***********************************************************
67. 
Ol. 211,3 (olympioníka viz rok 65)

378 SE
314 AE
neznámý
a. u. c. 820
L. Iulius Rufus a Fonteius Capito
coss. suff. M. Annius Afrinus (?) a L. Aurelius Priscus

L. Verulanus Severus 

***********************************************************

Nero ještě cestuje po Helladě, nenavštívil však ani Athény, neboť se obával příběhu o Furiích/Erínyích pronásledujících ho za vraždu matky Agrippiny, srov. rok 59, ani Spartu, neboť mu byly nesympatické Lykúrgovy zákony (dávno zde již v původní podobě neplatily). Athéňané se přesto snažili na sebe principa upozornit. Zasvětili mu oltář, kde ho označili za nového Apollóna/autokratori Neróni Kaisari Sebastó Neó Apollóni; srov. ovšem zde níže.

Na Akropoli mu u příležitosti zřejmě parthského "vítězství" dali naproti vchodu do Parthenónu vztyčit sochu a nápis na stavbě hlásal, že to je dedikace athénského státu pro "největšího vládce Nerona, syna božího/autokratora megiston Neróna Kaisara Klaudion Sebaston Germánikon, theú hyion". Byl to na Parthenónu vůbec jediný nápis, a to ještě vyvedený bronzovými písmeny. Po Neronově pádu roku 68 byl odstraněn, ale stále z obtisků alfabéty čitelný. Jak dlouho stála nad Athénami Neronova socha, známo není, ale srov. osud jeho kolossální sochy před jeho "zlatým domem" a Colosseem v Římě v indexu s. v. sedm divů (2).   

V Korinthu zahájil princeps slavnostním výkopem práce na hloubení průplavu. Stavba nebyla ve starém věku dokončena a průplav napříč Isthmem byl prokopán až v letech 1881 - 1893.

Na jeho přání se teprve nyní konala 211. olympiáda, jejíž pravidelné datum spadalo na rok 65. Během závodu desetispřežení hříbat vypadl z vozu, závod nedokončil a div že nebyl usmýkán k smrti. Přesto ho hellánodíkové prohlásili vítězem a Nero jim za to udělil římské občanství a milion séstertiů; Galba peníze za rok bude po nich požadovat zpět. Kromě toho byl ověnčen jako vítěz v soutěži hlasatelů, jako kitharód a tragický herec, olympioníkos ve vozovém závodě a v dostihu. 

V Delfách dal věštkyni Pýthii čtyři sta tisíc sésterciů za nakloněné věštby a také tyto peníze požadoval Galba zpět. Naopak Apollónovi zabavil za trest (sic! nevíme, za co) území dávné Kirrhy (viz svaté války) a věnoval půdu vojákům (neznámo kterým). Věštírnu delfskou dal podle jiné, spíše nepravděpodobné zprávy, zničit a do skalní rozsedliny s výpary údajně vhodil mrtvoly několika lidí zavražděných neznámo proč; o zániku kultu viz rok 362, o Neronově zlodějně v Delfách viz rok 64.

Bohatého a vlivného propuštěnce své tety Domitie Lepidy L. Domitia Parida, umělce pantomímu, dal odstranit, tj. zavraždit, ačkoli si ho vážil a ledaccos mu toleroval, poněvadž ho odmítl ve svém umění vyškolit.

Nero uvěřil obviněním z pokusů o převrat a nařídil Cn. Domitiovi Corbulonovi, který roky úspěšně válčil s Parthy, vzít si život v okamžiku, kdy vojevůdce za ním plul do Hellady a vylodil se v Kenchrejích.

V židovské válce se Římané pod legátem T. Flaviem Sabinem Vespasianem (58) vypravili se dvěma legiemi a armádou Héróda Agrippy II. z Antiocheie na jihofoiníckou Ptolemaidu, kam též dorazil z Egypta jeho syn Titus (27) s jednou legií a jednotky spojenců Antiocha IV. Kommágénského, Soaima Emesénského a Malcha/Malicha II. Nabatského. 

Syn Arety IV. se Šaqílath/Šagílat (I.) vládl od roku 40 do roku 70 a tohle je první zmínka o něm v zachovaných historiích. Vyslal do války ze spojenců nejsilnější spojenecký kontingent o pěti tisících pěšácích a tisícovce jezdců.

Římský expediční sbor se spojenci činil dohromady šedesát tisíc vojáků s rozsáhlým vojensky cvičeným trénem. V záloze zůstávaly čtyři syrské legie, jimž velel nový syrský legát C. Licinius Mucianus, jedna legie zůstala zpět v Alexandreji. 

Vespasianus vytáhl od moře do Galilaje, kde měšťané Sepfóridy požádali o ochranu a o římskou posádku. Iósépovi lidé před Římany prchli, nepostavili se k bitvě a armáda pak vyvrátila a vyvraždila jako první galilajské městečko Gabary s okolím. Začátkem června dorazil Vespasianus před Iótapatu, v níž se opevnil povstalecký správce Galilaje Ióséf ben Matitjahu/Iósépos Matthiú (30). 

Po 47 dnech nepřístupné město 1. panemu/asi 20. července padlo. Během obléhání a při dobytí zahynulo na čtyřicet tisíc Židů a město Římané následně vyvrátili. 

Po dvou dnech vyzrazeni vyšel z úkrytu Iósépos s jedním mužem, s nímž vylosoval poslední pořadí v sebevražedných soubojích a vzdali se. Vespasianus ho chtěl poslat Neronovi, ale Iósépos si získal legátovu důvěru věštbou blížícího se imperátorství. Povstalečtí radikálové ho naopak měli logicky za zrádce. Pod propuštěneckým jménem Iósépos Flávios/lat. T. Flavius Iosephus psal řecky o židovských dějinách a zvyklostech. 

Byl ženat čtyřikrát: první manželka zahynula s Iósépovou matkou v obleženém Jerúsalému, druhou si musel vzít na přání Vespasianovo ze zajatkyň v Kaisareji, ale žena brzy zemřela. V Alexandreji se oženil znovu a měl s ní tři syny: dva zemřeli předčasně, přežil Flavios Hyrkanos. Jak sám napsal, tuto ženu, jména svých manželek nikdy neuváděl, vyhnal, neboť mu nepřišla "mravná". 

Spokojen byl se čtvrtou, matkou synů Flavia Iústa a Flavia Simónida Agrippy. U té poslední ovšem připomíná, že byla z krétských Židů s významným postavením... Vespasianus později podělil Iósépa velkými pozemky v Iúdaji a principův syn Domitianus později přidal darem jejich osvobození od daní. 

Během obléhání Iótapaty římské jednotky zvítězily v bitvě před Iafou, v níž padlo dvanáct tisíc povstalců. S Titovou posilou Římané dobyli nepřístupného města, v němž bylo pobito na patnáct tisíc lidí a dva tisíce zajatců zotročeno. V Samareji na hoře Garízím, kterou pokládají Samarští za místo Jahweho kultu světější než jerúsalémský chrám, se shromáždil dav vystrašený z války. Poněvadž se odmítli Římanům vzdát, bylo v polovině července 11 500 lidí na vrchu legionáři pobito.

Od Iótapy legie dobyly a zničily Ioppu, v níž přišlo o život na 4200 Židů a Vespasianus si dopřál dvacetidenní odpočinkové návštěvy v Kaisareji Filippově, v sídlu Héródy Agrippy. Odtud v září obsadili Římané Tiberiadu a Agrippovi k vůli se k obyvatelstvu zachovali smířlivě, třebaže mezi nimi působil válečný štváč a revoluční radikál Iésús/Jehóšú'a se svou bandou. Vzápětí Římané dobyli Taríchaie severně od Tiberiady a uprchlíky plavící se na Genésarethském jezeru/Gennésar v počtu 6500 pobili. 

Z Taríchají poslal Vespasianus Neronovi do Acháie šest tisíc židovských zajatců pro práce na jeho prokopávání korintského isthmu. K tomu prodali Římané 30 400 zajatců do otroctví a Héródés Agripás II. udělal totéž s Židy, které mu Vespasianus daroval. 

Začátkem října vytáhl Vespasianus se třemi legiemi na Gamalu v Gaulanítidě, kterou už sedm měsíců obléhal Héródés Agrippás, neboť ležela v jeho království. Vyhladovělí a unavení obránci drželi dlouho, ale 23. hyperberetaia/asi 11. listopadu Gamala padla: čtyři tisíce Židů zabili v boji Římané, pět tisíc si vzalo samo život než aby padlo do zajetí a přežily pouze dvě ženy-sestry. 

Posledním místem v Galilaji pod povstaleckou správou bylo městečko Gischaly/Gischala, Giscala, Guš halav, kde byl opevněn Iósépův sok Ióannés, syn Leviho. Vyjednával s Římany o vydání místa, využil lsti se sobotním svátkem a v noci se svými lidmi prchl do Jerúsaléma. Dav, který šel s ním, byl římskou jízdou dostižen, šest tisíc povstalců pobito a tři tisíce žen s dětmi vrátili vojáci do Gischal. V listopadu t. r. tak byla Galilaia Římany pacifikována, a legie odešly do zimovišť: dvě do Kaisareie, jedna Titova do Skythopole.

Na cestě z Ostie do Říma, tři míle před Městem, byl 29. června popraven křesťanský ideolog Paulos/Pavel z Tarsu, římský občan. O smrti cos. L. Iulia Rufa na karbunkl viz v indexu s. v. lékaři (2).

 

***********************************************************
68. 
Ol. 211,4

379 SE
315 AE
neznámý
a. u. c. 821
Ti. Catius Asconius Silius Italicus a P. Galerius Trachalus
suff.    Nero V
suff. C. Bellicus Natalis a P. Cornelius Scipio Asiaticus 

***********************************************************

Nero si kromě svých praetoriánů příliš legií nevšímal. Zamýšlelnedávno vyklidit Británii, srov. rok 60, vojenský život ho odrazoval, a to se stalo jeho osudovou chybou, rozhodně více než řádění mezi senátorskou elitou a podiová a závodnická vystoupení. 

Hélios, Neronův propuštěnec a zástupce v Itálii a Římě, posílal do Hellady za vládcem vzkazy, že by se měl vrátit, že to v Římě proti němu vře. Odpovědi se nedočkal, tak se za principem vypravil osobně a stihl to za šest dnů. To teprve Neronem pohnulo a do Říma se vrátil přes svou oblíbenou Neápoli. Zde se také na výročí Agrippininy vraždy o svátcích quinquatrus 19. až 23. března 59, viz, dozvěděl o vzpouře v Galliích. Týden nic nepodnikal, ani se s nikým neradil, dokud ho Vindex, zde níže, neoznačil za špatného kitharóda a namísto jménem Nero ho v dopisech oslovoval rodným přívlastkem Ahenobarbus. Princeps se proto ptal lidí, tak se to tradovalo, "zda znají nějakého lepšího zpěváka a hráče na kitharu".

    Pro svůj vstup do Města dal Neró probořit hradby, neboť tak se v jeho představách má vracet vítěz v tolika soutěžích domů. V nechtěné karikatuře starých triumfálních průvodů nesli před ním zlaté věnce, které vyhrál v hudebních a jízdních soutěžích, s nápisem, že Nero Caesar byl prvním z Římanů, které takové soutěže vyhrál: což ovšem byla ryzí pravda. Po jeho boku na triumfálním vozu kdysi Augustově vjížděl do Říma hráč na lyru Diodóros. Následovaly velkolepé hry a dostihy v Cirku maximu. 

Jistý propuštěnec a významný bankéř Larcius Lydus (pocházel z Lýdie?) mu tehdy nabídl milion séstertiů, pokud mu zahraje a zazpívá. Nero odmítl, že pro peníze nevystupuje a milion si vzal Tigellinus s tím, že za to Larcia nepředá katovi; o Larciově potomstvu viz rok 100. 

Opět nic princeps nekonal pro potlačení gallské vzpoury, ale zabýval se vývojem nového typu vodních varhan, což v narychlo svolaném nočním zasedání sdělil vystrašeným senátorům. Když ale přišla zpráva o Galbově proklamaci, zhroutil se a trhal si šat se slovy: "Je se mnou amen, jsem vyřízen/actum de me." 

Nadále však pořádal hostiny a radovánky a utěšoval se vyhlídkami na mírové vyřešení válečné situace. Prý že až dorazí do Gallií, předstoupí neozbrojen před vojáky a bude plakat: všechny je dojme. Druhého dne už bude s vojáky zpívat radostné vítězné písně: "Ty už musím začít teď skládat."

Chystal výpravu a na vozy dal naskládat kulisy, v nichž vystupoval, harémová děvčata dal ostříhat na kluky a vyzbrojit sekyrami a štíty po vzoru Amazonek. V Římě právě panoval hlad, tak zdražil potraviny; zrovna v té době připlula z Alexandreie loď s nákladem pudru pro jeho zápasníky. 

Takže u Římanů také prohrál. Nero (30) si vzal od Locusty/Lucusty jed, chtěl prchat k Parthům, vzal by i místodržitelské místo v Egyptě. A to nedávno odvolal správce Egypta Caecinu Tusku (od roku 63), syna své chůvy, za to, že se vykoupal v lázních postavených speciálně pro chystanou, ale neuskutečněnou principovu návštěvu v Alexandreji. Z jeho Zlatého domu utekl kdekdo a v noci se tam kradlo. Někdo také uzmul krabičku, kam Nero vložil onen jed. 

Propuštěnec Faón/Phao mu doporučil svůj statek před branami Říma, kam princeps bosý a na lehko v tunice na koni odjel v doprovodu Faóna, Epafrodíta, Neofyta a Spora. Faón naléhal na Nerona, aby se zabil, ale ten jen mlel: Jaký to umělec ve mně hyne, Hós poiétés apothneskó, Qualis artifex pereo. Z hladu tehdy poprvé v životě a naposledy pojedl chléb a vypil obyčejnou vodu. 

Když se druhý den dozvěděl, že ho senát označil za nepřítele státu a že bude umrskán k smrti, prosil, aby mu někdo posloužil v sebevraždě jako vzor. Když slyšel přijíždět jezdce, kteří po něm pátrali, bodl se 9. června (uvažuje se též o 11.), v den vraždy Claudie Octavie, své první manželky, s pomocí Epaphroditovou, tajemníka a libellis, do krku; podle jiné verse se bodl sám a propuštěnec ho dorazil. Galba povolil Neronův pohřeb, o který se postarala jeho věrná milenka Akté a ostatky byly uloženy do hrobky Domitiů. 

Epafrodítos byl pravděpodobně propuštěncem Ti. Claudia a jeho římským jménem mohlo být Ti. Claudius Epaphroditus. Jeho majetkem byl filosof druhé stoy Epiktétos z fryžské Hierápole, později zvaný z Níkopole, kam odešel po roce 89, viz tam, a kde také založil školu, když Domitianus zakázal podruhé filosofům Řím a Itálii. Epafrodítos dopadl hůře: byl Domitianem exulován a roku asi 95 popraven za to, že nezabránil Neronovi v sebevraždě.

Epafrodítos měl v Římě jmenovce zabývajícího se grammatikou. Epafrodítos byl rodem z Chairóneie, zřejmě v dětském věku zotročen a vyrůstal v Alexandreji u grammatika Archiy, který ho též vychoval jako domácího otroka/threptos, lat. verna. Archiás ho prodal jistému Modestovi, snad praefectovi Egypta Ti. Claudiovi Balbillovi Modestovi, a ten Epafrodítovi svěřil výchovu svého syna Petélína. S rodinou se dostal do Říma, kde byl grammaticus vysoké postavy a tmavé postavy (sloní barvy)/megas te kai melas hos elefantódés, propuštěn na svobodu. Autor mnoha spisů nashromáždil knihovnu třiceti tisíc svazků a než v 75 letech zemřel na vodnatelnost stal se v Římě majitelem dvou domů ve čtvrti Faeniánské sýpky, viz rok 62+.    

     Nero žil třicet let a devět měsíců (nebo v jiném zdroji: pět měsíců a dvacet dnů), z nichž vládl třináct roků a osm měsíců bez dvou dnů. 

    Skončila jím vláda iulsko-claudijské dynastie trvající 98 let, zmizel rod, který se chlubil původem v Aineiovi Ílijském. Armáda přišla na to, že k prohlášení říšského imperátora nepotřebuje Řím: "evulgato imperii arcano posse principem alibi quam Romae fieri"; to se ostatně udávalo i za republikánských občanských válek, srov. též s poznatkem za nástupu Commoda k vládě roku 180. 

Chaos a nejistota, které v letech 68 a 69 dolehly po éře klidu v říši, vedly historiografa Tacita k poznámce, že se "jasně prokázalo, že bohové se nestarají o naši bezpečnost, ale aby nás trestali", iustis indiciis adprobatum est non esse curae deis securitatem nostram, esse ultionem.

V Galliích povstal v březnu proti Neronovi správce Lugdunské Gallie C. Iulius Vindex pocházející z aquitánského keltského knížecího rodu. Jeho otec požíval v Římě senátorských poct. Povstalecké vojsko rychle narostlo na sto tisíc mužů. Sám se do čela říše nehrnul, ale vybral si za císaře Galbu. Poněvadž se oslovený dostal k informaci, že Nero přikázal svým prokurátorům, aby ho zavraždili, přihlásil se Galba ke vzpouře. 

Po téměř stu letech vnitřního míru vypukla první občanská válka římské imperiální doby (do roku 69). K další armádní usurpaci dojde až po dalších více než stu letech roku 175 v osobě C. Avidia Cassia. 

    C. Iulius Vindex byl s rebely legátem Horní Germánie L. Verginiem Rufem (cos. 63 a v březnu 69, u armády od roku 65) poražen v květnu u Vesontionu. Rufem obležen vzal si život, čehož vítěz litoval. Nešlo o řádnou bitvu, ale o nepřátelství mezi vojáky obou táborů, které se spontánně proměnilo v bitvu, neboť nic nevěděli o dohodě svých velitelů: na Vindikově straně padlo dvacet tisíc mužů; předtím se oba vojevůdci osobně setkali mezi čtyřma očima. 

Verginius po vítězství odmítl vojáky, kteří ho provolali imperátorem, snad pro svůj nízků původ: jmenovat principa přísluší prý senátu. Neodpověděl proto ani na dopis Galbův, který byl v Tarrakónské Hispánii v Clunii (pozdější Colonia Sulpicia Clunia), nabízející mu spolupráci; srov. podobné odmítnutí roku 363 Saturninem Secundem Salustiem/Salutiem. 
    Příštího roku Verginia v Germánii vystřídá stařec postižený dnou M. Hordeonius Flaccus (zavražděn roku 70 při Civilově povstání). Verginius rodem z Coma se stáhl do venkovského ústraní v Alsiu na etruském pobřeží, dn. Palo, a věnoval se literatuře a vědění (v tiché osadě míval villu kdysi triumvir Pompeius Magnus). Teprve roku 97, viz tam, ho Nerva přemluvil, aby se vrátil do „politiky“, přijal třetí konsulát. Když se však připravoval na nástupní řeč v senátu, upadla mu jakási kniha/svitek, při shýbnutí pro ni uklouzl, zlomil si nohu a po několika měsící zemřel (83). 

Pohřební řeč držel historik P. Cornelius Tacitus a alsijský statek připadl Pliniovi Secundovi mladšímu, rodákovi a obdivovateli. Verginius Rufus patřil bezpochyby k nejinspirativnějším postavám rytířského stavu iulsko-claudijského principátu a neušpinil se kolaborací s jeho despotickými panovníky.

U dolnogermánských legií byl správcem od druhé poloviny roku 67 konsulár Fonteius Capito. Za něho počala batávská vzpoura (67 - 70). Batávové požívali mezi římskými spojenci v Galliích a Germániích nejlepší pověsti. Byli vážení pro svou spolehlivost a vojenskou zdatnost, plavecké znalosti a jízdní zručnost. Z důvodů, které neznáme, obvinil legát Augusti pro praetore Fonteius Capito dva batávské předáky knížecího rodu a římské občany ze vzpoury. Claudia Paula dal popravit, C. Iulia Civilia uvěznit a poslal ho Neronovi do Říma k potrestání. 

Po smrti Neronově se odmítl Fonteius připojit k revoltě legií a legáti Fabius Valens, Cornelius Aquina s nauarchem rýnské flotily Iúliem Burdonem ho dali zavraždit, srov. zde níže, a nový vládce Galba čin toleroval. Fonteiovým nástupcem byl Galbou určen A. Vitellius, budou císař. Galba též pardonoval Civilia, viz dále rok následující.

3. dubna se v Novém Karthágu/dn. Cartagena v Hispánii Tarrakónské na stranu Vindikovu a senátu proti Neronovi postavil její správce Servius Sulpicius Galba (71). Přidali se správci s vojáky Hispánie Baetiky A. Caecina Alienus a Lusitanie M. Salvius Otho, budoucí císař. Vydával se však nikoli za imperátora, ale za legáta "senátu a lidu římského" a když hovořil o obnově svobody, používal republikánského slovníku. Galba vyhlásil odvody mezi provinciály, ale na Řím s nimi posléze netáhl.

Nero se o Vindikově povstání dozvěděl v Neápoli během sledování ranního cvičení v gymnasiu. Nijak to s ním nehnulo, senátu poslal dopis, že se omlouvá pro bolesti v krku a cvičil pak svůj hlas a hru na lyru, aby "i v této krisi jim mohl zahrát". 
    Později vypsal na Vindikovu hlavu odměnu deseti milionů séstertiů a proti povstalcům poslal vojáky v čele s P. Petroniem Turpilianem, který se ale brzy po Vindikově smrti postavil na stranu Galbových vzbouřenců. Nero se pak zabýval šílenými plány na vyvraždění senátu, na útěk do Alexandreie, nebo také na to, že by se jako soukromník určitě uživil jako hudebník.

V květnu revoltoval proti Neronovi v Africe L. Clodius Macer, legát Třetí legie augustovské. Za imperátora se neprohlásil, zato zastavil obilní dodávky do Říma a Galba, kterého Macer neuznal, ho v říjnu prostřednictvím procuratora Afriky Trebonia Garutiana poslal na smrt. 

V Římě se jeden ze dvou praefektů praetorio C. Nymphidius Sabinus (od roku 65), syn údajně gladiátora Martiana s propuštěnkyní Nymphidií, nabídl za peníze dát do služeb protineronovských. Donutil C. Ofonia Tigellina (ve funkci od roku 62) po Galbově proklamaci k resignaci, přibral k sobě Cornelia Lacona. Řím žil v takovém chaosu, že k nejvyšším stupňům ve státě se mohl dostat úplně kdokoli: takové příležitosti poskytují pouze vojenské diktatury.

Nymphidius se domáhal doživotního velitelství, prohlásil se za Neronova nástupce a nelegitimního syna Gaiova, ale podřízení vojáci ho zavraždili ještě před Galbovým příchodem do Říma. Designovaného konsula na rok 69 Cingonia Varrona stálo přátelství s Nymphidiem život, neboť Galba ho za to předal katovi. 

V červnu Nerona měli plné zuby i praetoriáni. Uznali legáta Servia Sulpicia Galbu (65) císařem pod jménem Servius Galba Imperator Caesar Augustus a donutili senát 8. června odsoudit Nerona na smrt jako nepřítele státu. Zprávu o svém povýšení dostal Galba v Clunii v polovině června, kam mu ji přinesl jeho propuštěnec Marcianus Icelus: vzápětí byl Galbou obdarován zlatým prstenem, tedy povýšen do stavu jezdeckého - cesta z Říma mu trvala pouhých sedm dnů. 

Když nový princeps slíbil vojákům 7500 dénáriů (30 tisíc HS) a v říjnu dorazil do Říma, nebyl sice prvním z římských císařů, který za svou „volbu“ praetoriánům slíbil odměnu, zato prvním, který se ji zdráhal vyplatit; a nakonec to opravdu neučinil. Proč byl o tři staletí později hodnocen jako vládce-raubíř olupující kdekoho a ničitel čehokoli (Sex. Aurelius Victor), zůstane záhadou.

Doprovázel ho M. Salvius Otho (36), správce Lúsítánie (exmanžel Poppaey Sabiny, viz k jeho osudu rok 58, a budoucí císař) a ve vládě se na smůlu Galba obklopil hrabivci: T. Vinius byl nenasytný vojenský velitel z Hispánií, který měl dobré vztahy i s Othonem, lenivý a zpupný praefectus praetorio Cornelius Laco býval přísedícím u soudu.

Vlastní propuštěnec a milenec Servius Sulpicius Marcianus Icelus zůstával v Římě a dohlížel na majetek, když Galba pobýval za mořem. Praefectem urbi byl za Galby A. Ducenius Geminus, který nahradil T. Flavia Sabina, Vespasianova bratra (viz rok 56 a 61, kdy nastoupil druhý svůj městský úřad).

Sám Galba, pátý z principů po Augustovi, nedržel sliby, byť učiněné lidmi, kteří za něho mluvili. Vojákům nerozdal donativum, domáhal se disciplíny a na revoluční dobu byl příliš staromilecky hospodárný. A když prohlásil, že si "vojáka nekupuje, ale vybírá", měl to u praetoriánů a vůbec vojáků prohrané. 
Galba zůstal na živu ještě devět měsíců. Že jednou bude vládnout, mu předpověděl Tiberius. Narodil se 24. prosince roku 3 př. n. l. jako syn C. Sulpicia Galby s Mummií Achaikou a s iulsko-claudijskou dynastií, s rodem původních Caesarů, nemá nic společného. Za to se chlubil rodovým stemmatem sahajícím k Iovovi či Diovi a po matce k Mínóově manželce Pásifaé, Héliově dceři. Adoptován Livií Ocellinou, zdědil po ní pěkné peníze. Jeho bratra Gaia, consula roku 22, který rozházel otcovské dědictví, roku 36 donutil k sebevraždě Tiberius.

Servius Galba byl vdovcem, neboť manželka Aemilia Lepida, s  níž se oženil kolem roku 20, zemřela a ve smrti ho předstihli i oba jejich synové. Galba byl později hlavně na muže, nikoli chlapce. Toužila po něm Agrippina ml. a těžce nesla, že ji odmítl. Galba patřil mezi obdivovatele Livie Augusty, od níž obdržel v závěti padesát milionů séstertiů, které mu však Tiberius odmítl vyplatit, neboť částka nebyla vyjádřena slovy, ale pouze číslovkou: četl totiž pět set tisíc namísto padesát milionů (D s čárou nahoře namísto D s čárou po stranách i nahoře).

Většinu kariery prožil mimo Město. Před svým konsulátem roku 33 správcoval v Aquitánii, pak v Horní Germánii (39 - 43), kde porazil Chatty, doprovázel Claudia do Británie, kde si získal jeho důvěru, válčil v Africe (44 - 46), kde porazil gaitulské Musulamie, a osm roků trčel v Tarrakónské Hispánii (od 60).

Všude proslul vyžadováním disciplíny a bezúhonností. Jakmile se postavil Neronovi, to mu bylo již 71 let, razil v provincii mince s nápisy Libertas restituta a Salus generis humani a v Římě u intelektuálů budil dojem, že by se s ním mohly vrátit augustovské liberální časy.

Římany si nezískal, neboť chtěl o překot reformovat a vracet majetek exulantům. Po rozhazovačné vládě Neronově byl na Římaný až moc skrblík, nicméně svým propuštěncům a otrokům příliš popustil uzdy. Šetřil na místech, kde asi neměl a to se mu stalo osudné, stejně jako roku 193 šetřílkovi P. Helviovi Pertinakovi. 

Ve státní pokladně chyběly 2,2 miliardy HS rozházené na darech Neronem. Galba rozhodl, že obdarovaní si smějí ponechat desetinu daru, ostatek že musejí vrátit. Vzhledem k tomu, že většina z nich už dávno peníze rozkutálela, zavalily Řím nucené dražby.

Odmítl vyplatit praetoriánům mimořádnou odměnu a neposlal na smrt Tigellina, ačkoli se toho lid domáhal. Za to dal do řetězů uvrhnout Hélia, Narcissa (asi jiný od Claudiova propuštěnce), Patrobia Neroniana a čarodějku-travičku Lucustu, provést je Městem a popravit. Naopak Claudiova ochutnavače jídel jménem Halótus a traviče za Nerona odsouzeného osvobodil a přidělil mu místo prokurátora (viz rok 54).
    Praetoriáni zabili jednoho ze svých velitelů C. Nymphidia Sabina, který se vydával za Neronova levobočka (v úřadu od roku 65) a jediným praefectem praetorio zůstal Cornelius Laco, Galbův člověk (jen na několik měsíců).

Galba se v Římě uvedl tím, že při vstupu do Města námořníky-veslaře, z nichž chtěl Nero ustavit legii a kteří se bouřili, když jim to nový vládce zatrhl, krutě legionáři rozehnal a potrestal decimací. V této době byl zavražděn designovaný konsul Cingonius Varro, neboť patřil mezi přátele Nymphidia, a konsulár P. Petronius Turpilianus, legát dolnogermánský, poněvadž byl ocejchován jako Neronův vojevůdce. Na jeho místo vyslal Galba v prosinci A. Vitellia, budoucího císaře; padlo několik legátů v provinciích.

Dolnogermánský legát Fonteius Capito byl na podzim zabit legáty Corneliem Aquinem a Fabiem Valentem ve spolupráci s nauarchem rýnské flotily Iuliem Burdonem, poněvadž se nechtěl podílet na nepokojích. 

V třetím roce židovské války se uzavřel kruh kolem Hierosolym/Jerúsaléma. V židovské metropoli se v průběhu zimy 67/68 odehrál krvavý boj o moc mezi umírněnými měšťany a aristokraty s revolucionáři ultrakonservativního monotheismu. Zélóté své nepřátele bezdůkazně obviňovali ze zrady a spolupráce s Římany/jinověrci. Tak byl zahuben příbuzný krále Héróda Agrippy II. Antipás/Antipatros a velekněz Ananiás (pátý syn velekněze Anana, když všichni bratři dosáhli téhož postavení). 

Na stranu umírněných vedených veleknězem Ananem a Iésúem se zprvu postavil Ióannés z Gischal, roztrušoval však o nich, že vyjednávají s Římany o vydání města. Zélótové povolali na pomoc idúmské radikály, s jejichž pomocí vybojovali vítěznou bitvu u chrámového komplexu s 8500 mrtvých, plenili po městě a v dalším průběhu zélótského puče zavraždili dvanáct tisíc lidí, převážně "urozených" Židů. 

Když se později Idúmští dozvěděli, že byli zélóty obelháni, že nebylo důkazů o spolupráci zavražděných s Římany, odtáhli domů. V Jerúsalému zavládla brutální diktatura zélótů, nicméně kdo mohl zaplatit si cestu z města, směl odejít beztrestně, ostatní dopadení byli jako zrádci vražděni.

S jarem Římané ovládali celé přímoří a 4. dystra/asi 21. března t. r. dobyli oddíly M. Ulpia Traiana, otce budoucího imperátora, Gadary v Peraji. V okolí pobili na patnáct tisíc uprchlíků, jimž v útěku bránil rozvodněný Iordánés. Zároveň obsadili celý levý břeh řeky až po Mrtvé moře. Tehdy dorazila zpráva o Vindikově povstání. Vespasianus táhl z Kaisareje na jih přes Antipatridu a Lyddu zpět směrem na Hieríchó/Jeríchó, které vylidněné 2. daisia/c. 21. června Římané obsadili. Když vypálili Gerasu, zůstal Jerúsalém posledním z velkých povstaleckých míst. Tehdy v červnu přišla zpráva o Neronově smrti a před cestou na Jerúsalém pozastavil Vespasianus válečné operace.

Poslal ke Galbovi Tita s Héródem Agrippou II. Oba se plavili zimním mořem na válečných lodích a než obepluli Peloponnésos přišla v lednu 69 zpráva, že byl Galba zavražděn a nový princeps že se jmenuje Otho. Král Agrippa pokračoval do Říma, Titus se však vrátil z Hellady přes Syrii do Kaisareie, viz rok následující.

V této době vzrostla v Palaistíně moc loupeživého národně osvobozeneckého revolucionáře Simóna z Gerasy, syna Giórova. Sídlil zprvu v dolní části masadské pouštní pevnosti, ale pak si vybudoval se svými lidmi v pustině vlastní základnu s využitím jeskyní západně od Mrtvého moře. Měl už dvacet tisíc mužů a pomocí zrady se zmocnil kontroly nad idúmskými klany. Nakonec se v regionu zmocnil největšího z měst Chebrónu/hebr. Chevron, arab. al-Chalíl, č. Hebron. Pak se obrátil přímo proti Jerúsalému a loupil a vraždil před jeho hradbami.

T. r. a ještě za vlády Neronovy postihlo Egypt silné zemětřesení, odčerpalo hladinu moře a zavalilo velkou část Lykie/ek tés Aigyptú hypanachórésasa epi poly hé thalassa meros mega tés Lykiás katelaben. Mezi městy postiženými tsunami byly Myry a Patary; o opravě patarského aquaductu viz u roku 43+.