202-201

 

************************************************************

202.

Ol. 144, 3

110 SE

46 AE

(Diodotos I.) | (Dionýsios I., popř. srov. rok 197) 

a. u. c. 552

M. Servilius Geminus a Ti. Claudius Nero

C. Servilius Geminus dict. (pro volby)

************************************************************

V zimě roku 203/202 jednal král Filippos V. se stratégem seleukovské Cistaurie Zeuxidem, rodem Makedonem, o rozdělení říše Ptolemaiovců mezi Antigonovce a Seleukovce. Filippova dohoda s Antiochem III., jemuž po návratu z indického tažení začali jeho lidé říkat Megas/Veliký, stanovovala:

1. Filippovi měla připadnout Kýréné, Iónie, Kárie a Kyklady,

2. Antiochovi jádro říše Ptolemaiovců, tj. Egypt s Palaistínou/Koilé.

Smlouva mezi oběma králi je prvním dokladem dělení stávajícího státu v evropských dějinách, jedním z předstupňů moderního imperialismu; srov. rok 200 a 1575, kde o dělení Egypta mezi Hyksy a Núbijce.

Filippos V. zahájil na jaře své druhé tažení do Thrákie (srov. rok 204) a operace proti Kykladám. Dikaiarchos z Aitólie, který stál od roku 204 ve Filippových službách, vypomohl jedné z koalic krétských států ve válce proti druhé, jež se v krétské válce, viz rok 204, opírala o spojenectví s Rhodem, viz však změnu roku 200Dikaiarchos nebojoval jenom s Rhoďany, pokračoval v rabování Kyklad a měst na Helléspontu. Lýsimacheia (srov. rok 245), Kalchédón a Kios přešly tehdy s egyptským svolením do spojenectví s Aitóly (tento D. je jiný od D. z Trichónia, viz rok 194).

Filippos ale Lýsimacheiu, Séstos, Perinthos a Kalchédón dobyl a spolu s králem Prúsiou I., svým spojencem z do první války s Římany, oblehl Kios, kde vládl tyrannos/revolucionář? Molpagorás likvidující oposici, rekvírující majetky zámožných občanů, které rozdával "lidu/diadidús tois pollois": Kios byl dobyt, nikoli však Filippem "osvobozen", ale zničen a Kiiané odvedeni do otroctví. Jejich území připadlo králi Bíthýnů. O osudu Molpagorově, muži výřečném a schopném, zpráv dále není. 

Prúsiás nově kolonisoval městečko Myrleia, nacházející se na bývalém kijském území a v bojových akcích proti státu Kios Filippem vyvrácené, a přejmenoval ho na Apameia v Bíthýnii. Město Kios bylo nově vystavěno jako Prúsiás pros thalassé či Prúsiás hé epithalassios/Prúsiás na Moři nebo Přímořská.

Těmito akcemi se ale Prúsiás I. dostal do války s Rhodskými, tzn. že stál také proti králi Attalovi I., a Filippos si opět znepřátelil Aitóly a též Rhoďany (zpráva o obsazení Kiu a zotročování obyvatel dorazila v okamžik, kdy v divadle promlouval Filippův vyslanec). Filippos V. na zpáteční cestě obsadil Thasos a vypudil odtamtud jeho ptolemaiovskou posádku: Thasští vydali město stratégovi Métrodórovi za slib, že do města nevloží makedonskou posádku a král slíbil, že nebudou muset platit ubytování jeho vojáků. Podle všeho slovo dodržel. • Města na Helléspontu byla plně autonomní. Vlastní jádro ptolemaiovských domén bylo zasaženo až roku 200 (viz tam).

Na podzim se stal stratégem spolku Achajů Lýsippos.

Král Antiochos Veliký byl stále ještě v Anatolii, kde uspořádával poměry v obnoveném seleukovském panství (a srov. zde nahoře dohodu s Filippem). Je možné, že z t. r. nebo až z doby Antiochovy války s Římany pochází usnesení smírčího soudu Chiu ve snad válečném sporu Lampsaku s Pariem. Ze stély s textem usnesení a smlouvy/syllysis chybějí levá strana, začátek i konec a nic bližšího o předmětu konfliktu známo odjinud není, o orientaci Chíjských viz rok následující.  

V létě, když se konečně v Syrii shromáždil Antiochos dostatek vojska, neboť situace po puči v Alexandreji mu přišla příhodná, pustil se na jih do ptolemaiovské Koilé Syrie a Foiníkie. Překročením hranic vypukla pátá válka syrská (trvala do roku 195)obsadil celou Koilé a oblehl Gázu.

Dne 2. nisannu roku 110 SE/31. března, zasvětil ethnarchos Uruku Anu-uballit alias Kefalón/rab ša réš áli několik restaurovaných objektů v uruckém chrámu Bít réš. Událost je mimo jiné dokladem toho, že stále ještě byly praktikovány dávné sumersko-babylónské rituály. • Jak ukazují archeologické nálezy, v následujících desetiletích chrámový komplex opět zpustl nebo byl dokonce zničen a jeho ruiny sloužily na začátku parthské doby za prostá obydlí. Teprve koncem druhého století vzniklo nové a kvetoucí osídlení ve východní části Uruku, ale chrámový komplex již obnoven nebyl. 

V sedmnáctém roce druhé púnské války drželi Římané v poli šestnáct legií, následujícího roku, v posledním této války, již jen čtrnáct a k tomu flotilu jednoho sta válečných plavidel. Afriku si za provincii vylosoval konsul Ti. Claudius Nero a měl mít rovné imperium s P. Corneliem Scipionem. Do Afriky se měl přeplavit s padesáti pětiveslicemi/quinqueremes, ale nic mu nevycházelo. Když konečně na podzim vyplul, postihla flotilu bouře a poničená plavidla dorazila z Ostie pouze na Sardinii, kde je stihla další pohroma. Konsul si svého imperia neužil a na jaře se vrátil s alespoň přes zimu opravenými loděmi. Byl z klanu Claudiů Neronů posledním konsulem až do roku 13, kdy se jím stal budoucí stejnojmenný imperátor Ti. Claudius.  

Mír loni s Kartháginci dohodnutý nikoli však ratifikovaný a příměří/indutiae pro jednání nevydržely dlouho. Púnové/"lid, démos" z hladu přes varování svých politiků vyrabovali římské zásobovací lodě, které do přístavu Karthága zavál vítr. Když Cornelius Scipio žádal prostřednictvím poslů zadostiučinění, došlo na násilnosti. Politici ztratili kontrolu nad ulicemi města a jen s problémy se podařilo vojenským velitelům osvobodit vyslance a dopravit k jejich lodi.

Cestou po moři je však přepadl jeden z velitelů námořních sil Hadrubal (jiný od syna Geskónova), a jeho Púnové pobili část vojenského doprovodu poslů, kteří unikli zajetí těsně před římským přístavištěm plováním. V Římě proto okamžitě ukončili jednání o loňském míru a púnské vyslance, stále ještě dleli ve Městě, poslali domů jako nepřátele. 

Hannibal, který se loni vrátil z Itálie, se spojil s Hadrubalem, synem Geskónovým/Gyskónovým, kartháginská rada pod tlakem ulice zrušila Hasdrubalův rozsudek smrti a ten své oddíly postavil pod Hannibalovo velení. Púnská armáda však vězela ve vážné zásobovací nouzi a proviantní oddíly Římané pobíjeli; voj. tribun Q. Minucius Thermus obsadil přístupovou cestu a pobil při tom čtyři tisíce Afričanů.

Hannibal přes posly vyjednal u Masinissy přímluvu u Scipiona, aby omluvil Karthágince za porušení mírových podmínek. Říman souhlasil za cenu náhrady škod a za pokutu jednoho tisíce talentů stříbra. Kartháginská rada ve většině souhlasila, "lid" se však s částí politiků proti tomu vzbouřil a vinil ze zrady dokonce i Hannibala. Hasdrubal, bývalý velitel púnské armády v Hispánii, který byl ve městě, se před davem radikálů, kteří mimo jiné chtěli opět táhnout na Řím, ukryl v rodinné hrobce a vypátrán vzal si život jedem. Jeho tělo pak dav zhanobil.

Hannibal pak dostal rozkaz odvolat příměří a válka se opět rozhořela. Na podzim, snad v říjnu (?), se oba vojevůdci s vlastními tlumočníky setkali u Zamy (jedné ze dvou obcí toho jména, neznámo, které: snad "Větší"; jiný pramen neznámou lokalitu nazval Killa, římské ležení stálo u obce Naragarra/řec. Margaron) k rozmluvě, která ovšem k ničemu nevedla. Druhé dne zde byla vybojována rozhodující bitva druhé púnské války, v níž Římané pod P. Corneliem Scipionem (Africanem) porazili unavené, žíznivé a hladové Karthágince, jimž naposledy velel jeden z nejslavnějších vojevůdců dějin Hannibal. Jeho armáda čítala se spojenci padesát tisíc mužů a osmdesát slonů, nejvíce v celé válce na jednom bojišti. Římské voje byly poloviční, jejich ztráty po bitvě na životech činily 1500 n. 2500 padlých, o něco více zahynulo Masinissových mužů, který přijel se šesti tisíci jezdci. Hannibal unikl do Adrumeta, později držel tábor v neznámé lokalitě Marthamě. Teprve pak byl povolán do Karthága, kde Púnům sdělil, že válka je ztracena. 

Kartháginci ztratili dalších dvacet tisíc vojáků (jiný zdroj spočetl 25 tisíc padlých), na dvacet tisíc jich bylo zajato, k tomu jedenáct slonů z osmdesáti, kteří byli v bitvě. Po bitvě přišla legiím pochodujícím k Tynétu zpráva, že s velkým počtem jezdců přijíždí Vermina, syn Syfakův, král Massyliů, ale v bitvě o prvním dnu sáturnálií/17. prosince byli Numidové poraženi, patnáct tisíc jich Římany pobito, 1200 jato a s nimi 1500 koní. Dynasta unikl. 

V ležení u Tynétu pak zahájili kartháginští vyslanci nové vyjednávání o míru. Uděleno jim tříměsíční příměří. Scipio předestřel válečný tribut deseti tisíc talentů stříbra eubojských na padesát let (osm tisíc liber ročně; Římané odjakživa všechny své kontribuční nároky vůči poraženým vymáhali ve stříbře), stát měl zůstat v hranicích po míru z roku 241, bez loďstva až na deset triér, slonů a námezdního vojska. Masinissovi mají vrátit majetek, do uzavření míru musejí živit legie a dát sto rukojmí mezi čtrnácti a třiceti roky. 

Do Říma vysláni z Karthága vyjednavači pod vedením pacifistů Hasdrubala, jemuž lid říkával Kozlík/lat. Haedus, řec. Erifos, a Hannóna řečeného Velikého. Při jednání se Scipionem padl před ním Hasdrubal na zem a plakal dojetím nad púnskou bídou, ale vítězného Římana nijak neobměkčil. O konečném míru viz rok následující. 

K celkovém úspěchu římského afrického tažení let 204 až 201 značně přispěl svou numidskou jízdou Masinissa. Po Verminově porážce a útěku, viz zde výše a rok 200, se stal jediným králem všech Numidů, P. Scipio mu formálně následujícího roku předal vládu nad Cirtou a bývalým Syfakovým královstvím (srov. rok 200; vládl do roku 149).

C. Servilius Geminus byl jmenován konsulem M. Serviliem Geminem, který operoval v Etrúrii, diktátorem za účelem provedení konsulských voleb, velitelem jeho jízdy/magister equitum byl P. Aelius Paetus. Bouřka ale nedovolovaly uspořádat volební sněm a když pak 14. března 201 odstoupili staří úředníci, nebylo několik dnů nových. M. Servilius zůstal se dvěma legiemi mezi Tusky jako proconsul i roku 201. • Servilius Pulex Geminus byl zároveň posledním diktátorem v úřadu na dalších 120 let. Teprve roku 82 přijal diktátorské moci L. Cornelius Sulla Felix. To už ale šlo o celkem jinou situaci a souvislosti, viz.

V Číně skončila válka Čchuů a Chanů vedená od roku 207. Posílen spojenci dostal Liou Pang z Chanu Siang Jüa z Čchu pod tlak a jeho armáda trpěla zásobovacími problémy a desercí. Čchuové, nyní početně slabší, byli chanskou koalicí v bitvě u Kaj-sia/Gaixia, dn. Su-čou/Suzhou ke konci roku 203 poraženi, Siangova manželka Jü/Yu si vzala život, neboť si myslela, že ona je příčinou pádu Čchuů. Ze stotisícové čchuovské armády přežila pouze pětina. 

O něco později Siang Jü dospěl k závěru, že jeho prohra je dílem nebeské vůle a nikoli jeho vojenské chyby a podřízl si na útěku před chanskými vojáky v lednu 202 hrdlo; bylo mu třicet a měl za sebou v osmi letech sedmdesát bitev. Vítěz války Siangovu rodinu pardonoval a ponechal příbuzným majetky; jeho dal pohřbít jako vévodu z Lu.

Liou Pang (54) se po třech odmítnutí výzev svých přátel prohlásil císařem s posmrtným jménem Kao-cu/Gaozu. Vládl do roku 195. Byl prvním císařem nové dynastie Chan/Han, která trvala až do roku 220 n. l. Císař Kao-cu skoncoval s řadou protivníků z „občanské“ války a vzbouřenců. Prvním z nich byl král státu Jan jménem Cang Tchu/Zang Tu, který se vzbouřil: podlehl tažení Kao-cua, byl jat a popraven; viz dále rok následující a 200.

Kao-cu byl prý otevřený chlapík milý ke svému okolí, vousatý nosáč s dobročinnými gesty zvláště vůči vojákům a spolubojovníkům. Miloval víno a ženy, tvrdí kroniky, které nezaznamenaly žádné Kaovy excesy. Jeho císařovnou a matkou korunního prince byla bezmezně krutá Lü Č'/Lü Zhi, která se po císařově smrti bestiálně vypořádala s manželovými ambiciosními milenkami, viz rok 195. Sama pocházela z prosté úřednické famílie a otec ji provdal za Liou Panga, tehdy ještě protičchinského banditu, poněvadž na něj udělal dojem, že by z něho jednou mohlo něco být.

Kao-cu residoval ve starém císařském městě Luo-jangu, později v Čchang-anu/Changan, dn. Si-an/Xian. Ještě v létě t. r. vyhlásil všeobecnou amnestii, které však několik velmožů nevyužilo, viz zde výše. Rozpustil z velké části armádu a vojáky poslal domů na pole. Všeobecně snížil daňovou zátěž poddaných a odvody na patnáctinu úrody. Několik krajů nejvíce postižené válkou zbavil daní na dvanáct let. Těm z Číňanů, které rodiny z hladu prodali do otroctví, vrátil svobodu. • Roku 202 začíná historické období Západních či Dřívějších Chanů, které trvalo do roku 9 n. l., srov. rok 206.

************************************************************

201.

Ol. 144, 4

111 SE

47 AE

(Isokratés)

a. u. c. 553

Cn. Cornelius Lentulus a P. Aelius Paetus

************************************************************

V Helladě podnikl lakedaimonský král Nabis neúspěšné tažení do Messénie (srov. změnu od roku 211). Města Messény se sice snadno zmocnil a achajský stratégos Lýsippos se nedal přesvědčit, aby přitáhl na pomoc, když jsou již hradby v moci Sparťanů (skutečný důvod neznáme). Filopoimén, tehdy soukromník bez úřadu, dal vzápětí dohromady achajskou hotovost a táhl na město. Když se o příchodu Achajů Nabis dozvěděl, město a zemi urychleně vyklidil.  

Zřejmě tohoto roku zemřeli v Athénách sourozenci Eurykleidés a Mikión, vůdci démokratické strany (srov. rok 229). Podle protimakedonské propagandy měli být otráveni na pokyn krále Filippa V. Jejich vůdcovské postavení ve státě znamenalo pro Athény dlouhou dobu míru. To skončilo. O velkých eleusínských mystériích nevědomky svou přítomností znesvětili dva mladí Akarnánové obřady, pravidelně konané v měsíci boédromiónu/září až říjnu našeho kalendáře. Athéňané je přesto odsoudili na smrt a popravili. 

Z toho povstala válka Akarnánů s Athéňanykterá byla součástí tehdejšího celosvětového, tedy celostředomořského, konfliktu (trvala vlastně do roku 197)Akarnánové následujícího roku vpadli s makedonskou vojenskou podporou do Attiky a plenili. Vrátili se sice domů obtíženi kořistí, ale u Athéňanů se jako Filippovi spojenci zapsali jako nepřátelé na život a na smrt: o válce s Filippem viz rok 199.

Athénští si proti králi zavolali na pomoc Rhodské, krále Ptolemaia Epifana a Attala Sótéra a nový vůdce démokratů v Athénách Kéfísodóros se vypravil hledat pomoc do Říma: byl to první případ takové mise z kontinentální Hellady. Podle všeho okázalá protimakedonská nenávist, viz rok 199, vycházela právě z démagóga Kéfísodóra. 13. elaféboliónu za archonátu Charikleova/březen-duben 195 nebo roku 183 byl Kéfísodóros Athéňany za své třicetileté služby v politice bez poskvrny, za svou správu státních financí, za předpovídání nebezpečí přicházejících ze zahraničí a zásobování obilím a za své diplomatické mise poctě zlatým věncem a bronzovými sochami na agoře a v obchodní čvrti Peiraiea/en tó emporió, jak vypovídá málo poškozená stéla (viz též u roku 184).    

S vyslanci další hellénských států se obrátil s žádostí o přímluvu hlavně na ty z Římanů, které znal z první jejich války s Filippem, viz rok 215 a 211. Separátně pobývali v Římě vyslanci Attalovi a z Alexandreie. Tam naopak putovalo tříčlenné poselstvo, aby Epifanovi oficiálně oznámili porážku Karthága, aby králi poděkovali za pomoc a též, aby se ujistili o pomoci pro případ války s Filippem Makedonským, viz rok následující. 

Filippovy diplomaty v Římě pak senát výhrůžně varoval, aby se král držel mírové smlouvy z Foiníké z roku 205 a nenapadal hellénské státy (o makedonské politice na východ od Hellady tam však nestálo ani slovo, viz rok 205). Sópatra, velitele makedonského expedičního sboru do Afriky na pomoc Karthágincům o čtyřech tisících mužů, Římané pravděpodobně nevydali, ačkoli za něho vyslanci orodovali; patřil Sópatros mezi dvořany a královy příbuzné, viz rok 203. 

Možná, že do této hektické doby spadá mise Athéňana Asklépiada v Alexandreji, který během egyptského pobytu zemřel a byl tam též pochován. Athéňané žádali po Ptolemaiovi Epifanovi pomoc proti Filippovi a Epifanovi rádci poslali do Říma konsultovat, zda si budou Římané přát jejich pomoc; dostalo se jim na jaře 200 poděkování za ochotu a vyslancům peněžitého daru po pěti tisících assech. Snad z této doby pochází velmi zničený text usnesení Athéňanů o udělení proxenie a euergesie Olympiodórovi a Didymarchovi z Rhodu, vyslancům n. dvořanům Ptolemaiovým, za jejich náklonnost vůči nim. Odjinud oba známi nejsou.  

Na podzim se stal počtvrté stratégem spolku Achajů Filopoimén (srov. rok 204).

Koaliční cíle králů Filippa a Antiocha z roku 202 daly rozhořet konfliktu, do něho byly zataženy téměř všechny státní útvary starého světa; v této souvislosti můžeme označit pátou syrskou válku s Filippovou snahou zmocnit se ptolemaiovských domén v Evropě za válku světovou, v níž se mimo jiné zahájil raketový vstup Říma, nyní bez kartháginských starostí, do východního Středomoří.

Obrněn spojeneckou smlouvou dobyl Filippos V. s flotilou Samos, vyhnal odtud ptolemaiovskou posádku (srov. rok 301, 295, 281 a 266) a umístil posádky na Andros, Paros a Kythnos. Státy Rhodos, Býzantion, Kýzikos, Chios a král Attalos I. Sótér vyhlásily Filippovi válku. Rhodští s Attalem dokonce povolali na pomoc Římany. Filippos se vylodil v Asii, poplenil okolí Pergamu, zničil Níkéforion a jeho háj, údajně i několik dalších chrámů a oblehl Elaiu. 

V námořní bitvě u Chiu však byl jeho nauarchos Démokratés s 53 těžkými válečnými loděmi a sto padesáti lehkými koaličním rhodsko-attalovským loďstvem o 65 těžkých ("krytých/katafraktoi") těžce poražen, třebaže později král na chvíli tvrdil, že vítězství bylo jeho. Démokratés se svým mužstvem byl stržen do hlubin s potápějící se velitelskou lodí-dekérou, v ohrožení života byli Attalovi nauarchové, bratři Dionýsodóros na heptéře a Deinokratés ze Sikyónu na oktéře. 

Dionýsodóros se zachránil z potápějící se lodi, kde zahynuli všichni až na dva jeho průvodce, s nimiž doplaval k nejbližší lodi. Nauarchos Rhoďanů Theofiliskos velící z pentéry zemřel den po bitvě na těžká zranění, za nástupce určil Kleónaia; královské loďstvo pergamské řídil osobně Attalos, Filippos se držel zprvu v záloze. 

V závěru bitvy, kdy Rhodští Makedonce na svém křídle porazili, se Filippovu křídlu téměř podařilo zmocnit se Attala, jenž však v nejvyšší nouzi a po opuštění své královské lodi unikl s jejím mužstvem do Eryther: dal na své lodi vyložit své oděvy a zlato, které Makedonce zdrželo; tedy jejich loupení. Na Filippově straně padlo na tři tisíce makedonských vojáků a šest tisíc veslařů (sic), dva tisíce Makedonců bylo zajato a sedm set Egypťanů, na koaliční straně zemřelo asi šedesát Rhoďanů a na sedmdesát vojáků z attalovské flotily: byla to nejstrašnější Filippova prohra, o tolik mužů dosud nikdy v bitvě nepřišel. 

Filippos ztratil 27 válečných plavidel a 65 člunů, které zanikly i s mužstvem, dvě válečné lodi a sedm lehkých člunů bylo zajato; to byla polovina flotily. Antigonovec přesto zůstal v Iónii a v Kárii v ofensívě. ● Někdy později věnoval Dionýsodóros v Pergamu sochu Skirtovi, tomuto vínomilovnému/filoinos satyrovi, a Attalovi, jak dosvědčuje epigram z podstavce nedochované sochy. Vytvořil ji Thoiniás a nápad to byl prátínovský/lémma prátíneion (podle dávného fleiúntského skladatele tragédií a satyrských dramat). Proč nauarch zvolil právě tohoto satyra ("Skokan") z dionýsovského okruhu, není dochováno.  

Rhodští byli vyhnáni z moře, zřejmě po bitvě u Lady, kde dvě rhodské lodi i s mužstvem padly do makedonského zajetí. Knidos se dokázal ubránit, ale s proviantní pomocí seleukovského stratéga v Anatolii Zeuxida dobyli Makedonci na podzim Prinássos, Iasos, Pédasy a Eunomos v Iónii, v Kárii Bargylie a Stratoníkeiu, zmocnili se několika míst kontrolovaných Rhoďany.

● Prinásským povolen odchod s nejnutnějším, když králi, který jim vyhrožoval rozsáhlým podkopáním hradeb, naletěli: v noci totiž Makedoni snášeli před hradby nakopanou hlínu a rostoucí hromady obležené přesvědčovaly, že se zdi brzy zhroutí. 

V jednom okamžiku došlo Filippově armádě obilí a poněvadž Magnésie na Maiandru, kde požádal o zásoby, ho neměla, měšťané mu vydali pro vojáky sušené fíky (když pak obsadil Myús, obec Magnétům věnoval). Za to se jim od makedonského krále dostalo území dobytého Myúntu. Odevšad byly vyháněny ptolemaiovské posádky. Filippovým stratégem/armádním velitelem v Kárii byl Filoklés. Kárie byla ptolemaiovská již od roku 295 (srov. rok 227).

● Myús do té doby patříval Mílétským, jak se lze domnívat z nedatovaného fragmentu o vyznamenání jistého Apollodóra z c. 250 a z dokumentu o prodeji kněžství/hierósyné zbožněného krále Eumena (II.) v chrámu Apollóna Terminthea/"Terebinthového", snad z konce Attalovcovy vlády. Oba nápisy byly nalezeny v mílétském divadle.

Myús býval členem délského paktu a někdy v letech 391 až 388 byl jeho územní spor s Mílétem urovnán arbitráží. Od kdy se datuje přímá vláda/synoikismos (?) Mílétských nad Myúntem, známo není, ale může to být z éry diadošských válek. Někdy po c. 250 usadili Mílétští při ústí Maiandru tisícovku krétských žoldnéřů s rodinami. Na základě starší smlouvy o syngeneji Mílétu a krétských osad získali mílétské občanství. Žili tam ještě roku 201 a přes nátlak Magnétů nad Maiandrem se na ostrov odmítali vrátit; již se pokládali za Míléťany. 

Z ostrůvku Nísýru pochází fragment nápisu s Filippovým dopisem, jímž potvrzuje práva ostrovanů, tedy i oni byli pod makedonskou kontrolou. Doručovatelem listu byl jeden z králových přátel a rodák z Nísýru Kalliás. Podle fragmentu usnesení asi Rhoďanů z roku snad 195 či pozdějšího o sympolíteji Bargylií s Theangelami, Killarami a Th[ódasami?] se Filippos za svého kárského tažení zmocnil i těchto lokalit v době, kdy Antiochovy oddíly obsadily blízké Thódasy (souvislosti v textu stély nalezené v Bargyliích nejasné). Jméno Thódas a sympolíteie doplněno jen na základě předchozí zmínky v textu. 

Z téže doby pochází usnesení spolku Panamářanů/koinon tón Panamáreón, kultovního sdružení chrámu Dia Kárského/hieron tú Dios tú Káriú, děkující Filippovi, že bohu věnoval pozornost, mísy a džbán/fialás kai kadon tó theó anethéke. Stéla obsahuje ještě fragment usnesení téže korporace ze 7. xandika 23. roku krále Filippa/březen 198 děkující Asklépiadovi z Peumat, královu správci a veliteli pevnosti/epistatés tés fylakés tú chóriú, že svůj úřad vykonával svědomitě a že se postaral o obnovu hradeb poškozených za zemětřesení, o němž jinak z této doby nevíme (čím epistata odměnili, je ztraceno); srov. s roky 199 a 197. 

V Eurómu se usnesli za makedonského panství nad Kárií v letech 201 až 197 vyznamenat za zásluhy o město přítele makedonských králů Alexandra z Arkynie v Makedonii, Admétova syna, zlatým věncem (cena na stéle zničena), bronzovou sochou a občanstvím s právem vlastnit půdu i pro potomky. Alexandros byl jedním z velitelů Antigona Dósóna v bitvě u Sellasie, viz rok 222 (zde literárně zvěčněný jeho otec je jmenován jako Akmétos), a v Gonnách ho poctili proxenií, isopolitejí a vším k tomu náležejícím. ● Do roku 227 byl Eurómos ptolemaiovský, srov. u roku 240. 

S ohledem na zmínku o zemětřesení, viz zde výše, lze do doby po t. r. (196?) položit usnesení Kóu o organisování prodeje/tendru kněžské funkce v dvojchrámu Afrodíty Pandámy a Pontie/"Všeobecné a Mořské" (srov. k tomu rok 366). Kněžství si směla koupit žena pouze zdravá, bez chyb a vad/ha priamena estó hygiés, holokláros kai teleá, sloužit bude do konce života/hierasthó de epi biú. Peníze musela složit úředním prodatelům/pólétai během roku ve čtyřech splátkách (pozdější nápis z snad konce 2. st. př. n. l. uzákoňoval platby tři). 

Bohyni musejí přinést obětiny všechny ženy na provdání, svobodné, nesvobodné i cizinky usazené, stejně jako plavčíci a obchodníci: kdo opomine, zaplatí bohyni pokutu deseti drachem. Poškozený nápis doprovází jmenný seznam žen, které za kněžky Lykáonidy přispěly na dokončení obvodní zdi chrámovéh okrsku (od pěti do třiceti drachem). 

Uvedený pozdější nápis obsahuje pokutový sazebník, ale nikoli vyvolávací cenu při prodeji. Tak rybáři kotvící před městem platili bohyni ročně pět drachem za loď, stejně tak obchodníci. Pokud se kněžka/hierósyné nějak prohřeší proti pravidlům, zaplatí jeden tisíc drachem.     

V zimě se Samos, resp. námořní základna zde, opět vrátil do ptolemaiovských rukou (srov. výše) a Filippovo loďstvo bylo spojenci zablokováno v přístavu Bargylií. Král se musel vrátit do Evropy po souši, možně až v zimě na začátku roku následujícího. O osudu Samu viz dále rok 197. 

V Kárii se dynasta Olympichos z Iasu postavil na Filippovu stranu a stal se jeho stratégem v této oblasti (srov. rok 227). V úřadu ho neznámo kdy vystřídal Deinokratés, který byl ve funkci až do konce trvání této stratégie, tj. makedonské provincie, v roce 197.

Ve druhém roce páté syrské války dobyl Antiochos Veliký po roce obléhání Gázu věrnou Ptolemaiovcům. Pokračovaly boje v Palaistíně. V zimě dobyl na Antiochovi Epifanův vojevůdce Skopás z Aitólie zpět předtím Seleukovcem obsazený Jerúsalém/řec. Hierosolyma (pl.) s okolím.

V Egyptě brojil proti regentské vládě Tlépolemově Ptolemaios, Sósibiův bratr, oba synové roku 204 zesnulého n. zavražděného ministra Sósibia Staršího. Ptolemaios byl otcem roku 204 poslán do Makedonie k Filippovi s pokusem odvrátit antigonovsko-seleukovské spojenectví. Tlépolemos byl v oblibě u vojáků, vládě se příliš nevěnoval, zato cvičení se zbraní a boxu, pití a velké peníze věnoval vyslancům a umělcům. Svolal královskou radu, Sósibiovi Mladšímu vzal královskou pečeť a vyhodil ho z regentské rady (o osudu jeho bratra není známo nic). Jeho místo strážce pečeti a osobního králova vychovatele dostal Aristomenés z Alyzeie v Akarnánii

Regentská rada alexandrijského krále na doporučení Tlépolemovo vyslala do Říma vyslance s žádostí o pomoc proti Antiochovi; to se na Tiberu hodilo, ale ve věci nebylo pospícháno. Římané zbaveni púnského nebezpečí už viděli jinou okamžitou cestu, jak zlomit hellénistické říše - poštváním Antigonovců a Seleukovců proti sobě, viz rok následující. 

• Je možné, že Aristomenés, oblíbenec, obdivovatel a přisluhovač zavražděného Agathoklea a jeho klanu, viz rok 203, se sám stal regentem, nikoli až roku 197, viz tam. Jako agathokleovec byl nepřítelem Sósibia a jeho bratra, ale také stratéga Tlépolema, jehož vzpoura vedla roku 203 k pádu Agathoklea. 

Proud vyslanců hellénských států, který po bitvě u Zamy směřoval do Říma, jednoznačně ukazuje přinejmenším na přesný odhad Hellénů při určování příštích směrů římské politiky. Vstupu italské velmoci do východního Středomoří totiž nestálo vůbec nic v cestě. Začal dobrovolný, chtěný a někdy i úporně vyhledávaný, dodnes nepochopitelný konec samostatnosti hellénských a hellénistických států, proces, v němž se mísí kulturní a materiální převaha hellénské oikúmeny s nejhanebnějšími skutky prořímských kolaborantů.

V Africe ukončila mírová smlouva mezi Římany a Kartháginci druhou púnskou válku (trvala od roku 218). Čtyřicet roků po prvním míru nyní Římané povolili Karthágincům již jen holou státní existenci omezenou na Karthágo a nejbližší okolí. Karthágo muselo demobilisovat a vydat loďstvo a asi pět set lodí bylo na moři spáleno; o dalších podmínkách viz rok předešlý. Na čtyři tisíce zajatců se vrátilo do Itálie a vydaní přeběhlíci byli okamžitě popraveni: Italové sťati, Římané ukřižováni. 

Senát po vyslyšení kartháginských poslů vedených Hasdrubalem Kůzletem/Erifos dal na jeho prosby, aby sjednání míru delegoval na Scipiona a aby Římané propustili dvě stě zajatců, většinou příbuzných členů mírové delegace.

Po Zamě degradovalo Karthágo na stát vydaný na milost a nemilost Římanů a jejich spojenců, zatímco hospodářská zdatnost Púnů zůstala nezlomena. O půl století později byli Římany zlikvidováni zcela, viz třetí válku púnskou roku 149.

P. Cornelius Scipio, nyní již nazývaný Africanus, zvětšil Masinissovo numidské království o bývalou Syfakovu část kolem města Cirty, nyní Massinisovo residenční město. Masinissa zůstal až do své smrti oddaným spojencem Říma a stálým nepřítelem Karthága. • Hlavně z jeho doby pochází množství nápisů pořízených tzv. libyjským písmem (hláskovým), které v tomto století vzniklo podle foiníckých vzorů (z libyjského písma pochází jednodušší písmo berberských Tuaregů, tifinagh). 

V Předpadánské Gallii propuklo povstání Bojů, které vedl či inicioval Kartháginec Hamilkar, a Keltové napadali a ničili majetky římských spojeneckých obcí v Etrúrii (viz následující rok). Vytáhl proti nim s narychlo odvedenými dvěma legiemi přes Umbrii konsul P. Aelius. Napřed vyslal spojenecké oddíly pod C. Ampiem, aby pustošil keltské území. U pevnosti Mutilum (castrum Mutilum n. Castrum mutilum), držené tehdy Kelty a při sklizni obilí v srpnu byli vojáci obklíčeni a na sedm tisíc jich Keltové pobili, zahynul i praefectus Ampius. Druhého dne v noci zbytek římských vojáků utekl z ležení, kde nechali ležet většinu svých (naloupených) majetků, aby se dostali ke konsulskému vojsku. P. Aelius dal dále pustošit keltský kraj a uzavřel spojecneckou smlouvu s ligurskými Ingauny. 

Je zajímavé, jak italští Keltové stáli mimo čas: v době, kdy Římany doma trápil Hannibal, nedokázali rozdmýchat na italském severu žádné velké povstání a zjevně ani nikdy neusilovali o to, aby se s Hannibalem, operujícím na jihu poloostrova, v úsilí o porážku Říma spojovali. 

Jako v pořadí čtvrtá římská vznikla asi t. r. provincie Hispania ulterior/"Zadní", též nazývaná Turdetania podle ibérského kmene Turdetanů. Později v době principátu měla jméno Baetica, Baetská podle řeky Baetis, dnešního Quadalquiviru. Viz roky 206 a o vzniku Přední Hispánie rok 197. V Římě pak senát rozhodl o ustavení desetičlenné komisi pro rozdělení pozemků dobytých za války pro vysloužilce armády Scipiona Africana v Samniu a Ápúlii. Složení určil městské praetor M. Iunius Pennus.  

Kolem roku 201 zemřel v africké Utice literát, básník a dramatik Cn. Naevius (narozen kolem roku 270). Viz o něm v indexu s. v. epos. 

V Číně se na začátku roku vzbouřil proti vládě Kao-cua, viz rok předešlý, Chan Sin/Han Xin, titulární král z Čchu/Chu. Odmítl císaři vydat jednoho z Siang Jüových generálů Čung-li Moa/Zhongli Mo. V komplikované situaci si generál vzal život, nicméně Kao-cu zbavil Chan Sina královského titulu a degradoval ho na hraběte (o pět let později ho zahubila císařovna Lü Č': pro podezření ze spiknutí byl bez vědomí císaře hrůzně umučen a vyvražděna jeho rodina do třetího pokolení). 

Král Chanu (nikoli onoho dynastického) Chan Sin/Han Xin (jiný od předešlého) se t. r. spolčil s Huny/Xiongnu a loupil s nimi na říšském území. Hunové byli za Čchinů kroceni, ale s jejich pádem a za "občanské války" v Číně moc nomádů vzrostla, viz rok následující. Chan Sin padl roku 196 v boji s chanskou armádou. O dalších nespokojencích s Kao-cu resp. jeho manželkou viz rok 196.

První zmínka o Kirgizech na jižním Altaji, kteří roku 49 migrovali na horní Jenisej; viz v indexu pod Kirgizové.