************************************************************

221.

Ol. 139, 4

91 SE

27 AE

Thrasyfón | neznámý 

a. u. c. 533

M. Minucius Rufus a P. Cornelius Scipio Asina

M. Aemilius Lepidus II. suff.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Archontem Spolku Boiótů tohoto roku byl Potidaichos; předchozího známého archonta viz roku 224. V květnu se stal potřetí (resp. podruhé, srov. rok 223) stratégem spolku Achajů Tímoxenos, na podzim stratégem spolku Aitólů Aristón.

Koncem roku vypukl spor mezi Achaji a Aitóly. Oslabení Lakedaimonští se přihlásili k přátelství s Aitóly z roku 229 (viz příští rok).

V Athénách v maimaktériónu Thrasfóntova archonátu/listopad-prosinec t. r. sněm na návrh Empedónův nařídil revisi kultu héróa Iátra/"Lékaře hrdiny" a ke stávajícím kultovním darům ve svatyni pod akropolí přidat jménem státu stříbrný kantharos, konvici na (obětní) víno. Thrasyfón mohl zastávat epónymní úřad až roku 220, srov. tam. O Iátrovi a dalších ozdravných kultech viz v indexu s. v. lékaři (1). 

V Magnésii na Maiandru se v archonátu Thrasyfóntově zjevila Artemis Leukofryénská/Artemidos epifaneia, rok před 140. olympiádou, na níž zvítězil potřetí v pankratiu Hagésidámos z Messénie.

Jak vyplývá z fragmentárního nápisu na zachované stéle, usnesli se tehdy Magnéti, že na počest bohyně založí hry rovné pýthijským, pentérické/tedy jednou za čtyři roky, a věnovali Artemidě zlatý věnec v ceně padesáti statérů. Hry však měly premiéru až o třináct roků později roku 208/207, kdy konečně po zřejmě dosti nákladné diplomatické ofensivě dosáhly uznání po celém hellénském světě, ačkoli velká část Hellady vězela tehdy v tzv. první makedonské válce.

V kolekci korespondence se státy a monarchy zachován též v Magnésii text usnesení athénského z 6. pyanepsiónu/říjen-listopad roku 208 (jméno archonta chybí), který uznání her Athénami a nedotknutelnost magnétského území dekretuje. Magnétští vyslanci podle jiné nedatované stély dostihli krále Antiocha III. někdy po roku 209 (205?) v Antiocheji v Persidě a tam získali Seleukovcovo uznání slavností a her pro kategorii pýthií, viz o textu u roku 209.

Další nedatované nápisy z Magnésie, kopie královské korespondence, potvrzovaly schválení her Ptolemaiem (III. n. až IV.?) a Attalem I. (c. přelom 208 a 207?). Poslové uspěli mimo jiné na Ithace, kde se jim při zasedání ekklésie v Odysseiu dostalo privilegií proxenů a výhod při účasti na místních odyssejích.

• Územní nedotknutelnost a posvátnost Magnésie uznali Aitólové dekretem zachyceným na stéle z Thermu již roku 224, a to bez zmínky o Artemidě. Magnéti na Maiandru také získali hlasovací právo hieromnémonů v delfské amfiktyonii (text je v úvodu datován druhou stratégií Ageláa z Naupáktu, tedy rokem 224, jiný výklad zahrnuje dekret do roku 206, kdy byl Ageláos stratégem počtvrté, viz v přílohách pod Dynastové xii).    

Na Krétě koalice měst Knóssos a Gortys (Gortyné či Gortyn) podporovaná Aitóly dobyla a vyvrátila město Lyttos (též Lyktos), které jako spartskou kolonii podporovali Lakedaimonští. Muži z Lyttu byli v té době na jakémsi tažení, když na Lyttos Knósští udeřili a odvedli jejich rodiny. Zbylí Lyttští pak odešli do Lappy, viz rok následující. 

Gortys v téže době prošla krátkou občanskou válkou, kterou vyhráli "starší" nad "mladšími" z občanů; později dostala od Ptolemaia Filopatora nové hradby. Po jakýchsi koaličních sporech se na stranu Lyttu přidaly státečky Polyrrhéniá, Keraitai, Lappa, Oreia/Oreioi a Arkadiá, viz rok následující. Ačkoli Homér o Gortýně mluví jako o městě s dobrými hradbami/teichioessa, v klasických dobách byla bez nich a stavět se začaly až za peníze Ptolemaia IV., ale nedokončeny. 

Bojů na Krétě se poprvé zúčastnil Arkaďan Filopoimén, který na sebe poprvé upozornil v bitvě u Sellasie. Bojoval na ostrově v žoldu deset let od roku asi 219, a to zřejmě věhlasně, takže po návratu na Peloponnésos roku 210 byl hned pověřen velením achajské jízdy, viz rok 209; o jeho druhém krétském pobytu viz rok 200.

• Trvání a průběh válek mezi krétskými státy nám jsou zcela neznámy. Zachovalo se pouze několik episod a okrajových zpráv. Na Krétě se mezi jednotlivými státy válčilo vlastně nepřetržitě od čtvrtého století. Ostrov byl vždy velkým reservoirem vojáků a válečnických zkušeností pro kohokoli, kdo hledal vojenskou námezdní sílu - žoldnéře. Spartští králové na ostrově válčili odjakživa, viz rok 775. Odkud krétské státy braly prostředky na financování žoldnéřů, rovněž není známo. 

Démétrios Farský získal na svou stranu illyrské Istry a Atintány. Se spojenectvím s Římany, jimž vděčil za své postavení, viz rok 229sq., se zjevně rozešel, příčiny neznáme. 

 

V Alexandrii po krátké nemoci zemřel začátkem roku král Ptolemaios III. Euergetés I. (asi 60; vládl od roku 246; doba jeho smrti se klade též do rozmezí 18. října až 31. prosince roku 222). Byl posledním z Ptolemaiovců, který vedl expansionistickou zahraniční politiku. Po něm se alexandrijští mocnáři již jen snažili říši udržet, případně restaurovat. 

Euergetovi I. se dostalo v kultu rovněž jména Velký král a lidově byl zván přezdívkou Tryfón/Hrdý, resp. Nádherný. Euergetés I. se podle všeho zapsal do povědomí hellénistických Egypťanů ze všech Ptolemaiovců nejvíce. 

Euergetovým nástupcem se stal jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór I. (c. 24, narozen asi v květnu-červnu 244; vládl do roku 205, kdy zemřel, oficiálně ale do roku 204, kdy byla jeho smrt zveřejněna). Jeho oficiálními přídomky byla jména Sótér Níkéforos, Dionýsos a Theos Megas. Lidově se mu říkalo Gallos či Tryfón, nebo také „ten, co patří Agathokleji“.

Filopatór byl sice od roku c. 211, viz tam, ženat se svou sestrou Arsinoou III. (narozena někdy v době mezi listopadem 246 a červnem 245), a vládli jako Theoi Filopatores (první známý výskyt titulatury je z tóthu/října-listopadu 220), ale slovo u krále měla právě Agathokleia, dcera umělkyně Oinanthy ze Samu, která začala dělat karieru u alexandrijského dvora za Ptolemaia Filadelfa, viz rok 276, a na tom vztahu se přiživoval její bratr Agathoklés.  

Kromě svého požitkářství byl král literárně nadaný a vůbec se zajímal o literaturu. Složil tragédii Adónis, k níž komentář sepsal jeho rádce Agathoklés, jistě velmi originální počin ve světě absolutistické monarchie. Filopatór zbožňoval Homéra a tak mu dal postavit v Alexandreji chrám, jak dosvědčuje epigram z jednoho literárního papyru, a zavedl ve městě básníkův kult. Zavedl též slavnosti Mús, srov. předešlého roku o Thespiích. 

Jeho rádci-ministry byli Alexandriňané Sósibios, syn Dioskúridův, a Agathoklés, syn Theoxeny mladší a vnuk krále Agathoklea Syrákúského, kteří zastávali přední místa již na dvoru Euergeta I. Sósibios dal bezprostředně po Euergetově smrti nejprve v lázních zavraždit 

• Filopatorova mladšího bratra Maga II. (narozen c. v listopadu-prosinci 241; po smrti Seleuka III. vedl neúspěšný výsadek do Anatolie, ale zjevně nijak Attalovi I. neprospěl, viz rok 223),

• pak jeho strýce Lýsimacha (? popř. Filopatorova mladšího bratra?, narozen c. červenec-srpen 243?),

• dalšího králova bratra Alexandra (narozen c. září-říjen 242)

• a matku-královnu Bereníku II. Euergetis (jejím dalším oficiálním přízviskem bylo Sózúsa/Spásná). 

Roku 205 po smrti Filopatora dal Sósibios zavraždit i Bereníčinu dceru Arsinou III., aby se nestala poručnicí svého syna Ptolemaia Epifana, a stál za likvidací Kleomenovou.

Srov. o Sósibiovi roku 204. Jeho společenskou karieru v Alexandreji spustilo vítězství v dorosteneckém diaulu o zřejmě ptolemajích roku 256. Později, již jako vysoký dvořan, posílal své koně do panhellénských dostihů a jsou známa jeho vítězství se čtyřspřežím na isthmiích a nemejích. 

Podle jedné tradice měl být údajně při vraždách nápomocen i král Kleomenés III. Lakedaimonský, což může být tendenční pomluva. Všechny vraždy se samozřejmě staly s vědomím krále Filopatora I., který "řídil vládu jako nějakou neustávající slavnost/panégyrikóteron diége ta kata tén archén".

Nicméně se brzy ukáže, jak se přesvědčí Antiochos III., že byl král, resp. obecně jeho žoldnéřská klika u dvora, podceňováni, viz roky následující. Stejné chyby a s nesrovnatelně tragičtějším dosahem se dopustil ten samý Seleukovec při odhadu možností a schopností římských.   

● Z února 221, tedy hned po nástupu Filopatora na trůn, pochází suplika jistého Ktésiklea žádajícího napravení své nezbedné dcery Níky odmítající nemocného otce podporovat, viz o tom v indexu s. v. sex (1). 

 

Krátce po Euergetovi I. zemřel ještě v zimě 222/1, resp. na začátku tohoto roku, na vojenském tažení proti Dardanům/Illyrům král Makedonů Antigonos III. Dósón (c. 60; vládl od roku 229). Křičel po vítězství radostí na bojišti "jak krásný den/boón meta níkén hypo charás 'ó kalés hémerás'", začal chrlit krev a zemřel v horečkách. 

Vojsko provolalo králem tehdy sedmnáctiletého syna Démétria II. Filippa V. (legitimní dědic trůnu, viz rok 229; vládl do roku 179). Filippos V. pokračoval v boji s Dardany, kteří se nyní zmocnili největšího paionského města jménem Bylazóra (pl.)/Bylazór (sg.), viz rok 217. 

Za dosud nezletilého Filippova poručníka byl šlechtici/královskou radou určen Apellés, velitelem peltastů Leontios, ministrem pro zahraniční záležitosti a pro otázky vojenské (archigrammateus; srov. se Seleukovci roku 220) se stal Megaleás a Taurión byl potvrzen stratégem na Peloponnésu (viz o jejich osudech roku 218).

 

Král Antiochos III. se po svatbě s Láodikou III. v Zeugmatu chystal na výpravu proti egyptským opěrným bodům v Koilé Syrii a dával dohromady velké vojsko. Tak vypukla čtvrtá válka syrská, která trvala do roku 217. Antiochos se pustil do syrského tažení na naléhání Hermeiovo, svého hlavního ministra, třebaže z Horních satrapií chodily zprávy, že jejich stratégos/správce Molón připravuje vzpouru. 

Z Apameie postoupil Seleukovec až do údolí Marsyás (= dn. Biqá v RL), dál mu bránily opevněné posice v soutězce u Gerrhy držené ptolemaiovskými vojáky pod velením Aitóla Theodota, srov. o něm roku 219. Královo další tažení v Syrii ukončila zpráva o usurpaci trůnu v Médii a v Anatolii a o katastrofě Xenoitově, viz zde níže.

Satrapa Médie a současně stratégos Horních satrapií Molón přijal v Apollónii (?) v dávné Assyrii královský titul a diadéma a totéž učinil v Sardech Achaios Mladší (II.), stratégos pro Cistaurii, který právě zahnal krále Attala do jeho hradu v Pergamu, srov. rok 223. 

Oba se měli takto povýšit údajně ze strachu před Antiochovým ministrem Hermeiou, podle jiného starého zdůvodnění, že opovrhovali mladým králem. Na Molónovu stranu se rovněž postavil jeho bratr Alexandros a další vysoký seleukovský hodnostář Neoláos, jeho další bratr. Antiochos poslal proti Molónovi Theodota zvaného Hémiolios/"Jedenapůltý (co do velikosti)" a stratéga Xenóna.

Sám zůstával na Hermeiovo doporučení v Koilé (Antiochos: "Král má bojovat s králi."). Stratégos (Mesopotamie?) Zeuxis kontroloval říční flotilu a zabránil Molónovi dostat se přes Tigris na západ. Jiný Antiochův stratégos Xenoitás z Acháje, jmenovaný nyní vrchním velitelem pro válku se vzbouřenci, v pozdním létě dorazil do Seleukeie a poslal pro Diogena, stratéga Súsiány, a Pýthiada, správce mesopotamského Přímoří, aby přivedli své oddíly. Jedné noci se s vojáky přeplavil přes Tigris nedaleko od Molónova ležení, neboť žil v představě, že se revoltující vojáci okamžitě přidají na jeho stranu.

To se nestalo, Molón nechal ve svém táboře veškerá zavazadla a vydal se s vojskem naoko zpět do Médie, pak však obrátil a nic netušící opilé královské vojáky pobil: Xenoitás přepaden ve vlastním táboře v předem ztraceném boji padl, mnoho vojáků utonulo na útěku v Tigridu.

Molón bez boje obsadil Seleukeiu na Tigridu, seleukovské sídelní město Horních satrapií, kterou stratégos Zeuxis a guvernér/epistatés Diomedón vyklidili. Zmocnil se celé Babylónie a rovněž bez boje města Seleukeie na Eulaiu/Sús kromě jejich hradu, kde setrval Antiochovi věrný stratégos Diogenés. Na Antiochově straně setrval také stratég či satrapa „satrapie u Rudého moře“ jménem Pýthiadés, viz zde výše, třebaže jeho zemi obsadili molónovci.

Ze Súsiány se Molón vrátil vítězně do Seleukeie. Jeho oddíly mu do konce roku zajistily vládu nad Parapotamií po Európos na Eufrátu/Dúra na západě a po Dúry na východním břehu Tigridu v Apollóniátidě, kterých se však obléháním dosud nezmocnil, viz rok následující. 

Když pak v Apameji vypukla mezi vojáky rebelie pro nevyplacený žold, chopil se Hermeiás příležitosti, aby zlikvidoval Epigena. Nabídl králi, že peníze vyplatí ze svého, jen když Epigenés nepotáhne na usurpátora. Dosáhl toho, ačkoli právě to od začátku Epigenés prosazoval proti Hermeiovi, který povstání soustavně zlehčoval a doporučoval táhnout proti Ptolemaiovcům. Vojáci byli uspokojeni, nikoli však šest tisíc mužů umístěných v Kyrrhestice: byli přemoženi až bitvou, jméno vítěze nad nimi neznáme (jejich vzpoura možná souvisí s usurpací Achaiovou, viz zde výše a rok následující). 

Nakonec si Hermeiás v létě následujícího roku pomohl podvrženým dopisem údajně Ptolemaiovým Achaiovi dokládajícím Epigenovy styky s povstalci; podle jiné verse byl podvrhem dopis od Molóna, které služebnictvo vpašovalo do Epigenových věcí. Hermeiův komplic, velitel apamejské posádky Alexis, list "objevil" a na místě ho za zradu popravil. 

Antiochos III. s jádrem seleukovské armády dorazil kolem zimního slunovratu do Antiocheie v Mygdonii-Nisibis, viz dále roku následujícího. 

 

První římská výprava proti illyrským pirátům z národa Histrů do Istrie. Podnikli ji oba konsulové a jak souvisela tato válka s aktivací illyrských pirátů Démétria Farského a Skerdiláidy, viz rok následující a srov. roku 228, není známo. 

Jako protiváha patricijských římských her byly poprvé ve dnech 4. - 12. listopadu konány plebejské hry/ludi plebei (další reformy viz následujícího roku). C. Flaminius začal stavět svou proslulou silnici (viz následující rok) a dal postavit druhý circus v Římě, circus Flaminii. Zemřel ve stu letech t. r. L. Caecilius Metellus, pontifex maximus od roku 243, viz tam o něm, mimo jiné muž, který jako první z Římanů vedl v triumfu slony, viz k tomu rok 251. 

V Hispániích byl domorodci zavražděn vrchní velitel Kartháginců Hasdrubal; ve funkci v Ibérii od roku 228 jako nástupce Hamilkara, bojovníka první války púnské na Sicílii a vítěze nad žoldnéři, viz roky 239sqq. Stalo se tak buď na konci tohoto nebo začátkem příštího roku: buď Hasdrubala, kdysi zetě Hamilkarova, zabil jeden z podplacených osobních otroků, nebo Kelt, popř. otrok, který na lovu mstil svého pána umučeného Hasdrubalem (sám sdílel pánův osud, neboť byl chycen a na rozkaz Hannibalův hrůzně popraven).

Vojskem byl provolán a z Karthága vrchním velitelem potvrzen oblíbený a bojovný Hannibal (25), syn Hamilkara Barky, viz rok 228. K ibérskému vojsku přišel před třemi roky přes protesty vůdce pacifistické strany v Karthágu Hannóna. Rovněž nyní jeho jmenování budilo silnou nevoli v púnském senátu. Oposice začala soudně stíhat přátele Hannibalovy rodiny a nepřejícníci donutili všechny, kteří kdy obdrželi od Hamilkara a Hasdrubala z Hispánie nějaké dary, aby je odevzdali státní pokladně. Protihannibalský blok měl oporu v ulici, neboť Kartháginci si pamatovali přísná opatření obou vojevůdců. 

Hannibal se rozhodl pro mír s oposicí, tzn. že nepotáhne z Hispánie proti svému městu. Narodil se roku 246, do Hispánií přišel s otcem jako devítiletý, velitelem vojsk se stal jako dvacetipětiletý a život si vzal roku 182 jako třiašedesátiletý. Otec ho před odchodem do Hispánie v Karthágu před lety zapřisáhl, aby se nikdy nepřátelil s Římany, a otcova touha pomstít se za rok 241 byla starými historiky pokládána za vlastní příčinu druhé púnské války, viz o tom rok 228.

První samostatné tažení vedl Hannibal proti ibérským Olkadům a dobyl jejich sídelní město Althaiu/též Cartalu, dn. Orgaz v Kastílii. Začal též okamžitě spřádat plány, tak podle římského podání, na válku s Římem: přemlouval Turboléty, blíže neznámý snad keltibérský nárůdek, aby si hlasitě stěžovali na příkoří ze strany Sagunťanů, svých sousedů. Viz dále rok následující.   

Hellénistické monarchie doznávaly v těchto letech generační výměny na trůnech, měnily se palácové garnitury. Po epigonech nastupovala generace dynastů s nezvykle velkými očima a neobyčejně špatnými úsudky tragicky se míjejícími s realitou. Jakkoli měli všichni z Hellénů před sebou italské a sicilské zkušenosti épeirského válečníka Pyrrha a výsledky první velké války s Púny, římskou mocnost bral vážně málokdo.

Proudy hellénského světa tolik dbající na vyváženost se jakoby vylily ze svých břehů a v sebezahleděnosti přijímali dynastové jedno ničivé rozhodnutí za druhým. Indolentní hellénská dekadence přivodila během generace v letech c. 220 až 190 rozhodující mocenské proměny v celém Středomoří, kdy Římané všechny své soupeře deklasovali na druhořadé, málo nebezpečné veličiny.   

 

V Číně vyvrátil stát Čchin/Qin stát Čchi/Qi na poloostrově Šan-tung/Shandong. Ťien/Jian, poslední král Čchi, byl zajat i s dvorem. Čchinové se zmocnili všeho a sesazeného krále poslali s nejbližší rodinou kamsi do pustiny, kde údajně zemřel Ťien hlady. 

Tím se opět celá země/"říše středu" dostala pod jednu ústřední moc. Stát Čchin existoval od roku 897 a jeho sídelním a nyní i císařským městem bylo Sien-jang/Xianyang (jmenuje se tak dodnes, prov. Šensi). Nové období čínských dějin se nazývá dobou dynastie Čchin (trvala do roku 207). Zároveň skončila éra válčících států (začala roku 453, srov. rok 403).

Novým čínským císařem z dynastie Čchin se stal Čchin Š’chuang-ti, "První císař Čchinu", který vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210. Původním jménem byl Čeng, Jing Čeng/Ying Zheng.

Čchin Š’chuang-ti dal postavit a pospájet starší zděné úseky severně od řeky Chuang-che na ochranu před vpády ze severu, tzv. Velkou zeď dlouhou čtyři tisíce kilometrů. Přes dva miliony lidí ji stavělo deset let! Práce řídil císařův syn Fu-su s generálem Meng Tchienem/Tian, který vedl války s Huny na severu, viz rok 225.

Roku 214 zahájil císař stavbu kanálu Ling-čchu/Lingqu mezi povodím Jang-c' a Perlovou řekou urychlující dopravu proviantu pro armádu operující na jihu Číny. Vojenské výpravy konal po celou dobu své vlády a říši zvětšil. 

Císař velkoryse budoval komunikace, roku 213 se tvrdě postavil proti konfucianismu a dal pálit jeho knihy. Mezi nižšími vrstvami záhy povstaly nepokoje pro vysokou daňovou zátěž: jeho vláda byla nesmírně drahá.

Císař položil základy státního centralismu, zemi rozdělil na 36 administrativních částí pro přímý výběr daní a pro zničení moci místní šlechty. Unifikoval míry, váhy a písmo. • O císařově odporu vůči konfucianismu a sympatiích k legalistům viz rok 520.

Š'-chuang byl posedlý hledáním věčného mládí a nesmrtelnosti. Vysílal výpravy, podporoval alchymisty (moudřejší raději prchli nebo se z výprav nevraceli, neboť neúspěch znamenal smrt). Zdá se, že alchymisté nakonec umořili císaře rtuťovými pilulemi, poněvadž uvěřil, že to je správná cesta k věčné existenci; viz rok 210. Když roku 211 spadl na dolním Jang-c' shůry meteor, kdosi na něj zlomyslně napsal: "Ve smrti Š'-chuang-tiho se země rozdělí." Císař dal celý kraj vyvraždit a meteor rozbít na prach.

Čchinova Čína a jeho nástupců byla největší říší starého věku na planetě s odhadem čtyřiceti miliony poddaných. Císař (narozen 259) zahájil stavbu svého rozsáhlého pohřebního komplexu A-fang-kung imitujícího živý svět roku 246 (dokončena roku 208) v sídelním městě Čchinů Sien-jangu/Xianyang u starého císařského města Čchang-anu, dn. Si-anu (mausoleum objeveno roku 1974). 

Na ploše 56 kilometrů čtverečních vzniklo umělé město s terrakottovými sochami osmi tisíc bojovníků se vším všudy, s bronzovými zbraněmi a vozy, se sochami koní, ptáků a uprostřed s pyramidou ze zeminy sahající do výše 115 m (dnes 47 m). 

Doloženy lidské oběti, na onen svět musely doprovodit "Prvního císaře" všechny bezdětné dámy z harému, povražděni byli řemeslníci vytvořivší postavy vojáků a 36 jeho milenek. V komplexu s koryty řek s rtutí sloužilo na pět tisíc kněží a mausoleum prý stavělo po roce 221 na sedm set tisíc lidí. V kraji je dnes pět set pohřebních pahorků, v nichž leží ostatky 32 císařů tří dynastií z osmi staletí.