337-335
************************************************************
337.
Ol. 110, 4
Frynichos
a. u. c. 417
C. Sulpicius Longus a P. Aelius Paetus
C. Claudius Inregillensis dict.
************************************************************
Na jaře proběhlo v Korinthu druhé, tzv. válečné zasedání druhého spolku Hellénů (zvaného v literatuře též prvního korinthského spolku, viz předcházející rok). Bylo rozhodnuto o válce proti králi Peršanů a za tím účelem vytvořena symmachie hellénských států bez Lakedaimonských s Filippem II., který byl zvolen stratégem autokratorem: Peršanovi byla na tomto místě vyhlášena válka. Vypukla třetí a poslední válka hellénsko-perská (trvala do roku 330). Vojenské operace začaly následujícího roku, nikdo však tehdy netušil, do jakých rozměrů se konflikt vyvine.
Po návratu z Hellady domů se král Filippos zamiloval do Kleopatry, sestry jinak neznámého Hippostrata, viz o něm roku 335, a neteře Attala, jednoho ze svých nejdůležitějších vojevůdců: v létě byla slavná svatba s novou královnou Kleopatrou II. Makedonskou.
Po hádce o nástupnictví svého syna musela ze země do rodného Épeiru uprchnout královna Olympias, její syn Alexandros prchl s přáteli do Illyrie: na opilé hostině Attalos vyzýval k přípitku na narození skutečného krále, tedy syna Kleopatřina, jakoby pokládal Alexandra za bastarda. Nepochybně se Olympias rozpomněla na postup Filippova otce Amynty III., který vyloučil syny z prvního manželství z nástupnictví ve prospěch dětí z nového sňatku, viz rok 383.
Ještě krátce předtím učinil satrapa Kárie a její dynasta Pixódaros, viz rok 341, prostřednictvím svého vyslance Aristokrita Filippovi návrh na provdání své dcery Ady (II.) za Arrhidaia. Alexandros (19) v tom viděl pokus zbavit ho nástupnictví a poslal do Halikarnássu jako svého mluvčího tragického herce Thessala z Korinthu, aby Pixódarovi nabídl za zetě sebe, Alexandra.
Károvi se to líbilo, ale teď to rozčílilo Filippa, že by bylo pro korunního prince ponižující vzít si dceru barbara a otroka Krále králů. Poté nabídl Filippos svou dceru s Olympiadou Kleopatru Makedonskou Alexandrovi I., králi Molossů a bratrovi Olympiady, což bylo přijato.
Někdy krátce po svatbě došlo u dvora k incidentu, který se roku následujícího stal králi osudným. Mezi svými osobními strážci měl milence, jistého Pausaniu z Orestidy. Nějak se stalo, že se Filippos zahleděl do jiného muže téhož jména. Bodyguard Pausaniás žárlil na druhého Pausaniu a označil ho za hermafrodíta. Obviněný z toho byl špatný a rozhodl se zemřít: v bitvě s illyrským dynastou Pleuriou, proti němuž se někdy po své svatbě s Kleopatrou Filippos s armádou vypravil, se postavil před krále a zachytil tělem všechny rány, které na panovníka směřovaly, a tak zemřel.
Attalos, který byl o chování Pausania Orestského od jeho jmenovce informován, krále příběhem jeho milenců neobtěžoval a sám se udělal soudcem. Pausaniu pozval na hostinu, opil a předhodil ho honcům mul, aby se na něm vyřádili. Když se Pausaniás probral, obžaloval Attala před králem a domáhal se trestu pro něho, což ovšem bylo pro Filippa v případě jednoho z nejschopnějších svých stratégů a nyní i svého příbuzného nepřijatelné. O Pausaniově mstě viz rok následující; zjevně získal pro svůj plán skupinu spiklenců.
Filippos II. byl oficiálně ženat s těmito sedmi ženami:
• Fila z Elimie, sestra Derdova a Machátova (zemřela roku 357 bezdětná, sňatek asi z doby před Filippovým kralováním,
• Audata alias Eurydiké II. z Illyrie, matka Kynny/Kynany,
• Filinné z Lárissy (uváděna též jako Filenorá), tanečnice/orchéstris a matka Arrhidaia/Filippa III.,
• Olympias z Molossie, matka Alexandra III. a Kleopatry (III.),
• Méda z Odéssu, dcera getského krále Kothély alias Gudily, jejíž přebohaté věno daroval král Olympiadě,
• Nikésipolis z Fer, matka Thessaloníky,
• Kleopatrá II., matka Európy (? viz zde níže).
Se všemi měl dohromady osm dětí (bezdětná byla manželství s Filou a Médou). S některými z jmenovaných žen žil Filippos úředně současně, užívaly dokonce titulu královny, byl tedy bigamistou i polygamistou, řídký případ v historii hellénského světa (srov. Dionýsia I. roku 398), v němž pokračoval pouze jeho syn: o Alexandrově polygamii viz rok 324, srov. též život Démétria Poliorkéta. Filippos měl kromě toho zjevně potomky s milenkami. Jednou z nich byla Arsinoé, dcera Meleagrova, kterou opustil, když byla těhotna a provdal ji za Laga z Eordaie (jehož rod neznáme). Jejím synem byl Ptolemaios, zakladatel slavné dynastie, které se někdy říkává též Lagovci.
V Makedonii se narodil Démétrios, budoucí král známý jako Poliorkétés/Dobyvatel měst (zemřel roku 283). Snad již následujícího roku se narodil jeho bratr Filippos. Jejich rodiči byli Antigonos, budoucí král řečený Monofthalmos, a Stratoníké, dcera Korrhaiova. Filippos padl roku 306.
V Athénách udělili na Démádův návrh proxenii a statut euergeta jistému Filippovu dvořanovi, jméno na fragmentu usnesení ztraceno (na kameni zůstalo, že byl synem Andromenovým, zřejmě tedy jedním z jeho tří, viz rok 331), poněvadž pečoval o athénské vyslance, když pobývali u krále v Makedonii.
Z t. r. je ovšem také zákon zjevně protifilippovský, jehož navrhovatelem byl Eukratés z Peiraiea: kdokoli povstane proti lidu, aby nastolil tyrannidu, nebo se na tom podílel, nebo chtěl svrhnou athénský lid, nebo démokratii v Athénách, kdokoli takového člověka zabije, zůstane bez trestu. Eukratés byl roku 322 mezi Antipatrovými odsouzenci na smrt.
Roku 334 bylo na návrh Démádův uděleno athénské občanství v plném rozsahu dalšímu Makedonu, Amyntorovi, synovi Démétria. Nelze vyloučit, že šlo o otce Héfaistióna, Alexandrova druha. Následujícího roku dedikovali Athéňané sochu Démokratii a ověnčili ji zlatým věncem za její dokonalost a spravedlnost, jak dochováno na soklu sochy (ta zmizela)/stefanótheisa hypo tú démú [aret]és heneka kai dik[ai]osynés. Viz o soše též u roku 303, pak v souvislosti ironické.
V Kiu zemřel místní dynasta a zřejmě tributární perský satrapa Ariobarzánés I. (vládl od roku 362). Nástupcem se stal jeho syn (?) Mithridátés II., jako jeho otec vládce též v Kiu v Propontidě, odkud rod vzešel z místních údělných perských dynastů, pozdějších králů v Pontu. Byl popraven Antigonem I. roku 302. Rok 337 by mohl být jedním ze začátků pontské královské éry, viz k tomu u roku 169.
Pravděpodobně t. r. se na Sicílii Tímoleón zřekl svého úřadu stratéga autokratora v Syrákúsách a stal se soukromníkem. Rodina za ním přijela z Korintha a většinu času trávil na statku, který mu Syrákúsané přiřkli, viz rok následující. Zůstalo po něm fungující umírněně démokratické zřízení a symmachie/pakt Syrákúsanů s většinou sicilských hellénských států. Viz dále rok 319sqq.
Radikálům ovšem nevoněl a démagógové Lafystios a Démainetos si troufli jeho posici zpochybňovat. Neúspěšně, druhý z nich dokonce pochybnostmi o Tímoleontových způsobech vedení války. Zřejmě t. r. byly Megillem a Feristem z Eleje spolu s Gorgem z Keu nově kolonisovány Akragás a Gela, které byly vyvráceny Kartháginci roku 406 (viz tam).
V Latiu Sidicínští napadli Aurunky a oblehli je v Suesse (viz následující roky). V Římě byl zvolen podle zákona z roku 367 jako první plebejský praetor Q. Publilius Philo. Téhož roku byla v Římě pro nepovolený sexuální vztah zaživa zakopána panna vestálka/virgo Vestalis Minucia. Byla prý už předtím podezřelá tím, že se ráda parádila; na smrt ji poslalo udání jakéhosi otroka. Byl to čtvrtý případ v historii (srov. rok 616, 483 a 473; viz další v letech 274, 235 a 216).
V Číně se dostal ve státě Čchin/Qin k moci šlechtic Chuej-wen/Huiwen (vládl do roku 311, od roku 325 jako král Chuej-wen-wang). Zemřel legalista Šen Pu-chaj (narozený kolem roku 400).
************************************************************
336.
Ol. 111, 1
Kleomantis z Kleitóru
Pýthodélos či Pýthodóros
a. u. c. 418
L. Papirius Crassus I. a Kaeso Duellius či Duillius
************************************************************
Na jaře zahájil král Filippos II. tažení proti Peršanům. Vyslal vojevůdce Attala, viz rok předešlý, a jeho tchána Parmenióna, syna Filóty (bratra Asandrova a Agathónova, otce Filóty) s deseti tisíci vojáky, aby vybudovali předmostí v Asii a osvobozovali hellénské státy. Uchytili se v Tróadě a vedli drobné výboje a bitky s místními reservami Peršanů. Tím i fakticky začala třetí válka helléno-perská, která trvala do roku 330 (srov. předcházející rok a roky 490 a 399).
Před výpravou žádal pro svůj podnik Filippos v Delfách o věštbu. Pýthie vyřkla slova, která se, tradičně, v několika málo měsících splnila, ovšem jako předpověď králova atentátu: "(Obětní) býk byl ozdoben, je u konce/(něco) má konec, obětník je (tu rovněž)/esteptai men ho tauros, echei telos, estin ho thysón."
Když se invasní armáda dostala až k Magnésii (pravděpodobně na Maiandru), zastavil ji Memnón z Rhodu, velitel hellénských žoldnéřů v perských službách a zčásti i dalších perských jednotek. Memnón disponoval čtyřikrát silnějším vojskem a po taktisování v poli Makedony rozdrtil tak, že část jich padla, část byla zotročena a některým se podařilo utéci za hradby Magnésie: to byl v podstatě konec Filippova asijského tažení, viz rok následující.
Druhý z makedonských velitelů Kallás podlehl v Tróadě a stáhl se za zdi Rhoiteia. Podle jiné verse disponoval naopak Memnón pouze čtyřmi tisíci muži proti deseti tisícům Makedonů.
Filippos se usmířil s Olympiadou a Alexandrem a nástupce trůnu se vrátil do Makedonie; o Olympiadě viz níže. V červnu slavil v Aigách svatbu své a Olympiadiny dcery Kleopatry (III.) s králem Alexandrem I. Molosským (viz předcházející rok). Hosté a vyslanci přijeli z celého hellénského světa, včetně z Athén, kteří dali vyhlásit, že vydají do Makedonie každého spiklence, kdo by prchal před Filippem.
Na cestě do přeplněného divadla zjitra druhého dne slavností byl z osobní msty zavražděn Pausaniou z Orestidy, jedním ze svých osobních strážců a také milenců, viz rok předešlý. Atentátník byl na útěku brzy proklán kopím Perdikkovým; jak se nyní ukázalo, z milostné msty se zrodilo spiknutí, viz zde níže. Filippos dostal kdysi věštbu, aby si dával pozor na čtyřspřeží/harma, lat. quadriga. Nevstupoval tedy na něj a vyhýbal se vsi Harmě v Boiótii. Osud krále dostihl jinak: atentátník Pausaniás měl svůj meč ciselován čtyřspřežím...
Král Filippos II. (47) vládl od roku 359; seznam jeho manželek viz předešlý rok. Jeho hrobka i ostatky byly nalezeny roku 1977 v Aigách/Vergině, ale nověji jsou označovány za ostatky Filippa III. Arrhidaia s Eurydikou (hrob 2), zatímco v hrobu 1 ležel Filippos II. se svou manželkou Kleopatrou a novorozenětem, ve třetím Alexandros iv. Filippos byl nejmocnějším z Hellénů, bojovník se zkušenou armádou, daleko nejsilnější ekonomikou a s velkou chutí zničit Peršana.
Novým králem Makedonů se stal jeho syn Alexandros III. Veliký, tehdy dvacetiletý (vládl do roku 323). S Olympiadou, která se vrátila do Makedonie až po Filippově smrti na jeho pohřeb (srov. výše; podle jiné verse se na atentátu podílela a dala nachystat koně pro útěk z místa vraždy, srov. zde níže), potrestal vrahy svého otce: do atentátu byli aktivně zapleteni Lynkéstové Héromenés a Arrhabaios (II.), jakož i jejich bratr Alexandros Lynkéstský.
Héromenés s Arrhabaiem, otcem Amynty (IV.) a Neoptolema, viz rok 334, byli popraveni, Alexandros byl novým králem omilostněn a dokonce mu byla svěřena stratégie v makedonské Thrákii, kde působil do roku 334; o jeho osudu viz dále tam. • Tento Alexandros byl synem Aeropovým, který vládl Makedonům jako druhý tohoto jména v letech 399 až 394 a byl bratrem popravených a makedonského krále Pausaniy (vládl krátce po smrti Aeropově, svého otce, viz roky 394sq.). Ženat byl s Antipatrovou dcerou.
Podle jiné tradice byla do atentátu na Filippa zapletena též Olympias, pokud ho přímo nespoluorganisovala: Pausaniovu mrtvolu visící na kříži ozdobila zlatým věncem a meč, jímž byl Filippos zabit, zasvětila Apollónovi pod jménem Myrtalé(s), což bylo jedno z jejích dívčích jmen (viz rok 357). Po několika dnech dala královna Pausaniovo tělo s kříže sejmout a spálit nad ostatky Filippovými; dokonce na atentátníkově mohyle dávala každoročně konat lidovou tryznu. O Olympiadině mstě na Kleopatře viz rok následující.
Alexandros III. se bezprostředně po pohřbu v Aigách z Makedonie vypravil do Thessalie, kde byl zvolen archontem, tj. vládcem Thessalů resp. jejich konfederace (srov. rok 342). Odtud pokračoval do Korinthu, kde se dal Hellény na místo svého otce zvolit hégemonem prvního korinthského spolku a stratégem autokratorem pro válku s Peršany; na ruku mu šli Athéňané.
Zda-li se král v Korinthu v Kraneiu setkal s kynikem Diogenem ze Sinópy, jak tvrdí veleslavná anekdota o stínění před sluncem/"aposkotéson mú", zůstane asi nepotvrzeno. Z Korinthu se král odebral do Delf a odtud se vrátil do Makedonie.
Aristotelés ze Stageiry opustil makedonský dvůr, kde byl až do jeho proklamace vychovatelem mladého Alexandra, viz rok 343. Vrátil se po letech do Athén, viz rok následující. Tradovalo se, že Alexandrovi doporučil, zřejmě za poradce a dvorního historika, svého příbuzného, sofistu Kallisthena z Olynthu; Kallisthenés složil v deseti knihách dějiny let 386 - 356. Z poradce se stal kritik Alexandrovy vlády, její orientalisace a nakonec i spiklenec, viz rok 328sq.
Svou náklonnost pak král věnoval Aristotelově filosofické "konkurenci" a peněžní dar poslal Xenokratovi, bohatě též podaroval jiného ze svých učitelů, rhétora a kynického filosofa Anaximena z Lampsaku, autora učebnice řečnictví.
V Syrákúsách zřejmě t. r. zemřel Tímoleón z Korinthu, postrach sicilských tyrannů. Od obléhání Messány trpěl jakousi oční chorobou a před smrtí oslepl. Dostalo se mu státního pohřbu nákladem dvou set min, což na hellénské poměry předalexandrovské byla exklusivní částka. Všech svých vítězství dosáhl prý v den svých narozenin, tedy 27. thargeliónu, srov. rok 339, nevíme však, kterého roku se narodil.
V Athénách zemřel ve věku 41 let rhétór a autor tragédií Theodektés z Fasélidy (narozen roku 377). Jeho otec Aristandros z Fasélidy ještě žil. Alexandros Veliký měl literáta ve váženosti a jeho sochu ověnčil. Theodektův doma vychovaný otrok a předčitatel/anagnóstés kai oiketés Sibyrtios získal pravděpodobně při této příležitosti svobodu. Řečnil/errhétoreusen, a to asi jako první zotročený muž hellénského světa, před služebnictvem, později vydal učebnici řečnictví.
Athéňané poctili ve skiroforiónu, posledním měsíci svého kalendáře (červen-červenec) a úřadu archonta Frynicha, proxenií a občanstvím lékaře Euénora z Argu v Akarnánii a 2. thargeliónu roku 321 vyznamenání zopakovali s tím, že medik získal se svými potomky právo vlastnit v Athénách nemovitosti (potřetí poctěn ještě někdy po roce 319).
Zachované texty stél nehovoří o vlastním důvodu vyznamenání, lze však předpokládat, že se tak stalo za jeho profesní služby poskytnuté Athéňanům bezprostředně po bitvách u Chairóneie a Lamie.
Podobně byli po chairónejské bitvě Athéňany v thargeliónu archonátu Chairóndova/květen-červen 337 natruc Makedonům poctěni občanstvím a zlatými věnci exulovaní Akarnánci Formión a Karfinás, zřejmě velitelé akarnánského spojeneckého kontingentu. Dostalo se jim též práva vlastnit v Athénách domy a zdaňováni byli jako Athéňané, bez daně metoické. Platilo to pro ně po celou dobu, než se budou moci vrátit domů (zda se tak stalo, resp. zda se toho dožili, nevíme).
Občanem Athén byl již jejich děd Formión, který byl poctěn za zásluhy v archidámovské válce. ● Vyznamenání Akarnánů je prvním z usnesení Athéňanů, kdy bylo v úvodní datovací části protokolu uveden kalendářní měsíc současně s datem prytanie.
Nelze vyloučit, že Dionýsios z Athén, kterého později poctili Korkýrští proxenií s právem vlastnit dům a pozemek, jak uvedeno na zachované bronzové desce, syn Frynichův, byl potomek athénského archonta roku 337/336.
V Persii někdy před Filippovou smrtí otrávil údajně Bagóás (srov. rok 338) znovu "svého" krále Artaxerxa IV. Arsa, posledního z přímé linie achaimenovské (vládl nominálně od roku 338). S ním zavraždil též jeho děti. Na trůn pozdvihl velemocný eunúchos jednoho z králových příbuzných Artašatu a pod jménem Dáreios III. Kodomannos (přes 40) ho učinil králem Peršanů (vládl do roku 331, nominálně pak ještě do roku následujícího). Nový král Bagóu hbitě eliminoval: dozvěděl se, že i pro něho byl nachystán otrávený pohár, tak Bagóu donutil na hostině, aby mu z něho připil. Jak ke všem těmto palácovým intrikám docházelo, jak velkou scénu zločiny měly a kolik na které straně bylo pomocníků a zainteresovaných, nevíme.
Artašata (bab. podoba) byl synem sourozenců Arsama a Sisygamby, dětí Ostana (asi též Artostés), mladšího syna Dáreia II. s Parysatidou, bratra Artaxerxa II. Přízvisko Kodomannos uchoval pouze jediný pramen (Iustinus) a byl vysloven názor, že se jedná o druhé jméno velmožovo před nástupem na trůn. Nelze vyloučit nějakou souvislost s aramajským qadmáj/"první", též "vpředu, (tzn.) z východu" (?).
V Babylónii zřejmě před nástupem Dáreia III. na perský trůn vypuklo povstání, během něhož se králem provolal jistý Nidin-Bél, jehož trůnní jméno ani původ neznáme: jeho osobní jméno, a to pouze to, známe z jediného chronografického textu z Uruku. Nejpozději roku následujícího muselo být po usurpaci, rozsah rebelie neznáme.
V Itálii byli před městem Cales Římany spolu s Ausony (Aurunky) poraženi Sidicínští (viz předcházející rok). Průběh bojů s nimi není dnes jasný, jak ostatně u většiny válek vedených ve starších dobách římské republiky, ale konflikt se vlekl, viz rok následující.
************************************************************
335.
Ol. 111, 2
Euainétos
a. u. c. 419
M. Valerius Corvus IV. a M. Atilius Regulus Calenus
L. Aemilius Mamercinus dict.
************************************************************
Na jaře se vypravil Alexandros III. proti Triballům a Illyrům; Triballové se svým králem Syrmem byli nejsilnější z Thráků, kteří sídlili mezi Haimem a Istrem. Po smrti Filippově si dělali, stejně jako další z jeho porobených národů, naděje, neboť mladého následovníka makedonského trůnu nepokládali za nebezpečného soupeře.
Přes Haimos (dnes Stara planina v Bulharsku) se přes horský terén a thrácké nástrahy Alexandros probojoval až k Istru, který jako první člověk z hellénského světa překročil v čele vlastní samostatné vojenské výpravy o čtyřech tisících pěších s patnácti sty jezdci; k disposici měl též několik lodí, které dorazily Býzantia.
Prchající Thrákové se tu usadili na ostrově Peuké v deltě řeky. Na druhé straně řeky Getové, kteří ovšem sídlili po obou stranách toku, před Makedony ustupovali a vyklidili též jakési své město (srov. rok 512, kde je o nich vůbec první historická zmínka, a roky 340sq.).
Pak se s kořistí vrátil, jaté Thráky a jejich ženy s dětmi prodali Lýsaniás s Filótou. S armádou se pustil do Paionů. Po jejich podmanění, resp. po obnovení makedonské svrchovanosti nad nimi, mu nastala válka s knížetem illyrských Enchelejů Kleitem, synem Bardylovým (I.), a s Glaukiou, králem Taulantiů (viz až rok 317). Boje s Illyry byly těžké a do Hellady pronikly zvěsti, že král je mrtev. Kleitos před opevněnou osadou Pelliem obětoval za zdar své války po třech chlapcích, dívkách a černých beranech, ale krvavé oběti mu nebyly nic platné.
Makedonci se dostali z nevýhodné posice mezi silnými oddíly Kleitovými v obklíčeném Pelliu a Glaukiovými Taulantii, kteří přitáhli na pomoc a v nočním přepadu zničili taulantské ležení. Kleitos Pellion zapálil a prchl na Glaukovo území.
Zatímco Enchelejové/"Úhoři" se později formálně znovu podrobili a jejich knížetem se stal či byl jmenován Kleitův syn Bardylios II. (vládl do asi roku 282), Taulantiové dosáhli zřejmě velmi výhodných mírových podmínek, protože vláda Glaukiova přivedla jejich říši do rozkvětu.
Neklidné Autárie, viz dále o nich rok 310, pacifikoval Langaros, kníže illyrských Agriánů, makedonských spojenců; po svém vítězství, za něž mu Alexandros slíbil ruku své nevlastní sestry Kynany (c. 20), čerstvé vdovy po Amyntovi IV., viz zde níže, zemřel. Všichni thráčtí a illyrští podrobení dynastové poskytli Alexandrovi následujícího roku pro jeho asijské tažení oddíly.
V Ambrakii vyhnali pod vedením Aristarcha makedonskou posádku a vyhlásili démokratickou ústavu. V téže době povstali proti Makedonům Thébané, což způsobili navrátivší se exulanti (srov. rok 338), když mimo thébský hrad dopadli a zavraždili dva Makedony. Thébané na podzim oblehli makedonskou posádku na Kadmeji, jíž velel Filótás, Parmeniónův syn. Alexandros se s armádou od illyrských hranic na severozápadu rychlými pochody vrátil přes Eordaiu, Elimiótidu, Stymfaiu a Parauaiu a již sedmého dne intensivního pochodu byl na hranicích s Thessalií.
Odtud se za šest dnů dostal do Boiótie. Povstalci se utěšovali, že to není Filippův dědic, ale králův jmenovec, syn Aeropův, pravý Alexandros že zahynul ve válce s Illyry a tam také že bylo zničeno jádro Filippovy armády. To šířili též démagógové athénští, mezi nimi Démosthenés.
Pod hradbami města žádal Alexandros o vydání démagógů Prothyta a Foiníka, vůdce revolty; Thébané naopak drze požadovali frúrarcha Kadmeie Filótu a Antipatra. Théby byly po krátkém obležení Makedony dobyty, když obranný val náhlým útokem překonal se svým oddílem Perdikkás; byl při tom těžce raněn, ale uzdravil se.
V bojích ve městě padlo na šest tisíc Thébanů, město vyvráceno v celém rozsahu kromě rodného domu básníka Pindara (jeho rodnou obcí ale byla ves u Théb Kynoskefaly) a chrámů. Obyvatelstvo v počtu třiceti tisíc zotročeno: thébský stát zanikl. Výnos makedonské kořisti z prodeje otroků činil tehdy na 440 talentů. V Díu pod Olympem pak držel král devítidenní slavnosti na počest Dia Olympského, každý den věnované jedné z Mús. • Podle tradice starých chronografů byly Théby založeny roku 1518 Foiníčanem Kadmem, synem sídónského krále Agénora. Obnoveny byly roku 315 (viz rok 316).
V Thébách té doby nestávala jediná socha Pindarova, za to dnes neznámého zpěváka Kleóna. Do dutiny sochy prý za dobývání města uložil své peníze jistý Théban a prý je tam nalezl třicet let na to při svém návratu do obnovených Théb, srov. o nich rok 315.
Vyvrácením Théb skončil rovněž druhý spolek Boiótů, který vznikl v roce 447 (srov. k tomu roky 550 nebo 525). Je možné, že byl spolek nyní nadále organisován bez svého hégemona nově (k tomu srov. rok 316).
Alexandros mírně potrestal ty státy, které verbálně podporovaly Thébany; pouze Arkadové vyslali oddíl na Isthmos, kde vyčkával. Ovšem ty, kteří radili pomoci Thébám, poslali občané sami od sebe na smrt. Sami se též potrestali Élejští, když přijali zpět promakedonské exulanty. Na Athéňanech žádal král vyhnání sedmi politiků, kteří se do něho a jeho otce naváželi nejvíce: Démosthena, Lykúrga, Hypereida, Polyeukta, Charéta, Charidéma, Efialta, Diotíma a Moiroklea.
Po nové prosbě Athéňanů se dal umluvit a z Athén musel nakonec odejít do vyhnanství jen Charidémos z Órea, ačkoli Alexandros původně žádal jeho hlavu, neboť byl patrně příliš schopný, viz k němu rok 333 a rok 364 o kondottierových osobních vlastnostech. K thébskému povstání se totiž aktivně nikdo z Hellénů se zbraní v ruce nepřipojil.
Král zřejmě někdy v této době zakázal vývoz dřeva z makedonských lesů, aby omezil možnost stavby válečných lodí hlavně Athéňanům. Zákaz zřejmě platil pro zbytek dějin, neboť žádný z hellénských států v hellénismu už nedisponoval relevantní námořní silou. Alexandrovi se ve velmi krátké době, během několika měsíců, podařilo udržet, upevnit a rozšířit otcovskou multiethnickou říši.
Že až tolik velmocenská politika Athéňany nezajímala, ukazuje jejich vášeň divadelní. V Athénách na jaře o městských dionýsiích zvítězil sbor secvičený a financovaný Lýsikratem. Na paměť své chorégie vztyčil pyšný leitúrgos třiapůlmetrový pomník, na jehož vrchol umístil vítěznou trojnožku. V novověku se mu říkalo Diogenova lucerna/fanari tu Diogeni a její replika stojí v botanické zahradě v Sydney. Pravděpodobně o tomto Lýsikratovi, který zřejmě též zastával úřad stratéga, kolovalo athénským bulvárem, že si čímsi barví vlasy/farmakó tini emelaine tás heautú trichás.
Pokračovaly boje Makedonů v Asii, viz rok předešlý. Velel jim Parmenión (o osudu kolegy a asi též zetě Attala viz zde níže), později byl odvolán domů a zastoupil ho Kallás. Velitel perských žoldnéřů a vrchní velitel západních přímořských satrapií Memnón z Rhodu však též v Tróadě nabyl vrchu a Makedonci byli zatlačeni do Abýdu a Rhoiteia, viz rok předešlý.
Předmostí se jim ale podařilo udržet a podle všeho na makedonské straně zůstal Kýzikos, kterého se Memnonovi nepodařilo zmocnit: a to si nasadil před městem na hlavu široký makedonský klobouk, neboť Kýzikénští očekávali příchod Makedonů pod velením jistého Chalka, ale pozorné měšťany neoblafl.
V Makedonii mezitím již „úřadovala“ Alexandrova matka. Olympias dala po Alexandrově odchodu do války zavraždit královnu Kleopatru II., vdovu po Filippovi II., i s jejím potomkem (Karánem, event. dcerou Európou?; podle jednoho pramene prý dala Olympias uzavřít Kleopatru se synem do kovové truhly a tu vrhnout do ohně, jiný zdroj praví, že kojenec byl matce v klíně zabit a Kleopatra donucena se oběsit).
Když se z Boiótie vrátil koncem roku Olympiadin syn Alexandros, poslal k Parmeniónovi do Asie se vzkazem zabít Kleopatřina strýce a adoptivního otce Attala, svého bývalého spolubojovníka, a Kleopatřina bratra Hippostrata: byla tak vyvražděna celá rodina Olympiadiny mladé sokyně, snad s výjimkou Hégelocha, Hippostratova syna, jednoho z nauarchů, viz rok 332. Podle jiné verse poslal do Asie za Attalem komando pod velením Hekataia z Kardie, viz o něm roku 342 a též roku 323.
S Attalem údajně po Filippově smrti jednali Athéňané prostřednictvím Démosthenovy korespondence o puči v Makedonii, ale posléze Attalos změnil smýšlení; pozdě. Alexandros dal tehdy rovněž zavraždit případného pretendenta trůnu Amyntu IV., který užíval královského titulu již od roku 359 (viz tam) a vlastně byl právoplatným následníkem trůnu, kdyby ho Filippos II. neodstavil.
Stejnojmenný Amyntův přítel, syn Antiochův, raději z Makedonie zmizel a od roku 334 se živil jako kondottiér v perských službách; srov. rok následující. Po Issu se v čele oddílu čtyř tisíců mužů zmocnil části perské flotily kotvící či vytažené na břeh v Tripoli a odplul s ní na Kypr; jak žoldnéře živil na ostrově, nevíme. Roku 332 se přeplavili do Pélúsia a po Nilu až k Memfidě, jakási předzvěst Alexandrova tažení, viz rok 332.
Pokoušel se tam sesadit Mazaka, satrapu jmenovaného Dáreiem po smrti Sauaky, který padl roku 333 u Issu. S dobýváním Memfidy však neuspěl a během rabování v krajině po nenadálém výpadu Peršanů ztratil bitvu a v ní též život.
Aristotelés, který se po odchodu z Makedonie usadil v Athénách, srov. rok předešlý, založil v Lykeiu vlastní filosofickou školu, peripatos/"procházku".
Římané pod konsulem M. Valeriem Corvem oblehli a dobyli aurunské Cales, když jim římský zajatec, jemuž se podařilo uprchnout, vysvětlil, že obléhaní jsou právě opití po nějaké oslavě. Do města byla následujícího roku zavedena římská kolonie, viz tam; pak se pod novými konsuly obrátily legie proti Sidicínům.