629-620

629.

Ol. 37, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 125

 

************************************************************

Jiné tradiční datum druhé epoikie Sinópy (viz rok 631).

 

V Lýdii zemřel podle jedné tradice král Ardyés (vládl od roku 678), nástupcem se stal jeho syn Sadyattés (do roku 617). Za jeho vlády byly obnoveny boje s Ióny (viz rok 623) a ukončeny války s Frygy (viz též rok 617).

 

************************************************************

628.

Ol. 38, 1

Olyntheus z Lakónie (poprvé)

 

 

(neznámý)

a. u. c. 126

 

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, pětiboj chlapců. Dorostenecká soutěž byla provozována jen jednou a olympioníkem se stal Deutelidás či Eutelidás z Lakónie. Více již nebylo v disciplíně v Olympii pokračováno.

 

V Korinthu zemřel samovládce Kypselos I. (u moci od roku 657). Nástupcem v tyrannidě byl jeho jediný legitimní syn Periandros I. (vládl do roku c. 588)Kypselos I. dal stavět trojřadky/triéres, lat. triremés, mezi obcemi Kenchreiai a Léchaion dal postavit přes Isthmos diolkos, průvlak či průvlek pro lodě, tažené po souši, aby nemusely obeplouvat Peloponnésos, kolonisoval poloostrov Chalkidiké, měl diplomatická zastoupení v Iónii a Lýdii.

Periandros byl ženat s Lysidou, matkou Kypsela (II.) a Lykofrona. Tvrdí jedna zkazka, že Periandrova vláda byla snesitelná jako otcova, dokud neodhalil, že se z jeho matky Krateie stala též milenka vkrádající se za tmy do jeho ložnice jakoby matčina známá neochotná se nijak při sexu vybavovat. Když na to přišel, matka si vzala život a Periandros se prý pomátl. Podle jiné verse se s matkou miloval vědomě. Mezi starými byla též rozšířená představa, že žili dva Periandrové-bratranci, jeden mudrc z Ambrakie, druhý tyrannos v Korinthu.   

V Ambrakii/Amprakii, kterou si sám založil, vládl Kypselův syn a Periandrův nevlastní bratr Gorgos. Odtud obsadil Periandros ostrov a osadu Korkýru a jako samostatného vládce sem dosadil Lykofrona, svého syna s Lýsidou alias Melissou, dcerou Proklovou, tyranna v Epidauru, s Eristhenejí, dcerou Aristokrata Orchomenského, krále arkadského, a sestrou Aristodémovou. • Melissu Periandros poznal na jakési hostině, asi otcově, kde rozlévala víno oděna popeloponnésku, tedy jen v tunice, a hned se zamiloval: nebyl to tedy sňatek politický. 

Periandros manželku v návalu vzteku zavraždil hozenou stoličkou nebo kopnutím do břicha (srov. Neronovy záchvaty, viz rok 65+), důvody neznáme, a děd Lykofronovi prozradil, kdo mu kdysi matku zabil. Syn se otci postavil a Periandros zakázal Korinthským přijímat syna a starat se o něj, dokud se z něj nestal žebrák. Ani to Lykofrona nezlomilo, tak ho poslal na Korkýru a vyrovnal si účty s Prokleem, proti němuž poslal flotilu a uvěznil ho (o jeho osudu už dále není slyšet).

Když Periandros zestárl, nespolehl na staršího syna Kypsela, prý slabomyslného, viz o něm roku 620, ale tíhl k mladšímu Lykofronovi. Podařilo se mu ho konečně přemluvit, aby se vrátil do Korinthu a stal se jeho nástupcem, on že se naopak usadí na ostrově. Korkýrští se toho však domákli a v obavě, aby neměli nad sebou Periandra, Lykofrona před odjezdem zavraždili. Periandros rebely porazil a tři sta jejich chlapců poslal jako dar lýdskému Alyattovi k vykleštění (čili po roce 617 či 611). Během cesty se jim však podařilo s pomocí Samských uprchnout a s ti je též dopravili zpět domů, srov. válku roku 524. • Korkýra byla až do doby vlády Kypsela III. stále korinthská (viz rok 585).

Periandros dožil osmdesáti roků, z toho čtyřicet jako panovník, a je počítán mezi Sedm mudrců. Jako první z Hellénů si držel osobní stráž tří set kopiníků a měl prý uvažovat o proražení průplavu, o což se neúspěšně pokusil až římský princeps Nero Claudius v 1. st. n. l.; prokopán byl Isthmos teprve v novověku v letech 1881 - 1893 při délce kanálu 6,3 km.

Na dvoře Periandrově žil lyrický skladatel a pěvec Aríón z Méthymny, žák možná Alkmánův, srov. rok 624, který uzpůsobil dionýsovské kultovní díthyramby samostatnému chorickému žánru a otevřel tak cestu ke vzniku tragédií. V obecném povědomí je zkazka o jeho cestě ze Sicílie, odkud odplouval bohatě obdarován za své umění, o krutých pirátech a Aríonově zachraně delfínem; srov. v indexu s. v. tragédie.

Podobně o delfínovi se tradoval příběh hellénistický o Koironovi z Mílétu, který vykoupil od rybářů delfína a pustil ho. Když se jeho loď potopila u Mykonu, přežil jediný zachráněn delfínem. A když zemřel, doprovázelo blízko u břehu Koiránův pohřební průvod hejno delfínů; tak se to tradovalo. 

 

Míléťané založili v Propontidě osadu Kios.

 

Na Sicílii založili osadníci z Hyblejských Megar osadu Selínús (srov. starší údaj roku 648: možná, že tehdy šlo o apoikii, nyní epoikii; Selínús byl vyvrácen roku 250).

 

V Assyrii byl zavražděn král Aššur-etil-iláni (na Aššurově trůnu seděl od roku 631). Doba to byla zjevně chaotická, ale nemáme o ní přesnějších představ. Králem se provolal Sîn-šuma-líšir, jeho vojevůdce a hlavní dvořan/rab réši, rab šút réši, tedy zřejmě eunúchos, který nyní podporoval Aššur-etil-ilániho bratra Sîn-šarra-iškuna, viz rok následující. Vládl ale jen krátce (viz následující rok). • Podle datace uvedené k roku 631 zemřel Aššur-báni-apli teprve nyní. Po něm do roku 623 by podle této chronografie vládl jeho syn Aššur-etil-iláni: jeho posledním známým datem na dokumentech je 1. arachsamna 623, tedy c. říjen. Po krátké usurpaci Sîn-šuma-líšira téhož roku 623 přišla vláda Sîn-šarra-iškuna, viz dále rok následující. 

 

V Číně za vlády císaře Sianga (od roku 652) zemřel třetí z pětice "hegemonů"/wu-pa Wen, vévoda státu Ťin, rodným jménem Čchung-er; vládl od roku 637. Jeho syn Siang/Xiang (vládl do roku 621) udržel otcovskou moc státu Ťin proti vévodovi Mu, vládci státu Čchin/Qin, který dopomohl otci na ťinský trůn (vládl v letech 659-621).

Roku 627 se Siang pustil do armády Čchinů, svých spojenců, vracejících se z výpravy proti Čengu. Proti němu Mu z Čchinu neuspěl, ale zlikvidoval stát Chua/Hua. Za tažení vysočinou Jao Ťinové v bitvě Čchiny porazili a sami si přivlastnili území státu Chua. O pokračování války viz rok 625. 

Siang Ťinský byl úspěšný též proti nájezdníkům Ti, kteří napadli Ťin: barbaři byli v poli poraženi a do zajetí padl náčelník Bílých Tiů. Ťinovský ministr Sien Čen, nevíme, jak zhřešil na dvorské etiketě, se potrestal tím, že během bitvy s Tiy sňal helmu a dal se v boji s barbary zabít (jeho hlavu Tiové Ťinům vrátili).

Následujícího roku Ťin napadl stát Čchu. Obě armády stály na svých březích řeky, kterou nechtěla žádná překročit, takže z války sešlo (viz obraz bitvy na řece Chung roku 637). V téže době plenili Tiové stát Lu, kde právě zemřel vévoda Si/Xi, vládnoucí od roku 660. Nástupcem se stal jeho syn Sing alias vévoda Wen I. z Lu a získal uznání čouovského dvora (vládl do roku 609). Vdova po Siovi Čcheng Feng zemřela roku 623.  

 

************************************************************

627.

Ol. 38, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 127

 

************************************************************

Z Megar byl vyhnán samovládce Theágenés (u moci od roku 640) a krátce na to v exilu zemřel. Ve státě byla nastolena démokratiá, „lidovláda“. Války s Athéňany o Salamís pokračovaly (srov. rok 640, 631, 604, 570 a 528).

 

Korkýrští s Korinťany a dalšími Dóry založili na území illyrských Taulantiů osadu Epidamnos, pozdější Dyrrhachion. Oikistem byl Falios z Korinthu.

Téhož roku byla založena osada Kieros, hellénistická Prúsiás (viz rok 184). Původ kolonistů neznáme.

 

V Babylónu vypuklo povstání proti Assyřanům (viz následující rok). V Assyrii zapudil usurpátora trůnu, armádního velitele Sîn-šuma-líšira (viz předcházející rok), druhorozený Assurbanipalův syn Sîn-šarra-iškun, předposlední assyrský král (vládl do roku 612; řec. Sarakos); je též možné, že zhruba rok spoluvládli. V Babylónu byl zřejmě již nyní mezi měsíci simánu a arachsamna/květen až listopad zabit proassyrský protektorátní král Kandalánu (nominálně vládl v atmosféře obnovy země od roku 648). Podle babylónských kronik nastal rok bez krále, ve skutečnosti nejvýše několik měsíců. Povstalci začali s obléháním Nippuru se silnou assyrskou posádkou, viz rok následující. 

 

************************************************************

626.

Ol. 38, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 128

 

************************************************************

Sîn-šarra-iškun se vypravil proti povstalcům v Babylónii, dobyl Sippar a další města, zemi ale nepacifikoval, naopak v jednom okamžiku musel ze země uprchnout, příčinu obratu neznáme. V čele babylónských povstalců stál Chaldaj Nabû-apla-usur, hebr. Nabopalassar, řec. Nabopolassaros (ptolem. kanón).

Chaldajové/Chaldejové, Chaldejci byli nejsilnější z kmenových skupin v Babylónii, sídlili v okolí města Babylónu a na jihu země a dělili se původně na Jakíny, Dakkury, Amukkány/Amúkány a další dva menší kmenové svazy, Ša'ally a Šilány, kteří se někdy za Sîn-achché-eríby integrovali do Amukkánů. Nejsilnějšími z nich byli plně aramaisovaní Jakínové/Bít Jakíni a jejich šejk Nabû-apla-usur.

S ním nastoupila v Babylónu k vládě poslední "domácí", desátá dynastie "novobabylónská" zvaná též podle kmenového sídla Jakínů "třetí přímořská/mát tâmti" též prostě "jakínská" (řeč o Přímoří/Pomoří byl anachronismus, neboť jihomesopotamský kraj přičlenili Assyřané pod správu Uruku, srov. roky 651sqq.). Mluvívá se též o dynastii chaldajské, ale vzhledem k událostem roku 560 a 556 by bylo přiléhavější označení "dynastie chaldajo-aramajská". 

Nový král, a s ním celá dynastie, o sobě nikdy neuváděl, že by byl Chaldaj a nestojí ani v žádném klínopisném textu, že by tak Chaldajové o sobě mluvili. Za to o sobě Nabû-apla-usur dal napsat, že je "synem nýmandovým/már lá mamman", obrat z hlediska akkadského hanlivý.    

V ajjaru/cca "květen" vpadla assyrská armáda do Babylónie. 12. ulúlu/srpen-září assyrské vojsko zvítězilo nad povstalci, v Šaznaku snad kdesi na Dijále Assyřané zapálili chrám, následujícího měsíce Nabû-apla-usur ukončil obléhání Nippuru s assyrskou posádkou (viz rok předešlý a 625 a 623) a Assyřané s Nippuřany ho pronásledovali až k Uruku, než se zastavili. 

12. dne měsíce tašrítu/10. října slavně porazili Chaldajové před Babylónem Assyřany a jejich spojence. Král Kandalánu (viz předešlý rok) byl již pravděpodobně mrtev, pokud ne, padl až v této bitvě. Skončila více než stoletá přímá nadvláda Aššuru nad Babylónem.

Nabû-apla-usur byl inthronisován 26. dne měsíce arachsamna/23. nebo 25. listopadu (vládl až do roku 605). Byl zakladatelem poslední „domácí“, totiž mesopotamské babylónské dynastie, desáté v celých dějinách, která vládla až do roku 539 (Kandalánem se uzavírá tzv. 9. dynastie, kterou počítáme od roku 733, resp. 729, viz tam).   

Doba vlády Nabû-apla-usura stála ve znamení stavební aktivity ve městě. Bylo obnoveno E-temen-an-ki, E-sag-ila, městské pomocné hradby Németti-Enlil/"Enlilova opora" a hlavní Imgur-Enlil/"Enlil vyslechl, souhlasil" (jeho syn Nabû-kudurrí-usur v jejich modernisaci pokračoval, celé byly z pálených cihel spojovaných asfaltem). Král dal postavit ve městě most z pálených cihel a vápence přes Eufrát, který byl třetím svého druhu v dějinách (srov. urartský roku 786, ninivský roku 687 a později hellénský rok 411). Babylónský most měl přes 110 metrů délky (původně 123 m, přístavbou nábřeží zkrácen na 115) a šest pilířů. Vozovka z trámů byla asi šest metrů široká a stavba zanikla s Xerxovým zničením města. 

Sochy elamských bohů, uložené roku 682 a 674 v Uruku assyrským králem Ásarchaddónem (srov. tam), byly na konci tohoto babylónského roku vráceny do Sús/Šušan. Zároveň bylo uzavřeno spojenectví s obyvateli Elamu (tj. zřejmě s Peršany, viz rok 645 a 596, popř. s neznámým lokálním elamským dynastou).

Sochy byly vypraveny v addaru/v únoru až březnu roku 625. Nabû-apla-usur zřejmě vrátil do Sús též jakýsi chrámový archiv urucký nebo uložený v Uruku, z něhož řadu textů mnohem později, za vlády králů Seleuka (I.?) s (jeho synem) Antiochem, tedy asi v letech 292-281, v Súsách okopíroval Kidin-Anu z klanu Ekur-zakir, mašmaššu Anua a jeho manželky Antu, a přinesl je do Uruku, srov. v indexu s. v. klínové písmo.

V Číně se ve státu Čchu za palácového puče oběsil král Čcheng (vládl od roku 671). Za nástupce si přál syna Šang-čchena, chlapíka prý nesympatického, změnil však později názor. Šang-čchenova sestra bratrovi změnu v nástupnictví prozradila. Na radu svého vychovatele Pchan Čchunga/Pan Chong začal proti otci otevřenou rebelii a dosedl na trůn jako král Mu z Čchu (vládl do roku 614). 

 

************************************************************

625.

Ol. 38, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 129

 

************************************************************

Koncem 7. století žil Epimenidés z Knóssu n. Faistu, kněz-magik a mystický autor, který údajně strávil 57 let života ve spánku, viz v indexu s. v. Sedm mudrců. Po kylónovské vraždě, viz rok 632, ho povolali Athéňané, aby město rituálně očistil a uspořádal kultovní slavnosti. Po vykonané práci se vrátil na ostrov a složil několik rozsáhlých veršovaných theosofických pojednání; viz dále rok 596. 

 

Na výpravě proti Assyřanům byl v bitvě poražen a zabit král Médů Fraortés II. (vládl od roku 647). Nástupcem se stal jeho syn Kyaxyrés, Huvachšatra, bab. Umakištar (vládl do roku 585).

Boje Assyřanů v Babylónii byly rovněž úspěšné: aramejský kmen Puqúdu byl v jižní Babylónii znovu podroben, město Nippur zůstalo nadále věrné Assyřanům. V Babylónu vypukla 17. nisannu/květen panika, důvod neznáme. Babylónci nedokázali na středním Eufrátu získat zpět pevnost Sallat, kterou Assyřané dobyli 21. dne měsíce ajjaru/14. května (neúspěšná bitva Babylónců s Assyřany byla vybojována dne 9. abu/30. července). Naopak ze Šapazzu, městě snad na Dijále, odvezli Babylónci Šamaše a další bohy města do Babylónu. • Puqúdu Aššurově moci podrobil Tukulti-apil-Ešarra III., část jich deportoval. Podíleli se na neúspěšné rebelii Marduk-apla-iddiny II. proti Šarru-kénovi II., viz rok 711, zlomil je deportacem Aššur-báni-apli.

 

V Číně zaútočil Meng-ming, vojevůdce státu Čchin, s armádou na Ťiny, viz rok 628. Měla to bý odplata za porážku v Jao, ale u Pcheng-ja byl na hlavu poražen. Ťinská armáda se pak obrátila proti státu Čchin.

Následujícího roku Ťin obsadil stát Šen, který se předtím podrobil Čchuu. Na to Mu z Čchinu napadl Ťin, překročil Žlutou řeku a spálil pak své lodě. Obsadil Wang-kuan a Ťiao, ale ťinské vojsko se mu v poli nepostavilo. Dal navršit nad padlými z Jao tumulus. Čchinové nyní kontrolovali oblast Západních Žungů. O pokračování války viz rok 623. 

Následujícího roku oblehl stát Čchu Ťiang, ale Ťinové dorazili s pomocí. Padaly prý t. r. z nebe mrtvé kobylky.     

 

************************************************************

624.

Ol. 39, 1

Rhipsoláos z Lakónie

 

 

Aristaichmos

a. u. c. 130

 

************************************************************

Možné datum působení zákonodárce Drakonta v Athénách (viz ale rok 621).

 

V druhé polovině 7. století přišel do Sparty jako zajatec Lýd Alkmán ze Sard. Sparťanem Agésidou byl propuštěn na svobodu. Vedle Stésíchora byl nejstarším sborovým lyrikem (viz rok 632).

 

V Mesopotamii na začátku měsíce ulúlu (začátkem září) byla vybojována nerozhodná bitva Assyřanů s Nabû-apla-usurem tábořícím na kanálu Bánítu v severní Babylónii. Assyrská armáda se pak vrátila do Assyrie a z důvodů, které neznáme, se její dosud aktivní vedení války změnilo v obranné. 

 

************************************************************

623.

Ol. 39, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 131

 

************************************************************

Po delším klidu mezi Lýdy a Ióny (viz rok 644) začala dvanáctiletá válka Lýdů proti Mílétu (do roku 611; srov. rok 629). Příčinu neznáme a podle všeho byli Míléťané celou dobu v defensivě a Lýdové ničili každoročně iónskou úrodu. 

 

Válka chaldajských Babylónců proti Assyřanům pokračovala. V Déru vypuklo v měsíci tašrítu/v září až říjnu protiassyrské povstání. Assyrské vojsko dorazilo 15. tašrítu/10. října k Nippuru, kde došlo k bojům s Babylónci. Assyrským vojenským velitelem Nippuru byl jmenován jistý Itti-ilí (? město roku 617 na svou věrnost krutě doplatilo a roku 587 byla oslabená populace posílena židovskými přesídlenci, viz tam). Jistá zmínka o stodenním usurpátorovi v Ninuji a pravděpodobně t. r. vyklidili Assyřané Nippur. 

Pak se Assyřané vypravili bez jakéhokoli úspěchu z Babylónie do Syrie. Důvod tažení (ale i zachovaný obsah textu kroniky) zůstává nejasný; assyrský panovník Sîn-šarra-iškun nezanechal žádný chlubivý nápis o svých činech po vzoru svého otce, respektive nebyl dosud žádný nalezen. • K chronologii těchto let viz rok 631 a 628, další vývoj ve válce díky lacuně v babylónských kronikách viz až roku 616.

 

V Číně se Kung Ta, ministr státu Wej, pokusil s vojáky přepadnout Ťin. Tísněn musel s nepřítelem vyjednávat a Ťinové ho pustili domů, neboť si ho vážili, jak praví kronika. T. r. vévoda Siang z Ťinu napadl Čchiny: v odplatě za tažení k Wang-kuan oblehl města Jüan a Sin-čcheng.  

 

************************************************************

622.

Ol. 39, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 132

 

************************************************************

V Jerúsalému dokončil júdský král J'ošijáhú svou náboženskou revoluci a na jeho obnovený „starozákonní“ náboženský zákoník nalezený veleknězem Chilqijáhúem roku 445 navázal Ezrá' a Nchemjá/Nechemjá (srov. roky 634,  630, 458 a 445)Zavázal obyvatelstvo království novým zákonem boha Jahweho, dal opravit jeho chrám v Jerúsalému a obnovil tradici svátku pesach/pasach, který se slavil každoročně dne 14. nisannu, o prvním jarním úplňku. Židům připomínal jejich údajný odchod z Egypta.

• Pesach, stejně tak jako velikonoce, jsou vlastně zideologisované zbytky původních svátků jara, které slavily všechny historické národy. V Júdě byl tedy po staletích definitivně vyvrácen kult Ba'alův. Že by v této době nějak Júda zasahovala do dějů mesopotamských, známo není: podle všeho stáli Židé toho času na straně Chaldajů, viz rok 609.

V Číně ve státě Žuo/Ruo povstali obyvatelé proti Čchu a přešli do spojenectví s Čchiny. Proti Čchu rebelovali též státy Liou/Liu a Východní I/Yi. Čchuovští vojevůdci Čcheng Ta-sin/Cheng Daxin a Čung Kuo/Zhong Guo zlikvidovali stát Liou, Kung-c' Sie/Gongzi Xie vyvrátil stát Liao, který se stal součástí království Mu z Čchu. Čcheng Ta-sin fungoval též jako hlavní ministr státu Čchu, zemřel roku 615, a jeho nástupce Čcheng Ťia/Cheng Jia potlačil revoltu v zemi Šu.  

 

************************************************************

621.

OL. 39, 4

 

Drakón?

a. u. c. 133

 

************************************************************

Podle tohoto tradičního data vydal v Athénách Drakón, který byl zvolen za aisymnéta/zákonodárce první attický zákoník (srov. rok 624). Jeho trestní zákony byly reakcí na Kylónův pokus o puč a jsou dodnes proslulé svou přísností až krutostí (srov. rčení Drakontovy zákony, drakonická opatření, viz v indexu s. v.). Kromě citací u starých autorů, za co všechno byl delinkvent předán katovi k popravě, nevíme o zákoníku a jeho autorovi nic. Text byl vyveden a publikován na dřevěných, pravděpodobně čtyřhraných otáčivých propojených deskách/axones, dobově: achsones. Jedno z mála autentických znění zachovaných na kameni ve znění z roku 409 pojednávalo zabití neplánované; vrah přesto bude vyhnán (= exulován)/kai eam me 'k [p]ronoi[a]s [k]t[enei tis tina, feug]e[n].  

Roku 409 byly desky obsahově revidovány a přepsány na kamennou stélu či stély, viz u roku 410, též podle všeho uloženy v papyrových opisech. 

Třebaže kodex nebyl ústavou, znamenaly nemilosrdné tresty konec aristokratické libovůle, soudící podle práva zvykového. O ústavním uspořádání athénského státu před Kleisthenovou reformou roku 508 viz rok 594 a v indexu s. v. Athény. Drakontovi se připisuje tři tisíce veršů Instrukcí, Učení/Hypothékai

Drakón podle všeho nezemřel v Athénách, možná sdílel osud exulantů. Přeplavil se na Aigínu, jak praví tradice, aby i zde zafungoval jako zákonodárce. Aigíňané ho nadšeně vítali v divadle a naházeli na něho své klobouky a ošacení v takové míře, že ho svou láskou zavalili a udusili; v divadle byl prý Drakón i pohřben.  

 

V Číně ke konci vlády císaře Sianga (od roku 652, viz rok 619) zemřel vévoda Mu, král státu Čchin, čtvrtý z pětice "hegemonů", viz rok 685, vládl od roku 660. Během jeho pohřbu došlo na lidské oběti. Jako vůdce a ochránce císařství (viz rok 628) neměl u dvora přímého nástupce. To se stalo až roku 606 za císaře Tinga, srov. tam.

Ve státu Ťin zemřel vévoda Siang (vládl od roku 628) a po jeho smrti spory o nástupnictví. Vévodou se stal I-kao/Yigao alias Ling (do roku 607). Jeho oporou byl ministr Čao Tun/Zhao Dun, srov. rok 630, ačkoli to nebyla jeho první volba, který byl též velitelem armádním. Ministr provedl palácové čistky, takže uchazeči o trůn utekli do ciziny: starší Lingův bratr Kung-c' Jung do Čchinu a příbuzný Kung-c' Jüe, pocházející též z čchinské matky, žil v Čchenu.

Ve válce o ťinské nástupnictví se roku 620 nepodařilo přivést z Čchinu Kung-c' Junga a vdova po Siangovi Mu Jing, Lingova matka, měla podporu klanu Čao. Čchinský oddíl vyprovázející Kung-c' Junga do vlasti byl Ťiny poražen u Ling-chu a ministři obou států se pak dohodli na návratu pretendenta trůnu domů. Na summitu roku 620 v Chu ministr Čao Tun seznámil dynasty států Čchi, Lu, Sung, Wej, Čchen, Čeng, Sü a Cchao s nástupnictvím Linga v Ťinu.     

 

************************************************************

620.

Ol. 40, 1

Olyntheus z Lakónie (podruhé)

 

 

(neznámý)

a. u. c. 134

 

************************************************************

V závěrečné fázi války o Tróadu, která dle tradice vypukla mezi Athénskými a Mytilénskými již roku 698, založil mezi lety 620 až 610 Frynón z Athén, olympioníkos 36. olympiády (roku 636), jako oikistés osadu Sígeion v kraji jménem Achilleitis v Tróadě, když krátce předtím zde Archaianax z Mytilény postavil pevnost u Helléspontu (za stavební materiál mu posloužila stará Troiá).

Následovala výprava Mytilénských, které vedl Pittakos: jejich kolonie Séstos a ĺlion (u starého ĺlia) totiž právě obsadili Athéňané (viz rok 607, o Pittakovi roku 652 a v indexu s. v. sedm mudrců).

Frynón byl pravděpodobně sympatisant Kylónův, a proto byl takto v cizině činný. Zřejmě založil i Elaiús, o který Athéňané následně přišli, viz však o založení u roku 670. Město bylo dobyto zpět až roku 546 (viz tam).

 

Kolem roku 620 dobyl Periandros Korinthský Korkýru a jako vládce zde zanechal svého syna Lykofrona (viz rok 628). Po jeho smrti (někdy po roce 617 či 611, srov. o jeho osudu roku 628) sem vyslal jako místodržitele dalšího svého syna Psammeticha alias Kypsela II. (nebyl-li synem Gorgovým, tedy tyrannův synovec). 

Později, snad kolem roku 600, založil Periandros II. osadníky z Korkýry Apollónii a Poteidaiu. Oikistem Poteidaie byl Euagorás, Periandrův syn (roku 316 bylo město přejmenováno na Kassandreia).

Tím Korinthští kontrolovali cestu napříč Makedonií z Apollónie, event. z Epidamnu do Poteidaie. Na téže trase o půl tisíciletí později vybudovali Římané svou strategickou via Egnatia, viz rok 146. 

 

V Urartu zemřel král Sarduri III. (vládl asi od roku 645). Nástupcem jeho syn (?) Sarduri IV. (mohl vládnout do roku 610).

 

V Číně instaloval za neklidu ve státu Ťin, viz rok předešlý, vévoda státu Lu Wen do Sü-čchü/Xuqu jako loutkového dynastu syna vévody Wena z Ču, když předtím napadl jeho zemi Ču/Zhu.

Ve státu Sung zemřel vévoda Čcheng/Cheng (vládl od roku 637). Jeho mladší bratr Jü/Yu byl po měsíci vlády v palácovém puči zavražděn a vévodou se po boji s ostatními z vládnoucího klanu kompromisem stal Čchengův syn Čchu-ťiou/Chujiu alias Čao I. (do roku 611).