364-365

***********************************************************
364. 
Ol. 285, 4

675 SE
611 AE
neznámý
a. u. c. 1117
D. N. Flavius Iovianus Augustus a Flavius Varronianus (augustův synek)

***********************************************************

Na nový rok nastoupil v Kónstantínopoli Iovianus konsulát se svým synem-nemluvnětem/infans Varronianem, který se během obřadu rozplakal, srov. rok předešlý; byl to vedle dvouletého Honoria roku 386 pravděpodobně nejmladší z konsulů římských dějin; přesný věk neznáme. Nicméně již 17. února zemřel Dominus noster Flavius Iovianus Agustus (33) přirozenou smrtí po žaludečních potížích v lokalitě Dadastaně/Dadastanách na bíthýnsko-galatském pomezí. Buď se v noci ve spánku otrávil kysličníkem uhelnatým z dřevěného uhlí, nebo z čerstvě vybílených zdí vápnem či na celkovou únavou organismu, třebaže byl mohutné konstituce (srov. se smrtí Q. Lutatia Catulla roku 87-); řeči šly též o velkém přejídání a pití nezředěného vína, též o otravě houbami a uškrcení.

Je pozoruhodné, že ač křesťan, stejně jako předcházející císařští souvěrci i on byl zahrnut senátem mezi bohy jako Divus Iovianus (viz předešlého roku jeho konsultace haruspiků). Jeho nabalsamované tělo poslali vojáci z Bíthýnie pohřbít do Kónstantínopole, třetí v historii města.

Důstojnící jeho štábu probírali nástupce v Níkáji, bíthýnské metropoli. Z nich Aequitius/Equitius, tribun gardových štítonošů/schola prima scutariorum, jim přišel příliš brutální a Ianuarius, šéf týlového zabezpečení v Illyriku (curans summitatis necessitatum castrensium/"pečující o nejdůležitější z nezbytných táborových potřeb"), Iovianův příbuzný, zase daleko od Bíthýnie. Nejblíže byl tribun druhého oddílu štítonošů/secunda schola scutariorum Valentinianus, který pobýval ještě s jednotkou v Ankýře. Než se dostavil ke dvoru, Aequitius s Leonem z Pannonie, proviantním vojenským účetním (rationes numerorum militarium tractansmagistra equitum Dagalaifa a pozdější magister officiorum, jistili prosazení svého, pannonského, císaře.

Valentinianus, viz o něm též rok předešlý, dorazil do Níkaje 24. února v den, který byl právě jednou za čtyři roky bisextilis/"přestupný", šestý den před březnovými kalendami. Počítal se dvakrát a tradičně nebyl Římany pokládán za den vhodný k načínání jakýchkoli podniků. Musel proto s vojáky počkat, kromě toho praefectus praetorio Orientu Saturninus Secundus Salutius/Salustius vyhlásil, že pod pohrůžkou trestu smrti ani v den následující nelze nic úředního podnikat. Natolik ještě tehdy fungovaly staré pořádky...

26. února tedy byl před Níkají imperátorem provolán D. N. Flavius Valentinianus I. Augustus (43), který věrně stál při Iovianovi a byl jím nedávno povýšen na tribuna secundae scholae scutariorum. Vládl západní části říši do roku 375. Poněvadž toužil po spoluvládě, doporučil mu magister equitum Dagalaifus odít do purpuru vlastního bratra. Asi to mezi nimi zatím moc neklapalo, tak o tom chvíli přemítal.

Nakonec v Níkomédeji 1. března povýšil mladšího bratra Valenta/řec. Ualés n. Balés, dosud protector domesticus, na tribuna císařských stájí/tribunus stabuli a když dorazilo vojsko do Kónstantínopole, prohlásil ho augustem s kompetencí pro římský Východ: D. N. Flavius Iulius Valens (36) panoval do roku 378, kdy zahynul v bitvě s Goty u Adrianopole, v jedné z největších římských válečných pohrom.

Z Kónstantínopole pochodovala armáda na Balkán a oba bratři shodně vážně onemocněli. Ani přes vyšetřování, zda za tím nevězí pokus Iulianových přívrženců, tedy čarujících polytheistů, o atentát na pravověrné křesťany níkajského vyznání, nebylo nic podezřelého nalezeno a augustové se brzy uzdravili.  

V předměstí Naissu jménem Mediolana si bratři rozdělili územní pravomoci a později v Sirmiu armádu. Pod Valentinianem na Západě sloužil jako magister armorum Gallií Iovinus povýšený již Iulianem a magister militum Dagalaifus pozdvižený Iovianem. Magistrem equitum na Východě se stal Victor a s ním Lupicinus povýšený už Iovianem, magistrem militum Flavius Arinthaeus, comitem a později magistrem v Illyriku Aequitius.

 

Thrákie a Kýrénaika tvořily nové vnitřní říšské hranice: na východ od nich spadalo vše pod Valentu sídlícího v Kónstantínopoli, kam dorazil ze Sirmia v prosinci, Valentinianus pobýval na čas v Mediolanu, kam brzy začaly přicházet zprávy o vpádech Germánů, Piktů a Berberů na říšské území.

Praefectem Orientis pod Valentem zůstal Salutius, západní praefectury Itálie, Afriky a Illyrika řídil pod Valentinianem Mamertinus, Gallií Germanianus. Mamertinus padl za oběť žalobě za zpronevěru peněz roku 367 a nahradil ho Vulcacius Rufinus, který též vymohl milost pro exulovaného Memmia Vitrasia Orfita, srov. roky 353 a 357: žaloval ho pro machinace s obilím v době, kdy byl praefectem Urbi, pekař jménem Terentius, muž prý zlotřilý, a Orfitus přišel tehdy u soudu též o majetek.

 

29. dubna 364 z Mediolana nařídili oba augustové povinnou dědičnou vojenskou službu pro syny veteránů a již 26. března 365 a jako jejich předchůdci i nástupci pak v dalších letech vydali edikt hrozící zběhům a všem, kteří si usekávají ruce nebo se jinak zohavují, aby na vojnu nemuseli, smrtí upálením zaživa: o prvním jmenovitě známém případu z časů republiky viz v indexu s. v. sebezohavení.  

  

Celá rodina Valentinianova byla křesťanská. Sám byl však liberální a nevracel se ke kursu nastavenému Constantiem II.; na římském Západě za něho panovala náboženská svoboda. Nicméně se dával oslovovat "nejzbožnější z principů/piissime principum". Bratr Valens persekvoval polytheisty, ale též monotheisty hlásící se k níkájskému vyznání, neboť sám byl arián (srov. rok 325), viz zimní procesy v Antiocheji roku 371. Nevynikal vzděláním a pravděpodobně angažoval senátora a vysokého byrokrata Eutropia, aby ho obeznámil se základními momenty římských dějin. Z tohoto podnětu povstalo zachované Eutropiovo Breviarium historiae romanae/Stručný přehled římských dějin a podobné dílko Festovo; obou knih lze ke stejnému účelu úspěšně používat dodnes. 

Valens byl ženat s Petroniovou dcerou Albií Domnikou, s níž měl dcery Anastasii a Carosu a syna Flavia Valentiniana Galata. Domnika byla nakloněná ariánům a s ní manžel. 

Císařští bratři se narodili v obci Cibalis/Cibalae v Pannonii/dn. Vinkovci v chorvatské Slavonii: Valentinianus roku 321, Valens byl o sedm let mladší. Jejich otec Gratianus, zdatný voják a zápasník, bývalý comes domesticorum a comes rei militaris v Africe a Británii, kde vlastnil statek; měl přezdívku Lanař/Funarius, neboť mu lano, které jednou nesl na trh, nedokázalo z rukou vykroutit pět vojáků. Constantius II. mu však sebral majetek celý za to, že údajně podporoval Magnentia. Valentinianus přesto dostal místo u vojska, roku 357 se stal tribunem jezdectva a sloužil na Západě pod Iulianem. Constantius II. oba bratry v roce 360, kdy se vyhrotily vztahy s Iulianem, propustil ze služby. Reaktivován byl Iovianem.

Iuliana neměl rád ani Valentinianus ani jeho bratr Valens a Iulianova mentora Máxima z Efesu, jehož si však oblíbil Iovianus, exuloval Valentinianus, poněvadž se kolem něho točila obvinění, že očaroval císaře až z toho oba onemocněli. Z toho se Efesan vyvlékl, ale po nových obviněních, že se novoplatónik spikl proti Valentovi, byl pokutován jakousi fantaskní nesplatitelnou sumou na majetku, vězněn a v Efesu mučen. Manželku, jejíž jméno neznáme, požádal o jed a když ho sehnala, váhal mudřec s požitím: vypila ho tedy sama, on ne. Proconsul Asie Klearchos z Thesprotie, jinak Flavius Clearchus, též asi novoplatónik, dosáhl jeho propuštění a navrácení části majetku. Klearchos, cos. roku 384, byl praefectem Kónstantínopole v letech 398-402. Klearchos potrestal vojáky mučící Máxima a sofista se opět objevil na veřejnosti: deklamoval, přednášel svou okultistickou filosofii, dokonce navštívil Nový Řím a theúrgicky osvědčil svou nevinu. Na chvíli žil v klidu, pak se ale zapletl do jakéhosi duchařského spiknutí, o Máximově osudu viz rok 371.  

Ženat byl Valentinianus I. dvakrát. S Marianou či Marinou, podle jiných Severou (možná tedy s Marinou Severou, spekulováno je též o Valerii Seveře), která zemřela asi brzy po porodu, měl syna Gratiana (359). Podle jiné verse se Valentinianus oženil s Iustinou ještě dlouho za života Mariany, jejíž byla přítelkyní a poprvé ji spatřil u ní v lázni. Vyhnal Marianu ode dvora n. exuloval, poněvadž prý koupila příměstský statek/proasteion hluboko pod cenou. Rozčílilo ho, že zneužila svého postavení, dal majetek znovu ocenit a prodejkyni vrátil peníze. Gratianus prý po nástupu na trůn matce povolil návrat ke dvoru; požívala titulu augusty (jako 46?). S Iustinou, u ní takový titul doložen není, mladou vdovou po Magnentiovi, srov. rok 350, měl Valentinianus syna Valentiniana (II.) a dcery Iustu, Gratu a Gallu; první dvě zůstaly pannami, třetí se provdala za Theodosia a stala se matkou Arcadia a Honoria. Iustus, otec Iustiny, správce Pícéna, obdržel za Constantia II. věštbu o tom, že jednou bude vládnout, a to se rozkřiklo, tak ho dal augustus zavraždit.

Do sporů mezi ariánské a níkajské monotheisty se Valentinianus nemíchal, proti novým sektám a vyznáním zakročoval: roku 372 zakázal v Římě konat shromáždění máníchejců a rok na to zavrhl dónátistické biskupy v Africe. Spíše než věroučné záměry vězely v zákazech momenty fiskální: dónátisté bránili výběru daní, řada máníchejců se vyplatila dary fisku a v roce 365 nařídil praefectu Urbi L. Aureliovi Avianiovi Symmachovi, aby dal popravit a zabavit majetky těch křesťanů, kteří by chránili polytheistické chrámy. Roku 370 zakázal monotheistickým klerikům ženit se s vdovami, aby se touto cestou nemohli dostávat k pozemským statkům. Nicméně africkým a římským křesťanům poskytl úlevy z povinností vůči obci.

18. října 365 vyhlásil v Lutetii zákon nařizující senátorům vlastnícím v Africe latifundie, aby z nich platili daně. Zajistit to měl vicarius Africae Dracontius. Za Valentiniana se shromaždištěm římských elit definitivně stal dvůr a nikoli senát. Valentinianus se sice v Římě znovu vrátil k čestnému titulu pontifex maxim, ale do senátorů se pustil ostře. Praefecta annonae Maximina, surovce prý pocházejícího ze Sopian ve Valerii rodu karpského, povýšil roku 371 na praefecta praetorio pro Gallie a se starým přítelem císařovým Leonem, notariem též z Pannonie, vyšetřovali aristokraty podezřelé z travičství, incestu a magie. Tři senátoři byli tehdy odsouzeni na smrt a popraveni, viz tam. Vydal řadu ediktů sbližujících rytíře se senátorským stavem (364), k nimž začali patřit i vysloužilí comitové a tribunové (367) a řada vojenských hodností byla povýšena nad civilní činovníky (372).

Říšská byrokracie za Valentiniana mnohdy nefungovala a dopouštěla se velkých nepravostí. Sám schvaloval nepřiměřeně kruté tresty a dlužníky dával popravovat v okamžiku, kdy se stali zcela nesolventními. Valentinianovou hlavní starostí po dobu celé své vlády bylo shánění financí. Úředníci však nedokázali vybírat daně, nebo se dopouštěli brutálních malversací a zlomyslností, jejich zločiny byly zřídka trestány. Provinciálové trpěli jejich špatnými rozhodnutími, novými daněmi a přebyrokratisovaná císařská správa vykazovala obecně první příznaky hroutící se správy říšské.

Sám se dopouštěl s bratrem nepravostí ve prospěch svých přátel ve zbrani, aristokraty a své byrokraty persekvoval při každé příležitosti a byl přitom nepřiměřeně krutý; hodnocen byl však svalovec dobré postavy obecně jako "velmi přívětivý"/commodissimusjako panovník kultivovaný, dobrý řečník, malíř a sochař a jako muž vymýšlející nové zbraně. Byl však velmi lakotný, nesnášel lidi dobře oblékané, vzdělané, aristokraty a z předcházejících panovníků se prý nejvíce podobal Hadrianovi. Držel při provinciálech a své lidi v čele armády bránil i v případě, že jejich přehmaty byly zjevné. 

Po jeho smrti rychle vzrostla moc vojevůdců, a to z velké části germánských, kontrolujících mladé a nezletilé nominální panovníky: žádná přímá klukokracie z první poloviny třetího století se už nekonala.

 

V Římě praefectem Urbi do příštího roku byl L. Aurelius Avianius Symmachus (nedožil se cos. 377, jímž byl vyznamenán), vedle Viria Nicomacha Flaviana jeden z představitelů skupiny posledních římských polytheistů-latifundistů. Symmachus rekonstruoval vlastním nákladem přes Tiberu kamenný most Agrippův, Městu zajišťoval dostatek potravin a měl za své správy klid. Později mu však proletářští závistivci zapálili villu za Tiberem za výrok, že raději svým vínem bude hasit vápno, než aby ho lacino prodával.

Symmachovým synem byl politik, řečník a literát Q. Aurelius Symmachus Eusebius (cos. 391, zemřel roku 402 nebo krátce poté), který byl původně příznivce Magna Maxima, ale Theodosiem byl vzat na milost a pokoušel se uchovat v římské curii sochu Victorie, srov. rok 382. Ke skupině patřil Symmachův přítel M. Vettius Agorius Praetextatus, praefectus Urbi 367 a krátce praefectus praetorio italský, illyrský a africký Valentiniana II. roku 384 a v úřadu jako c. sedmdesátník zemřel; jeho manželka Fabia Aconia Paulina, s níž žil čtyřicet let, zemřela brzy po něm. Posloužil později Macrobiovi Ambrosiovi Theodosiovi (zemřel možná až po roce 430) jako hlavní postava jeho Saturnalií. Potomkem Vettia s Aconií byl Vettius Agorius Basilius Mavortius, cos. 527, se zásluhou o zachování klasických latinských literárních textů (dáván do souvislosti s dílem Horatiovým). 

Otec Aconie Fabie Pauliny byl cos. 349, předtím vicariem Afriky, praefectus praetorio Italiae 341-342 a praefectus Urbi 342-344 Fabius Catullinus Philomathius. Aconie jezdila po Helladě a dávala se zasvěcovat do stále ještě provozovaných mysterií (těž v Eleusíně Démétřiných, byla kněžkou Hekatinou, vyznávala kult Ísidy a podstoupila taurobolii Velké Matky. 

 

Valentinianus jmenoval správcem Bíthýnie lékaře Kaisareia z Nazianzu (Caesarius; zemřel 368). Roku 356 se stal archiatrem Constantia II. a léčil též u Iuliana. Dvůr však opustil, když ho augustus přemlouval, aby se zřekl křesťanství. Psal na různá themata, též složil ideologický spis proti Hellénům, tzn. proti polytheistům. Vrátil se až s Iovianem, roku 368 ho Valentinanus udělal comitou sacrarum largitionum/"šéf svatých darů", tedy císařský dozor nad daněmi a povinnými dary panovníkovi, ale po níkomédském zemětřesení úřad složil a brzy na to ve své kappadocké vlasti zemřel a je souvěrci pokládán za "světce". 

Jeho bratrem byl Grégorios z Nazianzu (č. Řehoř), jeden z vůdčích představitelů níkajského vyznání své doby (zemřel v lednu 390). Za mlada pobýval v Athénách ve stejné době jako budoucí augustus Iulianus a zanechal o něm ošklivý obraz prostoduchého nadutce (ale to až když se Iulianus zřekl Ježíše). Též on byl prohlášen za "svatého".

Otec obou bratrů Grégorios z Nazianzu byl latifundista a patřil k židovské sektě hypsistáriů/hypsistianoi, nejesusovkých vyznavačů "nejvyššího"/řec. hypsistos, hebr. eljon, tedy Jahweho; obřízku však nepraktikovali. Sekta byla rozšířena v centrální Anatolii, v Kappadokii a Pontu. Ke křesťanství Grégoria staršího svedla jeho manželka Nonna (též církevní "světice"). Stal se v Nazianzu biskupem a roku 374, bylo mu prý 94 let, funkci předal stejnojmennému synovi. Jiným Grégoriem byl se svým bratrem Athénodórem žák Órigenův, léčitel a vyhaněč démonů zvaný proto Thaumatúrgos, od roku 238 biskup v Pontu ve své vlasti Neokaisareji (zemřel c. 270). Další Grégorios z Kappadokie, arián, byl biskupem v Alexandreji po prvním z vyhnání Athanasiových (339-345). 

Grégorios mladší byl přes svůj monotheismus přítelem aristotelika a polytheisty, řečníka a sofisty (to označení se mu ale nelíbilo) Themistia z Paflagonie zvaného Eufradés/"Dobromluv" (zemřel někdy po roce 388). Parafrasoval/gegrafe parafrasin popř. komentoval několik Aristotelových spisů, psal o katégoriích a složil knihu Rozprav/Dialexeis. Sofistou byl už jeho děd za Diocletiana, neoplatónickým sofistou byl též jeho otec Eugenios. Z původně 36 převážně oslavných řečí se jich zcela nebo zčásti zachovaly 34. 

Stal se oblíbencem magistra militum Flavia Saturnina, cos. 383, byl v přízni Constantia II., jemuž dokonce vymluvil snížení dávek obilí pro Kónstantínopoli po uklidnění náboženských nepokojů ve městě roku 342, srov. tam. Se souvěrcem Iulianem Themistios kupodivu ruka nebyl, zato s Iovianem, Valentinianem, Valentem, který byl na rozdíl od předešlých dvou ariánem a Themistios si dovolil u něho orodovat za liberálnější jednání s níkajskými (za něho existovaly na tři stovky křesťanských sekt!). Za Theodosia I. se stal dokonce roku 383 praefectem Kónstantínopole.

Themistiovým ne tolik úspěšným polytheistickým současníkem byl sofista Hímerios z Prúsie, který měl řečnickou školu v Athénách a několik let v Kónstantínopoli (zemřel ve vysokém věku na epilepsii), a s ním jeho starší profesní kolega, armenský křesťan Proairesios (srov. rok 320). K Hímeriovým žákům patřili kappadočtí monotheističtí ideologové Grégorios z Nazianzu a Basileios z Kaisareie zvaný Velký/ho Megas (zemřel začátkem ledna 379). Jeho bratrem byl Grégorios, biskup v Nysse (zemřel před rokem 400).

Dcery ariána Valenta s Domnikou Anastasii a Carosu v Kónstantínopoli vzdělával v základech grammatiky a asi též v monotheistických naukách novátiánský kněž Marcianus/Márkiános. Původně patřil k palácové gardě, než se stal presbyterem novátiánské církve. Nicméně novátiánského biskupa Agelia august z Nového Říma exuloval a vlastně ani následovníky Novatianovy v lásce neměl, třebaže jejich sektářství spočívalo v tom, že radikálně odmítali pardonovat všechny křesťany, kteří se nějak na víře provinili, hlavně tím, že ji pod nátlakem odvolali nebo že obětovali státním kultům; říkávalo se těm lidem lat. lapsí, řec. peptókotes/"padlí", zatímco těm, kteří zůstali Ježíšovi věrní, těm se říkalo katharoi/"čistí".  

Krom toho nepovolovali novátiáni druhý sňatek. Novatianus byl římským protibiskupem Corneliovým (251-253), který dosáhl jeho exkomunikace-vyloučení z křesťanské komunity a snadno se prosadil mírnějším přístupem k "padlým" důrazem na ponížené prosby o přijetí zpět do církve, exhomologese. Novatianus/řec. Nauátiános zahynul asi roku 258 za Valeriana "mučednickou smrtí". Novátiáni měli stoupence nejvíce ve Frygii a Paflagonii, srov. válku s nimi s poloariánem Makedoniem I. u roku 359. 

Po Ageliově smrti roku 383 se sekta rozhádala a odmítla určeného nástupce Sisinnia a většina si přála Marciana. Tak se se svolením umírajícího Agelia stalo, ale s tím, že po něm bude biskupem sekty Sisinnius (zemřel roku 407). Byl to muž sečtělý a výřečný, předhazoval se mu však nákladný životní styl. Když ještě nebyl biskupem, chodil do veřejných kónstantínopolských lázní třikrát denně, jako biskup jen dvakrát.

Za Marciana se vypořadávali novátiáni ještě s pokřtěným kappadockým Židem Sabbatiem, který usiloval o episkopát a prosazoval židovskou podobu velikonoc a s nimi spojené dlouhé půsty (srov. novověké evropské sabbatiány a ruské subbotniki). Sabbatios revoltoval ještě za Sisinniova nástupce Chrýsantha (zemřel 419, srov. rok 264+), syna Marcianova (který zemřel roku 395).


***********************************************************
365. 
Ol. 286, 1

676 SE
612 AE
neznámý
a. u. c. 1118
D. N. Flavius Valentinianus Augustus I a D. N. Flavius Valens Augustus I  

***********************************************************

Na Západě poslal Valentinianus I. do Gallií proti Alamannům magistra equitum Dagalaifa, neboť se opět pustili do loupení v provincii. Magister officiorum Ursatius urazil minulého roku alamannské vyslance, kteří si přišli do Mediolana pro pravidelný tribut ("dary" v římské terminologii), neboť ho nebylo tolik, kolik obvykle dostávali a vyslanci je odhodili. Flavius Dagalaifus byl Germán, první v magisterské funkci a druhým z Germánů, který se stal římským konsulem (následujícího roku, viz a srov. rok 362).

Alamanné se v říjnu beztrestně stáhli a zároveň dostal Valentinianus 1. listopadu v Parisiích zprávu o usurpaci Procopia/Prokopia na Východě. Na chvíli uvažoval o cestě na pomoc bratrovi Valentovi, o niž byl žádan, zůstal však na Západě. Když držel dvůr u Remů, přišla zpráva z Afriky, že ji ohrožují Austorianové, srov. rok 363. Válku s nimi dal na rozkaz notariovi Neoteriovi a protectoru domesticorum, resp. jejich veliteli/primiceriovi Masaucionovi, který v těch krajích vyrůstal.

Valentinianus zakázal noční oběti, aby tak zanikla tradiční mystéria. Proconsul Achaje Vettius Agorius Praetextatus, srov. rok 367, namítl, že se to Hellénům líbit nebude, a augustus edikt odvolal; bylo to poslední liberální zaškobrtání monotheistovo v paláci, poněvadž všichni další už váhat v persekuci polytheistů nebudou.

 

Na Východě se Valens s jarem vydal z Kónstantínopole do Syrie. Namísto Salutia, viz rok předešlý, byl praefectem praetorio pro Orient jmenován Nabridius/Nebridius, ale pravděpodobně ještě téhož roku se do funkce Salutius/Salustius vrátil a úřadoval do roku 367, kdy ho pro stáří nahradil august jistým Auxoniem; velká část hodnostářů najmenovaná Iulianem byla nyní vyměněna zřejmě s výjimkou magistrů Victora a Arinthaea. Vzápětí se v Bíthýnii dozvěděl, že do Thrákií se chystají vpadnout Gotové s oddílem o síle tří tisíc mužů, aby podpořili nároky Prokopiovy.

V kappadocké Kaisareji mu sdělili, že se ve druhém říšském hlavním městě vzbouřil Iulianův bratranec Procopius/Prokopios, který za perského tažení měl na starosti bezpečnost přechodů přes Eufrátés a severní křídlo armád. Byl to začátek třinácté občanské války imperiální éry (do 366), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338 a 350.

Po Iulianově smrti se skrýval, neboť nebyl Iovianovým příznivcem, viz vše rok 363. Pocházel z Kóryka v Kilikii a podle jedné historické verse mu umírající Iulianus předal v Mesopotamii purpurový plášť, respektive mu mezi čtyřma očima svěřil nástupnictví ještě před perským dobrodružstvím. On ho však po Iulianově smrti předal Iovianovi, který mu dovolil opustit armádní službu a odejít s rodinou do kappadocké Kaisareje/staré Mazaky na statky, které tam vlastnil. Jiná verse praví, že se skrýval již od pohřbu Iulianova v Tarsu. 

Valentu ale dráždil a chtěl Iulianova příbuzného, vždyť už jednou purpur nosil, odstranit. Poslal pro něj se zatykačem a z hostiny na rozloučenou Prokopios i s rodinou prchl k Euxeinu/Černému moři a dostali se na Taurský Chersonnésos.

Ze strachu z vydání však brzy nasedli na obchodní loď a dorazil tajně do Kónstantínopole, kde se ukryli u přítele. S pomocí bohatého sesazeného palácového eunúcha Eugenia uplácel Procopius vojáky a spustil nekrvavý puč. Dal hlídat praefecta urbi Caesaria a praefecta praetorio Nebridia a dal se uplacenými vojáky provolat augustem.

Druhá verse praví, že se skrýval v Anatolii, nakonec u Chalkédonu u jistého senátora Stratégia a využil nespokojenosti s vládou Valentovou a jeho tchána Petronia, patricije a surového hrabivce, srov. rok předešlý. 

27. září se v Kónstantínopoli prohlásil Prokopios imperátorem: pro nové Býzantion to byla usurpátorská premiéra a říše měla novou občanskou válku, tentokrát vybojovanou na malém prostoru západní Anatolie. Využil lži, že churavý Valentinianus zemřel a získal sympatie všech, jimž valentinianovci a restituce monotheismu nebyly po chuti. Mnoho jich v kraji nebylo a většině Kónstantínopolským a vojákům bylo prý spíše trapně. Usurpátorovi chyběla též pompesnost ve vystupování, srov. Constantiův vstup do Říma roku 357.

Velení vojska svěřil D. N. Procopius Augustus reaktivovaným magistrům Gomoariovi a Alamannovi Agilonovi, praefectem praetorio jmenoval Araxia, Agilonova tchána (oba dobrodružství přežili; dcera Araxiova se jmenovala Vetiana a po brzké přirozené smrti mnohem staršího Alamanna se dala na křesťanskou askesi).

Usurpaci se snažil Prokopios legitimisovat tím, že nosil na rukách tříletou Constantii, postumní dceru Constantia II., a ukazoval se s její matkou a vdovou Faustinou, viz rok 361. Pravnukem Prokopiovým byl Anthemius, augustus na Západě v letech 467-472.

Překvapený Valens zprvu uvažoval o abdikaci, část jeho vojska přeběhla při střetnutí legií u Mygdu na Sangariu na Prokopiovu stranu. Marcellus vytáhl proti Valentovým oddílům pod velením Sereniana do Bíthýnie, porazil je na moři i souši a dobyl Kýzikos, kam se uchýlili. Serenianus unikl, ale byl dopaden a popraven.

Prokopiovi lidé vedení tribunem Rumitalkem/Rhoimétalkés se zmocnili Níkaie, kterou neúspěšně obléhli Valentovi vojáci vedení Alamannem Vadomariem. Valens táhl na Chalkédón a s hradeb mu nadávali do sabaiariů (dle illyrského ječmenného piva sabaia; sabáiárius tedy "pivař/ochmelka"). Rumitalkés při výpadu z Níkaie zahnal obléhatele a byl by se málem zmocnil i Valenty před Chalkédonem, kdyby zavčas neprchl. Valens se vrátil k Ankýře a na pomoc mu z Východu přišel s vojskem Lupicinius. Flavius Arinthaeus/Arinthaios slovně porazil u Dadastany oddíly, jimž velel Prokopiův přítel Hyperechius, bývalý armádní provianťák/apparítor cellae castrensis: vojáci totiž vydali urostlému Arinthaeovi svého velitele sami od sebe. Vzápětí se však Prokopios zmocnil obléháním Kýziku i s penězi určenými k výplatě Valentových vojáků. Vyznamenal se Prokopiův tribun Aliso, později Valentem pardonován a padl v bojích s Isaury. 

Do konce roku ovládl Prokopios Thrákii a Asianu, v Illyriku zůstal Valentovi věren Aequitius/Equitius. Přes několikeré výzvy odmítl se k Prokopiovi přidat pensionovaný magister Arbitio a vymlouval se na stáří a nemoci; Prokopios tedy dal v Kónstantínopoli vyplenit jeho dům. Na jaře příštího roku Arbitiona snadno přemluvil Valens, aby se k němu přidal a v bitvě pak zběhl k Valentovi i proradný Gomoarios/Gomuarius, srov. rok 350. 

 

21. července další silné zemětřesení s epicentrem při Krétě zničilo definitivně Kýrénu-Claudiopoli, viz rok 262. Městské osídlení jednoho z nejslavnějších hellénských států bylo opuštěno a kraj plně ovládli nomádi. Zároveň pobřežní oblasti východního Středomoří zpustošilo silné tsunami, místy se změnil reliéf pobřeží. Lodi byly mrštěny více než tři kilometry do pevniny, v Alexandreji přistály na střechách domů. Statistika celkových obětí ve starém věku při podobných příležitostech vedena nebyla nikdy. Roku 2017 potapěči nalezli ve vodách před tuniským městem Nábul podmořské ruiny, pravděpodobně zbytky staré Neápole, kterou tehdy moře pohltilo.

V Alexandreji tehdy pobřeží kleslo o tři metry a ocitlo se pod hladinou. Další otřesy ničily egyptskou megalopoli roku 447 a 535, starou podobu města v ruiny proměnilo zemětřesení roku 792.  

 

V Číně 30. března zemřel císař Aj (24) vládnoucí od roku 361, nástupcem jeho bratr S'-ma I/Sima Yi (23) pod jménem Fej-ti/Feidi. Stát, stejně jako za bratra, ovládali prastrýc S'-ma Jü/Sima Yu a generál Chuan Wen/Huan Wen. Roku 369 byl na tažení proti státu Dřívějších Jan/Qianyan ošklivě poražen. Nespokojenost s ním vedla ke spiknutí a sesazení. Generál Chuan šířil zvěsti, že Fej je impotentní popřípadě homosexuální a že jeho dva synové s palácovou milenkou jsou ve skutečnosti děti dvou jeho přátel. Císařovna-vdova Čchu/Chu podepsala příslušný dokument a císař Fej byl na začátku roku 372 sesazen, viz tam.