************************************************************

392.

Ol. 97, 1

Terinaios z Élidy

Filoklés II.

a. u. c. 362

L. Valerius Potitus II. a M. Manlius Capitolinus

************************************************************

V Olympii byl k devíti hellánodíkům zaveden jako desátý rozhodčí áthlothetés (srov. o počtu sudích rok 400), zřejmě organisátor her jinde v hellénském světě zvaný agónothetés.

V korinthské válce pokračovaly boje a plenění v Korinthiadě. Aristokraté a zámožní lidé, lidé, kteří vzali perské peníze, bědovali nad zkázou svých majetků a polností ničených válkou a usilovali o mír se Spartou. Naopak démokraté měli strach z návratu prospartského režimu a rozhodli se korinthskou aristokracii vyhladit. 

Masakr byl nachystán na Artemidiny eukleje (dnes neznámého data konání, snad podle platajského svátku koncem listopadu n. začátkem prosince roku předešlého?). Počty obětí neznáme. 

Část prospartských exponentů pod Pásimélem unikla na Akrokrinthos, kde se ubránila útokům Argívských a dalších spojenců. Zradou aristokratů Pásiméla a Alkimena byl Korinthos málem Sparťany pod polemarchem Praxitou dobyt. Podařilo se jim setkat se s Praxitou, viz rok předešlý, a slíbili mu, že mu pomohou dostat se mezi hradby, které se táhnou k Lechaiu, korinthskému přístavu.

Tak se také stalo, ale k dobytí města nedošlo. Při dobývání Korinthu bojovali Sparťané, Sikyóňané a korinthští exulanti proti Korinťanům z města a Argívským s Athéňany od moře. Sparťané zvítězili a dlouhé hradby byly pak pobořeny oddílem Praxity, tedy zdi spojující město s mořem (viz následující rok). Pak dobyli Sidús a Krommyón, vylepšili pevnost Epieikii v Sikyónii a na zimu Praxitás oddíly rozpustil a odešel do Lakedaimonu. 

Někdy před těmito událostmi, snad ještě roku předešlého, došlo k synoikismu Korinthu s Argem. V soustátí byli u moci umírnění argívští démokraté. Synoikismos (či snad jen koinon, spolek, federace) obou států trval do roku 386 (viz tam; začátek synoikismu může být kladen až do roku 390). Aby se tak velké hellénské státy spojily v jeden ústavní celek, je událost v historii ojedinělá. 

Možná do doby synoikismu spadá událost, o níž bez bližších údajů hovoří ze zachovaných zdrojů pouze Aristotelés. V Argu političtí nepřátelé zavraždili jistého Mityu. Argívští mu vztyčili sochu, tedy jeho partaj vyhrála, možná démokraté. Po čase pardonovali své exulované a uprchlé oponenty a když se vrah vrátil domů a prohlížel si sochu své oběti, ta na něho spadla a zabila ho. 

V bojích se Sparťany a jejich spojenci Sikyóňany tehdy poprvé vynikl Athéňan Ífikratés se svým žoldnéřským oddílem financovaným z Korinthu a Athén. Pravděpodobně téhož roku nebo roku následujícího porazil v bitvě Fleiúntské, kteří pak z obav před ním přijali do svých hradeb lakedaimonskou posádku: první cizí vojáci v historii Fleiúntu/Fliúntu v městských hradbách od příchodu Dórů na Peloponnésos. 

Při obraně Korintha držel Ífikratés své muže v přísné kázni. Když objevil jednoho z nich na stráži spát, probodl ho kopím. Vysvětloval pak v podání latinského životopisce: "Jak jsem ho našel, tak jsem ho tam nechal/quálem invéní, tálem relíquí." 

Ífikratés se stal jedním z nejchválenějších a nejžádanějších hellénských stratégů, přitom zůstal athénským patriotem v éře úpadku staré hellénské velmoci. Druh sandálu/eidos hypodématos, asi jeho vynález, nesl i jeho jméno ífikratides/ífikratovky. Byl též prý z Athéňanů (možná že z Hellénů vůbec) první, který nadepisoval na kořist jméno stratégovo, nikoli státu, tedy Athéňanů; koneckonců byl vlastně profesí condottiér. O jeho reformě pěšího vojska ("peltasté") viz v indexu s. v. vojenství. 

Do Sard dorazil nový perský satrapa pro Lýdii a Iónii Tíribázos, který byl do roku 393 satrapou Arménie. Vystřídal chíliarcha Tithrausta, který byl v satrapii od roku 395. Tithraustés se vrátil teď ke dvoru a později se účastnil tažení proti Egyptu.

Lakedaimoňané se změnou poslali do Sard k Tíribázovi jako vyslance Antalkidu, aby přemluvil Peršana k míru se Spartou a k podpoře v korinthské válce. Proto vyslali do Sard i Athéňané své jednatele, v jejichž čele byl Konón. Dostavili se i poslové Boiótů, Korinťanů a Argívských. 

Antalkidás nabízel "svobodu a nezávislost" ostrovů a měst a nijak nerozlišoval mezi hellénskými státy asijskými a v mateřské Helladě. Athéňané by tak byli připraveni mimo jiné o své tradiční ostrovy Lémnos, Imbros a Skýros a Boióťané o nadvládu na Boiótií. 

Tíribázos dal Antalkidovi tajně peníze na válku, zatkl Konóna za jakousi urážku Krále a s Antalkidovými návrhy odcestoval osobně ke Králi: ostrovy mají zůstat „svobodné“ (tedy nikoli perské), ale iónská města mají zůstat Králi. Viz dále rok 387. Brzy nato v perském vězení Konón zemřel, tak praví jedna verse, nebo se mu podařilo uniknout k Euagorovi na Kypr, ke starému příteli, u něhož žil po roce 405, kde zemřel v Salamíně; dobu neznáme.

Se souhlasem Athéňanů ještě t. r. poslal do Syrákús Aristofana, syna Níkofémova, viz rok předešlý, aby se pokusil přemluvit Dionýsia ke spojenectví s Euagorou Kyperským, tedy aby vypověděl pakt s Lakedaimoňany. 

Aristofana doprovázel mimo jiné jistý Lýsiás, nevíme však, zda to byl onen slavný logograf, po otci Syrákúsan, který byl též autorem projevu obhajoby ve sporu Aristofanových potomků o peníze s athénským erárem/Hyper tón Aristofanús chrématón pros to démosion (asi 387). 

Sicilan se ke změně pohnout nedal a zůstal Lakónům věren. Níkofémos s Aristofanem získali u Athéňanů, perských tehdy spojenců, pro Euagoru malou vojenskou podporu, viz rok následující, do vojenské pomoci vložili i své peníze. 

Euagorova válka s Králem se vyvíjela úspěšně a roku 389, viz tam, s Euagorou uzavřeli Athéňanů spojenectví. Z příčin, které neznáme, byli Níkofémos se svým synem na Kypru Athéňany zatčeni a popraveni. 

Na Kypru v Kitiu skončila vláda Ba'al-rama (kraloval od roku asi 400). Následoval na trůnu Melekiathón (vládl do roku 361; viz ale roky 388 a 387).

Na Sicílii se Kartháginci pod Mágónem opět vypravili do pole a s důvěrou v osmdesátitisícovou armádu táhli vnitrozemím ostrova. Mágón nepřesvědčil Dionýsiova spojence Agyra, vládce sikalského Agyria, pevného a bohatého města s tehdy dvaceti tisíci obyvateli, aby přešel na púnskou stranu. 

Púnové čelili v hornatém terénu soustavné guerrille a zásobovacím problémům a tak došlo na mír potvrzující status quo s tím, že Dionýsios I. ovládl Sikuly včetně těch v okolí Tauromenia, kam Dionýsios usadil své žoldnéře (viz změnu rok 358): skončila třetí válka o hégemonii nad Sicílií (začala roku 397): Dionýsios I. ovládl téměř celý východ Sicílie, na západě potvrzena existence kartháginské epikratie (srov. rok 409).

Pokračovaly boje Římanů s Aequy, kteří byli rozprášeni na Algidu, a nově nastala Římanům válka s etruskými městy Volsiniemi a Salpiny. Římané proti nim ale nevytáhli, neboť nastala velká horka, sucho, hlad a objevil se zase mor. 

1. září zasvětil M. Furius Camillus chrám Iunoně Regině, viz rok 396 a srov. Camillův osud roku 391sq. 

************************************************************

391.

Ol. 97, 2

Níkotelés

a. u. c. 363

M. Furius Camillus interrex II., P. Cornelius Scipio interrex a L. Valerius Potitus interrex II.

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Ífikratés se v korinthské válce vypravil se svým oddílem žoldnéřů najatých za korinthské a athénské peníze na plen do Arkadie. Arkadští hoplíté neopouštěli hradby svých měst, poněvadž se báli Ífikratových peltastů (podobně se athénští peltastové báli spartských hoplítů). Po návratu do Korinthu dokončil obnovu dlouhé zdi, kterou loni pobořil Praxitás: na ochranu stavby dorazila z Athén armáda se řemeslníky a stavba byla rychle obnovena. 

Sparťan Agésiláos, který se dlouho léčil ze svých zranění (viz rok 394), se vypravil v čele vojska do válkou dosud nedotčené Argolidy, kterou vyplenil, a pak se obrátil proti Korinthu. Dobyl a zrušil čerstvě obnovené hradby a jeho bratr Teleutiás se dvanácti triérami dobyl korinthský přístav. K vítězství sourozenců prý došlo ve stejný den. Pak král rozpustil své spojenecké vojsko a vrátil se do Sparty.

Později v létě obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu, který byl stále ještě ve státní unii s Argem. Vypravil se v době konání isthmických her, které byly pořádány vždy rok po olympiádě a rok před olympiádou (tedy "druhého a čtvrtého roku olympiády"). Na Isthmu vyhnal Argívské od obětišť, dal obětovat Poseidónovi namísto uprchlých Argejců, které nepronásledoval, a pod dohledem svých oddílů tábořících u Poseidónova chrámu nechal uspořádat celé hry korinthskou aristokratickou emigraci. 

Po odchodu spartských vojáků hry vypravili ještě jednou Argívští, kteří se vrátili, takže tohoroční seznamy vítězů (které se nedochovaly) obsahovaly mimo jiné též vítězná jména dvakrát. Jak to celé bylo zorganisováno, když se borci z prvních her zřejmě již rozešli po domovech, nevíme.

Podle údajů korinthské emigrace drželi měšťané svůj dobytek v Peiraiu. Agésiláos se k němu vypravil, ale místo bylo dobře opevněno a s množstvím obránců, takže otočil zpět ke Korinthu. Korinťané povolali Ífikrata s jeho muži, neboť se obávali při útoku na město zrady. Sparťané se vrátili na mořský břeh, obsadili též okolní vrchy a v noci viděli hořet nedaleký Poseidónův chrám na Isthmu; příčiny požáru ani rozsah nikdo nezaznamenal. 

Když v Peiraiu viděli, že kolem dokola jsou nepřátelé, prchli do posvátného okrsku kolem Héřina chrámu/Héraion na Isthmu. 

Sparťané dobyli pevnost Oinoé a na to se vydali králi na milost a nemilost všichni, kteří utekli pod ochranu Héry. Vydal je korinthským exulantům, aby rozhodli, kdo z nich se proti nim provinil a ostatní dal prodat do otroctví. Když dorazili vyslanci Boiótů, aby vyjednávali o míru, Agésiláos si jich nevšímal. 

Tehdy dostal zprávu, že oddíl sparťanské armády, šest set hoplítů, byl na cestě ke Korinthu u Lechaia náhlým útokem obklíčen a rozprášen Ífikratem jako velitelem peltastů a Kalliou, Hipponíkovým synem, jako velitelem hoplítů. Zahynulo tehdy na 250 Sparťanů, jméno poraženého polemarcha nebylo zaznamenáno. 

Agésiláos se stáhl domů, Ífikratés zbavil spartských posádek místa v Korinthiadě, které tam loni a t. r. umístili Praxitás s Agésiláem, tedy Sidús, Krommyón, Oinoé, korinthští emigranti se usadili v Lechaiu. Bitva u Lechaia se mohla udát až o rok později, neboť do roku 390 není žádná událost korinthské války na Peloponnésu zařaditelná, ledaže by šlo o ono zpětné dobývání pevností Ífikratem.

Tíribázos nápadem s koalicí se Sparťany Artaxerxa nezaujal a Král poslal z Persie jako jeho nástupce Strúthu, který se setrval na straně Athéňanů. Velitelem Sparťanů byl v té době Thibrón, který se svými muži plenil na území perského krále. Ostražitost vojáků upadala a Strúthos znenadání udeřil se svou jízdou. 

U Efesu (?) Peršan překvapil a zabil nepozorného Sparťana Thibróna, který právě v rámci snídaně soutěžil s pištcem Thersandrem (srov. o něm roku 399) v hodu diskem; ten rovněž při útoku přišel o život, vojsko se rozuteklo. 

Lakedaimonští poslali namísto Thibróna jako velitele svých vojsk v Anatolii Difridu. Difridás si počínal proti Strúthovi mnohem zdatněji, dokonce zajal jeho zetě Tigrána s chotí a za jejich výkupné uživil své vojáky v poli.

Sparťan Ekdikos dostal za úkol doprovodit na Rhodos prospartské emigranty, kteří naplnili osm lodí, když ve Spartě žádali pomoc proti démokratům. Cestou do Asie se opět zmocnil Samu, srov. 394 a 390, ale v Knidu se dozvěděl, že na Rhodu proti démokratům nemá šanci, že mají dvakrát silnější flotilu. Nauarchos Teleutiás (viz výše) dostal ze Sparty rozkaz, aby vystřídal Ekdika. Vyplul od Lechaia, kde byl dislokován, se dvanácti plavidly, na Samu posílil sedmi loděmi a dorazil na Knidos; to již měl flotilu o 27 lodí. 

Cestou k Rhodu se zmocnil deseti triér s mužstvem, které Athéňané poslali pod velením Filokrata, syna Efialtova, na Kypros na pomoc Euagorovi, ačkoli ten se postavil Králi, tehdy rovněž athénskému spojenci (a naopak Sparťané na moři zajali a rozprodali v Knidu kořist z lodí Athéňanů, perských spojenců, ačkoli se sami právě ucházeli o smlouvu s Peršany); k zajetí athénské flotily mohlo dojít až roku následujícího. O athénském paktu s Euagorou, snad už t. r. v platnosti, viz rok 389. Teprve teď po prodeji kořisti pokračoval Teleutiás na Rhodos, viz rok následující.

Na Kypru se totiž rozhořela tzv. kyperská válka (trvala do roku 385, viz tam, resp. do roku 380: Isokratés její trvání přirovnal k válce trojské). O jejím průběhu není přesných informací. Euagorás I. vyhnal ze své vlasti roku 411 usurpátora Abdémona z Tyru, viz tam, a jako příslušník rodu Teukrova, zakladatele města a státu, se prohlásil králem. Abdémón to ale měl dobré u perského dvora. 

Euagorás I. se snažil dostat s athénskou pomocí pod svou moc celý Kypr. Pravděpodobně od roku 398 napadal ostrovní království a postupně je připojoval ke svému. T. r. autonomní zůstávaly na Kypru už jen z jedenácti, viz o nich v indexu s. v. Kypros, Amathús, Kition a Soloi. Poněvadž žádaly o pomoc, dostal se s Abdémonovou pomocí do přímé války s Králem (viz dále rok 389 a 386).

V perské Anatolii byly provedeny administrativní změny. Král zrušil úřad nejvyššího velitele v Sardech, Tíribázos byl odvolán (viz ale rok 387), Iónové, kteří byli dosud v jedné satrapii s Lýdy, se dostali do správy samostatné satrapie, kterou od nyní spravoval Strúthos. Lýdie byla samostatně pod satrapou Autofradatem (srov. rok 362 a zde níže). Autofradata přitom poslal Artaxerxés na Kypr do války s Euagorou, velitelem flotily jmenoval Kára Hekatomnóa, viz zde níže. 

Kárie zůstala po reformě pod domácími dynasty a nyní rovněž se statutem satrapů, srov. rok 545 a 460: někdy od t. r. vládl Kárům král Hekatomnós z Mylas (nikoli Hekatomnŏs), syn Hyssaldóma z Mylas a bratr a manžel své sestry Aby (zda byla též matkou jeho dětí, známo není). Otec pozdějších vládců a zároveň sourozenců a manželů Mausóla/Maussóla, Idriea, Pyxódara, Artemísie (II.) a Ady založil dynastii Hekatomnóů. O možném jeho původu z Pixódara z Kindyé, syna Mausólova, viz rok 460. 

● Srov. podobnou dynastickou řadu panovníků v moderních dějinách po roce 1932 v Saúdské Arábii, kdy po otci-zakladateli Abdalazízovi ibn Saúdovi vládli jeho vlastní synové až hluboko do 21. století. 

Hekatomnós zahájil nejslavnější oddíl kárských dějin, který trval do hellénismu. Snad t. r. ho Artaxerxés II. jmenoval satrapou Kárie, oddělené nyní od lýdské satrapie. Kdy a jak Hekatomnóův život skončil, nevíme, zřejmě někdy kolem roku 375. Jeho nástupcem se stal nejstarší ze synů Mausólos, manžel své sestry Artemísie (II.), viz dále rok 378, 362 a 357. Hekatomnóovy syny Mausóla a Pixódara vyléčil z těžké nemoci Dexippos z Kóu, žák Hippokratův, autor též lékařského spisu a knihy o předvídání. Učinil tak s podmínkou, že Hekatomnós ukončí válku v Kárii, nevíme však jakou a zda se tak stalo. 

Hekatomnós si podrobil proathénský hellénský Iasos, srov. rok 393 (asi pod kárskou vládou až do Alexandrovy éry), zřejmě válčil s různým úspěchem v kyperských vodách, viz roky 389 a 385 a údajně finančně podporoval svého nepřítele Euagoru a jeho koalici s Egypťanem Akoriem, zpráva spíše podivná než pravdivá. Že by se ke konci života podílel na povstání dynastů, viz rok 378, známo není.

V Itálii v Římě se stal 1. červenec začátkem úředního roku (srov. již roky 463, 450 a 423). Římané přerušili války s Aequy, Volsiniemi a Salpiny. S volsinskými Etrusky, jichž bylo za bojů na osm tisíc zajato, bylo uzavřeno příměří na dobu dvaceti let s tím, že nahradí škody a uhradí roční vojenské výdaje Římanů. 

Salpinští nevylezli ze svých hradeb a přihlíželi římskému plenění svého venkova. Příměří s Aequy vydrželo jen do roku 388, Volsinští se s Římany dostali do války až jako součást etrusko-keltské koalice poražené na Vadimonském jezeru roku 283.

Za zpronevěru podílu na véjské kořisti byl obviněn jedním z tribunů lidu L. Apuleiem a poslán do vyhnanství a pokutován patnácti tisíci assy M. Furius Camillus; odešel do Ardeje, viz rok následující. Podle jiné verse činila pokuta jedno sto tisíc assů a prý ji celou zaplatili jeho klienti a přátelé. 

Vypukla válka etruského města Clusium s Kelty, kteří město oblehli. Spojenci Etrusků byli snad tehdy též Římané, jimž Etruskové za pomoc slíbili část svého území. Před městem došlo k prvnímu válečnému kontaktu Římanů s Kelty, když se na etruské straně boje zúčastnili římští poslové a mezi nimi opět vlivní Fabiové (srov. jejich záhubu roku 477). 

Q. Fabius dokonce v boji u Clusia zabil jednoho z keltských vůdců, jméno neznáme. Tím na sebe Římané Kelty upozornili (viz následující rok a rok 9). O dva roky později Fabia za to pohnal před soud tribun lidu Cn. Marcius, ale obžalovaný hned na to zemřel, takže si všichni mysleli, že si vzal život. 

Kelty prý do země z Popádí pro svou osobní mstu přilákal Tusk Arrhón (řec.)/lat. Arruns, který jim prý také jako novinku přinesl s sebou víno. Je pozoruhodné, že archeologové nedokáží dlouhý pobyt Keltů v Popádí doložit.

************************************************************

390.

Ol. 97, 3

Démostratos II.

a. u. c. 364

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict.

************************************************************

Z Athén do Helléspontu se v čele flotily čtyřiceti lodí vypravil Thrasybúlos. Původně plul na pomoc démokratům na Rhodos, ale v Halikarnássu usoudil, že není dost silný pro výsadek na ostrově a obrátil se do Helléspontu: občanská válka na Rhodu probíhala se střídavými úspěchy obou stran, z nichž ta oligarchická spoléhala na pomoc Sparty pod Teleutiou a držela opevněná místa na ostrově, viz rok předešlý. 

Thrasybúlos na severu Egeidy usmířit krátce znepřátelené odryské vládce Amádoka I. a Seutha II., z nichž se stali athénští spojenci. V Býzantiu převratem Archebiovým a Hérákleidovým přišli o moc prospartští oligarchové, démokraté vydali město Thrasybúlovi, který pronajal vybírání celního desátku od lodí z Pontu zavedené roku 410 (brzy byli oba Býzantijci za kontrarevoluce exulováni a v Athénách se jim dostalo poct a práv spojených s atelejí).

Odtud plul Thrasybúlos na Lesbos a kryt spojenectvím s Mytilénou porazil před Méthymnou oddíl harmosty Thérimacha posílený mytilénskými exulanty a svými námořníky; harmostés v boji padl. Většina ostrova se stala po patnácti letech opět athénským spojencem, stejně tak jako Thasos, odkud vyhnal spartskou posádku proathénský Ekfantos, Samothráké, Chersonésos, Býzantion, Kalchédón, Halikarnássos a Klázomenai (část těchto spojeneckých smluv mohla být uzavřena až roku následujícího). 

Druhým stratégem výpravy byl Ergoklés, který byl později obžalován z hrubého chování ke spojencům a ze zpronevěry třiceti talentů a odsouzen Athéňany na smrt. S ním ze stejného důvodu jeho triérachos Filokratés, původně výběrčí a správce daní/pólétés; jeho osud neznáme. Řeči pro obě žaloby složil Lýsiás. 

Lakedaimonští předali ostrov Samos Peršanům (srov. rok 404, kdy se ostrova Sparťané zmocnili, rok 394, kdy o něj přišli, rok 391, kdy ho získali zpět, a rok 365, kdy se dostal zpět do athénské moci). Do t. r. by mohla spadat unie Korinthu s Argem, viz ale rok 392.

V Thessalii někdy kolem t. r. zemřel tetrarcha Lykofrón z Fer (samovládcem ve své vlasti od c. 404). Moc nad Ferami přešla do rukou jeho syna (?) Iásona (zavražděn roku 370). Jméno jeho matky neznáme, ale podle zachované anekdoty byla velmi bohatá/polychrématos gar én a když syn neměl na výplatu svým žoldnéřům, nevíme, kolikrát se to stalo, žold zaplatila. 

Také jí provedl to, že po jisté vítězné bitvě jí řekl, že na oslavu Dioskúrů uspořádá slavnost. Důvěřivá žena poskytla stolovací vybavení ve stříbře a zlatě pro všechny synovy armádní důstojníky - a o všechno přišla: Iásón nádobí zpeněžil a zaplatil vojsku žold. Podobně trápil své sourozence Mériona a Polydóra, které vypečený despota rovněž okrádal o velké peníze. Viz o něm dále rok 377.

Dionýsios starší vedl válku proti Ítaliótům, paktu hellénských měst na jihu Itálie: Krotónu, Kaulónii, Sybaře na říčce Traeis (založena kdysi v Bruttiu údajně Rhodskými; na rozdíl od známější stejnojmenné osady v této oblasti, kterou zakládali Achajové, viz následující obec), Thúriím (neboli Sybaris v Lúkánii, viz 444), Hippóniu, Tarentu atd. (viz 393, o sídlu federace jihoitalských Hellénů viz rok 431, o symmachii Ítaliótů bez Hellénů viz rok 281).

Lúkánové, faktičtí spojenci Dionýsiovi, byli v této válce úspěšní. S dvaceti tisíci pěšími vojáky, tisícem jezdců a s flotilou 120 lodí se Dionýsios vylodil na území spojeneckých Loker, viz rok 398, a opět ničil rhégijské území. S padesáti loďmi zahnal v námořní bitvě na břeh krotónskou flotilu o šedesáti lodích, ale bouře před završením vítězství syrákúské loďstvo zastavila a sedm lodí s 1500 muži na palubě potopila; sám se svou pentérou na zimním moři unikl do Messány. 

V průběhu války Dionýsios zahájil stavbu zdi n. valu od Skyllétia napříč (?) Bruttiem/diateichidzein proti údajně Lúkánům, třebaže právě táhli za jeden provaz. Ve skutečnosti, zněl dobový výklad, aby isoloval členy ítaliótského paktu od jihu poloostrova. Jak stavba pokročila a zda vůbec, nevíme, už o ní není dále zmínky (srov. pozdější podobný podivuhodný počin M. Licinia Crassa za války s otroky roku 71). 

Lúkánové vpadli to léto na thúrijské území. Po získání pomoci vytáhli Thúrijští do pole se čtrnácti tisíci pěšáky a tisícovkou jezdců a v protiofensivě zahnali agresory. 

Měli v plánu napadnout město Láos ležící naproti Thúriím přes špičku italské boty, ale v horách byli obklíčeni přesilou třiceti tisíc Lúkánů se čtyřmi tisíci jezdci a rozdrceni: padlo na deseti tisíc Hellénů a k moři se dostalo jen málo z Thúrijců. 

Dionýsiova flotila pod nauarchem Leptinem, jeho bratrem, spojenci Lúkanů, zastavila pronásledování. Leptinés za každého zajatého Thúrijce vyplatil Lúkánům minu stříbra a bylo jich prý tisíc. Usmířil též Lúkány s federativními Ítalióty, čímž rozladil bratra, neboť ztratil prostor pro svou expansivní politiku. Leptina zbavil funkce a jeho velitelské místo dostal mladší z bratrů Theáridás (k Leptinově osudu viz rok 386).

V Athénách se narodil řečník a protimakedonský politik Hypereidés, syn Glaukippův, který byl popraven roku 322, a v attických Kothokidách se narodil v prosté rodině Atrométově a Glaukotheje Aischinés, jeho a Démosthenův protivník (zemřel asi roku 315 na Rhodu). Podle všeho byl Aischinés samoukem, který řečnické umění okoukal jako městský úředník/grammateus tés poleós. 

Hypereidés měl syna Glaukippa, velmi plodného rhétora, o jeho bratrovi Alfinóovi nevíme nic. O sexuální náruživosti Hypereidově a o vztahu k synovi viz v indexu s. v. sex. 

Jak vypadalo předkládání faktů, pomluv a lží při projednávání soudních procesů jednotlivými řečníky demonstrují vystoupení Démosthena a Aischina roku 343, srov. tam, ve svých řečech o vyjednávání míru s Filippem II. Makedonským. O Aischinovi Démosthenés na soudu řekl, že jeho otec byl školníkem/grammatistés a jeho matka že "organisovala Bakchovy průvody/thiasús synagúsé.

Aischinés naopak obvinil Démosthena, jen tak mezi řečí, že zavraždil muže, který ho žaloval pro deserci/leipotaxiá, že po matce pochází ze skythských nomádů, viz rok 384, zatímco on sám je synem muže, který měl v rodném dému společný oltář s Eteobútovci, ve velké válce přišel o majetek, on sám byl athletou, utekl před Třicítkou, bojoval jako žoldnéř ve válce satrapů s Králem; v roce procesu bylo Aischinově otci přítomnému přelíčení 94 roků.  

Démosthenés ale nedal pokoj a třináct roků na to otevřel otázku Aischinova původu ve slavné řeči Ověnci znovu, tentokrát radikálněji. Prohlásil, že jeho sok je synem otroka jménem Tromés/"Třasořitka" sloužícího v poutech u učitele čtení a psaní Elpiy při Théseiu/edúleue par' Elpiá tó pros tó Théseió didaskonti grammata. Aischinovou matkou že byla jistá levná prostitutka, známa pod přezdívkou Empúsa/"Strašidlo měnící podobu" (to prý podle její pracovní vynalezávosti; o Elpiovi srov. u roku 432). Ve dne prý uklízel mladý Aischinés ve škole, po večerech posluhoval matce v organisování bakchických obřadů; Démosthenés proto Aischina též denuncioval jako "syna tympanistky/tympanistriá". 

Později si Aischinés podle Démosthena polepšil, neboť posluhoval hercům Simylovi a Sókratovi, jimž se říkalo "Uřvaní/Barystonoi". Když se Aischinovi dostalo svobody (jak k tomu došlo, Démosthenés neobjasnil; byli tedy rodiče rodu svobodného), změnil jméno otci v opak na Atrométos/"Neklepající se" a matku nazval nymficky Glaukotheou, jak tvrdil Démosthenés a oháněl se při tom obratem, že o tom všichni dobře vědí. Ať to bylo, jak chce: Aischinés byl u Athéňanů oblíben jako bojovník s establishmentem, jako "jeden z nás".

Ve stejné době jako předešlí se narodil politik a řečník, žák Platónův a Isokratův, Lykúrgos z Athén, syn Lykofronův, vnuk Lykúrga popraveného Třicítkou. Patřili do starého rodu Eteobútovců/Eteobútadai a s manželkou Kallistó měl tři syny. V letech 338 až 326 byl nejvyšším finančním úředníkem své vlasti. 

Kolem roku 390 se v pontské Hérákleji narodil Hérákleidés, Platónův důvěrník a vlivný člen Akadémie i peripatu (zemřel kolem roku 310, viz o něm roku 339 a v indexu s. v. školy 3). Byl to muž bohatý, který vedle filosofických spisů složil řadu grammatických titulů a měl libůstku v psaní tragédií pod jménem Thespidovým, srov. v indexu s. v. autorství. 

Kolem roku 390 zemřel "přírodní" filosof Diogenés z Apollónie na Krétě (narodil se kolem roku 460, viz o něm v indexu s. v. školy 1).

V Itálii se vypravili Keltové proti Římu. Je to jedno ze tří tradičních dat, která uváděli již starověcí historici vedle roku 387 a 386. Patnáctého dne před srpnovými kalendami/a. d. xv kal. august., tedy 18. července, porazili pod Brennem (vlastně označení pro keltského náčelníka) zničujícím způsobem Římany na říčce jménem Allia, řec. Aliá, přítoku Tiberu. Většina z rozprášené římské armády prchla do Véjí, část do Říma na hrad. 

Téhož večera stáli Keltové před Římem, ale do Města nevstoupili (srov. shodu ve dni konání s bitvou na Cremeře roku 477). Až 21. července byl nehájený Řím obsazen, vypleněn a veškeré víno vypito (ve stejný den roku 64 n. l. dal prý Nero podpálit Město znovu či jak bylo). Pouze na Capitoliu se držela posádka. Vestálky sacra (tedy incl. palladia) s pomocí flamina Quirina zakopaly pod chrámem a pak dopravily kultovní symboly římské státnosti do Caere, viz rok následující. Hrad byl Kelty oblehnut. 

Podle jiné tradice byla bitva vybojována 6. října a Město obsazeno o dva dny později, podle další šestnáctého dne před srpnovými kalendami/a. d. xvi kal. august., tedy 17. července. • Bylo to druhé dobytí Říma od jeho založení (srov. roky 753 a 507). 

Boj s keltským živlem Římané na kontinentu uzavřeli až roku 9 př. n. l., viz tam. Římané měli za republiky z Keltů velký respekt a jejich pohyb ohrožující Řím nazývali slovy tumultus gallicus/keltská hrůza, hrůza z Keltů.  

Část Keltů byla poražena M. Furiem Camillem před Ardeou, kde od loňska žil ve vyhnanství. Oddíly římského vojska, které po Allii uprchly do Véjí, porazily jiný voj Gallů a Etrusků, kteří se v těchto časech vydali na lup na římské území a k Véjím. 

Římanům zde velel centurio M. Caedicius, který loni slyšel jakýsi varovný hlas, že se blíží Keltové; vojenští tribunové mu tehdy nevěnovali pozornost. Nyní Římané povolali zpět z vyhnanství M. Furia, s čímž souhlasil senát uzavřený na Capitoliu, a zvolili ho ve Véjích v nepřítomnosti počtvrté diktátorem; z Ardeje se pak vypravil do Véjí. Řím na mnoho měsíců přestal být residenčním městem římského státu.

Kolem roku 390 zemřel čínský filosof Mo-c' (Mozi, narozen kolem roku 480), zakladatel mohismu.