. všíváním zlaté nitě (attalica, pl.).

Jemností a průsvitností vynikaly látky z Tarentu, proslavené mezi Hellény od 4. století. Nejjemnější vlna byla z Mílétu. Nejlevnější látky se dovážely z Mauretánie. Řím si v době vrcholného principátu cenil plášťů vyráběných u gallských Atrebatů (okolí dn. Arrasu), v ápulském Canusiu (dn. Canosa) a na Girbě („africký Tyros, dn. tuniská Džerba).

Bavlněné látky byly tehdy dováženy z Indie, kde je pěstování bavlníku doloženo už v harappské a mohendžodarské kultuře cca. 2300-1600. Hedvábí se sice vyrábělo v Iónii a přímo v Římě (viz), ale zůstalo materiálem nejluxusnějším. Polohedvábné šaty mužské se začátkem třetího století n. l. sice již nosívaly, ale teprve Sardanapallos-Héliogabalos chodil pouze v hedvábí a dovezené asi přímo z Číny (a nedotýkal se látek lněných).

Za Auréliána se vyvažovalo zlatem: libra hedvábí stála libru zlata (jiný údaj: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénáriů): Císař Auréliánus, vládl 270-275, sepsul svou choť Ulpii Sevérínu za to, že chtěla nosit purpurové hedvábí: „Není možné, aby se látka vyvažovala zlatem.“

Ve vlasti hedvábí, tomu bylo jinak. Číňané měli několik druhů hedvábí. Hedvábné šaty z Chu-nanu váží nepatrných 48 gr! Nachové látky byly žádány z Puteol, Tyru, Lakónie a Gaetulie. Látky z tradičních přírodních materiálů přetrvaly do moderních dějin: 16. února 1937 si patentoval Dr. Wallace Hume Carothers z americké chemické firmy Dupont umělé vlákno nylon, poprvé vyrobené 23. května 1934.

Klobouky byly nošeny stejně jako v Helladě. V zimě pak kukla původem z Gallií, cucullus.

Germánské paruky a vyholování 

První holič/tónsor byl prý přiveden do Říma ze Sicílie P. Titiniem Menou roku 300; jeho oficína se jmenovala tónstrína. Holiči nepřistřihovali jen vous a vlasy, stříhali i nehty, dělali manikúru a vytrhávali chloupky. Jako první se prý u Římanů holil denně filhellén P. Cornélius Scípió Áfricánus. Příběh syrákúského samovládce Dionýsia I., který měl takovou nedůvěru ke svému okolí, že dokonce vyučil své dcery holičskému řemeslu, aby neriskoval cizí břitvu, má u Římanů následovníka v osobě príncipa Commoda. Vousy a vlasy si osobně syn filosofa a válečníka M. Antónia upaloval uhlíky, takový měl strach z holiče, srov. rok 190+. 

Dionýsios si také vlasy dával zkracovat žhavými uhlíky, protože nedůvěřoval lidem s nůžkami. V císařském Římě ale móda účesů neznala míry. Je přitom pozoruhodné, že o velké části principů, vládců starého světa, je v pramenech uvedeno, že byli bez vlasů, s lysinami, nebo přímo plešatí.

Holiči i ve starověku zasáhli do dějin, byť omezeně. Ktésibios z Alexandreie ze čtvrti Aspendie, jak psal Athénaios, holič/kúreus, se za Ptolemaia Euergeta II. proslavil jako vynálezce vodních varhan a jeho manželka Tháis jako hráčka na ně. Jeho starší jmenovec kolem roku 250 za Euergeta I. byl onen slavný mechanik, autor vodních a vzduchových čerpadel, hasičské stříkačky, vodních hodin, děla na stlačený vzduch (prý nefungovalo) atd. Žákem tohoto staršího Ktésibia se stal Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o technice, mimo jiné i spisu o sedmi divech světa.

Paruky a příčesky, které hellénské ženy nepoužívaly, v císařském Římě zdomácněly. Vyhledávané byly paruky s plavými vlasy, móda, která do Říma přišla v císařské době od Germánek a Keltek. Blond komplex trápil Římanky tak dokonale již ve starověku, že si zlatily vlasy šafránem!

Muži na tom nebyli o moc lépe, jenom dráže: několik císařů třetího století n. l. si do vlasů sypalo zlatý prach (např. Héliogabalos). Římský ideál nepochybně naplňoval syn M. Aurélia Antónína Commodus. Sice významně během vlády zparchantěl, zato to byl kudrnatý blonďák se zaltým práškem ve vlasech!

V poněkud jiné situaci byl syn L. Septimia Sevéra Caracalla. Byl přes nízký věk téměř holohlavý a nosíval paruky, hlavně když byl mezi vojáky. Když se mu „civilové“ smáli, dokázal být krutý: v září roku 215 n. l. dal armádou zmasakrovat Alexandrijské za to, že se mu vysmívali (jiní tvrdí, že šlo o nějaké náboženské důvody). Tehdy poprvé povstaly masové hroby, do nichž byli lidé vhazováni ještě živí.

Caracalla ovšem jako jeden z prvních hlav státu prováděl národnostní politiku „blíže k provinciím, blíže k lidu“. V Podunají mezi Germány si oblékal šat germánský zdobený stříbrem a na hlavě měl paruku z rusých vlasů. V Makedonii chodil v šatu makedonském s kloboukem a hrál si na Alexandra.

Paruku jakou součást převleku zřejmě popré použil Hannibal v zimě roku 218 a 217 v Popádí. Používal jich několik, neboť si nebyl jist spolehlivostí keltských spojenců. Prý ho v tom nepoznávali ani vlastní lidé.

Problémy s pleší měl C. Iulius Caesar. Božský Iulius byl po většinu života zdravý, ale trápilo ho, když si někdo dělal z jeho mála vlasů legraci. Přetahoval si zbytky vlasů „na přehazovačku“ přes lebku, pečlivě se holil a po těle si dával vytrhávat chloupky. Tato móda mu byla za jeho doby ještě vyčítána, později se vytrhávání chlupů po těle u mužů stalo v lepší společnosti běžné. Prostředkem na vytrhávání a na vyhlazování kůže bylo psílóthron, psílóthrum, a ovšem pinseta/volsella.

V imperiální době módě podléhali též sofisté, lidé věnující vystupování na veřejnosti velkou pozornost (pokud nezastávali kynický způsob života). Ve vyhlášené řečnické škole Polemóna z Láodikeie na Lyku ve Smyrně se o vytrhávání ochlupení dokonce pohádali, viz rok 144+.  

Vyholování a vytrhávání chloupků doporučovala už v dobách peloponnéské války Aristofanova vůdkyně žen Lýsistraté; z mužů tak chodil v té době v Athénách tragický básník Agathón, viz rok 447. Orientální a hellénský zvyk se rozšířil na konci republiky do Říma a stal se módou. Otrok-specialista nad zbavování chlupů se jmenoval álipilus, který kromě pinsety/volsella, vulsella pracoval také s pryskyřičnými obklady apod. Depilovali se i pasivní homosexuálové. O dvoru Filippa II. Makedonského je zaznamenáno, že se tam shromažďovali muži, "krátící si čas odchlupováním a zjemňováním pokožky". Také se prý ve dvou a ve třech milovali. Ovšem o tři století mladší básník P. Ovidius Násó, současník Augustův, ve sbírce veršovaných milostných návodů Umění milovat/Ars amátória nedoporučuje se před děvčaty ukazovat jako až tak velký fintil: "Ale ty si vlasy železem nekruť, ani svá lýtka netři kousavou pemzou." 

Co do délky vlasů byl pravým opakem Božského Iúlia zloduch Neró. Umělec a literát nosil dlouhé nakadeřené vlasy, které za svého uměleckého pobytu v Helladě (provincii tehdy dal svobodu!) nechával spadávat až na záda. Pro Římanů do té doby nebývalá extravagance. Je zajímavé, že móda řeckých šatů, která se u mládeže římské noblesy uchytila za Gaia, za filhelléna Nerona skomírala.

Ponerónovský vladař Galba měl málo vlasů, pakostnici v nohách a na pravém boku měl tak veliký masitý nádor, že ho musel Galba převazovat, aby nevisel. Přitom jeho stejnojmenný otec měl za ženu Lívii Ocellínu, splňující nejextrémnější nároky na ženu: byla velmi zámožná a vyhlášená krásou.

Po zavraždění Galby legionáři nemohl jeho uříznutou hlavu voják uchopit za vlasy, tak ji odnesl novému vládci s palcem v ústech. Jeho nástupce a nerónovský restaurátor Othó byl v podobné situaci jako Caesar: dával si vytrhávat po těle chlupy a měl pokročilou pleš.

Na rozdíl od Caesara proto nosil paruky a prý tak dokonalé, že nebyly k poznání. Kromě toho měl křivé nohy. Denně se holil, tolik stál o hladkou tvář, odchlupoval se odmlada a na tváři se po holení potíral mokrým chlebem, aby déle vydržela hladká.

Jeden z Othónových předchůdců, Gáius Iúlius Caesar zvaný Caligula měl také řídké vlasy, vzadu pleš, byl vysoký, tlustý a po těle zarostlý. Nesmělo se před ním vyslovovat slovo kozel. Na rozdíl od Othóna si chlupy nevytrhával. A to rád vystupoval na veřejnosti v ženských šatech nebo dokonce jako Venuše. Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovávat jen pro sebe.

Krátkozraký, obtloustlý a ke konci vlády plešatý byl Domitiánus. Constantius byl snědý, vlasatý a neustále oholený. Iúliánus po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou.

Vlasatostí prosluli parthští králové z rodu Arsakova. Paruky jsou vynález egyptský. Ačkoli se Egypťané na hlavách vyholovali, cizí vlasy, také ovčí vlna nebo dokonce jen sláma, jim umožnily měnit denně visage.

Holiči vydělávali za své služby u náročných klientů velké majetky. Když si císař Iúliánus objednal holiče na stříhání vlasů, předstoupil před něj muž nákladně oděný/ambitiósé. Nekázal jsem povolat hlavního ekonoma, ale holiče/egó nón ratiónálem iussí, sed tónsorem accírí." Iúliánus měl ovšem omezení nákladů na chod a život u dvora v programu. 

Podobně nevázaně explodovaly náklady na celou módu i na doplňky. Šperky, náhrdelníky, řetězi a náramky nosili i muži. Jestliže u Hellénů chodit bos nebylo znakem chudoby, Římané považovali bosou nohu za znak nižších vrstev. Sandály, soleae, nosili všichni, majetnější nosili kožené holínkovité boty, calcei, se řemínky na lýtku. Podrážky bývaly korkové, řec. fellos, lat. cortex. Odtud vzešlo označení pro pantofle: z novořeckého pantufla, což je z pantofellos, "celokorek".  

Vojenské boty byly caligae, které měly podrážku vyztuženou cvoky. Herci na podiu nosili buď nízké pantoflové socci, nebo s vysokým šněrováním a vysokou dřevěnou podrážkou kothurni. Ženská obuv byla sandálovitá, pestrobarevná, většinou bílá, zelená, žlutá.

Na rozdíl od uměleckých směrů se evropská móda jako celek již nikdy k antickým vzorům nevrátila. Napodobovány byly sice některé prvky, ale hellénská jednoduchost a střízlivost se až dosud nikomu z tvůrců a stratégů módy nezalíbila. Moderní ženské šaty šly cestou egyptské přiléhavosti. Hellénům i pozdějším Řekům až tolik na módě nezáleželo a nezáleží.

Zato Římanům doby principátu a dominátu a dnešním Italům na oblékání v průměru záleží hodně. Italská střední vrstva drží své klasické střihy, gusto classico. V Itálii patří k dobrému životu i bella figura a v průměru se považuje italský muž za ladněji oblečeného, než cizinci/brutta figura.

Dnešní kalhoty nebyly u Hellénů ani Římanů v oblibě, považovány spíše za oděv barbarů (barbarum tegímen), protože byly nošeny Peršany, Indy, Kelty, Germány. Bráca či brácae byly v císařské době nošeny vojáky a v provinciích, v pozdně císařské době i v Římě, ale koncem 4. st. n. l. bylo jejich nošení u dvora císařem Honoriem zakázáno.

„Frajeři“ totiž chodili ve velmi úzkých kalhotách, přes ramena kožešinové přehozy, indúmenta pellium, dlouhé vlasy na ramena, crínés máiorés. „Vypasované“ kalhoty bývaly často záměrně potrhané (rácána, ráca, rága). I v tomto se tedy móda vrátila. O Augustovi zaznamenal životopisec, že se před zimou chránil "čtyřmi tunikami pod tlustou togou, košilí, vlněným nátělníkem a ovinovačkami stehen a holení/hieme quaternís cum pinguí togá tunicís et subúculá et thóráce láneó et feminálibus et tíbiálibus múniébátur". 

Nejstarší exemplář vlněných kalhot pochází z pohřebiště Jang-chaj/Yanghai na okraji Turfanské prolákliny na východu Tarimské pánve v čínském Sin-ťiangu. Podle datace archeologů je nosil asi čtyřicetiletý muž někdy ve 13. až 10. století. Zda-li patří mezi vynálezy jízdního lidu nemusí být až tolik zřejmé. V Evropě jsou vedle zobrazení Germánů v kalhotách či spíše kalhotových vlněných pletených punčochách na oslavných římských sochařských dílech zachovány nálezy z vřesovišť severního Německa datované do 1. až 3. století n. l. (Marx-Etzel, Damendorfer Moor, Thornberger Hosen). 

Opasků bylo užíváno hlavně u oděvů vojenských. V jednom případu byl použit jako prostředek smrti: (vzdoro)císař císař Gordiánus I. se na něm v bezvýchodné situaci roku 238 n. l. v Karthágu oběsil. Od poloviny 3. století se v císařských kruzích zahnízdil zvyk uléhat k hostině s vojenským opaskem. To prý proto, že vojáci snídali vojenskou snídani prandium (nikoli „civilní“) již ustrojeni. Zvyk vydržel dodnes.

Řemesla kolem oblékání a módy zdanil císař Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní: kalhotáře, tkalce, skláře, kožešníky, zlatníky a stříbrníky, zámečníky atd.

V pozdněřímské době měl dvůr úředníky starající se o císařskou garderobu. V Kónstantínopoli se jmenoval protovestiárius, hlavní komorník byl parakoimomenos.

modalismus, monarchianismus, křesť. sekta§ viz sabellismus 

Modarés, Modarios, příbuzný Athanarika Tervinžského v římských službách§ 379+, 386+ 

Módeim/Módain, hebr. Modi'in, ves u Lyddy/Diospole v Iúdě, aram. Moditha, arab. Múdí'ín§ 166, 160, 143, 84

Modena, it.§ = Mutina

moderní dějiny, novověk§ viz pod křesťanství

Modestínus§ viz Herennius Modestínus 

Modestus§ 1. viz pod C. Arinius M.; 2. viz pod Flávius Domitius M. 

Modius Iúlius, legát§ 219+