049
49.
Ol. 182, 4
263 SE
199 AE
Démocharés II.
a. u. c. 705
C. Claudius Marcellus a L. Cornelius Lentulus Crus
C. Iulius Caesar dict. I.
Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (snad od října; podle jiných počtů až roku příštího)
************************************************************
V Orientu M. Calpurnius Bibulus, prokonsul Syrie (viz zde níže), poslal své dva syny do Alexandreie, aby odtamtud odvedli germánské a keltské žoldnéře, které tu roku 55 zanechal jako Aulétovu gardu A. Gabinius ("gabíniání/gabiniovci", viz o nich roku 67, 55 a 48). Při vzpouře žoldnéřů byli oba zabiti, příčiny neznáme. Kleopatrá poslala vrahy Bibulovi k potrestání do Syrie, ale ten je poslal zpět s tím, že trestat přináleží v tomto případě senátu.
Krátce na to do Alexandreie připlul Cn. Pompeius, starší syn Cn. Pompeia Magna. Odvolával se na Aulétovu závěť, viz rok 55, a otcovy „povinnosti a závazky“ vůči Ptolemaiovcům: pět set keltských a germánských žoldnéřů vzal s sebou, k tomu egyptskou flotilu o padesáti plavidlech a potraviny a odplul se vším do Dyrrhachia (viz níže, kde se otcovy síly soustřeďovaly).
Cn. Pompeius mladší byl v Alexandreji zřejmě na jaře a odplul snad ještě před podzimem.
V této době byla tedy již královna Kleopatrá VIII. Filopatór odstavena od možnosti rozhodovat a vrch měli poručníci krále Ptolemaia XIII. Filopatora, popř. již nilskou métropoli opustila či z města utekla, viz rok následující. O palácových poměrech v Alexandreji není nic známo.
K rozdílu mezi tehdy praktikovaným římským a přírodním kalendářem viz rok předešlý a o iúliánské reformě viz rok 45.
V Římě přečetl v senátu tribun lidu M. Antonius, též čerstvě zvolený augur, přes velký odpor pompejánů Caesarův dopis s jeho nejnovějšími návrhy na urovnání krise. Caesar dlel stále ještě v Ravenně a čekal na odpověď. Nabízel, že si ponechá do doby, než se bude ucházet o svůj druhý konsulát, správu Předalpské Gallie a Illyrika a k tomu že že bude velet dvěma legiím.
Představa se líbila i M. Tulliovi Ciceronovi, který dorazil do Říma z dlouhé cesty z Kilikie 4. ledna, viz roky 51sq., a přemlouval Pompeia, aby nabídku přijal. Proti však byli konsul L. Cornelius Lentulus Crus a Pompeiův tchán Q. Caecilius Metellus Pius Scipio, otec Cornelie Metelly (oddáni roku 52). Během bouřlivého zasedání musel v napjaté atmosféře M. Antonius se svým kolegou Q. Cassiem Longinem a extribunem C. Scriboniem Curionem s M. Caeliem Rufem, aedilem roku 50, na výzvu konsulů opustit senát, když se pokoušeli zvrátit proticaesarovská rozhodnutí. Prchli v noci ve strachu o život v otrockém převleku a na voze, který si Antonius s Cassiem pronajali, k Caesarovi směrem na Ravennu, kam však nedorazili.
Následně 7. ledna se senát, v němž převládali propompeiovští optimáté, usnesl, že stát je v nebezpečí/senatus consultum ultimum a zavazoval konsuly, praetory, tribuny lidu a prokonsuly, aby na jeho záchranu udělali vše možné. Přiděleny provincie, Caesarem dobytá Gallie Záalpská/Gallia Transalpina připadla L. Domitiovi Ahenobarbovi, který však nikdy na její území nevkročil, viz zde níže. Vypsány byly senátem mimořádné daně, odvody 130 tisíců mužů po Itálii, hlavně mezi veterány. Protivník byl však rychlejší.
V noci z 10. na 11. ledna překročil C. Iulius Caesar severně od Arimina s jedinou legií říčku Rubikón (řec.), lat. Rubico, oddělující Cispadánskou Gallii od Itálie. Druhou občanskou válku Římanů, trvající do roku 45, hravý Caesar zahájil řeckými slovy z athénského komického básníka Menandra „anerrifthó kybos/ho kybos anerrifthó, lat. alea iacta estó/budiž kostka vržena“, ve smyslu "tak si hoďme", tedy ve smyslu hráčském, nikoli v moderním chápání kroku "za čarou", nevratného. Na ještě gallském břehu totiž řekl, že když říčku nepřekročí, bude to špatné pro něj, když ano, pak pro všechny lidi; k identifikaci Rubikonu viz v indexu s. v.
11. ledna obsadil s Třináctou legií Zdvojenou/leg. xiii. gemina Ariminum/dnešní Rimini, kde se setkal s uprchlými tribuny lidu. Disponoval v tom okamžiku pěti tisíci legionáři a třemi sty jezdci. V dalších dnech ho dohonila Dvanáctá legie s dalšími kohortami, gallské legie povolal ze zimovišť, viz rok 51: tak malé vojsko stačilo na obsazení Itálie, když nepřítel vyklizoval jednu posici za druhou. Ještě do konce ledna si Caesar s Pompeiem vyměnili dopisy se smířlivými návrhy, v důsledku jen naoko: zprostředkovával praetor L. Roscius Fabatus a vzdálený Caesarův příbuzný L. Iulius Caesar, syn stejnojmenného konsula roku 64.
Již 17. ledna opustila většina senátorů Řím a v panice mazali do Kampánie za Cn. Pompeiem Magnem, tehdy v Capuy. Utíkali též oba konsulové, kteří ani před odchodem do války za její zdar neobětovali, jak bývalo předepsáno. Převládl mezi všemi názor, že proti Caesarovi nejsou s to Itálii ubránit; psychologický dopad útěku z Říma byl ovšem značný.
Pompeia pobývajícího druhým rokem mimo Řím, resp. jeho pomerium, o Caesarových záměrech informoval T. Labienus, nejschopnější z legátů v Galliích, jemuž Caesar svěřoval všechny legie v době své nepřítomnosti. Labienus, nyní přeběhlík, v Galliích zbohatl, stouplo mu to do hlavy a přidal se k pompéjovcům; padl roku 45, viz tam.
Jediným optimátem, který Caesarovi vzdoroval v poli, byl L. Domitius Ahenobarbus, cos. 54, prapraděd imperátora Nerona (který se rovněž se jménem svého slavného předka narodil), designovaný nástupce Caesarův v Záalpské Gallii. Obsadil Corfinium a narychlo sestavil z okolních Paelignů a Marsů třicet kohort. Poslal do Ápulie k Pompeiovi, že je vhodný okamžik v horském terénu Umbrie Caesara sevřít, ale Velký Pompeius i tuto šanci promarnil, nikoho neposlal a naopak pokračoval do Brundisia.
Caesar město oblehl, po sedmi dnech vlastní vojáci Domitia Ahenobarba zatkli při pokusu o útěk a město Caesarovi vydali. Caesar je zařadil do svého vojska (a poslal je pod C. Scriboniem Curionem obsazovat Sicílii a Afriku, viz zde níže), L. Domitia, svého zarytého nepřítele, nechal i s jeho synem Cn. Domitiem a skupinou senátorů a rytířů bez újmy odejít; viz zde níže. ● Podle jiné verse Domitiovy kapitulace se prý pokusil otrávit, požádal lékaře o jed, ale když se dozvěděl, že se Caesar chová k protivníkům milostivě, chtěl nějaký protilék: lékař mu ovšem k velké radosti postiženého podal předtím uspávadlo.
Caesar nyní již se šesti legiemi a dokonce s posilou tří set jezdců od krále nórického (jméno neznáme) dorazil 9. března do Brundisia a oblehl jeho přístav, odkud odplouvali pompeiovci (konsulové již 4. března před Caesarovým příchodem): použili lsti s opevněním přístupových cest k městu, aby vzbudili zdání, že se hodlají bránit a získali tak čas pro přeplavbu. Nabídku k jednání Pompeius odmítl, předposlední, kterou Caesar udělal; srov. rok následující. Caesar neměl k disposici žádnou flotilu, nechal tedy Pompeiova pronásledování a z Brundisia se obrátil na sever k Římu.
Zorganisoval jih Itálie a válečné přípravy, odvedl zde římské občany do legií. Na obranu Illyrika vyslal C. Antonia, Předalpskou Gallii svěřil M. Liciniovi Crassovi, synovi stejnojmenného triumvira. 28. března hovořil ve Formiích s Ciceronem, na 1. dubna svolal mimo území pomeria senát, resp. ty ze senátorů, kteří zůstali ve Městě, viz zde níže. ● Caesar se divil, proč Pompeius město nehájil, když měl k disposici tolik mužů a nečekal na posily z věrných Hispánií. Naopak pompéjáni vychvalovali svého vůdce, jak geniální tah vymyslel...
• Přechodem přes "Rubikon" spustil seriál válek uvnitř říše, které trvaly do roku 30; v jejich průběhu si Římané a obyvatelé oikúmeny zvykali a zvykli na jediné centrum celé říše s jediným vladařem, velitelem armády. V tomto období se uzavřel vývoj oligarchické římské republiky.
17. března se Cn. Pompeius se zbytkem oddílů optimátů přeplavil za konsuly z Brundisia do Épeiru a Makedonie, kde organisoval celý východ oikúmeny proti Caesarovi. Přeplavilo se na třicet tisíc ozbrojenců, konsulové a další úředníci s rodinami. Legie se shromažďovaly v Dyrrhachiu, Pompeiově flotile se základnou v Korkýře velel M. Calpurnius Bibulus, Caesarův kolega v konsulátu roku 59 a podivný správce Syrie roku 52nn. Celkově disponovala pompéjovská flotila šesti sty válečnými loděmi, z toho stovka měla mužstvo římské.
Na zimní přeplavbu Caesara koncem t. r. po návratu z Hispánií nebyl vůbec připraven a nedokázal jí zabránit, viz začátek příštího roku. Když konečně začal hlídkovat před Brundisiem, podařilo se pompéjovcům zachytit pouze tři desítky nákladních zásobovacích lodí a Bibulus (c. 55), kterého vždycky Caesar převezl, dal ze vzteku všechny jejich posádky povraždit. Začátkem následujícího roku ze zimy a z námahy těžce onemocněl a někdy před jarem v Korkýře zemřel. Nového nauarcha flotila nedostala, velení zůstalo u velitelů jejích částí: jedním z nich byl starší syn Pompeia Magna Cn. Pompeius, srov. rok následující.
V Thessaloníce se ustavil protisenát optimátů s odhadem dvěma sty uprchlými senátory; po farsálském debaklu a útěcích čítal antisenát v Africe tři sta členů. Dorazil též M. Tullius Cicero, který opustil Řím na začátku června, ale žádné důležité posice u Pompeia nenabyl: Velkému nevoněly Ciceronovy ostrovtípky, Cato se divil, proč vůbec přišel, když se vždy snažil být neutrálem, chodíval zamračený, ale od druhých očekával, že se jeho žertům zasmějí.
Mimo jiné uznal exilový senát za jediného panovníka v Alexandreji Ptolemaia XIII., který Pompeiovi poslal pomoc, viz zde výše. Na Pompeiovu stranu se postavili Delmatové, kteří oblehli Salónu, kde se drželi caesariáni, srov. zde níže.
Pompeia hned z počátku podporovali Galatové: král Déiotaros I., tetrarchové Kastór I. a druhý tetrarcha Tektosagů Domnekleios alis (?) Domniláos, syn Brogitarův, který v čele galatské jízdy padl u Farsálu, a s nimi všichni monarchové vděčící za svou moc Pompejovu uspořádání Orientu před patnácti roky. Konsul L. Cornelius Lentulus Crus rozhodl v soudním procesu údajně 20. června, aby Židé s římským občanstvím v provincii Asia nemuseli s ohledem na jejich rituály sloužit na vojně a smějí je konat v Efesu.
Správu Syrie a legií převzal Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (c. 45), Pompeiův tchán. Měl zprvu nějaké obtíže s populací Amánu a jeho oddíly zde utrpěly nějaké ztráty, ale bližšího nevíme nic; přesto se dal provolat imperátorem. Městům a dynastům syrským naložil kupu daní, vymáhal peníze od nájemců/publikánů, od kterých si k tomu všemu ještě půjčil na rok ve výši celoprovinčních daní. Odvedl řadu mužů mezi jezdce, ethnicitu neznáme, a se všemi vojáky opustil Syrii, takže byla proti případnému parthskému útoku bezbranná.
Odtáhl do Asie, osobně přezimoval v Pergamu, legie umístil po provincii, kterou zatížil dalšími daněmi a poplatky: zavedl kapitální daň pro svobodné ale i otroky, vypsal daň ze sloupů/columnarium tributum, ze dveří/ostiarium, z obilí/frumentum, nařídil dodávky vojáků a výzbroje, poplatky mimořádné musely odvádět též spolky římských občanů a také zde museli publikáni vyplatit pompéjovskému eráru nájmy cel s ročním předstihem. Viz dále roku následujícího.
Pompeius po celý rok v Makedonii zbrojil, nerušeně shromažďoval proviant a flotilu šesti set válečných lodí sebraných v Egeidě a Orientu, k tomu velké množství plavidel dopravních, když Caesar byl na západě Středomoří (Athéňané mu přispěli dvěma plavidly...). Vynucoval si od dynastů a provinciálů velké peníze a sestavil armádu o devíti legiích římských občanů, z toho pěti z Itálie, k tomu spojenecké vojáky pěší i jízdní, viz celkové počty roku následujícího. Na rok 48 přezimovala armáda optimátů v Thessalii a Makedonii, hlavní stan Pompeiův sídlil v Thessaloníce.
Ciceronova jízlivost se projevila při jeho komentování pestrosti Pompeiovy armády. Když slyšel, že velitelem sapérů je Pompeiův důvěrník Theofanés z Mytilény/eparchos tektonón, lat. praefectus fabrum, tehdy již římský občan, který uměl utěšit následujícího roku Rhodské po ztrátě lodí v bitvě, špičkoval v poukazu na hellénskou výmluvnost: "Náramně dobře je mít řeckého velitele/hélikon agathon esti Graikon echein eparchon."
Nelehké to měl rovněž mezi pompéjány M. Porcius Cato, ikona aristokratických konservativců. Doporučoval oddalovat rozhodnou bitvu, neboť stále věřil v diplomatické urovnání, prosadil usnesení, že se nebudou plenit spojenecká města a Římané že se nebudou zabíjet mimo bitevní pole, ale vysokou velící funkcí pověřen Pompeiem nebyl. Poslal ho do Asie dávat dohromady flotilu a Rhodské přemluvil, aby se připojili k Pompeiovi. ● T. r. byl správcem provincie Asia jako proquaestor a propraetor/antitamiás kai antistratégos jeden ze tří bratrů Antoniů, Lucius. Pergamští ho poctili sochou, kterou vytvořil Ménofilos, jak oznamuje zachovaný nápis na podstavci, socha zmizela.
Na ostrově pak zanechal svou nevlastní sestru Servilii (Caepionis), vdovu po L. Liciniu Lucullovi, s jejím synem M. Liciniem Lucullem, srov. rok 66. Stejnojmenná sestra Servilie byla v této době vdovou po D. Iuniovi Silanovi, cos. 62, která prý tolik milovala Caesara (jedno n. dvě ze tří dětí s D. Iuniem byly, tak se drbalo, Božského Iúlia). To samé se ovšem traduje o prvně jmenované Servilii, srov. v indexu s. v.
Cato se vrátil do Makedonie a usiloval o vrchní velení nad flotilou šesti set plavidel. Nedostal ho, poněvadž se Pompeius dozvěděl, že po likvidaci Caesara chce Cato obnovit "republiku" a velitelem se stal M. Calpurnius Bibulus, viz rok následující.
Zajímavou zkušenost s delfskou věštírnou udělal bratr P. Clódia Pulchra, procos. Ap. Claudius Pulcher, který nedávno složil censorský úřad a Pompeiem byl jmenován správce Acháie. Chtěl znát výsledek občanské války, ale orákulum mu sdělilo, že se ho válka netýká, že obdrží eubojskou nížinu/nihil ad te, Romane, bellum pertinet, Euboeae coela obtinebis. Myslel, že mu Apollón káže vyhnout se válce, tak se "zašil" do okolí attického Rhamnúntu, naproti zálivu zvaného Eubojská nížina/ta Koila tés Euboiás. Zde onemocněl a ještě před farsálskou bitvou zemřel.
V únoru a březnu obsadil C. Iulius Caesar celou Itálii, trvalo mu to šedesát dnů, svými lidmi kontroloval Sicílii, srov. zde výše (nevíme, zda obyvatelům ostrova, z velké části Hellénům, udělil latinské právo nebo zda to zamýšlel a nedošlo na to), a Sardínii na zajištění dopravy obilí do Města a v dubnu uspořádal ve prospěch populárů poměry v Římě.
Na obávané proskripce a likvidaci optimátů nedošlo, občanům slíbil po třech stech séstertiích a gratis dodávky obilí. Státní poklad/aerarium sestávající z kořisti poražených nepřátel a uložený ve sklepení Sáturnova chrámu ovšem pro své účely přes obstrukce jednoho z tribunů lidu L. Caecilia Metella použil, viz rok 157 a v indexu s. v. zlato (2): vybral odtud patnáct tisíc liber zlata v cihlách/lateres aurei, třicet tisíc liber neraženého stříbra a třicet milionů séstertiů. Říkávalo se, že se na poklad smí sáhnout jen v případě války s Gally, na což měl Caesar odpověď, že právě toho nebezpečí Řím zbavil. Získané provincie postavil pod správu svých straníků.
V Římě Caesar propustil Pompeiova zajatce Aristobúla II., bývalého krále Židů, viz rok 55, a poslal ho s vojenským doprovodem údajně dvou legií (?) do Syrie. Caesar mu tak dal naději na jerúsalémský trůn. V Antiocheji byl však Aristobúlos pompejovci, jména neznáme, otráven a jeho syn Alexandros II. byl na Pompeiův rozkaz popraven syrským prokonsulem Q. Caeciliem Metellem Piem Scipionem Nasikou (rodným jménem před adopcí P. Cornelius Scipio Nasica, syn stejnojmenného otce s Licinií Crassou, dcerou L. Licinia Crassa, cos. 95, adoptován cos. 80 a pontifikem maximem Q. Caeciliem Metellem Piem). Aristobúlovo tělo bylo naloženo do medu (srov. rok 36) a později ho M. Antonius poslal do Jerúsaléma k pohřbení.
Caesar se pak přiklonil k Ióannovi Hyrkánovi s Antipatrem. Scipio Nasica vynucoval na provinciálech peníze, proviant a lodi, zaváděl nové daně, ale přezimoval s legiemi v Pergamu v provincii Asia a Syřany nechal napospas parthským vpádům. Chystal se zabavit chrámový poklad Artemidin v Efesu, ale poněvadž právě dorazila zpráva od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, pospíchal s loďstvem do Makedonie.
Ptolemaios Mennaios, dynasta v Chalkidě pod Libanem, viz roky 85 a 63, vyslal svého syna Filippióna do Askalónu, kde žila Aristobúlova vdova, jméno neznáme, se synem Antigonem (II.) a dvěma dcerami, aby je dopravil pod otcovu ochranu. Antigonos se později odebral k Caesarovi a do Alexandry, jedné z jeho sester, se Filippión zamiloval a vzal si ji. ● Chronolgii všech těchto událostí v Orientu neznáme.
Otec Ptolemaios, stručnými slovy kronikářovými, však "syna zavraždil a sám se s Alexandrou oženil". Asi to až tolik pravda nebyla, neboť podle všeho Filippión svého otce přežil; o jeho případném synovi viz rok 36. Ptolemaios byl nyní iúlián, roku 46 kupodivu pompéján, srov. rok 63, a po roce 44 se dal k caesarovrahům, viz rok 43.
V dubnu se Caesar z Říma vypravil do Hispánií, kde byla velká síla pompejovců a kde měl Cn. Pompeius od války se Sertoriem silnou klientelu. • Pompeius měl vedle Hispánií rodové klienty hlavně v Pícénu, v Předalpské Gallii, srov. rok 89, a v Orientu. O Caesarovi nic takového nevíme, ale populárové mívali tradičně silné posice v Etrúrii a Samniu, sám měl velkou autoritu v nově dobytých keltských oblastech.
Správu Říma svěřil Caesar praetorovi M. Aemiliovi Lepidovi, budoucímu triumvirovi, na Itálii a jednotky dohlížel M. Antonius, úředně tribun lidu; posice ojedinělá, neboť tribunové nesměli po čas svého úřadu opouštět Řím.
Cestou oblehl Caesar hellénskou Massalii, která se překvapivě jediná v Galliích nepostavila na jeho stranu, chtěla zůstat neutrální. Když tam však doplul se sedmi loděmi L. Domitius Ahenobarbus, kterého i se synem nedávno propustil, srov. zde výše, který měl v kraji silnou rodovou klientelu, přemluvil představitele města a sněm, aby se Caesarovi postavili. Massalijští povolali na pomoc divoké Reie z jejich sídelní obce Albiků v Přímořských Alpách. Dřevo pro obléhací práce vzali Římané lidé z posvátného, dosud nedotčeného keltského dubového háje v okolí města.
Caesar se před městem dlouho nezdržoval a pokračoval do Hispánií. Pokračovat v obléhání ponechal tři legie pod velením spolehlivého legáta C. Trebonia osvědčeného z gallských válek (a pozdějšího však spiklence) a D. Iunia Bruta Albina s velením nad loďstvem, které dal stavět v Arelátě (což byl dokonce jeden z vůdců caesarovrahů).
Město, které vrchní velení svěřilo Domitiovi Ahenobarbovi, se po dvou prohraných menších námořních bitvách s Iuniem Brutem v době, kdy Caesar vítězil u Ilerdy, a po šesti měsících obléhání v říjnu vzdalo a přišlo o veškeré zbraně, peníze, flotilu, ale zdání nezávislosti mu zůstalo, srov. rok 154. Caesar ve městě zanechal dvě legie. Hradby a opevnění města dal, snad v Neronově éře, obnovit na svůj náklad massalský rodák, lékař Krinás, viz o něm v indexu s. v. lékaři (2). L. Domitius unikl po moři
Pompeius po zprávě o pádu Massalie udělil (stejně formální) nezávislost její métropoli Fókaji. • Massalští vybojovali poslední námořní bitvu samostatného hellénského státu s Římany a byli také s Rhodskými roku 42 posledními z Hellénů, kteří proti Římanům válčili. Byli přitom odvěkými spojenci a přáteli Říma, viz rok 389, Římany neustále vyznamenáváni. Domitius Ahenobarbus z Massalie unikl na jediné ze tří lodí, která dokázala uniknout blokádě přístavu; jeho přátelé na ostatních dvou se museli vrátit a být později zajati. Bojoval u Farsálu a zabit byl na útěku Caesarovými jezdci.
Hispánii drželi Pompeiovi legáti v čele tří vojsk a jim k ruce poslal z Brundisia Pompeius L. Vibullia Rufa; toho Caesar pouštěl na svobodu u Corfinia a o jeho roli v Hispániích nevíme nic až na to, že padl znovu do Caesarova zajetí a znovu byl pardonován. Přední Hispánii/Citerior se třemi legiemi ovládal L. Afranius, Zadní/Ulterior si rozdělili a drželi po dvou legiích M. Petreius, fanatický anticaesarovec, a literát a učenec M. Terentius Varro, vůbec nejplodnější z římských psavců.
Afranius s dalšími veliteli byl ochoten Hispánii vyklidit a přesunout se za Pompeiem, naopak Petreius se domáhal boje a vůči iúliánům byl naprosto nesmiřitelný. Přesto ho brzy Caesar s ostatními veliteli hispánských pompéjánů propustil, o jeho konci viz rok 46.
Legáta C. Fabia se třemi legiemi přezimujícími v okolí Narbonu poslal Caesar napřed, aby zajistil přechody pyrenejskými průsmyky drženými Afraniovými muži; Fabius posádky rychle zahnal a pokračoval směrem na Afrania. Dorazil k řece Sikoris/Sicoris, dn. Segre v Katalánii, a dal přes ni postavit dva mosty, přes které jezdili vojáci pícovat. Když jarní vody a vichr jeden z nich zbořily, zaútočily legie Afraniovy a Petreiovy po dvou mostech, které dali postavit pro vlastní účely. Legát Lucius Munatius Plancus stačil zorganisovat obranu Fabiových legií a dva dny na to dorazil do ležení Caesar s předvojem svých jezdců.
Vojáky, kteří uvízli na druhém břehu Sikory, kázal Petreius pobít. Caesar se šesti legiemi s pomocnými sbory od Keltů a Germánů a sedmi tisíci keltských jezdců z Gallií pokračoval začátkem června k jihu podél Sikary k Ilerdě, vybudoval ležení a v několikahodinové bitvě bojováno proti pompejovcům nerozhodně; ztráty na obou stranách činily jen několik desítek mužů.
Stižen byl dva dny na to nepřízní počasí, povodní, která zničila mosty přes Sikoru, zatopila ležení a přivodila zásobovací těžkosti.
Afraniova armáda byla naopak dobře zásobená a snadno odrazila též posily od Ruténů a dalších Gallů i s rodinami, celkem čtyři tisíce lidí. Když po mnoha dnech vody opadly, dal Caesar budovat na vzdálenějším místu podle zkušeností z britské invase lodní most a obnovil zásobování legií. Zároveň s jeho dokončením přišla zpráva o úspěšné námořní bitvě před Massalií.
Tehdy se na Caesarovu stranu přidávaly okolní keltibérské komunity a zajišťovaly armádě proviant. Když dal Caesar vojákům kopat kanál, kterým by snížil hladinu Sikory a umožnil tak přebrodění v blízkosti tábora, rozhodli se pompéjáné vyklidit kraj a přenést válku do nitra Hispánie.
Caesarovy legie se přepravily přes Sikoru a ležení pompéjánů odřízly od zásobování z jihu od Hiberu. Morálka afraniovců byla po několika šarvátkách narušena, ležení postavili pod tlakem na nepříznivém místě, poslové vyjednávali s Caesarem o milosti, množily se deserce, Petrenius ale držel svůj kurs. Nakonec se Caesar s Afraniem osobně setkal a domluvili mírové podmínky: pompéjáné vyklidí provincie a rozpustí armádu sedmi legií, kterou v Hispániích disponovali, a nikomu z vojáků ani velitelů nehrozí od Caesara žádná persekuce. Stalo se u Ilerdy/dn. Lérida dne asi 2. srpna, pompéjánské oddíly byly rozpuštěny v několika málo dnech. O osudech legátů viz rok 46.
Ve čtyřiceti dnech prošel provincií Hispánia Ulterior, v Cordubě se mu vzdal Terentius Varro, ještě nedávno velitel dvou legií a třiceti kohort spojenců, když předtím silně proti Caesarovi brojil, chystal provincii na válku, donutil provinciály sebrat osmnáct milionů séstertiů, dvacet tisíc liber stříbra neraženého a 120 tisíc medimnů pšenice. Předal Caesarovi provinční finance s výkazy své činnosti, Caesar tu propustil pompejovské důstojníky a vojáky zčásti zařazoval do svých oddílů.
Za podporu ve válce proti pompejovcům udělil Gáditánům, na něž dohlížel důvěrník Domitia Ahenobarba C. Gallonius, kterého sami vypověděli z města, jako prvním na poloostrově římské občanství a status municipia. Údajně se povýšení týkalo více měst v regionu, nevím však kterých a je pravděpodobné, že historická noticka se týká činnosti až za druhé Caesarovy války v Hispánii roku 45 nebo Augustovy užívajícího též jména Caesar.
Srov. názvy veteránských osad Colonia Iulia Hispalis/d. Sevilla, Iulia Victrix Tarraco/dn. Tarragona, Iulia Victrix Nova Carthago/dn. Cartagena, Colonia Iulia Genetiva Urbanorum/Urso, dn. Osuna, jejíž statut se zčásti zachoval na čtyřech bronzových deskách (znám jako lex ursonensis; vymezuje pravomoci úředníků včetně pravidel na pořádání her, stavby krematorií a cihelen, velikost majetku decurionů, jména 24 curií a v textu se hovoří o původních ustanoveních C. Iulia Caesara (snad vydána roku 45 nebo až před jeho smrtí), ale text byl podle všeho novelisován za Augusta.
K tomu Božský Iulius vrátil Gáditským mnohamilionové peníze vynucené pompejovci na válku. Nelze opominout roli Caesarova tajemníka, obchodníka L. Cornelia Balba, který z Gád pocházel, srov. o něm rok 62 a 61. O čtyři roky později po Mundě už tak velkorysý nebyl a zabavil i finance vyhlášeného chrámu Melkarta-Héráklea (srov. roky 68 a 61): Caesar nebyl Hispáncům neznámý, vždyť tu správcoval, viz rok 61, ačkoli tu měl Pompeius velmi silnou klientelu.
V Zadní Hispánii zanechal se čtyřmi legiemi Q. Cassia Longina, bratra C. Cassia, jednoho z budoucích předních caesarovrahů, se zprvu jednou legií M. Aemilia Lepida, budoucího triumvira, v Přední, a plul do Tarrakóny a odtud se Caesar přes Narbónu a Massalii po souši vrátil do Říma. Massalia, která vládla celému Azurovému pobřeží a dolnímu toku Rhôny a byla odjakživa římským spojencem, uchovala pouze holou nezávislost. O původu přátelství viz rok 389 a v indexu CSD s. v.
Cestou musel uklidnit vzpouru Deváté legie ležící u Placentie, kde se legionáři domáhali výplaty peněz slíbených v Brundisiu, prý pět min, a vinili důstojníky, že schválně protahují válku. Ve skutečnosti jim vadilo, že dostali zákaz plenění. Caesar horké hlavy uklidnil a nařídil decimaci.
Byla to čtvrtá, kterou z dějin známe (srov. roky 471, 295, 71 a dále 36 a 34). Nebyla provedena důsledně, jak se dal Caesar uprosit, ale podle udání centurionů vybral 120 mužů nejaktivnějších a z nich na základě losování o hlavu každý desátý (jeden z vylosovaných však nebyl po čas revolty v ležení, takže místo něho zemřel centurio, který ho udal). Do Města Caesar dorazil v říjnu.
V Římě se na jedenáct dnů v prosinci dal senátem prohlásit diktátorem, a to bez zástupce, velitele jízdy/magister equitum, a organisoval volby (podle jiné verse se dal prohlásit diktátorem usnesením lidu z návodu praetora M. Aemilia Lepida a bez usnesení senátu). Jeho pobyt v říšské metropoli byl bleskový a nikdo na něj životem nedoplatil. Povolil návrat vyhnanců exulovaných v posledních letech s výjimkou T. Annia Milona, viz rok 52 a rok následující.
Poněvadž se nesplácely dluhy, stanovil smírčí soudce/arbitri, aby odhadovali ceny nemovitostí a zboží podle předválečných poměrů, tedy s vyšší hodnotou, a tak případně uspokojovali věřitele namísto peněz. Nařídil, aby nikdo z Římanů nevlastnil ve zlatě a stříbře více než šedesát tisíc séstertiů. Zrušil tresty všem, kteří byli odsouzeni podle Pompeiovy novelisace zákona o předvolební korupci/ambitus, přitom vinou odsouzených tehdy bylo to, že nabídli Caesarovi pomoc do války.
Dal se zvolit konsulem, deset let od konce svého prvního, jak nakazoval zákon, prosadil zákony rehabilitující syny obětí Sullovy diktatury a po jedenácti dnech římského pobytu a když se vzdal diktatury se vypravil do války s Pompeiem. Hispánie svěřil M. Aemiliovi Lepidovi, Gallie D. Iuniovi Brutovi, Sicílii A. Gabiniovi a Sardinii Sex. Peducaeovi. Kolem zimního slunovratu/kolem 21. prosince dorazil s vojskem do Brundisia, odkud se chystal přeplavit do Órika. Vojskem se šířily nemoci a v ten okamžik disponoval pěti legiemi (jiný údaj: patnáct tisíci pěšáky) a šesti sty jezdci. Moře bylo bouřlivé a Caesar s odražením čekal až na nový rok, kdy dorazily ještě dvě legie.
V Římě byl na Caesarovo přání přijat zákon navržený praetorem L. Rosciem Fabatem, který s Caesarem válčil v Galliích, jímž se dostal římského občanství všem svobodným obyvatelům Předalpské Gallie/Gallia cisalpina, lex Roscia, a z římských kolonií/osad se stala municipia; srov. rok 89; provincie zanikla roku 42. Oddaný populár a caesarián Roscius padl roku 43 v bitvě u Fora Gallorum, viz. Za Caesara se senátorem nestal žádný Hellén, ale několik Keltů, přesněji Gallorománů, ano.
Na konci roku se Caesarova armáda shromažďovala v Brundisiu. Přeplavbu do Épeiru však zdržovalo počasí kolem zimního slunovratu, takže musel několik dnů čekat. A to v situaci, kdy neměl pro legionáře menáž, viz rok následující.
Obsadit Afriku poslal Caesar po Brundisiu v březnu C. Scribonia Curiona a C. Asinia Polliona, pozdějšího historika. Cestou se bez boje zmocnili Sicílie, kterou před nimi 23. dubna vyklidil pompéjovec, idol aristokratických konservativců, M. Porcius Cato, aby prý zabránil krveprolévání, než odplul přes Korkýru do Dyrrhachia. Kolem této doby se zmocnil caesarovec Q. Valerius Orca též Sardinie, když obyvatelé sídelního města Caralis sami od sebe vyhnali propraetora M. Aurelia Cottu, syna stejnojmenného konsula roku 74.
C. Scribonius pokračoval pak se dvěma legiemi do Afriky, třebaže k akci dostal od Caesara čtyři. Očekával ho s deseti válečnými loděmi opravenými v Utice zbylé ještě z války s piráty L. Iulius Caesar, ale vylekal se, vylodil se, opustil loď a utekl do Hardumeta. Curio se vylodil na místě zvaného Anquillaria/Aquilaria u Clupeí, dávného ležení Scipiona Afrického, kde prozíraví domorodci otrávili zdroje pitné vody (k místu vylodění viz rok 204). Z toho mnoho vojáků onemocnělo, takže se Curio s legiemi přesunul před Utiku. Curio zaskočil propraetora Afriky P. Attia Vara, který od začátku patřil k pompéjovcům, provincii znal a vystrnadil z držení provincie Q. Aelia Tuberona, jemuž připadla losem: Curiovy legie město oblehly.
Nejprve porazila caesarovská jízda šest set Numidů poslaných P. Attiovi na pomoc králem Iubou, za což se dal Curio provolat imperatorem. Obě Curionovy legie byly sestaveny z vojáků L. Domitia Ahenobarba, kteří se vzdali v Corfiniu, viz zde výše. V Attiově vojsku byl též Sex. Quintilius Varus, kterého z Corfinia Caesar pustil na svobodu. Ten nahlodal náhodnými setkáními spolehlivost caesarovců. Aby rozkladu zabránil, rozhodl se Curio pro bitvu, kterou vyhrál; pompéjánů padlo šest set.
Pak však přišla katastrofa. Když Curio vyjednával s Utickými o vydání města, přitáhli na pomoc Attiovi Numidové, třebaže Iuba byl právě ve válce s některými ze svých nomádských sousedů a vedl spory s obyvateli Lepty. C. Curio pohrdl numidskou silou a římská jízda rozpráší nedbale tábořící Numidy. Curio postupoval dál, až se dal vlákat do pasti předstíraným útěkem do roviny, kde numidská jízda, jíž velel Iubův vojevůdce Sabúrra/Saborra, srov. o něm roku 47, otočila a caesariány obklopila. V době, kdy Caesar uspořádával po vítězství u Ilerdy poměry v Hispániích, podlehli 24. srpna na řece Bagradás caesariáni pompejovcům, jimž velel P. Attius Varus a spojenecký král Iuba I. z Numidie, oddaný Pompeiovi, který se svou armádou se šedesáti slony dorazil až po bitvě: C. Scribonius padl a obě jeho legie, celý výsadek, byly pobity.
Pouze Asiniu Pollionovi se podařilo s hrstkou vojáků uniknout do Utiky a odtud na Sicílii. Byl s ním i praetor C. Caninius Rebilus, který se proslavil konsulátem na několik posledních hodin starého roku 45, viz tam. Při přeplavbě údajně obchodníci, jimž lodi patřily, hodili většinu vojáků, praví jeden zdroj, přes palubu, aby se mohli zmocnit jejich peněz.
Iuba část caesariánů, kteří se před Utikou vzdali, popravil tak, že je rozestavěl kolem hradeb Utiky a dal pozabíjet kopími; část z nich odvedl s sebou do otroctví, když se vzápětí vracel do svého království. Do Utiky přitom Numid vjel v doprovodu dvou pompéjovských senátorů Ser. Sulpicia a Licinia Damasippa (celá jména neznáme); takové obrazy patřily k podobám občanských válek, v tom případě jakoby upomínka na Iugurthu.
V téže době v Illyrii a na jaderském pobřeží byli caesariáni rovněž neúspěšní, neboť bojovali proti přesile: pompéjovským lodím veleli M. Octavius a L. Scribonius Libo. Veliteli patnácti kohort caesarovců byli P. Cornelius Dolabella a C. Antonius, bratr triumvira M. Antonia: C. Antonius byl dokonce na ostrově Curicta/Krk opuštěn domorodci a částí vojáků, kteří prchli na pevninu, vyhladověn a donucen L. Scriboniem ke kapitulaci. Zřejmě během obranných bojů došlo k revoltě v caesarovké Dvacáté první legie Vítězné a Dravé/xxi. legio victrix rapax, kterou spustil centurio T. Pullo, známý z války s Nervii roku 54 a převedl velkou část mužstva na stranu pompéjovců. Viz o delmatském problému roku 51 a 48sq.
M. Octavius se pak pustil do Salon s caesarovkou posádkou, které oblehl pět tábory. Dalmatové a Issa se přidali k Pompeiovi. Hladem těžce zkroušení Římané v Salonách však překvapili po vleklém obléhání pompéjovce výpadem, zmocnili se jejich ležení jednoho po druhém a Octavius s velkými ztrátami musel prchnout na moře. Se zbytkem svých oddílů odplul na zimu 49/48 k Pompeiovi do Dyrrhachia, viz rok následující.
V Číně zemřel chanský císař Süan/Xuan (vládl od roku 74). Za něho nesmírně narostla korupce mezi byrokraty, po zbytek čínských dějin součást životního stylu. Nástupcem se stal jeho syn Liou Š'/Liu Shi neboli Jüan/Yuan (27; vládl do roku 33). Byl to prý první z císařů, který se nezabýval vládou, ale hrátkami s dvorními přítelkyněmi, nicméně za něj likvidovala chanská armáda část Hunů, viz roky 53 a 36. Noční zábavou všeho druhu žil také jeho syn, viz rok 33.
Nicméně omezil výdaje paláce, císařských chrámů a na rozdíl od svého otce i na armádu: roku 46 dal vyklidit Chaj-nan. Oproti svému otci byl nakloněn konfucianismu.
Roku 48 učinil císařovnou Wang Čeng-ťün/Zhenjun, s níž měl syna Liou Ao/Liu Ao, císaře Čchenga/Zheng. Císařovna vedle permanentní palácovou válku s Jüanovými milenkami Fu a Feng Jüan, s nimiž měl též syny. Když roku 35 onemocněl, byl mu nejsympatičtější s z potomků Liou Kchang, syn s Fu, neboť prvorozený syn Liou Ao byl po otci hodně na zábavu. Nakonec se rozhodl pro Ao, viz rok 33.