629.

Ol. 37, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 125

 

************************************************************

Jiné tradiční datum druhé epoikie Sinópy (viz rok 631).

 

V Lýdii zemřel podle jedné tradice král Ardyés (vládl od roku 678), nástupcem se stal jeho syn n. jistého Alyatta Sadyattés (do roku 617). Za jeho vlády byly obnoveny boje s Ióny (viz rok 623) a ukončeny války s Frygy (viz též rok 617).

Kromě válek miloval dynasta náruživě ženy. Svou sestru provdal za jistého Míléta, Gýgova potomka, vnuka Melana. Král si to rozmyslel, vylákal ji zpět ke dvoru a žil s ní jako s manželkou. Lýd Mílétos před Sadyattem utekl do Daskyleia, odtud byl však královými vojáky vyhnán do Prokonnésu a už se v historiích neobjevuje.

Sadyattés se pak oženil ještě se dvěma svými dalšími sestrami, jména neznáme. S jednou z nich měl syna Attala, za druhé Alyatta, svého nástupce, viz rok 617; byl prý celý otec. 

 

************************************************************

628.

Ol. 38, 1

Olyntheus z Lakónie (poprvé)

 

 

(neznámý)

a. u. c. 126

 

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, pětiboj chlapců. Dorostenecká soutěž byla provozována jen jednou a olympioníkem se stal Deutelidás či Eutelidás z Lakónie. Více již nebylo v disciplíně v Olympii pokračováno.

 

V Korinthu zemřel samovládce Kypselos I. (u moci od roku 657). Nástupcem v tyrannidě byl jeho jediný legitimní syn Periandros I. (vládl do roku c. 588). Kypselos I. dal stavět trojřadky/triéres, lat. triremés, mezi obcemi Kenchreiai a Léchaion dal postavit přes Isthmos diolkos, průvlak či průvlek pro lodě, tažené po souši, aby nemusely obeplouvat Peloponnésos, kolonisoval poloostrov Chalkidiku, měl diplomatická zastoupení v Iónii a Lýdii.

Periandros byl ženat s Lysidou, matkou Kypsela (II.) a Lykofrona. Tvrdí jedna zkazka, že Periandrova vláda byla snesitelná jako otcova, dokud neodhalil, že se z jeho matky Krateie stala též milenka vkrádající se za tmy do jeho ložnice jakoby matčina známá neochotná se nijak při sexu vybavovat.

Když na to přišel, matka si vzala život a Periandros se prý pomátl. Podle jiné verse se s matkou miloval vědomě. Mezi starými byla též rozšířená představa, že žili dva Periandrové-bratranci, jeden mudrc z Ambrakie, druhý tyrannos v Korinthu.   

V Ambrakii/Amprakii, kterou si sám založil, vládl Kypselův syn a Periandrův nevlastní bratr Gorgos. Odtud obsadil Periandros ostrov a osadu Korkýru a jako autonomního vládce sem dosadil Lykofrona, svého syna s Lýsidou alias Melissou, dcerou Prokleovou, tyranna v Epidauru, s Eristhenejí, dcerou Aristokrata Orchomenského, krále arkadského, a sestrou Aristodémovou. 

• Melissu Periandros poznal na jakési hostině, asi otcově, kde rozlévala víno oděna po peloponnésku, tedy jen v tunice, a hned se zamiloval: nebyl to tedy sňatek politický. 

Periandros manželku v návalu vzteku zavraždil hozenou stoličkou nebo kopnutím do břicha (srov. Neronovy záchvaty, viz rok 65+). Důvody neznáme, a děd Lykofronovi prozradil, kdo mu kdysi matku zabil. Syn se otci postavil a Periandros zakázal Korinthským přijímat syna a starat se o něj, dokud se z něj nestal žebrák. Ani to Lykofrona nezlomilo, tak ho poslal na Korkýru a vyrovnal si účty s Prokleem, proti němuž poslal flotilu a uvěznil ho (o jeho osudu už dále není slyšet).

Když Periandros zestárl, nespolehl na staršího syna Kypsela, prý slabomyslného, viz o něm roku 620, ale tíhl k mladšímu Lykofronovi. Podařilo se mu ho konečně přemluvit, aby se vrátil do Korinthu a stal se jeho nástupcem, on že se naopak usadí na ostrově. Korkýrští se toho však domákli a v obavě, aby neměli nad sebou Periandra, Lykofrona před odjezdem zavraždili. Podle jiného podání zahynul při pokusu zavést tyrannidu mezi jakýmisi perioiky, popř. se Lykofronův osud spojuje se jménem Níkoláovým, srov. rok 588. 

Periandros dorazil s vojskem, rebely porazil, padesát z nich popravil a tři sta jejich chlapců, jejich syny, poslal jako dar lýdskému Alyattovi k vykleštění (čili po roce 617 či 611). Během cesty se jim však podařilo s pomocí Samských uprchnout do chrámu Héry, kde získali asyl a Samští je též dopravili zpět domů, srov. válku roku 524. • Korkýra byla až do doby vlády Kypsela III. stále korinthská (viz rok 585).

Periandros dožil osmdesáti roků, z toho čtyřicet jako panovník, a je, přes takové curriculum vitae, počítán mezi Sedm mudrců. Jako první z Hellénů si držel osobní stráž tří set kopiníků/doryforoi a podnikal častá válečná tažení, o nichž ale nevíme nic. Měl prý uvažovat o proražení průplavu na Isthmu, o což se neúspěšně pokusil až římský princeps Nero Claudius v 1. st. n. l.; prokopán byl Isthmos teprve v novověku v letech 1881 - 1893 při délce kanálu 6,3 km.

Na dvoře Periandrově žil lyrický skladatel a pěvec Aríón z Méthymny, žák možná Alkmánův, srov. rok 624, který uzpůsobil dionýsovské kultovní díthyramby samostatnému chorickému žánru a otevřel tak cestu ke vzniku tragédií. V obecném povědomí je zkazka o jeho cestě ze Sicílie, odkud odplouval bohatě obdarován za své umění, o krutých pirátech a Aríonově zachraně delfínem; srov. v indexu s. v. tragédie.

● Podobně se o delfínovi tradoval příběh hellénistický o Koironovi z Mílétu, který vykoupil od rybářů delfína a pustil ho. Když se jeho loď potopila u Mykonu, přežil jediný zachráněn delfínem. A když zemřel, doprovázelo blízko u břehu Koiránův pohřební průvod hejno delfínů; tak se to tradovalo. 

Míléťané založili v Propontidě osadu Kios.

Na Sicílii založili osadníci z Hyblejských Megar osadu Selínús (srov. starší údaj roku 648: možná, že tehdy šlo o apoikii, nyní epoikii; Selínús byl vyvrácen roku 250).

 

V Assyrii byl zavražděn král Aššur-etil-iláni (na Aššurově trůnu seděl od roku 631). Doba to byla zjevně chaotická, ale nemáme o ní přesnějších představ. Králem se provolal Sîn-šuma-líšir, jeho vojevůdce a hlavní dvořan/rab réši, rab šút réši, tedy zřejmě eunúchos, který nyní podporoval Aššur-etil-ilániho bratra Sîn-šarra-iškuna, viz rok následující. Vládl ale jen krátce (viz následující rok). 

• Podle datace uvedené k roku 631 zemřel Aššur-báni-apli teprve nyní. Po něm do roku 623 by podle této chronografie vládl jeho syn Aššur-etil-iláni: jeho posledním známým datem na dokumentech je 1. arachsamna 623, tedy c. říjen. Po krátké usurpaci Sîn-šuma-líšira téhož roku 623 přišla vláda Sîn-šarra-iškuna, viz dále rok následující. 

 

V Číně za vlády císaře Sianga (od roku 652) zemřel třetí z pětice "hegemonů"/wu-pa Wen, vévoda státu Ťin, rodným jménem Čchung-er; vládl od roku 637. Jeho syn Siang/Xiang (vládl do roku 621) udržel otcovskou moc státu Ťin proti vévodovi Mu, vládci státu Čchin/Qin, který dopomohl otci na ťinský trůn (vládl v letech 659 - 621).

Roku 627 se Siang pustil do armády Čchinů, svých spojenců, vracejících se z výpravy proti Čengu. Proti němu Mu z Čchinu neuspěl, ale zlikvidoval stát Chua/Hua. Za tažení vysočinou Jao Ťinové v bitvě Čchiny porazili a sami si přivlastnili území státu Chua. O pokračování války viz rok 625. 

Siang Ťinský byl úspěšný též proti nájezdníkům Ti, kteří napadli Ťin: barbaři byli v poli poraženi a do zajetí padl náčelník Bílých Tiů. Ťinovský ministr Sien Čen, nevíme, jak zhřešil na dvorské etiketě, se potrestal tím, že během bitvy s Tiy sňal helmu a dal se v boji s barbary zabít (jeho hlavu Tiové Ťinům vrátili).

Následujícího roku Ťin napadl stát Čchu. Obě armády stály na svých březích řeky, kterou nechtěla žádná překročit, takže z války sešlo (viz obraz bitvy na řece Chung roku 637). V téže době plenili Tiové stát Lu, kde právě zemřel vévoda Si/Xi, vládnoucí od roku 660. Nástupcem se stal jeho syn Sing alias vévoda Wen I. z Lu a získal uznání čouovského dvora (vládl do roku 609). Vdova po Siovi Čcheng Feng zemřela roku 623.  

 

************************************************************

627.

Ol. 38, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 127

 

************************************************************

Z Megar byl vyhnán samovládce Theágenés (u moci od roku 640) a krátce na to v exilu zemřel. Ve státě byla nastolena démokratiá, „lidovláda“, ale bližšího o ní nevíme nic, neznáme jména démagógů. Války s Athéňany o Salamís pokračovaly (srov. rok 640, 631, 604, 570 a 528).

Korkýrští s Korinťany a dalšími Dóry založili na území illyrských Taulantiů osadu Epidamnos, pozdější Dyrrhachion. Oikistem byl Falios z Korinthu.

Téhož roku byla založena osada Kieros, hellénistická Prúsiás (viz rok 184). Původ kolonistů neznáme.

 

V Babylónu vypuklo po změně na Aššurově trůnu povstání proti Assyřanům (viz následující rok). V Assyrii zapudil usurpátora, armádního velitele Sîn-šuma-líšira (viz předcházející rok), druhorozený Assurbanipalův syn Sîn-šarra-iškun, předposlední assyrský král (vládl do roku 612; řec. Sarakos); nelze ani vyloučit, že zhruba rok spoluvládli. 

V Babylónu byl zřejmě již nyní mezi měsíci simánu a arachsamna/květen až listopad zabit proassyrský protektorátní král Kandalánu (nominálně vládl v atmosféře obnovy země od roku 648). Podle babylónských kronik nastal rok bez krále, ve skutečnosti nejvýše několik měsíců. Povstalci začali s obléháním Nippuru se silnou assyrskou posádkou, viz rok následující. 

 

************************************************************

626.

Ol. 38, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 128

 

************************************************************

Sîn-šarra-iškun se vypravil proti povstalcům v Babylónii, dobyl Sippar a dalších měst, zemi ale nepacifikoval, naopak v jednom okamžiku musel ze země uprchnout; příčinu obratu neznáme. V čele babylónských povstalců stál Chaldaj Nabû-apla-usur, hebr. Nabopalassar, řec. Nabopolassaros (tak ptolem. kanón).

• Chaldajové/č. též Chaldejové, Chaldejci, byli nejsilnější z kmenových skupin v Babylónii. Sídlili v okolí města Babylónu a na jihu země a dělili se původně na Jakíny, Dakkury, Amukkány/Amúkány a další dva menší kmenové svazy, Ša'ally a Šilány, kteří se někdy za Sîn-achché-eríby integrovali do Amukkánů. Nejsilnějšími z nich byli plně aramaisovaní Jakínové/Bít Jakíni a jejich šejk Nabû-apla-usur.

S ním nastoupila v Babylónu k vládě poslední "domácí", desátá dynastie "novobabylónská" zvaná též podle kmenového sídla Jakínů "třetí přímořská/mát tâmti" též prostě "jakínská" (řeč o Přímoří/Pomoří byl anachronismus, neboť jihomesopotamský kraj přičlenili Assyřané pod správu Uruku, srov. roky 651sqq.). Mluvívá se též o dynastii chaldajské, ale vzhledem k událostem roku 560 a 556 by bylo přiléhavější označení "dynastie chaldajo-aramajská". 

Nový král, a s ním celá dynastie, o sobě nikdy neuváděl, že by byl Chaldaj a nestojí ani v žádném klínopisném textu, že by tak Chaldajové o sobě mluvili. Za to o sobě Nabû-apla-usur dal napsat, že je "synem nýmandovým/már lá mamman", obrat z hlediska akkadského hanlivý.    

V ajjaru/cca. "květen" vpadla assyrská armáda do Babylónie. 12. ulúlu/srpen-září assyrské vojsko zvítězilo nad povstalci, v Šaznaku snad kdesi na Dijále Assyřané zapálili chrám, následujícího měsíce Nabû-apla-usur ukončil obléhání Nippuru s assyrskou posádkou (viz rok předešlý a 625 a 623) a Assyřané s Nippuřany ho pronásledovali až k Uruku, než se zastavili. 

12. dne měsíce tašrítu/10. října slavně porazili Chaldajové před Babylónem Assyřany a jejich spojence. Král Kandalánu (viz předešlý rok) byl již pravděpodobně mrtev, pokud ne, padl až v této bitvě. Skončila více než stoletá přímá nadvláda Aššuru nad Babylónem.

Nabû-apla-usur byl inthronisován 26. dne měsíce arachsamna/23. nebo 25. listopadu (vládl až do roku 605). Byl zakladatelem poslední „domácí“, totiž mesopotamské babylónské dynastie, desáté v celých dějinách, která vládla až do roku 539 (Kandalánem se uzavírá tzv. 9. dynastie, kterou počítáme od roku 733, resp. 729, viz tam).   

Doba vlády Nabû-apla-usura stála ve znamení stavební aktivity ve městě. Bylo obnoveno E-temen-an-ki, E-sag-ila, městské pomocné hradby Németti-Enlil/"Enlilova opora" a hlavní Imgur-Enlil/"Enlil vyslechl, souhlasil" (jeho syn Nabû-kudurrí-usur v jejich modernisaci pokračoval, celé byly z pálených cihel spojovaných asfaltem).

Král dal postavit ve městě most z pálených cihel a vápence přes Eufrát, který byl třetím svého druhu v dějinách (srov. urartský roku 786, ninivský roku 687 a později hellénský rok 411). Babylónský most měl přes 110 metrů délky (původně 123 m, přístavbou nábřeží zkrácen na 115) a šest pilířů. Vozovka z trámů byla asi šest metrů široká a stavba zanikla s Xerxovým zničením města. 

Sochy elamských bohů, uložené roku 682 a 674 v Uruku assyrským králem Ásarchaddónem (srov. tam), byly na konci tohoto babylónského roku vráceny do Sús/Šušan. Zároveň bylo uzavřeno spojenectví s obyvateli Elamu (tj. zřejmě již s Peršany, viz rok 645 a 596, popř. s neznámým lokálním elamským dynastou).

Sochy byly vypraveny v addaru/v únoru až březnu roku 625. Nabû-apla-usur zřejmě vrátil do Sús též jakýsi chrámový archiv urucký nebo uložený v Uruku, z něhož řadu textů mnohem později, za vlády králů Seleuka (I.?) s (jeho synem) Antiochem (bez dynastického čísla), tedy asi v letech 292 - 281, v Súsách okopíroval Kidin-Anu z klanu Ekur-zakir, mašmaššu Anua a jeho manželky Antu, a přinesl je do Uruku, srov. v indexu s. v. klínové písmo.

V Číně se ve státu Čchu za palácového puče oběsil král Čcheng (vládl od roku 671). Za nástupce si přál syna Šang-čchena, chlapíka prý nesympatického, změnil však později názor. Šang-čchenova sestra bratrovi změnu v nástupnictví prozradila. Na radu svého vychovatele Pchan Čchunga/Pan Chong začal proti otci otevřenou rebelii a dosedl na trůn jako král Mu z Čchu (vládl do roku 614). 

 

************************************************************

625.

Ol. 38, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 129

 

************************************************************

Koncem 7. století žil Epimenidés z Knóssu n. Faistu, dórský kněz-magik a mystický autor, který údajně strávil 57 let života ve spánku, viz v indexu s. v. Sedm mudrců. Po kylónovské vraždě, viz rok 632, ho povolali Athéňané, aby město rituálně očistil a uspořádal kultovní slavnosti. Po vykonané práci se vrátil na ostrov a složil několik rozsáhlých veršovaných theosofických pojednání; viz dále rok 596. 

 

Na výpravě proti Assyřanům byl v bitvě poražen a zabit král Médů Fraortés II. (vládl od roku 647). Nástupcem se stal jeho syn Kyaxyrés, Huvachšatra, bab. Umakištar (vládl do roku 585).

Boje Assyřanů v Babylónii byly rovněž úspěšné: aramajský kmen Puqúdu byl v jižní Babylónii znovu podroben, město Nippur zůstalo nadále věrné Assyřanům. V Babylónu vypukla 17. nisannu/květen panika, důvod neznáme. Babylónci nedokázali na středním Eufrátu získat zpět pevnost Sallat, kterou Assyřané dobyli 21. dne měsíce ajjaru/14. května (neúspěšná bitva Babylónců s Assyřany byla vybojována dne 9. abu/30. července). Naopak ze Šapazzu, města snad na Dijále, odvezli Babylónci Šamaše a další bohy města do Babylónu.

• Puqúdu Aššurově moci podrobil Tukulti-apil-Ešarra III., část jich deportoval. Podíleli se na neúspěšné rebelii Marduk-apla-iddiny II. proti Šarru-kénovi II., viz rok 711, zlomil je deportacemi Aššur-báni-apli.

 

V Číně zaútočil Meng-ming, vojevůdce státu Čchin, s armádou na Ťiny, viz rok 628. Měla to být odplata za porážku v Jao, ale u Pcheng-ja byl na hlavu poražen. Ťinská armáda se pak obrátila proti státu Čchin.

Následujícího roku Ťin obsadil stát Šen, který se předtím podrobil Čchuu. Na to Mu z Čchinu napadl Ťin, překročil Žlutou řeku a spálil pak své lodě. Obsadil Wang-kuan a Ťiao, ale ťinské vojsko se mu v poli nepostavilo. Dal navršit nad padlými z Jao tumulus. Čchinové nyní kontrolovali oblast Západních Žungů. O pokračování války viz rok 623. 

Následujícího roku oblehl stát Čchu Ťiang, ale Ťinové dorazili s pomocí. Padaly prý t. r. z nebe mrtvé kobylky.     

 

************************************************************

624.

Ol. 39, 1

Rhipsoláos z Lakónie

 

 

Aristaichmos

a. u. c. 130

 

************************************************************

Možné datum působení zákonodárce Drakonta v Athénách (viz ale rok 621).

V druhé polovině 7. století přišel do Sparty jako zajatec Lýd Alkmán ze Sard. Sparťanem Agésidou byl propuštěn na svobodu. Vedle Stésíchora byl nejstarším sborovým lyrikem (viz rok 632).

 

V Mesopotamii na začátku měsíce ulúlu (začátkem září) byla vybojována nerozhodná bitva Assyřanů s Nabû-apla-usurem tábořícím na kanálu Bánítu v severní Babylónii. Assyrská armáda se pak vrátila do Assyrie a z důvodů, které neznáme, se její dosud aktivní vedení války změnilo v obranné. 

 

************************************************************

623.

Ol. 39, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 131

 

************************************************************

Po delším klidu mezi Lýdy a Ióny (viz rok 644) vypukla dvanáctiletá válka Lýdů proti Mílétu (do roku 611; srov. rok 629). Příčinu neznáme a podle všeho byli Míléťané celou dobu v defensivě a Lýdové ničili každoročně iónskou úrodu. 

 

Válka chaldajských Babylónců proti Assyřanům pokračovala. V Déru vypuklo v měsíci tašrítu/v září až říjnu protiassyrské povstání. Assyrské vojsko dorazilo 15. tašrítu/10. října k Nippuru, kde došlo k bojům s Babylónci. Assyrským vojenským velitelem Nippuru byl jmenován jistý Itti-ilí (? město roku 617 na svou věrnost krutě doplatilo a roku 587 byla oslabená populace posílena židovskými přesídlenci, viz tam). Jistá zmínka o stodenním usurpátorovi v Ninúji a pravděpodobně t. r. vyklidili Assyřané Nippur. 

Pak se Assyřané vypravili bez jakéhokoli úspěchu z Babylónie do Syrie. Důvod tažení (ale i zachovaný obsah textu kroniky) zůstává nejasný; assyrský panovník Sîn-šarra-iškun nezanechal žádný chlubivý nápis o svých činech po vzoru svého otce, respektive nebyl dosud žádný nalezen. • K chronologii těchto let viz rok 631 a 628, další vývoj ve válce díky lacuně v babylónských kronikách viz až roku 616.

 

V Číně se Kung Ta, ministr státu Wej, pokusil s vojáky přepadnout Ťin. Tísněn musel s nepřítelem vyjednávat a Ťinové ho pustili domů, neboť si ho vážili, jak praví kronika. T. r. vévoda Siang z Ťinu napadl Čchiny: v odplatě za tažení k Wang-kuan oblehl města Jüan a Sin-čcheng.  

 

************************************************************

622.

Ol. 39, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 132

 

************************************************************

V Jerúsalému dokončil júdský král J'ošijáhú svou náboženskou revoluci a na jeho obnovený „starozákonní“ náboženský zákoník nalezený veleknězem Chilqijáhúem roku 445 navázal Ezrá' a Nchemjá/Nechemjá (srov. roky 634,  630, 458 a 445). Zavázal obyvatelstvo království novým zákonem boha Jahweho, dal opravit jeho chrám v Jerúsalému a obnovil tradici svátku pesach/pasach, který se slavil každoročně dne 14. nisannu, o prvním jarním úplňku. Židům připomínal jejich údajný odchod z Egypta.

• Pesach, stejně tak jako velikonoce, jsou vlastně zideologisované zbytky původních svátků jara, které slavily všechny historické národy. V Júdě byl tedy po staletích náboženských sporů definitivně vyvrácen kult Ba'alův. Že by v této době nějak Júda zasahovala do dějů mesopotamských, známo není: podle všeho stáli Židé toho času na straně Chaldajů, viz rok 609.

V Číně ve státě Žuo/Ruo povstali obyvatelé proti Čchu a přešli do spojenectví s Čchiny. Proti Čchu rebelovali též státy Liou/Liu a Východní I/Yi. Čchuovští vojevůdci Čcheng Ta-sin/Cheng Daxin a Čung Kuo/Zhong Guo zlikvidovali stát Liou, Kung-c' Sie/Gongzi Xie vyvrátil stát Liao, který se stal součástí království Mu z Čchu.

Čcheng Ta-sin fungoval též jako hlavní ministr státu Čchu, zemřel roku 615, a jeho nástupce Čcheng Ťia/Cheng Jia potlačil revoltu v zemi Šu.  

 

************************************************************

621.

OL. 39, 4

 

Drakón?

a. u. c. 133

 

************************************************************

Podle tohoto tradičního data vydal v Athénách Drakón, který byl zvolen za aisymnéta/zákonodárce, první attický zákoník (srov. rok 624). Jeho trestní zákony byly reakcí na Kylónův pokus o puč a jsou dodnes proslulé svou přísností až krutostí (srov. rčení Drakontovy zákony, drakonická opatření, viz v indexu s. v.).

Kromě citací u starých autorů, za co všechno byl delinkvent předán katovi, nevíme o zákoníku a jeho autorovi nic. Text byl vyveden a publikován na dřevěných, pravděpodobně čtyřhraných otáčivých propojených deskách/axones, dobově psáno: achsones.

Jedno z mála autentických znění zachovaných na kameni ve znění z roku 409 pojednávalo zabití neplánované; vrah přesto bude vyhnán (= exulován)/kai eam me 'k [p]ronoi[a]s [k]t[enei tis tina, feug]e[n].  

Roku 409 byly desky obsahově revidovány a přepsány na kamennou stélu či stély, viz u roku 410, též podle všeho uloženy v papyrových opisech. 

Třebaže kodex nebyl ústavou, znamenaly nemilosrdné tresty konec aristokratické libovůle, soudící podle práva zvykového. O ústavním uspořádání athénského státu před Kleisthenovou reformou roku 508 viz rok 594 a v indexu s. v. Athény. Drakontovi se připisuje tři tisíce veršů Instrukcí, Učení/Hypothékai. 

Drakón podle všeho nezemřel v Athénách, možná sdílel osud exulantů. Přeplavil se na Aigínu, jak praví tradice, aby i zde zafungoval jako zákonodárce. Aigíňané ho nadšeně vítali v divadle a naházeli na něho své klobouky a ošacení v takové míře, že ho svou láskou zavalili a udusili; v divadle byl prý Drakón i pohřben.  

 

V Číně ke konci vlády císaře Sianga (od roku 652, viz rok 619) zemřel vévoda Mu, král státu Čchin, čtvrtý z pětice "hegemonů", viz rok 685, vládl od roku 660. Během jeho pohřbu došlo na lidské oběti. Jako vůdce a ochránce císařství (viz rok 628) neměl u dvora přímého nástupce. To se stalo až roku 606 za císaře Tinga, srov. tam.

Ve státu Ťin zemřel vévoda Siang (vládl od roku 628) a po jeho smrti vypukly spory o nástupnictví. Vévodou se stal I-kao/Yigao alias Ling (do roku 607). Jeho oporou byl ministr Čao Tun/Zhao Dun, srov. rok 630, ačkoli to nebyla jeho první volba, který byl též velitelem armádním. Ministr provedl palácové čistky, takže uchazeči o trůn utekli do ciziny: starší Lingův bratr Kung-c' Jung do Čchinu a příbuzný Kung-c' Jüe, pocházející též z čchinské matky, žil v Čchenu.

Ve válce o ťinské nástupnictví se roku 620 nepodařilo přivést z Čchinu Kung-c' Junga a vdova po Siangovi Mu Jing, Lingova matka, měla podporu klanu Čao. Čchinský oddíl vyprovázející Kung-c' Junga do vlasti byl Ťiny poražen u Ling-chu a ministři obou států se pak dohodli na návratu pretendenta trůnu domů. Na summitu roku 620 v Chu ministr Čao Tun seznámil dynasty států Čchi, Lu, Sung, Wej, Čchen, Čeng, Sü a Cchao s nástupnictvím Linga v Ťinu.     

 

************************************************************

620.

Ol. 40, 1

Olyntheus z Lakónie (podruhé)

 

 

(neznámý)

a. u. c. 134

 

************************************************************

V závěrečné fázi války o Tróadu, která podle tradice vypukla mezi Athéňany a Mytilénskými již roku 698, založil mezi lety 620 až 610 Frynón z Athén, olympioníkos 36. olympiády (roku 636), jako oikistés osadu Sígeion v kraji jménem Achilleitis v Tróadě, když krátce předtím zde Archaianax z Mytilény postavil pevnost u Helléspontu (za stavební materiál mu posloužila stará Troiá).

Následovala výprava Mytilénských, které vedl Pittakos: jejich kolonie Séstos a ĺlion (u starého ĺlia) totiž právě obsadili Athéňané (viz rok 607, o Pittakovi roku 652 a v indexu s. v. sedm mudrců).

Frynón byl pravděpodobně sympatisant Kylónův, a proto byl takto v cizině činný. Zřejmě založil i Elaiús, o který Athéňané následně přišli, viz však o založení u roku 670. Město bylo dobyto zpět až roku 546 (viz tam).

Kolem roku 620 dobyl Periandros Korinthský Korkýru a jako vládce zde zanechal svého syna Lykofrona (viz rok 628). Po jeho smrti (někdy po roce 617 či 611, srov. o jeho osudu roku 628) sem vyslal jako místodržitele dalšího svého syna Psammeticha alias Kypsela II. (nebyl-li synem Gorgovým, tedy tyrannův synovec). 

Později, snad kolem roku 600, založil Periandros II. osadníky z Korkýry Apollónii a Poteidaiu. Oikistem Poteidaie byl Euagorás, Periandrův syn (roku 316 bylo město přejmenováno na Kassandreia), který zde též v té době zemřel; otce nepřežil stejně jako dva další bratři.

Tím Korinthští kontrolovali cestu napříč Makedonií z Apollónie, event. z Epidamnu do Poteidaie. Na téže trase o půl tisíciletí později vybudovali Římané svou strategickou via Egnatia, viz rok 146. 

 

V Urartu zemřel král Sarduri III. (vládl asi od roku 645). Nástupcem jeho syn (?) Sarduri IV. (mohl vládnout do roku 610).

 

V Číně instaloval za neklidu ve státu Ťin, viz rok předešlý, vévoda státu Lu Wen do Sü-čchü/Xuqu jako loutkového dynastu syna vévody Wena z Ču, když předtím napadl jeho zemi Ču/Zhu.

Ve státu Sung zemřel vévoda Čcheng/Cheng (vládl od roku 637). Jeho mladší bratr Jü/Yu byl po měsíci vlády v palácovém puči zavražděn a vévodou se po boji s ostatními z vládnoucího klanu kompromisem stal Čchengův syn Čchu-ťiou/Chujiu alias Čao I. (do roku 611).