Vi-Vy

via, viae (pl.), lat. cesty, silnice původ. paprskovitě vedoucí z Říma do Itálie na všechny světové strany, později po perském a hellénistickém vzoru budovány po celém imperiu. V Británii doložena stavba cest s pevným povrchem Kelty v Salopu/Shropshire v době asi 150-100.

Od roku 20, srov. tam, ve správě principů/císařů (tehdy Augústus na severní části Fora postavil milliárium aureum, zlatý milník, symbol středu římské silniční soustavy; ale míle počítány až od hradeb Serviových. Silnic vedoucích z Říma bylo v době Konstantína I. dvacet devět a celý systém říšských dálkových silnic byl dlouhý jeden sto tisíc kilometrů§ 123:
via Aemilia§ 187, 175, 109
via Annia§ 131, 169+ 

via Appia (obnovena papežem Piem VI. 1775 - 1800)§ 312, 298, 132
via Aurélia§ 241, 86+ 
via Cassia, stavěna roku 187 přes Arrétium, Flórentii do Bonónie (není v textu)
via Domitia z Alp Narbonskou Gallií vedla do Tarrakónské Hispánie§ 118

via Domitiána§ 76+, 95+ 

via Egnátia, srov. Cn. Egnátius§ 620
via Fláminia§ 221, 220, 76+, 217+  
via Labícána§ 82

via Latína§ 82

via Popillia§ 132 (dvě trasy)

via Postumia§ 148, 41

via Tráiána, via nova Tráiána§ 107+

Silnice/viae vedoucí z Města seřazené od severu ve směru hodinových ručiček: via Fláminia, Salaria, Tíburtína (a z Tíburu v. Valeria), Praenestína, Labícána, Latína, Appia, Ostiensis, Aurélia, Clódia a Cassia.

via sacra, ulice v Římě z Fora na Capitólium§ 86+  

Viadua, Vildua§ = Odra

 

Vibarbha, státní útvar ve střední Indii s obyvatelstvem považovaném Árji za barbary§ 600

Decius Vibellius§ 282

Vibia, dc. C. Vibia Marsa, cos. suff. 17+, manž. P. Plautia Pulchra§ 2

Vibia, manž. pučisty L. Arruntia Scríboniána§ 42+

Vibia Aurélia Sabína, d. príncipa Márka, manž. M. Antistia Burra a M. Aurélia Agaclyta§ 166+, 188+ 

Vibia Galla, d. príncipa Vibia Trebóniána Galla§ 251+ 

Vibia Sabína, manž. Hadriánova, Díva Sabína§ 76+, 117+, 122+, 130+, 135+    

C. Vibiénus, senátor proticlodiovský§ 58

Vibilius, k. Hermundurů§ 18+, 50+ 

C. Vibius Afinius Gallus Veldumniánus Volusiánus, s. príncipa Vibia Trebónia Galla§ 251+, 253+  

Q. Vibius Críspus§ L. Iúnius Quintus Vibius Críspus (po adopci)

Q. Vibius Gallus§ cos. suff. 119+ 

A. Vibius Habitus§ cos. suff. 8+

M. Vibius Líberális§ cos. suff. 166+ 

C. Vibius Mársus§ 2-, cos. suff. 17+, 44+, 45+  

C. Vibius Pánsa Caetroniánus§ cos. 43

Vibius Passiénus, správce Afriky§ 260+

C. Vibius Postumus§ cos. suff. 5+

C. Vibius Rúfus Rufínus§ cos. suff. 16+ 

Q. Vibius Secundus§ cos. suff 86+ 

Vibius Sevérus, žalobce§ 22+

C. Vibius Trebóniánus Gallus, legát a senátem uznaný usurpátor, manž. Afinie Geminy Baebiány, o. C. Vibia Afinia Galla Veldumniána Volusiána a Vibie Gally§ 250 až 253+ 

T. Vibius Várus§ 1. cos. suff. 115+; 2. cos. ord. 134+  

Vibius Virrius, předák v Kapuy§ 211

C. Vibius Volusiánus (Afinius)§ cos. ord. 252+ 

Vibó§ = Hippónion v Bruttiu

Vibulénus, vypečený legionář§ 14+ 

Vibulénus Agrippa, oběť tiberiady§ 34+

L. Vibullius Hipparchos z Athén§ arch. 99+ 

L. Vibullius Hipparchus Ti. Claudius Atticus Herodes§ viz Héródés Attikos, syn Ti. Claudia Attika Heroda 

vicárius, "zástupce", správce dioecése§ 293+, 361+ a viz praefectus praetorió, praetoriáni

vícénnália, dvacetiletí, oslavy římských císařů z konce starověku; srov. egyptský zvyk slavit výročí vlády sed, nejlépe třicetiletí§ 34+, 303+, 325+, 326+, 357+     

Vicentia, m. na severu Itálie, dn. Vicenza§ 600

Flávius Vincentius, cos. 401+§ 392+

A. Vicirius Mártiális§ cos. suff. 98+ 

A. Vicirius Proculus§ cos. suff. 89+, legát 90+  

C. Vicrius Rúfus§ cos. suff. 145+ 

P. Vicrius [x]§ cos. suff. 145+

Victohalové, Viktualové, lat. Victohalí, germ. lid, možná kdysi součást kmenového svazu Vandalů§ , 170+, 248+, 272+, 332+, 334+, 358+  

Victor, maurský propuštěnec v Británii§ 166+

Victor I., řím. biskup, berberského n. púnského rodu§ 189+

Flávius Victor§ 1. cos. 369+; 2. s. usurpátora Mágna Máxima, caesar svého o. a koaugust, 384+, 387+, 388+     

Victor, mag. peditum, pozd. equitum, Sarmat§ 362+, 364 až 366+, 376+, 377+    

Victória, římská podoba Níké; její socha z Tarentu v senátu, její oltář tamt鞧 29, 357+, 361+, 364+, 370+, 382+, 384+, 390+, 392+        

Victória, n. Vitrúvia/Veturia, popř. Victória Vitrúvia, m. imperátora v Galliích Victorína§ 269+, 271+ 

Victorínus§ viz M. Piavonius Victorínus 

Victorínus, legát§ 281+

Victrícius, biskup v Rotomagu§ 363+

Victualové, lat. Victualí, Victuhalí, Victohalí, Victufalí, řec. Biktoloi, germ. lid sídlící ve 2. st. n. l. asi severně kdesi od Karpat§ 167+

Vicus Aurélií, osada v oblasti agrí decumátés, dn. Öhringen v BW§ 259+

vicus Bretannórum/Britórum, též Britanniae, "Britská ves", lokalita u Moguntiaka (souvislost s Brity neznáma), dn. Bretzenheim, čtvrť Mainzu/Mohuče§ 235+

C. Vidacilius z Ascula, řec. Iúdakilios, vojevůdce Italiků§ 90

Videha§ viz Vedeha

Vídeň§ viz Vindobona

Viderichus, s. Vinithariův, k. Gotů-Greutungů§ 375+, 376+ 

Vidiša, m. v Madjhapradéši u Bhópálu§ 115

Vidhisára z Magadhy§ viz Bimbisára

Viduárius, k. Quádů, o. Vitrodorův§ 358+

Vidžaja z Vangy, k., „Vítězný“, s. k. Sinhabaha, manž. Kuveni, jakkinské (veddské) princezny, první sinhalský vládce na Cejlonu a zakladatel panovnické dynastie§ 543, 450, 101

Vidžajamitra, k. Apráče, manž. Ruchany§ 55 

Vidždží, Vrdždží, sanskr. Vadždží, Vidždžijská konfederace, ind. státní útvar s hl. m. Vesálí/Vajšálí v dn. správním distriktu Muzaffarpur ve státu Bihár§ 600, 461, 320+ 

Vienna, m. Allobrogů, dn. Vienne§ 4-, 41+, 47+, 69+, 303+, 355+, 356+, 360+, 361+, 388+, 392+ a viz též Allobrogové

Vietnam, novověký stát, „Země na jihu“, ze starého Nam Việt, čín. Nan-jüe, viz§ 500, 175, 114, 112, 39+, 40+, 43+, 192+    
„Jižní oblast“, Nam Ky, je vietn. název pro oblast Portugalci a Francouzy zvanou Kočinčína, Cochinchine (podle indického Cochinu?), tedy pův. delta Mekongu, později jih VN a východ Kambodže. Střední VN se jmenoval Annam, sever Tonkin. 1. června 1946 byla na jihu VN vyhlášena Nezávislá republika Kočinčíny a trvala do 23. dubna 1949, kdy byla přeměněna na Republiku (jižní) Vietnam (zanikla 30. dubna 1975). 

vígintívirí, kolektivní jméno pro nižší římské správní úředníky. Práce mezi nimi předcházela quaestúře (tresvirí monétálés, decemvirí lítibus iúdicandís, soudní sbor).

vigil, strážce, hlídač§ viz pod praefectus vigilum, představený (nočních) hlídačů

vichr§ viz bouře

viking, loupeživé tažení germánských skupin na území říše, odtud Vikingové, vlastně Normané na výpravě za kořistí§ 3127, 269+, 280+ 

Vikrama/Vikramaditja, k. Málwy§ 55

Vildua§ viz Odra

Villa Mágna Váriána, lokalita na ř. Bagradas v Africe§ 85+

villa pública, budova na Martově poli v Římě, úřadovna censorů, viz§ 435, 100

Villajoyosa§ = Alonai, Alonis

P. Villius Tapulus§ cos. 199, 198, 193-192

Vima-kadfisés, k. Kušánců, na mincích řec. "Basileus Oonmo Kadfisis§ 55 a viz Sakové

Vima Takto, k. Kušánů§ 20+ a viz Sakové 

Viminacium, Viminatium, Colónia Flávia Félíx Domitiána, správ. středisko Horní Moesie, dn. ruiny u Kostolacu v SRB§ 70+, 87+, 101+, 196+, 251+, 335+, 337+     

Víminális (totiž collis), jeden z římských pahorků§ 578, 21+ 

Vimius, centurió praetoriánů původem z Épeiru, tvůrce Claudiova principátu§ 41+

Vindafarna z Persie§ viz Intafernés

Vindalonius Mágnus, praef. Kónstantínopole§ 375+

Vindelikové, lat. Vindelicí, keltský kmen n. kmenový svaz, později smíšené obyvatelstvo keltsko-germánské v Raetii, jejich země Vindelicia, sídel. m. Augusta Vindelicórum, dn. Augsburg§ 15, 275+ 

Vindex, C. Iúlius Vindex z Aquitánie, protinerónovský povstalec§ 63+, 68+, 69+, 97+ 

Vindhjašaktí, k. z ind. dynastie Vákátaka§ 250+

Vindicius, vindicta§ viz libertíní

M. Vindius Vérus, právní poradce Piův§ cos. suff. 138+, 140+  

Vindobona, řím. pevnost v Pannonii na na Dunaji, dn. Wien/Vídeň§ 86+, 161+, 171+, 180+   

Vindolanda, řím. pevnost na Hadriánově valu§ 100+

Vindonissa, trvalé legionářské ležení, dn. Windisch v Aargau/CH§ 70+

vinice, rozšiřování§ 277+ a viz pod kuchyně

L. Vínicius n. Vínucius§ cos. suff. 33, cos. suff. 5

M. Vínicius§ 1. Augústův vojevůdce, 25, cos. suff. 19, 13, 10, 1-; 2. cos. 30+, 31+, cos. 45+   

P. Vínicius§ cos. 2+

T. Vínicius Iúliánus§ cos suff. 80+, srov. násl. jméno

M. Vínicius Iúlius Rúfus§ cos. suff. 80+ (asi totožný s předcházejícím T. Víniciem)

Vinitharius Gotský§ viz Vithimiris 

T. Vínius Philopoemen, řec. Filopoimén, propuštěnec§ 43

T. Vínius Rufínus, legát§ 68+, cos. 69+ 

Vinilové§ = Langobardi

víno§ viz pod hostiny§ Dionýsos a kuchyně

Vipsánia Agrippína, dc. M. Vipsánii Agrippy s Pompónií Attikou (d. literáta T. Pomponia Attika), manž. Tiberiova a C. Asinia Galla Salónína, m. Drúsa Iúlia Caesara vulgó Castora§ 40, 37, 28, 11-, 4+, 5+, 20+, 23+, 30+     

Vipsánia Agrippína n. Iúlia Vipsánia Agrippína, Agrippína Starší/Máior, d. Iúlie St., manž. Germánikova, m. mimo jiné Caligulova§ 4+, 12+, 14+, 15+, 17+ až 20+, 23+, 24+, 28+, 29+, 33+, 36+, 37+        

Vipsánia Iúlia Agrippína vulgo Iúlia Minor/Mladší/Iúlilla, d. Augustovy dcery Iúlie s Agrippou, manž. L. Aemilia Paulla§ 8+, 12+, 28+   

Vipsánia Marcella Agrippina, d. M. Vipsánii Agrippy, manž. P. Quinctília Vára§ 12 

M. Vipsánius Agrippa, o. Agrippíny a Agrippy Postuma§ 63, cos. 37, cos. 28 a 27, 144, 67, 46, 42, 40, 38 - 36, 33, 28 - 27, 24 - 11, 2+ až 4+, 7+, 14+, 25+, 29+, 49+, 59+, 64+, 117+, 118+, 123+       

M. Vipsánius Agrippa Postumus (takto jméno nedolož., hypothet.) vulgo Agrippa Postumus, s. Vipsánia Agrippy, po adopci Agrippa Iúlius Caesar§ 4+, 8+, 14+, 23+, 28+     

C. Vipstánius Apróniánus§ cos. 59+, 69+ 

M. Vipstánius Gallus§ cos. suff. 18+ 

L. Vipstánus Messalla§ cos. ord. 115+ 

L. Vipstánus Públicola Messalla§ cos. 48+

vir, clarissimus, perfectissimus, tituly§ viz úředníci 

vir illustris§ viz pod senát

Virdius Geminus, legát§ 69+

Virdumarus nebo Virdomarus či Viridomarus, k. Insubrů§ 222

Viridomarus, haedujský velmož§ 52

Viriáthus z Lúsítánie, řec. Hyriatthos/Úriatthos ho léstarchos, tedy "vůdce loupežníků"§ 154, 151, 147 - 145, 143, 141 - 138, 70+ 

L. Virius Agrícola§ cos. ord. 230+ 

[…] Virius Gallus§ cos. ord. 298+ 

Virius Lupus, legát britský§ 197+

Virius Lupus§ 1. praef. Urbí, 260+; 2. cos. ord. 278+ (podruhé; kdy byl cos. suff., nevíme)  

L. Virius Lupus Iúliánus§ cos. ord. 232+ 

[…] Virius Nepótiánus§ cos. ord. 301+  

Virius Nepótiánus§ cos. 336+

Virius Nícomachus Fláviánus, senátor, literát, praef. praet., o. Nícomacha Fláviána§ 364+, 389+, 392+  

Nícomachus Fláviánus, s. předešlého, literát, praef. Urbí, praef. praet. Italiae§ 379+, 392+ 

Virius Orfitus, praef. Urbí§ 260+, cos. ord. 270+  

Viroconium Cornoviórum, osada Kornů, dn. Wroxeter na západu Anglie§ 74+

Virúdhaka, k. v Kóšale, s. a vrah Prasémadžitův§ 461

Vis§ viz Issa

C. Visellius Varró§ 1. cos. suff. 12+, 21+, 24+, o. L. Visellia

L. Visellius Varró, s. C. Visselia§ cos. 24+  

Visigoti či st. Wisigoti, něm. Westgoten, lat. Visigothae, řec. Bésigothoi, západní část východogerm. kmenového svazu Gotů sestávající z Visů a Tervingů/Thervingové§ 753, 35, 248+, 269+, 270+, 286+, 290+, 390+, 391+ a viz pod Gotové, Gotové-Tervingové    
Pod Alarichem I. se pustili roku 395 z Moesie, kde po smíru s Theodosiem I. 10. října 382 n. l. dostali půdu, obléhali dokonce Athény, v letech 419 - 507 n. l. si drželi království s centrem v Tolóse. Viz pod Gotové, kde také o Tervinzích a Greuthunzích, a křesťanství.

Visimar, k. Vandalů§ 336+

Visla, lat. Vistula, něm. Weichsel, ř. v dn. Polsku§ 325, 150, 100, 50, 6 

Visové, snad část Thervingů§ 269+

Visurgis, dn. Weser/č. Vesera, ř. v Germánii§ 11-, 4+, 9+, 15+, 16+, 47+, 213+, 235+    

Višnu, se svou inkarnací Krišnou, Kršna, ústřední bůh hinduismu, „Pronikajíc퓧 175, 115

Višnugupta z Taxil§ viz pod Čánakja

Víšpanzatiš§ viz Hekatompylos

Víštáspa z Persie§ viz Hystaspés

Višvasena, k. Indosaků§ 55

Vitaliánus, comes, mag. equitum§ 380+

Vitális z Mediólána (?), umučený křesťan, manž. Valerie§ 64+

Vitellia, m. Aequů v Latiu, dn. Belegra§ 395

Vitellia, d. principa Vitellia, manž. D. Valeria Asiatika a muže, jehož jméno neznáme§ 69+

Vitellia Rúfilla, manž. právníka Salvia Líberália§ 85+ 

A. Vitellius§ 1. cos. suff. 32+; 2. císař roku 69 n. l., manž. Galerie Fundány, o. stejnojmenného syna a dcery, 58-, 14+, 15+, 17+, 19+, 35+, 47+, cos. 48+, 49+, 63+, 68 až 70+, 101+; 3. s. principův A. Vitellius Germánicus, 69+, 70+   
Otec císaře A. Vitellia Lucius byl významným vojevůdcem a diplomatem za Tiberia a později "střelený" nebo vlezdoprdelka, a tak přežil tři principy. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi. Claudiově Messalině směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, Kéž bys to dělal častěji!

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha.

L. Vitellius, o. císařův a Luciův, manž. Sextílie, mladší b. P. Vitellia§ 17+, cos. 34+, 34 až 39+, cos. 43+, cos. 47+, cos. suff. 48+, 49+, 66+, 69+, 117+    

P. Vitellius§ 1. děd císaře A. Vitellia, 12-; 2. strýc císařův, 15+ až 17+, 35+

L. Vitellius, b. principův§ 69+

Vithicabius, s. Vadomariův, k. části Alamannů§ 357+, 367+ 

Vithimiris z rodu Amalů, k. Gotů-Greutungů, též Vinitharius n. Venetharius§ 375+

Sex. Vitlasius Nepós§ os. suff. 78+

Vitoria, d. Hosidie, ses. Vitoria Hosidia Gety, m. P. Septimia Gety, o. císařova§ 42+

M. Vitorius Márcellus§ cos. suff. 105+ 

C. Vitorius Hosidius Geta, s. Hosidie, b. Vitorie, báby L. Septimia Sevéra§ 42+    

vítr§ jména viz větry

Vitrasia Faustína, magnátka§ 182+

L. Vitrasius Fláminínus§ cos. suff. 122+ 

C. Vitrasius Pollió, praef. Aegyptí§ 33+

Vitrodorus, s. Viduária, k. Quádů§ 358+  

Vitrúvia§ viz Victória

Vitrúvius Pollió, vojenský inženýr a autor spisu o architektuře§ 50

Vitrúvius Secundus, Commodův tajemník§ 182+

M. Vitrúvius Vaccus, vůdce Fundských§ 330, 329

Vituriga vulgó Samsó, manž. usurpátora Procula, m. Herenniánova§ 280+

Vituriové Langenští, lat. Viturií Langensés, ligurský klan v sousedství Genuy§ 117

Víventius, praef. Urbí, praef. praet.§ 361+, 366+, 374+  

Viviscus, dn. Vevey a Viviskové§ viz Helvétové a Biturigové

vláda§ viz princeps

vlajka, vexillologie§ viz znaky

vlak, vlaky§ viz mosty

vlastenectví a zrada, zaplacené; o patriotismu viz tam a pod národovectví§ 229

vlastnictví půdy, vlastnictví státní§ viz pod půda

vlasy, účes, viz pod móda; ustříhnutí jako symbol zbavení moci§ 40

vlčice kapitólská, rúmínálská, lupa rúmínális, capitólína, slavný symbol města Říma z údajně ze začátku 5. století§ 296, 65
V únoru 2007 bylo publikováno, že rozbory kovu a litecké metody prokázaly, že socha není etruského původu ani žádného jiného antického (srov. rok 507). Veřejnost se o tom dozvěděla v červenci 2008. Poškození tlap není od blesku roku 65 př. n. l. (jak informuje Ciceró), ale litecká chyba zřejmě ze 13. století. Použitá technologie fungovala v Itálii mezi 8. a 14. stoletím. 

Vnasep Surhap, Wínásp, náčelník/k. Chazirů a Barsiliů§ 198+

Vnitřní Mongolsko§ viz Mongolsko

Vocció z Nórika, řec. Vokkión, k. nórických Keltů§ 60, 58

Vocetius, hora na území Helvétiů, snad dn. Bözberg v Aargau/CH§ 69+

Q. Vocónius Saxa, tr. pleb. (rod V. pocházel z Arície), na jehož návrh byl přijat zákon, dle něhož žena z první censovní třídy nesměla dědit přímo, ale musela k tomu účelu ustanovit legáta§ 169

Q. Vocónius Saxa Fidus§ cos. suff. 146+ 

Vocontiové, Vokontiové§ 124, 55-, 69+ a viz Gallia Narbonensis

vodní kolo pro pohon měchů§ 31+ 

vodovody v Římě§ viz aqua a tunely. Římské aquadukty navazovaly na hellénistické stavby, které inspirovaly vzory mesopotamské. Nejstarší vodovody a záchody s protékající vodou v Evropě doloženy v mínójské osadě na Théře, lokalita Akrotiri (zanikla před rokem 1628?). Svérázným vodovodem se stal první světový pivovod zprovozněný v září 2016 v Bruggách: stál čtyři miliony eur a podzemním umělohmotným potrubím vede na vzdálenost větší než tři kilometry pod zemí pivo z pivovaru Halve Maan do jeho stáčírny. 

vodopády, katarraktés, déiectus aquae, Středomoří jimi nevyniká. Nejvyšším vodopádem planety je Salto del Angel s 972 metry před jihoafrickými Tugela Falls s 948 metry. Vodopád Gocta v Peru je vysoký 771 metr, o 32 metry jsou nižší Yosemite Falls.

vojáci§ viz legionáři, žoldnéři
vojenství, vojsko, vojenská technika, válečnictví§ viz též pod legie, legionáři, válka:

Boji, zbraním, taktice, strategii, velení obecně se Hellénové věnovali intensivně. Nastávající občan každého z hellénských států se v zacházení se zbraněmi systematicky cvičil, a nebylo zbytí: hallénské armády klasické éry byly totiž občanské. Zdatnost ve válce je předmětem Homérova zpěvu, též válečné lsti. Bojovat učili mládež zkušení učitelé. Z Platónovy doby známe z Athén Euthydéma a Dionýsodóra. Sókratův žák Xenofón, sám nějaký čas žoldnéř, psal o vojenských záležitostech. Zachován je jeho spisek o koních a umění jízdního boje, o ideálu vojevůdce a státníka psal ve spisku o Agésiláovi a o výchově Kýra staršího/Kýrúpaideiá. V Xenofóntově době žil Aineiás, stratégos Arkadského spolku, jemuž se dostalo přízviska Taktikos; část jeho díla o vojenství se zachovala jako nejstarší ukázka tohoto žánru v Evropě. 

V hellénistické éře, která znamenala prudký rozvoj logistiky, bojové techniky, se věnovalo umění války větší pozornosti: profesionální nebyli jen vojáci, též jejich velitelé, kondottiéři. Díla se nezachovala. O dobývání měst sepsal spis Filón z Býzantia, o taktice psal jistý Euangelos, historik Polybios, stoik Poseidónios z Apameie, neznámý Asklépiodotos, o velení Formión, oblíbený prý autor Hannibalův. V římské imperiální éře sepsal dílko o vojenství Onásandros a nejstarším zachovaným latinským zachovaným spisem tohoto žánru je práce S. Iulia Frontína, sbírka válečných lstí/stratégémat. Před ním latinsky o válečnictví psali M. Porcius Cató Cénsórius a A. Cornélius Celsus.

Frontínův přítel Ailiános složil dílo o taktice, které se nedochovalo, stejně jako práce na stejné thema lékaře Hermogena ze Smyrny. V excerptu je znám spisek o obléhání měst architekta Apollodóra z Damašku, Tráiánova oblíbence a Hadriánova soka, o taktice psal Arriános z Níkomédeie a Polyainos pořídil sbírku "fint", lstí, výpisky z historických děl dnes mnohdy ztracených. Jeho vrstevníkem asi byl praefectus praetorio Tarrutenius Paternus, popravený Commodem, který své zkušenosti z pole sepsal do spisu o vojenství/dé ré mílitárí; nedochován.         

Všechna slavná tažení starého věku, jako na příklad "anabase" Kýrových žoldnéřů, Alexandrovo na Persii a v Indii, se vyznačovala vítězstvím nad podobně vyzbrojeným nepřítelem, byť často mnohonásobně silnějším (srov. Lúcullus proti Tigránovi, nebo úspěchy Caesarovy v Galliích).

Hellénům ani Římanům se nedařilo na taženích proti národům sice velmi lidnatým, ale se slabší výzbrojí, např. proti Skythům n. Arabům, které chránilo životní prostředí. Tak díky koním a střelným zbraním (a také pověře ve vzácnost bílé pleti a četným spojencům) přemohl Španěl Hernán Cortés (zemřel roku 1547) v letech 1519-1521 aztécké imperium v Mexiku a jeho vzdálený příbuzný Francisco Pizarro (zemřel roku 1541) rozvalil říši Inků v Peru. Cortés původně vytáhl s asi 550 muži od pobřeží do mexického vnitrozemí, Pizarro se 159/215. Takové šílené "výkony" hellénorománský svět neznal.

Od Kárů (Lelegů), které z ostrovů vytlačili Dórové a Iónové na pevninu prý převzali Hellénové chocholy na helmách, držadla na štítech a pak i zvyk malovat na štíty znaky a různá vyobrazení; Athéňané sovy, Thébané sfingu nebo kyj, Sparťané písmeno lambdu.

Zřejmě prvními evropskými brannými učiteli byli bratři Euthydémos a Dionýsiodóros z Chiu, vyučující v Athénách v Sókratově éře válečnickému a bojovému umění.

Zbraně sečné byly zastoupeny krátkými meči o několika typech, používaných jako zbraně sečné i bodné. Kratší hellénská machaira (snad základem pro "machetu"), latinský gladius (odtud "gladiátoři") a dvousečný delší rovný ensis. Za bodné zbraně sloužily kopí a oštěpy, stříleno bylo šípy. Bojovníci se chránili různě tvarovanými a zdobenými štíty a tělo oblékali do přileb, krunýřů, chráničů atd.

Linothóráx chránil tělo jako plátěná košile zpevněná protkanými šlachami a v několika vrstvách slepená lepech z králičí kůže. Lněný pancíř doby Alexandra Velikého byl lehký a odrážel rány jako moderní látka kevlar, jak zjistili rekonstrukcí roku 2009 na Wisconsinské universitě-Green Bay. Byl levný, vážil jen třetinu kovového thóráku a celý byl impregnován včelím voskem a smůlou (srov. rok 173, kdy si Korsičané vykoupili mír s Římany za dvě stě tisíc liber vosku, více než 65 tun materiálu).

Římané používali k rituálním účelům kovové přilby s celoobličejovou kovovou škaraboškou vytepanou do jednoho kusu. Jedna taková, nalezená v květnu 2010 v polích Crosby Garrett v Cumbrii z prvního až třetího století, byla v londýnské aukční síni Christie´s v říjnu t. r. vydražena po telefonu za 2,3 miliony liber (3,6 milionů dolarů).

Homérovští hrdinové se do boje odívali do bronzové zbroje a při chůzi museli vydávat hodně plechový zvuk, o čemž svědčí dvouverší užité několikrát básníkem o bojovníkově smrti, včetně Achillea: "Zhroutil se v pádu, resonovala na něm zbroj," tedy básnicky "Padl, až duněla zem, a výzbroj na těle břinkla, dúpésen de pesón, arabése de teuche´ ep´ autó".

Válečný pokřik Hellénů následoval po paiánu na Apollóna. Jejich eleleu lze přirovnat k indiánským bojovým pokřikům a mylně bývá přirovnáváno k hebrejskému pokřiku k poctě jejich boha hallelújá/allelújá. Novodobé hurá (č. podoba) je z něm. hurra, které prý pochází ze středoněm. hurren, pobíhat (dtto angl. hurrah), nebo bývá dáváno do souvislosti s tureckým urá, bij!

V hellénském dávnověku byl středem válečného boje souboj šlechticů a héróů, ostatně těch, kteří válku způsobili. Achájští šlechtičtí „rytíři“, hippotai, jezdili na koních, ale kupodivu jen na nich do války odjeli, ale bojovali pěšky. Srov. Homéra. Aristokratická homérovská „jízda“ jako bojový prostředek poprvé historicky doložen mezi Hellény ve válce lélantské, a také naposledy. Rozšíření bojových vozů, s nimiž přišli Churrité a rozšířili techniku boje s nimi po celém Předním východě, se v Helladě a na středozemním Západu neuchytila. Nikdo též v klasickém období nekopíroval kýrénský úsus vozit těžkooděnce/hoplíty rychlými dvoj- nebo čtyřspřežími na vozech do bitvy a za bojových přesunů, takže na místo dorazili bojovníci odpočatí, neunavení dlouhým pochodem. 

Ani Helléni ani Římané neznali těžkou, obrněnou jízdu, jakou vynikaly armády íránských Parthů a sásánovských Novoperšanů. Malý oddíl zavedl zřejmě L. Septimius Sevérus, regulérně až Gallienus (v té době byl kůň stejně drahý jako voják). První vítězství jízdy nad legionáři zaznamenali asi vojáci Magnentiovi v bitvě u Mursa Maior roku 351+ nad pěchotou Constantia II. Jízdní voje přivedli do Evropy s sebou až Hunové, jejichž obtížné sousedství donutilo vybudovat jízdu chanské Číňany, viz rok 133.

Třmeny starý svět neznal, byl to vynález buď čínský nebo avarský, v Evropě až od roku asi 700 (snad také proto uspěli obrnění jízdní Frankové Karla Martella u Poitiers a Tours roku 732 n. l. proti Arabům; srov. pod cestování).

Zatímco šlechtici homérovské éry byli v podstatě vojenskými profesionály, klasická Hellada neměla ani vojáky ani jejich vůdce jako profesionály: byli to lidé s občanskou obživou a včetně stratégů-vojevůdců to byli v každém ohledu amatéři, srov. jejich losování v Athénách. Ani v klasickém, ani hellénistickém období se Hellénové až na výjimky nevěnovali válce totální. V Íliadě překvapuje pohoda například Nestora popíjejícího víno s Patrokleem a zraněným Macháónem čekajícího na ošetření „krásnovlasé“ Hekamédy, zatímco nedaleko od jeho stanu zuří bitva o achájský lodní tábor, protože Hektór s Trojany prolomil opevnění. Valy kolem ležení Helléni dlouho nestavěli. Bylo to vynález až Pyrrhův, který od něho převzali a zdokonalili Římané, viz rok 274. Na zimu se v hellénismu ubytovávali vojáci v městech nebo v jejich blízkosti, velitelé v rodinách. Antigonos Monofthalmos nakázal, aby rodinných domů jako ubikyce směli využívat pouze vojáci starší padesáti let, ostatní museli do ležení. 

Pokácení ovocných stromů a vytrhávání vinic patřilo k tvrdým válečným methodám. Poprvé jsou zmiňovány v Egyptě při taženích proti Libyjcům na začátku střední říše c. 2040.

Podle Íliady se v aristokratické době zřejmě vojsko dělilo na oddíly, „pluky“ (přesněji řady, stix, stiches) po pěti stech. Achilleus přivedl z Fthíje s sebou na padesáti lodích po padesáti Myrmidonech s veslem a zbraní. Vojsko o 2500 mužích se členilo na pět „řad“, pluků, s hégemony v čele.

Podle míry ochrany těla se v klasické éře rozpoznávali těžkooděnci (hoplíté) a lehkooděnci (gymnéti, peltasté). Hoplíta měl přílbu s chráničem nosu a tváře, hrudní pancíř a chrániče na holeních, vše z bronzu (nejstarší přílba je známa z Korinthu, kyrys z Chalkidy).

Osmiřadou falanx, klasickou peloponnéskou, poprvé užili dórští Argívští za Feidóna ve válce se Sparťany (srov. roku 669 bitvu u Hysií; srov. válku lélantskou roku 700) a Korinthští za Kypsela. Sparťané vynález dotáhli k dokonalosti.

Lučištníci a prakovníci (toxotai & sfendonétai) jsou známi již z dob mykénských, stejně jako jízda. Lučištníky jako první najal Peisistratos Athénský (Skythy), za Peloponnéské války již bojovali koňmo. Vynikají zbroj byla drahá a jedni z nejznamenitějších výrobců byli Kypřané. V prakovnictví vynikali v západním Středomoří obyvatelé Baleár, na Východu Kyrtiové z médských hor, s Kardúchy snad prapředci Kurdů, srov. v indexu s. v. Gordyéné. 

Doba po peloponnéské válce dala ještě více šancí námezdním oddílům a žoldnéřům, především lehkooděncům. Jejich armády zdokonalil Athéňan Ífikratés, který dal vojákům namísto těžkých kulatých podlouhlé menší, méně nákladné štíty/pelté původu thráckého, odtud byli pak lehkooděnci zvaný peltastové. K tomu prodloužil meč a nahradil jim bronzové nebo drátěné prsní chrániče lněnými. Kopí dostali vojáci třímetrová, jeho falanga těžkooděnců/hoplítů se stala pohyblivější. Posílil ochranu křídel lehkooděnci ze spojenců. Ífikratovým a vzorem Epameinóndovým se inspiroval Filippos, který ze špatně vyzbrojených oddílů rekrutovaných pastevců s nejvýše dvoumetrovými kopími vytvořil profesionální armádu. Makedonští těžkooděnci byli zařazeni do falangy, která před sebou držela na ramenou obouručně nesené více než pětimetrové sarísy (lat. též sarissy). Těžkopádné falangy, které v hloubce osmi řad působily jako dnešní pancéřové jednotky, byly doprovázeny pohyblivými oddíly pěchoty, pezhetairoi, a jízdou, Alexandros přidal oddíly prakovníků a lučištníků. Armádu doprovázel rozsáhlý trén se všemi možnými řemeslníky a inženýry schopnými vypořádat se s jakoukoli překážkou. 

Hradby rozbíjel beran (kríos), před střelami se shora se útočníci chránili pod přístřeškem, želvou (chelóné), pod níž pracovali na zhroucení hradeb, např. podkopáváním (orygma).

Artilerie sestávala z všelikých vrhacích strojů (lat. tormenta), jako byly catapultae, ballistae, scorpiones & onagri. Nauka o strojovém střelectví se nazývala belopoiétiké, střelověda. Katapulty vystřelující šípy se nazývaly katapeltés oxybelés, balvany katapeltés petrobolos či lithobolos (lat. ballista). • Oddíly lukostřelců byly nedílnou součástí starých armád. Velkou roli v klasických hellénských a římských vojscích nehrály, ani mezi Kelty a Germány. Vybudovat oddíl lukostřelců (a prakovníků) byla záležitost generační, znamenalo to praktikovat střelbu šípy od dětství. To bylo běžné u jízdních národů Orientu, mezi Skythy a turkickými nájezdníky a teprve války s Parthy a Peršany donutily římské armády ke zřizování silných lučištnických oddílů. Mnohem později poráželi angličtí lukostřelci francouzské rytířské armády ve stoleté válce. Konec oddílům mužů s lukem přivodil vynález střelných zbraní a symbolickou tečkou byla zřejmě námořní bitva před Naupáktem, dobově italsky Lepanto, v říjnu 1571. Koalice Benátek a dalších italských států se Španěly ve válce o Kypr rozdrtila tureckou flotilu. Osmané přišli o odhadem dvacet tisíc mužů. Mezi nimi o obávané lukostřelce, jejichž počty se Turkům již nepodařilo nikdy zacelit a východní velmoc se rovněž orientovala na co do ovládání snadnější střelné zbraně (u Lepanta pravděpodobně padlo nejvíce mužů v jednodenní bitvě na moři).

Roku 399 byla v Syrákúsách vynalezena katapulta v hellénském světě, řec. katapelton n. katapeltés. Poprvé byla použita hromadněji v bojích proti Karthágincům roku 395 Hierónem I. (gastrafetés). Nejstarší zobrazení katapult je však z devátého století z Assyrie. Srov. pod poliorkésie.

Menší katapulta byla nazývána štír, skorpios. Katapulty na kamenné střely vrhaly (podle nálezů) až desetitalentové balvany, tj. o váze více než 250 kg. Zvláštním druhem vrhacího zařízení byl přístroj na metání ohně (pýrforos). Jistý Zóilos z Kypru v časech diadošských prý vyrobil pancíř o váze čtyřiceti min, který katapulta ze vzdálenosti dvaceti kroků neprostřelila. V Indii vynalezl, respektive první použil katapultu vrhající velké kameny (mahášilakantaka) Adžátašatru (493-461), král Magadhy, který ke své expansivní politice používal ještě krytý vůz opatřený na kolech kosami a kopími, rathamušal.

Během obléhání Syrákús použil Archimédés několika svých nápadů k vojenským účelům a silně prý Římanům zatápěl. Speciální katapulty vrhaly velmi rozměrné kamenné bloky, jakési drapáky zdvihaly z hradeb lodi nad vodu a převracely a dokonce velká zrcadla na dálku zapalovala lodi koncentrovaným slunečním světlem.

Roku 2005 vyzkoušeli v Massachusettském technologickém institut (MIT) zrcadly o třiceti čtverečních metrech zapálit na padesát metrů starou rybářskou loď. Dřevo pouze doutnalo, na 25 metrů paprsek zapálil, ale dřevo zakrátko zhaslo. Archimédovy veleúčinné zbraně včetně tohoto „paprskového kanonu“ patřily zřejmě do světa propagandy, protože nikdy později nebyly znovu použity (nebo o tom není zmínky). 

V Číně byl kolem roku 300 vynalezen alchymisty slzný plyn, kouřové pumy, kuše/samostříl viz rok 402.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města, byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s pozdějším označením „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, původně hygron pýr, tekutý oheň.

Vynález architekta a "alchimisty" Kalliníka z Héliopole (libanonské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahu na moři; sehrála roli první odstrašující zbraně lidstva proti Arabům při obléhání Konstantínopole v letech 674-678. Složení tekuté směsi se prý ztratilo roku 1204 při plundrování Konstantínopole křižáky.

Vlastní vynález plamenometu jako zbraně je starší. Boióťané ho použili při obléhání Délia v zimě roku 424 proti Athéňanům. Podle Thúkýdidova popisu se zařízení na kolech skládalo z mohutného trámu rozříznutého podél a vydlabaného. Z jedné okované strany k němu byl železnou trubkou připojen kotel plný řezavého uhlí, síry a smůly, z druhé strany se do zařízení foukal vzduch měchy.

Z okované strany létaly plameny na obránce na valech, kteří ve strachu před ohněm opouštěli posice. V klasické době není o zbrani další zmínka, třebaže v případě Boióťanů jim pomohla k vítězství.

První bojové nasazení neživých „vojáků“ v pozemním boji se událo v polovině června 2007 v Iráku. Američané použili tří robotů o výšce jednoho metru, vyzbrojených kulometem a nočním viděním s pásovým pohybem. První na dálku řízená bezpilotní létouny, drones, byly použity k pozorování v prvním americkém tažení do Iráku roku 1991. Na živé cíle útočily poprvé koncem roku 2001 při americké akci proti Talibanu a al-Ká´idě na afghánsko-pákistánském pomezí, od roku 2009 v denním nasazení, roku 2011 také nad Libyí. V polovině roku 2011 měli Američané k disposici na devět tisíc "čmeláků", deset let předtím pouhých padesát kusů.

Aby armáda zasahovala v civilních záležitostech jako při katastrofách, během zásobovacích kolapsů apod., není ze starého věku známo. Všechna vojska, občanská i žoldnéřská, byla ryze bojová uskupení. Snad s jednou výjimkou: když se na Baleárách rozmnožili králíci, žádali ostrované Augusta, aby jim poslal "vojenskou pomoc".

První plně profesionální armády s plně unifikovanou výzbrojí a výstrojí stavěli hellénističtí mocnáři. Zdokonaleny byly vojsky pozdní římské republiky a principátu. Výroba pro armádní potřeby tvořila důležité průmyslové odvětví: část výstroje si legionáři platili sami.


vojevůdci, jednoocí§ viz tam

vojsko, římská armáda§ viz legionáři, žoldnéři

Vojvodina, aut. oblast SRB§ 235+

Vokátové, Vocátés, kelt. (?, ibérský) kmen v Aquítánii, dn. kraj Bazadois§ 56

Volaginius, vrah pučisty L. Arruntia Scríboniána§ 42+

Volaterrae, č. "do Volaterr", m. v sev. Etrúrii, etr. Velathri, dn. Volterra§ 539, 82, 69, 34+ 

volba krále vojskem§ 283
volby, kněží§ 145, 104

volby, kampaň předvolební§ 181

Na rozdíl od hellénských zvyklostí, kde se část úřadů každoročně losovala, Římané volili do všech. Třebaže občanů bylo na vrcholu republiky několik set tisíc, vlastních voleb se účastnily řádově pouze tisíce Římanů: žili v Římě, nebyli daleko, zajímalo je to, nežili na venkově apod. Konsuly, praetory a censory volily 193 comitie centuriátní sestavené na základě majetkového censu. Centuriátní komicie též potvrzovaly státní smlouvy a války. Ostatní úředníky zvolila comitia tribúta (35), do nichž byli zařazeni všichni občané (i kdyby sídlili jinde v Itálii a v provincii). Nevolený senát, v němž zasedalo (původně) tři sta Římanů, kteří vykonávali nejvyšší státní funkce, byl jediný zařízený na rozpravu. Měl autoritu, odtud vycházely návrhy zákonů, což nicméně směly dělat též lidové sněmy. 

Senát však nebyl parlamentem a ani žádnou jinou formou moderní vlády: to by vládní systém konsulů-praetorů-quaestorů a aedilů (srov. anglickou sněmovnu lordů). Lid každoročně volil deset tribúnů lidu se širokou pravomocí, s právem předkládat návrhy zákonů a vetovat senátní usnesení. Volení censoři, obvykle jednou za pět let na dobu osmnácti měsíců, aktualisovali seznamy občanů, senátorů a rytířů/jezdců a konali majetkový census. Kontrolovali smlouvy týkající se státního majetku. Na rozdíl od moderních dob, starý republikánský svět v jednom kuse o něčem hlasoval.  

Na politiku bylo ovšem třeba v římském světě mít. To ve všech dobách. Náklady na zábavu Římané nešetřili. Vedle subvencovaných potravin tvořily dominantní položku "sociálních výdajů" státu a magnátů. A bylo to výsostné politikum. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, třebaže na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku. 

Na rozdíl od hellénských démokratií, kde se na politice v podstatě nedalo zbohatnout a ani se pro státní funkci peníze až tak moc nepotřebovaly (srov. athénský kontrolní systém a náročné povinné leitúrgie, k tomu Lýsiova řeč o penězích Aristofanových, viz rok 392), kdo se ucházel o veřejný úřad (ambitus/kandidatura) v Římě, ten se musel hodně ukázat. I když na to byly zákony. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry. 

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle vulgárním a obscénním). Uchazeči o konsulát ohlašovali kandidaturu za vrcholné republiky rok dopředu před volbou. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Původně však vypadala předvolební kampaň velmi prostě. Kandidát, petítor, s ostatními, competítórés, vyšli v bílém/candidátí na veřejná prostranství v doprovodu přátel, déductórés, a rodinných klientů, sectátórés, aby lidu sdělili, co mají na srdci. Lidi, které potkávali cestou, oslovovali jménem, ačkoli ho nikdy nespatřili: k tomu sloužil nomenclátor, obvykle otrok pamatující si kde koho.

Zákony regulovaly volební korupci. Uchazeči o podporu lidu dávali svými lidmi rozdělovat peníze, pozornosti, službičky a služby. Říkalo se tomu rovněž ambitus, řec. dekasmos/dekadzó, podplácet. Několik zákonů krotilo snadné získávání hlasů, soudy za volební korupci konce nebraly. Zákon Corneliův a Baebiův z roku 181 stanovoval, že usvědčený korumpátor se nesmí deset let ucházet o žádný úřad/léx Cornélia Baebia dé ambitú. Calpurniův zákon stanovil roku 67 peněžitý trest a k tomu celoživotní zákaz vykonávání voleného úřadu a Ciceronův zákon z roku 63 přidal trest vyhnanství. Stanovil, že kandidát nesmí dva roky před volbami pořádat veřejné podívané a zaměstnávat lidi na ovlivňování občanů.  

Voliči se ucházeli o přízeň různých původně náboženských (také pohřebních, coll. funeráticia) nebo řemeslnických spolků, collégia a sodálitátés, podporující kandidáta v terénu. Jmenovaly se podle svých vůdců a mívaly velkou moc. Pokud se spojily s kriminální činností, terorisovaly Řím, srov. např. party Clódiovy a Milónovy.

Že byly zákony, které se daly použít proti úplně každému v římské politice, jasně říká M. Tullius Cicero v obhajobě L. Licinia Mureny žalovaného za korupci ve volbách/dé ambitú, viz rok 63: "Pročež by se neměly římskému lidu brát tyto požitky z her, gladiátorů, pitek, co všechno naši předkové nachystali, ani tahle velkorysost by se neměla odnímat, znamenající spíše štědrost než úplatek/quáré nec plébí Rómánae éripiendí frúctús istí sunt lúdórum, gladiátórum, convíviórum, quae omnia máiorés nostrí comparáverunt, nec candidátís ista benígnitás adimenda est, quae líberalitátem magis sígnificat quam largítionem."    

Politické spolky/kluby, z dnešního hlediska politické strany, byly poprvé zakázány senátem na popud diktátora Sully roku 80, pak podruhé roku 64 (zákonem Fufiovým), roku 58 obnoveny Clódiem (lex Clódia dé sodálitátibus) a o tři roky později znovu zakázány zákonem triumvira Crassa (lex Licinia de sodáliciís). Republikánský systém nepřežily.

Srov. factiónés pod dostihy a hetairie u Hellénů. Partajnictví se u Římanů začalo rozvíjet v desetiletích po pádu Karthága a lze to vyložit jako náhradu za vnějšího nepřítele i jako vyostření domácích hospodářských poměrů.

Během reforem bratří Gracchů se objevily zárodky partají a násilnických gangů. Ale už v poznámce k dění roku 304, kdy byl kurulským aedilem slavný písař Cn. Flavius a censorem Q. Fabius Maximus, se v Liviovi praví, že urozeným Římanům se postavila "partaj z náměstí", factió forensis, zřejmě náladové lidové shluky nepřátelské aristokratům a dalším vlivným lidem třeba i plebejského původu.

Před volbami stoupávaly úroky ze čtyř na osm procent/měsíc. Býval to reakce bankéřů na předvolební koalice dvou silných kandidátů, jak se stalo roku 54 (coitió). Byl velký zájem o půjčky a slabší nemohli držet krok. Peníze byly výhradně na korupci (tehdy kandidáti slíbili, že do centurií, které hlasují jako první, rozdají deset milionů sésterciů).

Intelektuálové si na korupci stěžovali, ale římský volební systém ji měl přímo integrovanou: platila zásada „ukázat se a mít přátele“. Proto se kritisovala korupce jen tehdy, když to bylo příliš přes míru (nebo ji provozovala konkurence).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. Gordiánus Starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii.

Na hrách si žádný z Římanů netroufal šetřit. Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Není informace o tom, že by při losování a volbách ve starém věku došlo k tak kuriosní situaci, jako v amerických presidentských volbách roku 2000, kdy se několikrát přepočítávaly hlasy jednoho volebního okrsku na Floridě a těchto několik rozhodlo o vítězství George W. Bushe (rep.) nad Alem Gorem (dem.) ve státu s tehdy 250 miliony obyvatel.

Pozdněrepublikánský Řím měl pro kandidaturu na úřad dokonce spisek, byť původně formou soukromého dopisu. Q. Tullius Ciceró sepsal roku 65 svému staršímu bratrovi Commentáriolum petitiónis, Poznámky ke kandidatuře na úřad (konsulský), a jeho rady ukazují, jak se svět politiky ucházející se o hlas voličů nijak příliš nezměnil: přátelé, přítelíčkové, jejich přátelé a přítelíčkové, politické kluby/partaje, vážené osoby, velké úsměvy a otevřenou náruč…: "Kdo ti projevuje úctu, kdo přicházívá do tvého domu, toho musíš počítat mezi přátele... Lesku ti dodají lidé významní postavením a jménem...". Trochu cti v tom ovšem zůstávalo: "Drž se optimátů, neboť tam jsme vždycky patřili a ani v nejmenším jsme nikdy nebyli populáry."

Velkou roli na konci republiky hráli propuštěnci, bez nich to při shánění hlasů také nešlo. Často fungovali jako prostředníci (sequestrés) nebo jako rozdělovači peněz, aby kandidát nebyl při tom vidě (dívísórés). Q. Tullius také bratrovi klade na srdce, aby nezapomněl, že je v politice "homó novus", nový člověk, z jezdeckého rodu, který ještě neměl velkých veřejných zásluh a svým způsobem arrivista ve vysoké politice i společnosti. Doporučoval advokátovi, aby si stále připomínal: "Jsem nový člověk, ucházím se o konsulát, jsem v Římě, obci vzniklé ze směsi národů...".

Volební korupce nebyla během republiky nikdy nevyřešena (to v téhle věci vyřešil principát likvidací voleb). Advokát Ciceró korupci nazýval státní chorobou, ale nijak ji neléčil: neschvaloval činy protivníků, k přátelům byl shovívavý (T. Annius Miló) a sám si dával od bratra radit, jak s penězmi na podporu kandidatury nakládat.

Fungovalo úplně všechno a jak ukazují nápisy z Pompéjí probíraly se veškeré uchazečovy kvality. Jistá fanynka (nebo záludný oponent?) doporučovala v dialektu: "Zvolte Ísidóra aedilem, nádherně líže, optime cunulincet."

volby, dohody§ 60

volby, průzkum veřejného mínění: podobnou instituci starý věk neznal. Směrodatní činitelé se dokázali obvykle dohodnout tak, aby k překvapení nedošlo. Hellénská demokracie částečně losovaných veřejných úřadů žádnou prognosu nevyžadovala.

Protože pséfísoforos, oprávněný volič, hlasoval (pséfídzein), obvykle hlasovacím kamínkem, pséfís n. pséfos, procesu se říkalo v Helladě pséfoforiá, hlasování, volba, a výsledkem bylo například pséfisma, sněmovní usnesení. Od těchto slov má základ novověká nauka o veřejném mínění před volbami, psefologie, psephology.

Čínští císařové dynastie Čou (1122-221) užívali na průzkum nálad obyvatelstva a ohlasů na vládní politiku „úřadu na sbírání písní“, cchaj-š´-kuan. Zapisoval lidovou tvořivost a z toho u dvora usuzovali na náladu mezi lidem. Dynastii Čou instituce nepřežila. 
První průzkum veřejného mínění systematicky prováděl od roku 1936 George Gallup a jeho American Institute of Public Opinion. 

Volcae§ vide Volkové

volcanália, vulcanália, svátek Vulcánův v nejvyšším létu 23. srpna§ 153, 20, 217+ a viz v oddílu Bohové a jejich svátky 

Volcánus, Vulcánus, bůh, řím. a ital. obdoba Héfaista§ 112+

Volcátius Sédigitus, filolog a literární historik§ 100

L. Volcátius Tullus§ 1. cos. 66; 2. cos. 33

Voleró§ = Voleró Públilius

Volha§ = Rhá

Volkajské mokřiny, řec. Uolkaia helé, nezn. lokalita mezi Dunajem a Sávou§ 7+

Volkové, lat. Volcae, kelt. ethnický svaz pův. z gallské Belgie, sídlící v Gallii Narbonské (zde již před hannibalskou válkou po obou březích Rhodanu), tvořen dvěmi větvemi.

Arekomikové (Volcae Arecomicí) měli sídelní město v Nemausum/s (od r. 16 či 15 Colónia Augústa N., dn. Nîmes), od Augusta administrativní středisko provincie (srov. rok 27). Druhým větším sídlem byla Areláte či Arelás, „město u bažin“ (pův. ligurskou osadou s kolonií z Fókaie, kterou roku 535 Ligurové zničili, později emporion Massalských, kterou roku 123 obnovili Římané jako svou kolonii, roku 46 rozšířena Caesarem, dn. Arles). 
Druhou větví byli Tektosagové (Volcae Tectosagés) se sídlem v Tolóse (dn. Toulouse). Srov. též pod Kotíni. 

[Platí-li výklad Caesarova údaje o tom, že Volkové Tektosagové sídlili „kolem Hercynského lesa“, tzn. v rakouském a maďarském Podunají či na západním Slovensku, je možné, že po odchodu Bojů se stali v této oblasti nejvýraznějšími keltskými sousedy germánských kmenových svazů (a sousedů pravděpodobně germanisovaných). Je možné vzít také v potaz to, že právě v tomto prostoru vznikla etymologie slova Valach, Vlach, tedy germ. označení pro Kelty, srov. sthn. Walah, Walh, střhn. Walch, dn. welsch, nebo dokonce, že dn. moravští Valaši jsou slovanisovaným keltským kmenem původních Volků, od nichž jako od sousedů Dáků přišlo také později na území dn. Rumunska, srov. až pozdní název Valachie, Valašsko.]

voló, volónés, "dobrovolníci", státem vyzbrojení otroci§ 216 a viz pod otroci

Vologaisés§ = Búlogaisés

Vologaisés I., k. Armenie, s. Sinatrukův§ 116+, 162+ 

Vologaisés II., s. Vologaisa IV. Parthského popř. jistého Tigrána, k. Armenie, arm. Vagharš, aram. Waršeš§ 178+, 185+, 191+, 199+, 208+ 

Vologaisés III. Armenský, arm. Vagharšak, s. Papa s Zarmanduchty, b. a spoluvládce Arsaka III.§ 374+, 379+, 383+  

Vologesias/Vologasiás, gen. Vologasiady, Ologasiá, Vologesokerta (pl.), m. v Babylónii§ 51+, 130+ a viz pod Ktésifón

C. Volosenna Sevérus§ cos. suff. 47+

Volsinií, Vulsinií, Volsinie (pl.), m. v Etrúrii, etr. Velzna. Po zničení V. na pův. místě Urbibentum, Urbs vetus, dn. asi Orvieto, opodál Volsinií noví, dn. Bolsena; ve městě sídlil kult etr. bohyně osudu jménem Nortia, Nevortia (= Atropos)§ 539, 392, 391, 282, 265, 264-, 62+, 107+  

Volskové, lat. Volscí, Vulscí, latinská národnost§ 578, 534, 495 - 490, 488, 487, 485 - 483, 471, 470, 468, 464 - 462, 459, 449, 443, 441, 431, 430, 423, 413, 409 - 408, 406 - 402, 397, 396, 388, 386, 385, 382, 381, 378, 346, 345, 341, 327, 125

L. Voltacílius Pitholáus, učitel řečnictví a historik§ 50

Voltumna, celonárodní, „federativní“ bohyně Etrusků; v její svatyni dvanáctičlenná federace sněmovala§ 539

Volturnum, Vulturnum, m. v Kampánii, Castel Volturno; zde slaven svátek kampánského říčního boha Volturna či Vulturna, o. nymfy Iúturny - Volturnália§ 423

Volucer, "Okřídlený", kůň běhající za zelené§ 38+, 162+ 

Volumnia, manž. Cn. Marcia Coriolána (podle jednoho pramene se jmenovala Vergilia)§ 487

P. Volumnius, praef. týlových jednotek/fabrum§ 43

P. Volumnius Amintínus Gallus§ cos. 461

L. Volumnius Flamma Violéns§ cos. 307 a 296

C. Volusénus Quadrátus, voj. tribun§ 51

L. Voluséius Proculus§ cos. suff. 17+ 

Q. Volusius Flaccus Cornéliánus§ cos. ord. 174+ 

L. Volusius Maeciánus, první poradce Piův§ 140+

L. Volusius Sáturnínus§ 1. cos. suff. 12, o. no. 2; 2. s. předešlého, cos. suff. 3+, preaf. Urbí, 56+; 3. cos. ord. 87+   

Q. Volusius Sáturnínus§ 1. cos. 56+, s. L. Volusia no. 2; 2. cos. ord. 92+ 

Volux, s. Bokcha I.§ 106

vomitória, přístupové cesty k sedadlům v divadlech, místa k vyprazdňování plných žaludků hodovníků, srov. lórum vomitórium/"blicí řemen" na strkání do krku§ 44+

Vonónés z Parthie, řec. Onónés, syn Fraáta IV.§ 10
Vonónés ze Sakastánu§ viz Onónés

voňavky§ viz pod móda

Vopiscus§ význam: dvojče, které přežilo sourozence

Flávius Vopiscus Syrácúsius/"Syrákúský", biograf ze sbírky SHA§ 27, 217+, 282+  

Vortigern, Guarthigirn, z Powysu, k., manž. Seviry/Sevéry, o. Britua; popř. vortigern, titul, nikoli osob. jméno, vůdce Britorománů§ 383+, 388+ 

vosk včelí§ viz pod včely

Votadinové, Votadíní, též Oradíní, kelt. lid na jihových. Skotska§ 100+

 

vousy, plnovou, kníry§ viz pod móda 

Vramšápúh, Bahrám-šápúr, b. Bahráma IV. Sásánovského, k. Armenů/Persarmenů§ 338+, 379+, 387+  

vražda, příbuzného, viz příbuzní, vraždy neduživých novorozeňat viz hesla Sparta a ženy
vražda, obecně, vide passim v CSD a viz pod smrt
První vraždou dějin zprostředkovanou televisí v přímém přenosu milionům diváků Ameriky byla 24. listopadu 1963 střelba Jacka Rubyho, kterou zabil Lee Harvey Oswalda obviňovaného z vraždy presidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho spáchané dva dny předtím. 

vrtulník, helikoptéra§ viz cestování

vši, smrt na ně§ 78
Morbus pediculosus, scabies, lékař. phthiriasis: chronické zavšivení způsobené druhem zákožky, roztoče (Harpyorhynchus), který byl pokládán za vši; nešly odstranit a zavrtávaly se do kůže a svalů a způsoboval hrozné puchýře. Na vši zemřel podle jedné tradice stoletý filosof Démokritos Abdérský. V moderní společnosti a medicině již neexistuje, o vších při založení Tarentu viz s. v. a poprava oběšením, Kallisthenés.
O jiném smrtelném působení vší viz pod války (Napoleon). 

vtipy, žerty, anekdoty:

Vyprávění žertovných příběhů a vymyšlených historek s vtipným zakončením patřilo ke standartní zábavě každé hellénské společenské hostiny a pijácké zábavy (viz hostiny). Postupem doby se dokonce vytvořila skupina profesionální žertéřů - šprýmařů, resp. přednašečů vtipů - veřejných bavičů, kteří se bavením společnosti více či méně smyšlenými příběhy živili. „Vyvinuli“ se z tzv. parasítů, příživníků, což byla v Athénách původně vážená činnost: parasíty byli lidé, kteří kněžím kultu pomáhali při obřadech, hlídali posvátné obilí, za což dostávali část obětních darů a jedli spolu s kněžími v chrámu.

Tato činnost se dílem postupem doby zcela sekularisovala a z parasíta se stával náš známý parasit: byli to lidé, kteří „vymetali“ stoly bohatých spoluobčanů a přitom dokázali společnost pobavit. Parasítos byla jednou z povinných postav komédie, obdoba novověkých negativních bezcharakterních vyžírků (a to i v politickém smyslu).

V Athénách existoval ve 4. století „klub žertéřů“, sběratelů kuriosit, anekdot a příběhů. Podle jejich počtu se mu říkalo „šedesátka“, hexékonta. Sídlila v gymnasiu Kynosarges na athénském předměstí, kde později Antisthenés založil a podle gymnasia pojmenoval novou filosofickou školu - kyniky, „psy“.

Podle zprávy Athénaia z Naukrátidy (2. století n. l.) v díle Deipnosofistai („sofisté, mudrci na hostině“) vyplatil Filippos II. uvedené athénské společnosti talent stříbra za to, že mu pošlou sepsanou svou sbírku vtipů.

Anekdoty, vtipy, vtipné výroky a veselé příběhy jsou obsaženy v životopisem slavných mužů. Sbírka 264 vtipů pod názvem Filogelós ek tón Hierokleús kai Filagriú grammatikón, Přítel smíchu, výbor z grammatiků Hieroklea a Filagria, pochází až ze 4. st. n. l. Oba jmenovaní nejsou odjinud známi a předpokládá se, že sbírka měla vzor v díle mímografa Filistióna z doby kolem přelomu letopočtu.
Latinské vtipy, dicta, prý sbírali Cato St., Caesar a Cicero.

Vulca z Véjí, etruský sochař§ 507, srov. pod vlčice

vulcánália§ viz volc- 

Vulcacius Gallicánus, životopisec ze sbírky SHA§ 217+

Vulcacius Rufínus, praef. praet., b. Naeratia Ceriála, praef. Urbí, praef. praet.§ cos. 347+, 352+, 364+   

Vulcí, m. v Etrúrii, etr. Velch-, řec. Olkion; do území státu Vulcí patřila i Cosa a Statónia, dn. Poggio Buco§ 539
V. vzniklo spojením několika vsí kolem roku 700, největší etruské mohylové pohřebiště, středisko Aineiova kultu, který byl odtud zřejmě převzat Římany.

Vulgáta, trad. označení pro latinský překlad bible§ 347+, 393+ a viz pod křesťanství 

vulkány, sopky§ viz Pompéií

Vult-§ viz Volt-
Vulturnália§ viz Volturnum

vůz, vozová jízda§ viz dostihy

výcvik, zákl. vojenský v Athénách§ 334

Východní Čou§ = Čou

Východní Chan§ viz Chan, Chanové

Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja§ viz pod Západní a Arabská. Núbijská poušť v Súdánu je její jižní částí

výchova státní u Hellénů§ viz Athény

výdaje, státní, rozpočet§ viz pod daně

vydání velitelů nepříteli, praktikováno římanským senátem, aby nemusel dodržet podmínky mírové dohody, uzavřené poraženými veliteli vojsk s nepřáteli v poli pod tlakem porážky§ 321, 236, 136

vyhnanství, srov. pod petalismos a ostrakismos
vyhnanství, v Římě, exilium/exsilium§ 148, 105, 70, 60, 52, 38

Běžný tvrdý trest starého světa. U hellénského ostrakismu a petalismu zůstávala zachována občanská práva, exil byl časově limitovaný. Přísnější formy znamenaly vyhnanství doživotní. V Římě se občan vyhnul soudu hrozícímu vězením odchodem do exilu. Pokud byl trest doprovázen zákazem vody a ohně, interdictió aquae et ígnis, čili nesměl mu nikdo z Římanů poskytnout přístřeší, byl exil věčný a doprovázen propadnutím majetku a ztrátou občanských práv; viz první takový případ v podnikatelské praxi s podvody kolem státních dodávek roku 212, srov. tam. Mírnější formou exsilia byla relegace, relegátió, při níž potrestaný nepřicházel o majetek ani svá občanská práva. V tomto případku odcházel do exsilu na své náklady (srov. básníka Ovidia), při deportaci, déportátió, byl na místo nuceného doživotního pobytu dopraven.

Před římskou mocí nebylo ve Středomoří kam se ukrýt. Jako kdysi prchali Helléni postižení občanskými nepokoji a válkami v mateřské Helladě na východ k Seleukovcům, odcházeli do exilu Římané před vítězi interních válek do zemí ovládaných Parthy. Když L. Septimius Sevérus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra Iústa, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáku a usadilo se v Mesopotamii. Před hněvem Tiberiovým za to, že byl v příliš dobrých vztazích se Seiánem, se dal na cestu z Říma za Eufrát jistý Rubrius Fabatus. Čím jinak vynikl a co vůbec provedl, známo není, ale vojáci ho dopadli na lodi před Sicílií a vrátili do Říma. Dostal stráž a kupodivu přežil: historik Tacitus si myslel, že na něho princeps prostě zapomněl. Fabatus je pravděpodobně první Říman a Evropan trestaný za to, že se pokusil opustit svůj rodný stát a jeho totalitní režim vojenské diktatury. Nevíme, jestli si uvědomoval, že v parthské říši soupeřících feudálů a obvykle slabého arsakovského monarchy by to asi moc nevyhrál, ale určitě byla Seleukeia Tigridská lepší adresa než nějaké germánské sídliště za Labem nebo chamsínem zasypávaná osada saharských Garamantů.

Že při vynucené emigraci až tolik nehrají civilisační rozdíly rozhodující roli, ukazuje příklad Poláků, kteří odešli do exilu před ruskou okupací země. Na asijském břehu Istanbulu roku 1842 (v té době v Čechách vznikl Plzeňský Prazdroj) založilo kníže Adam Jerzy Czartoryski polskou osadu zvanou buď Adampoli nebo Polonezköy/Polská ves. Usedlost posílili polští a údajně také čeští žoldnéři v tureckých službách po krymské válce. Začátkem 21. století měla na čtyři sta obyvatel a z nich desetina plynně polsky hovořila. Jméno si turečtí Poláci udělali chovem vepřů a prodejem vepřového liberálním tureckým muslimům.  

Pravým opakem exilu a vykazování z Města bylo omezení pohybu po Římě, které zavedl císař Claudius. Jeho forma „domácího vězení“ znamenala zákaz vzdálení se z Města ke třetímu milníku, tj. na 4,5 km od hradeb. 
Vyhn. není „dobrovolné“ jako emigrace nebo migrace§ viz tam. 

vychovatel§ viz škola

vykání§ viz pod princeps

výkupné§ viz únosy

vylodění§ viz námořní invase, loďstvo

vyslanci§ viz diplomacie

výstavy, výstavnictví, „expo“, výroční veletrhy, umělecké výstavy a podobné akce starý věk neznal a nepořádal; každodenní tržiště, agorá a forum, podobné akce nahrazovaly.

vyvraždění, příbuzných§ viz příbuzní
vyvraždění, soků na stadionu§ viz pod stadion
vyvraždění, masové§ viz pod terorismus

vyznamenání§ viz pod věnce