Ra-Rg

 

Ra, Re, eg. kult sluneční§ 3236, 2945, 2667, 2566, 2558, 2498, 2491, 2460, 2453, 2422, 2345, 1417, 1379, 1378, 1373 

Re-Horachti/Harachti, "Ra - Hor horizontu", popř. Re-Horachti-Atum, kult héliopolský§ 1417, 1304   

 

rab šáqé, rabi š., ass. dvořan, arcičíšník, řec. rhapsakés§ 884

rabi ša réši, réšé, ass. dvořan, bezvousý, vykládáno jako představený skupiny dvořanů§ 818 a viz ša réši 

Rabábum, amorejský kmenový svaz, součást Bené Jamíni§ 2039, 2006, 1895  

Rabana-Merquly§ viz Natúniá

Rabat, ar-Ribát, hl. m. Západního království/Maroka§ 144+

Rabatu, kmen/klan arab. Thamúdů (?)§ 163+

Rabba§ viz Filadelfiá 

Rabbath Ammon, Rabbatammana, Rabba§ = Filadelfiá, dn. Ammán v JOR
Rabbel§ viz Rabilos

Rabbilu, aram. kmen a jeho sídlo v Babylónii nezn. polohy§ 745

Rabbum, m. asi na střed. Eufrátu§ 1830

Rabí'a, o. Mu'áwiji, k. Qahtánů a Madhidžů§ 300

Rabilos, Rabb‘il, Rabib'el, Rabb'el, ar-Rabil, lat. Rabilus, Rabbel Nabatský§ 1. s. Obody I., b. k. Aréty III., jako případný král Rabbel I., 87, 84; 2. s. Arety IV., 9; 3. s. Malicha II., k. Rabbel/ Rabb'il II. Sótér, k. Nabatajů, manž. své ses. Gámilát, 40+, 70+, 94+, 106+

Rabilos, Rabib'el z Nabatie, stratég, s. Damasippův, b. 'Animuův, o. Damasího§ 40+, 70+

Rabeilos, Rabílos z Nabatie, s. Thaimův, vyslanec§ 8

Rabilus z Filadelfie, o. vojáků Procula a Apuleia§ 69b+  


Rabíria, manž. publikána C. Curtia, m. C. Rabíria Postuma§ 55

Rabírius, epikúrik§ 50
Rabírius, stavitel Domitiánův§ 86+

C. Rabírius, jezdec a senátor, strýc následujícího§ 100, 63

C. Rabírius Postumus, jezdec a finančník, caesarovec, synovec předešlého§ 57 - 54, 46

Rabokentos z Thrákie, vládce Béssů§ 57

Racília, manž. L. Quictia Cincinnáta§ 458

L. Racílius, tr. pl. a spiklenec cordubský§ 56, 47

Racius Cónstáns, legát§ 202+  

rada, búlé, „parlamentní“ (srov. pod démokratiá) orgán každého hellénského státu, búleutai/radní-senátoři, lat. decurió§ 1. v Athénách, rada 500: 461, 410, 403, 104; rada 400: 411; 2. v Élidě, 470; 3. v Massilii, 598 (rada 600), 4. v dórském Korinthu, 766 (rada 200), 5. ve vojenských osadách Seleukovců, 96, 6. ve Spartě gerúsiá, 7. v hellénistických federativních státech nejvyšší spolková rada koinu - spolku/federace; 7. v Alexandreji, 30; 8. v Gaze, 96 

Radánu, ř. v Zágrosu, přítok Tigridu§ 1125

Radagaisés, vůdce Gotů§ 336+

 

rádža, pův. titul indických volených knížat§ 600
Rádžagaha, Rádžagrha, Rádžagriha, hl. m. Magadhy před Pátaliputrou, místo konání prvního buddhistického koncilu, pozd. Girivadž, dn. Rádžgir v Biháru§ 600, 493, 483, 461
Rádžarata, hist. kraj na Cejlonu, jeho severní polovina, viz pod Sinhala

Rádžasthán, novodobý západoindický spolkový stát§ 90, 55-, 78+, 375+  

Radžedef, Ra-džed-ef, též čteno Džed-ef-Re, Hor Cheper, s. Chufův, k. Čtvrté dyn.§ 2613, 2589, 2566, 2558, 2498  

Rádžpútána, „Země královských synů“, indický spolkový stát, není v CSD

Radžuvula z Mathury, kštrapa§ 20+  

 

Raecius (?) Gallus§ cos. suff. 84+

 

Raemka, Ra-em-ka, s. Menkauhorův§ 2422

Raemsaf, Ra-em-saf, s. Sahureho§ 2491

 

Raepta, pevnůstka nezn. polohy snad v Auranítidě§ 10, 9

 

Raetia, Raetí, Raetové, řec. Rhaitoi, Alpés Raetae, země a národ původem asi etruský, srov. rok 600, pak snad smíšený s illyrskými kmeny a keltskými, původně v oblasti dn. Tyrol, jižního Bavorska a východní části dn. Švýcarska, řím. provincie v dnešním jižním Německu společně s Vindelicií, později kmenové území Alamannů, viz tam; po romanisování předkové dn. Raetorománů, Rätorománů ve Švýcarsku§ 600, 16, 15-, 46+, 69+, 70+, 162+, 168+, 174+, 182+, 253+, 259+, 260+, 268+, 278+, 282+, 355+, 357+, 361+, 370+, 378+, 383+, 392+    


Rafia, bab. Rapichu, m. v jižní Palaistíně mezi Rhínokolúrou a Gazou, dn. arab. Tell Rífa a Rafah§ 1319, 720, 222, 217, 210, 194, 181, 101, 58, 57, 16, 15

První velkou bitvu tu vybojoval Šarru-kén II. s Egypťany roku 720, druhou Antiochos III. s Ptolemaiem IV. roku 217. Město s cca. 140 tisíci obyvatel; celé pásmo Gazy/Gázy mělo roku 2004 cca. 1,3 milionu obyvatel, převážně palestinských Arabů žijících po roce 1948 ve vyhnanství z původních domovů. Cesta k egyptským hranicím se jmenuje po starověkém vzoru Cesta Filadelfů.

Před Alexandrem patřila R. k Egyptu, za hellénismu k Palaistíně (Koilé Syriá v době bitvy roku 217), později opět k Egyptu. Koncem osmanské éry ji k Egyptu počítali místní Arabové, Gaza byla syrská (svědectví orientalisty Aloise Musila z doby před první světovou válkou).

 

Ragaba (pl.), pevnost v Transjordánii/Peraji, snad dn. ar-Rádžib v JOR§ 76

L. Ragonius Quíntiánus§ cos. ord. 289+ 

Ragonius Venustus§ viz Séius Venustus  

 

Rahenu, Ra-henu§ viz Wádí Hammámat

Rahotep, Ra-hotep, wezír ve Čtvrté eg. dyn., s. Snofruův, manž. Nofrety, s níž měl tři dcery a tři syny§ 2613

Rahotep, jako první k. Sedmnácté dyn. Sechem-Re-wah-chau, Hor Wah-anch§ 1650, 1647 

Rahotep, wezír Devatenácté dyn.§ 1320

Rachél, tak i řec., bibl. č. Ráchel, dc. Lábánova, manž. patriarchy Ja'aqova§ 2009, 1929, 1880, 1108

Rachiánu z Damasku§ = Rasun
Rachilu, m. na ostrově v Eufrátu§ 613

 

ráj§ před 6000 (2), 4300 

V semitských písemnostech místo blaženství a bez jakéhokoli soužení, hebr. eden je od sumerského slova pro úrodnou step, edin; srov. pod paradeisos a Triparadeisos. Že židovský věrozvěst Mojžíš nebyl originální, připomněl světu roku 1902 assyriolog Friedrich Delitsch, když pojmenování identifikoval se Sumery. V severní Mesopotamii poprvé došlo k přechodu lovců na zemědělce, zde je začátek pěstování a zpracování obilí a úrody někdy v desátém tisíciletí př. n. l.

Odtud se po ochabnutí stád lovné zvěře stěhovali lidé do jižní Mesopotamie, domestikovali dobytek, zavodňovali pole, vynalezli písmo, astronomii, kolo, pivo, oslí karavany atd.: žili v „ráji". Sumerské „ti“ neznačí jen žebro (srov. hebrejskou pověst o stvoření ženy z mužových žeber), ale také život. Stejně tak chawwa, hebrejsky Eva, znamená život.

Proměna z lovců na zemědělce trvala cca. 9000 - 6000. Novodobí badatelé kladou Eden na mnoho míst Předního východu, nejčastěji do dn. jižního Iráku, nebo do kdysi propadlého kraje kolem dnešního Perského zálivu, do oblasti jezera Urmia, i na Seychelly, do povodí Indu apod.

Rakousy, Rakousko, země a novodobý stát§ před 6000 (1), 5300, 1300, 18+, 180+, 193+ 

Rakousko-Uhersko§ 330+

rakovina, prsu§ 512

Jméno chorobě dal podle tvaru jednoho nádoru na kůži Hippokratés, karkínos/rak, známa je dávno. Ostatky jisté ženy z thebské nekropole u Luxoru ze Šesté dynastie (2345-2181) prokázaly rakovinu prsu, která metastasovala do kostí (což by byl nejstarší známý případ). Smithův papyrus (Edwin Smith Surgical Papyrus v New Yorku) z doby někdy po 1600, nejstarší známý spisek s chirurgickou thematikou neznámého původu (možná nedokončený opis mnohem staršího podkladu), sice hovoří o nádorech na prsou, ale mužských a vzniklých po ranách (doporučený zásah: vypálit). 

 

Ramá (hebr.), m. v Iúdě, též Ramathajm/Ramathajm-Ṣofim, řec. Rhamathain, Rhamatha n. Arimathaiá, snad dn. ar-Rám, ar-Rámá či Nabí Samu'íl n. Rám-Alláh (?) u Jerúsalému§ 1015, 888, 145

Rám-Alláh§ viz předešlé

Ráma, prapodivný protagonista epu Rámájany, manž. Síty§ 600

Ráma IX. Pchúmipchon Adunjadét, k. Thajska v letech 1946 až 2016§ 14+ 

Rámagupta, k., s. Samudragupty, b. Čandragupty II.§ 375+

Rámájana, indický epos o princi z království Ajodhjá (Oudh)§ 600, 300+ 

Ramana, m. u Baku v AZ, snad slovo původu latinského: "rómána [castra]"?§ 91+

Ramathajm (-Ṣofim)§ viz Ramá 

 

Rámbacht§ viz Raqbacht 

Rámbehešt z Persie, d. dynasty Džúzehra, manž. Bábakova, m. Šápúrova a Ardašírova§ 208+

 

Ramesseovci, období eg. dějin pod panovníky se jménem Ramesse (první souvislá řada králů téhož jména, cf. Ptolemaiovce)§ 1417, 1320, 1205, 1170 (řec. jména)  

Ramesse I., Pramesse/Paramesse, k. Devatenácté dyn. Men-pechti-Re (Horovo jm. nezn.)§ 1348, 1320 - 1318 a srov. pod Paramesse (wezír) 

Ramesse II., Ra-mesi-su-meri-Amun, k. Devatenácté dyn. User-maat-Re I. (celé: User-maat-Re-setep-en-Re), přezdíván Sese, bab./chet. Riamašeša/Reamašeša, řec. Rhmassés, Rhapsakés, Rhampsés, Harmessés apod., též Osymandyás§ 3174, 3127, 2453, 2375, 2346, 1895, 1600, 1526, 1330, 1320, 1304, 1299, 1288, 1284, 1271, 1237, 1223, 1217, 1188, 1166, 825, 770, 764, 591

Ramesse III., Ra-mesi-su-heqa-Junu, jako k. Dvacáté dynastie User-maat-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-aa-nesit§ 2491, 1929, 1223, 1210, 1200, 1198, 1188, 1170, 1166, 1156, 1148, 945  

Ramesse IV., Ra-mesi-su-heqa-maat-meri-Amun celým jménem, k. Dvacáté dyn. User-maat-Re-setep-en-Amun/Heqa-maat-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-anch-em-maat(-neb-hebu-sed-mi-itef-Ptah-Tatenen)§ 1198, 1191, 1166, 1148   

Ramesse V. neboli Ra-mesi-su-Amun-chepešef, k. Dvacáté dyn. User-maat-Re-secheper-en-Re, Hor Ka-nechet-men-maat§ 1166, 1156   

Ramesse VI. neboli Ra-mesi-su-Amun-her-chepešef-nečer-heaq-Junu, jako k. Dvacáté dyn. Neb-maat-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-aa-nechetu-seanch-taui§ 1198, 1170, 1166, 1156, 1148, 1140  

Ramesse VII., rod. jménem Ramesse It-Amun, Ra-mesi-su-iti-Amun-nečer-heqa-Junu, jako k. Dvacáté dyn. User-maat-Re-setep-en-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-an-em-nesu§ 1156, 1148 

Ramesse VIII., rodným jménem zprvu Set-her-chepešef, později celým jménem Ra-mesi-su-Set-her-chepešef-meri-Amun, k. Dvacáté dyn. User-maat-Re-anch-en-Amun (Horovo jméno neznáme§ 1198, 1191, 1148, 1140 

Ramesse IX. neboli Ra-mesi-su-chaj-em-Waset-merer-Amun, jako k. Dvacáté dyn. Nefer-ka-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-kaj-em-Waset§ 3174, 1647, 1140, 1125, 1121 

Ramesse X. neboli Ra-mesi-su-her-chepešef, k. Dvacáté dyn. Cheper-maat-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-sechaa-en-Re§ 1121, 1113 

Ramesse XI. neboli Ra-mesi-su-chaj-em-Waset-merer-Amun-nečer-heqa-Junu, poslední k. Dvacáté dyn. Men-maat-Re-setep-en-Ptah, Hor Ka-nechet-meri-Re§ 1113, 1111, 1102, 1095, 1085, 1075 

Ramesse, s. Ramessea II.§ 1304

Ramesse It-Amun§ viz Ramesse VII.

Ramesse-merit-Atum, s. Ramessea III.§ viz Ramesse IV.

Ramessenacht, Ra-me-su-nacht, Amunův velekněz ve Dvacáté dyn., b. Usermaatrenachta, s. Meri-Bastetův§ 1170, 1166, 1140  

Ramesse Saptah/Siptah§ viz Merenptah II. Saptah  

Ramisové, lat. Ramisí, arab. klan n. kmen§ 76

 

L. Rammius z Brundisia, významný občan a Perseův zrádce§ 172

Q. Rammius Martiális, praef. Aeg.§ 117+ 

 

Ramnés, jedna z pův. řím. tribuí, zřejmě jméno jednoho etruského klanu§ 753, 578


Ramose, Ra-mose/Ra-mes, čati z Osmnácté dyn.§ 1567, 1417 

Ramose, s. Amenhotepa I. (?)§ 1546  

 

Rámot Gil'ád, m. v Galaátídě, dn. Tell ar-Rumajt na sev. JOR§ 857, 849, 842 

 

Randa, ves v Persii nezn. polohy§ 301

Randó, jeden z alamannských dyn.§ 368+

 

Ranefer, Ra-nefer, s. Snofruův§ 2613

Ranefer§ 1. viz Neferirkare; 2. viz Raneferef

Raneferef, Ra-nefer-ef, možné též Nefer-ef-Ra/Re, rod. jménem Ranefer, pak Isi, Hor Chau-nefer, s. Neferirkareho s Chentkauou II., k. Páté dyn.§ 2477, 2460, 2453, 2422     

 

Ranistorum/Ranisstorum, mí v Dákii, neidentifikováno§ 106+

 

Rapa Nui, Isla de Pascua/Velikonoční o. v Tichomoří pod správou Chile§ před 6000 (1), 4000

Rap'anu z Ugaritu, velmož§ 1400, 1200  

 

Rapichu§ = Rafia

Rapiqum, Rapíqum, m. a státeček na střed. Eufrátu polohy neznámé§ 1830, 1809, 1787, 1755, 1232, 1097, 877       

Raqammatu§ viz Gidara

Raqbacht, Rámbacht, parth. satrapa Adiabény n. Gordyény§ 134+

ar-Raqqa, ar-Rakka, m. v SYR na Eufrátu§ 2255, 2078 a viz pod Níkéforion. Nezaměňovat s ar-Raka/Arak, lokalitou východně od Tadmóru/Palmýry.


Rás Šamra§ viz Ugarit

rasa, anthropologická kategorie spočívající na viditelných lidských odlišnostech: europoidé, mongoloidé, negroidé§ před 6000 (1)

rasa, "dynastická", v ET§ 3200

Rasappa, m. a ass. provincie§ viz Resafa

rasismus, kastovnictví v IND§ 600

rasové zákony, říšské§ 370+, 373+ a srov. pod Aithiopové, černoši 

Rasismus v podobě, jak ho znají praktiky vzešlé ze středověkých a novověkých názorů o monotheistické nadřazenosti, hellénský ani římský svět neznal. Srov. např. volbu Peršana Bagadáta v kárském Amyzónu veleknězem Artemidy roku 320 spojené s udělením občanství. Rasismem starého věku bylo "nadnárodní a nadrasové" otrokářství a vymezování na vzdělané národy a "barbary". Hellénské a římské elity se stýkaly s jakýmikoli jinými polytheistickými i monotheistickými, jako například v případě židovských šlechticů Héródova rodu a syrských či arabských knížat. Nejasný je příběh ze Čtvrté knihy Mojžíšovy/Numeri, kde Aarónova manželka Mariam kritisuje Mojžíše, že si vzal za ženu (tedy do harému) jistou Núbijku/Aithiopissé. Mojžíš si stěžoval u Jahweho a ten na Mariam/Marii seslal malomocenství, viz u roku 1448.  

V římské armádě sloužili od Germánů a Keltů po Sarmaty, Berbery, Araby a Maury kdekdo. Jistým náznakem odporu k jiné barvě pleti než bílé spojeného s určitou pověrou by mohla být zmínka z životopisu Septimia Sevéra z doby jeho britského tažení. Při návratu od některého z pohraničních ostrovních valů mu vyběhl z nejbližší posádky vstříc jakýsi myrtou ověnčený "Aethiops", tedy černý Afričan, muž známý v armádě jako žertéř. Znamení Sevéra vyděsilo a nařídil, aby muže odehnali, neboť se ho dotkla černochova barva kůže i jeho věnce na hlavě. Sevérus brzy na to zemřel. 

Ve válce s Kartháginci děsili Hellény počty nepřátel. Gelón Syrákúský chtěl roku 480 své lidi přesvědčit o tom, že není důvod se jich bát a záměrně vojákům předvedl púnské zajatce malé postavy a černochy, aby viděli, že není čeho se bát. Podobně roku 395 dal Agésiláos svléci donaha perské zajatce, aby Sparťané viděli změkčilost nepřátel zbavených nádherných oděvů: byli totiž zcela bílí, veškerá orientální elita se chránila a chrání před sluncem, zatímco Helléni neužívající dlouhého šatu tu stáli osmahlí, dělníci války.

V hellénském pantheonu a mezi héróy se na barvu kůže nehledělo. Perseus získal ruku aithiopské/černošské princezny Andromedy a jejich potomci, helléno-černošští míšenci, vládli v Argu, Mykénách a Tírynthu (do jejich počtu patří i Héráklés). Romanopisec Héliodóros z Emesy, viz rok 150+ a v indexu s. v. novela, sepsal Černošské příběhy/Aithiopika, kde původ hlavní hrdinky je zmiňován jen okrajově a také spíše nerasisticky. Dívenka Charikleia neznalá svých rodičů, měla svůj rodný list sepsaný její matkou, aithiopskou královnou Persinou, na kusu látky. Deset let byla žena provdána za krále Hydaspa, potomka Héliova a mimo jiné též Persea a Andromedin, nicméně žili bez dětí.

Až najednou, píše, Persiná s králem otěhotněla. "Když jsem tě porodila s zářící bílou koží nevlastní černochům, znala jsem toho příčinu," psala zoufalá žena, "poněvadž jsem se při tom styku s mužem dívala na obraz přede mnou úplně nahé Andromedy (právě ji Perseus pomáhá se skal), takže nešťastně podle sebe zapůsobila na podobu plodu." Aby nebyla pro barvu kůže dcery obviněna z nevěry, "to by mi nikdo neuvěřil", zachránila si život tím, že králi namluvila, že se dítě narodilo mrtvé. Tolik Héliodóros, který psal snad v době, kdy Řím znal několik arabských císařů... 

Rasparasánus, lat. podoba jména, k. Rhoxolánů§ 118+, jako řím. občan P. Aelius R.§ 118+

Rasun z Aramu/Damašku, ass. Rachiánu/Raqiánu, foin. RSJN, hebr. Rsín/Resín, Rezín, řec. Raassón, k.§ 850, 740, 738, 735, 732

Raš Melkart§ viz Hérákleia Mínóá, srov. také Kefaloidion

Rašepses, Ra-šepses, wezír Páté eg. dyn.§ 2498, 2414 

 

Rašíd§ viz Rosette

 

Rašiši z Kimaše, dyn.§ 2078

 

Rašu(ni) z Ruišia, k.§ 742

Ratammatu§ viz Gidara

Ratiária, řec. Razaria, dn. zbytky u vsi Arčar u Vidinu v BG§ 272+

 

Raucillus z Allobrogie, s. Abducillův, b. Egův§ 48

 

Raudií campí, krajina již. od Vercell u ř. Ticínus v transpadánské Gallii a Ligurii, Raudijská pole§ 101

Rauhu ze Salchy§ 1. s. Malikův, vn. no. 2, zbožný měšťan, 57+; 2. stavitel chrámu Láty, s. Qusaijua/qsjw, děd no. 1, 57+

 

Raurakové§ 58-, 354+ a viz Augusta Raurica

Rausimodos, k. Herulů n. Thervingů§ 321+

 

Ravenna, m. v cispadánské Gallii§ 753, 109, 82, 50, 49, 43, 40, 38, 6-, 15+, 18+, 47+, 69+, 71+, 167+, 193+, 238+, 254+, 307+, 391+     

Prý založena kolonisty z Thessalie (pův. zvána Rhéné), vedle Míséna hlavní základna řím. válečného loďstva, od roku 402 n. l. sídlem západořímského císaře Honória, od 493+ sídlo ostrogotského vladaře Theodericha Velikého, od 539 byzantského exarchy, roku 751 vyhnali Langobardové posledního exarchu Eutychia, roku 755 předán celý kraj Pippinem Franckým papežům. R. byla původně postavena celá na pilířích a protkána kanály. Měla zdravé klima a pravděpodobně od Augustových dob zde sídlila významná gladiátorská škola, v níž byl cvičen i Arminiův a Thusneldin syn Thumelicus. Přístav měl kotviště pro 250 lodí, ale na začátku 5. století n. l. již byl zanesen a na jeho místě byl jablečný sad.

Ráwalpindi či Ráwalpindí§ viz Taxila

ar-Rawwáfa, Ruwwáfa, lokalita na severu Hidžázu v kraji Hismá a chrámem římského panovnického kultu§ 163+

 

 

Razamá, m. v Mesopotamii§ 1. v Pochábúří, dn. asi Tell al-Hawá, 1779, 1778, 1769; 2. Jamútbálská, dn. asi Tell Abta ve Wádí Sarsár na severu IRQ, 1779

 

ražba mincí, mincovnictví, peníze§ 810, 863, 720, 680, 640, 600, 575, 522 (v Egyptě), 270 (v Římě), 594, 42, 40, 15 (rozdělení na senátní a císařské mincovny)
ražba měděná, v Egyptě§ 210

ražba stříbrn᧠863, 211, 15
ražba zlat᧠211, 15
mince, mincovní ražba, mincovnictví, platidla, zlatý standard, žetony, finanční podvody:

Rozsáhlý obchod, bohatá směna zboží, si v průběhu staletí žádaly vytvoření určitých mezinárodně platných směnných ekvivalentů. Zprvu, jak ukazují např. staroassyrské obchodní texty, sloužily za ekvivalenty určitá množství cínu, mědi či stříbra nebo zlata. Stříbro a zlato se však staly směnnou stálicí a oba kovy se udržely jako ekvivalenty směny v podstatě až do našeho věku.

Kdysi dávno, v předmincovní době, se ovšem vážily a směnnou hodnotou byla váha vzácného kovu. Assyrský král Sîn-achché-eríba „ulil“ půlšekelovou „minci“.

Vlastní ražba určitých symbolů do kovu, mince, původně vyznačovala garanci váhy kovu, nikoli hodnotu.

V západoanatolském, hellénském a v celém západním Středomoří zprvu plnily funkce směnného ekvivalentu především věci související s dobytkem. Buď celé kusy, nebo např. kůže (srov. např. lat. pecunia od pecus, dobytek, nebo sanskrtské rupa a dnešní rupie). Homérský svět platil dobytkem, Drakontovy zákony udělovaly pokuty ještě v počtech kusů dobytka, v Římě se tak dělo ještě v polovině 5. století.

Vedle dobytka ovšem v nejstarších dobách Hellénům sloužily bronzové předměty jako např. sekery, kusy bronzu apod. Váhové systémy převzala západní část Středomoří z Foiníkie, která byla pod vlivy egyptskými a mesopotamskými. V západní Anatolii byly „raženy“ slitky (fthois) ještě bez obrazu (pokládány tedy za soukromé).

První mince, tedy ražené kusy vzácného kovu (zlato, stříbro či élektron - směs zlata a stříbra, srov. tam) o určité váze s vyraženým znakem (lvem), produkovali vládci západoanatolských Lýdů, viz tam, a o něco později (či souběžně) aigínský stát (želva), podle jedné zprávy (Aglaosthenés) Naxijští/prótoi nomisma ekopsan Naxioi (obraz kantharu). Kdyby platil údaj, že fryžský král Midás si vzal Hermodiku/Démodiku, viz rok 742, dceru kýmského krále Agamemnona, pak by Aiolka držela sama primát v ražbě první hellénské či vůbec světové mince. Traduje se totiž o ní, že v Kýmě byla první, kdo minci razil. Není známo, zda tam po svém otci vládla.

Na rozdíl od dřívějších směnných ekvivalentů mají mince velké výhody: jsou snadno přepravitelné a jejich údržba nic nestojí (srov. přepravu a krmení dobytka), vydrží dlouho a dají se přetavovat.

Lýdské mince měly vysoký „nominál“, který však nebyl vyražen: byla to cena dvanácti ovcí, pravděpodobně celoroční nebo ještě větší průměrný řemeslnický výdělek. Lze se domnívat, že proto nebyly určeny pro běžnou směnu, ale pro nákup proviantu pro armádu nebo na krytí žoldnéřských služeb.

Tyto výhody pozdější historie již jen zdokonalovala; vznikly papírové peníze a v posledních dvou desetiletích 20. století peníze „elektronické“. První papírové peníze byly tištěny v Číně roku 1024 n. l. vládní agenturou na výkupné útočníkům ze severu. Roku 1448 vypukla v Číně hyperinflace, v níž papírová platidla ztratila 99,7 % hodnoty a papír byl jako platidlo na dalších 500 let opuštěn.

První akciovou společností byla kolem roku 1000 „mahona“ v Janově, podnikající v korsárství, ale v dnešním slova smyslu byla první akciovou společností londýnská Muscovy Company (equity shares). První známý cheque byl vypsán roku 1659 v Londýně. První banka je v Evropě až r. 1661 Stockholm Banco Johana Palmstrucha (viz též pod bankéři).

Ze 7. století pochází nejstarší (je-li pravá) zachovaná ražba, a to z Efesu s obrazem jelena (= Artemis) a s nápisem Faenos emi séma, Jsem Faenovou značkou (tzn. ražba privátní?). V mateřské Helladě jsou nejstaršími ražbami mince z Aigíny (spojováno se jménem Feidón), Athén (hlava Medúsy) a z Korinthu (Pegassos).

Vyražená heraldická zvířata či obrazy bohů jednak znázorňovaly garanta ražby (množství kovu), jednak byla propagandistickým prostředkem pro šíření slávy státu původu mince. Starý věk neznal znaky a vlajky v dnešním slova smyslu, a mince sloužily i jako representační prostředek - hlavně pak v hellénismu. Koncem pátého století dosáhly vysoké umělecké úrovně ražby syrákúských tetra- a dekadrachem. Řezbáři mincovních razidel v letech 415-400 n. 390 na nich zvěčnili i svá jména: Kimón, Eukleidás, Euainétos, Frygillos, Euarchidás, Eumenos a Sósión.

Monotheisté dlouho s ražbou své kultovní postavy váhali. Jako první dal obraz Ježíše na mince římsko-byzantský císař Iústiniános II. (685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

Iúnó, římská bohyně, choť Iovova; Iúnó Monéta měla od roku 344 chrám na severní straně Kapitolu a v jeho sklepení se později nacházela státní mincovna: srov. monéta - münze, monnaie, money a č. mince.

Pozoruhodná je zmínka o neúspěšném ozbrojeném povstání zaměstnanců mincoven roku 271 n. l. za císaře Auréliána, které vedl správce císařské pokladny Félícissimus, ratiónális summae réí. Státní zaměstnanci, propuštěnci, totiž padělali ražbu snižováním vzácného kovu v minci a měli strach z toho, že nový rasantní císař Auréliánus jim půjde po krku. Zřejmě si nakradli hodně, protože jejich odpor byl tvrdý a měli podporu několika senátorů: v boji na Coeliu v Římě padlo na sedm tisíc vojáků pravidelné armády, jak tvrdí jeden pramen!

Totální výměnu platidel ve své říši provedl bosporský panovník Leukón I., viz rok 389: vybral všechny mince mezi lidmi a přerazil je dvojnásobným nominálem. Prý byli tehdy všichni spokojení, poněvadž zase dostali své mince zpět - s poloviční hodnotou. Všechny státy střežily množství vzácného kovu v mincovní ražbě. V Athénách roku 375/4 odhlasovali zákon na ochranu stříbrné tetradrachmy před napodobeninami nebo dokonce před olověnými padělky. Epimelétové, kteří měli na starosti dohled na tržištěm, tedy jisté ministerstvo obchodu, dohlíželi na stabilní váhu stříbrných mincí.

Od začátku mincovnictví existovaly podvrhy snižující obsah stříbra a zlata v ražbě. Obvykle se namísto stříbra padělalo jádro mědí nebo olovem a potáhlo stříbrnou vrstvičkou; obdobně u zlatých mincí (novověké označení pro takové mince zní fourrée). Penězokazi jsou nejstarší formou finančních podvodů. A trestáni byli smrtí. Z achajské Dýmy se dochovalo usnesení dnes nedatovatelné (podle editorů c. 190 - 146), tehdy z roku, kdy byl theokolem/knězem jistý Filoklés a búlarchem Kleón: "Stát odsoudil na smrt za to, že kradli chrámové nádoby a razili měděnou minci/há polis katekrin[e thanat]ú, hoti hierofóreon [kai no]misma ekopton chal[keon]": Thrákióna, pokud se nejmenuje Antiochos, zlatník/Chrýsochoos Kyllia, Kyllania, pokud se nejmenuje Pantaleón, a Moscholáa, syn Moscholáa. 

Jinde existovala povinná směna. Kolem roku 350 ji sankcionovali Olbijští na Borysthenu a zisk z výměny tlatých a stříbrných mincí cizinců za domácí bronzovu ražbu měli směnárníci a stát. Poněkud jinak použil bronzovou ražbu Athéňan Tímotheos roku 364 ve válce s Olynthem (o válkách v Thrákii viz rok 365 nn.). Protože právě nastala nouze o ražební stříbro, rozdával vojsku jako žold bronzové mince. Obchodníci zásobující vojsko pak „žetony“ směnili přímo u vojevůdce za ražbu stříbrnou.

V hellénismu vedlo užití mědi k širší monetarisaci měny. Např. zákon krétské Gortýny nařizuje někdy kolem 250 až 200 užívání drobných bronzových mincí za stanovený ekvivalent stříbrných.

Ptolemaiovci si hlídali dokonce zlatou ražbu. Roku 310 snížil Ptolemaios I. obsah zlata a stříbra v mincích ražených v attickém stardardu o dvacet procent. Alexandrijská měna stála na zlaté pentadrachmě (trichrýson) o 17,85 gr., která se rovnala 60 stříbrným drachmám o váze 3,65 gr. Podle nařízení ze 24. října roku 258 musely být zlaté a stříbrné mince v ražené i neražené podobě při importu v Alexandreji přeraženy. Ovšem už roku 210, viz, zavedli Ptolemaiovci namísto stříbrné ražby v zemi měděnou. 

Hellénské autonomní ražby v rámci římské říše zanikaly především v průběhu třetího století n. l. Poslední autonomní ražbu, kterou před rokem 300 zastavil Diokletiánus, byla alexandrijská.

Dokud byly na mincích obrazy bohů, není známa žádná kofliktní situace kolem jejich znesvěcování: koneckonců byly součástí platidla. První trestal za znesvěcení svého obrazu na mincovní ražbě imperátor Tiberius. Dal prý popravit jistého konsulára za to, že s mincí, kterou nosil na krku, navštěvoval také latríny: "S mou mincí na krku chodíš na taková zapáchající místa a vyprazdňuješ své vnitřnosti...".

V novověku má například ve stalinistické despocii Severní Koreje podobnou nebezpečnou roli stranický (a tím pádem také jediný) tisk: jeho užití na balení apod. vedlo u cizinců k nepříjemnostem, poddané Kimovy dynastie latrínové použití novin zbožných šílenců asi ani nenapadlo.

První „světovou měnou“, tedy ražbou akceptovanou bez výhrad kdekoli ve Středomoří, byla athénská drachma (di- a tetradrachma) a perský dareikos. Nahradil je římský dénárius (= drachma), později diokletiánovský a východořímský solidus. Až v novověku přišel britský sterling, libra sterlingů. Od konce první světové války nastoupil americký dolar.

Mezinárodně smluvní zlatý standard vznikl 22. července 1944 v Bretton Woods v New Hampshire ve Spojených státech. K dohodě o zlatém měnovém systému postaveném na kursu amerického dolaru 35 USD za trojskou unci přistoupily 44 státy. Ostatní odvozovaly směnný kurs své měny od dolaru (US dollar): například za 0,25 USD byla roku 1949 jedna německá marka, za USD 2,80 jedna britská libra.

President Richard Nixon v srpnu 1971 vazbu na zlato zrušil a rok na to devaloval dolar na 38 USD za unci. Roku 1973 skončil také systém z Bretton Woods, poněvadž ve světě bylo v oběhu mnohem více peněz než zlata v předepsaném kursu. Od té doby spočívá mezinárodní finanční systém na důvěře v centrální banky a v pohyblivý výměnný systém měn. Viz také pod zlato.

Nemincovní ražbou jsou medailonům podobné spíntriae n. spinthriae, jejichž účel není znám. Název souvisí se spíntér (n.) a to od řec. sfingtér, náramek na horní paži v podobě hada. Označení "mincí" je novodobé a bylo vzato z Tacitova líčení Tiberiovy sexuální zvrácenosti (vzrušovali ho sellárií et spínthriae, tedy mužští prostituti snad praktikující sex na židlích a propojení po vzoru náramků?). Na obversu bývá u známých nálezů nejčastěji obraz sexu na lůžku a na reversu čísla do šestnácti. Z toho bylo vydedukováno, že šlo o žetony vydávané návštěvníkům oproti penězům v bordellích s druhem soulože a číslem pokoje, neboť děvčata-otrokyně nemusela znát latinsky: mincí řekl zákazník všechno. Atraktivní vysvětlení, ale spíše pro filmaře a novináře. Jsou totiž zachovány též "spintrie" s obrazy Augustovými, jeho vnuků či Ceréry (asi s podobou Lívie Augusty), Victorie, chrámu. Snad tedy plnily roli žetonů, poukázek na dárky (?); pocházejí pouze z iúlsko-claudijské dynastie.   

Je pozoruhodné, jak dlouho se mincovní tradice udržela v Británii. Třebaže ji Římané opustili před třemi staletími, určité prvky zůstaly živé. V karlovské době se mincovní ražba částečně vrátila do kvalit pozdní římské říše a řada ražeb byla kromě toho ovlivněna západoarabskými vlivy. Roku 2001 nalezl majitel pozemku na břehu řeky Ivel v hrabství Bedford severně od Londýna dosud ojedinělou zlatou minci o váze 4,33 g s nápisem na obversu „de vico Lundoniae“, z londýnského tržiště.

V dražbě ji roku 2004 koupil jistý americký sběratel za 230 tisíc liber, ale vláda využila zákona o zákazu vývozu památek a mince zůstala v Británii. V únoru 2006 ji koupilo Britské museum, instituce s jednou z největších numismatických sbírek na světě, za rekordních 357 832 liber. Mince je nejstarším dokladem pro zlatou ražbu anglického panovníka a ve své době znamenala měsíční mzdu řemeslníka. Razil ji asi v letech 805-810 Coenwulf či Cenwulf, anglosaský panovník království Mercie v letech 796-821.

Největší zlatou mincí kdy raženou je australský Red Kangaroo z roku 2011 o váze 1012 kilogramů, průměru osmdesáti centimetrů a tloušce dvanácti sentimetrů. Vyraženou nominální hodnotu má jeden milion australských dolarů, hodnotu v roce 2017 37,6 milionů eur. Po ní přijde "Big Maple Leaf" z roku 2007, kanadská ražba s královnou Elizabethou II. s nominální hodnotou jednoho milionu kanadských dolarů. Mince o průměru 53 centimetrů a tlouštce tří centimetrů váží jedno sto kilogramů. Bylo jich vyrobeno deset, pět během deseti let prodáno. Roku 2017 měla podle kursu zlata hodnotu 3,7 milionů eur.

Nejdražší klasickou mincí je stříbrný Liberty dollar z první mincovní ražby americké roku 1794: začátkem 2013 byla vydražena za 10.016.875 USD. Nejdražší zlatou mincí je Double Eagle z roku 1933. Vláda tehdy zakázala vlastnit soukromníkům zlato, nicméně dvě se do oběhu dostaly. Celý náklad byl roztaven, ale zaměstnanci jich bylo dvacet ukradeno. Z nich devatenáct nalezeno tajnými policisty, poslední se dostal do rukou egyptského krále Fárúka I. a roku 2002 byla vydražena za 7.590.020 $ (dvacet $ je její nominální hodnota).    

Re§ viz Ra

Réate§ 1184, 76-, 79+, 81+ a viz Sabínové

Rebekka, Rivka, manž. Isaakova, m. Ésau a Ja'aqova§ 2150, 2009, 1975

Rébilus, cos.§ viz C. Canínius Rébilus

M. Rébilus Apróniánus§ cos. ord. 117+ 

réctor Orientis, "ředitel Východu", nadřízený správcům všech provincií na východ od Illyrika, první výskyt§ 244+

 

Rečenu, podáváno v latince též jako Retenu, Retjenu, Kanaánci, obyvatelé syropalest. oblasti§ viz Syrie a Palaistíné

 

Rédonové, lat. Rédonés, kelt. nárůdek v Bretagni; Cívitás Rédónum, dn. Rennes§ 57

 

Re'e z Egypta, arm. velitel Osorkona IV.§ 730

Re'u, Regu, s. Pelegův, o Serugův§ 2311, 2279, 2150  

 

reforma, pozemková v Římě§ 486sq., 416, 367, 140, 133 a viz pod léx agrária, ager públicus, půda apod. 

Regensburg, č. Řezno, bavorské m.§ 393+ a viz Walhalla

Někdy kolem roku 400 př. n. l. mělo Řezno opevněné keltské osídlení, které se snad jmenovalo Ratisbona či Ratasbona. Roku 79 n. l. na soutoku řek Naaby a Řezné (Regen) postavili pevnost pro 500 až tisíc mužů. Byla vyvrácena Germány za markomanských válek M. Aurelia. Roku 179 vybudovali na soutoku Řezné s Dunajem tábor pro legii, Castra Regina, Tábor na Řezné.

Za opevněním pro šest tisíc mužů se usídlilo zázemí legie: řemeslníci s manufakturami, obchodníci, hospodští, „rodiny“ legionářů (oficiálně se v této době ještě vojáci ženit nesměli). V okolí ležely chrámové objekty, hřbitovy a statky dodávající potraviny táboru. Když Římané kolem roku 400 n. l. s armádou odešli, zůstalo po nich opevněné osídlení městského typu, germánské obyvatelstvo se stalo většinou a od dob Karla Velikého se Řezno proměnilo v první sídelní město budoucího Bavorska (Mnichov je hlavním městem spojených Bavor až od roku 1506).

régia/Régia, v Římě na Foru sídlo králů, posléze pontifiků§ 640, 509, 148, 36, 2-, 218+  

 

Régilla, manž. Héróda Attika, m. Athénaidy, Elpiníky, Braduy Attika a tří dalších synů, celým jménem Ap. Annia R., řec. Appiá Anniá Ateleia Rhégillá Kaudikiá Tartylla Appiú Gallú thygatér, zdál. příbuzná Hadránova, Antónia pia a M. Aurélia, resp. jejich manželek§ 133+

Régilliánus, Régaliánus, též zmiňován jako Trebelliánus, podle mincí P. C(assius) Régaliánus, usurpátor snad rodem Dák, srov. etnicitu Aureolovu§ 258+, 260+ 

Régillum, Régillus, m. a jezero v Latiu§ 504, 499, 496

Régillus, celé jméno neznáme, praef. praet.§ 189+ 

Régína z Catuvellaunů, propuštěnkyně, manž. Palmýřana Barata§ 166+

Régium§ viz Rhégion

Régium Lepidí, řec. Rhégion Lepidion, dn. Reggio nell'Emilia§ 191, 377+   

régína sacrórum, manž. régis sacrórum§ 509

Régínové, Régnové, lat. Régíní, kelt. lid na jihu Anglie s ústřední osadou Noviomagus Régiórum, po dobytí za Sasů osazena jako Cissa, Cissae castrum, sídel. m. Sussexu, dn. Chichester§ 43+

régnum cottií, "Kottiovo království"§ viz Cottius

régnum vanniánum, "vanniovské království"§ 18+, 50+ 

 

Régulus, celé jméno neznáme, přivodil smrt príncipa Nervy§ 98+

 

Rehent, Re-hent§ viz Láhún

Rehimené, kraj mezi Tigridem a ř. Bohtanem ve vých. TR§ 363+

Rehreh, kmen Blemmyů na severu dn. Súdánu§ 420

Rehuerdžersen, strážce pečeti/kancléř Amenemheta I.§ 1998  

rech nesu (m.), rechet nesu (f.), "známý, známá krále", významní dvořané eg. panovníků§ 2889, 2686 

Rechab, Rchab, o. Jehónádába, vůdce rechabitů§ 842

Rechabové, hebr. Rchabím, část beduínských Qéniů§ 1448, 842

Rechab'ám, Rchab'ám z Júdy, řec. Rhoboam, k.§ 990, 933, 928, 917 

Rechetre, Rechet-Re, d. asi Chafreho, královská choť buď svého otce nebo některého z nástupců§ 2558

Rechiar, k. Suébů§ 286+

Rechmire, Rech-mi-Re, čati z Osmnácté dyn.§ 1567, 1504  

 

Reiové, Reií, kelto-ligur. lid v Přímoř. Alpách§ 49 a viz Albikové

 

reklama§ viz propagace, propaganda
reklamace, první obchodní§ 1750

rekvisity, divadelní, nejstarší zachované§ viz herci

religionisté, náboženští theoretici, theologové§ viz v příloze Bohové a jejich svátky
relikvie, léčivý palec Pyrrhův§ 272
 

Rémání, bab. Réméní, ka v Aššuru, manž. Ninurta-tukulti-Aššura§ 1134

Rémí, Cívitás Rémórum, sídel. m. Rémů, č. Rémy§ 356+, 365+ 

Rémové, lat. Rémí, kelt. kmen Gallie Belgické na sever od Mátrony, jejich sídel. m. bylo Durocortorum, pozd. Rémí/odtud dn. Reims, č. Remeš; vedle Haeduů gallští spojenci Římanů (za Caesara vůdcem Iccius)§ 57, 56, 54 - 51-, 70+, 356+ 

Rémigius, mag. officiórum Valentiniána I.§ 372+

 

Remmius, řím. voják strážního oddílu a královrah§ 19+

 

Remuria, řec. Rhemoriá, "m." Removo na Aventínu§ 753

Remus z Alba Longy, b. Rómulův§ 796, 769, 753, 559, 189  


Renenutet, kobří bohyně, manž. Sobkova§ 1843 a viz Bohová a jejich svátky xv

renesance, renaissance, sumersk᧠2119

renesance, hellénsk᧠1100

Renseneb Amenemhet§ Amenemhet VII.  

 

republika, nemonarchistická státní forma se zastupitelskou demokracií různého rozsahu od stavovské demokracie po demokracie parlamentní; jedna z odvěkých státních forem, passim.
Nejstarší soustavně existující republiku v Evropě mají v San Marinu (od roku 301), Francii (od roku 1870) a v Portugalsku (od roku 1910). Ve světě nastala invase republik s rozpadem španělského impéria za napoleonských válek.

Reputnebu, Reptinub, manž. Niuserrea Iniho§ 2453

 

Rerik, m. na Baltu v Mecklenburku§ před 6000 (2)

 

Resafa, snad ass. Rasappa (?), pozdně antická Sergiúpolis/Sergiopolis a Anastasiúpolis, dn. ar-Rusáfa v SYR§ 806, 299+ 

resignace§ viz pod prínceps

Resín, Rezín§ viz Rasun

Respa, germ. vůdce§ 268+

Respendial, k. Alánů§ 336+

 

Res-seneb z Egypta, s. Anchuův, wezír v éře Třinácté dyn.§ 1770

 

restaurace§ viz hostiny§ pošta a kulinářství


Réš-Adad z Apišalu, k.§ 2292

Réš-Aššur/Ríš-Aššur z Aššuru, o. guvernéra Aššur-šuma-asbata§ 1134

Réš-Aššur, sukkal v Aššuru§ 1275

Rešef, kana'ánský/syr. bůh bouří§ 1450, 1320  

 

Retenu, Retjenu§ viz Rečenu

Rethra, též Riedegost, Radegast, kultovní mí neznámé polohy lutické federace slovanských Polabanů§ 393+

 

Ré'u, vojevůdce asi Šabakův, akk. "Pastevec"§ 716

Re'uben, R'uben, Ruben, řec. Rúbén, s. Ja'qovův§ 2009, 1880, 1108 

 

reunie, politic. program francouzských králů§ 281

 

Rev I. Arsakovský (pouze gruzín. podoba jména je známa), k. Ibérie, s. Vologaisa II. (jako k. armenského) a sestry Amazaspa II. (jméno se nedochovalo), manž. Sephelie§ 185+

Rev II. Chosroovský, spoluvládce Meribana III. Ibérského, b. Bakurův, manž. Salomy Armenské, o. Tíridáta§ 284+, 361+ 

Rev z Ibérie, o. Sauromaka II.§ 361+   

 

revoluce, revolucionář, revolucionářka, novodobý pojem pro radikální změnu režimu (například roky 1688, 1789, 1719)§ 1647 (revoluce mezi bohy), 1373 (náboženská v Egyptě), 551, 510, 494, 491, 265, 202, 183, 182, 180, 172, 133  
Srov. pod socialismus, otroci. O levicovosti a levičáctví v Latinské Americe ve druhé polovině 20. století a na začátku třetího tisíciletí viz v obrazech z moderního věku, tam též o bolševismu, maoismu apod. Starý svět moderní revoluce, tedy vlastně "obrat k původnímu, starému", neznal. Zato hellénský svět velmi dobře prožíval staseis, sg. stasis/občanské nepokoje, bouře, až občanské války a revoluce moderně (pův. význam slova je ovšem velmi strnulý: stání, trvalý stav, posice). Hnutí občanská "prolidová" byla označována za neóterismos, viz tam. Akkadština měla pro revolty všeho druhu označení síchu popř. bártu.

Opakem stasis byla homonoiá, lat. concordia, tedy občanská svornost, ideální stav hellénských městských států. Platilo obecně též, že stasis je označení pro občanskou válku/stasis hé emfylios, polemos de tón allotrión, čili polemos bylo označení pro válku s cizinci. 

Staseis povstávaly z protikladných zájmů oligarchů a dému, v sociálních pnutích, jejich jiné spojenecké politiky (příklon ke konservativní dórské Spartě kontra démokratické Athény), posléze nekonečné spory exulantů při návratu, popřípadě jednotlivých exulantských vln (srov. osud hellénistické Sparty). Mezi hlavní cíle hellénských revolucí patřily pozemkové reformy, zrušení dluhů a spory o vyvlastněný a restituovaný majetek. Ne vždy vedly revoluce ke změnám ústav/metabolai políteión. 

V hellénských koloniích v jižní Itálii a na Sicílii byly staseis endémické: politický život spočíval v rukách potomků zakladatelů osady, kteří byli zároveň majiteli nejlepších pozemků v nejbližším okolí a noví osadníci hrávali podružnou hospodářskou a politickou roli. Podobně jako jinde v Helladě spory se podle všeho odehrávali mezi elitami a za netečnosti většiny populace. 

Staseis trápily hellénský svět až do římské okupace a byly intensivnější v půlstoletí od první války makedonské, kdy se v Helladě začala intensivněji angažovat římská diplomacie. Se změnou režimu prchalo do zahraničí nebo bylo vyhnáno hodně občanů, buď ti bohatí, nebo ti nejagilnější z démokratických aktivistů. Mnohdy byly revoluce velmi krvavé, srov. rok 412 na Samu, kde démokraté povraždili dvě stě nejbohatších Samských a dvakrát tolik jich exulovali.

V průběhu 4. století žilo po Helladě mnoho tisíc vyhnanců, statistiku neznáme, obou táborů i pestrých orientací v rámci svých bloků: Alexandros žádal roku 324 na olympiádě, aby hellénské státy přijaly zpět úplně všechny. Kdyby k tomu bylo došlo, tedy kdyby Alexandros brzy na to nezemřel, Hellas by se asi udusila v chaosu... Exulanti a uprchlíci živili v hellénismu kolonisační politiku Seleukovců: odcházeli tehdy proletáři, šlechtici, oponenti Říma, kde kdo, a dorazili až do Střední Asie, srov. polis neznámého jména, dnešní archeologickou lokalitu Aj Chánum na sv. AFG.

revoluce kambrická, ordovick᧠pravěk (1)

revoluce mladopaleolitick᧠před 6000 (1)

revoluce neolitick᧠před 6000 (1 & 2), 5500 

 

réx nemorensis, "král svatého háje"§ viz pod Aricia

réx sacrórum, "král obřadní", kněz v Římě§ 509, 274, 148 

Rezín, Resín, Rsín§ = Rasun z Damasku

Rezón, Rzón z Damašku, řec. Rhazos ze Sófény (?!), lat. Razón, dyn. v Aramu§ 975, 972   


Rgvéda§ viz védy