Obrazy z moderního věku, svět latinských diktátorů (9)

 

Dynastie zombů: Bon Papa a vúdú

Duvalierovci utužili v první černošské republice západní polokoule rasistický režim...

Vlastně se vůbec neměl stát „dobrým otcem národa, který dává Haiťanům peníze a smí zůstat v presidentském paláci tak dlouho, jak se mu bude chtít“, jak se prozpěvovalo o slavnostech v hlavním městě Port-au-Prince o vládnoucím dynastovi. 

Chtěl být lékařem, ale stal se jednou z nejodpudivějších postav novodobých dějin. François Duvalier vzešel z intelektuální rodiny z haitské metropole, ale s datem narození v matrici si nebyl jistý. Tehdy se totiž ani žádná nevedla. Jeho otec byl v zemi sužované diktátory, hurikány a zemětřeseními učitelem a soudcem a dal syna vystudovat medicínu. Praxi měl na venkově a na cestách poznal celou zemi s jejím bizarními zvyklostmi a kultem vúdú.

Před čtyřicítkou byl jmenován „hlavním inspektorem zdravotní služby“ v rámci Američany financovaného programu proti šíření epidemií a roku 1949 se stal ministrem zdravotnictví a práce. 

Ovšem o rok na to se nezdárně zapletl do nejvyšší politiky, když se postavil proti převratu svého vrstevníka, právníka a generála Paula Eugèna Magloirea a musel mu zmizet z očí. Velký antikomunista, milovník slavností, velkých doutníků a party, kde se mohl ukazovat v parádních uniformách, však měl smůlu. Oblíbenec Washingtonu totiž vyrobil disidenta, který se však brzy dočkal pomsty. 

Strýček s pytlem

Roku 1954 se na ostrovem prohnal zničující silou hurikán Hazel a peníze z fondu na odstranění následků se jaksi vypařily. Magloire přišel o svou slávu a o dva roky později musel z Haiti utéci. Duvalier ho za „odměnu“ zbavil občanství a generál se vrátil z amerického exilu až roku 1986, když Haiťané vyhnali diktátorova syn Jean-Clauda. Zemřel doma ve věku 94 let roku 2001.

Vojáci, kteří vládli po Magloirově útěku, si do presidentských voleb roku 1957 vybrali MUDr. Duvaliera. Papa Doc, jak se mu začalo říkat, se dal do spolku se odborářskými předáky ovládajícími šoféry náklaďáků a autobusů, tím získal u vojáků jistý respekt. Kuriosita: byly to první všeobecné volby vůbec. 

Když o rok později přežil pokus o převrat, podařilo se mu do armádního velení dosadit své lidi a postupně zbavit důstojníky vlivu na politiku (o „politicích“ měl snadný přehled, protože jednokomorový parlament za něho měl 58 členů).

Přesto bylo za jeho vlády devět pokusů o převrat včetně invasí a několika neúspěšných guerrill v horách a o jeho velkolepě držených šedesátinách vybouchly na oslavě v Port-au-Prince dvě bomby. Popravčím četám často velel sám. Armádní muniční sklad dal přemístit do sklepení presidentského paláce chráněného dělostřelectvem, tanky a kulomety. Sebe obklopil vlastní gardou o dvanácti tisících mužích a na projížďkách rozhazoval mezi hladovějící chudáky bankovky. 

K tomu ustavil roku 1959 vlastní Milici dobrovolníků národní bezpečnosti (MVSN) tří tisíc hrdlořezů (v dobách největší slávy dvanáct tisíc), kterým se jinak neřeklo než Tonton macoutes, „strýčkové s pytlem“, podle postavy, kterou rodiče strašili děti, když létaly po ulicích po soumraku. 

Podle haitských tradic nedostávali její vojáci a nižší důstojnictvo žold. Vyzbrojeni byli mačetami a zdobili se drahými slunečními brýlemi a předměty z kultu vúdú: prvního šéfa jim dělal kouzelník Zacharie Delva. Říkalo se, že Haiti je země zombů, mrtvol prokletých čaroději vúdú k věčnému otroctví. 

Živí se však živili vším, co kde urvali na výpalném a část toho dávali nadřízeným. Kdo neplatil, zmizel beze stopy, nebo byl nalezen surově zavražděn. Jejich bestialita prý připravila o život třicet tisíc lidí a organisované skupinky bývalých členů terorisují a okrádají Haiťany v různých formách dodnes. 

Jak vypověděl advokát Josef Štolba, který roku 1875 dělal v Karibiku doprovod hraběte Desfours-Walderodeho, sloužilo se kdysi pět let a vojáci se museli živit sami. O Haiti a její armádě se vyjádřil velmi pohrdlivě. Informátoři obou dobrých Rakušanů totiž vypověděli, že armáda měla 21 tisíc mužů, z toho pět tisíc generálů, z nichž dvě stě bylo aktivních (sic). K tomu přistupovalo asi tři tisíce vojínů, zbytek tvořili důstojníci. 

Baron Samedi

Dodejme, že teprve během americké okupace v letech 1915-1934 vznikla národní garda, jak ostatně všude v Karibiku, kde se na čas Američané usadili, která měla už jen 2688 mužů a 110 důstojníků. 

Svým Haiťanům propadlým kultu vúdú, s nímž přišli jejich předkové z Beninu, rozhlásil, že je „nadpozemskou bytostí“. Sám že je zosobněním jednoho z duchů, loa smrti jménem Baron samedi, Sobotní pán, který žije na hřbitovech. 

Roku 1961 si dal po severokorejsku „Renovátor“ potvrdit lidem novou ústavu a svět se divil: proti nebyl podle oficiálních výsledků vůbec nikdo. Od toho okamžiku získal věhlas nejenom v Karibiku a pozornost budila jeho rasistická politika. 

Haiťané jsou z 95 procent černoši a ve zbytku převážně mulaté. Míšenci však ovládají společenský a hospodářský život země, drží se katolicismu a francouzských tradic, utvářeli elitu. Jedno z přísloví praví: „Bohatý černoch je mulat, chudý mulat je černoch.“

Řady míšenecké inteligence během vlády duvalierovců silně prořídly, neboť většina odešla. Patřila mezi ně i rodina Michaëlly Jeanové, která se narodila na Haiti v roce, kdy se Papa Doc dostal k moci a živila se jako novinářka ve francouzské části Kanady. Od roku 2005 je do letošního října generální guvernérkou Kanadského dominia. 

Dokova nehynoucí sláva

V červnu 1964 se prohlásil doživotním presidentem a pravděpodobně ovlivněn sousední Dominikánou zbavující se právě Trujillova dědictví, budoval svůj kult osobnosti („Bůh je jediný, kdo mne může připravit o moc“). Změnil modročervenou vlajku na černočervenou a dával se připodobňovat k prvnímu haitskému císaři Jean-Jacquesovi Dessalinesovi, Ježíši Kristovi a ačkoli komunisty roku 1969 zakázal a členství v partaji dal trestat smrtí, i k Leninovi. 

Duvalier se u Američanů nikdy příliš nezapsal, vzácný to jev mezi antikomunistickými diktátory Karibiku. Kennedyho nesnášel a později tvrdil, že to byl on, kdo ho zabil – kouzlem vúdú ouanga à mort. Z Kennedyho hrobu si dal přivést prsť, aby prý, jak si Haiťané vyprávěli, s její pomocí začaroval presidentovu duši a navěky si ji podrobil. Sám o sobě s pathosem hollywoodského devianta říkal: „Nepřátelé mne dostat nemohou, protože jsem již nehmotnou bytostí.“

Vládce v sousedství proruské Kuby se krátce po nástupu k moci několikrát „zažertoval“ s myšlenkou, že by se přiklonil k sovětskému klubu. Kromě toho se stal živoucím pomníkem kleptokracie, který se svou rodinou rozkradl kdejakou hospodářskou pomoc. Vláda Duvalierů a jejich gangů patří mezi balvany, které stavbu Haitské republiky drží pevně v hranicích toho, čemu se ve světě říká zhroucený stát. Magazín Time v roce 1962 citoval jistého diplomata: „Pomáháte-li Haiti, držíte u moci gangstera. Když ne, jste krutý vůči chudým černochům.“

S dominikánským presidentem Joaquínem Balaguerem uzavřel dohodu o vyslání dvaceti tisíc Haiťanů na špatně placenou práci na plantážích každý rok a o velkou část jejich gáže je připravil sám Papa Doc. Ďábelským nápadem byla stavba nového hlavního města Duvalierville. Na její financování rozkradl tabákový monopol, ale na velikášský projekt po vzoru Brasílie to nestačilo. 

Lenivé mládí

Než Papa Doc v dubnu 1971 sešel po několika infarktech a chronické cukrovce ze světa přirozenou smrtí, dal za svého nástupce odsouhlasit plebiscitem obtloustlého syna Jeana-Clauda – opět bez hlasu proti. Bylo mu devatenáct a lidé mu říkali Bébé Doc či Baby Doc. Vystudoval práva a politika ho nezajímaly. Byl nejmladším presidentem své doby. Vládnutí přenechal své starší sestře Marie-Denise („Dédé“), na veřejnosti se často dával zastupovat svou matkou Simone Ovide, s níž se Papa Doc oženil roku 1939. 

Dokázal však během několika měsíců vystrnadit do amerického exilu velitele Tonton macoutes a ministra obrany a vnitra Lucknera Cambronneho, poněvadž se stal rodině nebezpečný, když se prosazoval s myšlenkou, že by se stal předsedou vlády. Nic mu nepomohlo, že byl oblíbencem diktátorovy matky „Maman Simone“, nikoli však sestry Dédé. 

Cambronne se proslavil obchody s krevní plasmou a tělesnými orgány opatřenými terorem Tonton macoutes, také ale s drogami. Proslavilo to ostrov více, než to, že se stal největším výrobcem baseballových pálek a podprsenek na světě. 

Cambronneův předchůdce, první velitel Duvalierovy tajné služby, bývalý učitel Clément Barbot, dopadl hůře. Přátelé se roku 1959 rozkmotřili, Barbot šel do vězení, odkud s pomocí svých lidí uprchl a dal se na guerillu. Byl zkraje úspěšný, unesl i Duvalierovy dvě děti a teprve po roce byl se svou skupinou přelstěn a rozstřílen.

Když roku 1983 navštívil černou republiku papež Jan Pavel II., řekl Haiťanům, že se „něco musí v této zemi změnit“. Syn totiž vládl stejně jako otec, což rychle pochytil při své nechuti k „politice“. 

Jeho „umění“ a teror však už neladilo do napjaté atmosféry Karibiku, kde se Američané nepříliš úspěšně snažili zlomit sandinistickou Nikaraguu. Po hladových nepokojích v únoru 1986 („Peníze jsou ve Švýcarsku a mi v bídě“) usedl Bébé Doc, „Mesiáš a idol haitského lidu“, s rodinou do letadla a zmizel do Francie. Americký letoun nechal čekat na letišti, neboť se při šampaňském dlouho loučil s přáteli... Několik hodin předtím odletělo nákladní letadlo s nejnutnějším majetkem. Dav zničil pak, na co přišel.

Žije tam dodnes a přes všechny snahy následujících haitských vlád, kterým se nepodařilo dostat ze společenské i hospodářské bídy a z poslední příčky ekonomického rozvoje na západní polokouli, dodnes užívá nakradeného majetku a peněz uložených v evropských bankách. Kolik, nikdo neví, ale hodně ho stál rozvod s rozhazovačnou Michèle Bennettovou, bývalou sekretářkou kdesi v New Yorku a rozvedenou matkou se dvěma dětmi, s níž byl ženat šest let, a o hodně přišel z rozhodnutí francouzské vlády. Po zemětřesení letos v lednu, které zničilo Port-au-Prince a zahubilo více než dvě stě tisíc lidí, se uprchlý diktátor z Francie znovu ozval. Že prý svému lidu pošle pět milionů z konta, které blokovaly švýcarské soudy. Nikdo ho už nebral vážně a soud rozhodl, že na konto nemá přístup. Nicméně jako u jiných karibských diktátorů platí, že jejich potomci bídu nedřou a pokud nezemřeli, žijí šťastně dodnes.

-lgtt- 

 

exkurs: Haitská revoluce

Povstání z ledna 1804 je jedinou úspěšnou revolucí otroků, která vedla ke vzniku samostatného státu a také první černé republiky.

Na ploše 28 tisíc km2 žije 9 milionů obyvatel, v roce 1950 to bylo jen 3,5 milionu. Pouze asi pět procent jsou mulaté (1950: 2 %), všechno ostatní černoši s kořeny v západní Africe a Kongu. Za dvě staletí téměř dvě stě převratů, tři císaře, jednoho krále a 45 presidentů. 

1791 protifrancouzské povstání pod Toussaintem L´Ouverturem, běloši vyvražděni

1804, 1. ledna J. J. Dessalines vyhlašuje nezávislost; o dva roky později zavražděn

1822-1843 první doživotní president

1825 nezávislost uznána Francií 

1844 ztráta Dominikány

1849-1859 vláda lidožravého císaře Faustina I. 

1907, asi 14. dubna narozen v Port-au-Prince François Duvalier

1915-1934 americká okupace 

1934-1957 obnovení plné nezávislosti

1957-1986 vláda černošských Duvalierů potlačujících mulaty

1971, 21. dubna zemřel François Duvalier, nástupcem syn Jean-Claude

1986, 7. února prchá rodina do Francie

2010, leden zemětřesení zničilo Port-au-Prince, přes 222 tisíc obětí

 

 

Latinská Amerika: Vzkříšená revoluce

 

Hovoří většinou španělsky, ale společného mají málo. Na jih od Rio Grande sice panuje povědomí společných kořenů, nikoli však jednota. Někde je více narkopartyzánů, jinde dětských pouličních gangů, levicové vlády jsou ve většině. Jižní Amerika má však něco, co zatím bylo jen snem kavárenského revolucionáře: revoluční osu od Kuby do And. 

 

Mužský k zbláznění, obrázek. Učitelka Julia Cortezová ze vsi La Higuera v bolívijských horách si několik slůvek s ním pamatuje dodnes. Když novinářům převypráví svůj příběh o Che Guevarovi, je dojata tím, jak ji velký Argentinec upozornil na pravopisnou chybu na stěně učebny. Nesouhlasila, on se smál svázaný na rukách a nohách. Prý se červenala. Druhý den limonádu ukončili vojáci.

 

Ráno 9. října 1967 mu přinesla polévku, jeho poslední jídlo. Ernesto „Che“ Guevara de la Serna, který se den předtím vzdal speciálnímu oddílu bolívijské armády, měl hlad. Deset minut po jedné vstoupil do místnosti poddůstojník Mario Terán, aby splnili rozkaz z vrchního velitelství. Do těla revolucionářského elegána vystřelil devětkrát.

 

Guevara přišel dělat do Bolívie revoluci. Lékař z argentinského Rosaria, kterému by 14. června bylo 78, byl výraznou postavou kubánských povstalců kolem bratrů Castrových proti diktátorovi Batistovi. Poslání permanentního revolucionáře bral velmi vážně. Comander Che v havanské pevnosti dohlížel roku 1959 na likvidaci desítek Batistových lidí a za kubánské krise roku 1961 přemlouval Chruščova, aby na Ameriku shodil atomovku.

 

Účastnil se rozvržení pozemkové reformy, řídil státní banku a jako ministr průmyslu způsobil na chudé Kubě zásobovací chaos (podle jiného výkladu „položil základy industrialisace Kuby“). Castro ho raději poslal dělat revoluci jinam. Daleko z Kuby. Než ho v bolívijských horách udali, zkrachovala Guevarova mise v Kongu roku 1965 („Černoši nemají disciplínu a ochotu obětovat se“). Jeho tehdejší spolubojovník Laurent-Désiré Kabila roku 1997 svrhl diktátora Mobutua, ale o čtyři roky později ho zavraždili vlastní lidé.

 

Guevarovo pokolení
Podle učitelky Cortezové byl Che nádherný i ve smrti. Před školou má komunista, více maoista než leninista, bustu a kříž. Neúspěšný revolucionář, který do sítě CIA vletěl v zapadlé bolivijské vsi, zůstal duchovním otcem protiamerického vzdoru v Latinské Americe (Latam). Téměř zapomenutým. Nástup asijských mocností však rozhýbal i Guevarovým kontinentem. Po krachu neoliberální éry devadesátých let byl jeho kult místy povýšen téměř na státní.

 

Revolucionářský praděd Fidel Castro stále vládne perle Antil a jeho a Guevarovi vyznavači najednou disponují petrodolary z ropy a zemního plynu. Čínský a indický hlad po nerostech a energiích jim dává příležitost uspořádat latinský svět bez gringů. Budou stejně slavnými revolucionáři a špatnými hospodáři jako jejich idol?

 

O Latam je najednou zájem. Nejsou to jen tradiční záběry z chudinských čtvrtí brazilských velkoměst svíraných banditismem. Nejsou to únosy v dlouhé válce s rudými kolumbijskými narkopartyzány. Není to jen korupce, jíž má ostatně Evropa sama dost, ani fotbalové střípky na konci zpravodajství.

 

K moci totiž přišli bizarní lidé zvolení v regulérních volbách. Brazilský odborářský předák Lula řídí jednu z největších ekonomik na světě. Plukovník Chávez od výsadkářů, který si odseděl dva roky za pokus o puč, disponuje ropnými zřídly Venezuely. Vůdce pěstitelů koky v Bolívii Morales zestátňuje přírodní zdroje a spustil pozemkovou reformu, v níž mezi indiánské bezzemky rozdělí do pěti let 200 tisíc km2, pětinu rozlohy státu.

 

Po Bolívii v květnu postátnila ekvádorská vláda těžební kapacity kalifornské ropné společnosti Occidental Petroleum Corp., největšího investora v zemi na rovníku. V ekvádorském chaosu mají velké slovo indiánské organisace. Za deset let se vystřídalo šest presidentů, dva z nich byli v úřadu vyšetřováni a obviněni z korupce, tři z nich za zneužití moci. Ekvádor má našlápnuto bolívijskou cestou, ale ještě nemá svého Moralese.

 

Držte se vlevo, žádné puče
Naposledy vyjela vojenská vozidla k převratu z kasáren do ulic jihoamerické metropole před čtrnácti roky. V únoru 1992 se pokusil „pokrokový“ plukovník Hugo Chávez (51) v Caracasu sesadit neoliberálního presidenta Carlose Andrése Péreze. Nevyšlo mu to, ale revoluční výřečnost a nápady Chávezovi vydržely. Zvolen byl roku 1998 a zahájil proces překulení Latamu doleva, demokraticky, bez puče.

 

V Chile v letošním lednu zvolili svou první presidentku. Dceru generála, který zemřel v pinochetovském vězení a ona mimo jiné roky žila ve východním Německu. Po třech měsících se však chilský svět proti socialistce, lékařce a ministryni obrany spikl. Stotisícové demonstrace školáků a studentstva, proti poplatkům u zkoušek, drahému jízdnému a desolátnímu vybavení škol byly největší od roku 1973.

 

Do Michelle Bacheletové (54) se pustili lidé, kteří ji v zimě zvolili. Zrovna „její“ lidé okusili slzný plyn. Nevděk ostatně patří k nectnostem levice: čekala první ránu od konservativního bloku, velmi silného v Chile, přišla zleva. Bacheletová ustoupila, mimo jiné slíbila nejchudším dětem svačiny zdarma, a komisi...

 

V Peru si vybrali za presidenta Garcíu, jiného socialistu, který už jednou zemi téměř zruinoval, ale teď slíbil, že bude „odpovědně levicový“. Sázka na barvu je Peruáncům milejší, než aby jim vládl plukovník, kterého podporuje jiný plukovník, upovídaný Venezuelan Chávez.

 

Argentina se hádá u mezinárodního soudu s Uruguayí, obě s levicovými vládami, o ekologický dopad papíren stavěných na uruguayském břehu hraniční řeky finskou firmou s miliardovým úvěrem od Evropské komise. Zpráva jako z Evropy.

 

Stejně jako to, že levicoví leadeři se s třídním odporem dělnictva a rolnictva nepářou. Proti stávkujícím zaměstnancům venezuelského ropného průmyslu roku 2002 zasáhl Chávez a na osmnáct tisíc jich propustil. Proti záborům továren družstevníky a blokádě silnic zasáhla v Argentině armáda. Se stávkami autobusáků a zdravotníků za zvýšení platů se už musel srovnat bolivijský Morales. Začátkem června dělala armáda pořádek v Brasílii, kde poničili budovu kongresu rozhořčení bezzemci, kteří se nedočkali půdy slibovanou socialistou Lulou da Silvou.

 

Každá ves jiný pes
Latamem vane vítr změn. Fouká doleva, ale světadíl není homogenní, jak by se zdálo z toho, že se téměř všude mluví španělsky. Naopak. Už od vyhnání Španělů na začátku devatenáctého století se sousedské republiky hádaly, občas válčily.

 

Spory vydržely dodnes: v květnu se poškorpily vlády Peru a Venezuely o to, zda podepsat zónu volného obchodu se Spojenými státy. Poslední válku naostro vybojovaly v lednu a únoru roku 1995 o sporné území v Amazonii Ekvádor a Peru. Mírová smlouva byla sice o tři roky později podepsána, ale Ekvádorci říkají, že válku vyhráli oni, Peruánci, že ne, že oni...

 

Bolivijci se dodnes domáhají přístupu k moři, který prohráli v dávných válkách s Peruánci a Chilany. Kus bolivijské Amazonie se připojil k Brazílii. V jedné z nejkrvavějších válek novověku s Paraguayí ztratila Bolívie Gran Chaco. Ekvádorcům zmenšili republiku Peruánci, Brazilci si ukousli téměř od všech sousedů. Nikdy nevyšel žádný pokus o ekonomickou integraci, natož politickou.

 

Velká gesta a nadšení brzy ochladí dotykem s lokálními zájmy a tvrdou hospodářskou skutečností. Levicové vlády Brazílie, Chile, Argentiny a Uruguaye se proto drží spíše osvědčených metod než revolučních. Obě hospodářské integrační instituce, Andské společenství a Mercosur, nedospěly ani na dohled ke svého vzoru, Evropské unii. Paraguay a Uruguay chtějí dokonce Mercosur opustit, aby se jako Chile mohli s USA domluvit na bezcelním obchodování a protože obryně Brazílie s Argentinou jim moc nadějí k nadechnutí nedávají.

 

Hvězdy jižního nebe
Ve světadílu revolucionářů někteří vyháněli španělské monarchisty (Bolívar v andských státech), jiní utužovali lidový charakter státu a zahnali evropskou intervenci (Juárez v Mexiku). První se pokoušel zbavit vlivu USA guatemalský plukovník Jacobo Arbenz Guzmán (presidentem 1951-1954). Legalisoval komunisty a byl inspirací Castrovy a Guevarovy generace. Když Arbenz v Československu objednal plnou loď zbraní, musel utéci před pučem zorganisovaným CIA.

 

Z levičáckých revolucionářů zůstal na tričkách a v symbolice každého dorostu od šedesátých let Argentinec Che Guevara. Jeho příznivci a symboly zaplavily v polovině května Vídeň, která hostila největší diplomatickou událost od kongresu roku 1815: čtvrtý EULAC, summit 56 hlav států a vlád z Latamu Karibiku a EU. Maximo líder Fidel chyběl.

 

Castro je hvězdou západolatinského světa. Sice dosáhl velmi neoslnivých hospodářských neúspěchů na ostrově rumu, tabáku, kasinové a sexuální turistiky, ale oslnil svět těch, kteří z různých důvodů pohrdají konvenčním měšťáctvím a rádi solí antiamerikanismem. Po pádu berlínské zdi přestal kouřit a ve zdraví přečkal čvachtavý zánik sovětského ochránce. V srpnu mu bude osmdesát a jeho bratr a nástupce Raúl, vicepresident, partajní dvojka a nejdéle sloužící ministr obrany planety (od roku 1959), měl právě 75. narozeniny.

 

Jejich noví spojenci z Venezuely a Bolívie vzhlížející kdysi ke kubánské naději ze svých kasárenských lůžek nebo kokových políček, z dědečků latinských revolucionářů udělali přešťastné politiky. Kdo by se nadál, že válka s Amerikou dostala mladou krev. Ke kormidlu kontinentální revoluce přišli pokračovatelé vybavení nerostnými zdroji a armádami. Z kubánského prazdroje povstali plk. Chávez a indiánští vůdci And.

 

Zato v nesprávnou dobu byl v Chile zvolen socialista Salvador Allende (1970-1973), kterého smetl puč. Americkému tlaku neodolal v Nikaraguy sandinista Daniel Ortega (60), který na rozdíl od chilského soudruha prohrál roku 1990 ve volbách a v listopadu se už počtvrté pokusí k vládě vrátit parlamentní cestou (a s pomocí Chávezových peněz).

 

Aymarská kometa
Donedávna patřilo slovo Bolívie spíše do zeměpisných časopisů. Chudé andské země nebylo proč si v Evropě všímat. Slavnější než domácí byli cizinci jako filmoví Butch Cassidy a Sundance Kid, nebo marxistický pistolník Che Guevara.

 

Tradiční vojenská junta se vytratila začátkem osmdesátých let. Hospodářské reformy pod dohledem Světové banky se, jako obvykle, nezdařily, a jako obvykle vzrostla s vyvanutím slibů nespokojenost. Indiánští vůdcové pěstitelů koky, odboráři a „pokrokové“ studentstvo klovaly do neoliberálních „reakcionářských“ vlád tak dlouho, až je položili.

 

V říjnu 2003 se v boji za výrazné zvýšení státního podílu na ziscích z prodejů ropy a plynu podařilo indiánské koalici donutit presidenta Gonzala Sáncheze de Lozadu uprchnout ze země. Jeho vicepresident Carlos Mesa ustál tlak dva roky. Loni revoluční ulici neuspokojil přechodný president Eduardo Rodríguez. Od letošního ledna stojí v čele Bolívie první aymarský indián v historii země Evo Morales (46), stoprocentní proletář.

 

V Bolívii, jak o své inauguraci 22. ledna 2006 oznámil, prý skončilo pět staletí kolonialismu. Guevara chtěl v Bolívii před 38 roky zažehnout revoluční plamen mezi vesničany. Nevyšlo mu to a teď má vesnického nástupce – v presidentském paláci.

 

Andská revoluce obrací všechno na ruby. Dokonce i to, že partajními barvami jeho Hnutí za socialismus (MAS) není vůbec žádný odstín červené, ale modrá a bílá. Má to logiku. Partaj totiž roku 1997 Morales odkoupil od obchodníka a bývalého vojáka Davida Añeze Pedrazy, protože se svým hnutím IPSP dělal soud problémy s registrací. MAS však byla strana spíše vpravo a s ní převzali cocaleros a odboráři i barvy.

 

Guevarista, který se chlubí tím, že měl jen jednou na sobě kravatu (v jeho vládě ji nenosí žádný z ministrů: „je pro bílé a mestice“), po prosincové volbě obcestoval Evropu, Čínu a Jižní Afriku ve svetru a bundě. Výjimku neudělal ani při setkání se španělským králem nebo francouzským presidentem.

 

Lidi libující si v levicové symbolice uchvátil puloverovou módou („Jsem z lidu, oblékám se jako lid“), tím, že si významně snížil plat, nebo tím, že v presidentském paláci propustil krejčího a pradlenu. V sídlu hlavy státu přespává podle medií vzácně, všude doporučuje čaj z koky („ve školách lepší než mléko“).

 

Konec plundrování
Morales stál a stojí po boku revolucionářského veterána Castra a akčního Cháveze. Antiamerikanismus je sice v Latamu tradiční, vlastně společenskou konvencí, ale málokdy bylo kubánské snění tak blízko realitě. Castrova posice nebyla tak silná ani v jeho nejlepších letech, kdy chráněn sovětským jaderným spojencem hrozil přes úžinu lidem karikovaným jako postavičky v proužkatých cylindrech a fráčcích s výrazem žraloka zakousnutého do odhozené pneumatiky.

 

Morales ukončil „neoliberální a koloniální model“, jak dějiny před sebou ocejchoval. Intensivně pracuje do noci, zestátňuje, rozděluje půdu a dá Bolívii novou ústavu. Indiánskou. Je od roku 2000 sedmým politikem, který se v Latamu dostal k moci z levé strany. Jeho vicepresident matematik, sociolog a revoluční marxista Álvaro García (43) seděl pět let za komunistickou vzpouru mezi indiány.

 

Morales nechce odstraňovat kapitalismus, ale zušlechtit ho ve prospěch indiánské spravedlnosti. V rozhovoru pro časopis Spiegel řekl, že sám neví, jestli je socialista. O tom prý může rozhodnout jen lid. Říká, že místo kolonialismu bude „obecní socialismus“, protože prý obce povedou dolování a zemědělství.

 

Andská revoluce je totální. Ze 157 členů sněmovny a senátu pouze sedmnáct bylo v kongresu v minulém volebním období. Ministrem energetiky je marxista, právník a novinář Andrés Solís Rada, ministrem důlního průmyslu je představitel hornických odborů Walter Villaroel.

 

Latinská rudá trojka
Ideály kubánské revoluce se naplňují. Bez sovětského vměšování ani žádného jiného. Před branami Spojených států hlučí nová revoluce. Chudá Kuba a Bolívie dostávají zlevněnou dieselovou naftu z venezuelské státní společnosti PDVSA, Havana posílá na Orinoko a do And lékaře a učitele i s videoprogramy, dohromady prý na třicet tisíc lidí. Chávez postaví v Bolívii stovku rozhlasových vysílačů, aby revoluce dosáhla do každé vísky.

 

Co dělá země Latamu tolik neúspěšné? Tradičně slabé vlády s málo spolehlivými úředníky, vládami, které neprosazují právo a neumějí vybírat daně. Státy se nestarají o důchody, školství a vědu, o to, čemu se říká veřejný statek, o komunikace, školy, nemocnice. Namísto klasických komunálních projektů vynikají stavební megaprojekty, stavitelská gesta. Stát byl v Jižní Americe vždy více „stavovský“ než občanský.

 

V zemích se slabými institucemi a silnými pozemkovými vlastníky platí zásady, které asi nejstručněji formuloval sociální inženýr Platón ve své fašisující Ústavě: „Bohatství vyvolává rozmařilost, nezájem o práci a o novoty. Chudoba k novotám přibírá i nízké mravy a sklon ke špatné práci.“ K tomu všemu od válek se Španěly se amerických Latinů také drží zhoubná móda pro hlasité násilnické vůdce...

 

Trio Castro-Chávez-Morales na konci dubna utvořilo „společný trh“, na truc všem v Latamu, kteří uzavírají rámcové obchodní smlouvy se Spojenými státy (Chile, Peru, Kolumbie, Uruguay). Kromě vzájemné podpory, která spočívá na vysokých světových cenách venezuelské ropy, spojuje vůdce revolučních mas světec Guevara a politestrády pod širým nebem, masové akce s procítěnými proslovy.

 

V nich sice Morales hodně zaostává (na rozdíl od soudruhů se mimo jiné nikdy neoženil), ale ostrý být umí. Kritisoval Chile s její socialistickou presidentkou Bacheletovou za to, že se drží hospodářských smluv se Spojenými státy a měl pro to i přirovnání: „USA chtějí proměnit Chile v Israel Latamu.“ Možná, že to jen pastevcův syn kritisuje generálskou dceru a lékařku...

 

Chávez goes to Hollywood
Venezuelský voják vystupuje jako kontinentální leader. Ropnou politiku s nízkými cenami dělá také v Karibiku, Nikaraguy, dokonce nárazově rozdává levnou topnou naftu chudinským vrstvám v USA. Chudákům na jihu světadílu loni zařídil Telesur, konkurenci k americkému zpravodajskému kanálu CNN.

 

Válku o jihoamerického diváka posílí nový filmový studiový komplex v Caracasu, prý venezuelský Hollywood. Hned první zakázka bude pro Latinoameričany nepochybně bomba: seriál o bojovníkovi se Španěly Franciscovi de Mirandovi, který sice roku 1816 umřel ve španělském vězení, ale byl prý milencem Kateřiny II. (v duchu žánru tedy klidně může skončit na čaji s Gorbačovem).

 

Chávez inspiroval Moralese, když donutil zahraniční firmy změnit ve svůj neprospěch těžařské smlouvy. Na Prvního máje postavil bolivijský president pod státní kontrolu těžbu zemního plynu a ropy. Levicoví presidenti sousední Brazílie a Argentiny, jejichž firmy jsou největšími odběrateli bolivijského plynu, byli andskou revolucí zaskočeni.

 

Luis Inácio „Lula“ da Silva (60) a Argentinec Néstor Kirchner (56), péronistický president se švýcarsko-chorvatskými předky, na setkání v argentinském Puerto Iguazú 4. května sice formálně přivítali Moralesovu akci, ale více se zajímali o to, jak dostat zpět investice do bolivijského ropného průmyslu.

 

Caracaský president dráždí Washington. Společnost Citgo Petroleum, dceřiná firma PDVSA, drží ve Spojených státech nejhustší síť benzinových pump se čtrnácti tisíci adresami a řadu rafinerií. Každé desáté natankování v USA je u venezuelské pumpy. Venezuela je však zároveň typickým příkladem „surovinového prokletí“.

 

Naftový boom sice vypukl v sedmdesátých letech po arabsko-židovské válce, ale statisticky nejsou dnes příjmy Venezuelanů na hlavu o nic vyšší než před čtvrt stoletím.

 

Ropa se tu těží přes sto let, ale země o rozloze téměř jednoho milionu km2 s 26 miliony obyvatel dováží potraviny. Za druhé světové války bylo šedesát procent spojenecké ropy projeté v Evropě z Venezuely.

 

Venezuela je pro Washington vedle rozstříleného Předního východu a rostoucí komunistické Číny dalším balvanem na krku. Chávez miluje provokace. Má na to dokonce pořad v televisi: „George W. Bush je největší terorista na planetě, jeho vláda nejperversnější, nejvražednější a nejnemorálnější v dějinách.“ Ve vzájemném projevování laskavostí přirovnal ministr obranu Donald Rumsfeld Cháveze méně originálně k Hitlerovi a vlivný telekazatel blízký Bílému domu Pat Robertson doporučoval CIA, aby Venezuelana zlikvidovala.

 

Chávez nehraje však karty jen na západní polokouli. Požaduje, aby Ekvádor a Bolívie vstoupily do Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC), chce stavět plynovod napříč Amazonií do Argentiny, uzavírá obchody s Číňany, jednal s Íránci. V květnu byl na své třetí návštěvě Libye. S plk. Kaddáfím, s nímž právě Spojené státy obnovily plné diplomatické styky, se shodl, že nejhorším nepřítelem lidstva je americký imperialismus, s nímž je třeba bojovat.

 

Obchod venezuelského státního ropného monopolu PDVSA, zestátněného již roku 1976, však politikou nijak netrpí. Venezuela je vedle Saúdské Arábie, Kanady a Mexika hlavním energetickým dodavatelem Spojených států.

 

Peruánský výprask
„Poslyš, Chávezi, vyhrál Alan,“ vzkázal z obrazovek nový peruánský president. Chávezovo bolivarské tažení kontinentem má velkého obdivovatele v Moralesovi, sympatie „v chýších“, ale více nefunguje. V presidentských volbách v Peru se ukázalo, že si lidé raději vyberou člověka, který už jednou se zemí nehezky nakládal než se přihlásit k venezuelské cestě, jak to sliboval jeho protivník.

 

Alan García (56) má přes dva metry a vyřídilku, která dává zapomenout. Své Peruánce umluvil už jednou, aby ho zvolili presidentem republiky. Jeho vláda v letech 1985-1990 s partou, která si říkávala Americká lidová revoluční aliance, skončila div ne státním bankrotem, dvanáctitisícovou inflací a karnevalem pro krvavé maoistické partyzány (na sedmdesát tisíc obětí války s hnutím Sendero luminoso).

 

Ve druhém kole 4. června dostal sociální demokrat García druhou šanci. Jeho protihráčem nebyl nikdo z měšťanského bloku, nikdo ze světa businessu. Ollanta Humala (43) je plukovník ve výslužbě a z komunistické rodiny. Vyhrál první kolo voleb, v kampani dlouho vedl, stál za ním peruánský venkov. Dokud mu „nepomohl“ jeho hodnostně stejně vysoko postavený Hugo Chávez. V dubnu Peruáncům z Caracasu sdělil, že Humala je pro Peru jediný vhodný kandidát.

 

Odstupující peruánský president Alejandro Toledo odvolal velvyslance z Caracasu a Peruánci otočili.

 

Humala, který byl za účast na vzpouře vyhnán z armády, má po presidentských prýmkách a snu, že se stane dalším z jihoamerických národních vůdců, caudillů, mužem silné ruky, který vyhraje válku s chudobou a cizáckými vykořisťovateli. Chtěl přepsat ústavu jako Chávez, postátnit důležitá průmyslová odvětví. Chávezova prohlášení z jeho tažení udělala hody pro psefology, jak si vznešeně říkají lidé z agentur na průzkum veřejného mínění o výsledcích voleb. Humala však zůstává Chávezovi v záloze: jeho blok je v peruánském parlamentu nejsilnější.

 

Garcíův liberální předchůdce Toledo (první indián v peruánském presidentském úřadu) po sobě zanechal ekonomiku s pětiprocentním meziročním růstem, se schodkem pod kontrolou, zónou volného obchodu se Spojenými státy (a se státními úředníky, kterým Toledo snížil platy na polovinu). Alan García má z čeho začít: v Limě zavede do šesti měsíců pro půl milionu domácností pitnou vodu a každoročně najde 350 tisíc Peruánců práci. Takové věci slýchávají Latinoameričané o volebních kampaních nejenom v Andách.

 

Posud však pouze brazilský president Lula da Silva systematicky pracoval na splnění svých slibů, přesto se půdy a státní podpory dočkala jen část bezzemků. Díky vysokým cenám surovin však Brazílie s Argentinou (s významnou pomocí Venezuely) po dlouhých letech letos definitivně splatily veškeré své zahraniční dluhy, které v 80. a 90.letech u každé přesahovaly sto miliard dolarů.

 

Vyhánět čerta ďáblem
V šedesátých a sedmdesátých letech vládly Jižní Amerikou s tichou podporou Spojených států krvavé diktatury (Brazílie, Argentina, Uruguay, Chile). Zatímco vlivný vysoký katolický klérus podporoval diktatury, venkovští kněží stáli při chudácích. Brazílie a Mexiko jsou nejlidnatější katolické země světa, politicky nikoli však tolik oddané. Mexiko obnovilo diplomatické vztahy s Vatikánem přerušené roku 1867 až roku 1992.

 

Když padla berlínská zeď, přestaly USA honit levicové nebezpečí, za které pokládaly jakoukoli reformistickou tendenci. V osmdesátých letech přišly recepty Mezinárodního měnového fondu a v neoliberalismu vykrystalisoval levicový odpor. Latam se sice zbavil diktátorů, ale se změnami nepřišel blahobyt ani naděje na zlepšení. Chudoba naopak vzrostla.

 

Dnešní levicové vlády se ze strachu před novou zadlužeností drží neoliberálních zásad makroekonomické rovnováhy, která přichází s krocením inflace, nízkými cly, udržováním rozpočtového přebytku, aby bylo na umořování dluhů.

 

Rozdíly mezi Latiny jsou hlavně v intensitě antiamerické rétoriky. Princip světového trhu obecně není napadán, lidu se nerozhazuje. Nemluví se moc o nastolování socialismu, spíše se vylepšuje stávající kapitalismus. Nikdo, ani Venezuela nebo Bolívie, nemění strukturálně ekonomické vztahy, ale důsledně obnovuje státní vlastnictví přírodních zdrojů.

 

Ovšem různá hnutí bezzemků a obsazovačů továren pokračují ve svých akcích a dostávají se do sporů se svými levicovými vládami (např. Brazílie, Argentina, Ekvádor). Proto mají také levicoví reformisté zázemí více ve středních vrstvách, a je to klasická parlamentní levice známá z Evropy, která nemá podporu v nejchudších vrstvách. Srov. v Brazílii Lulovu Stranu práce, v Chile Bacheletové koaliční vládu s křesťanskými demokraty a socialisty (La Concertación), v Uruguayi presidenta Tabarého Vázqueze (66), prvního socialisty na takovém místu v Montevideu a lékařského kolegy chilské presidentky.

 

Chávezova Venezuela („nový socialismus 21. století“), Kirchnerova Argentina („třetí cesta v Latamu“) a Moralesova Bolívie („všechno vrátit indiánům“) jsou co do výraziva politiků radikálně antiliberální, velmi nacionalistické, mají podporu v proletariátu i středních vrstvách; zasahují do sociální sféry řadou neekonomických opatření. Pořádají velké pouliční akce (Kirchner se bez humbuku obejde), vše se řídí systémem vůdcových mediálních gest. V andských státech mají podporu mezi indígenas, domorodci, jejichž moc velmi vzrostla. Nepřédnutelné jsou silné odbory: campesinos v Paraguayi, Hnutí bezzemků (MST) v Brazílii, Conaie, indiánský odborový svaz v Ekvádoru, cocaleros v Bolívii.

 

S Brazílií se počítá v případě rozšíření počtu stálých členů Rady bezpečnosti OSN. V květnu zahájila jako devátý stát na světě obohacování uranu; nikdo neprotestoval. Její mezinárodní posici posilovanou slavnými karnevaly však oslabují neklidné poměry ve vnitrozemí. V neustálých sporech s bezzemky, drobnými farmáři a indiány jsou dobytkáři, dřevorubecké firmy a velkostatkáři. Ve městech řádí chudinské gangy, politika je svírána korupčními skandály.

 

Železné srdce světa
Jedenácté září 2001 nebylo v Latamu tak velkým datem jako na severní polokouli. Jihoameričané reagují na dvě neoliberální desetiletí. Velkou část světadílu ovládli národně socialističtí populisté. Systémově jsou však odlišní od socialismu castrovského typu spojeného s již zaniklými východoevropskými vzory.

 

Od osmdesátých let klesaly investice do těžařského průmyslu. Trh se hutnickými surovinami stagnoval, západ měl nadprodukci oceli. V devadesátých letech se s výraznou americkou pomocí vynořoval čínský zázrak a výhodu velmi, velmi nízkých cen objevil svět globálního kapitálu v Indii. Závod za nižšími náklady nastartoval po finanční krisi roku 1997 v Asii a surovinové tituly se na bursách vrátily na výsluní. Z Číny a Indie se staly největší výrobci a spotřebiteli oceli na světě. Do rychlého růstu se dostaly ruské těžařské firmy.

 

Ze zemí Latamu má však pouze Brazílie šanci nespadnout do energetické krise. Má vlastní velká naleziště ropy, uhlí a rud, není závislá na dovozu. Companhia Vale do Rio Doce je největší těžařská společnost na železnou rudu, která s jinak většími australsko-britskými společnostmi BHP Billiton a Rio Tinto loni rudu téměř dvojnásobně zdražila. Protože tato trojice ovládá naprostou většinu trhu, určuje, jak budou fungovat ocelová soukolí globalisované ekonomiky.

 

Brazílie má polovinu známých světových zdrojů železa. Tři čtvrtiny niobu, kovu nezbytného do speciálních ocelí s vysokým bodem tavení, pochází z jediného dolu na světě (Araxá). V mědi je silná Chile: třetina světových zásob je v Chile. Své těžební rekordy mají Peru a Bolívie. Boom závisí hlavně na Číně, stejně jako v šedesátých letech na Jižní Koreji a Japonsku, kdy byl zájem o nerosty také enormní. Dnešní Čína je však mnohem větší žrout.

 

Ekonomika na rumu
Cukrová třtina je předmětem dlouhé cenové války, v níž se, jak se zdá, prosadil Latam. Po loňských jednáních Světové obchodní organisace snižuje v červnu EU subvencovanou cenu řepného cukru z 632 eur na 505,5 eura, od července 2009 na 404,4 eura a do roku 2015 mají být světové ceny plně liberalisovány. V Evropě zřejmě zmizí řepná pole. Loni stála světová cena cukru na 275 eurech.

 

Brazílie má i jiný světový primát. Z obřích třtinových plantáží získává ročně na deset milionů tun bioethanolu, formy třtinového alkoholu. Asi čtyřicet procent spotřeby pohonných hmot je kryto „rumovými“ zdroji. Pro třtinové plantáže, ale také pro nové pastviny dobytka nebo pole pro módní soju, byly vykáceny miliony hektarů lesů. V Brazílii se jezdí i na čistý ethanol, ale spotřeba „rumu“ roste: má totiž jen dvě třetiny energie ukryté v benzinu. Což ale není spouštěcí informace pro případné benzinoholiky.

 

Rum patří k Latamu, patří k Brazílii a k revoluční Kubě. Šťávu revoluce spaloval i Fidel Castro. V káravém projevu v prosinci 2002 se mládežníků tázal: „Kolik škody způsobil rum společnosti?“ Odpověděl si, že hodně. Jakoby naznačoval, že permanentní revoluce je jedna dlouhá kocovina. Rum je však věčný, i kdyby se měl spalovat jen v motorech. Velké myšlenky často mizejí se šiřiteli.

 

Jako v případě Che Guevary. Kolik pravých proletářů z chudinských čtvrtí velkoměst nebo amazonského pralesa zná jeho jméno? Bezprisorní mladiství neválčí s imperialismem, ale s gangy ze sousedství, se zkorumpovanými policisty, protivným světem, do něhož byli narozeni. Pro uvědomělé měšťáky nabízí svět podnikání jiného Guevaru. Etnografické putování po stopách partyzánské skupiny v Bolívii nabízí podnikatelka Karen Wachtelová. Její firma Chaco Guarani Tours na dobrodružnou ekoturistiku nadšencům přiblíží příběh z roku 1967 a snaží se, aby lokální hotýlky byly dobově vybavené. Aby bylo cítit, že Che zůstává mezi námi.

 

exkurs 1: Do zbraní: Růžovorudá Latinská Amerika

 

 Jihoamerická levicová vlna není žádným socialistickým tsunami. Vlády Brazílie a Chile udržují hospodářské vztahy se Spojenými státy, Uruguay uvažuje o dohodě, Peru ji asi nevypoví. Argentinská vláda balancuje, Ekvádoru Spojené státy smlouvu o volném obchodu zmrazili. Venezuela a Bolívie se postavily na stranu castrovské Kuby. 

 

Kolumbie: president Álvaro Uribe (od 2002) je jedním z mála věrných spojenců v Latamu. Zóna volného obchodu s USA způsobila, že země například soju nevyváží, ale z USA dováží. Jediná země Latamu s válkou. 

 

Paraguay: president Nicanor Duarte Frutos (od 2003) údajně nabídl USA místo pro vojenskou základnu. 

 

Kuba: prazdroj latinských revolucí s pradědou Fidelem Castrem v čele (od 1959). Americké embargo trvá čtyři desetiletí, naposledy utuženo roku 1996.

 

Venezuela: využívá vysokých cen ropy. Hugo Chávez (v úřadu od 1999) kupuje za 2,6 miliardy dolarů zbraně ze Španělska, Brazílie a Ruska. Mimo jiné sto tisíc kusů automatů AK-103 a 24 stíhaček Suchoj, jimiž nahradí americké F-16. Buduje miliční oddíly o více než dvou milionech členů. 

 

Ekvádor: president Alfredo Palacio (od 2005) vypověděl těžební smlouvu americké firmě Occidental Petroleum Corp., USA zmrazily obchodní smlouvu. 

 

Brazílie: přirozený leader kontinentu. Luís Inácio „Lula“ da Silva (od 2002) má přes zkorumpovanou vládu šance na znovuzvolení, usiluje o energetickou soběstačnost.

 

Peru: socialista Álan García (od 2006) bude bojovat s chudbou. Jeho první presidentura před (1985-1990) skončila fiaskem. 

 

Chile: po socialistovi Ricardovi Lagosovi nastoupila Michelle Bacheletová (od 2006); bývala ministryní obrany. Chile nakoupí za téměř tři miliardy dolarů sto tanků Leopard z Německa, dvě španělsko-francouzské ponorky, čtyři holandské a tři britské fregaty, deset nových F-16 a osmnáct restaurovaných z Holandska. 

 

Bolívie: Evo Morales (od 2006) d. f. vyvlastnil (potřetí v historii země) podnikání v těžbě ropy a plynu, zahájil pozemkovou reformu. Hospodářská pomoc od Venezuely a Kuby, součást tvrdé antiamerické osy Kuba-Venezuela-Bolívie.

 

Uruguay: president Tabaré Vázquez (od 2005) je prvním socialistou ve funkci. Obnovil sice diplomatické styky s Kubou, ale vyhledává hospodářskou kontakty s USA.

 

Guyana: od roku 1999 president Bharrat Jagdeo (42), vůdce Lidové pokrokové strany, dostudoval v Moskvě ekonomiku v roce 1990. Etnické spory Indů s Afričany.

 

barvy: 
červená Kuba, Venezuela, Guyana, Bolívie
růžová Belize, Kostarika, Panama, Surinam, Peru, Chile, Argentina, Brazílie, Uruguay
modrá Mexiko, Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kolumbie, Paraguay

 

Levice ve hře: Volební superrok 
2005, prosinec Bolívie, Evo Morales nastoupil v lednu 2006
2006, květen Kolumbie, podruhé Álvaro Uribe
2006, červen Peru, Alan García
2006, červenec, Mexiko, Andrés Manuel López Obrador vers. konservativec Felipe Calderón
2006, říjen, Brazílie, Lula má velké šance
2006, listopad, Nikaragua, sandinista Daniel Ortega má Chávezovu podporu
2006, prosinec, Venezuela, Chávez
2007 volby v Argentině, místo nemocného Néstora Kirchnera může nastoupit manželka, senátorka Cristina Fernández. 

 

exkurs 2: Spory a války v Latamu, výběr:
Peru-Chile-Bolívie (1879-1884 tichomořská válka)
Bolívie-Paraguay (1932-1935)
Peru-Ekvádor (už od 1828, naposledy 1995)
Venezuela-Guyana (od 1889)
Argentina-UK (otevřená válka 1982)

 

Vlády generálů nad Latamem (v posledním půlstoletí):
Argentina 1930-1932; 1943-1946; 1955-1958; 1966-1973; 1976-1983 
Brazílie 1964-1985 
Dominikána 1844-1978 s malými přestávkami 
Ekvádor 1972-1979 
Guatemala 1931-1944; 1954-1986 
Haiti 1957-1990; 1991-1994 
Chile 1973-1990 (1998)
Kolumbie 1953-1957 
Honduras 1963-1971; 1972-1982 
Panama (1968-1989) 
Paraguay (1940-1948; 1949-1989) 
Peru 1948-1956; 1968-1980 
Salvador 1931-1992 
Surinam 1980-1988 
Uruguay 1973-1985 
Venezuela 1952-1958 
Vojáci se pučem nedostali k moci v Belize, Guyaně, Kostarice (ani armádu nemá) a Nikaraguy. 

 

Mesoamerické režimy:
Střední Amerika není doleva, ale většinou konservativní. Kromě Kostariky, kde je od května presidentem liberální sociální demokrat Óscar Arias (65) a Panamy, kde od roku 2004 vládne Martín Torrijos (43), syn reformistického důstojníka a vůdce Omara z let 1968-1981, který zbavil Američany vlády na Panamským průplavem. 

 

Je zajímavé, že ve dvou státech řídí vlády lidé s arabsko-palestinskými kořeny (Belize a Salvador). V 90. letech měl Ekvádor dva presidenty s libanonskými předky, jeden „Libanonec“ presidentoval na přelomu 70. a 80. let v Kolumbii, ze syrských přistěhovalců byl argentinský president v 90. letech Carlos Menem. O Arabech v Latamu viz TÝDEN 25/05. 

 

exkurs: Narkomarxisté a Plan Colombia
Álvaro Uribe (54) je v Latamu zvláštní osobností. Ve zemi odlišné od ostatního kontinentu. Protože jí desítky let cloumá podivná partyzánská válka, v níž se z levičáckých revolucionářů stali překupníci s heroinem. Drogy nefinancují jen komunistické Revoluční ozbrojené síly (FARC), ale také bojovníky z druhé strany fronty, antikomunistické bojůvky AUC. Právník Uribe dostal v květnových presidentských volbách více hlasů než před čtyřmi roky a vyhrál již v prvním kolu (62 %).

 

Proti levicovému uskupení Demokratický pól v čele se soudcem Carlosem Gaviriou uspěl stabilním ekonomickým růstem a hlavně tvrdou rukou ve válci s partyzány. Státní moc v rozsáhlých oblastech Kolumbie je přesto velmi omezená, lidé z AUC sice demobilisovali, ale bojůvky nevymizely. Země drží rekord v únosech a stala se vzorem pro irácké bandity a džihádisty (roku 2002 asi tři tisíce únosů, loni jen osm set). Na dva miliony Kolumbijců žijí mimo své domovy a andskému státu zůstává pověst násilnické země s narkobarony a džunglovými marxisty.

 

Spojené státy od roku 2000 ročně 600 milionů dolarů na boj s kolumbijskými pěstiteli a obchodníky s drogami, zatím bez většího úspěchu (Plan Colombia). Kdyby snad přesto došlo k výraznému snížení výroby opiátů v Kolumbii a Peru, Bolívie čeká na svou příležitost pod Moralesovou zásadou „Kokain ne, koka ano“.

 

vyšlo v časopisu Týden 26-27/06