Soudruzi od Perlové řeky

Nejpodstatnějším prvkem na Tengových reformách je jejich partajní zaměření. Motivem je uchovat sílu strany čili vysokých funkcionářů a jejich rodin. 

Velký reformátor Teng Siao-pching navázal na první třetinu patnáctého století, kdy Číňané obchodovali s celým světem, jejich lodě dopluly do Arábie, obepluly Afriku, dorazily do Austrálie, na Nový Zéland. Pravděpodobně roku 1421 objevili Číňané Ameriku, půl století před Evropany, které technologicky značně převyšovali (viz TÝDEN 25/05). 

      Současný čínský president Chu Ťin-tchao (64) během svých dvou afrických cest loni v dubnu a letos v únoru, kde ve velkém stylu rozdával stovky milionů na velké stavby, vědomě na tuto objevitelskou tradici navazoval. Zdůrazňoval, že Číňané byli v Africe dříve, než bílí kolonisátoři. Neotravuje diktátory řečmi o lidských právech a obchod Číny s africkými zeměmi se během pěti let zvedl osminásobně na loňských 55,5 miliard dolarů. 

      Místy se Číňané už domohli dominantních posic, jako například v některých odvětvích lehkého průmyslu (Zambie, Svazijsko, Jižní Afrika, srov. TÝDEN 50/06). V černé Africe působí stovky investorů z kontinentální Číny a za peníze Pekingu se stavějí silnice a železnice v Mosambiku, Angole a Nigérii. Ze Súdánu bere třetinu své spotřeby ropy. 

      Čínská vláda rozdala za pět let úvěrů za osm miliard dolarů. Odpouští staré dluhy a vyhlídkou na nové příležitosti nalákala Afričany do nové závislosti. Kritici čínského neoimperialismu tvrdí, že teprve teď Afričané poznají, co to je kolonialismus. 

Zóny kapitalismu

Čínští komunisté řídí ekonomiku centrálně a v rámci pětiletých plánů, které mívají vytčeno několik ústředních cílů. Sovětské pětiletky ostatně inspirovaly například Indy, ale také Saúdy. 

      Teng začal otevírat na jihu Maem zhuntované Číny „speciální podnikatelské zóny“ s daňovými úlevami a získal investice a know-how z rozsáhlé čínské diaspory. První takovou výsadní oblast otevřeli komunisté roku 1980 v Šen-čenu (Shenzhen) na hranicích s tehdy ještě britským Hongkongem. Soudruzi od Perlové řeky (Ču Ťiang, Zhu Jiang) zakládali joint ventures zaostalých státních podniků s cizinci, které systematicky obírali o technologie nebo je bezuzdně kopírovali. 

      Státní banka poskytovala novým „podnikatelům“ úvěry ostošest. Cizinci byli zákonem donuceni školit svou nastávající konkurenci a používat nejnovější technologie. Zápaďany a Japonce naopak lákalo, že „jejich“ značky dostávají přístup na trh s miliardou obyvatel. 

      Patriotičtí podnikatelé, kteří utekli před komunisty z Číny, začali v osmdesátých letech vyrábět na čínské pevnině nejlevnější hračky a elektrozařízení v Asii. Jejich činnost nalákala Američany a Evropany a v devadesátých letech z cenové revoluce v podnikání povstala globalisace.

      Na rozdíl od ruských perestrojek a jugoslávských či maďarských „modelů“ neřídil Teng distribuce investic centrálně, ale ponechával provinčním satrapům v hospodářských otázkách volnost. Systém byl zdokonalen tak, že ústředí určuje směr a provincie se o investice poperou. 

Nefalšovaný socialismus

Provinční rudá knížata pak své residence vybavují západním luxusem a jsou investory na domácím trhu. Velké firmy přitom řídí dělnické kádry nebo jejich děti. Soudruzi bývají zároveň předsedy závodních organisací KSČ. Mladí podnikatelé místy najímají staré partajníky, sloupy společnosti, aby měli dobré kontakty „nahoře“ a na úřadech.

      Tengovy reformy také znamenaly pozvolný odklon od základních komunistických pouček. Přesněji řečeno: od jejich tradičního výkladu. Reformátorovým cílem vůbec nebylo omezení moci strany, ale naopak její posílení. Čím bohatší partaj a její členové, tím pevněji bude u moci. Aby skončil s hrozbou hladu, povolil družstevním občinám pěstovat obilí a zeleninu pro vlastní zisk. Venkovanům povolil drobné podnikání a pohyb po provinciích. 

Výsledkem mimo jiné jsou miliony vesničanů pracujících na stavbách na východě země nebo například v dolech, kde s minimálním zabezpečení naleznou ročně tisíce horníků smrt. Roku 2002 zemřelo při důlních neštěstích v Číně 6995 lidí, roku 2005 o tisíc méně, loni již „jen“ 4746. To je stále ještě světový rekord. 

      Roku 1979 vyhlásil Teng čtyři základní principy čínského rozvoje, kterými zbavil ilusí každého, kdo by si o pekingském jaru myslel, že jde o upřímný demokratisační proces. Čína pod Tengovým vedením znovu vykročila na cestu socialistickou, na níž vedoucí roli má komunistická strana fungující na podkladu myšlenek soudruhů Leninů, Marxů a Maů a držící pevnou paží zbytek Číny v diktatuře proletariátu, byť se o tom „mezi slušnými lidmi nemluví“.

Krvavé nedorozumění

O tři roky později Teng direktivu KSČ pro dosažení tohoto cíle doplnil. Socialismus čínského typu sice nadále vystupuje proti všemu imperialistickému (z hlediska maoistů tehdy i proti Sovětskému svazu), ale v rámci velkých myšlenek na obnovu ekonomiky byly zároveň zrušeny hospodářské komuny, jeden z šílených nápadu maocetungovské éry. 

      Když bylo Tengovi 85 let, odešel do pense. Předal funkce včetně předsednictví vojenské komise. Měl však stále velké slovo. Dnes se nikdo z potentátů k rozhodnutí o krvavém potlačení studentských nepokojů v Pekingu roku 1989 nehlásí, ale s největší pravděpodobností to byl Teng, kdo rozkazoval. Ostatně to bylo v souladu s jeho celoživotní politikou. O počtu mrtvých památného 4. června nepanuje shoda a odhady se pohybují mezi osmi sty až sedm tisíci. 

      Pekingské události v dubnu až červnu 1989 byly pokládány za zrcadlo konce sovětského impéria ve východní Evropě. Čínští komunisté však v poslední chvíli zatáhli za záchranou brzdu. Nic nevadilo, že se Čína na čas dostala do isolace. Obchoduchtivost západu brzy vztahy s Amerikou a Evropou normalisovala. Číňané mluvili o svém pojetí „demokracie“ a o svých hodnotách. Západní politici se doma chlubili odvahou, že v Pekingu přednesli slůvka o lidských právech a okupaci Tibetu, ale jejich podnikatelský doprovod současně údernicky uzavíral miliardové obchody. V devadesátých letech vypukla nefalšovaná zlatá čínská horečka. 

      Na pensi radil vážený Teng svému oblíbenci Ťiangovi Ce-minovi (Jiang Zemin), který byl od 1987 po Čao C´-jangovi šéfem komunistů (do 2002). V podstatě vybral i Ťiangova nástupce, dnešní hlavu ČLR Chua Ťin-tchaa (Hu Jintao). Oba technokraté dovedli Tengův odkaz do dokonalosti: průmysl vzkvétá, strana vládne, svět se bojí. 

exkurs: Kapitalismus, odměna nejlepším z nejlepších

Děti komunistických potentátů ovládají provinční orgány a sedí v ústředním výboru a na úřadech. Nejznámějším příkladem podnikatelské dynastie postavené na partajní moci je rodina předsedy vlády v letech 1988-1998 Li Pchenga (Li Peng), „dvojky“ za Ťiangem. 

Odborník na vodní elektrárny, jejichž inženýrství studoval v Moskvě, patřil mezi Tengovy chráněnce. Jeho otec byl mučedníkem revoluce, jeden z těch, kteří byli popraveni v občanské válce nacionalisty. Sirotka adoptoval Čou En-laj, Maův premiér, o jehož moudrosti dnešní Číňané hovoří s velkým uznáním (zemřel roku 1976). 

Když řídil ekonomiku Li Pcheng (dnes 78), začaly její zázračné desetiprocentní nárůsty HDP (za rok 2006: 10, 6 procenta). Během krise kolem událostí na Náměstí Brány nebeského klidu v květnu a červnu 1989 se postavil na správnou stranu barikády a svého starého mistra Tenga nezarmoutil: podpořil nasazení tanků proti studentům. 

      Liova dcera Siao-lin (45), které v Hongkongu říkají Rudá princezna, poněvadž ráda chodí v heraldické barvě své rodné strany, řídí jednoho z pěti státních elektrárenských gigantů China Power International Holdings Ltd. Školila se ve Státech, a to dokonce u ikony manažerského kapitalismu Jacka Welche, v letech 1981-2001 šéfa General Electric. Její mladší bratr Siao-pcheng řídí Huaneng Power Group, největšího ze státních výrobců elektřiny. 

      Z dalších hlavounů budí pozornost Ťiang Mien-cheng, syn šéfa partaje v letech 1989-2002 Ťianga Ce-mina, jiného z Tengových oblíbenců. Mladý Ťiang kontroluje několik státních firem, mezi nimi China Netcom a Shanghai Auto. Jeho bratr Mien-kchang je armádním generálem. 

      Jeden z pilířů čínského bolševismu Po I-po (Bo Yibo), který zemřel letos v lednu ve věku 98 let, je otcem dnešního ministra obchodu Po Si-laje. V letech 1934-1935 prodělal po boku předsedy Maa „dlouhý pochod“, po vyhlášení rudé Číny byl ministrem financí, ale „kulturní revoluci“ odseděl ve vězení. Omilostněn byl Tengovým spojencem a patřil mezi kanonisovaných „osm nesmrtelných“ (viz TÝDEN 36/06). V červnu 1989 také podpořil zákrok proti studentům na Náměstí Tchien-an-men. 

      Premiér v letech 1998-2003 Ču Žung-ťi (Zhu Rongji) je potomkem zakladatele císařské dynastie Mingů a otcem jednoho z ředitelů hongkongské Bank of China Jen-laje (Yanlai). 

      Tengova rodina na obchod moc není. Jeho dcera Nan byla v letech 1998-2004 náměstkyní ministra pro vědu a techniku. Podobně potomstvo presidenta v letech 1959-1968 Liu Šao-čchiho (Shaoqi) Jüan, který je generálem policie. 

Zlatá horečka a navoněná bída

Proměna lidové Číny ve čtvrtou největší ekonomiku světa trvala necelou generaci. Zasloužil se o to vůdce Teng Siao-pching, který zemřel před deseti roky.

Teng přišel o část sympatií za postoj k masakru na Náměstí Tchien-an-menu roku 1989, jímž potvrdil přináležitost k jádru partajních jestřábů. Nicméně klasičtí maoisté ho také neměli v oblibě. Mimo jiné totiž po předsedově smrti zatočil s „gangem čtyř“ vedeným Ťiang Čching (Jiang Qing), Maovou ženou a šílenou vůdkyní kulturní revoluce, která intrikami i násilím bojovala se „zrádci revoluce“. Členové „gangu“ byli odstaveni a roku 1981 odsouzeni k dlouholetým trestům.

Tengovi kronikáři spočítali, že unikl nejméně šesti atentátům (Fidel Castro šesti stům). Po telefonátu s Čouem En-lajem nenasedl do letadla, které explodovalo (1973), neuhořel (1976) a několikrát se na něho střílelo (naposledy 1988). Žádný z případů nebyl nikdy objasněn.

      Roku 1992 nechal politiky definitivně. Podnikl cestu po jižní Číně a předvedl svou poslední názorovou piruetu: varoval před levičáctvím, které prý straně škodí více než pravičáctví. Ještě za života dostal v mediích a ve stranických materiálech přívlastek „soudruh Siao-pching, architekt čínských hospodářských reforem a čínské socialistické modernisace“.

Od roku 1994 se neobjevoval na veřejnosti. Přišel o řeč, trpěl Parkinsonovou chorobou. 19. února 1997 zemřel. Bylo mu devadesát tři a soudruzi mu dali další oficiální přívlastky, jako „Velký marxista, Velký proletář“, ale také „Zakladatel Tengovy theorie“.

Není světa bez Číny

Když Spojené státy roku 1971 na radu Henryho Kissingera odložily nepřátelství z korejské války, mohl Teng americké (ne)pozornosti zneužít (viz TÝDEN 8/07). Kissinger myslel na protipól Sovětského svazu, vypustil však tygra obcházejícího Spojené státy. 

      Čína sama také otevírala dveře. Po svém. Tengův režim podporoval v osmdesátých letech maoistické teroristy v Latinské Americe, Indii a všude, kde šlo posílit „vědecký“ komunismus. Dnešní president Chu na cestách po Africe a Latinské Americe potkává lidi, kteří kdysi s čínskými zbraněmi v rukou bojovali proti imperialistům. 

      Tengovým zájmem bylo udržet stranu u moci, posílit marxismus. Stejně jako jeho nástupci. Před zasedáním Všelidového shromáždění lidových zástupců minulý týden napsal současný premiér Wen Ťia-pao do novin, že „sto let musíme pevně a bez zakolísání držet základní principy strany v prvotním stadiu socialismu“. 

      Vzestup potengovské Číny je zázračný z mnoha důvodů. Zřejmě ještě nikdy nezbohatlo tolik lidí za tak krátkou dobu. Světové firmy převedly výrobu do Číny a v devadesátých letech vznikla mezi manažery velkých společností hysterie z toho, že kdo není v Číně, nemá budoucnost. Demokracie, nedemokracie. Od osmdesátých let investoval Západ do lidové Číny více než tři sta miliard dolarů, z toho jen roku 2005 přes sedmdesát miliard.

      Čína se stala globální fabrikou a kdo svou výrobu neautorisoval, jeho značky se vyrábějí pirátsky. Mezitím prosluli Číňané i v umění tunelování a průmyslové špionáže. 

      Čínské firmy už samy vyrazily do světa. S indickými Evropanům předvádějí kolonialismus naruby. Loni začala jedna z čínských automobilek dovážet své zkopírované výrobky do Evropy a letos v únoru oznámila firma Chery Automobile vlastněná městem Wu-chu v provincii An-chuej na východu Číny, že od roku 2009 chce v Kaliningradu vyrábět ročně dvě stě tisíc svých karos hlavně pro ruský trh. Loni vyrobila přes tři sta tisíc aut a patří mezi komety v branži. 

Nová harmonie

Současně politika vysokých cel nutí firmy vyrábět v Číně, nedovážet výrobky, ale know-how a nechat ho v zemi. Kromě toho jsou pod tlakem přísných ekologických předpisů, které však domácí výrobce jaksi obcházejí.

      Tengův model změnil klišé o kapitalismu a socialismu. Na jedné straně je v Číně všechno vědecky naplánováno ústředním výborem, fungují klasické pětiletky a kdo není v partaji nebo z rodiny, není kapitalistou. Natož významným. Kromě toho neexistuje vnitročínský trh ve vlastním slova smyslu, ale konkurují si pouze zahraniční výrobci. 

      Ostatek organisuje strana-stát. Nově uspořádanou konfuciánskou zásadu o harmonii ve společnosti si partajní i nepartajní podnikatelé vykládají stejně: vláda by měla poskytovat firmám služby a pomáhat jim. Příliš mnoho Konfucia ale také nefunguje. Státních podniků bylo roku 1998 na 240 tisíc, roku 2003 150 tisíc, ale vyráběly jen čtvrtinu průmyslové produkce (spotřebovaly zato 65 procent úvěrů). 

      Bez uhlí a energie není kapitalismu. Čína je neuvěřitelně hladová po energiích všeho druhu a pro potřeby svého obřího průmyslu má málo zdrojů. Čínští představitelé nakupují těžební kapacity v Latinské Americe, Africe a Asii. Tam, kde už Evropská unie neobchoduje, protože diktátorské režimy jsou pro ni nepřijatelné, tam s klidným svědomím vstupuje komunistická Čína (viz předešlý díl). 

Mafiáni s partajní knížkou

Třebaže piráti v Jihočínském moři dokáží unést lodi o velikosti tankerů a prolínání stranických organisací s organisovaným zločinem bývá thematem západních novin, v ulicích velkoměst je mnohdy bezpečněji než v Evropě a zcela určitě než například v Brazílii. Nicméně počet triad, gangsterských skupin, kriminalisté odhadují na 22 tisíc a sdružuje se prý v nich třicet milionů Číňanů. 

      Před odchodem z politiky připustil roku 2003 bývalý guvernér národní banky a tehdy premiér Ču Žung-ťi (Zhu Rongji), že v Číně není společenské sféry ani úseku ve vedení státu, kde by nepůsobily kriminální elementy. Podle jeho odhadu prý ročně ze země „vyvezly“ patnáct miliard dolarů. Jako finanční manažer také věděl, že obrovské množství špatných úvěrů jednou ohrozí čínské bankovnictví. 

Rudí podnikatelé stále mohou beztrestně vystěhovávat lidi z míst, kam hodlají investovat. Žádná opatření partaje proti zneužívání pravomocí, najímání gangů nebo korupci dosud nepomohla. Poměry v továrnách jsou pro Evropana funkčním skansenem gründerského kapitalismu předminulého století. V čínských dolech umírají ročně tisíce lidí, řeky a spodní vody z velké části znečistily chemikálie z fabrik, které se nestarají ani o základní bezpečnostní pravidla. 

Právo na stávku

Západní komunisty šokuje, jak jejich východní soudruzi nemají ani trochu sociálního cítění. V Číně mohou podnikatelé kdykoli kohokoli propustit, což mimo jiné nejde ani v kapitalistické Indii ve firmách s více než stovkou zaměstnanců. K tomu tam potřebují souhlas vlády. A ta se kuriosně musí ohlížet na názor komunistů, poněvadž vládne s jejich tichou podporou (v některých spolkových státech vládnou komunisté přímo). Jak pozoruhodné srovnání dvou nejlidnatějších států světa! Největší diktatury a největší demokracie... 

      Šéfům státních firem obvykle stačí, aby za stávek nebo nepokojích, jichž bylo podle oficiálních údajů v Číně roku 2005 na 87 tisíc (!), zavolali prostřednictvím okresního výboru partaje hlavě místní policie. Brutální zákrok bývá ospravedlněn vynětím práva na stávku z ústavy roku 1982. Kým? Tengem Siao-pchingem. 

Takže se zabavují vesnické pozemky pro stavbu golfišť, soukromých zahrad a baráčků tajemníků, a proto jsou mimo jiné v ústředním výboru neprůchozí požadavky na privatisaci půdního fondu zemědělcům. Zde nic nepomůže úleva vesničanům, že od loňského 1. ledna neplatí pozemkovou daň zavedenou roku 594 př. n. l., kdy v Evropě Solón dával Athéňanům ústavu. Na venkov zato směřuje z Pekingu hodně slibů. Jedním z nich je nápad, aby strana posilovala socialistický venkov rozvojem turistiky do chudších oblastí.

Supervelmoc a supermythus

Komunistická strana Číny je s více než sedmdesáti miliony členů největší partají dějin. Roku 2005 do ní vstoupilo 2,5 milionů Číňanů převážně mladších 35 let. 

Evropané, Američané a Japonci po dvě desetiletí „odkládají“ do Číny těžký průmysl. „Špinavé“ ocelárenské a chemické výroby zemi sužují, na „západě“ je čisťounko. Z Číny se vracejí výrobky energeticky a přepravně náročnější a ekologická zátěž pro planetu je také mnohem vyšší. Tohle čínský nápad nebyl. 

      Čína dnes vyrábí třetinu veškeré oceli na zeměkouli a třebaže vláda nutí menší podnikatele zavřít své zaostalé hutě, nad Čínou brzy čistší vzduch nebude. 

      Už dnes je Čína po Spojených státech největším zdrojem znečišťování ovzduší, ačkoli Číňan spotřebuje ročně jen pětinu energie, kolik Američan. Už roku 2004 totiž spálili v Číně více uhlí než v USA, Japonsku a EU dohromady. 

      Čínské elektrárny (69 procent z nich je uhelných) vypouštějí více kysličníku siřičitého a uhličitého než EU, třebaže její ekonomika dosahuje na hlavu jen zlomku toho, co Unie. Týdně přibývá jedna další. Co asi nastane kolem roku 2020, bude-li mír a komunisté podle svých plánů připustí k přepychu více Číňanů než dnes. Dnes v Číně řídí auto devatenáct z tisíce lidí, ve Spojených státech 780 z tisíce. Kdyby Číňané dnes měli tolik aut, kolik Američané, sami by projezdili celosvětovou roční těžbu ropy...

Jednotná fronta

Čína zůstala jednou z nejméně demokratisovanou zemí světa, ale v businessu a ve velké politice to je tabuisované thema. Sami Číňané mají bariery, o čem netřeba hovořit, natož to kritisovat. Úspěšní poddaní se kromě toho z velké části se systémem ztotožňují. 

      Maoistické poučky se promísily s hesly o čínské výjimečnosti. Šedesátníci z výroby a výzkumu ovládají politbyro a armádu. Prognostici referují pravidelně soudruhy v čele sedmdesátimilionové partaje o stavu země, probírají otázky proletářské revoluce, ale také finančnictví. Například letos v lednu politbyro rozhodlo o posílení role bank a zvýšení úvěrů pro venkov. 

      Kádry musejí nadále na vyškolovací týdny, velká „zvířata“ jednou za pět let. Jejich děti studují na elitních západních universitách, na zkušenou odlétají na vyhlášené instituty. O revoluci se veřejně nemluvívá, zato více o konfuciánské „harmonisaci společnosti“, aby se mohlo navázat na světovou velmoc z éry Mingů (viz TÝDEN 25/05). 

Čína čistě papírově však není země s jednou politickou stranou. Komunisté udržují zdání pluralitní tradice a povolili formálně osm dalších partají. Mezi nimi je i levicové křídlo Kuomintangu, který s nimi prohrál občanskou válku. Devátá a nejznámější z malých uskupení je Čínská demokratická strana založená za krátkého „druhé pekingského jara“ po Tengově smrti roku 1998 studenty pronásledovaných za účast na demonstracích roku 1989 na Náměstí Brány nebeského klidu (viz TÝDEN 11/07). Strana je jedinou oposicí v rudé Číně, funguje v podzemí a její předáky komunisté uvrhli do vězení. 

Ošklivé návyky

Úsilí o společenskou harmonii podtrhuje ostříží kontrola medií. ČLR má nejrozvinutější censuru, které jdou na ruku i zahraniční poskytovatelé internetových služeb. Komunisté zavírají nejvíce novinářů na světě: roku 2006 jich nevládní Výbor na ochranu novinářů v New Yorku napočítal 31. 

      Podle Ťianga C´-mina, který předal plnou moc Chuovi roku 2003, mohou od roku 2002 členové strany mít soukromý majetek a podnikat (zásada „tří zastoupení“ - vedle dělníků a rolníků). Nicméně plně soukromé vlastnictví půdy dosud neexistuje (ta ostatně ve staré Číně také většinou patřila císařům), měnové kursy jsou nadiktované a nikdo neví, kolik je v čínských bankách špatných úvěrů. 

      Podnikatelský duch však figuruje. Komunisté, kteří schůzují v pekingském Zakázaném městě, dokonce pronajímají kapitalistům Velkou síň lidu určenou pro Všečínské shromáždění lidových zástupců, tedy parlament. Na společenské akce a mimo jiné americkým firmám. 

      KSČ je státem ve státě, kontroluje absolutně všechno („strana společného vlastnictví“). Hlásá rovnost, spravedlnost, přátelství, právní stát..., ale také velkou Čínu a konec s vykořisťováním Číny. Členové strany se sdružují do exklusivních klubů pořádající mimořádně nákladné akce, podporují se v „podnikání“. 

      Partaj „demokratického centralismu“ roky proklamuje boj se „starými návyky“ (tradiční maoistická kategorie) a skutečně tu a tam překvapí například v boji se všudypřítomnou korupcí. Za jeden ze svých hlavních cílů vyhlásil roku 2002 válku uplácení nastupující šéf komunistů Chu Ťin-tchao. Koncem minulého roku centrum tvrdě zasáhlo proti podnikatelům a partajnímu vedení Šanghaje, kde soudruzi dokázali rozkrást i pensijní fond osmnáctimilionového města s 1,2 miliardami dolarů, aby financovali „spřátelené“ stavební projekty. 

      Klec spadla mimo jiné rovněž za zástupcem velitele vojenského námořnictva, za šéfem státního statistického úřadu a šéfem státní kontroly potravin a léčiv. 

      Kromě řady jiných disciplín je Čína rekordmanem v počtu poprav, často veřejných. Podnikatelé usvědčení z velkých podvodů bývají zastřeleni jako jiní zločinci ranou do týla. 

Mrtvá a živá Čína

Ústřední komise pro sledování discipliny KSČ řízená s. Kanem I-šengem (Gan Yisheng) roku 2005 potrestala 115 tisíc partajníků za korupci a 24 188 z nich dostalo trest pro komunistu nejvyšší: byli vyloučeni ze strany. Loni se soudruzi poněkud polepšili: bylo potrestáno na sto tisíc členů, z toho čtyři pětiny za podplácení nebo přijímání úplatku. Soudy se v období srpen 2005 až konec roku 2006 zabývaly sedmnácti tisíci případy uplácení v úhrnném rozsahu 4,5 miliardy jüanů (přes půl miliardy dolarů). 

      Takové zlé duše jsou však v předvoji dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence nepatrnou menšinou. Alespoň to říkají partajní čísla. KSČ je s více než sedmdesáti miliony členů největší politickou organisací dějin (tolik Turků nežije v Turecku). Roku 2005 vstoupilo do partaje 2,5 milionů Číňanů převážně mladších 35 let. Od roku 2002 je KSČ otevřena i soudruhům-podnikatelům. 

Nová generace si libuje v tom, že dnešní Čína není zatížena historickými břemeny jako Evropa a islámské státy. Pekingskému korespondentovi časopisu Stern nedávno presentovala podnikatelka v nemovitostech Čang Sin (Zhang Xin) názor, že „tohle je země, která je bez spirituality, bez tradic, opravdu zbavená všeho... nové hodnoty nelze nalézt ani v komunistické Číně ani v tradiční: všechny jsou mrtvé“. Přesto věří, že Čína „povede duchovní svět v příštích několika staletích“. 

Komunističtí bossové tolik zmatku cizincům do hlav zatím neservírují. Po vzoru německých Goetheových institutů nebo Britských rad rozšíří po planetě instituty Konfuciovy. Svět naučí čínsky a dají mu poznat čínské tradice v harmonickém soužití mladých se starými, respektu vůči hlavám rodin, poddanství žen vůči mužům a poslušnosti vůči „feudálům“. 

Teng na nebesích

Zda-li komunismus v Číně ve slávě přežije Tenga dalších třicet let, není nijak zřejmé. Sázka na demokratisaci ani na jednotu země nemusí vyjít. Dokud bude trvat hospodářský růst a expanse, bude s Tengem a jeho nástupci z „dynastie Mao“ všechno v pořádku. Až skončí, přijde čas nepokojů. 

      Kapitalismus se dnes týká odhadem asi desetiny Číňanů. Ostatní žijí v bídě a nevědomosti. Jakmile zahraniční investoři v nejistotě stáhnou své peníze, jak se to stalo například v roce Tengovy smrti za „Sorosovy krise“ v jihovýchodní Asi, promění se čínská sláva v chaotickou hrůzu. 

      Blahobytný kapitalismus Čínu jen nespojuje. Ještě více prohlubuje odvěké rozdíly mezi provinciemi, odlišnosti mezi severem a jihem, přímořím a vnitrozemím, které mohou proměnit jednotný státní útvar v několik Čín, jak tomu ostatně po dlouhá staletí bylo. Tengův experiment jedné země se dvěma systémy se může relativně snadno zvrtnout v několik zemí o několika systémech. 

exkurs: Z Tengovy nástěnky

Jarní zasedání Všečínského shromáždění lidových poslanců se roku 2007 zabývalo omezováním emisí z ocelárenských komínů a znečištováním řek, zrušením chovu medvědů na žluč a omezováním kouření. Zostřila se censura filmů a internetových kaváren, sjednotila se daň z příjmu a posílila ochrana soukromých majetků, kterých se soudruzi za tengismu domohli. 

Čínská rekordní všehochuť: 

• šestnáct ze dvaceti nejšpinavějších měst světa je v Číně

• na polovinu země padají kyselé deště

• dvě třetiny vod jsou d. f. stoky a třetina Číňanů nemá přístup v nezávadné pitné vodě

• Čína prodělal za dvacet let stejný růst, jaký rozvojové země za sto let; stejně dlouho trvalo Evropě hromadit ekologické problémy

• do roku 2020 postaví Čína nejméně dvacet atomových elektráren a deset procent chce získávat z obnovitelných zdrojů

• Úřad na ochranu životního prostředí (Sepa) má 167 tisíc zaměstnanců

• roku 2005 předstihla Čína v objemu výroby Británii a Francii 

• roku 2006 měla Čína jeden bilion dolarů reserv a může ovlivnit rozhodování americké centrální banky. Přesto je to pouze šestina amerických hospodářských výkonů. Roku 2005 byla po Japonsku druhým největším obchodním partnerem Spojených států

• vnitřní migrace Číňanů za prací na východ země je zřejmě největší v mírových dobách: za tengismu to je 200 milionů lidí, do roku 2015 to bude prý 300 milionů, a většinou nemají pracovní smlouvy

•

Rudá Čína barvu neztrácí

Šest desetiletí totalitární maoistické vlády, která k zajištění moci použila státního kapitalismu a v krátké době se proměnila v globální velmoc. • Seriál k 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky (1)

Bude to velmi zvláštní výročí. Slavit budou komunisté, kteří vyrůstali v éře zběsilých pokusů rustikálního podivína Mao Ce-tunga a zbídačelou zemi v extremně krátké době jedné generace proměnili v globální průmyslovou výrobnu. 

Šedesáté narozeniny oslaví 1. října režim, ovládající nejlidnatější stát planety a bez jehož ekonomiky by dnes fungovalo ve světě máloco. Ani americké hospodářství, a to i bez finanční krise. 

Amerika je velmi úzce spojena s rudým hospodářstvím. Celá průmyslová a obchodní odvětví odvisí od čínského exportu, čínská centrální banka vlastní čtvrtinu amerických státních dluhopisů, třetina všech zahraničních dluhů Ameriky jsou udělány v Číně: téměř za dva tisíce miliard dolarů letos v létě. Číňané v podstatě určují kurs dolaru. 

Obě velmoci jsou na sobě přímo závislé: růstem i pádem. Často se mluvívá o Chimerice, podobně jako američtí ekonomové říkají dvěma novým asijským mocnostem Chindia. Zájmy čínské megavýrobny by žádný nový masakr před Branou nebeského klidu nezplodily. Mladá generace východního pobřeží má starosti spíše konsumně kapitalistické než rozebírat nepohodlná themata lidských práv a parlamentní demokracie. 

Sami mezi soudruhy

V roce 1989 byl čínský HDP kolem čtyř set dolarů, loni podle odhadů Mezinárodní světové banky (IMF) kolem 3600. Během jedné generace zbohatlo tolik lidí, že to nemá v lidské paměti obdoby (též jinak: v bídě žije o dvě stě milionů lidí méně). Mnohasetmiliardové investice ze Západu a asijských mocností se vrátily domů ve formě dominance čínského zboží na trhu. Být v Číně se od devadesátých let pokládalo mezi podnikateli za trendovou povinnost, za „být in“. 

Čínští komunisté naopak své zmohutnění presentují světu tak, že bez demokracie to jde také a že svoboda projevu a dodržování občanských práv nejsou logickým základem ekonomického pokroku a vývoje vůbec. Dokáží posílat tchajkonauty na oběžnou dráhu, uspořádat velkolepé olympijské hry, kupovat doly po celém světě. 

Umějí se přitom chovat jako klasičtí imperialisté a evropské mocnosti s Američany jsou z toho krajně nervosní. 

Čína je v komunistickém hnutí výjimkou. Čínští ideologové dokázali skloubit dogmata marxleninismu o třídním boji, vykořisťování dělnictva a vládě dělníků, rolníků a pracující inteligence se zásadami volné soutěže. Strana totiž kontroluje do posledního detailu veškerý život dračí říše centralisovanou censurou, kádrovými výhodami pro komunisty a jejich rodinné příslušníky, spolehlivou armádou a státní byrokracií.

Jinde na světě se soudruzi nijak poučit nechtějí. A když, tak neohrabaně: jak trapné byly loňské „oslavy“ šedesáti let kimovské Korejské lidově demokratické republiky nebo půl staletí castrovské Kuby. 

Počínštění komunismu

Komunistická Čína šla od podzimu 1978 jinou cestou. Šílený diktátor a největší masový vrah dějin Mao Ce-tung byl v září 1976 mrtev a Čínu zanechal v době letů na Měsíc na úrovni chudé feudální tyranidy. Měla za sebou roky neuvěřitelných hospodářských experimentů typu velkého skoku (1958-1961) a nepochopitelnou společenskou přestavbu zvanou kulturní revoluce (1966-1976). 

Maovi nástupci, kteří svou kariéru revolučních byrokratů nastoupili doma v Číně a bez možnosti srovnávat se světem, pokračovali v cestě vesnických experimentátorů velkého předsedy. Jiní, kteří v mládí pracovali v kapitalistické cizině, kde teprve se stali komunisty, poznali způsoby, jak z maoistické šlamastyky ven, jak jít příjemnější způsobem ke šťastným zítřkům beztřídní společnosti. 

Jedním z nich byl Teng Siao-pching (1904-1997), jemuž se na zasedáních partajních vůdců v listopadu a prosinci 1978 podařilo pootočit posvátnými dogmaty Maova učení o rolnických a dělnických komunách (viz o něm seriál v TÝDNU 7-12/07). 

Pro nápady sáhl k třídnímu nepříteli, pomlčel o kořistnictví majitelů výrobních prostředků a vyřešil čínský komplex méněcennosti před Západem: také to umíme, a budeme ještě lepší, větší, čínští...

Teng nebyl nikdy nominálním vůdcem partaje, zato z funkce předsedy vojenské komise strany kontroloval armádu, držel moc. Ačkoli osobně s rodinou doplatil na Maovu kulturní revoluci, nikdy se zakladatelem rudé dynastie nezúčtoval a ani nikdo z jeho nástupců na to vážně nemyslel. 

Spíše se ukázalo, že nastalo něco jako sinisace marxismu, jak to nazval Willy Lam, publicista a profesor soudobých čínských studií v Hongkongu. Teng prostě přizpůsobil německé klasiky a ruského revolucionáře z Povolží podmínkám Čínské komunistické strany. 

Století jistot

Po vzoru bolševiků uchoval a upevnil "všechnu moc sovětům", partaj zůstala neoddiskutovatelně elitní, monopolní a nenahraditelnou institucí rozhodující o všem podstatném. 

Jakýkoli nesouhlas, kritiku či odpor láme s brutalitou policejního státu prolezlého i na východoevropské poměry neuvěřitelnou korupcí a podlézáním komunistické vrchnosti.

V tom však genialita soudruha Tenga, který mimo jiné 4. června 1989 nařídil ukončit studentské demonstrace na pekingském náměstí Brány nebeského klidu, nespočívá (viz TÝDEN 22/09). 

Nikdy nedoporučoval otevřené volby po vzoru západních demokracií ("možná kolem roku 2050", což logicky papouškují jeho epigoni), neplédoval pro svobodu slova nebo shromažďovací. Odmítal nezávislé odbory a na vrcholu své moci řekl, že základní linie strany bude pevná nejméně sto let. 

Pyšní komunisté vděčí za svou slávu americkému úsilí na začátku sedmdesátých let o vybudování protipólu k Sovětům v Asii, jejímž autorem byl bezpečnostní poradce presidenta Nixona a v letech 1973-1977 ministr zahraničí Henry Kissinger (dnes 86). 

Z jeho tajné diplomacie roku 1971 a první návštěvy amerického presidenta rudé Čína roku 1972 vzešla zprvu nenápadná rostlinka nového planetárního společenského modelu "socialistické tržní ekonomiky". 

Američané tehdy vyhodili oknem i svého čankajškovského spojence na Tchaj-wanu, který do té doby držel v Radě bezpečnosti Spojených národů jedno z pěti trvalých míst za Čínu. Resoluce Valného shromáždění OSN číslo 2758 zbavila Čínskou republiku (na Tchaj-wanu) práva zastupovat Čínu a „obnovila práva ČLR“. 

Ačkoli tehdy nebyla řeč o vyloučení Čínské republiky z OSN, což ani nešlo, není dnes ostrovní Čína členem Spojených národů, třebaže o to soustavně žádá. Velká politika má však strach z pekingských vládců a uznává jejich theorii „jedné Číny“. Podle ní je ostrov pouhou čínskou provincií. 

Z toho všeho vzešla planetární výrobna všech velkých koncernů drtící zpočátku konkurenci levnou pracovní silou a likvidující tradiční výrobu na Západu, z toho vzešlo dnešní Made in China.

exkurs: Lidová Čína (1): Příběh velkého ničitele 

1644-1911 dynastie mandžuská neboli Čching (Qing) nebyla ke konci schopná konkurovat zámořským mocnostem

1893, 26. prosince se narodil v provincii Chu-nan Mao Ce-tung 

1. ledna 1912 Čínská republika, presidentem Sun Čung-šan všeobecně znám jako Sun Jat-sen (+ 1925)

1921, 31. červenec v Šanghaji za Maovy účasti založena komunistická strana (KSČ)

1925 Sunovým nástupcem generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š´) a jeho Národní strana (Kuomintang); válka s lokálními samozvanci

1928 Čína pod vládou Kuomintangu, válka s komunisty

1931 Japonci obsadili Mandžusko

1934-1935 „dlouhý pochod“, katastrofální ústup komunistických oddílů napříč Čínou, Maova autorita vzrostla

1937-1945 válka s Japonci

1943 Mao předsedou ÚV KSČ, autorita se mění v kult osobnosti

1945 Čankajšek se s Maem nedohodl na rozdělení moci, další občanská válka. 

1949 prozápadní armáda poražena a Čankajšek se svými lidmi unikl na Tchaj-wan, kde dodnes existuje Čínská republika navazující na sunovskou tradici z roku 1912

1949, 1. října Mao Ce-tung vyhlásil v Pekingu prosovětskou Čínskou lidovou republiku (ČLR)

1949-1952 během brutální zemědělské reformy zemřelo odhadem pět milionů lidí

1950 obsazen Tibet a Východní Turkestán (= Sin-ťiang)

1957-1958 hnutí sta květin, Maův experiment se svobodou slova v rámci partaje, dokud nebyl kritisován i on

1958-1961 „velký skok“, pokus o průmyslovou revoluci zavedením venkovských výrobních komun; odhaduje se, že během hladomoru zemřelo na 20 až 40 milionů lidí

1959 potlačeno povstání v Tibetu, dalajlama v indickém exilu; začátek nepřátelství se Sovětským svazem, které vydrželo až do jeho zániku

1962 válka s Indií

1964 první čínský pokus jadernou bombou

1966-1976 kulturní revoluce, během níž zahynulo na deset milionů lidí. Export maoismu do světa; důsledky jsou patrné dodnes

1969 pohraniční válka se Sovětským svazem (ussurijský konflikt)

1971 tajná („ping-pongová“) diplomacie Nixonova bezpečnostního poradce Henryho Kissingera, která vyvrcholila presidentovou návštěvou Číny (1972)

1976, 9. září zemřel Mao Ce-tung, šílený neúspěšný reformátor a zřejmě nejmasovější vrah dějin na čele státu. Počet přímých obětí diktatury a důsledků jeho nápadů někteří autoři odhadují až na devadesát milionů.

Tvrdý šťastný zítřek

Hospodářská recese nezastavila vyzbrojování čínské armády a mamutí investice do dopravy a stavebnictví nahrazují výpadky v exportu. 

Šedesátinám přikládají konfuciáni v osobním životě velkou důležitost a podobně komunisté svému výročí. Na 1. října chystají v Pekingu megashow a superpřehlídku. Podívanou zinscenuje věhlasný filmový režisér Čang I-mou (Zhang Yimou), který řídil zahajovací ceremoniál olympijských her loni 8. srpna. 

Do kin přichází film všech superlativů o Maově díle Založení velké republiky se všemi hereckými hvězdami včetně Jackie Chana v roli novináře. Na výroční den bylo ohlášeno jakési překvapení, ale není známo, z jaké kuchyně přijde. Generálové se chlubili velkolepostí akce, ale o své předrahé armádě mlčí jako hrob. Poslední zpráva o stavu a cílech armády z letošního jara neobsahuje nic bližšího o nové výzbroji ani například slova o tom, zda bude lidová Čína stavět letadlové lodi, aby se dostala do námořní extraligy. 

Podle odhadů výroční zprávy Stockholmského institutu pro mezinárodní mír (SIPRI) byla loni co do vojenských výdajů už druhá za Spojenými státy. Za presidenta Bushe (2001-2009) nakoupila a vydala vláda Spojených států na vojenství na 607 miliard dolarů. 

Čína měla vojenský rozpočet, který nebyl zatížený žádnou válkou, na 84,9 miliardách, o deset procent více než rok předtím. Následovaly Francie, Británie, Rusko a Německo. 

Nezapomeňte na válku

Odlišné odhady presentoval londýnský Mezinárodní institut strategických studií (IISS), podle něhož Spojené státy vydaly loni na 553 miliard dolarů za vojenské záležitosti, Británie 63 miliardy, Francie téměř 61 miliard, Čína 46 miliard, Německo 42 miliardy, Japonci 41 a Rusové 32, méně než Saúdská Arábie s 35 miliardami dolarů. 

Když letos 23. dubna slavilo Loďstvo lidové osvobozenecké armády v Čching-tau (Qingdao) šedesáté výročí založení, byla mezi pozvanými i americká Sedmá flotila, zastoupená raketovým torpedoborcem Fitzgeraldem. Pod chuovským mottem „harmonický oceán“ Číňané předvedli dvě nukleární ponorky třídy Xia a Han: v očích amerických odborníků údajně nic moc.

Podobně to vypadá na čínském nebi. Číňané se od leteckého veletrhu v jihočínském Ču-chaj (Zhuhai) v listopadu 2008 pokoušejí prodat své stíhačky J-10A všem, s nimiž mají ropné obchody. Nabízejí je v Nigérii, Angole i plukovníkovi Chávezovi v bolívarské Venezuele, zatím neúspěšně. 

Nezapomínají na staré strategické spojence. Letos v březnu potvrdil velitel pákistánského letectva maršál Tanvir Mahmúd Ahmad před odchodem do pense, že bylo dosaženo dohody s Čínou o dodávkách stíhaček J-10A v letech 2014-2015 a že jejich pákistánská verse se bude jmenovat FC-20.

Zapeklitost businessu spočívá v tom, že stíhačky jsou vybaveny ruským motorem a poněvadž dosud jsou ruskou výzbrojí zásobovány i Indové, stává se obchod čínsko-indickým problémem. 

Zatímco Rusové se nijak neangažují, Indové již protiopatření hledají, neboť pokládají čínské stroje v pákistánských rukou za své ohrožení. Indie zvyšuje svou údernou sílu a intensivně posiluje flotilu úměrně tomu, jak se Čína dere do Indického oceánu.

Účet bez hostinského

Letošní Všečínské shromáždění lidových zástupců, jakýsi náznak parlamentarismu v maoistickém systému, zasedlo 5. března a ve výročním roce komunistické Číny nezněly některé skutečnosti příliš optimisticky. Rozpočtový schodek se oproti loňsku podle pekingských vládních ekonomů ztrojnásobí na 950 miliard jüanů (dnes 140 miliard dolarů), ale zůstane údajně pod třemi procenty HDP (loni na 0,6 procentech). Pro srovnání: americký zřejmě dosáhne letos dvanácti procent. Dvě třetiny čínského schodku vykáže vládní rozpočet, zbytek připadá na provincie a města.

Premiér Wen Ťia-pao (67) v úvodní řeči soudruhy ujistil, že deficit je „v přijatelném rámci, snesitelný a bezpečný“, třebaže bude Čína vystavena „nepředstavitelným obtížím“. Hospodářský růst v roce 2009 bude osmiprocentní, což je hranice minimalisující nebezpečí stávek a sociálních nepokojů. V roce 2007 rostla čínská ekonomika o třináct procent, loni za začínající hospodářské recese o devět, poprvé v dekádě pouze jednociferně. 

Ve vnitřní politice režim demokracii neustoupí ani o píď. Hodlá pokračovat v rozhovorech s kuomintangským Tchaj-wanem a jeho presidentem Ma Jing-ťiou (59) a mělo by se pokročit v „mírovém znovusjednocení“ (viz TÝDEN 23/08). 

Ma se příslušně na rozhovory vybavil. Poněvadž ČLR Čínskou republiku neuznává a nemohl by tudíž být oslovován při setkání s pekingským presidentem Chu Ťin-tchaem (66) stejnou titulaturou, dal se zvolit předsedou Národní strany-Kuomintangu (KMT) a tím pádem mu mohou soudruzi na pevnině říkat „předsedo Ma“ stejně jako svému presidentovi, který je též zároveň předsedou partaje.

Vyhrňme si miliardy

Čínská vláda v rámci podpory spotřeby a aby nahradila upadající zisky z exportu schválila monstrosní investiční výdaje.

Wenův kabinet chce podle svého plánu z listopadu 2008 v pěti letech proinvestovat čtyři biliony jüanů (586 miliard dolarů), jinak též patnáct procent HDP, ve velkých veřejných stavebních projektech. Pro srovnání: Obamův podpůrný krisový balík o 787 miliardách dolarů z února 2009 jsou pouze šest procent amerického HDP.

Vláda v lednu stanovila, že v příštích třech letech půjde do zdravotnictví venkovských oblastí 850 miliard jüanů (na 124 miliard dolarů!) a od 1. února mohou obyvatelé venkovských okresů nakupovat elektrospotřebiče s rabatem třinácti procent. 

Za tři miliardy dolarů chce propojit intensivní železniční dopravou průmyslová jižní města Kuang-čou (Guangzhou, Kanton), s Tung-kuanem (Dongguan) a Šen-ženem (Shenzhen), ačkoli mezi nimi již vlaky jezdí a bývají podle kritiků často prázdné.

Dálnice má za 4,5 miliardy dolarů propojit města Čcheng-tu (Chengdu), C´-kung (Zigong) a Lu-čou (Luzhou) v provincii S´-čchuan, třebaže už stojí dálnice z Čcheng-tu do C´-kungu a odtud do Lu-čou.

Na okraji Šanghaje se má stavět most do textiláckého průmyslového střediska za dvě miliardy, ačkoli bude v podstatě kopírovat velký most, který je už ve stavbě. Jiný most přes řeku Pa-ling (Baling) bude za 216 milionů a mezi Hongkongem, Ču-chají a Makau o zhruba třiceti kilometrech vznikne dopravní systém u Perlové řeky s dálnicí a tunely za deset miliard dolarů s dokončením roku 2015. 

O řadě projektů budou rozhodovat provinční aparáty a všeobecně se předpokládá velká malversace veřejných prostředků. Na přestavbu tradiční ujgurské metropole Kašgaru v moderní město v provincii Sin-ťiang se plánuje 440 milionů dolarů. Zanikne tím historické jádro muslimské populace jedné z nejznámějších adres na hedvábné cestě. Údajně, aby se snížilo risiko obětí při zemětřeseních. 

Když se plány letos v červenci dostaly na veřejnost, významně přispěly k zostření napjatých vztahů mezi Ujgury a Číňany, které vyústily v pouliční násilnosti s dozvuky v minulých dnech (viz TÝDEN 28/09). 

exkurs: Lidová Čína (2): Příběh velkého opraváře 

1904, 22. srpna Teng Siao-pching narozen v provincii S'-čchuan

1920 ve Francii, 1924 členem komunistické strany (KSČ)

1926 v Moskvě

1927 zpět v Číně, v občanské válce jako politruk

1928 první manželství: Čang Si-jang (Zhang Xiyang) poznal v Moskvě, zemřela roku 1930 po porodu
1932 druhá žena Ťin Wej-jing (Jin Weiying) ho po roce opustila, protože si vyhlédla perspektivnějšího soudruha
1934-1935 účastník velkého pochodu, útěku z obklíčení Kuomintangu
1939 třetí svatba a s Čuo Lin (Zhuo Lin) měl pět dětí: dcery Lin, Nan a Žung (Rong) a syny Pchu-fanga a Ci-fanga
1949, 1. října založena ČLR, Teng velitelem jihozápadních oblastí, obsazení Tibetu 1950-1951
1952 vicepremiérem
1954 generálním tajemníkem KSČ
1957 s Maem vede kampaň proti „pravičákům"
1958-1961 velký skok, na třicet milionů obětí
1961 poprvé ospravedlnil návrat k tradičnímu zemědělství podobenstvím o kočce s myšmi
1966 začátek kulturní revoluce (do 1976), Teng s rodinou obětí šílenců
1973 rehabilitován, opět vicepremiérem
1976 zemřel Čou En-laj, Tengův ochránce; znovu vyhnán z funkcí skupinou ortodoxních maoistů „gangem čtyř" vedeným Maovou manželkou; v září zemřel předseda Mao

1977 Teng zpět u moci, „gang čtyř“ poslal za mříže

1978 začátek zemědělských reforem, normalizace vztahů s USA

1979 návštěva USA, prohrána válka s Vietnamem
1981 kritika kulturní revoluce, nikoli však Maa
1984 dohoda o vrácení Hongkongu (stalo se 1. července 1997), roku 1987 Macaa (20. prosince 1999)
1987 Teng odchází z ÚV
1989, 4. června nařídil zásah na náměstí Brány nebeského klidu, vyhnal z funkce generálního tajemníka KSČ Čaa C'-janga (Zhao Ziyang) a nahradil ho Ťiangem Ce-minem (Jiang Zemin), který byl prezidentem Číny od roku 1993; Teng odešel z ústřední vojenské komise KSČ
1990 odešel ze státní vojenské komise; na penzi
1992 požaduje urychlení reforem
1994 v Šanghaji naposledy na veřejnosti, vážně nemocen
1997, 19. února zemřel v Pekingu; jeho manželka Čuo Lin (93) zemřela 29. července 2009

2001 Čína ve Světové obchodní organizaci (WTO)

2002 Chu Ťin-tchao (Hu Jintao) generálním tajemníkem KSČ, od roku 2003] prezidentem, do funkcí byl předurčen už Tengem

Mlčící tajemná miliarda

Čína má za sebou paletu šílených reforem. Ačkoli je závislá na světové poptávce, zůstala jedinou z velmocí, která letos udržela hospodářský růst. 

Maoisté nemají v podstatě čím by své poddané překvapili. Všechno na nich už vyzkoušeli. Lidé poznali pracovní lágry, povinné chytání much, hlad i kapitalistický konsum. 

V květnu 1956 přišel předseda Mao s nápadem, že by se Číňané měli vyjadřovat k politice komunistické strany. Říká se tomu hnutí sta květin. Proč tomu v atmosféře hluboké studené války a kultu osobnosti někdo ze soudruhů uvěřil? Doba byla taková... 

Mao si myslel, že jsou proti němu tak tři procenta intelektuálů (jedinou formou, jak s takovým označením přežívat, bylo stejně členství v KSČ). Zpočátku nikdo nic nekritisoval, ale když se začaly nápady hrnout, Mao prskal (viz graf v prvním dílu seriálu). 

S podporou pozdějšího reformátora Tenga Siao-pchinga akci zastavil a přiznal barvu. Dal tehdy údajně na tři sta tisíc intelektuálů zatknout a dalších čtyři sta až sedm set tisíc dostalo nálepku nepřátel lidu. Byli nahrazeni kádry z venkovského prostředí, což se ostatně systematicky dělo v celém sovětském světě. 

Chudáci vrabčáci

Rady vzdělanců a technické inteligence byly kvalifikovány jako neproletářské a antikomunistické a ekonomika dostala další ránu. 

Následovala lahůdka z historie hospodářských reforem, velký skok v letech 1958-1961. Masové urychlení kolektivisace, zakládání venkovských komun (zrušeny až roku 1982) a zrušení soukromého vlastnictví (obnoveno až roku 2002), stravování kantýnského typu a další a další ďábelské nápady Maa a jeho lidí přivodily během tří let hladomor, během něhož zemřelo na dvacet až čtyřicet milionů lidí.

Mao nařídil vyrábět ocel ve venkovských „vysokých“ pecích, aby zvýšil její produkci. Rekvírovalo se všechno železné. Aby se vyhubily čtyři zdroje epidemií a žroutů úrody, dostali Číňané nařízeno hubit krysy, vrabce, mouchy a moskyty. V povinných kontingentech mrtvolek údajně byly na dvě miliardy vrabců, až z Číny vymizeli a museli se později dovést – z nepřátelského Sovětského svazu.

Kapitalismus Tengova typu spojený s Chuovou snahou o nadtřídní harmonii diktatury proletariátu katastrofické kuriosity eliminuje a vrhá na Číňany neduhy ryze průmyslové společnosti: není-li zájem o výrobky, není zájem ani o dělníky. 

Zájem o lidi neměl ani Mao, ani dnešní maoisté. Komunismus přeci není hnutí za sociální spravedlnost, to by byla v maoistických očích hanebná úchylka s cedulkou sociáldemokratismus. Právníci a intelektuálové pokoušející se angažovat ve prospěch obětí neuvěřitelných nepravostí na prostých Číňanech jsou vehementně pronásledováni. 

Maiosmus je hnutí velkých cílů velkých vůdců. Stejně jako Mao a Teng myslí i Chu na jediné: udělat z Čína megavelmoc, dohnat a překonat Spojené státy, ať to stojí co to stojí a když to nešlo zleva, půjde to zprava...

Rudá práva

Podzim 2008 byl ve znamení zostření hospodářských podmínek průmyslového jihovýchodu země. Recese, již doprovázela zavírání výroby v tisícovkách firem nebo jejich přesouvání mimo Čínu, neboť doma začalo být draho, udeřila na globální výrobnu jménem ČLR (registrováno je ovšem dohromady na šedesát milionů soukromých podnikatelských subjektů vytvářejících 60 % HDP). 

Obraz čínského olympijského triumfu ve světě se vypařil a ze vzpomínky na gargantuovské hry zůstal 8. srpen jako trvalý Národní den fitness. Lid, nikoli intelektuálové se opět ozýval. Intensita protestů není známa, poněvadž ministerstvo vnitra přestalo v olympijském roce zveřejňovat statistiky demonstrací, které měly silně vzestupnou tendenci: v roce 2005 tvrdila oficiální čísla, že bylo v Číně 87 tisíc stávek! 

V listopadu znesvětili dva vesničané vejci napuštěnými inkoustem komunistickou i státní vlajku v Čchung-čchingu (Chongqing) na protest proti indolentnímu postupu úřadů ve sporu s místním bossem o obecní půdu. Komunistům to asi připomnělo protesty z roku 1989, kdy byl podobným způsobem znesvěcen obraz předsedy Maa, a případ byl i v novinách. 

V prosinci po zastavení výroby a útěku majitelů fabriky na kufry Ťian-žung (Jianrong) v jihočínském Tung-kuanu (Dongguan) se rozzuření dělníci pustili i do policistů a kdosi dokonce křičel: „Tady ani nejsou žádná lidská práva!“ Z majitelů sice nic nevydolovali, ale stát je částečně odškodnil a nepokoje skončily. 

Nezaměstnanost odhadovaly úřady na konci roku 2008 na devět procent, asi osmnáct milionů městské populace a asi 25-26 milionů venkovské (některé odhady jdou do pětiny veškeré venkovské populace). 

Do čísel není zahrnut odhad o 130 až 160 milionech dělnících migrujících za prací. Oficiální čísla hovořila v prosinci o šesti milionech, v květnu o dvaceti. Ministerstvo zemědělství odhadlo, že začátkem roku nenašlo práci na patnáct procent ze 130 milionů migrujících venkovských pracovníků. Na venkově ovšem žije 750 až 900 milionů Číňanů.

U nás dobré

Květnové exporty z Číny byly za 13,39 miliard dolarů, o více než čtvrtinu nižší než ve stejném období loni. Podle hlavní celní správy to byl sedmý měsíc v řadě, kdy vývozy do světa klesaly. Podobně vypadaly dovozy. 

Německo ve stejné době bylo stále ještě větším exportérem než Čína, ale pekingští bonzové zůstávají ve shodě s výroční zprávou Wena optimisty (viz předcházející díl): Čína už dna dosáhla, banky půjčují stále více peněz, spotřeba vzrostla o patnáct procent, ve větších objemech jsou vypláceny peníze z mnohamiliardového státní stimulu na veřejně prospěšné práce...

Podle vládních statistiků rostou prodeje automobilů, domů a bytů a rozsáhlý loňský protirecesní vládní balíček udržel spotřebu vysoko, stejně jako zrušení řady omezení pro banky poskytující spotřebitelské půjčky. Podle údajů časopisu The Economist objem půjček letos v červnu byl čtyřnásobně vyšší než ve stejný čas loni. 

Číňané se proto rádi presentují jako jediná velmoc, která v dobách recese udržela hospodářský růst. 11. dubna reservní banka oznámila, že její devisové zásoby oproti loňskému poslednímu březnu vzrostly o šestnáct procent na 1,954 bilionů dolarů. 

Jsou to největší měnové reservy světa díky mnohaletým obchodním přebytkům. O sedmdesáti procentech z toho se soudí, že je v dolarech a že je v nich velký podíl amerických státních dluhopisů, odhadem za osm set miliard dolarů. Maoisté jsou největšími americkými věřiteli. 

Upozorňujeme čtenáře, že podle nedávného nařízení má právo publikovat veškerá čínská hospodářská data pouze státní agentura Sin-chua (Xinhua). Všechny číselné údaje jsou tedy vládní a neověřitelné, nebo jsou odhady či spekulacemi analytiků zahraničních finančních korporací. Totéž platí o veřejném mínění...

exkurs: Dynastie Mao, pět generací rudých vůdců

první válečná (narození před rokem 1900)

Mao Ce-tung (+ 1976), vůdce, tvůrce maoismu

Čou En-laj (+ 1976), premiér

Liu Šao-čchi (+ 1969), president 1958-1968, Maův kritik, zemřel ve vězení

Ču Te (+ 1976), velitel armády

druhá válečná (diadochové)

Teng Siao-pching (+ 1997), reformátor, tvůrce tengismu

Čchen Jün (+ 1995), vlastní tvůrce hospodářských reforem

Chua Kuo-feng (+ 2008), Maův nástupce v čele KSČ 1976-1981; theorii tří světů povýšil na státní ideologii a sankcionoval poučku, že socialismus může mírově soužít s kapitalismem

Chu Jao-pang (+ 1989), předseda KSČ 1981-1987, liberální reformátor

třetí inženýrská (epigonská)

Čao C´-jang (+ 2005), bez vysokoškolského vzdělání, premiér 1980-1987 a šéf partaje 1987-1989, liberál, doživotní domácí vězení

Ťiang Ce-min (83), vůdce KSČ 1989-2002, president 1993-2003, obohatil dogmata o these trojího zastoupení KSČ v ekonomice, kultuře a při zastupování všech Číňanů (skloubení maoismu s tengismem)

Li Pcheng (80), premiér 1987-1998, předseda „parlamentu“ 1998-2003, adoptivní syn Čouův

Ču Žung-ťi (80), premiér 1998-2003, z rodu poslední domácí císařské dynastie Mingů

čtvrtá, druhá inženýrská

Chu Ťin-tchao (66), předseda KSČ od 2002, president ČLR od 2003, tvůrce dogmatu o společenské harmonii

Wen Ťia-pao (67), premiér od 2003

Ceng Čching-chung (70), vicepremiér 2003-2008

Wu Pang-kuo (68), předseda „parlamentu“ od 2003, v nomenklatuře druhý muž ČLR

pátá, rudí princové

Si Ťin-pching (56), vicepresident ČLR od 2008, designovaný nástupce Chuův

Li Kche-čchiang (54), vicepremiér od 2008

Wang Čchi-šan (61), vicepremiér pro ekonomiku a finance od 2008

Li Jüan-čchao (59), organisační tajemník KSČ

Wang Jang (54), profitajemník

Po Si-laj (60), profitajemník

Čang Kao-li (63), profitajemník

Čínská charta

Říše bez oposice? Rajch velké harmonie? Nekonečný příběh tvrdé censury a sebekrášlení režimu pokračuje plnou parou k dalším oslňujícím show.

Sami komunisté, jejichž společenské reformy už delší dobu stagnují, tvrdí, že maoistická podoba tržní ekonomiky potřebuje nová politická pravidla. Vůdce Chu Ťin-tchao (66) se přísně drží tradičních pouček o straně-předvoji čínského lidu. Včetně takových výdobytků, jako roku 2002 sankcionované poučky „trojího zastoupení“ svého předchůdce ve funkci Ťianga Ce-mina, podle níž mohou dělníci a rolníci podnikat a mít oficiálně soukromý majetek (viz předchozí díl seriálu). 

Dračí kapitalismus žije jinými problémy, než jak západním zvědavcům odpovídat na otázky kolik „demokratisace“ režim snese. Prostě žádnou. Bývalý velvyslanec v Německu Mej Čao-žung 12. září při jednom z doprovodných seminářů nastávajícího Frankfurtského knižního veletrhu odmítl být přítomen projevům dvou kritických čínských literátek Taj Čching a Pej Ling. 

Pořadatelům akce „Čína a svět“ s mugabeovskou logikou sdělil: „Nepřišli jsme, abychom se dali poučovat o demokracii. Takové časy jsou dávno pryč.“

Totalitní režim na úrovni lidských práv téměř nic nezměnil, což mohl svět poznat v olympijském roce 2008 nejen na osudu podrobených Tibeťanů a letos Ujgurů, ale především na údělu samotných Číňanů (viz TÝDEN 12/08 a 28/09).

Loni před olympiádou se komunisté chválili, jak jsou světu otevřeni. Svět jim to baštil. Tehdy po květnovém zemětřesením v S´-čchuanu se sedmdesáti tisíci oběťmi vystupoval premiér Wen Ťia-pao (67) ve mediích v roli angažovaného státníka, který se osobně stará o oběti katastrofy. 

Olympijská perestrojka

Po roce se však ukázalo, že to vše byla součást dlouhodobého scénáře, žádný náznak změny. Zahraniční novináři byli při návštěvě provincie letos šikanováni, vyháněni, dokonce ve dvou případech přechodně zatčeni. 

Snahy upozornit na podvody kolem stavebních prací a vyhledávání viníků, jejichž malversace způsobila, že v troskách více než sedmi tisíc tříd nedávno postavených škol a státních budov zemřelo 5335 školáků, byly umlčovány (nevládní odhady počítají s až devíti tisíc dětmi). Úřady všechno zametly a tvrdí, že žádná budova se nezřítila z chyby stavařské. 

Poněvadž komunisté za Tenga nařídili, aby rodiny měly jen jednoho potomka, o to tragičtěji událost vesničany postihla a o to větší byl zájem o zjištění viníků. 

Jistého Choua Siung-feje z propagačního odboru provinční vlády S´-čchuanu citoval list Los Angeles Times v předvečer smutného výročí: „Novináři nejezdí do oblasti katastrofy, aby informovali, ale aby rozeštvávali dav a vyzývali lid, aby se dával dohromady... Takový druh lidí není u nás vítán.“

Pro pekingské komunisty krátké období "olympijské perestrojky" skončilo se zhasnutím olympijského ohně. Teď aranžují další velkolepou výkladní skříň maoistického modelu pro planetu, světovou výstavu Šanghaj 2010...

Na čínském příkladu je zřejmé, jak se začátkem nového století etablovaly diktátorské formy kapitalismu prošpikované nacionálně socialistickými hesly a byrokracií, vše naroubované na partajní monokulturu s autoritativními vůdci. 

Čínský i ruský model je atraktivním vzorem pro třetí svět, pro samovládce africké stejně jako středoasijské (srov. Vietnam, Venezuelu, Kazachstán, ale také Spojené emiráty nebo Singapur).

Listina 08

V době hospodářského útlumu, kdy se západní parlamentní demokracie hašteří a hledají korporativní cesty z jedné díry žravého kapitalismu, pochvalují si diktátoři, jak jednoduše funguje systém rozkazů od jednoho stolu. Čínští komunisté se touto „jednoduchostí“ chlubí jako předností reformovaného maoismu. 

Partaj se presentuje jako solidní instituce o sedmdesáti milionech členů s osvícenými a studovanými chlapíky na čele. Skutečnost je brutální jiná. Potvrdilo se to při zrodu pro západního čtenáře nenápadné Charty 2008, kterou na webu podepsali literáti, vědci, právníci, živnostníci, prvního takového odporu od 4. června 1989. 

Dokument požaduje ustavení nezávislé justice, volebního práva a vlády vládnoucí podle ústavy. Koncem ledna 2009 bylo podpisů více než osm tisíc, tvrdili chartisté, v miliardové rudé říši krůpěj. Signatáři vidí způsob současné „modernisace“ společnosti jako zhoubu, která zbavuje Číňany lidských práv, ničí jejich důstojnost a zkorumpovala běžný život: „Proto se ptáme: kam v 21. století Čína směřuje?“ 

Právník Jan I-ming (Yan Yiming) podal 7. ledna na ministerstvu financí žádost o zveřejnění vládních výdajů v letech 2008 a 2009 včetně informací o položkách státní podpory na oživení ekonomiky o celkové částce 586 miliard USD (viz předchozí díly seriálu). Neuspěl, poněvadž to je státní tajemství. 

Omyly demokracie

Skupina asi dvaceti intelektuálů 13. ledna podepsala otevřený dopis vyzývající k bojkotu zpravodajství státní televise, neboť systematicky vypírá Číňanům mozky (což však není specifikem jen maoistického impéria...). 

Jeden z komunistických bossů Ťia Čching-lin (69; Jia Qinglin), předseda „poradní konference čínského lidu“, jakéhosi národněfrontovního přívěsku „parlamentu“, ve stejné době vyzval naopak k „budování obranné linie proti vlivu nesprávného západního myšlení“ a systém parlamentní demokracie a rozdělení pravomocí ve státě označil za omyl. Není divu, že v takové atmosféře roste nespokojenost starokomunistů. 

exkurs: Ošemetná krása čísel a slov

Číňané zavedli od 1. června nová pravidla pro zahraniční poskytovatele finančních informací, aby čínské podnikatele nezahrnovali „údaji, které by mohly destabilisovat trhy nebo přivodit sociální napětí“. 

Patří mezi ně „data, která protiřečí základním principům ústavy Čínské lidové republiky“, vše, co ohrožuje státní bezpečnost a národní jednotu, data falešná a taková, která „poškozují ekonomiku, finance, kapitálové trhy a sociální stabilitu“ (viz TÝDEN 19/09). 

Agentury Bloomberg, Dow Jones a Thomson Reuters nesměly samy získávat informace, ale byly ve svém zpravodajství závislé na státní agentuře Sin-chua, jejíž funkci v tomto ohledu převzal Úřad pro informace státní rady, neboť řada z finančních dat jsou v očích komunistů státním tajemstvím. 

Kromě úzkého okruhu vyvolených v okolí Zakázaného města v podstatě nikdo nezná skutečný stav čínské ekonomiky a agenturní data není s to ověřit. 

Srovnání, jak vypadá čínská „otevřenost“ v pojetí komunistů, se nabízí v přístupu k šíření epidemií vyšedších z Číny: tzv. asijské chřipky roku 1957, hogkonžské roku 1968, roku 2003 SARS a srovnání s rokem 2009 u prasečí chřipky z Mexika. Otevřenost, s jakou o virose informovali Mexičané, přispěla k jejímu rychlému lokálnímu zdolání a zostudila čínské tajemníky (nikoli ovšem v jejich očích). 

S ročním zpožděním například čínské úřady zveřejnily počet obětí s´-čchuanského zemětřesení z loňského 12. května. 

Čína provádí systematickou censuru medií a donutila i největší providery, aby zabudovali do svých prohlížečů filtry blokující kritické webové stránky. Internetové kavárny bývají policejně hlídány a na sledování internetu pracuje armáda slídičů. Informace z Číny jsou zcela pod vládní kontrolou. 

O skutečném stavu věcí má svět jen tu představu, kterou mu maoisté povolují. Všechno ostatní jsou více či méně trefné odhady. Na konci června vláda oznámila, že prozatím odložila ďábelský nápad na povinnou instalaci filtrů pro webové prohlížeče do všech nových počítačů prodávaných v Číně. Důvod rozhodnutí nebyl podán.

Počty čínských čtenářů a autorů jsou úctyhodné. Hlavní portál sina.com, který vydělal loni sto milionů dolarů, nabízí prostor pro deset milionů blogů. Převládá konformní zábava a konsumismus. Koho z mladých Čiňanů by zaujaly otázky spojené s daty 1949, 1959 nebo 1989? Do takového prostředí netřeba vstupovat s censurou... 

Čínská nakladatelství, jichž je na šest set a netíží je starost ani o copyright, se rozhlížejí po světě, zda by v době recese na západě nebylo něco ke koupi. Pro Evropana podnikají v mamutím prostředí. Reportérovi listu Frankfurter Allgemeine Zeitung tvrdili provozovatelé portálu Shanda, že mají denně od amatérů na svých internetových stránkách osm tisíc románů a že to mimo jiné k nim naláká denně deset milionů čtenářů.

Venku stojí nějaký Číňan 

Kapitalisté celého světa a demokratické vlády se shodli, že Čínu nebudou dráždit. Zápaďané působí dojmem vypasených myšáků kroužících kolem svého kocourka, který je stále při chuti.

Maoisté chtějí trumfnout Ameriku. Napodobují a překonávají detaily, ale z Maovy Rudé knížky ústavu z roku 1776 nevytesají. Naopak. Taj Ping-kuo (68), pověřený v partaji dozorem nad zahraniční politikou, v červenci Američany uklidňoval: „Spojené státy se nikdy nestanou Čínou a Čína nikdy ne Spojenými státy.“

Číňané ve vztahu s Amerikou silně bodují. Američané vystupují před representanty dračí říše s neskrývanou úctou. Jakoby chtěli dát zapravdu spekulacím, že za George Bushe začaly Státy sklouzávat ze svého obláčku světového hegemona. Jen tu a tam si ještě kousnou; třeba nyní v září uvržením vysokého cla na levné pneumatiky z Číny.

V únoru byla v Pekingu ministryně Hillary Clintonová (61) a tehdy světu sdělila, že lidská práva nelze míchat dohromady se záležitostmi jako jsou globální ekonomická krise, klimatické změny a krise bezpečnostní. 

Vyzvala Číňany, aby své nesmírné dolarové přebytky investovali v Americe: „Spolu opravdu porosteme i padneme.“ - Sbohem, Tibeťané a Ujguři, sbohem Hongkonžané...

Přitom ještě jako první dáma Spojených států roku 1995 v témže městě vykládala komunistům dosti intensivně o zachovávání lidských práv. Její manžel přestal spojovat svobodu slova s obchodem rok předtím. Ještě loni říkala, že Mezinárodní olympijský výbor udělal chybu, že svěřil olympiádu právě takovému režimu. Ale to ještě nebyla ministryní ve vládě Baracka Obamy.

Kolotoč miliard

V květnu byla v Číně další z ikon Demokratická strany Nancy Pelosiová (69), předsedkyně sněmovny representantů. Poslankyní za San Francisco s významnou čínskou komunitou je 22 roky a roku 1991 kritisovala komunisty za to, že se odmítají zabývat oběťmi z Tchien-an-menu. 24. května před cestou rovněž prohlásila, že lidská práva nelze míchat dohromady s globální krisí a že jede do Číny jednat o klimatických změnách. 

Začátkem září chválil v Pekingu president Světové banky (WB) Robert Zoellick (56), velký neokonservativec činný ve vládách obou Bushů, Wenovu vládu za její politiku při odstraňování následků finanční krise a podpoře domácí spotřeby. 

Chválil totalitní povelový systém, nebo kritisoval pluralitní kapitalistický Wall Street?

Všeobecná recese nevyčerpala obří státní fondy a možnosti čínských gigantických státních firem a ulehčila komunistům s velkými nákupy. 12. února podepsala Čínská hliníková korporace (Chinalco) předběžnou smlouvu o koupi velkého podílu v australském těžebním obru Rio Tinto za 19,5 miliardy dolarů. Jak se ukázalo, bylo na Australany trochu moc hr...

17. a 18. února podepsala Čínská národní petrolejářská společnost (CNPC) dohodu s ruskou a venezuelskou vládou, že jim poskytne úvěry ve výši 25, respektive čtyř miliard dolarů výměnou za dlouhodobé dodávky ropy. 19. února podobnou smlouvu uzavřela Čínská rozvojová banka (CDB) s brazilskou naftařskou společností Petrobras ve výši deseti miliard dolarů. 

Nebezpečné známosti

14. března podepsal Írán s konsorciem čínských firem dohodu o průzkumu a přípravě těžby zemního plynu pod hladinou Perského zálivu, kde se odhaduje, že je osm procent světových zásoby plynu. Smlouva má hodnotu 3,2 miliard dolarů.

Čínské miliardy vsakovaly do investic v Africe, Střední Asii, Austrálii a v Latinské Americe, Číňané stavějí silnice, železnice, letiště, po celém třetím světě. Nejsou k zastavení. 

V roce 2008 podle Washington Post a společnosti Dealogic dělaly čínské fuse a akvisice ve světě hodnotu 52,1 miliard dolarů. Spojené státy ve stejné době vykázaly obchody za 186,2 miliardy, Japonci za 74,3 miliardy dolarů. 

Za první dva měsíce letošní to u Číňanů dělalo 16,3 miliardy a lze předpokládat, že se letošní akvisice zdvojnásobí. Státní firmy pořádají pro manažery rozsáhlé nákupní cesty po západním světě, které se kupodivu neustále týkají i nákupů luxusního zboží v Evropě od olivového oleje po automobily. 

Číňané ovšem chovají od roku 2005 nedůvěru vůči Američanům, neboť tehdy kongres zablokoval koupi ropné společnosti Unocal (aby ji získal Chevron), známé mimo jiné tím, že měla z roku 1996 dohody s Talibanem o stavbě plynovodu z Turkmenistánu přes Afghánistán k moři do Pákistánu.

V dračím sevření

Ze surovinového megabusinessu s Rio Tinto sice v červnu sešlo, ale v Austrálii čínská expanse postrašila snad i místní klokany. 

Čínské státní firmy již nějaké firmy a podíly v jiných těžařských podnicích získaly. V Západní Austrálii nakoupí zkapalněný zemní plyn z naleziště Gorgon na základě smlouvy konsorcií PetroChina a ExxonMobil za padesát miliard dolarů, což je největší obchod uzavřený v Austrálii.

Číňané dostali dokonce právo nakupovat v Austrálii uranovou rudu. Současná laboristická vláda sinologa Kevina Rudda (52), který sloužil v diplomatické službě v Číně, jde Pekingu na ruku. 

Vůdce senátní frakce oposiční Národní strany Barnaby Joyce (42) však takové obchody vidí jako krajně nebezpečné: „Je to komunistická Čínská lidová republika, vlastněná stoprocentně komunisty, vykupuje části země a surovin v zemi, které prodá komunistické Čínské lidové republice.“ 

Lidé zeleného kontinentu prozřeli, jak se jejich stát-světadíl dostal pod čínský tlak a reagují stejně jako před nimi Malajci nebo Vietnamci – odporem. Během několika let se rudá Čína stala hlavním obchodním partnerem Australanů, kteří podobně nervosně reagovali už na nástup Američanů nebo Japonců, o nichž si před třiceti roky mysleli, že zase budou válčit o tichomořské ostrovy. 

Z Číny přijíždí téměř nejvíce turistů do Austrálie, Číňané kupují farmy a reality, přes 120 tisíc Číňanů pobývá na australských školách. Školí se pro svou velkou kariéru. Údajně na 115 tisíc státních firem funguje v Číně, na 150 gigantů ovládá chod průmyslu a společnosti. Dohlíží na ně státopartajní byrokracie, straničtí kádrové jim ředitelují, pak se z nich stávají vysocí ministerští úředníci nebo partajní bossové.

Tak například generální ředitel obra Chinalka, který roztáčel akvisice v Austrálii, se z řízení podniku přestěhoval trochu výše, přímo ke kormidlům komunistického státu. Siao Ja-čching (49; Xiao Yaqing) se v březnu stal místopředsedou státní rady, tedy jedním z Wenových vicepremiérů. 

V čínském oceánu

Neúspěch Chinalka má ještě jednu vedlejší scénu. V červenci zatkli v Šanghaji šéfa čínské divise železné rudy koncernu Rio Tinto Sterna Hu, australského občana, a tři jeho domácí spolupracovníky (Číňané mimo jiné vyrábějí nejvíce oceli na světě). 

Prý kradli státní tajemství, ale svět se neubránil dojmu, že Australané se dostali do kaddáfíovských kleští sloužících jako vzpruha k povolnějšímu obchodnímu jednání. Vláda ujišťuje, že s čínsko-australskými vztahy to nemá nic společného. 

Argumenty pročínských politiků, že strana a business jsou v Číně odlišné věci, neseděl a sedět nikdy nemůže: bez partaje a vděku vůči ní není businessu, není cest do zahraničí, není studentských a vědeckých pobytů, není nic...

Je pozoruhodné, že právě lidé, kteří blíže maoistický režim poznali, prosazují co nejužší spolupráci s ním. Jakoby je uštkla kobra. Takhle, jak mu vytýká v Canbeře oposice, se chová premiér Rudd, který lobbyoval na jaře za rudou Čínu v Londýně na G-20. Prosazuje další prodeje australských firem do čínských rukou a začátkem června musel odstoupit jeho ministr obrany Joel Fitzgibbon (47), který si dal Číňany platit privátní cesty.

Rudd se po krachu vstupu Chinalka do Rio Tinto Pekingu omlouval a ujišťoval, že Austrálie je přesto nakloněna dalším čínským investicím.

Všichni Maovi oligarchové

V kolotoči obřího businessu státních firem se ztrácejí vlastní hýbatelé kapitalismu, kapitalisté. Podobně jako v Rusku vytahuje strana na nepohodlné boháče zákony o korupci a podvodech, které se jiných „podnikatelů“ za totéž netýkají. Jsou to tedy podvodníci, nebo čínští Chodorkovští? 

Režim nepožírá jen své bývalé šéfy. Požírá i ty, kteří se z vůle strany dostali k majetku, ale moc ho ukazovali. Je zajímavé, že v zemi, kde žije nejvyšší i nejmenší muž planety nejsou také největší boháči. 

Strana nastavila pravidla revolucionářské poctivosti, ale Číňanům nejsou srozumitelná. Televisní diváky pobavila v září v Kantonu šestiletá dívenka, která na otázku reportéra, co že by chtěla v životě být, řekla: „Chci se stát zkorumpovaným úředníkem.“ Jak informovaly hongkongské internetové Asia Times, její matka prý říkává, že „zkorumpovaný úředník může mít doma hodně moc věcí,“ více než kdokoli jiný...

V září se plénum ústředního výboru zabývalo urgentním thematem: jak zlepšit výstavbu strany, její styl práce a jak by se dala vybudovat čistá vláda bez korupce. Na starost to dostal Chuův vicepresident a pravděpodobný nástupce Si Ťin-pching (Xi Jinping), který může hledat cesty, jak vysvětlit Číňanům, že po třiceti letech hospodářského růstu mají mezi sebou hrozně moc chudáků a ještě větších chudáků, kterým bohatí a bohatší čím dál více ubližují.

Ošklivé bohatství

Tvrdívá se, že dostat se na seznam amerického specialisovaného časopisu Forbes znamená pro Číňany konečnou. Forbes totiž na základě svých odhadů mimo jiné vydává seznam miliardářů. Zdá se, že kdo se z Číňanů, tak jako tak partajních kádrů nebo z rodin úzce spojených s maoistickým režimem, na něm objeví, má smůlu. 

Tvrzení je dosti přehnané, ale dobře se poslouchá. Lucemburčan Rupert Hoogewerf (39), studovaný sinolog žijící v Hongkongu, deset let vydává podobný seznam čínských bohatců a nedávno pro časopis The Economist spočetl, že ze 1300 uvedených jmen byla za tu dobu s různým výsledkem vyšetřováno pouze dvě procenta. 

Na každém šprochu ale pravdy trochu. V listopadu 2008 zmizel nejbohatší Číňan v seznamu časopisu Forbes se 6,3 miliardami dolarů majetkového odhadu Chuang Kuang-jü (40; Huang Guangyu), zakladatel řetězce supermarketů s elektronikou GOME o 1350 prodejnách. V Hongkongu známý jako Wong Kwong Yu byl prý zatčen pro korupci a akciové podvody na burse. Jeho manželka Tu Ťüan (Du Juan), která seděla ve vedení podniku, rovněž zmizela. 

Dlouho o něm nebylo slyšet, ani to, že by byl zatčen. Kromě údaje, že v letos v lednu odstoupil z vedení firmy. Jako zpráva z jiného světa přišlo sdělení agentury Sin-chua, že bývalý šéf GOME letos 31. července nakoupil za asi sedmdesát milionů dolarů akcie z nové emise své bývalé firmy a navršil svůj podíl na 34 procenta...

Začátkem roku 2009 byl podle Sin-chua a Asia Times zatčen náměstek ministra pro veřejnou bezpečnost a nejvyšší státní návladní Čeng Šao-tung (Zheng Shaodong) se svým zástupcem Siangem Chuej-čuem (Xiang Huaizhu). Chtěli prý po miliardáři Chuangovi nějaké peníze. 

V dubnu byli zatčeni dva vysocí činitelé komunistické nomenklatury v jižní provincii Kuang-tung (Guangdong), centru exportního průmyslu. V červnu resignoval starosta Šen-čenu (Shenzhen) Sü Cung-cheng (54; Xu Zongheng), neboť se prý dopustil „vážných disciplinárních prohřešků“, jak se tak obvykle při těchto příležitostech u partajních činovníků píše. 

I on se prý zapletl do nepravostí kolem Chuanga. V Kantonu byl letos na jaře zatčen policejní šéf Čchen Šao-ťi (64; Chen Shaoji) se svou milenkou Li Jung (33; Yong), televisní hlasatelkou. Také oni se mimo jiné zapletli do kausy Chuang. 

Ve všech případech nebyla vznesena žádná formální obvinění...

Podstatné sdělení

S nezměrnou pompou oslavili 1. října maoisté šedesáté výročí své republiky. S vyloučením veřejnosti pochodovala soldateska pod obrazy Mao Ce-tunga po Náměstí Brány nebeského klidu. Předseda partaje a president Chu přihlížel defilé v oděvu Maova střihu, zatímco ostatní soudruzi byli v evropských oblecích. Demonstrace propojení tradice s novým...

Chu pozdravil nastoupené jednotky z dvanáctiválcového automobilu značky Rudý prapor a nad vojáky, dělníky, svazáky a rolníky zářil nápis přející ČLR dalších deset tisíc let. Za přehlídkou šel průvod 180 tisíců nadšenců, „socialistická demokracie“ v praxi. 

Celek působil dojmem zastaveného času, manifest staronové Číny a přelakovaných dinosaurů „harmonie jednoho světa“, což bylo ústřední motto loňské maoistické olympiády. Základním sdělení Chuova projevu bylo to, že „pouze socialismus může Čínu spasit a pouze reforma a otevřenost světu mohou zajistit rozvoj Číny, socialismu a marxismu.“ 

exkurs: Chuova (ne)milosrdnost

Podobně vyčistil roku 2006 předseda a president ČLR Chu Ťin-tchao jižní metropoli Šanghaj a zlikvidoval tamní partajní kliku vedenou šéfem partaje Čchenem Liang-jüem (viz TÝDEN 41/07). Roku 2006 byl Čchen odsouzen na osmnáct let vězení za zneužívání moci a napomáhání k rozkradení pensijních fondů. 

Letos 15. července byl odsouzen na smrt s odkladem na dva roky bývalý předseda představenstva státního olejářského gigantu Sinopec Corp. Čchen Tchung-chai (61; Chen Tonghai) za to, že vzal na úplatcích více než 28 milionů dolarů (195,7 milionů jüanů). Odklad obvykle v čínské praktice znamená, že odsouzený po uplynutí lhůty dostane doživotí. 

Byl v podstatě v ranku ministra vlády a je nejvýše odsouzeným komunistickým činovníkem za Chuovy vlády za korupci. Milost dostal za to, že vrátil všechny peníze a že projevil lítost, jak pravila agentura Sin-chua. 

Takové štěstí neměl letos v srpnu Li Pchej-jing (60; Peiying), kdysi šéf společnosti provozující mezinárodní letiště v Pekingu. Za velkou korupci dostal kulku a byl popraven. 

Loni v prosinci dostal za podobný zločin smrt Jü Wej-pching (Yu Weiping), místopředseda třetí největší čínské mědařské společnosti Yunnan Copper Group za rozkradení deseti milionů dolarů. 

Ve zkrácené podobě vycházelo v časopisu Týden seriálově od č. 36/09

•

(pokr.)