070

 

************************************************************

70.

Ol. 177, 3

242 SE

178 AE

D[...] | (Kritón) 

a. u. c. 684

Cn. Pompeius Magnus I. a M. Licinius Crassus Dives I.

Rok 1 tzv. první autonomní éry Sinópy (srov. rok 45)

************************************************************

Na jaře prokonsul M. Aurelius stále ještě obléhal Pontskou Hérákleiu. Obléhaní dokonce zničili římské obléhací stroje a Cotta neměl jiný nápad než popravit jejich obsluhy. Nechal pod městem nezbatné množství vojáků a s jádrem odtáhl plenit okolní kraj. Hérákleóté žádali o pomoc v Tauridském Chersonésu, Theodosii a u krále bosporského, ale nepřišla žádná. V obleženém městě byli žoldnéři z královské posádky nespokojeni s tím, že dostávají stejné množství stravy jako občané a týrali je. Nejbrutálnější z nich prý byl jejich velitel Konnakorix, který je k tomu popuzoval; srov. původní shodu roku 72. 

Když se Cotta vrátil před město, viděl, že vojákům chybí nadšení, takže se od hradeb stáhl podruhé. Povolal velitele flotily C. Valeria Triaria, který dorazil se 43 triérami, z toho dvaceti rhodskými, aby zablokoval dopravu menáže z moře. V den, kdy Triarius dorazil, vrátil se Cotta s pozemními silami k hradbám města. Proti římské flotile vyplulo třicet triér hérákleótských, ale poraženy vrátily se do přístavu: přišli o čtrnáct plavidel, vážné ztráty na římské straně nebyly vyčísleny. 

S totální blokádou města přišel hlad a choroby. Z třítisícové posádky tisíc mužů zemřelo, s nimi též stratégos Lamachos. Královští měšťany zradili. S jejich velitelem Konnakorikem/Konnakorékem vyjednával Triarius, Kelt měl ve zrádném úmyslu spojence v Dámofelovi, který velel městským jednotkám po smrti Lámachově. Dohoda o vydání města a odchodu královských se provalila a předák Brithagorás intervenoval u Konnakorika. Lstivý Kelt Hérákleóta ukonejšil lží o údajných dopisech od krále, že Mithridátés získal na svou stranu Tigrána a že brzy dorazí je osvobodit. V noci pak vojáci nasedli potichu do lodí, odpluli a Dámofelés otevřel Římanům bránu.

Město bylo Římany vyrabováno a spáleno. Předtím zrekvíroval Cotta co bylo cenného v chrámech, z agory odvlekl sochu Héráklea s kyjem, lví koží a toulem se šípy a lukem, vše ze zlata. Konnakorix se svými muži obsadil vzápětí Tios a znovu Amástridu, ale Triarius, který proti němu vyplul, se s Keltem dohodl podruhé: žoldnéři města vydali bez boje a odpluli (už o nich nebude slyšet).  

• Hérákleia byla založena roku 559; později byla Římany obnovena. Ztratila však nyní nezávislost, připadla provincii Pontus a Caesar z části původního města zřídil kolonii pro armádní veterány. Viz dále rok 36 a 29. 

M. Aurelius Cotta se po vykonání svého životního díla vrátil do Itálie, kde ho senát ozdobil přívlastkem Ponticus Imperator. Legie poslal Lucullovi, spojenecké vojáky domů a sám s loděmi přetíženými kořistí plul do Egeidy. Nedaleko Hérákleie se však část flotily potopila, některé lodi najely na mělčinu, takže toho do Říma mnoho nedorazilo. Bylo toho však dost na to, aby dráždil závistivce, takže část lupu raději věnoval do státní pokladny.  

Ještě v Anatolii propustil z korupce obviněného svého proquaestora P. Oppia, jemuž se též předhazovalo spiknutí (jak dopadl, nevíme). V Římě snad roku 67 byl Cotta obžalován tribunem lidu C. Papiriem Carbonem, asi synem stejnojmenného otce s přívlastkem Arvina (viz rok 82), z vydírání v bíthýnské provincii. S tím souviselo vystoupení Thrasyméda Hérákleótského, který promluvil jménem zajatců z dobývání města, kteří byli nyní propuštěni, a vylíčil s pláčem dobývání a loupení Hérákleie, města tolik v jeho podání spřízněného s Římem, v nejhorších barvách a dojal senát na tolik, takže Cotta byl odsouzen za vlastně běžnou římskou armádní praxi.

Nebyl však exulován, ale vyhnán ze senátu. Thrasymédés s Brithagorou a jeho synem Propylem se dlouho pokoušeli sehnat přeživší Hérákleóty, ale podařilo se jim to jen u osmi tisíc. Obnovit nezávislost se jim nepodařilo, třebaže návrhu byl později Caesar nakloněn, zřejmě za svého konsulátu roku 59, resp. až po likvidaci Farnaka II. Brithagorás zemřel podle všeho v létě 47, když se Caesar chystal vrátit do Říma.  

Carbo byl pak v letech 62 n. 61 až 59 sám správcem Bíthýnie, dával razit svým jménem mince a dopadl stejně: z vydírání ho žaloval stejnojnemmý syn prvního bíthýnského guvernéra M. Aurelia Cotty. ● Jaký byl vztah P. Oppia k Caesarovu příteli C. Oppiovi, popř. ke kampánskému toreutikovi P. Oppiovi Priskovi z iulsko-klaudijské éry, nelze stanovit.   

V létě po pádu Hérákleie od svého otce odpadl Macharés, král v Kimmerském Bosporu (od roku 80; život si vzal v Pantikapaiu roku 65), a Římané ho uznali za přítele S. P. Q. R. To právě ležel Lucullus před Sinópou, kam dorazili královi poslové se zlatým věncem pro Luculla. Stratégos Leónippos (může být identický s bývalým Mithridátovým satrapou Kárie, viz rok 36 a v indexu s. v. Pýthodóros) začal vyjednávat s Lucullem o vydání královského residenčního města, proti čemuž byli další dva velící královští důvěrníci eunúchos Kleocharés a pirátský náčelník Seleukos, o jeho zásluhách viz rok 72. 

Leónippa udali u lidu, stratégos však byl populární, nevěřili cizákům, tak ho v noci zavraždili. S Macharovým odpadnutím přestaly z Bosporu chodit zásoby. Když se před město dostala římská zásobovací flotila s obilím od Bosporu s patnácti triérami pod legátem C. Marciem Censorinem, vypluli Sinópští se Seleukovými loděmi, všichni pod velením Kleocharovým, proti ní a Římany porazili. Ve městě oba vládli despoticky a brzy se do sebe pustili: Kleocharés chtěl pokračovat v boji, Seleukos doporučoval povraždit měšťany a město Lucullovi vydat a s kořistí odplout. Nedohodli se, ale nepoprali: nalodili majetky svých mužů a nákladní lodi poslali k Macharovi, který právě pobýval v Kolchidě.

Do toho přišla zpráva o Macharově dohodě s Lucullem a také to, že zásoby určené otci Mithridátovi poslal syn Římanům. Velitelé královské posádky, čítající deset tisíc Kiliků, udělali totéž, co před tím Mithridátův garnison v Hérákleji: pučisté nasedli do lodí, přebytečná plavidla i část města zapálili a s lupem odpluli k břehům obývaným Sanégy a Lazy kamsi do dějin.  

Na podzim se vzdala Amáseia a padl Amísos, který se tak dlouho držel díky vynalézavosti Kallimacha, jakéhosi pontského Archiméda a možná i velitele posádky.

V nenadálém útoku v čase, kdy vojáci odpočívali (poledne?) se Římané zmocnili části hradeb, ale Kallimachos s Mithridátovou posádkou na několika lodí unikl, když město na několika místech zapálil. Lucullus přikazoval vojákům hasit, ale kořist byla lákavější než vojevůdcův rozmar. Lucullus vojákům nakonec dal město v plen, o osudu Kallimachově viz rok 68. 

Římané koncem roku drželi v moci celý Pontos, kmenové království Mithridátovo. K obyvatelům Sinópy, Amísu a většiny dalších měst se choval Lucullus velkoryse a dovolil uprchlíkům před římskou válkou návrat do vlasti, Amísos dal dokonce obnovit, aby byl opět obyvatelný. 

L. Licinius Lucullus se věnoval v Efesu dál uspořádávání poměrů v provincii Asia a jeho reformismus rozčílil publikány, nájemce výběru daní a poplatků, neboť přicházeli o zisk, viz zde níže. Uložil provinciálům odvody jedné čtvrtiny z úrody obilí a zavedl daně z vlastnictví otroků a domů. V Efesu a dalších městech provincie pořádal hry, zápasy a města z vděku za snížení daňové zátěže zavedla pravidelné slavnosti lúkúlleia. Během jeho pobytu ho doprovázel básník Archiás z Antiocheie Syrské, nyní již jako A. Licinius Archias. 

Po zvěstování Tigránova odmítnutí, viz zde níže, chystal nové tažení. Zanechal posléze v Pontu legáta C. Sornatia a sám se vydal na východ do války s armenským králem, viz rok následující.

Někdy z této doby pochází stéla z Gytheia s děkovným usnesením pro bratry Num. a M. Cloatie, proxeny a filanthrópy obce, za to, že se velkoryse postarali o likvidaci několika státních dluhů  (summy kolem pouhých čtyř tisíc drachem), že zajistili obilí v nouzi a přimlouvali se celá léta u svých přátel, mezi nimiž byl jako legát jmenován C. Iulius Caesar. Odměnou sourozencům Cloatiům bylo právo usedat o slavnostech a hrách mezi efory.   

Král Tigránés I., který byl stále ještě ve Foiníkii a Syrii (srov. předešlý rok), totiž odpověděl na římské požadavky Ap. Claudiovi Pulchrovi dosti resolutně: Mithridáta nevydá, vždyť je to jeho tchán, a odnikud se nestáhne; bude-li napaden, bude se bránit. Na to dal Tigránés ostentativně popravit šejka Zarbiéna Gordyénského s celou rodinou (srov. předešlý rok a rok následující)

Byl to Armenův první kontakt s Římany vůbec a netušil, že odmítnutí ultimativně položené žádosti o vydání Mithridáta znamená vyhlášení totální války. Tigránés, Mithridátův zeť, dosud svému tchánovi v žádné z válek s Římany nepomohl, zachovával neutralitu a rozšiřoval svou moc na úkor Seleukovců, srov. rok 83. Teprve teď po roce a osmi měsících separace přijal Mithridáta ve svém paláci, udobřili se a své neschody svedli na rádce, viz rok předešlý a následující. 

V říši Parthů zemřel Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl od roku 76). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés XII. Fraátés III. Theos Euergetés Epifanés Filhellén (panoval do roku 57). Manželka Pirustaná/Pir'ustaná (?) byla zároveň jeho spoluvládkyní, jak prokazuje babylónský astronomický diář z roku 180 AE = 244 SE (rok 68 př. n. l.): mar-šá-kan šarru u pi-ri-us-ta-na-a aššatíšušú. Později se na fragmentech datačních míst diářů objevilo jméno di-li-ú-ni-ke-e n. ti4-li-ú-ni-ke-e, tedy snad další (hlavní) královna s řecky znějícím jménem Teleoníké (?). 

Do Ktésifóntu přišli vyslanci krále Tigrána a Luculla (Sextilius).

V indo-baktrijské oblasti skončila vláda krále Hippostrata Sótéra (u moci od roku asi 85)byl posledním vládcem z rodu Antimachovců. Jejich území se nyní pravděpodobně spojila s říši Eukratovců: Hippostratova dcera Kalliopé byla manželkou posledního z Eukratovců Hermaia (srov. rok 75). • Rod Antimachovců, pokud to vůbec byla dynastie ve vlastním slova smyslu, byl na scéně od roku c. 190.

V důsledku vnitřních rozbrojů se oddělila část germánských Chattů, sídlících ve střední části západu dnešního Německa, a přesídlila k Rýnu a k ústí řeky Mosa (dnešní Maas). Zde, v oblasti novověkých Nizozemí, vznikly kmenové svazy Batavů a Kannanefatů, lat. Canninefati či Cannenefati (srov. středověké označení kraje Kennemerland?).

V Římě začal 5. srpna proces s C. Verrem, propraetorem Sicílie v letech 73 až 71, jehož obyvatelé provincie, všechna města s výjimkou Syrákús a Messány, obvinili z hrabivosti, vydírání atd.: poprvé byla v této podobě v Římě projednávána záležitost hellénských provinciálů. 

Byl to zároveň velký úspěch advokáta M. Tullia Cicerona, protože optimát Verres odešel raději do vyhnanství ještě před ukončením procesu už po pronesení úvodní řeči. Dalších pět zachovaných "verrínek" nikdy Cicero veřejně nepronesl, ale vydal na základě svých poznámek (actio secunda). Měl je nachystané pro další průběh procesu, kdyby Verres, resp. jeho advokát Hortensius Hortalus, před porotou oponoval. Že to ovšem Cicero s ochranou lidských práv a svobod provinciálů nemyslel až tak vážně, viz o tom roku následujícího.  

Verres se usadil v Massalii. Vzal s sebou většinu z toho, co nakradl. Sicilané žádali čtyřicet milionů séstertiů náhrady, ale v Římě zůstalo k disposici již jen majetku za tři miliony HS. Verres žil v blahobytu až do proskripcí roku 43, kdy přišel o majetek a hrdlo, neboť triumvir M. Antonius měl zálusk na něco z jeho "sbírek", hlavně jeho corinthia/předměty z korinthské slitiny, srov. rok 146 a v indexu s. v. kuchyně (1), a Verres ho nepředloženě odmítl (svému obhájci Hortensiovi však věnoval korinthskou sošku Sfingy). Rozsudek proti Verrovi zněl na 750 tisíc dénáriů, což se mnoha lidem zdálo jako trest nízký. 

Verres se proslavil jako nenasytný lupič uměleckých předmětů: tak ho vylíčil Cicero a nepochybně tomu tak i bylo, ale určitě nebyl Verres případem ojedinělým, pro nás ale dokumentovaným. Po celou dobu stál pod ochranou mocného aristokratického klanu Caeciliů Metellů a měl tedy proces ostrý politický náboj. Ženat byl s Caecilií Metellou, sestrou L. Caecilia Metella, praetora roku 71 a nástupce ve správě Sicílie, cos. 68, viz tam. Roku 80 byl proquaestorem správce Kilikie Cn. Cornelia Dolabelly, praetora roku 81, a oba okrádali provinciály o umělecké předměty. O dva roky později byl v Římě Dolabella obviněn z vydírání a odsouzen mimo jiné díky výpovědi Verrovy proti němu; Verres byl osvobozen, viz rok 81. 

Roku 74 byl Verres městským praetorem/praetor urbanus a rok na to odešel správcovat na Sicílii. V římské Asii se kdysi seznámil s vypečenými malíři z pamfýlské Kibyry, vypovězenými z vlasti, bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem (nebyli římskými občany). Umělci pro něho pracovali jako agenti-znalci umění a oba je pak vzal s sebou na Sicílii, kde se velmi uplatnili, třebaže provincii olupovaly už generace propraetorů před nimi (provincie od roku 241 resp. 227, od roku 210 plně v římských rukách, dvě velké války s otroky). 

K ruce měl Verres A. Valentia sloužícího jako tlumočník z řečtiny a nějaký čas mu poradcem byl též lékař Artemidóros z Pergy alias Cornelius. Zřejmě nejzdařilejším "obchodem", který Verres na Sicílii spáchal, bylo okradení C. Heia z Messány o tři originální sochařské práce Praxitelovy, Myrónovy a Polykleitovy: mámertínský latifundista je musel prodat za úhrnem 6500 séstertiů a z toho Praxitelova Eróta za pouhých 1600 HS (sic); jak se sochy a další cennosti vůbec na Sicílii kdysi dostaly, známo není, natož k Mámertínům.   

Cicero před procesem padesát dnů katalogisoval po sicilských městech Verrovy zločiny. Několik desítek případů zneužívání moci při okrádání soukromníků, měst a chrámů jistě neznamenalo v dějinách kausu ojedinělou, ale v tomto rozsahu a podrobnostech jedinou zachovanou. Procesu s Verrem předcházelo přelíčení Ciceronovo na obranu svého nároku vést vůbec žalobu proti Q. Caeciliovi Nigrovi (žádná přízeň s aristokratickým rodem, prý z propuštěnecké rodiny), Verrově quaestorovi a rodilému Siciliánovi. 

Caecilius se oháněl lepší znalostí situace, avšak podle zachované argumentace Ciceronovy, kterou soud přijal, byl spolupachatelem Verrových zločinů, nikoli kritikem (Divinatio in Caecilium/"Určení žalobce proti Caeciliovi". Cicero měl důvěru předáků sicilských měst, poněvadž ho poznali za quaestury v provincii roku 75. Jako správný advokát dokázal být Cicero velmi jedovatý. Verres znamená latinsky "vepř" a o Caeciliovi (řec. Kĕkílios, nikoli Kaikílios) se říkalo, že se dal na židovský monostheismus/enochos tó iúdaidzein. Na adresu jejich společných zájmů pravil řečník: "Co má společného Žid s vepřem/ti Iúdaió pros choiron?" 

Zásluhou obou konsulů Pompeia a Crassa byla plně obnovena moc tribunátu lidu, omezená Sullou/lex Pompeia Licinia. Soudní poroty byly návrhem praetora L. Aurelia Cotty, cos. 65, bratra konsulů roku 75 a 74 Gaia a Marka a Aurelie, matky Božského Iulia, opět zpřístupněny jezdcům, lex Aurelia (Cottae) iudiciaria, srov. u roku 75. Zákon totiž stanovil, aby se soudy skládaly rovným dílem po padesáti ze senátorů, rytířů a tribunů aerarii/tribuni aerarii (tedy dvě třetiny sboru čili obnovena převaha nad senátory). O roli tribunů aerária a kdo je tvořil ovšem víme velmi málo (srov. rok 82nn.). Možná to byli ti ze svobodných Římanů, kteří nehlasovali s osmnácti rytířskými centuriemi, ale majetkovým censem by mezi ně patřit mohli. Poroty aerariů zrušil roku 46 Caesar. 

Reforma nastala během procesu s Verrem, oddaným sullovcem, což hrálo v jeho neprospěch. Že by se Cottovým zákonem omezila moc senátu, asi potvrdit nelze. Ostatně část senátu se hlásila k populárům a konservativním aristokratů nestranila. Spíše se ukázalo, jak se zájmy publikánů dostaly do vysoké politiky prostřednictvím rhétoriky o šlechtické korupci, vydírání provinciálů a s pomocí Cn. Pompeia a Cotty se mohli publikáni postavit reformám L. Licinia Luculla na Východě, srov. zde výše.  Ostatně kombinace slov o korupci a nespravedlnosti vůči lidu patří v nejmodernějších demokraciích k základním předvolebním fintám. 

Možná t. r. byl přijat návrh zákona tribuna lidu P. Plautia n. Plotia Hypsaea omezující ozbrojování na veřejnosti a trestající vyhrožování zbraněmi exilem, lex Plautia/Plotia de vi (bývá též datován rokem 78, resp. někdy po roce 70). Zákon pardonoval mariovské pučisty kolem M. Aemilia Lepida z roku 78sq. a povolil jim návrat včetně L. Cornelia Cinny, bratra Caesarovy manželky, syna stejnojmenného velkého mariovce a čtyřnásobného konsula (✝︎ 84).  

Pompeius (35) nezastával před kosulátem quaesturu ani praeturu, zato byl několikrát provolán imperátorem a triumf nad Hispánci držel posledního dne roku 71, den před nástupem svého konsulátu, viz rok 72. Kromě toho slíbil tribunům lidu, že se vezme za plnou obnovu pravomocí tribunátu z časů před Sullovou diktaturou. Bojovníkem za obnovu pravomocí byl jistý chuďas z Picena M. Lollius Palicanus, prý spíše užvaněný než výřečný/loquax magis quam facundus. Svého kroku s obnovou moci tribunů o dvacet let později Pompeius litoval.

S koncem sullovských poměrů se Římem šířily politické kluby, volná sdružení stavy napříč, často dobře propojená s ozbrojeným podsvětím. Magnáté si opatřovali vlastní úderky zastrašující oponenty a brzy též likvidující. Fungovat ve vrcholové římské politice bez souznění a podpory gangů a finanční oligarchie nebylo ke konci republikánského Říma možné.  

Crassus (asi 45) podělil Římany ve Městě velkolepou hostinou podávanou u deseti tisíců stolů (jistě nějaký stolovací rekord), rozdal obilí na tři měsíce ze svého a po Sullově vzoru věnoval desetinu svého majetku Hérákleovi/Herculovi, celkem prý na 170 milionů séstertiů, Pompeius lid pobavil na počest svého vítězství velkými hrami táhnoucími se od 15. srpna po dobu patnácti dnů. Pompeiovi se během konsulátu nepodařilo zajistit svým ani Metellovým hispánským veteránům půdu. 

Rekordní byl též věk jednoho z konsulů, Cn. Pompeia: neměl totiž dosud třicet šest let (čili byl dosud nejmladším z konsulů republiky, srov. později roku 43 Octavianův věk; Cicero se o svém konsulátu roku 63 chlubil mimo jiné proto, že ho nastoupil v nejranějším možném věku stár 43 let). V případě Pompeia došlo k udělení výjimky ze zákona (jiný věkový limit při povolení triumfu viz rok 82).

Censoři let 70-69 Cn. Cornelius Lentulus a L. Gellius, oba konsulové roku 72, kteří si nedokázali poradit se spartokovci, vyloučili ze senátu 64 mužů, rovněž rekord, včetně konsula roku 71 Lentula Sury a C. Antonia Hybridy, budoucího konsulského kolegy Tullia Cicerona roku 63 (viz o něm u roku 76), a Římanů spočetli na devět set deset tisíc: srov. pak katastrofický populační úbytek v roce 46 a o censu srov. pozn. u roku 58. Byli prvními censory volenými po roce 86.

Za nich též završil zákonitý věk rytířské služby v poli Cn. Pompeius a po dotazu censorů na foru, zda odsloužil všechna předepsaná tažení, Pompeius odpověděl k nadšení přihlížejících, že ano a všechna pod vlastním velením, jak zachytil životopisec/pásás estrateumai kai pásás hyp' emautó autokratori.  

P. Cornelius Lentulus dostal přízvisko Sura/Lýtko za to, že se za své malversace v úřadu aedila roku 81 vysmál senátorům domáhajícím se vysvětlení a jako trest si pro sebe vyžádal ránu do lýtka, jak se to praktikovalo u jakési dětské míčové hry. A to si aristokrat dovolil dokonce rozlobit diktátora Sullu a když byl osvobozen dvěma hlasy z jakýchsi obvinění, veřejně prohlásil, že to mohl ušetřit a podplatit jen jednoho z nich. Viz o něm roku 64sq.

L. Gellius se zapsal do pamětí přístupem při vyšetřování vlastního syna. Byl obviňován, že se spustil se svou macechou a že chystali Gellia zavraždit. Namísto okamžitého zásahu dal obvinění prošetřit před senátem, dal synovi možnost promluvit před soudem a oběma byl osvobozen.

Do tohoto Pompeiova konsulatu zřejmě náleží přijetí jeho návrhu zákona o vraždách rodinných příslušníků a jejich příbuzných, lex Pompeia de parricide. ● T. r. prý začala život se dvěma muži jinak neznámá Maecilia a o patnáct let později, jak registroval jeden epigram Catulův, žila s nimi dál a řadou dalších; jména neóterik neuvedl. Maecilia patřil k prapředkům jednoho z posledních císařů římského západu M. Maecilia Avita, jehož roční vláda skončila 17. října 456+.   

Zemřel epikúrik Faidros z Athén (narozen 138). Vedení Epikúrovy Zahrady převzal jeho žák Patrón, který se dostal do nepříjemného sporu s C. Memmiem, prý epikúrikem s nímž se znal z Říma, který si chtěl v Zahradě namísto Epikúrova domu postavit villu (roku 54 obžalován z korupce, když se ucházel o konsulát, dobrovolně šel do vyhnanství do Athén). Faidrův a Patrónův přítel M. Tullius Cicero nijak nepomohl a spor skončil tím, že Memmius, přítel Lucretiův a Catullův, ztratil o projekt zájem. Memmiův jmenovec, tribun lidu roku 54, byl příbuzným našeho Memmia, jemuž předtím Lucretius věnoval svůj básnický výklad epikúreismum, srov. v přílohách pojednání o Epikúrovi. 

Kolem t. r. zemřel Meleagros z Gadar (narozen kolem roku 140), autor první známé Anthologie, a to epigramů, pod názvem Stefanos/Věnec (srov. rok 40).

Kolem t. r. se narodili:

• Krínagorás z Mytilény, epigrammik, v letech 47 a 45 jako vyslanec své vlasti u Caesara v Římě, v roce 26/25 byl vyslán k Augustovi do Tarracóny. Rok jeho smrti neznáme, srov. o něm u roku 33. Z Mytilény udělali slávu v řečnictví a deklamaci v Římě ještě jeho vrstevníci Lesbónax n. Lesboklés a jeho syn Potamón, viz rok 75 a 48, a Pompeiův přítel, literát Theofanés, viz rok 62;

• L. Varius Rufus, epický a tragický básník (zemřel asi roku 15?);

• Q. Sextius, filosof a scholarchos vlastní eudaimonistické filosofické školy v Římě eklektického směru střední stoy, kynismu a pýthagoreismu (zemřel  roku 5).

Roku 70/69 se ve Forum Iulii (dnešní Fréjus) narodil C. Cornelius Gallus, lyrický básník, od roku 30 první římský praefekt Egypta. Roku 26 si vzal život.

Snad 13. dubna se v Arretiu (?) narodil C. Cilnius Maecenas, významný dobroděj a literát etruského rodu augustovské éry. Zemřel roku 8. 

15. října se na statku v Ándés u Mantuy v rodině hrnčíře narodil římský národní básník P. Vergilius Maro. Zemřel 21. září roku 19 při návratu z cesty po Helladě a Athén. Svou básnickou prvotinu věnoval jako chlapec (roku c. 60) na hrob jistého učitele Ballisty, který si zjevně přivydělával jako silniční brigant a byl za trest ukamenován: "Pod touto horou kamenů leží pohřben Ballista;/užívej ve dne v noci bezpečné cesty." Epyllion Culex, "Komár", věnoval jako 26letý jistému Octaviovi, pravděpodobně C. Octaviovi, který se od srpna 44 jmenoval Octavianus (je-li věnování autentické, verše o smutném osudu komárově budoucího Augusta příliš neovlivnila, neboť rodinný statek Vergiliův propadl z velké části vyvlastňování majetků pro veterány roku 42). 

Básník churavěl celý život a Eklogy/Bucolica vydal po třech letech práce roku 39, Georgica po sedmi letech roku 29 a do konce života jedenáct roků pracoval na Aeneidě. Podobně jako Ílias začal epos brzy Římanům sloužit jako zdroj věštebných losů, útržků s verši, sortes vergilianae.