Tro-Ts

Tróas, starší Troiá, m. a krajina v helléspontské (Malé) Frygii, viz i tam§ 1. předmluva, 5300, 3500, 2800, 2300, 2100, 2000, 1900, 1460, 1360, 1320, 1300, 1286, 1266, 1250, 1204, 1218, 1200, 1193, 1184, 1153, 776, 773, 765, 700, 698, 695, 672, 664, 654, 580, 512, 339, 167, 87, 84, 49, m.; 2. země 620, 607, 496, 476, 469, 415, 394, 359, 336, 331, 315, 269, 230, 225, 218, 200, 151, 138, 85, 326+ a viz Ílion

Obyvatelé byli Tróové, Tróes a Tróades, zřejmě anatolští Luvijci; v chet. pramenech Tarniša, Taruwiša,

Truwiša, Truiša, od luv. tara, dřevěný (srov. ale také Wiluša, Wilušija = Ílion, viz také tam, či možná Bíthýnie), dn. tur. Truva na pahorku Hisarlık

Jiná Troiá ležela severně od Memfidy přes řeku od pyramid v Gíze.

Historie trojské dynastie se v Homérově podání odvíjí od Dardana, syna Diova s Atlantovou dcerou Élektrou. Dardanos pocházel z Arkadie, kde jako svatební dar s ním obdržela Chrýsé palladion. Jeho bratr Iásión se zamiloval do Démétry a jejich synem byl podle jedné mýthologické verse Plútos. Za to ho Zeus sežehl bleskem a z Dardana se stal psanec. Bloudil světem, chvíli žil na Samothráce, které dal jméno Dardaniá, než se usadil ve Frygii, na asijské straně Helléspontu, kde mu to povolil král nad celým krajem Teukros. 

Vzal si jeho dceru Bateiu a s pomocí krétských osadníků založil nad Helléspontem město Dardanii, země se jmenovala později podle jeho vnuka Tróa (nom. Trós) a syna tohoto Ília. Homérovské Ílios a pozdější Ílion vystřídalo v klasické době Tr., v hellénismu Alexandreia Tróas, Al. Trójská. 

S Batejí měl Dardanos syna Erichthonia, údajně nejbohatšího muže své doby (choval prý podle Íliady tři tisíce koní). Erichthoniovým synem byl Trós a jeho dětmi s naiádou Kallirhoou, dcerou Skamandrovou byli Ílos, zakladatel Ília, Assarakos, Ganymédés, Diův milenec, a Kleopatré. Ílovými synem byl Láomedón a jeho syny Lampos, Títhónos, Priamos a Hiketáón. Nejslavnějšími syny Priamovými byli Hektór a Paris/Alexandros. Assarokovým synem byl Kapys a toho s Themidou Anchísés. Anchísovým synem s Afrodítou byl pak Aineiás, od něhož a jeho syna Askania odvíjejí Římané své pradějiny.   

Homérovská Tr. (vrstvy VI. a VIIa.) měla na ploše 200-300 km2 ve vlastním městu o asi 27 hektarech (a maximálně 35) odhadem šest tisíc obyvatel v hradbách (plocha Prahy na konci dvacátého století objímala kolem 500 km2).

Ovšem v Íliadě, osmý zpěv, stálo před achájským táborem ve zbrani s Hektorem na padesát tisíc mužů (jenom Achillés měl s sebou padesát lodí a na každé padesát veslařů-válečníků vedených pěti „plukovníky“, hégemony). Ruiny Troje objevil legendární Heinrich Schliemann 14. června 1873.

Skeptici nepovažují indicie z vrstev Tr. VI. – Tr. VIIb2 za přesvědčující a nevěří, že by tu probíhaly boje s útočícími Hellény, jak vypráví Homéros, a ani nevěří, že by Ílion bylo městským státem, protože před hradbami nebylo nalezeno žádné sídliště. Podle nich nebyl ani důvod k takové válce, protože Tr. Neměla v té době takový význam, jaký jí přikládá protinázor.

Podle něho byla Tr. naopak velmi důležitým mocenským a obchodním centrem západní Anatolie (od Tr. I. bis VIIb3), na Hissarliku byla jen akropole města, které se rozprostíralo v rovině pod ní.

Lokalisace Wiluše v Tróadě a její identifikace s Íliem má přes silnou oponenturu více příznivců, stejně jako ztotožnění pojmu Achchíjawa s mykénskými Hellény (druhý tábor tvrdí, že není známo, zda se mykénští Helléni sami označovali za Achaje/Achaioi, jak píše mnohem pozdější Homéros). Pro „konservativce“ je Homéros spíše fantasta z dob temna 1200 – 800.

K dataci dobytí Tr. viz rok 776, kde uvedeno roční období východu Pléiad; podle jiné tradice (Aischylos) Tr. padla při západu Pléiad, tzn. v září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

Hollywood ve světě homérských hrdinů

Troja, jeden z nejdražších filmů všech dob, zaujme masovými válečnými scénami a aktuálním politickým sdělením. S trojskou thematikou má však společný jen námět

Trojský kůň, Achilleova pata, krásná Helena, lstivý Odysseus, válka kvůli ženě, Paridovo jablko a soud, pojmy tři tisíce let staré. Spor o krásu a cenu lásky, rozverní bohové dirigující svět podle svých nálad, ale také lidské vzpoury vůči nim, pokladnice lidských typů, to jsou hellénské báje o pádu Troje.

Nikoli však lidí živících se filmem ve velkém. Zaujmout, pobavit, moc nepřemýšlet, motto, které by se nepochybně vešlo do erbu pánů z Hollywoodu. Nový velkofilm Troja, „inspirovaný Homérovou Íliadou“, jak říká autorský dovětek, skutečně plní roli dávných tanečnic, ostatně ve filmu oproti dobovým zvyklostem příliš oděných: pobavit a zapomenout.

„Mír je pro ženy a zbabělce, imperium potřebuje válku,“ říká směsicí moderní řeči a Homéra mocí posedlý filmový mykénský král Agamemnón. Probíral právě žádost svého bratra, aby mu pomohl získat zpět čest. Meneláos, král ve Spartě, utrpěl jednu z velkých mužských urážek: když byl na Krétě, žena mu utekla s milencem Paridem. K tomu s chlapíkem, s nímž si připil na „dobré sousedské vztahy“.

Pro Agamemnona, nejmocnějšího z achájských vládců staré Hellady, záminka, jak se konečně vypořádat s nepohodlným nepřítelem v Asii, s trojským vládcem Priamem. Jeho syn Paris (jméno luwijské?) alias Alexandros, hellénské jméno a tak většinově v Íliadě, se zahleděl do Meneláovy Heleny a to je ve starohellénském epu Íliadě a související Odysseji hlavní důvod dlouhé války na severozápadu dnešního Turecka.

Bush a Rumsfeld mykénský
Je správné použít antický epos o mužnosti a lásce, moudrosti a hlouposti, osudové závislosti i odvaze, grund evropské kultury, pro politické prohlášení? Režisér Wolfgang Petersen (63) před světovou premiérou filmu předminulou neděli v Berlíně řekl, že ano. Homér je prý díky válce v Iráku „absolutně aktuálním thematem“: „Když jsme začínali s točením, rozjížděla se irácká válka a já měl tehdy pocit: 'To přeci nejde. To je jakoby se od dob Homérových vůbec nic nezměnilo'.“

Petersen, jehož krajané přinášejí po Američanech do pokladen kin nejvíce peněz na světě, připomněl, že za Clintonovy éry natočil Air Force One. Dnes by prý něco takového ve Státech už netočil: „Za Clintona jsem se v USA cítil velmi dobře, měl jsem ho rád. Ale pak přišla katastrofa s Bushem.“

Opomněl připomenout, že právě za Clintona nechávali Američané vyrůstat wahhábitský terorismus financovaný arabskými ultrakonservativními šejky a emíry. Za povšimnutí při pokrucování historických zkazek a tradic stojí též zeměpisná a mocenská příbuznost trojského námětu s iráckou válkou. Hellénističtí autoři totiž do výkladu o trojských událostech přimontovali i světodějný rozměr v podobě spojenectví nebo spíše poddanství trojského krále Priama s Assyřany. Poeta universálních dějin Diodóros Sicilský ve druhé polovině prvního století př. n. l. dokonce zná jméno velitele a počty tisíců vojáků poslaných Troji na pomoc assyrským vladařem. 

Nebyli by to však Helléni, kdyby s Asiaty v poli nezatočili a velitele Memnóna nezabili. Nahradíme-li Hellény Američany a Assyřany Iráčany, může si svou úvodní otázku Petersen pokládat do nekonečna...

Jako Bush zakrýval důvody útoku na Irák, dělá to i filmový Agamemnón. Troja není podle Petersena žádným „antiamerickým prohlášením“, ale během natáčení „se náš film stával den ze dne aktuálnějším“. Německého režiséra, jehož sláva začala u Bavarie Ponorkou, v Hollywoodu pokračovala snímky S nasazením života (In The Line of Fire) a Dokonalou bouří (The Perfect Storm), podpořil herec ústřední role filmu Brad Pitt. Líbí se mu, že antičtí hrdinové žili velmi intensivně v soukromí i na bojišti: „Vytáhl bych do války, abych mohl svá přesvědčení bránit.“

Jeho Achilleus se po celý film brání zpupnosti Agamemnona, filmařského neokonservativce a jestřába z Bílého domu a je celkem dobrým obrazem Homérova hrdiny. Muže bojovného, náladového, hledajícího raději skrze smrt věčnou slávu než anonymní poklidný život vyměřený Sudičkami s hodnou manželkou a kopou dětí kolem sebe. V nesouladu s Íliadou, která osudové dámě věnuje několik pouhých veršů, ho nechá scénář zamilovat se do ženy z válečné kořisti, která nemá u Homéra ani jméno, ale vystupuje jako Bríseovna, dcera Bríseova (Bríséis), leležského kněze, uloupená manželka Mynétova, panovníka dardanského městečka Lyrnéssu severně od Troje; odjinud z dob mnohem mladších víme, že se prý jmenovala Hippodameiá. 

O mnoho staletí později římský básník Ovidius na základě jednoho verše z prvního zpěvu Íliady, kde se praví, že s těmi, kdo ji od Achillea odváděli, "nerada odešla žena ta", přetvoří ve sbírce Dopisů héróín vztah hrdiny, vraha jejího manžela, ve velkou lásku: "Dopis, který čteš, přišel od unesené Bríséidy a je sotva dobrou řečtinou napsaný rukou barbarskou." V duchu homérovského epu však když padl, připadla vdova-otrokyně někomu z héróových druhů.

Staří vedli literární spory o vše možné, co souviselo s Homérem. Námětem jedné z učených disputací byla otázka, kdo byl pod hradbami Troje sympatičtější: zda dobrý-pravdivý/agathos Achilleus nebo moudrý, šikovný až prolhaný/polytropos Odysseus. Debatu Sókratovu na tohle thema se sofistou Hippiou z Élidy z doby fungování Níkiova míru zachytil Platón v jednom ze svých dialogů (Hippiás elattón/Menší H., totiž rozsahem od stejnojmenného druhého dialogu). 

Trojské pověsti bylo politicky používáno a zneužíváno odjakživa. Helléni, pro něž byl Homér až do konce starověku základní příručkou morálky, inspirací, návodem k provádění kultovního rituálů a základní školní četbou, se přeli o rodiště autorovo. Nejméně sedm měst se o tu poctu ucházelo. Ústní podoba Íliady a Odysseje kolující od 12. století př. n. l., kdysi možná jeden celek, byla literárně zachycena někdy v letech 750 až 725, nebo dokonce až vládcem Samu Polykratem někdy po roce 532.

Normativní podobu epů, jak by řekli dnešní školští úředníci, dal sepsat krátce na to po roku 528 před n. l. athénský vládce („tyrannos“) Hipparchos a zavedl každoroční soutěž v recitaci Homéra. Zřejmě zvýraznil roli Athéňanů před Trojou, která v době bájné, i když v nějaké podobě jistě historické války nemohla být nijak významná: do „katalogu lodí“ před Trojou, jakousi legitimaci, kdo vlastně patří mezi Hellény-Řeky, vpašoval několik veršů o „výstavném městě“ a výsadku padesáti „černých lodí“ (to podle kýlu) z celkového počtu 1186.

Je pozoruhodné, že pak už nikdo obsahově na Homéra nesáhl. Až lidé od filmu, a to brutálně. À propos homérovské počty: v "katalogu" ve druhém zpěvu Íliady dávný pěvec uvedl, že lodi jedné skupiny byly obsazeny po padesáti veslařích. To by znamenalo, že osvobodit Helenu připlulo minimálně šedesát tisíc mužů! Takovou flotilu a armádu v té době dokázal postavit sotvakdo, i kdyby to byla jen polovina. A ani celé hellénské dějiny takovou sílu nikdy na vodu ani do pole nepostavily! 

Je možné, že svou polívčičku si ohřál už sám Homéros (č. „rukojmí, slepec“). Podle jedné theorie byl členem kolegia pěvců, jakého literárního a hudebního cechu, snad dědictví po mínojských dvorních pěvcích. Možná, že „homérovci“ byli zasvěcenci matriarchální, předhellénské Velké bohyni, kterou vítězové podřídili olympskému Diovi. Možná...
Vskutku lze některé narážky, parodisaci až zesměšňování Olympanů a jejich neotesaných, úplně lidských zvyků v obou epech vykládat jako službičku starému kultu. S postupným zánikem „homérovců“ docházelo v obou dílech k zásahům, které měly vylepšovat „image“ toho kterého vašnosty či státu. Konec právě tomuto udělal osvícený Athéňan Hipparchos.

Co s bohy? Škrtnout!
Jsme-li u Olympanů: Polytheismus, hulvátsky monotheisty nazývaný pohanstvím, nijak tvůrci filmové Troje nepomlouvají. Prostě ho z děje vyňali. Podle režiséra Petersena by bohové nešli moc dohromady s dnešním divákem a stejně vyhýbavě odpověděl beckhamovský idol Pitt: „Kdo by role bohů hrál?“ Těžko říci. Bez nesmrtelných však není Homéra.

Válkou o Troju se bohové baví, válka rozdělila Olymp na dva tábory, sami si dokonce zaválčili. Ve dvacátém zpěvu Íliady tak po Diově výzvě s chutí dělají jak komu kdo fandí, hýbají osudy bojovníků, až z toho pro moderního čtenáře vzniká dojem spíše satyrický. Tento moment je nepřehlédnutelný v následujícím zpěvu epu, kde se mimo jiné potýkají Olympané mezi sebou. Zajímavá je přitom suverenita žen. Arés napadl oštěpem Athénu, ránu ale zastavil její štít. Tak ho Pallas praštila kamenem a šel k zemi.

Přispěchala mu na pomoc jeho sestra a milenka Afrodíté, aby ho odvedla z bojiště: tu praštila Athéna do prsou pravicí a leželi na zemi oba. Hérá pak, fanynka Achajů jako Athéna, natloukla Artemidě jejím vlastním lukem, "až v slzách bohyně stranou prchla jako holubice/diakryoessa d' hypaitha theá fygen hós te peleia". Hérá přitom svou nevlastní panenskou dceru oslovila jako nestydatou psici/kyon adees, což se ovšem také říkávalo o ženách sexuálně svobodomyslných. 

Pro Homéra a jeho svět platilo totéž, co pro dnešní monotheisty: jsme jen loutkami v rukách božích. Zeus určil hlavní dějovou linii příběhu a začátek patnáctého zpěvu Íliady je v podstatě "programové prohlášení" finále trojského příběhu: Apollón vlije do zemdlených Trojanů a Hektora sil, Achajové budou z bitvy prchat ke svým lodím, Achileus pošle do bitvy Patrokla, který hodně nepřátel sice pobije, ale podlehne Hektorovi. Toho pak zabije Achilleus a Achajové města konečně dobudou. 

Imperialista Agamemnón, jak ho ocejchoval scénář filmu, trojskou válku nespustil. Celý příběh o osudech stotisícového achajského vojska je totiž konstrukcí bohů. Na Olympu se Diova děvčata rozhádala o to, kdo je z nich nejkrásnější. Eris, bohyně sváru, mezi ně hodila jablko s nápisem Nejkrásnější/té Kallisté. Mstila se za to, že ji Olympané nepozvali na svatbu Pélea, krále v jižní Thessalii, s mořskou bohyní Thetidou.

Smrtelníka si vodní kráska musela vzít, přihrál jí ho Zeus. Obrat "jablko sváru", řec mélon tés Eridos, pochází odtud, ale v Homérovi k nalezení není. Nejstarší literární užití známe až z Iustinových excerptů Pompeia Troga a v latinské podobě: málum Discordiae/Discordiae málum

Sám se o ni Olympan ucházel, ale věštba pravila, že Thetidin syn bude mocnější otce, a do toho risika vládce nebes a zemí logicky nešel. Péleovým synem byl pak Achilleus, nejbojovnější z lidí a z většiny těla nesmrtelný: až na tu svou patu.

Zeus bohyně nechtěl rozsuzovat a tak kuriosně přehodil soud mezi bohyněmi na smrtelníka; na pastevce Parida, jemuž kolegové od fochu v kraji říkali Alexandros, „krotitel mužů“, protože vždy vyřešil jejich spory. Paris ještě netušil, že je odloženým dítětem trojského krále Priama, kterého pro změnu vystrašil sen manželky: zdálo se jí, že porodila pochodeň, která zapálila Troju. Kluk musel z domu. Priamos to u stolu ani nepoznal, vždyť měl synů padesát a s řadou žen. Později změkl, olitoval, syna vzal zpět, a Troju tak opravdu zničil.

Z nabídek Héry („zařídím ti vládu nad Asií“), Athény („budeš na věčnost slavný“) a Afrodíty („přihraji ti tu nejhezčí“) si proletář královského původu Paris vybral teplo ženského těla. Patřilo však dámě již provdané, Heleně, manželce spartského panovníka Meneláa. Diova dcera Afrodíta, vládkyně nad láskou a sexem, zařídila rendez-vous a válka mohla začít. Bohové prostě spustili trojskou válku a když je přestala bavit, tak ji jednoduše ukončili, viz zde výše.

O jménu Helené, Jasná/Zářivá, ethnografové tvrdí, že je jménem předhellénské Měsíční bohyně, kterou mýthy olympských kultů převedly na Diovu dceru s Lédou Spartskou (rodem Achajkou, nikoli Dórkou). Helena se po smrti dostala s Meneláem do Élysia (Élysion pedion), sídla blažených. Což by ukazovalo na to, že byla v trojském dobrodružství nevinně… Sama o sobě v šestém zpěvu Íliady říká, když oslovuje Hektora, svého hyperpositivního trojského švagra, že je "zlostrůjné hnusné psisko/dáer kynos kakoméchanú okryoessés"; vzali to v podsvětí soudci za sebemrskačské, nikoli ironické, jak by moderní čtenář tušil.  
[V září 2004 zaranžoval v Římě v rámci festivalu Romaeuropa italský literát Alessandro Baricco třídenní čtení zkrácené a pozměněné Íliady převedené do prosy. Zkrácení spočívalo v tom, že byly vypuštěny všechny pasáže, kde hovořili a konali bohové, tedy změna v tom, že zmizel vypravěč a postavy samy vyprávěly o svých činech. Veřejná čtení získávají na oblibě. Ve stejnou dobu četli v Milánu Danteho, které každý večer vyslechlo na šedesát tisíc lidí.]

Troja středem světa
Přes Homéra a jeho Troju si hledala cestičku do hellénského světa také římská propaganda. Podle hellénských mythů unikl z hořící Troje Aineiás (latinský Aenéás), syn dardanského krále a trojského spojence Anchísa s Afrodítou-Venuší. Dostal se do Itálie a z jeho potomstva povstal zakladatel Říma. Rod Iuliů, z něhož byl Caesar, odvozoval původ od Aineiova syna Askania, jemuž později Římané říkali Iullus, a Afrodíté byla rodovým ochráncem Iuliů.

V dobách renesančních, kdy bylo módou šlechticů a vzdělanců „pěstovat antiku“ a svá jména romanisovat, si dali říšskoněmečtí Habsburkové vyrobit rodokmen, který sahal k Caesarovi, do Troje k Hektorovi a k velmi nekatolické Afrodítě. Maximilian I. (zemřel 1519) sáhl ještě dál až prý k Noému a korunovaný chlapík to byl i jinak velmi originální: na cestách ho doprovázela jeho rakev a před svou smrtí nařídil, aby mu po smrti ostříhali vlasy a vytrhali zuby, neboť chtěl vypadat na pouti do záhrobí prostě...

S Trojou také souvisí jeden z nejstarších evropských diplomatických podvodů. Zřejmě z roku kolem 240 př. n. l. pochází falsifikát legendární spojenecké smlouvy Římanů s vládcem říše od Dardanel po Írán Seleukem II. Kalliníkem. Římané, tehdy již, pravda, neomezení vládci Itálie, hledali cestičky do hellénského východního Středomoří a Seleukovci prý nabídli své přátelství výměnou za autonomii pro tehdy již naprosto nevýznamnou lokalitu Ílion-Troju, přejmenovanou na Alexandreji v Tróadě. Tvrdí římská tradice. Ve víře, že jde o rodnou hroudu všech Římanů, odpustil dokonce později císař Ti. Claudius občanům města na věčné časy daně.

V Troji se zastavili všichni velcí vojevůdci, kteří tudy táhli ze západu na východ. Koneckonců byla to první válka Hellénů s barbary, neboť Troju obývali Frygové a Helena prchla, považte, s barbarským princem... Alexandros Veliký, který s „výtiskem“ Íliady pod polštářem usínal, se v Achilleovi zhlížel. Se svým přítelem Héfaistiónem žil podobně jako Achilleus s Patroklem. Ovšem přes všechny snahy modernistických výkladů, že vztahy obou dobyvatelských „párů“ byly homosexuální či bisexuální, není pro to v pramenech jasného důkazu. Naopak zle se král opřel do jakéhosi obchodníka Theodóra z Tarentu, který mu nabízel ke koupi dva pěkné kluky, jak nám zachoval Plútarchos v Alexandrově životopisu. Homér vedle toho zná jména dívek, které s oběma Achaji spávaly, viz sex (3). 

Achilleus se hněval na Agamemnona pro ztrátu zjevně oblíbené otrokyně, měl syna (který zabil trojského Priama; rekovým tchánem byl král Lykomédés ze Skýru), také historický Alexandros miloval ženy a měl s nimi děti. Velký Makedon na začátku své velkolepé anabase obětoval na společné mohyle Achilleově a Patroklově, vzal si prý odtud Achilleův meč, a když roku 324 Héfaistión náhle zemřel, uspořádal mu po vzoru Achilleově zřejmě nejdražší pohřeb v dějinách: jeho žároviště se nákladem deseti tisíc talentů stavělo rok; po Alexandrově smrti byla však stavba zastavena.

Poslední, kdo by se o Troju mohl politicky otřít, jsou Turci. Ruiny leží na jejich území: není to vazba na Evropu? Kdeže však byli Turci v antice? Jejich předkové tehdy žili neznámí kdesi na dnešním mongolsko-čínském pomezí a pokud o nich měl někdo povědomí, pak leda pohračníci čínských císařů podávající vrchnosti zprávy o aktivitách loupeživých jihosibiřských kmenů.

Protivná fakta
Filmový příběh lásky a pozdního prohlédnutí génia války Achillea ukazuje éru bojů na život a na smrt v syrové podobě. Perfektní davové scény nepochybně zaujmou i přes to, že směs vrtkavé lásky a krvavých scén trvá tři hodiny. A protože žádný film rozhodně neuživí vstupné odvedené u pokladen klasickými historiky a ethnografy, mohli si tvůrci odpustit snahu po precisnosti, jakou bychom očekávali u snímků „historických“.

Petersenova Troja do takové kategorie nepatří. Scénář spíše chvílemi připomíná fantasktní středověký román jistého Leona z Neapole zvaného Archipresbyter, který život Alexandra Velikého proměnil faktograficky v hotový rodokaps. Dávní hodovníci neseděli u jednoho velkého stolu, ale každý měl svůj stolek a v této době k němu pravděpodobně již zaléhali na lůžko, nikoli seděli. Oddaná láska k otrokyni není žádným velkým thematem antickým a při žárovém pohřbu nemohli pozůstalí dávat na cestu do podsvětí mince, protože ty se objevily až o šest staletí po tradičním datu pádu Troje. Řadoví vojáci nenosili sandály, ale bojovali bosí.

Brad Pitt v této souvislosti na podpůrné reklamní akci producentů filmu upozornil pány, kteří se oblékají podle módy, že budou v létě chodit v sukních po achajském způsobu; což se pochopitelně nestalo. Bratři Meneláos a Agamemnón nezemřou v trojské válce, jak dáno ve filmu, ale doma. Během pohřbu Patrokla zabije truchlící hrdina při jeho žárovišti dvanáct trojských jinochů; obraz, který by jistě hyzdil Achillea filmového z pohodového hédonického a pacifistického začátku 21. století, a proto ho, soudím, tvůrci vynechali.

Ústřední motiv děje Íliady je také úplně jiný. Agamemnón nechtěl vrátit Apollónovu knězi Chrýsovi jeho dceru, která jako kořist z nájezdu připadla mykénskému králi. Apollónova pomsta následovala: střílel po achajském ležení jedovatými šípy a lidé mřeli na mor. Po konsultaci s věštci sice vrchní velitel Agamemnón ustoupil a dívku knězi vrátil, ale chtěl náhradu: Achilleus musel vydat zajatou dceru jiného kněze, Lelega Brísea. Hrdina zaplakal, ale nikoli snad pro mladou vdovu, do níž se zamiloval, jak vypráví jeden z nejdražších filmů historie, ale spíše protože byl uražen chováním vrchního velitele pod Trojou, v jeho očích páprdou, a poněvadž přišel o podíl na kořisti: mladá otrokyně dávala hodně užitku a byla drahá.

Ménis, hněv, je první slovo evropské literatury, protože Homérova Ílias je jejím nejstarším dochovaným dílem. S publicistickou lstivostí a velmi moderně podává jednu ze stěžejních episod desítileté války pod Trojou. Epos o šestnácti tisících verších v hexametrech líčí z desetileté války pouhý padesát jeden den. Vypráví o Achilleově hněvu (v prvním verši: Ménin aeide, theá, Péleiadeó Achliéos), jehož oprávněnost posoudil i Zeus, o smrti Patroklově zabitého Hektorem v boji, Achilleovo usmíření s achajským velením a jeho škaredou pomstu na Hektorovi, princi trojském. Rek se dal Hektorovým otcem Priamem ukonejšit a tělo zohavené smýkáním kolem trojských hradeb, ale udržované kouzly Apollónovými, vydal otci k pohřbení. Tím končí Ílias, slovy, že Priamova rodina pohřbívá Hektora, "krotitele koní"/hós hoi g' amfiepon tafon Hektoros hippodamoio.

Všechno ostatní už v ní není. Dobytí Troje pomocí dřevěného koně (ve filmu je 11,5 metru vysoký a váží jedenáct tun, jak dali vědět hollywoodští producenti), v jehož břichu se ukryl tucet Achajů, vyvraždění a spálení města, Achilleova smrt trefou Paridova šípu na jeho citlivé místo (ale nasměroval ho protrojský Apollón), to všechno se čtenář dozvídá jen okrajově z Odysseje v pasáži, kdy u Fajáků pěvec Démodokos pěje o slávě dobyvatelů Ília a nepoznaný Odysseus přitom slzí.

Detaily z dobytí města o nejméně šest set let později, ovšemže literární smyšlenky, obsahuje latinský „národní“ epos Aeneis, nedokončené dílo P. Vergilia Marona. Příběh však byl ve starověku ve všeobecné známosti, a Homér geniálně vymyslel, jak posluchače nenudit.

„Film je správným mixem gigantických bitevních scén a velmi intimních momentů,“ tvrdí filmový Achilleus Brad Pitt. Možná toho mohli tvůrci za dvě stě milionů dolarů namixovat trochu více. Tomu, koho archaické homérské verše ani jejich novodobá převyprávění neoslovila, nachystali filmaři epos nový. Lidi elektronického věku, zdá se, nevzdělává škola, ale scénáristé velkofilmů a televisních seriálů. 
Možná to je další příklad, jak se Olympané podepsali na lidstvu: dali mu Hollywood, a v něm na tom celém několika lidem vydělat. A zpochybňujte pak vůli bohů!

Homérovské otázky
Co byla trojská válka. Pokud byla, byla by nejstarší evropskou koaliční válkou (1193 až 1184?). O další podobné víme až z rozmezí let 700 až 650: válka lélantská na Euboji.

Kdy padla Troja. Neshoda o datu panuje od starověku: například 1260 př. n. l. (Hérodotos), 1209 (tzv. parijský mramor), 1184 (Eratosthenés, nejoblíbenější eventualita), 1171 (Sósibios). Narážka na zatmění slunce ve 20. zpěvu Odysseje z 16. dubna 1178 (věštba o návratu Odyssea domů) by volně dávala za pravdu Eratosthenovi Kýrénskému. Podle něj padla Troja 25. července 1184 (jiní např. uvádějí dobu při západu Pléiad, tedy do 14. září).

Dnes bývá archeology konec homérovské Troje datován kolem roku 1200, do doby vpádu tzv. mořských národů, kteří mimo jiné vyvrátili říši anatolských Chetitů a v Levantě nastolili nové poměry. Jinými slovy: staří počítali dobře.

Literární Odysseus byl z domu dvacet let (ale synovi Télemachovi bylo jen sedmnáct). Pokud by uvedené místo v epu skutečně popisovalo zatmění slunce v oficiální den jeho velkolepého návratu na Ithaku, znamenalo by to, že Troja asi padla už roku 1188 a válka vypukla roku 1197. Spíše ale půjde při uvedení zatmění o dokreslení scény povraždění nápadníků a jejich spolupracovníků než o datační údaj králova návratu. Ale: kdo ví? Staří to již nepoví...

Kdy žil Homér. Není shody ani o tom, zda vůbec existoval. Texty epů byly pozměňovány, snad je někdo scelil v letech 750 až 725, reálie patří do doby kolem roku 800. Helléni o Homérovi nepochybovali a zachovalo se sedm jeho životopisů. Zcestoval celý svět, byl všude, kde jeho Odysseus, a zemřel prý žalem na kykladském ostrůvku Ios, protože neuhodl dětskou hádanku.

Homérské epy. Ílias má 16 tisíc veršů rozdělených v hellénismu do 24 zpěvů. Odysseia o návratu bojovníků od Troje má dvanáct tisíc veršů ve stejném množství knih. Nejdelším řeckým epem jsou však Dionýsiaka z 5. století n. l. jistého Nonna z egyptské Pánopole: má 22 tisíc řeckých hexametrů. Indický příběh Rámův, Rámájana, obsahuje 24 tisíc veršů, nejrozsáhlejší písemnost s jedním titulem na planetě; Velcí Bháratové (tedy: Indové), Mahábhárata, má 106 tisíc veršů.

Kdo Homérovi uvěřil. První se pokoušel kopat roku 1863 na pahorku Hisarlık u Çanakkale anglický obchodník Frank Calvert, ale neměl peníze. Německý kupec zbohatnuvší v Rusku obchodem s indigem a na válečných půjčkách Heinrich Schliemann je měl a pokračoval ve výkopech od roku 1870. Starou Troju i s „poklady“, třebaže ne vrstvy homérovské, objevil. „Priamův poklad“ tvoří 8830 předmětů ze zlata, élektra, stříbra a bronzu, štíty, šperky, rituální sekerky. 
Šperky propašoval z Turecka a roku 1881 je s nálezy z Mykén („Agamemnonova hrobka“, prosinec 1876) věnoval Německé říši. Uloženy byly ve Völkerkundemuseum. Koncem druhé světové války zmizely v kapsách vítězných ruských vojáků. Když roku 1890 multimilionář zemřel, dostal jeho pomník v Athénách starořecký nápis tak trochu hollywoodského ladění: „Héróovi Schliemannovi“.

Jak to bylo s Helenou. Ne každá verse o Helenině únosu (či útěku) ze Sparty se čte homérovsky. Podle jiné si totiž Paris vzal s sebou pouze Helenina ducha, tak to zařídila Afrodíté, a Hellada dobývala fryžskou Troju úplně zbytečně: Paris spal s přeludem. Skutečná Helena byla celou dobu v Egyptě a když se Meneláos vracel od vyvráceného města, moře ho zahnalo až tam. Jakmile spatřil Helenu-originál, přelud zmizel a Sparťan mohl spokojeně se ženou po boku odplout domů s tím, že mu žádné parohy nenasadila (ovšemže musel nejprve přelstít xenofobního egyptského krále, ale lstí byli Helléni vždy slavní). Tu versi mýthu podává Eurípidés v tragédii Helena, která měla athénskou-světovou premiéru roku 412 př. n. l.

Ílion a Wiluša: Záhady kolem Troje
Čeští distributoři dali filmu Troy název Trója. Klasická podoba jména země v přepisu z řečtiny zní Troié/Troiá čili česky Troja, obyvatelé Tróové, hellenistická země byla Tróas (srov. pražskou čtvrť se zoo Troja). Město v Troji se jmenovalo Ílios nebo Ílion (v hellénismu Alexandreia Tróas), její hrad Pergamos (jiný od slavnějšího residenčního města Attalovců). 
Ílion bývá ztotožňováno s městem Wiluša objevující se poprvé v chetitských pramenech kolem roku 1460 př. n. l., Troja s Tarniša. Velká část vědců vidí v chetitské pojmu Achchijáwa Achajce a éru homérských zpěvů. Kritici nesouhlasí: Ílion bylo nevýznamné místo, nemělo cenu o ně válčit, Homér je fikce a Achchijáwa nebyli Hellénové. V dlouhých tahanicích v luwijské Arzawě o Wilušu/Ílion, ve válkách s Chetity, s možnou účastí mykénský Achajů lze snad spatřovat kořeny homérských epů.  

Velmi svérázným způsobem řešil otázku modernisace překladu homérovských epů Jihoafričan Richard Whitaker (61) z Kapského Města. Po deseti letech úsilí vydal roku 2012 vlastním nákladem tři sta výtisků Íliady v jihoafrické angličtině bez králů, princů a paláců a pro své černé studenty zavedl adekvátní výrazivo z bantuských jazyků. Děj přenesl z maloasijské Tróady do jihoafrické vysočiny Highveldu, předáci jsou amakhosi, kopí assegai, rada kgotla, šik impi, vsi kraaly. Za to prý Afričané dobře rozumí záležitostem jako jsou ceny za nevěsty placené dobytkem, což praktikují dodnes, nebo odměny za vítězství v soutěžích. Whitaker se domnívá, že tak zbavuje Homéra "europocentrismu"...

(vyšlo ve zkrácené formě v časopisu Týden 21/04)

Troesmis, Troesmisos, getská osada a trvalé římské ležení, dn. Turcoaia na okraji delty Istru v RO, za Diocletiána Héráclea§ 17+, 87+

trofimoi, "chovanci", ve Spartě vychovaní cizinci, společenská vrstva§ 397

Trofónios§ 1. hérós se svatyní a věštírnou u Lebadeie, 293; 2. stavitel, 548

 

Tróglodyté, řec. Tróglodytai, Trógodytai/"Zalézající do děr", země Tróglodytiké, asi shodné s eg. Juntiu-seti, obyvatelé egyptského pobřeží Rudého moře a jižněji, hellénistický název pro celé egyptské rudomořské pobřeží až na úroveň Meroé, snad předkové dnešního lidu Abábda na sv. SDN počítaného k Bedžům (potomkům Blemmyů, viz tam), resp. ethiopských Afarů; na jih od nich na dn. súdánském pobřeží sídlili tzv. Ichthyofagové, tj. Rybožrouti§ 3174, 2002, 1870, 270, 245 a viz Juntiu 

Trógylion§ Mykalé 

 

Trochilos z Argu, s. Kallithyjin/Kallithejin, podle jedné tradice vynálezce čtyřspřeží/tethrippon, quadriga§ 1568, 1480

 

Troi᧠viz Tróas 

Tróias, jméno épeirských královen:§
Tróias I., manž. Arybby, s. Olympiady, d. Neoptolema I.§ 359
Tróias II., d. Aiakidova a Fthíe, s. Pyrrha I. a Déidameie§ 317 

Tróilos z Búbónu, velmož a patriarcha, o. Artemie§ 190+

Tróilos ze Sidy, sofista, vychovatel Theodosia II.§ 393+

Troilum, m. v Etrurii nezn. polohy§ 293

Troizén (fem.), m. v Argolidě, jeho přístav se jmenoval Pógón/"Vous"; č. v Troizéně§ 1074, 524, 484, 481 - 479, 446, 430, 425, 367, 324, 323, 281, 243, 225, 199 

trojřadka§ viz lodě

trojská válka§ 1750 a viz Tróas 

trojský původ Římanů§ 189
trojská libra, trojská unce§ viz v přílohách Míry a váhy

trojspolek, protiperský Athéňanů, Salamíny kyperské a Egypta§ 389, 386

Trokmové, kelt. kmen v Galatii§ 277 - 275, 165, 161, 107, 67, 66, 64, 58, 51, 47

Tromentína, jedna z římských tribuí§ 387, 17 

Trónis ve Fókidě§ viz Patrónis

tropaeum Traiání, cívitás Tropaensium, dn. obec. Adamclisi v rumunské Dobrudži§ 109+

tropaion, lat. tropaeum, srov. č. trofej, vítězné znamení na místu bitvy, původně osekaný strom s navěšenou zbrojí poražených, mnohem později kamenné znamení, umělecký pomník vítězství§ 544, 86, 72   
Trós, s. Dardanův, k. v Dardanii, po něm kraj Troi᧠1360 

Trótilon, osada Megarských na Sicílii§ 728

Troucillus§ viz C. Valerius Procillus

Tróxoborés z Kiétidy, kilický bandita§ 52+

trpaslíci, pygmejové, liliputi, lidé malého vzrůstu, eg. dink, řec. pygmaios, „na pěst veliký“, nános/nannos, lat. nánus n. púmilus/púmilió§ 23127, 2686, 2414, 2283, 22+

Egypťané znali trpaslíky již v první dynastii. Jejich nejstarší kostry jsou z pohřebního komplexu králů Ahy a Džera v Abýdu, kde byli povražděni jako záhrobní výbava se služebnictvem, úředníky, ženami a psy a sedmi lvy. Vyvražďování doprovodu na onen svět bylo z neznámých důvodů během první dynastie zrušeno a nahrazeno figurkami, soškami vešebty. Zřejmě takto vznikl pohřební zvyk s „jesličkami“, viz pod pohřby.

Ze čtvrté dynastie je znám trpaslík Seneb, dvorní hodnostář a činovník královského záhrobního kultu, viz rok 2566. Je znám jeho hrob, kde byla nalezeno sousoší s ním, manželkou a dvěma dětmi, všechny normálního vzrůstu. Je zjevné, že v té době nebyli trpaslíci společensky nijak persekvováni. 

Kancléř Baurdžeded či Ba-wer-džed egyptského krále Džedkareho Isesiho, Hor Džedchau, řec. Tancherés (vládl c. 2412 do 2375) z výpravy podél Nilu na jih ke dvoru přivedl „tančícího trpaslíka“ (dink), Pygmeje či jihoethiopského Křováka; srov. později za Pepiho II. 

Dopis devítiletého krále Fiopse/Pepiho II. z dne měsíce zátop 2. roku (asi 2276) je zachován v hrobce hornoegyptského správce Harchufa. Dětskému králi, který to ale dotáhl na rekordně dlouhou vládu 94 let, leželo přání mít trpaslíka velmi na srdci:

„Urči spolehlivé lidi, kteří s ním budou po obou jejích stranách (sc. lodi). Dej pozor, aby nespadl do vody! Až bude v noci spát, urči spolehlivé lidi, kteří budou spát kolem něho v jeho kajutě. Přesvědč se za noc desetkrát (sic). Mé veličenstvo si přeje tohoto trpaslíka spatřit více než (všechny) dary „země dolů“ (= Sínaje) a Puntu!“ (v překladu Břetislava Vachaly). Odměna bude náramná: Když ho doručíš svěžího a zdravého, čeká tě vyšší pocty než pro Bawerdžeda od Isesiho.

Mýthičtí laskaví trpaslíci viz pod Svátky: Télesforos, bratr Hygieje, a egyptští Bes a Beset. Za liliputa byl pokládán vychovatel Ptolemaia Filadelfa Filétás z Kóu (z formulace v pramenech nelze jednoznačně stanovit), Augustova neteř Iúlia, dcera Agrippova, měla v domácnosti přirozeného trpaslíka Conopu a její stejnojmenná matka, dcera Augustova, propuštěnkyni Andromedu; oba měli na výšku dvě stopy a dlaň, tedy c. sedmdesát centimetrů.

Podle slovníku Súidova/Súda byli nejmenšího vzrůstu jistí Tharrheleidés, Asópodóros a jeho bratr Didymachiás; co byli zač, kdy žili a čím jiným vynikli, známo není. Nejmenším člověkem v novověku byl Filipínec Junrey Balavig, který měl ve svých osmnácti letech v květnu roku 2011 na výšku šedesát centimetrů. Překonal rekord Nepálce Khagendry Thapy Magara, který měřil 67 cm. 

Trucculský přístav, neznámá lokalita snad v Anglii§ 77+

truhla boží, smlouvy s bohem, arón há elohím (há brít), hé kíbótos tú theú/diathékés kyriú, židovský kultovní předmět§ 1020

Trundholm, trundholmské rašeliniště, trundholmský sluneční vozík§ 1600

Trưng Nhị, čín. Čeng Er, vietnamská rebelka, sestra následující§ 39+, 40+, 43+  

Trưng Trắc, čín. Čeng Cche, sestra předešlé§ 39+, 40+, 43+   

trus, holubí, hé kopros tón peristerón, odstranění§ viz lázně

Tryfaina§ viz Kleopatrá n. Antónia Tryfaina

Tryfiodóros§ viz  Trifiodóros 

Tryfón z Aigia, oikistos Kaulónie, gen. Tryfóna§ 708
Tryfón z Antiocheie na Orontu, povstalec§ 129

Tryfón z Filadelfie§ Ol. 65 (67)+

Tryfón, tj. Nádherný, Skvělý, ale také Náfuka§ viz Diodotos Tryfón
Tryfón§ viz Salvius
Tryfón, holič krále Héróda§ 7

Tryfón, eunúchos Mithridáta Eupatora§ 65 

Tryfón z Alexandreie, grammatik§ 50, 16+ 

Trysa, m. v jižní Lykii, dn. Gölbaši v TR (není v CSD). 
Historicky nevýraznou lokalitu proslavilo héróon postavené c. 380-370 jedním z lokálních dynastů, který dal práci hellénským kameníkům-sochařům. Zůstane záhadou, kde na to vzal. Vlysy z héróa 211 metrů zdéli s asi šesti sty postavami z homérských epů a Théseova okruhu v letech 1882-1884 přemístili rakouští archeologové do Vídně, kde pro ně bylo založeno museum antiky (jako poslední imperiální metropole Evropy Vídeň nic takového neměla). Krátce na to vydali Osmané zákon zakazují vývoj starožitností. 

třešně§ viz Kerasús-Farnakeia a s. v. kuchyně

tři říše§ viz éra tří říší

Tři soutěsky, san xia, na Jang-c', dnes s velkou přehradou§ 316+

Třicet mužů, junta v Athénách§ 404, 403

třída§ majetkov᧠viz classis

třináctka, třináct§ viz křesťanství (9)

třmen, viz pod cestování a válečnictví

tsunami§ před 6000, 5500, 1700, 1448, 480, 373, 280, 143-, 139+, 365+ a viz pod zemětřesení

V historických časech postihlo lidstvo 31 megatsunami a největším z nich bylo 10. července 1958 (v Americe 9. července) po zemětřesení 8,3 stupně v zálivu Lituya na jihu Aljašky. Vodní masy dosáhly výše 524 metrů a v řídce osídleném kraji přinesly smrt pouze jedné manželské dvojici, několika člunům a majáku s několika kilometry lesa. Byl to první případ očitého svědectví o megatsunami. Tři menší tsunami byly zaznamenány v zálivu v předcházející stovce roků.