Kř (6)

 

Francouzští papežové a západní schisma

Ze sporu Philippa/Filipa IV. le Bel s Bonifáciem VIII. O zdanění církevního majetku měl navrch Francouz a po papežově smrti král dosadil svého člověka, arcibiskupa z Bordeaux Klementa V. (1305 – 1314), který z Říma přesídlil do tehdy šestitisícového Avignonu, francouzskému králi blíže. Král v „černý pátek“ 13. října 1307 vylikvidoval silný a majetný řád templářů a jeho papež mu posvětil, že to byl spolek vyznavačů ďábla. Templáři zemřeli na hranicích.

Roku 2001 však byl nalezen ve vatikánském archivu dokument dokládající, že Clemens V. se u krále ucházel pro rytíře o milost. Je pozoruhodné, že hlavní aktéři likvidace vlivných templářů, kteří naposledy mimo jiné vyřizovali spojenectví mezi francouzskou korunou a Tatary, zemřeli téhož roku. 18. března 1314 byl upálen poslední velmistr templářů Jacques de Molay, o dva dny později zemřel Clemens V. a 29. listopadu Philippe IV. le Bel (tnhe Fair/Sličný).

Za nástupce rytířů chráních jerusalémský chrám se mají zednáři. První protizednářskou bullu vydal roku 1738 Clemens XII.; dodnes se ale představa, že papežové se zednáři drží basu.

Klementův nástupce v Avignonu („Ubi papa, ibi Roma“, kde je papež, tam je Řím) po více než dvouletém bezvládí na Petrově trůnu Joannes XXII. (1316-1334; zvolen bylo jako 72letý, zemřel 90letý) měl k majetku rovněž velmi positivní vztah. Prý žádný z papežů před ním ani po něm nevyždímal z veřících tolik peněz jako on (a přestavěl z nich mimo jiné Avignon).

Ve sporu s tehdy módními františkánskými mnichy (prohlédnutí Františka z Assisi 1207), kteří odhazovali majetky, hlásali chudobu, v níž prý žil Ježíš, rozhodl proti ideologii bídy. Aby ochránil příjmy církve (a dost možná vlastně chod celé společnosti), prohlásil papež, že každý, kdo prohlašuje, že Ježíš neměl žádný majetek, je heretik a skončí na hranici. Basta! Teprve roku 1346 se vlezlých mnichů řád podrobil: Ježíš měl majetek a církev není jedna velká zlodějna. Éra sociálních kazatelů se teprve blížila…

V té době vládla v Německu slabá dynastie Lucemburků, za níž začal územní rozpad „římské říše“. Roku 1348 založil v Praze císař Karel IV. první říšskou, „německou“ universitu.

V Avignonu, pro Petrarku „babylónská kurva“ a největší ostuda lidstva, se žilo ve velkém stylu. Při korunovaci papeže Klementa VI. (1342-1352) v květnu 1342 fungovalo během čtrnáctidenní slavnosti šedesát kuchařů, snědlo se prý 118 volů, 1023 jehňat, 101 tele, 914 srnců, 1446 husí, 7458 slepic a vypilo sedmdesát tisíc litrů vína.

Během tzv. babylónského zajetí 1309 – 1376 nebylo sídlem papežství Řím, ale Avignon (Urbanus V., Kristovým náměstkem v letech 1362-1370, úřadoval tři roky 1367-1370 v Římě, ale vrátil se do Avignonu, kde krátce na to zemřel), a na něj navazovalo tzv. velké schisma katolické církve 1378 – 1415, kdy pro sobě brojili dva, od roku 1409 tři papežové. Roku 1378 byl zvolen Urbanus VI. (1378-1389), dodnes poslední z papežů, který nebyl kardinálem. Hned si myslel, že ho prostoupil svatý duch, ale Římanům se líbil: Neapolitánec byl jejich papežem, nikoli avignonským.

Nicméně kardinálové téhož roku zvolili ještě jednoho, Klementa VII. (1378-1394), úřadujícího z jižní Francie. Urban se hezkého života nechtěl vzdát, církevní schisma po dvou řádných volbách bylo na světě. • Jeden z jeho jmenovců, Urban IV. (papežem 1261-1264), se proslavil tím, že roku 1264 rozšířil sadu církevních svátků o „svátek božího těla“, Sollemnitas sanctissimi corporis & sanguinis Christi, něm. Fronleichnam/tělo páně, držený šedesátý den od neděle velikonoční, tedy mezi květnem a červnem, druhý čtvrtek po svátcích „svatodušních“, Pfingsten/pentékosté. Poprvé se „corpus Christi“, svátek eucharistie, tedy pověry, že oplatkou a vínem se sdílí Ježíšovo tělo, držel roku 1246 v Lutychu, Urban IV. ho nařídil všem katolíkům.

Politicky byly oba tábory také jasně vymezené: Řím podporovaly Německo, Anglie, Portugalsko a většina italských států, Avignon Francie, Skotsko a Kastilie. Oba papežové měli své nástupce a koncil v Pise zvolil roku 1409 dalšího, Jana XXIII.: nikdo z obou „konkurentů“ se svých práv nechtěl vzdát, i když při Janovi stáli například Zikmund, Angličané, Francouzi, řada říšských mocností a také Češi.

Rozhodl tedy koncil kostnický (listopad 1414-duben 1418), který 29. května 1415 zbavil moci Jana, který se pokusil předtím o útěk, když viděl, která bije, a uznal vinným z haerese, simonie a dalšího nemorálního jednání. Byl uvězněn, roku 1418 vyplacen Medicejskými a v Itálii uznal Martina V. za papeže. 

Gregorius XII. se v Římě vzdal vlády sám a Benedictus XIII. v Avignonu byl 1417 koncilem sesazen (on sám ale zemřel až roku 1423, pokládal se za papeže a věřila tomu Aragonie). 8. listopadu 1417 byl na konkláve v Kostnici zvolen Martinus V. (1417-1431). Martin je dodnes jediným z papežů, jemuž se dostalo volby severně od Alp.

Západní schisma tím skončilo a roky slávy pro Kostnici/Konstanz a Thurgau také. Město mělo tehdy c. šest tisíc obyvatel a stalo se náhle centrem Evropy: údajně hostilo s okolím v dnešním Švýcarsku přes sedmdesát tisíc lidí. Veškeré doprovody a služebnictvo velmožů obsatarávalo 230 pekařů, sedmdesát hospodských, 225 krejčích, 310 holičů, také 73 penězoměnců - a sedm set prostitutek (zlomyslnější údaj mluví o více než dvojnásobku žen živících se na vlastní náklady, odvádějící daně městu, za to však stály pod jeho ochranou). 

Zmatená doba, kdy se stará Řehořova dogmata otřásala v základech, zrodila např. husitské války, roku 1347 nakrátko byla v Římu vyhlášena republika (Cola di Rienzo). V lednu 1356 (s dovětky z prosince 1356 v Metách) vyhlásil císař Karel IV. v Norimberku, tehdy z největších říšských měst, první německou ústavu (roku 1348 založil v Praze první říšskou universitu, roku 1365 následovala Vídeň a 1386 Heidelberg).

Zlatá bulla minimalisovala nebezpečí proticísařů, způsob a místo volby (sedm kurfiřtů ve Frankfurtu do třiceti dnů, když ne, pak museli pokračovat o chlebu a vodě, srov. s papežským konkláve) a římský král se stával automaticky také císařem a nemusel do Říma za papežem (což začalo ale platit až po roku 1530, srov. zde výše). Nápad, aby se kurfiřtové učili latinsky, italsky a česky, nevydržel. Už roku 1519 musel jeho jmenovec Karel V., který neuměl německy, slíbit, že říšské úřady připadnou jen Němcům.

V prvním polovině 15. století probíhaly tři koncily (Pisa 1409, Konstanz/Kostnice 1414 – 1418, Basilej 1431 – 1449) a znamenaly konec vševládným církevním choutkám. Nenaplněna také zůstala kapitulace zoufalých Východořímanů, když pod letálním tureckým tlakem roku 1439 se podřídili církvi západní (florentská unie).

Vedle schismatů a vysoké politiky bylo 14. století označkováno jako století piva, hospod a alkoholismu: tímto fenomenem se monotheistická Evropa odlišila od všech ostatních "-istů", jakoby vytáhla kus z dědictví antiky. Kolem roku 1300 připadla například v Londýně jedna hospoda na asi padesát lidí a pivečko pily ke snídani i děti. Soudí se, že denní spotřeba piva tehdy na hlavu dosáhla čtyř pěti litrů (sic). Teprve však od patnáctého století se např. v Anglii začal dávat do piva chmel. Tehdejší značky obsahovaly výrazně méně alkoholu než dnešní. Od 16. století se stávalo pivo hlavním alkoholovým nápojem před vínem například v Bavorsku, poněvadž v chladné klimatické vlně ho bylo čím dlouho přírodně chladit.

Kostnický koncil bylo zřejmě největší diplomatické divadlo evropských dějin před dobou nejmodernější. Do říšského a biskupského města na horním Rýnu s asi šesti tisíci obyvateli přijelo roku 1414 na sedmdesát tisíc (!) lidí z celého světa. Církevní hodnostáři všech stupňů, mniši všech řádů, vyslanci a k tomu pozorovatelé z Turecka, od Arabů, Armenů, z Ruska a dokonce Indie. Účastníky bavilo na 1500 prostitutek a asi zdárně: koncil ukončil velké západní schisma, ale také životy českých kazatelů Jana Husi a Jeronýma Pražského. • Kazatelé monotheistické morálky drželi i jiný rekord: na říšský sněm ve Frankfurtu roku 1394 se sjelo na tři sta účastníků, ale dam prodávajících svůj sex na osm set.

Pozoruhodnou postavou na Petrově trůnu byl Nicholaus/Mikuláš V. (1447-1455) pocházející z rodiny lékaře. Miloval knihy a vůni malty: založil vatikánskou knihovnu a za své krátké vlády obnovil desítky staveb a silnic Říma. Za jeho vlády se roku 1453 proměnila Kónstantínopolis v Istanbul, srov. zde výše a do dějin zotročování lidí se papežský humanista zapsal bullou povolující španělským a portugalským panovníkům brát jako kořist nebo koupí černochy, muslimy a další "nevěřící" do věčného otroctví.  Z „humanisty“ Enea Silvia Piccolominiho se stal Pius II. (1458-1464), který marně brojil proti expansi Turků. Plodný autor historií (mimo jiné Čech) i různých příběhů napsal jako jediný z papežů paměti, v nichž se velmi okrajově zmínil o konkláve, jímž byl zvolen. Zřejmě z papežů člověk nejvzdělanější.

Z roku 1419 pochází první zmínka o vánočním stromku. Cech pekařů v německém Freiburgu ověsil strom, Christbaum/Kristův strom, ořechy, ovocem a pamlsky, který na nový rok mistři setřásli a děti si je rozebraly. Další listinný doklad o stromku je z roku 1539 ze Straßburgu a opět ho stavěly cechy.

První zmínka o vánočním stromku/jedle v domácnostech jako o běžně rozšířeném zvyku je z roku 1605; znovu je ze Straßburgu a na stromky se věšely papírové růže, jablka, oplátky, cukrátka. Roku 1611 poprvé zdobila stromek ve Slezsku kněžna Dorothea Sybille. První vánoční strom ve Vídni postavila Henrietta von Nassau-Weilburg, manželka arciknížete Karla.

Do Anglie stromek přinesl Albert von Sachsen Coburg, za něhož se roku 1840 provdala královna Victorie. Roku 1837 se konala ve Versailles svatba Ferdinanda, vévody orléanského, s kněžnou Hélène de Mecklembourg-Schwérin, která stromeček přinesla do Francie. Kolem roku 1850 dorazil vánoční strom z Německa do Ameriky. Největší vánoční strom postavili 20. prosince 1999 ve Styx Forest na Tasmanii. Osmdesát metrů vysoký eukalypt byl ozdoben třemi tisíci světel.

Nicméně 6. prosince 2009 postavili v Ciudad de México konstrukci v podobě vánočního stromku vysokou 110 metrů a tím překonali podobné stavby v Riu de Janeiru s 85 metry a São Paulu se 75 metry výšky. Mexický „stromek“ byl ověnčen prý 72 kilometry kabelů s milionem světel a šesti sty stroboskopy. Celek vážil 330 tun.

Souvislost vánočního stromku s hellénským a římským oslavným znamením vítězství v bitvě tropaion/tropaeum ověnčeného výzbrojí a výstrojí poražených je spíše náhodná podobnost.

Pozoruhodnou smyšlenkou pro kult pocházející z východního Středomoří je evropský ideál "bílých" vánoc. Je moderní a objevuje se teprve od šedesátých let 19. století. První vánoční pohlednice, na níž sedí Weihnachtsmann nadělující dárky na zasněžené střeše, je z roku 1863; předtím roznášel v krajinách bez sněhu. Soudí se, že němečtí autoři se inspirovali emigrantskými příbuznými z americké Nové Anglie, která byla pravidelně pod sněhem, nebo z alpských zemí.

Zvyklost se podobně jako stromek rozšířila z Německa mimo jiné i do velmi teplé Austrálie. Z klimatologického hlediska je zajímavé, že roky 1939-1974 mívaly velmi tvrdé zimy a tehdy se mluvilo o návratu ledové doby; pak se ovšem vyměnily generace klimatologů a publicistů a je tu oteplování zaviněné navíc člověkem... 

Renesance, protestantismus a rozdělení západu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů. Jejich světskou marnotratnost zdrženlivě popisuje věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini. Byla to éra nejvyšší slávy církevního státu spočívající z velké části na diplomatickém umu vykutálených a poživačných papežů.

Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513 – 1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, v Německu se ozvala revoluce. 31. října 1517 přibil na vrata kostela v polabském Wittenbergu (dnes země Sasko-Anhalt) přemýšlivý augustiniánský mnich Martin Luther ("Všichni jsme husité, aniž bychom to věděli") proklamaci nových časů. Jeho 95 thesí o businessu s odpustky definitivně ukončilo jednotu západní křesťanské církve a po dlouhých protireformačních náboženských válkách se pro polovinu Evropy stal papež pouhou kuriosní postavou.

Roku 1534 se dal dokonce anglický král Henry/Jindřich VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést s jednou nesympatickou španělskou princeznou Katharinou Aragonskou a napodobil cestu řady „národních“ autokefálních pravoslavných církví křesťanského východu (anglikánská církev bývá počítána mezi protestantské).

Leo X., první ze tří papežů z rodu Medici (nastoupil jako 38letý), stavěl v Římu velechrám Petrův a sbíral na něj po celé Evropě formou prodeje písemných odpustků za „hříchy“, což je vynález křesťanských theologů z 11. století indoktrinující lidi, že kromě obecně lidských špatností je na stejnou úroveň třeba řadit sex nebo i myšlenku na něj a vůbec haldu „zlých“ věcí, které jsou mimo jakékoli chápání jako kdysi před přívalem laviny křesťanství (v podstatě i myšlenka na to, že nepozdravíte školníka, který vás udal protivné učitelce). Papež a jeho aparát prodával „vykoupení před plameny pekelnými“ a rozdával vstupenky do ráje.

Církevních úřadů bylo tehdy na dva tisíce a ročně business kolem nich vynášel 2,5 milionů zlatých. Pro Leonův velkolepý život to bylo málo a tak se vymyslely mimo jiné i odpustky za hříchy, které ještě ani nebyly spáchány. Luthera vyprovokoval k protestantismu v podstatě dominikán Johann Tetzel, který roku 1517 sbíral po Německu na stavbu chrámu sv. Petra, ale polovina peněz skončila u mohučského arcibiskupa (který byl papeži dlužen za své povýšení).

Luther se řadou zásad trefil do dobové úlevy od bigotnosti. Mimo jiné hlásal: „Wer nicht liebt Weib, Wein und Gsang, der bleibt ein Narr sein Leben lang; Kdo nemiluje ženy, víno a zpěv, zůstane po celý život bláznem.“ Lutheránští panovníci a parlamenty ve Skandinávii udržovali lutheránské národní církve jako státní téměř čtyři staletí, mnohem déle než země katolické. Roku 2000 byla státní církev zrušena ve Švédsku a Dánsku, v květnu 2012 v souladu s přáním krále a kléru zrušil státní církev parlament norský: teprve nyní nemusejí patřit ministři k lutheránům, u panovníka to však platí nadále.

Leo X. nechodil za ženami, protože byl zřejmě homosexuální. Na jeho pověstných hostinách o 65 chodech pobíhali nazí chlapci, zavedl do Města býčí zápasy a maškarní plesy. Homosexuálním kněžím ale hrozil církevním i světským trestem. Leo X., Giovanni de´Medici, byl šestým z devíti dětí Lorenza Il Magnifika a jeho druhorozený syn, své první obročí a církevní hodnost dostal v sedmi letech, v deseti byl opatem a ve třinácti kardinálem. Zemřel zcela v dluzích.

Kariera špičkového křesťanského duchovního něco stála: kardinálský klobouk prý přišel na třicet tisíc dukátů. Leona proslavil výrok, kultovní pro celou renesanční křesťanskou honoraci: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“ Proti Lutherovi, který si později vzpomněl, že své reformní nápady dostal na záchodě kláštera ve Wittenbergu, dlouho nic nepodnikal. Teprve když ho "Wittenberžan" nazval antikristem, kněze exkomunikoval.

Leonův nástupce Hadrianus VI., jediný z Holanďanů na Petrově stolci, také moc energicky proti „protestantům“ nevystupoval. Doba už měla jiné mechanismy a z lutheránství se stala praktická politika.

Rod florentských Medicejských dal církvi ještě dva papeže: Klementa VII. (žil 1478-1534), v jehož službách stál mimo jiné zlatník a sochař Benvenuto Cellini (zemřel 1571), a Leona XI. (na Petrově stolci poseděl pouhých 27 dnů dubna roku 1605); z italských rodin bylo takto z Florencie papežů nejvíce.

Leonův bezprostřední předchůdce Klement VIII. (zemřel v březnu 1605) se zasloužil o rozšíření kávy v Evropě. Prý ji roku 1600 ochutnal, je-li zkazka pravdivá, a pronesl soud, že je škoda přenechat ďáblův vynález výhradně "nevěřícím". Jiný Leonův předchůdce Iulius II. zvaný Il Terribile  (1503 – 1513) byl podobně ziskuchtivý papa (a postižený syfilitidou), velký stavitel. Roku 1508 pověřil Michelangela výzdobou Sixtinské (Sixtovy) kaple. Finanční nákladnost vedla k „aktivaci“ bojovníků proti kšeftu s tzv. odpustky, mezi nimi Martina Luthera. Leo jen navazoval. Iulius II. zahájil pátý lateránský koncil (1512-1517), který se nedohodl na tom, co s Martinem Lutherem, ale uzavřel konkordát Leona X. s Françoisem/Františkem I. Francouzským.

Iuliův předchůdce Španěl z rodu Borgiů (Rodrigo) Alexander VI. (1492 – 1503) byl skvostným dokladem andělské čistoty hlavy správné víry. Kolumbův součastník podnikal po Římu sexuální orgie, měl podle tradice sedm dětí (zřejmě napodoboval biblickou Marii) a nejslavnějšími z jeho potomků jsou krvesmilní Lucrezia a dobrodružný Cesare Borgia, kterého udělal v patnácti či šestnácti biskupem a kardinálem v sedmnácti či osmnácti (roku 1498 ale církevní hodnost odložil, aby ho francouzský král Ludvík XII. mohl jmenovat vévodou de Valentinois; zemřel vojenskou smrtí v 31 letech).

Lucrezii papež zbožňoval a dokonce ji svěřoval státnické úkoly, když byl mimo Vatikán. Měla mimo jiné právo sedět za jeho psacím stolem a otevírat korespondenci. Když roku 1519 zemřela, lidé její jméno špinili obviněními z čarodějnictví a pomluvami o sexuální obludnosti. Otec ji třikrát provdal, poprvé ve třinácti, a sedmkrát porodila, z toho dvakrát mrtvé dcery.

Podle jiných údajů měl dětí devět nebo dokonce tucet, z toho se šlechtičnou Vanozzou de Cattanei pět. Jinou jeho milenkou byla provdaná Guilia Farnese. Z deníků jeho tajemníka Burcharda je zřejmé, že Alexander se svými dětmi žili nákladněji a hédonističtěji než tehdejší světští panovníci.

Na dvoře Borgiovců inscenoval stripteasová vystoupení padesáti děvčat a ve finále nahým a na čtyřech házel papež s dcerou a synem na podlahu jedlé kaštany. Přijal dokonce vyslance Říše, když mu u nohou před trůnem sedělo blonďaté děvčátko a říkalo mu „papa“. 

Kariéru Alexandrovi otevřel jeho strýc španělský Alfonso Borgia/Borja, který vládl jako papež Callixtus III. (1455-1458): milého Rodriga-Alexandra udělal kardinálem, ačkoli kluk nebyl knězem. Svého otce omylem otrávil arsenem Cesare.

Renesanční Alexander VI. kromě zábavy dělal i velmocenskou politiku. Roku 1494 rozhodl spor mezi Španěli a Portugalci o to, komu patří objevy z Nového světa. Demarkační linii vedl napříč Jihem Ameriky a od té doby mluví v Brasílii portugalsky a všude jinda v latinské Americe španělsky (smlouva z Tordesillas). Dal také roku 1498 oběsit a spálit dominikánského kněze Girolama Savonarolu, jehož „socialismus“ čtyři roky terorisoval Florencii.

Jiného předchůdce, Innocenta VIII. (1484-1492), proslavila simonie, uplatil kardinály před svou volbou a také jako první z papežů se přiznal ke svým dětem; prý jich měl šestnáct, po osmi synech a dcerách. K tomu byl posedlý strachem z čarodějnic, viz zde níže. Roku 1488 slavil svatbu svého syna s Maddalenou Medicejskou přímo ve svých pokojích ve Vatikánu; byla to premiéra takové akce.

Stejně jako to, že Maddalena dostala pro svého bratra od papeže kardinálský klobouk. Byl to pozdější Leo X. a sestře se odvděčil: ze tří svých synovců udělal kardinály včetně Innocenta (22), který měl syfilitidu a zplodil čtyři děti.

Luther se podobným pokrytectvím příliš nezabýval. Z církve byl exkomunikován a císař Karel V. ke stáru litoval, že ho nezabil a nezastavil tak protestantskou povodeň německých knížat. Lutherův překlad Nového zákona z řečtiny do němčiny se v září 1522 stal bestsellerem a náklad třech tisíců kusů byl okamžitě rozebrán. O dvanáct let později přeložil ve spolupráci a dalšími theology z hebrejštiny Starý zákon a celku se dnes říká Lutherova Bible, základ dnešní spisovné němčiny (německé a další překlady z latiny částí Bible existovaly už předtím).

Roku 1525 se mnich oženil se zchudlou šlechtičnou Katharinou von Bora, která na jeho podnět uprchla se skupinou dalších jeptišek z kláštera. Bylo mu 41, jí 26. Měli spolu šest dětí. Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem.

Snad také proto později v německých dějinách (ale i skandinávských) protestantská elita proti moci příliš nebrojila (srov. „prušáctví“), ani proti hitlerismu. Pro nacismus byl navíc atraktivní Lutherův ostrý odpor vůči Židům, které doporučoval vyhánět ze zemí říše, tvrdě je pronásledovat a dokonce jako první v dějinách formuloval pro Židy pracovní tábory. Realisováno bylo nacisty o půl tisíciletí později se zjevně stejnou vášní, s jakou Luther psal své poznámky. Protože se jeho názory na Židy nedostaly do svodů evangelické víry, jeho antisionismus později nedráždil. Kromě toho u knížat stejně nepochodil: Židé se u zeměpánů vykupovali a byli pro pokladnu snadným příjmem.

Ani katolíci se s židovskými souvěrci v monotheismu dosud nesrovnali. Od druhého vatikánského koncilu pohlížejí na katolicismus jako na "vystřídání, výměnu" judaismu. Vatikánský stát diplomaticky neuznal Israel a papež Benedikt XVI. obnovil velikonční modlitbu s formulací z doby před druhým vatikánským koncilem, v níž katolíci žádají boha, aby osvítil srdce Židů, aby uznali Ježíše Krista za spasitele všech národů.

Původní formulaci za obrácení "zrádných Židů"/pró perfidís Iúdaeís vypustil roku 1959 ze své modlitby papež Jan XXIII. a roku 1962 ji vyškrtl vůbec koncil. Ve zmírněné podobě ji do katolické liturgie vrátil Benedikt XVI. Z novozákonního Matoušova evangelia škrtnout křesťané nemohou osudovou větu, která již u prvních christianisovaných panovníků Říma spustila odpor k Židům a zákony na jejich nemilosrdnou segregaci. To když v Jerúsalému křičel dav na římského protektora umývajícího si ruce: "Jeho krev na nás a na naše děti/to haima autú ef' hémás kai epi ta tekna hémón.

Reformační vlna, která povstala z protestu proti odpustkům a hamižnosti církevních funkcionářů, podřizoval náboženské struktury zcela vládci země, myšlenka, která se drobným dynastům v rozdrobeném Německu nepochybně líbila (srov. také švýcarskou reformaci, od roku 1499 de facto nezávislé na říši).

Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 v Augsburgu zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem. Tím skončily formálně věroučné války v Evropě: vítězstvím protestantů, moc Říma byla drasticky omezena.

Stojí však za povšimnutí, že Wittenberg je sice pro evangelíky cosi jako Vatikán pro katolíky, ale těch je v Itálii všude plno, zatímco v Lutherově městě s 46 tisíci obyvateli žije protestantů pouze 4500 (2007).

Luteránství a další formy křesťanského protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraorthodoxním katolíkem Ignaciem Lópezem de Recalde y Loyola založen na ochranu ideologické čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.); Paulus III. také roku 1542 založil Sanctum officium, Svatou kancelář, která dodnes pod pozměněným názvem za Pavla VI. střeží správný výklad křesťanské víry.

Už císař Friedrich II. Hohenstaufský (1194-1250), jinak velmi vzdělaný a liberální člověk znalý italštiny, francouzštiny, řečtiny a jako první korunovaný Evropan arabštiny, „moderní člověk na trůnu“ (stupor mundi, úžas světa), stanovil roku 1224 smrt pro „kacíře“ upálením (srov. zde výše v Toulouse roku 1275). Papež Innocens IV. povolil výslech „kacířů“ na mučidlech, aby se dospělo k opravdu pravdivému zjištění. Císař Karel V. stanovil pro heretiky, pro ty, kteří se odchýlí od „správného“ výkladu monotheistické víry, trest smrti.

Dlouhý tridentský koncil (severoitalské Trento, roky 1545 – 1547, 1551 – 1552 a 1562 – 1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva uvnitř církve i navenek; byly to však již jen ryze verbální nároky.

Pavel IV. (1555 – 1559) založil při svatém stolci inkvisici, jeho příbuzní (papežem se stal v osmdesáti) tunelovali církev a on sám jako z jiného světa tvrdil, že může kdykoli sesadit jakéhokoli panovníka a křesťana bez soudu zbavit majetku. Snad proto ho inquisiční procesy tolik bavily. Roku 1559 zavedl také seznam zakázané literatury, kterého se církev zbavila až ve 20. století (!).

Jeho nástupci Pius IV. (1559-1565) a Pius V. (1565-1572) utužili církevní řády. Pius V. dokonce exkomunikoval anglickou královnu Elizabeth/Alžbětu I. za to, že drží s anglikány. Vynálezcem inkvisice byl papež Gregorius/Řehoř IX. (1227 – 1241), rozený jako hrabě de Segni: vzal ji biskupům a přenesl na dominikány a františkány. Innocens VIII. (1484 – 1492) se proslavil zvráceným životem a bullou Summis desiderantes affectibus o pronásledování čarodějnic („bulla o čarodějnicích prosinec 1484).

Byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy to, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti, viz zde výše. Poslední „čarodějnice například v Německu byla upálena roku 1775 v Kempten/Allgäu.

Upálen byl za svůj rozchod s Ježíšovým kultem a monotheismem 17. února 1600 dominikánský učenec a literát Giordano Bruno (52) za „kacířství a čarodějnictví“. Prošel celou Evropu po Oxford, ale nikde neměl zastání. Jeho popravou zatraktivnil papež Clemens VIII. (1592-1605) začátek svatého roku. 
Známý je též mírnější osud matematika a astronoma Galilea Galilei (1564-1642), jehož héliocentrické učení mu od papeže Urbana VIII. (1623-1644) vyneslo roku 1633 doživotní vězení a zákaz publikování („Eppur si muove!“). Rehabilitován byl roku 1992 papežen Janem Pavlem II., 359 let po procesu.

Renascimento, renaissance/renesance byla je zdánlivě érou osvíceného myšlení. Humanismus, vztah k literaturám a umění, objevování antických autorů a polytheistických pohledů na svět platily pro velmi malé elitní skupinky intelektuálů a knížat. Renesance byla naopak dobou krvavých náboženských válek a sektářských rozporů v církvi. S protestantismem přišla katolická reakce s čerty, ďábly a hořícími hranicemi, na nichž hynuly prapodivně souzené čarodějné ženy, obvykle velmi prosté. 

Ženy vznešené takové konce nečekaly. Za Innocenta X. z rodiny Pamphili/Pamphilj (1644-1655) měla u něho tak velký vliv jeho švagrová Olimpia Maidalchini a tolik zasahovala do vatikánských záležitostí, že se jí říkalo papessa a karikaturisté ji malovali s tiárou na hlavě. Od té doby je ženám v papežském sídlu odzvoněno a žádná velká žena se tam neobjevila.

Až na jednu. Roku 1854 zavedl Pius IX. dogma o neposkvrněném početí panny Marie a o tom, že jako jediná ze smrtelníků nebyla poskvrněna „dědičným hříchem“ („Nová Eva“) a roku 1950 její tělo Pius XII. přijal do nebe (sic).

Pius XII. ovšem téhož roku uznal, že práce Charlese Darwina O původu druhů (1859) je „hypothesa, kterou je nutné brát vážně“. O půl století později prohlásil v poselství k Papežské akademii věd, že evoluční theorie „je více než hypothesou“ a že je v souladu s biblickým příběhem z stvoření světa (1996).

Ve stejné době se na rozdíl od katolíků ultrakonservativní „letniční“ křesťané ve Spojených státech snažily vrátit do škol výklad o jediném božském tvůrci-stvořiteli („kreaticionismus“) lstí, která spočívala v tom, že se domáhaly povolení výkladu v hodinách biologie o inteligentním designu (ID) vedle vědeckých evolučních poznatků.

Roku 1987 totiž nejvyšší soud Spojených států kreacionismus vykázal ze škol, protože znamenal šíření náboženství, které ústava zakazuje (ještě roku 1925 ale soud pokutoval stem dolarů učitele Johna Scopese v Daytonu v Tennessee za to, že Darwinovu theorii o původu člověka učil).

Roku 1995 uspěli monotheističtí aktivisté za zřízení theokratické Ameriky ve státu Alabama: učebnice musely dostat přelepku, že evoluce je „pochybná theorie, na niž nelze nahlížet jako na skutečnost“. Roku 1999 ve státu Kansas školská rada zakázala učitelům zkoušet žáky z themat „big bangu“ a evoluce.

V listopadu 2005 v Kansasu nakázala rada učit ve školách vedle darwinismu také pohádku o „inteligentním designu“. Podle ní není svět starší deseti tisíců let a například Nóe mohl vzít do archy o délce 135 metrů dinosaury, protože lidé žili už po boku veleještěrů...

V prosinci 2005 však ve sporu (jinak velmi křesťansky zbožných) občanů se školskou radou v pennsylvanském Doveru rozhodl příslušný federální soudce John Jones III v Harrisburgu, že ID nepatří do škol, že to je „nehorázná pitomost“, kterou chtějí oklamat veřejnost, jak dostat náboženství do škol.

Američtí ultrakonservativci zřídili v Seattlu Discovery Institute na podporu a šíření nápadů typu ID, aby zastavili „dusivou nadvládu materialistického světového názoru“ a aby ho nahradili „přírodovědou, která je v souladu s křesťanským a theistickým přesvědčením“.

Největší vliv v Itálii a na papežství mělo habsburské Španělsko a na severu Francie. Pozdější osvícenství a státní církevní politika vyzdvihující autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu (gallikanismus, josefínství).

Církevní stát, jemuž z Evropy začalo plynout méně církevních daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost. Clemens XII. (1730-1740) zakázal zednářství, ale bez nějakého významnějšího ohlasu. Papežská autorita se uzavřela do světa katolictví, ostatní svět ji přehlížel.

Mimo Vatikán také vzniklo vysvětlení, proč křesťanský bůh, který všechno ví, je dobrotivý, všemocný atd., trestá poctivé lidi přírodními katastrofami a epidémiemi popřípadě jim nedokáže zabránit; takže je asi pěkně zlý. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716) zkonstruoval, že bůh je všemocný v tom, co dělá dělá logicky a určité faktory mohou působit proti dobrotě. Zkrátka křesťanský bůh stvořil svět jako nejlepší ze všech možných světů, lepší to už nebude (Theodicea/Essais de Théodicée sur la Bonté de Dieu, la liberté de l´Homme et l´Origine du mal, 1710).

Později konstrukci vylepšili jesuité a vymysleli slovo optimismus (poprvé roku 1737 jako optimisme v Journal de Trévoux v souvislosti s Leibnizem). Poprvé bylo lstivého učení, které nijak nevysvětluje, proč by měl nedokonalý člověk věnovat pozornost stejně nedokonalému tvoru božskému, použito k ideologické útěše po lisabonském zemětřesení 1. listopadu 1755, jednom z největších přírodních neštěstí v novodobých evropských dějinách, viz pod zemětřesení (jesuité vznikli jako Společenství Ježíšovo roku 1534 a roku 1773 byli přechodně Clementem xiv. zakázáni; dnes jsou s asi dvacet tisíci členy největším z řádů katolické církve). Protijesuitský byl již papež Benedikt xiv. (1740-1758), kgterý se mimo jiné zasloužil o zachování Colossea, viz pod divadla.

Až ve dvacátém století přišla církev s učením, že bůh netrestá a neubližuje, protože je hodný.

Pro osobní boj s protikladem bezbřehé boží dobroty dodnes funguje v katolické církvi vyhánění vládce zla, ďábla. Římské biskupství má stále svého exorcistu, kterého ročně navštěvují desítky lidí, většinou rodičů zneklidněných chováním svých dětí.

Novověký Vatikán
Napoleonská éra sice do Říma přinesla hodně vzruchu, církevní stát vnitřně pozměnila jen málo. Roku 1797 se Pius VI. (1775-1799; nastoupil ve věku 58 let a zvolen pět měsíců po smrti Clementa XIV.), kterého už sužovaly reformy Josefa II., pod tlakem revoluční Francie zřekl Avignonu, Ferrary, Bologni, Romagni a Ancony.

Roku 1798 vyhlásili republikáni v Římu republiku a papež byl internován v jižní Francii, kde také v létě 1799 zemřel. Osvícenci se tehdy posmívali, že zemřel „Pius Poslední“.

Roku 1800 však Napoleon obnovil suverenitu církevního státu pod Piem VII. (jako šedesátiletý zvolen na konkláve v březnu 1800 v Benátkách pod rakouskou ochranou; vládl do roku 1823), aby ho mohl roku 1804 v Paříži pomazat na císaře (ale korunu si dal na hlavu Napoleon sám, aby nebyl „z milosti papežovy“), roku 1808 ho opět zrušil a roku 1809 bylo věčné město francouzské.

Papežský stát, patrimónium Petri, v krátké době zažil americkou a francouzskou revoluci, osvíceneckou liberalisaci Habsburků a náhlý vzestup Francie, téměř zanikl. Podle konkordátu z roku 1801 Pius VII. uznal, že katolicismus není ve Francii státním kultem a roku 1804 korunoval Napoleona císařem. Byl jeho zajatcem, ale po císařově pádu se nijak nemstil.

Po vídeňském míru roku 1815 se vedle Francie etablovalo v Itálii Rakousko. Revoluci v letech 1830 – 1832 a 1841 - 1845 potlačily francouzské a rakouské jednotky a v reakci na revolucionáře z Mazziniho Mladé Itálie reagoval Gregorius/Řehoř XVI. (1831-1846) velmi zpozdile, nicméně zcela ve vatikánských tradicích: vydal roku 1832 edikt proti svobodě tisku, slova a svědomí. Od roku 1849, kdy byla krátce v Římu republika, zůstala v městu francouzská posádka. Gregorius XVI. byl posledním z papežů, který nebyl biskupem.

Konec církevního státu byl rychlý. Pod savojským rodem sjednocená Itálie vyhlásila hlavním městem Turín (od 1861) a Florenc (od 1865). Po francouzské porážce bismarkovským Německem obsadila savojská vojska 20. září 1870 Řím a nové Italské království papeži garantovalo pouze vatikánské paláce, Laterán a Castel Gandolfo: papežský stát mocensky zanikl. 256. papež Pius IX. (1846 – 1878) odmítl Vatikán opustit („vatikánský vězeň“) a byl posledním z papežů, který vládl územím mimo Řím.

Také proslul, kromě toho, že vládl nejdéle ze všech papežů po Petrovi (32 let), dogmatem o neomylnosti papeže v otázkách ideologických (18. července 1870): kodifikovat může představu a názor, který se již obecně po církvi rozšířil (o neposkvrněném početí Marie viz zde výše).

Za Pia IX. se církev přizpůsobila sílícímu liberalismu a po Evropě začaly vznika národní „biskupské konference“ projednávající otázky spojené se vznikajícím národním státem, aniž by se nějak vzdalovaly kurii. V německé oblasti byl césurou rok 1867. Pius IX. nepatřil mezi oblíbené církevní mocnáře. Roku 1848 utekl před revolucí a demonstroval, že on ani žádný jiný z katolických pohlavárů nevybudoval nějaký přijatelný, natož spravedlivý společenský systém. Roku 1881 se skupina Římanů pokusila zmocnit jeho sarkofágu a hodit ostatky do Tiberu.

Jeho nástupce Leo XIII. (1878-1903) ovšem dbal na vědu. Vládl čtvrt století a je jedním z rekordmanů papežství: zemřel ve 93 letech jako dosud nejstarší z římských biskupů. Zpřístupnil vatikánské archivu vědcům, sympaticky se vyjádřil o Francouzské republice a roku 1891 zřídil za chrámem sv. Petra astronomickou observatoř. Když se později Řím v noci osvětloval elektřinou, roku 1935 byla přestěhována do Castel Gandolfo a od 70. let je v americké Arizoně.

Slabost pro technický pokrok mezi konservativci nešlo přehlédnout. Do roku 1800 papežové jezdili na koních nebo se dávali dopravovat v nosítkách - sedia gestatoria, které zrušil až roku 1978 Jan Pavel I. a zcela eliminoval jeho nástupce Jan Pavel II. Roku 1800 použil kočáru jako první z papežů Pius VII., což vůdcům katolicismu vydrželo příštích 129 roků. První automobil měl Pius XI., a byl to celkem logicky vůz automobilky Fiat. Téhož roku dostal darem od americké firmy se sídlem v Detroitu Graham Paige a v něm poprvé po 59 letech opustila hlava vatikánského státu zdi této bývalé části Říma. 

Už roku 1930 dostal Pius XII. Mercedes a do dneška třetina všech "papamobilů" pochází ze Švábska. V Mercedesech jezdili papežové nepřerušeně až do roku 1964, kdy Pavel VI. použil při návštěvě Spojených států vozu Lincoln Continental, ve Francii Citroenu a doma Fiat Campagnola. První obrněný papamobil použil Jan Pavel II. (FSC Star a Ford D), pak ještě Mercedes-Benz, Range Rover, Leyland (to v Británii), Panda (ve Španělích), GMC Sierru (v Kanadě), Peugeot (v Paraguayi) a roku 1999 v Mexiku se davům ukazoval v autobusu (darované Ferrari nikdy nepoužil a peníze z jeho prodeje věnoval obětem tsunami 2004).

František sice papamobil ze Stuttgartu nezrušeil, ale jezdívá v Jeepu, Toyotě, Isuzu, vozech Kia, Hyundai, Land Rover, Fordu Focus, Renault a Fiat.

Při volbě Pia X. (1903-1914) vyvolenci pomohla intervence Františka Josefa I. Rakouský císař využil práva intervence katolických panovníků do konkláve a vetoval volbu jiného kandidáta, který by snadno vyhrál. Konservativní Pius X., který dával dokonce přísahat na to, že kněží budou postupovat proti „modernisaci“, se mu odměnil: intervenční veto zrušil. Byl svatořečen Piem XII. roku 1954, ale posledním svatořečeným z dosavadní řady mužů na Petrově trůnu byl v květnu 2011 Jan Pavel II.

11. února 1929 podepsala velká fašistická rada rukou vůdce Mussoliniho se svatým stolcem Pia XI. zastoupeným kardinálem Enrikem Gasparrim lateránské dohody a konkordát, jímž Itálie uznala správní, územní a finanční práva nezávislého a neutrálního státu s názvem Sancta sedes, Santa sede, Stato della Città del Vaticano (zkratka SCV, což bývá zesměšňováno jako zkratka za "Si Cristo vedesse, Kdyby to Kristus viděl..."). Narodil se nový stát s vlastní měnou, známkami, hranicemi, armádou, občanstvím etc. Pius XI. odmítl Mussoliniho nabídku na rozšíření území svého státečku s tím, že si nepřál přihlížet, jak jeho poddaní budou stávkovat.

Pius XI. byl zvolen roku 1922 až po čtrnácti hlasováních, jeho nástupce Pius XII. hned, poněvadž neměl konkurenta.

Benedikt XV. (1914 – 1922) se pokoušel zprostředkovat za první světové války mezi bojujícími státy, ale ignorovaly ho obě strany. 

Pius XI. (1922 – 1939) se nikdy navenek nedistancoval od fašismu, ačkoli sám jako aristokrat jím opovrhoval jako ostatně všemi proletáři. V jedné encyklice papež zakazoval stávkovat, neboť rozsuzovat zaměstnanecké spory přísluší úřadům. Zemřel po mrtvici den před desátým výročím podpisu lateránských smluv (72). Jeho Nástupce Pius XII. (občanským jménem Eugenio Pacelli) radikálním dělníkům radil "nahradit třídní boj třídní spoluprací". Jeho starší bratr Francesco zastupoval Pia XI. na jednáních s Mussolinim jako právní poradce, otec byl kanonickým právníkem a děd Marcantonio Pacelli, ministr papeže Pia IX., založil roku 1860 klerikální deník L' Osservatore Romano vycházející dodnes.

Jan XXIII. (1958-1963), Angelo Giuseppe Roncalli z Bergama, který byl z prostých poměrů a dostalo se mu od Italů přízviska "papa buono", zahájil debatu o formálních reformách církve a uvolnění centralisace (druhý vatikánský koncil 1962-1965), ale k výraznějším změnám nedošlo. Byl též jediným, který jmenoval kardinálem občana Sovětského svazu: Josyf Slipyj (+ 1984) byl od roku 1944 arcibiskupem lvovským, od následujícího roku do 1963 vězněn bolševiky na Sibiři, pak žil a zemřel v římském exilu.

Jan měl stejné pořadové číslo jako papež, který svými obchody s odpustky pobouřil Prahu a kazatele Jana Husa jako Antikrista (zvolen v Pise a vládl 1410-1415, sesazen v Konstanzi). Byl prvním, o jehož umírání referovala v přímých reportážích rozhlas a televise. Bylo mu 81 rok.

Autoritářstvím a konservativismem, ale také využíváním všech mediálních triků, se vyznačoval dlouhý pontifikát Poláka Jana Pavla II. (1978-2005), prvního neitalského papeže po 455 letech. Kromě tří, které jmenoval Pavel VI. (1963-1978), dosadil do kardinálské funkce všech 117 volitelů v konkláve (rok 2005; dva mladší osmdesáti se nedostavili pro nemoc). Byl prvním papežem novověku, který cestoval mimo Itálii.

Mezi Janem Pavlem II. a Pavlem VI. vládl od konce srpna ("rok tří papežů") 33 dny usměvavý patriarcha benátský Albino Luciano alias Jan Pavel I., jehož náhlé úmrtí vedlo ke spekulacím, že byl zavražděn, protože se příliš věnoval objasnění vazeb vatikánských státních financí s kriminálním prostředím (srov. např. projení smrti s rejdy zednářské lože Propaganda Due, P2, jejímž členem je mimo jiné Silvio Berlusconi, mediální magnát a dvojnásobný premiér).

Do dějin nicméně Jan Pavel I. vstoupil zrušením korunovačního ceremoniálu. Posledním korunovaným papežem je tedy Pavel VI. Od časů Landona (913-914) byl také prvním papežem, který neměl jméno po některém ze svých předchůdců.

Nástupcem Jana Pavla II. se roku 2005 stal bavorský klerik Joseph Ratzinger jako Benedikt XVI. (viz zde níže). Pokračoval v konservativním kursu svého předchůdce, jemuž ostatně sloužil od roku 1981 jako hlava inkvisice. Za něho dospěla vatikánská Mezinárodní theologická komise v dubnu 2007 k závěru, že limbus (okraj, pás, opasek), jinak pro křesťany stav přirozeného duševního štěstí mimo nebe, jakési předpeklí, není. Děti, jimž se nedostalo křtu a jejichž duše byly zatraceny ideologem Augustinem, protože podle něj přišly rovnou do pekla, se teď mohou dostat do nebe.

Když 26. června 2007 maličko zjednodušil volební řád o konkláve, 7. července téhož roku autorisoval papež Benedikt XVI. dekretem (motu proprio Summorum pontificum) užívání latiny při katolických mších. Pokud si farníci budou přát, provede kněz mši v podobě přijaté roku 1962 druhým vatikánským koncilem, což je upravená verse schválená o tridentském koncilu, který se vlekl v letech 1545-1563 a vyhlášená papežem Piem V. roku 1570. O čtyři sta let později ji upravil do dnešní podoby papež Pavel VI. Při latinsky pronášené mši stojí kněz zády k věřícím.

Změna byla vykládána jako ústupek ultrakonservativcům v neprospěch národních podob mší a modernímu pojetí katolické bohoslužby, jak ji otevřel druhý vatikánský koncil. Krátce na to vydal prohlášení tvrdící, že katolická církev je jedinou církví Ježíšovou.

V roce 1970 založil francouzský biskup Marcel Lefebvre (zemřel roku 1991) Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (Fraternitas sacerdotalis s. Pii X., FSSPX), které se na rozdíl od druhého vatikánského koncilu 1962-1965 drží latinských liturgických tradicí. Roku 1988 přes papežův zákaz zasvětil čtyři nové biskupy, za což byl se svými učedníky Janem Pavlem II. exkomunikován z církve. V lednu 2008 je papež Benedikt XVI. pardonoval a exkomunikaci zrušil (nikoli však jejich suspensi z úřadu), aniž by ze strany Bratrstva hlava katolické církve slyšela jediné slovo ústupku či lítosti z rozhodnutí zavánějícím schismatem.

Poněvadž ve sporné omilostněné skupině byl i jistý biskup Richard Williamson, který byl ve svých kruzích znám jako člověk zpochybňující počty židovských obětí v nacistických vyhlazovacích lágrech ("popírač"), snesla se na papeže a kurii z celého světa ostrá kritika.

(pokr.)