046-048

 

***********************************************************
46. n. l. 
Ol. 206,2

357 SE
293 AE
neznámý
a. u. c. 799
D. Valerius Asiaticus II a M. Iunius Silanus
suff. C. Antistius Vetus I a A. Antonius Rufus
suff. C. Sulpicius Camerinus (za Antistia Vetera, do 30. června)
suff. D. Laelius Balbus (za Camerina, do 30. září)
suff. C. Terentius Tullius Geminus (za Balba)
***********************************************************

V Římě se L. Asinius Gallus, syn C. Asinia Galla Salonina, spikl proti svému vzdálenému příbuznému Claudiovi, ale nestihla ho za to smrt, nýbrž vyhnanství. Jeho komplic T. Statilius Taurus Corvinus, loňský konsul, také nebyl předán katovi a žil dál v Římě. Nezmohli se kromě několika svých propuštěnců ani na sestavení nějakého úderného komanda.

Asinius Gallus byl prý malé postavy a "odporný, řec. dyseidestatos" a že prý "spíše vzbuzoval smích než nebezpečí", oceňoval ho senátor a historik Cassius Dio. Za Nerona se směl vrátit a roku 62 dosáhl na konsulát (je-li shodný s L. Afiniem Gallem, viz tam). Je pozoruhodné, že podobné ústrky zažíval princeps Claudius po celý život a rozhodl stejně jako kdysi Tiberius a Gaius, kteří jím opovrhovali právě pro tělesnou postiženost a nechali ho při životě jako neškodného trotla. 

Jako správce Dolní Germánie poslal Claudius do CCAA/Köln (viz rok 50+) Q. Sanquinia Maxima, cos. suff. 39 a pak do roku 41 praefectus urbi. Legát zde však brzy zemřel. Chaukové se vzmužili k novému odboji a plenění provincie, neboť jeho nástupce Cn. Domitius Corbulo, cos. suff. 39, byl teprve na cestě, viz rok 47. V té době byla Dolní Germánie chabě střežena, neboť část legií válčila v Británii, kterou roku 43 připojil Claudius k říši. Do čela své války si Chaukové postavili jistého Gannaska, rodem Kanninefata, zběha z římských pomocných sborů živícího se piraterií na gallském pobřeží (o Canninefatech viz rok 70-). 

Domitius Corbulo shromáždil po Rýnu flotilu římského námořnictva v Germánii, obnovil disciplinu u armády. Zničil pirátské lodi a zahnal Gannaska s jeho Chauky z provincie; viz rok následující.

Dekretem z 15. března povolil princeps užívat výhod římského občanství keltským komunitám v Raetských Alpách v údolí Anaunia, dn. Val di Non v Jižních Tyrolích, Anaunů, Tuliassů a Sindonů, kteří si od časů Tiberiových v dobré víře mysleli, že jim občanské právo bylo uděleno, což se nestalo. Neoprávněné užívání římského občanství jinak Ti. Claudius trestal sekerou, viz v indexu s. v. občanství.

T. r. bylo dokončeno dláždění silnice spojující Popádí s Podunajím, via Claudia Augusta. Princeps vylepšil podle všeho trasu do Raetie, kterou vybudoval jeho otec po dobytí Alp Nero Claudius Drusus/quam Drusus pater Alpibus bello patefactis derexserat (sic) munit a fluvio Pado at (sic) flumen Danuvium per m(ilia) p(assuum) CC[CL], srov. roky 16 až 15-.    

V Thrákii po vraždě krále Rhoimétalka III., pachatelem byla podle jednoho zdroje jeho manželka Pýthodóris (II.), ale důvody neznáme, zřídil Claudius v zemi definitivně císařskou provincii pod jménem Thracia. Jako království sahala až do Menší Skythie/Scythia Minor a rozdělena zůstala na 33 stratégií (včetně asi území z Thrákie Římany vyčleněné Moesie při Istru). Za Augusta bylo stratégií 22, za Vespasiana padesát, pravděpodobně členěných podle ethnických společenství/ethné, civitates

Rhoimétalkés vládl od roku 38+, viz předešlé thrácké děje roku 18+. Osud případné vražedkyně a její rodiny neznáme. Na historickém území Thrákie existovala, snad už od roku 6+, srov. rok 12+sqq., provincie Moesia, jméno vytvořené pro účel odlišení od Thrákie Římany, viz v indexu s. v. a rok 44+.

První římskou osadou na území provincie se stala Colonia Claudia Aprensis, Apros/Aproi ve vnitrozemí poblíž Bisanthy, viz o ní v indexu s. v. Apros.  

Prokurátorem Iúdaie jmenován Claudiem po Cuspiovi Fadovi (od roku 44) Ti. Iulius Alexander (v úřadu do 48), jehož stejnojmenný otec pocházející z Alexandreie patřil mezi nejbohatší Židy své doby a byl arabarchem, tzn. nájemcem výběru daní z hospodářské činnosti mezi Alexandrejí, Koptem a Rudým mořem: na východ od Nilu už tehdy od ptolemaiovských dob žili arabští nomádi (v rukopisech se vyskytuje i záhadná forma alabarchés). Viz o rodině roku 35+ a 70+.

Za něho nastal v Iúdaji velký hlad a júdaisovaná adiabénská královna Helené nakupovala v Alexandreji pro Židy obilí a na Kypru sušené fíky; později opatřila město například sloupořadím, které stálo vně Aelie Capitoliny ještě na začátku 4. století. Héródés Chalkidský odvolal z velekněžského úřadu Iósépa (od roku 44) a jmenoval Ananiu, syna Nebedaiova. 

Šiřitel Ježíšova náboženství, Žid z diaspory Sa'ul, hellénisovaným jménem Paulos/č. Pavel z kilického Tarsu, cestoval na Kypr a do Galatie. Byla to jeho první ze tří cest v letech 46-57, viz více v indexu pod křesťanství. Doprovázeli ho kyperský Žid Barnabás a jeho synovec Markos/Marek. V Athénách byl jeho posluchačem Dionýsios zvaný Areopagítés, neboť býval jedním ze soudců na Areově pahorku. Ještě před konversí cestoval do Egypta a Palestíny, setkal se prý v Jerúsalému s Marií, Ježíšovou matkou. Stal se prvním či druhým biskupem athénských křesťanů. 

Všeobecně se soudí, že bez Pavlova intensivního misionářství by křesťanství nevzešlo: vytvořil Ježíšův mýthos, propojil ho s hellénismem a zpřístupnil malou orientální mesiáškou sektu Hellénům a národům východního Středomoří. Kuriosní a příslovečné na jeho životním příběhu zůstane to, že honičky na vyznavače Ježíšovy sekty roku 36 po Stefanově ukamenování se ještě účastnil jako horlivý farisej, viz tam.

Narodil se v boiótské Chairóneji literát a zastánce akadémie Plútarchos, kněz v Delfách. Zemřel asi roku 122. Nesmrtelnosti nabyl paralelními životopisy padesáti Hellénů a Římanů.

Zemřel po dlouhé vládě šan-jü Hunů Jü alias Chu-tu-er-š' Taokao Žuo-ti (vládl od roku 13+). Jeho syn Wu-ta Ti-chou/Wuda Dihou zemřel bezprostředně po nástupu na trůn a novým šan-jüem byl potvrzen jeho bratr Pchu-nu/Punu (trůnní jméno neznáme; jak dlouho vládl, nevíme, možná do c. 52).

Jeho vláda nebyla šťastná. Po tvrdé zimě zahynuly dvě třetiny dobytka a na další konfrontaci s chanskou Čínou nebylo sil. Chtěl proto s Číňany uzavřít mír, ale neuspěl; pokusil se o to ještě roku 51 a někdo po něm roku 55, též bezúspěšně, třebaže ve druhém případu poslal severnímu šan-jüovi darem hedvábí. 

Ještě dál šel roku 47 Pi/Bi, syn šan-jüa Wu-ču-lioua, posledního ze synů Chu-chan-sieových, viz rok 12- a 13+, a jako jeho děd uznal čínský protektorát nad Huny a poddanství nomádů říši. V zimě 48 se sám prohlásil šan-jüem s trůnním jménem Chaj-luo-š' Čou-ti/Hailuoshi Zhoudi, obecně znám jako Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chu-chan-je/Huhannye II. Vládl do roku 55 a jím bere začátek dynastie jižních Hunů. 

O osudu Pchu-nua není známo nic. Jeho nástupcem byl Jou-liou/Youliu, zřejmě příbuzný a vládl severním Hunům do roku 87. Autoritu "severu" uznávali Hunové žijící na západě (ve východním Turkestánu). Roku 49 ve válce s hunským "severem" zajaly Piovy oddíly deset tisíc Pchunuových Hunů a velké množství dobytka, řada klanů odpadla k Piovi. Roku 50 na znamení vděku obdržel Pi z Číny velké dary, na hunském "jihu" vládla pohoda, velmoži se na shromážděních bavili závody koní a velbloudů. Viz dále rok 55 a 85.

    

***********************************************************

47. n. l. 
Ol. 206,3

358 SE
294 AE
neznámý
a. u. c. 800
Ti. Claudius IV (do 28. února) a L. Vitellius III

coss. suff. C. Calpetanus Rantius Sedatus a M. Hordeonius Flaccus (oba březen-duben) Cn. Hosidius Geta (červenec-prosinec) T. Flavius Sabinus (červenec-srpen) L. Vagellius (září-říjen) a C. Volosenna Severus (listopad-prosinec)

***********************************************************

V Dolní Germánii zlikvidoval legát Cn. Domitius Corbulo odpor národů žijících severně od ústí Rýna při Severním moři. Vylákal Kanninefata Gannasku a dal ho úskočně zavraždit, pacifikoval Menší Chauky žijící mezi Emží a Weserou a hodlal vytáhnout na pirátovy spojence Velké Chauky/Kauchy, tedy ty, kteří žili při pobřeží mezi Weserou a Labem. Vystrašenec Claudius mu ale v tažení Germánií pokračovat zakázal, ačkoli Velcí Chaukové byli likvidací Gannaskovou na válku naladěni. Přesto od nyní platilo, že při Severním moři vše po ústí Emže spadalo pod římskou říši. Podle jiného výkladu starých se Ti. Claudius obával disciplinovaných rýnských legií a jejich velitele, aby u něho válečné úspěchy nespustily mocenské choutky: "Jak šťastní vojevůdci z dávných časů!" postěžoval si legát. 

Domitius Corbulo pokořil Frísy užívajících od Aproniovy porážky roku 28 samostatnosti. Obnovil římskou vládu nad nimi, přestěhoval je (nic bližšího známo není), stanovil jim radu starších ("senát"), administrativní úředníky a "zákony" a postavil na jejich území pevnost. Pak se stáhl s armádou za Rýn; viz dále rok 58. Aby vojáci po zrušení expedice nezaháleli, dal jim Domitius kopat příkop o 23 mílích, c. 35 kilometrech, spojující Rýn s Maasou (Mosa) v dnešním NL, aby se zabránilo zpětnému toku řek při přílivu. Vodní dílo/fossa Corbulonis je dodnes zčásti viditelné a bylo v užívání do c. 275, kdy obyvatelstvo celého kraje vyvraždili Frankové. Claudius Corbulonovi na odškodnění za zákaz výpravy na Germány dal senátem přiřknout triumfátorské odznaky (v Germániích se pak o nové vodní dopravní dílo, o kanál mezi Rýnem a Dunajem, pokusil až roku 792 Karel Veliký, fossa carolina, viz v indexu s. v. fossa). 

Stejnou poctu vzápětí věnoval legátovi Dolní Germánie Q. Curtiovi Rufovi, cos. suff. 43, třebaže proti nikomu nevytáhl a ani nikoho neporazil. Za to nařídil vojákům, aby na území nárůdka Mattiaků, snad součásti kdysi svazu Chattů, kopali doly a šachty a hledali v okolí jejich sídelní osady Aquae Mattiacae (též Mattiacorum n. prostě Mattiacum; moderní Wiesbaden) stříbro. Výsledek byl bídný, vojáci otrávení. Vojáci měli dokonce sepsat dopis principovi, v němž ho žádali, aby novým jejich velitelům uděloval triumfátorské pocty dříve, než je k nim pošle. • Q. Curtius Rufus byl synem gladiátorovým, ale těšil se pozornosti Tiberiově. Pravděpodobně za Nerona spravoval ještě prokonsulární Afriku, kde ve vysokém věku zemřel. Bývá pro shodu jmen ztotožňován s historikem Alexandra Velikého, jehož latinské dílo se zachovalo.

Delegace Cherusků žijících v germánském vnitrozemí mezi Weserou a Labem požádala senát a Claudia, aby dovolili Italikovi, synovi Flava, Arminiova bratra, opustit Itálii a stanout v čele národa, neboť byl posledním z náčelnického rodu. Italicus vyrůstal pravděpodobně v Ravenně, kde byli Tiberiem internováni jeho příbuzní, viz rok 16. Jeho matka Rhamis byla dcerou chattského knížete  Actumera (též Úkroméros, Catumerus), srov. rok 15+. Germánské jméno Italikovo neznáme a lze tušit, že byl adoptován rodinou Baebiů, z nichž P. Baebius Italicus, cos. suff. 90, vynikl za Domitianovy války s Chatty v letech 83-85. Správcoval pak provincii Lycia & Pamphylia a z nové doby pocházejí spekulace, že by mohl být autorem 1070 veršů Latinské Íliady, Ilias latina, publikované roku 68.

Zpočátku s Italikem Cheruskové byli spokojeni. Pak se jich ale část proti němu vzbouřila, nicméně povstalce v poli porazil. Po čase ho vyhnali, ale s pomocí Langobardů se opět na cheruském "trůnu" usadil.

V Británii Římané potlačili povstání krále Icenů Prasutaga, manžela Boudiky, srov. rok 43. Nad britskými Kelty držel jako poslední z Římanů, který nepatřil do panovnické rodiny, ovace A. Plautius, první ze správců římské Británie (od roku 43, viz tam). Manželkou Plautiovou byla Pomponia Graecina. Někdy v době, kdy choť odešel do britské války zahubila Claudiova manželka Valeria Messalina Iulii Livii, dceru Drusa Iulia Caesara s Livillou, vnučku Tiberiovu, manželku C. Rubellia Blanda.

Závistivá Messalina Iulii obvinila z cizoložství, Ti. Claudius se své příbuzné nezastal a byla katem sťata. Pomponia byla s Iulií rovněž příbuzná a držela příštích čtyřicet roků smutek. Rovněž její stejnojmenný syn s A. Plautiem skončil na popravišti: Nero si o něm myslel, že s mladíkem má císařova matka úmysly nahradit ho, dal ho mučit a před popravou ho znásilnil.

Pomponia Graecina byl roku 57 obviněna z vyznávání cizích pověr/superstitiónis externae rea. Manžel Plautius využil svého práva hlavy rodinného klanu/pater familiás a vynesl osvobozující rozsudek/insontem prónúntiávit. Traduje se o Pomponii, vzhledem k použití výrazu "superstitió" a nikoli "religió/náboženství" starými historiografy, že byla křesťankou, první asi z prostředí senátorského a ještě k tomu z okolí císařského. 

Novým velitelem vojsk na ostrovech se stal legatus Augusti pro praetore P. Ostorius Scapula, zároveň správce nové provincie Britannia. Vytáhl proti loupícím kmenům v zimě a aby dosáhl v oblasti mezi řekami Trisantonou/Trentem na severu Anglie a Sabrinou/Severn ve Walesu klidu, nařídil všeobecné odzbrojení. Zároveň zahájil výstavbu pevností, což vedlo napřesrok k novému povstání Icenů sídlících v Norfolku, dosavadních římských spojenců.

Ostorius Scapula, cos. suff. 59, je však v polní bitvě porazil, viz dále rok 49. Během své správy, která trvala do roku 52, dal stavět silnici od jihu z Isca Dumnoniorum (Exeter) do Linda (Lindum, Lincoln) na severovýchodu Anglie a doplněna o obranný příkop, fossa, tvořila dlouho západní hranici římské říše. Germánští Sasové jí o půl tisíciletí později dali jméno Fosse Way. 

Ostoria Scapulu zahubil roku 66 v rámci neróniády roku 62 za psaní pamfletů na Nerona exulovaný Antistius Sosianus falešným obviněním o protivládním spiknutí, že si vzal na svém ligurském statku život (udavač byl znovu vyhnán z Říma roku 70, jinak netrestán).
    Titus, Vespasianův syn, zachránil otcovu legii obklíčenou kdesi keltskými ostrovními barbary.

    

Ti. Claudius držel censuru se spolukonsulem L. Vitelliem, za Tiberia úspěšným vojevůdcem a politikem na Východě, za Caliguly degradovaného na dvorního nohsleda; otec principa A. Vitellia. Káral divácké nepřístojnosti v divadlech a také to, že "lid"  vypískal skladatele tragických divadelních kusů P. Pomponia Secunda, cos. suff. 44. Za Tiberia Pomponius sedm let strávil za mřížemi byv vyšetřován z urážky majestátu, osvobodil ho až Gaius. Claudius si ho jako literáta velmi vážil a též jako vojevůdce, když roku 50 v roli správce Horní Germánie úspěšně vytáhl na Chatty: senát ho odměnil triumfátorskými poctami, viz tam. 

Princeps dal vyhlásit zákon dávající svobodu otrokům, o něž se pánové během nemoci nestarali – pokud ji ovšem přežili. Omezil též šance lichvářů-věřitelů zákazem půjčovat synům na úmrtí rodičů. Nadekretoval Římanům tři nová písmena do abecedy na vyjádření ü/y (|-), u (digamma; latina užívá "v" pro v, w i u) a pro dvojhlásku ps/bs (antisigma). Reforma nepřečkala jeho vládu. Nařídil pontifikům, aby prošli předpisy a zvyklosti haruspiků a určili, co z nich zůstane uchováno.

Po tři dny a noci slavil lid v dubnu osmisté výročí založení Říma (753) formou stoletních her, ludi saeculares, viz rok 17-. O trojské hře aristokratické mládeže diváky upoutal Římany modrooký blonďák L. Domitius Ahenobarbus (9), kterého dějiny znají jako Nerona, syn nejmladší z dětí Germanikových Iulie Agrippiny vulgo Agrippiny ml., kterou tolik nesnášela Messalina. Claudiův syn Britannicus (6) stál už jako dítě ve stínu Neronově: otec svého syna nijak nepodporoval a nechával úřadovat své milenky či manželky. 

Claudius byl prazvláštní "mimoň". Nymfomanka Messalina si ráda hrávala přímo v paláci na prostitutku a nutila k tomu i manželky římské šlechty. Projevila též přání stát se legitimní manželkou několika mužů najednou; jakási antická forma moderní polyamorie. Mezi svými milenci vedla též lékaře, výřečného Vettia Valentu. Někdy v této době se Messalina zamilovala do údajně nejkrásnějšího z Římanů C. Silia, syna stejnojmenného konsula roku 13+ a spolubojovníka v Germániích Germanika (zahuben Tiberiem roku 24). Byl ženat s Iunií Silanou a spojení to bylo bezdětné. Messalina donutila Iunii k rozvodu a Silia pak veřejně zahrnovala velkou pozorností, kterou nešťastník nemohl odmítnout, chtěl-li císařovninu kratochvíli přežít, viz rok následující. 

Iunia Silana měla na mocenské hrátky se svatbami smůlu. Vyhlášená krasavice a žena majetná si později vyhlédla Sextia Africana, ale tomu sňatek rozmluvila Agrippina ml., Claudiova choť, z obavy, aby se Africanus nezmocnil Silanina majetku. Iunia Silana se pokusila Agrippině pomstít roku 55, když nastrčila žalobce tvrdící, že Agrippina tajně hořekuje nad smrtí Britannikovou a že hodlá k moci dostat C. Rubellia Plauta, potomka Božského Iulia, Vipsania Agrippy i M. Antonia. Na komplot doplatila: musela se žalobci do exilu. Rubellius Plautus byl zahuben Neronem až roku 62, srov. roky 58 a 60.

Na principa Claudia byl nachystán atentát. V davu lidí, kteří přišli pozdravit principa, byl odhalen jistý Cn. Nonnius ze stavu jezdeckého s dýkou v záňadří. Během mučení se přiznal, ale komplice před smrtí nevyzradil a neznámý zůstal i motiv. 

Messalině se podařilo zahubit Claudiova přítele a cos. roku 46 D. Valeria Asiatika, vůdce spiknutí proti Gaiovi. Býval milencem Poppaey Sabiny, matky stejnojmenné budoucí manželky Neronovy, na kterou Messalina krutě žárlila. kromě toho Messalina toužila po jeho vychvalovaných zahradách založených kdysi L. Liciniem Lucullem. Asiaticus byl udavači P. Suilliem Rufem a Britannikovým vychovatelem Sósibiem viněn z cizoložství a korumpování vojáků (za což "pedagog" dostal milion séstertiů odměny). Asiaticus se chystal na cestu do Gallií, Allobrog rodem pocházel z Vienny, a Claudius ho dal zatknout v Bájích. Po slyšení v císařově ložnici dostal možnost vybrat si způsob smrti, tak si otevřel žíly. Ještě kázal posunout nachystanou hranici pro spálení svého těla, aby plameny neožehly stromy...

Suillius patřil mezi obávané udavače Claudiovy doby a pozoruhodné postavy imperiálního Říma. Na jeho udání zemřeli i dva jezdci, kteří poskytovali Poppaeji St. a jejímu milenci, herci Mnésterovi, své domy ke schůzkám. Za své advokátní a jiné služby si dával Suillius platit a jistý jezdec Samius mu dal čtyři sta tisíc séstertiů, které Suillius zpronevěřil: zoufalec nalehl na meč ještě v udavačově domě. Poznamenal k tomu historik Tacitus: "Žádné veřejné zboží nebylo tak prodejné jako perfidnost advokátů." 

P. Suillius Rufus si dával platit za své advokátské služby nadále, počin zákonem zakázaný, dokud za Nerona nenarazil. Dostal se roku 58 do sporů s L. Annaeem Senekou, principovým vychovatelem a poradcem, jemuž vyčítal, že určitě nezbohatl filosofií o tři sta milionů séstertiů, ale tím, že vyssává lidi a provincie lichvou a "lovením" bezdětných závětí v Římě; to on, Suillius, se svou výmluvností živí poctivě (i když nezákonně). Suilliovi vyčítali lidé zástupy obětí z Claudiovy éry, vymlouval se na pokyny principovi a Messaliny. Nero Claudius tehdy prohlásil, že od otce (adoptivního: Ti. Claudia) nikdy nic takového neslyšel, P. Suillius přišel o polovinu majetku (polovina zůstala synovi a vnučce) a byl vykázán na Baleáry, kdy prý žil v naprosté spokojenosti.

V souvislosti se Samiovým případem designovaný konsul C. Silius v senátu připomněl zákon Cinciův/lex Cincia de donis et muneribus z roku 204 zakazující brát peníze a dary za obhajobu před soudem od někoho, kdo není příbuzný, a stanovoval výši darů od cizích lidí obecně (meze zákona, který příliš nefungoval, neznáme). Tím ohrozil římské podnikatele v udavačském průmyslu a řadu principových přisluhovačů. Mezi přímluvce, aby se zákon neobnovoval, patřil vedle Suillia Cossutianus Capito, o něm viz rok 66. Claudius je nechtěl nechat padnout a stanovil horní mez na deset tisíc séstertiů; při jejím nedodržení by hrozila žaloba za vydírání. 

Prošel návrh P. Cornelius Dolabelly, aby nově zvolení quaestoři (o jejich počtech viz rok 44- a v indexu) dostali na starost pořádání gladiátorských her včetně jejich financování. Byl to pozoruhodný posun pro instituci volených státních úředníků, na návrh Nerona Claudia to však bylo roku 54 na podzim opět senátem zrušeno.

V Parthii zavraždili neznámí atentátníci na lovu krále Arsaka XXIII. Vardána I., na trůnu od roku 38 a viz rok 45. Patřil mezi významnější panovníky arsakovské dynastie. O nástupnictví vedeny spory mezi prořímským táborem příznivců vnuka Fraáta IV. a syna Vonónova Meherdáta (Mithridáta), který žil jako rukojmí v Římě (viz dále rok 49), a Gotarza II., který byl blíže a rychlejší. Zmocnil se ktésifóntského dvora a panoval k velké nespokojenosti šlechty do roku 51, viz tam (první vláda od roku 38). Povraždil dosažitelné příbuzenstvo včetně dětí a těhotných jejich manželek, jak se traduje.

  

U Théry se vynořil během zatmění měsíce z moře nový ostrůvek: t. r. bylo úplné zatmění měsíce v této části světa 26. června, částečné 21. prosince.

***********************************************************
48. n. l. 
Ol. 206,4

359 SE
295 AE
neznámý
a. u. c. 801
A. Vitellius (do 30. června) a L. Vipstanus Publicola Messalla
suff. L. Vitellius a C. Silius (popraven před nástupem úřadu)
***********************************************************

V Římě se senát dal přesvědčit principem provádějícím censuru, viz rok předešlý, aby do svých řad přijal po Narbonské a Předalpské Gallii a Hispániích členy z Gallie Vlasaté, Gallia Comata. Usneseno, aby první dodali do senátu Haeduové, kteří jediní z Keltů přijali označení "bratrů římského lidu". Sám se v Lugdunu narodil (bylo mu právě 38). Je pozoruhodné, jak málo pramenů pochází z Gallií z éry iulsko-claudijské dynastie, Flaviovců a Antoninů/adoptivních principů. Region se romanisoval pomaleji než jižní a východní oblasti Hispánie, odkud pocházelo několik významných literátů. Křesťanský ideolog Irenaeus/Eirénaios ze Smyrny a biskup v Lugdunu, současník M. Aurelia, si stěžoval na to, jak jeho posluchači-souvěrci hovoří mizernými jazykem. Snad myslel latinu, ačkoli psal řecky. Přitom sám byl anatolským Hellénem a zřejmě též jeho předchůdce v lugdunském úřadu Pothinus/Potheinos měl za svou mateřštinu řečtinu. 

Možná t. r. proměnil Claudius autonomní království Nórikum, viz rok 16, v provincii, viz o ní v indexu s. v. Když Tiberius Claudius censurský úřad završil, napočetl s kolegou L. Vitelliem 5.984.072 římských občanů a rozšířil pomerium o Aventinus, poslední ze sedmi pahorků v jeho rituálních hranicích, srov. rok 44-. 

Po skončení censu nastal jeden z nejznámějších okamžiků světových dějin aristokratických manželství. Valeria Messalina, manželka Claudiova od roku 38, kdy jí bylo šestnáct, si ve svých 26 letech dovolila poslední ze svých vyhlášených erotických úletů. Bylo v něm tentokrát méně sexu, než u ní bylo zvykem, zato více politicky explosivní teatrálnosti. Zatímco princeps, který se stavěl ke zprávám o Messalinině nezřízeném sexuálním apetitu celou dobu hluchým a mocní propuštěnci u dvora ji kryli, srov. rok předešlý, pobýval po ukončení censury v létě v Ostii na inspekci potravinových dodávek pro Řím (zachována je ovšem též poznámka, že byl v Ostii "za vzpruhou ducha a za milenkami/animi ac pellicum gratia"), jeho naprosto vykolejená choť slavila na podzim svatbu s designovaným konsulem na tento rok, s čerstvě rozvedeným a bezdětným C. Siliem
    Aby konečně zakročil, přesvědčil principa jeho důvěrník a hlavní tajemník/ab epistulis Narcissus, stojící původně na straně Messaliny; další jeho propuštěnci-ministři a jedni z nejbohatších mužů říše Pallas, pozdější milenec Agrippiny, a Calistus se rozhodli mlčet. Za informátorku Messalinina díla nastrčil tajemník dvě Claudiovy milenky, z nichž Calpurnia pravdu o jeho právě znovuprovdané choti principovi řekla. Služka Cleopatra slova potvrdila a když pak císař povolal Narcissa, lišácky se mu ministr omlouval, že ho neinformoval o manželčiných milencích. Tázal se Claudia, zda ví něco o svém čerstvém rozvodu: "Siliův sňatek viděl celý Řím...". Pověst a autorita Ti. Claudia musela být mezi lidmi ve Městě a mezi palácovými hodnostáři strašlivá!

Claudiovo okolí dusila atmosféra puče. Claudius byl strachy bez sebe, že přijde o moc, že císařem se stane Silius. Ačkoli měl princeps po ruce ministra přes zásobování Říma Turrania, viz zde níže, jednoho ze dvou praefectů praetorio Lusia Getu (viz rok 51) a spolehlivé přátele a konsuláry L. Vitellia a C. Caecinu Larga, situaci resolutně řídil propuštěnec Narcissus, v jehož rukách nyní ležel osud panovníka římské říše. Narcissus přemluvil Claudia k návratu do Říma, kde se dal v táboře praetoriánů ujistit jejich věrností a zde také vynášel rozsudky: Silius a půl tuctu jeho společníků pouze žádali o urychlení poprav, což se stalo. Mezi mrtvými byl Decrius Calpurnianus, velitel požárních hlídek/praefectus vigilum a ředitel školy císařských gladiátorů/lúdí prócúrátor Sulpicius Rufus (jméno nedochováno). 

Z vojenského ležení se Claudius vrátil domů do paláce a začal hodovat. Vypil hodně vína a ani po krvavém dnu nebyl o manželce rozhodnut: ať se přijde druhého dne ospravedlnit. Opět rozhodl za hodujícího principa Narcissus: pověřil službu konajího tribuna a vojáky, aby šli Messalinu zabít. Na jejich akci dohlédl z Narcissova rozhodnutí propuštěnec Euodus. S blížícím se večerem nalezli Messalinu v Lucullových zahradách. Její matka Domitia Lepida, s níž se obyčejně nesnášela, jí přemlouvala, aby si sama vzala život a nečekala na vrahy, ale Messalina se dýky bála. Když otálela, probodl ji tribun. Její skon byl Claudiovi oznámen během hostiny u jídla. Na nic se už více neptal. Senát pak ozdobil Narcissa quaestorskými odznaky a dal odstranit všechny památky na Messalinu.
    Ti. Claudius měl s Valerií Messalinou dceru Octavii (9) a sedmiletého Britannika (možná syn Caligulův? - tím by se vysvětloval Claudiův chlad vůči němu). Brzy na to se Claudius na naléhání Pallantovo oženil s Agrippinou mladší, viz rok následující, a sdílel co do potomstva neblahý osud Augustův. 
    Ještě před Messalinou byl odpraven i další z jejích milenců, vyhlášený mímos Mnéstér, kdysi potrestaný Augustem za povýšenecké chování, viz. Býval miláčkem Gaiovým, byl obdivován Claudiem a patřil k milencům Sabiny Poppaey St. a Messaliny. Odvolával se před Claudiem na jeho příkaz, aby byl ve všem poslušen Messaliny a principa přesvědčil (viz rok 43). Nicméně mocní propuštěnci vyžadovali hercovu smrt, zřejmě ze žárlivosti na jeho vliv.

Mezi milence Messalininy patřil i synovec hrdiny z Británie A. Plautia, jehož neúplné jméno se zachovalo jako Plautius Lateranus. Díky strýcovým zásluhám ho Claudius nepředal katovi, ale škrtl ho ze seznamu senátorů. Roku 55 ho Nero rehabilitoval, nicméně Lateranus, prý jinak povaleč, se zapletl do pisonovského spiknutí roku 65 a za to sťat. Jeho římské sídlo na Caeliově pahorku přestavěl M. Aurelius Antoninus v palác a část majetku vrátil L. Septimius Severus jednomu ze svých vojevůdců T. Sextiovi Magiovi Lateranovi, cos. 197. Fausta, manželka Constantina I., roku 313 palác s dalšími objekty předala do majetku křesťanské církve a stal se římskou katedrálou a sídlem římského biskupa/papeže Miltiada (srov. např. pět lateránských koncilů).

Princeps Claudius se jedné panovačné ženy zbavil a druhou, ještě horší, si pověsil na krk. O novou "císařovnu" vedli boje Claudiovi propuštěnci. V této kause se Narcissus neprosadil. Podporoval sňatek s Aelií Paetinou, s níž byl Claudius ženat v letech 28-31 a měli dceru Antonii (nyní 18). Aelia Paetina totiž byla adoptivní sestrou L. Aelia Seiana, Tiberiova praefecta praetorio, jehož se panovník krvavě zbavil, viz roky 31sqq. Callistus prosazoval svatbu s Lollií Paulinou (třicátnice), vnučkou konsulára M. Lollia, slavného porážkou od Germánů roku 16-, a manželkou (třetí) principa Gaia. Vítězem této osudové palácové bitvy o Claudiovu manželku s nedozírnými následky se stal Pallas prosazující Iulii Agrippinu vulgo Agrippinu mladší (něco přes třicet). Byla dcerou Germanikovou a tím pádem byl Claudius jejím strýcem.

Narcissus nicméně držel s Agrippinou, neboť měl strach z Britannika, že bude jednou chtít pomstít smrt své matky, viz však rok 52. Agrippina se začala točit kolem strýce a z jeho přátel nalezla oporu v L. Vitelliovi. Posici u dvora chtěla posílit sňatkem svého syna L. Domitia Ahenobarba (11) s Claudiovou dcerou Claudií Octavií (9), kterou však Claudius zasnoubil s L. Iuniem Silanem, praetorem t. r. Agrippinin nový přítel Vitellius hrubě pomluvil Silana u principa, tvrdil, že měl sex se svou sestrou Iunií Calvinou, která byla donedávna Vitelliovou snachou. Claudius dal nešťastníka vyhnat ze senátu a na poslední dva dny roku jeho praetury musel být určen náhradník. Viz rok následující.

Mezi prvními praefecty přes zásobování, které zahrnul Augustus pod správu principovu, byl C. Turranius Gracilis, v letech c. 7-4 praefectus Aegypti. Stal se pravděpodobně nejdéle sloužícím císařským úředníkem na tak exponovaném místě: ještě roku 48 n. l. je ve funkci zmiňován mezi přáteli Claudiovými, tzn. že jako praefectus annonae, popř. praef. rei frumetariae nejméně půl století (sic!), srov. rok 22- a 14+. Je možné, že jeho nástupcem byl až roku 55 Neronem jmenovaný L. Faenius Rufus, v úřadu do roku 62, v letech 62-65 praefectus praetorio. 

V Iúdaji vystřídal v úřadu císařského prokurátora Ti. Iulia Alexandra (od 46) Ventidius Cumanus; uvítaly ho nepokoje v Jerúsalému. Správcoval do roku 52, viz tam, kdy ho po nepokojích vystřídal M. Antonius Felix, bratr císařského propuštěnce Pallanta. Héródés Agrippa II., syn Héróda Agrippy I. (viz rok 44), dostal po smrti strýce Héróda Chalkidského začátkem t. r. od Římanů právo spravovat Jahweho chrám v Jerúsalému spojené s právem jmenovat velekněze. Tím získal velký vliv na náboženský život Židů v diaspoře. Claudius též odškodnil Agrippu II. věnováním Chalkidy pod Libanem, nikoli však Itúraie. Viz dále rok 50.

Héródův vlastní syn Aristobúlos Chalkidský měl smůlu a teprve roku 54 n. 55 ho Nero prohlásil králem Malé Armenie, kam též s manželkou Salómé (II.) přesídlil. Když roku c. 72 proměnili Římané Malou Armenii v provincii, byl Aristobúlos odškodněn jinou Chalkidou, pravděpodobně onou na Bélu na severu Syrie.

Salómé, hebr. Šlomit, dcera Héródiady, byla v prvním manželství oddána za tetrarchu Itúraie, Gaulanítidy a Tráchónítidy Héróda Filippa (zemřel roku 34, viz). Křesťané Salómu spojují se smrtí jistého Jana Křtitele/Ióannés ho baptistés. Salómina matka Héródiás žádala po svém manželovi (druhém) Héródovi Antipovi, aby Jana odstranil, neboť tetrarchu kritisoval za to, že se oženil s chotí svého bratra. To se dynastovi nechtělo. Když mu však zatančila na hostině asi čtrnáctiletá Salómé, byl uchvácen a slíbil, že splní vše, o cokoli si řekne. Po dohodě s matkou požádala o hlavu vězněného Jana na podnosu, a dostala ji. Příběh pravděpodobně není autentický, ale v křesťanském světě slavný.

Agrippa II. dal ze svého vydláždit ulice Jerúsaléma mramorem, římské kolonii Bérýtu dal postavit divadlo, poddaným rozdával obilí a olej. Po židovské válce odešel roku 70 s Titem do Říma, kde asi roku 93 n. 94 zemřel. Byl posledním dynastou z Héródova rodu.

Na jaře došlo v Jerúsalému po letech klidu (viz rok 36) o pesachu k novým protiřímským nepokojům. Z vojáků střežících bezpečnost slavností u posvátného okrsku jeden vystrčil na poutníky holý zadek a prdnul. Dav se na Cumanovi domáhal trestu pro vojáka, létaly kameny. Procurator poslal na buřiče legionáře a za masového úprku věřících před vojáky se v tlačenici ušlapalo přes deset tisíc lidí.

Vzápětí při prohledávání vesnic kolem místa, kde byl oloupen jeden z principových otroků, roztrhl a spálil jiný římský voják rukopis tóry. Dav v Kaisareji se opět domáhal trestu pro vojáka a tentokrát Cumanus ustoupil: voják byl veřejně sťat.