Př-Pt

přátelství, hostinné, ochrana cizinců§ viz pod proxeniá a diplomacie

přeběhnutí, zběhnutí hromadné (vojsk)§ 321, 317, 287, 285, 281, 274, 210, 40, 38

předkožka, na penisu§ viz pod obřízka

přehrady, vodní, nejstarší stavby známy z Jemenu a Egypta, antický starověk je nestavěl; jeho řeky stavbám moc šancí nedávaly. Zřejmě nejstarší je "Hráz pohanů", arab. Sadd al-kafara, na Wádí Garawí u egyptského Hilwánu. Hráz byla 106-110 metrů dlouhá a mezi jedenácti až čtrnácti metrů vysoká. Pravděpodobně nebyla dokončena, popř. stála jen krátce, a měla snad chránit před přívaly dešťové vody naproti na Nilu ležící nekropoli Dahšúr. Jejím stavitelem mohl být král Snofru, první panovník čtvrté dynastie, asi 2613-2589. Okolnosti jejího zničení ani důvody, proč se pak v Egyptě dlouho žádné přehrady nestavěly, neznáme.  

V chetitské říši byla postavena menší hráz za vlády Tudchaliji iv. (asi. 1275-1220) u Karakuyu u Kayseri, jak vyplývá z nalezeného nápisu. O Sadd Má´rib, Maribké hrázi viz v indexu pod Arabové.

Mezinárodní komise pro velké přehradní nádrže (ICOLD) roku 2003 registrovala 45 tisíc hrází vyšších patnácti metrů nebo zadržující vodu o třech milionech kubických metrech. Polovina všech řek světa má nějakou přehradu či hráz. Se zatopením vodních nádrží muselo být přestěhováno na osmdesát milionů lidí.

Nejnovějším obřím vodním dílem jsou San-sia (Sanxia, „Tři soutěsky“), na Jang-c´-ťiangu se 26 turbinami a hrází vysokou 185 metrů a dlouhou 2309 metrů. Stavěna byla od roku 1993, spuštěna do provozu koncem května 2006. Za tu dobu byly přestěhovány nejméně dva miliony lidí. 

překlady, překladová literatura, znalost řečtiny:
Lýdský král Gýgés měl prý sen, že by se měl spřátelit s Aššur-báni-aplim Assyrským, tak do Ninuy poslal diplomata, aby se ho optal po zdraví. Jenže u assyrského dvora nebyl nikdo, kdo by rozuměl lýdsky, viz rok 665. Nějak to asi dopadlo, když o assyrský král píše ve svých chlubivých nápisech. 

Překladatelství nebyl ve starém věku literární obor, který by zrovna kvetl. Překlady literárních uměleckých žánrů vlastně původně ani neexistovaly. Hellénský svět překladů nepotřeboval, neboť byl v podstatě duševně samostatný. Jinými slovy: co nebylo řecky, pro Hellény neexistovalo.

Ovšem například Themistoklés se persky naučil plynně za rok, slavný pontský Mithridátés, jak se traduje, hovořil dvaadvaceti jazyky a Crassus Dives, triumvirův otec, jako správce Asie zvládl rychle všech pět řeckých západoanatolských dialektů.

Pokud některý z hellénských historiků psal o poměrech u tzv. barbarů, vždy musel převádět mimohellénské zvyklosti a instituce na doma známé. A obvykle začal hrubým zkomolením jména, jeho hellénisací. Ojedinělý byl zákaz korespondence, hovorů a výuky v řečtině v Karthágu, jak dal uzákonit Hannó zvaný Veliký, viz rok 368, když se zbavil filhellénského domácího politického soka. Tlumočníci to měli tehdy dobré: hovořit s Hellény se smělo pouze přes překladatele. 

Démokritos Abdérský prý přeložil do řečtiny filosofický spis „Babylónce“ Akíchara/Achíkara, který byl vyryt do kamenného sloupu, jak praví tradice (srov. pod školy a novela); zřejmě překládal, pokud, z aramejštiny známý román o moudrém tajemníkovi assyrských králů.

V 5. st. působil lýdský historik Xanthos ze Sard píšící řecky: první případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního kulturního prvku v regionu. Je to vlastně první případ i toho fenoménu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě.

Teprve v hellénismu byly občas překládány samotnými Hellény odborné spisy. Jinak se museli snažit intelektuálové z mimohellénského světa, aby v řečtině přiblížili dějiny a znalosti svých národních okruhů. Egypťané a Židé působili u Ptolemaiovců, Babylónci u Seleukovců. V mnoha případů se Orientálci snažili na hellénský svět zapůsobit a vznikaly tak první nacionálně propagandistické texty.

Sepírové, sipirru, byli v babylónské chrámové a královské administrativě písaři-překladatelé, kteří pořizovali přepis dokumentů z hliněných tabulek (a z babylónštiny) na pergamen n. papyrus aramejsky n. řecky.

Římská elita se později dostala do obdobného postavení: co nebylo řecky nebo latinsky, neexistovalo. Ačkoli u části římské aristokracie byl silný odpor proti studiu hellénské literatury, celá římská a italská elita byla v podstatě vychovávána dvojjazyčně a hellénskými vychovateli a učiteli.

Znalost řečtiny byla v době republiky a principátu nezbytnou vzdělanostní výbavou (srov. opačný vztah v novověkých dějinách střední Evropy, ale také roli latiny až do 18. století a francouzštiny po minimálně tři staletí). • Srov. jinou situaci z moderní doby, například jak dobyvatelé vnutili angličtinu Irům, nebo zcela opačný vztah z Paraguaye, kde potomci španělských dobyvatelů ovládají indiánský jazyk guaraní, ačkoli indiánů je v zemi ani ne pět procent, zato jejich jazykem hovoří na devadesát procent Paraguayců a vyučuje se na všech školách. Velkou roli zde asi sehrál známý generál Alfredo Stroessner, jehož otec přišel z Bavor a vzal si indiánku...

Roku 155 při vystoupení tří filosofických diplomatů ve věci Athénské okupace Órópu v senátu musely být jejich projevy ještě tlumočeny. Roli převzal annalista, historik římských dějin, píšící řecky C. Acilius. Již vojevůdce Lucullus však byl dvojjazyčný. Augustus ve svých dopisech uváděl řecké citáty nebo do latinského textu vkládal řecká slůvka. Totéž činil jeho nástupce a římský šovinista plynně řecky hovořící Tiberius.

Móda Římanům vydržela do 4. století n. l. Předáci křesťanů, biskupové, ze západní části říše za Konstantina i. už řečtinu neovládali a jazyk až na jih Itálie mizel na dlouho ze znalostí západního světa. 

Ve druhém století n. l., jak dokládá básník Iuvenális, byla řečtina u Římanů a v Itálii v módě dokonce v širokých vrstvách. Posice řečtiny pro římský svět je polohou základního kamene a základů celé stavby: první literární díla tvořili pro Římany v jejich latině cizinci a velká část latinské umělecké literatury je více či méně překladem či napodobením hellénských vzorů.

S nějakou ztrátou národní identity, s jakou se v obdobných případech setkáváme v dobách moderního romantismu a pozdějších všelijakých formách nacionalismu, si ale Římané vůbec nedělali starosti: vždyť hellénský svět zvládli mocensky...

Řecky psal z Římanů kdekdo. Kromě prvních historických děl ze třetího století sepsal např. řecky a ve verších M. Tullius Ciceró historii svého konsulátu a vojevůdce L. Licinius Lúcullus ve svých řeckých dějinách páchal vulgarismy, aby upozornil na to, že knihu nepsal Hellén. Jediným městem v Itálii za císařství, kde byla řečtina jednacím jazykem, byla Neápolis.

Ojedinělý záznam praví o D. Iúniovi Brutovi, jednom z caesarovrahů, že ovládal jazyk předalpských Keltů/Gallů a mohl se tedy na útěku před pomstou caesarovců ukrývat v převleku za prostého Galla (přelom let 43 a 42).

V první polovině 5. století žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky sepsanou púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Z druhého století pochází spis kartháginského autora Magóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny.

Z kartháginské foiníčtiny přeložil jistý Dionýsios Magónův spis o zemědělství. Z tohoto překladu pak pořídil další jinak neznámý autor Diofanés výpis, epitomé. Z řečtiny do latiny byly extrahovány a překládány spisy o zemědělství Rhoďanů Pýthióna a Epigena.

Nejstarší hellénskou kuchařskou knihou, je sbírka Mithaika Sicilského z 5. století. V následujícím století se kulinářství věnoval autorsky Hérákleidés ze Syrákús a Archestratos z Gely; své Hédypatheia, tj. Lahůdky, Delikatesy, složil v hexametrech. Zabýval se pochoutkami z celého světa a jeho dílko bylo pod jménem Hedyphagetica přeloženo do latiny Q. Enniem.

Jistý Aristeás byl údajným autorem tzv. A. dopisu o překladu Pentateuchu z hebrejštiny do řečtiny za Ptolemaia II.; zpráva je zřejmě nacionalistickým podvrhem z doby po roce 130 (nezaměňovat s epikem A. z Prokonnésu). Podobně psal později např. Ióséfos Flavios.

O překladu židovských sakrálních textů Starého zákona do řečtiny v Alexandreji (Septuáginta) viz rok 279. Zachovány jsou paralelní texty úředních nápisů v babylónštině, perštině a elamštině (srov. tzv. behistúnský nápis Dáreia I.), nebo v řečtině a ve dvou písemných podobách egyptštiny (tzv. rosettská deska).

V řečtině sepsali díla svých „národních“ dějin Egypťan Manethón jako Babylónec Béróssos nebo později Žid Ióséfos Flávios. 
Svérázným způsobem literárních překladů byla kontaminace, poskládání dějů několika hellénských komédií v jednu latinskou. Řada latinských děl zlatého období římské literatury jsou prostým přebásněním hellénských originálů, byť mistrovským.

Překladatelství ovšem fungovalo v písařských kancelářích východních státních celků. Úřední řečí perské říše byla aramajština, do níž bylo nutné překládat z perštiny a dalších jazyků obrovské říše. Nejstarší perský nápis, slavný Behistún, je trojjazyčný: perský, elamský a babylónský.

Vzácně jsou doloženy případy, kdy v babylónských chrámových školách se při výuce používaly transliterace z klínového písma do alfabéty, ale jazyk zůstal pozdněbabylónský, je znám klínový zápis aramajštiny nebo babylónské zaklínadlo napsané aramajsky. Sumerské religiosní texty doprovázejí hned na následujícím řádku hliněné tabulky arkkadské překlady. Všeobecně známa je dvojjazyčná tzv. rosettská deska z roku 196, srov. tam, pořízená třemi písmy: hieroglyfickou a démotickou egyptštinou a řečtinou.

Constantínus I. 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů, zato biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Hareios Potér, starořecký Potter: Pensionovaný učitel klasických jazyků Andrew Wilson (65) se v důchodu nenudí. Fantaskní zkazky J. R. Rowlingové byly přeloženy do šedesáti jazyků a prodávají se ve dvou stech státech planety. Wilsonův překlad, který vyšel v létě 2005, nepatří do žádné z dnešních zemí, zato je pro všechny.

Příběhy Harryho Pottera a kamene mudrců totiž převedl do attické podoby staré řečtiny, jíž se nejméně patnáct století již nemluví. Práce nad vyhledáváním adekvátních výrazů z prvního z dílů potterovské literatury mu zabrala rok a prý mu dělala největší potěšení ze všeho, čím se zatím zabýval. Je si vědom toho, že se jeho překlad nebude moc kupovat, ale věří, že pro studenty klasické filologie bude četba starořeckého Pottera, Hareios Potér, rozptýlením. 
Pro novodobé technické výrazy vzal za základ řečtinu z 19. století.

Od dob arabského autora Héliodóra z Emesy, který ve třetím století n. l. řecky sepsal zachovaný román Aithiopika a po nejrozsáhlejším veršovaném dílu starořeckém s 22 tisíci hexametry Dionýsiaka Nonna z Pánopole z pátého století n. l. (viz pod Dionýsos a hostiny), je to nejdelší text sepsaný starou řečtinou (250 stran). Latinský překlad pořídil předtím Peter Needham: Harrius Potter et philosophi lapis. (psáno pro Týden 36/05)

přenos obrazu, malby§ viz obraz

přeprava, po vodě velkých nákladů, viz architektura

přeražba mincí/paracharaxismos tú nomismatos§ viz padělatelství 

přesídlení, vysídlení, přemísťování, vyhánění, deportace, odsun a přesun celých ethnik, forma trestu, také kolonisační politiky, srov. pod migrace§ 2039, 732, 722, 706, 623, 512, 499, 490, 485, 476, 453, 403, 389, 388, 369, 339, 315, 180, 86, 77, 69, 25-, 61+  

První zmínka o deportaci části porobeného cizího obyvatelstva do daleké ciziny je z doby vlády urského krále Šú-Sîna, viz k roku 2039, který přesídlil lid Simanu, země kdesi severně od Assyrie (asi pozd. Bít Zamáni, Gordyéné), do Sumeru. Postavil tam na místě neznámém stanové město či tábor, jakýsi první "soustřeďovací" tábor dějin. Paionové, kteří byli roku 512 Megabázem přesídleni do Frygie, se proti vůli Peršanů roku 499 vrátili zpět do Thrákie přes Chios, Lesbos a Doriskos na Hebru, kde mj. sídlili perští satrapové pro Evropu. Dáreios I. odvlekl obyvatele Eretrie roku 490 do Gordyény (mezi Kardúchy/Gordie), dnešního Kurdistánu za jejich účast na tažení do Sard roku 499 (nebo skončili mezi Kissi, viz rok 490). Xerxés I. přesídlil jakési Boióťany do osady Kelónai, pozdější Chala, dnes u Hulwánu v IR na starém území zágrosských Lullubů, a ještě v Alexandrově době dodržovali hellénské zvyky a byli dvojjazyční.

Přemístění obyvatelstva jako první z Hellénů praktikoval Gelón na Sicílii, viz rok 485, který přesidloval celá města. Roku 180 přesídlili Římané ligurský kmen Apuanů v počtu 40 tisíc lidí jako kolonisty do liduprázdných oblastí Samnia východně od Beneventa. Vedle půdy obdrželi odbojní Ligurové peněžní příspěvek na stavbu nových sídel. Za tento čin konsulům senát přiznal právo na triumf, a byl to první triumf v dějinách bez války.

Antónínus Pius přesídlil (asi roku 154 n. l.) z území mezi svým a Hadriánovým valem v Británii keltské nárůdky na Nícer/Neckar do Germánie, aby válčili s Germány. Prvním z císařů, který systematicky usazoval na římském území barbary, byl M. Aurélius. Roku 171 povolil Germánům usazovat se od Dákie po Germánii a také Itálii. Germánské „kolonisty“ přiděloval velkostatkářům a lidé zůstávali připoutáni k půdě. Z východu na západ přesunul obyvatele císař Constantius II., když roku 343 n. l. dobyl Adiabénu, tedy část dnešního Ázerbájdžánu, a lidi poslal do zpustlé Thrákie. 
O masových deportacích Aramajů a Chaldajů assyrskými králi viz pod Aramajové.

převrat, puč§ viz atentát

přezimování vojska§ viz híberna, híbernácula

příbuzní, jejich (vy)vraždění, poprava, otcovrah, viz také matkovrah§ 534, 348, 309, 289, 281, 160, 150, 149, 130, 124, 120, 114, 112, 111, 104, 101, 92, 83, 80, 71, 55, 54, 44, 40, 37, 29

Pravděpodobně nejstarším korunovaným otcovrahem byl roku 2292 v Agade Narám-Sîn, nástupce svého otce Maništúšua zavražděného během palácového převratu. Roku 1198 v Assyrii po vzpouře části armády byl král Tukulti-Ninurta I. obležen ve svém sídelním městě a zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty. Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Osobně z hellénských panovníků nezavraždil nikdy nikdo nikoho a nástroji vraždy byli obvykle vojáci osobní gardy; možná s výjimkou Caracally, nebo posledního panovníka z dynastie Valentiniánů roku 454, který s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny.

O šílených praktikách v domě Ptolemaiově viz tam, např. Fyskón. U Římanů býval otcovrah zašit do kůže a utopen (roku 60 hovoří Ciceró o popravě dvou Mýsů ve Smyrně tímto způsobem). V císařské době poena culleí zanikla, ale obnovil ji křesťan Constantínus I.: otcovrahové měli být zašiti do pytle s hady a utopeni.

Nekontrolovatelný Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii (dc. Claudiova s Valerií Messalínou) prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu roku 65 n. l. neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippina používala protijedy. Dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippina atentát přežila plováním. Zřejmě napodobil akci Klearcha II. s jeho bratrem Oxathrem, vládců v Hérákleji Pontské, kteří potopením lodi zavraždili svou matku Amástridu, viz rok 289. Neró dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky. Svého bratra Tita dal roku 81 prý otrávit jedem Domitiánus.

Jediný možný případ vlastnoruční vraždy příbuzných v panovnických rodinách je zřejmě kausa púnsko-arabských bratrů-císařů Caracally a Gety z roku 212 n. l., synů L. Septimia Sevéra: Caracalla prý původně mírný a trpělivých hoch se dal okouzlit matkou (či macechou?) Iúlií Domnou, která ho svedla; pak zřejmě osobně zabíjel mečem v její přítomnosti (?) a dal vyhubit všechny lidi z bratova okolí.

Caracalla byl o rok starší a s Getou neustále soupeřil. Měli své partičky gladiátorů a dostihových jezdců, spolu podnikali sexuální dobrodružství se ženami i chlapci. Na dostihovém závodišti spolu štvali koně a při jednom ze závodů vypadl z dvoukoláku Caracalla a zlomil si nohu. Hned po otcově smrti roku 211 v Anglii se rozdělili a cestou z ostrova do Říma nesdíleli společně hostince, nejedli spolu a každý se ubytoval v jiné části paláce s vlastní ochrankou.

Iúlia Maesa měla z rozruchu, který v Římě dělali její dcera Soaemias se svým synem Héliogabalem, vsadila na svou mladší dceru Iúlii Avitu Mammaeu s jejím synem Alaxiánem, kterému bylo třináct. Když ho chtěl Héliogabalus zabít 11. března 222, zasáhla babička a dal zabít svou starší dceru s jejím synem (= vražda dcery s vnoučetem).

Constantínus II., syn Constantína I. (337 – 340), byl zavražděn z komplotu svého bratra a spoluvládce Constanta (337 – 350).
S celou rodinou, jejíž velikost neznáme, byl zavražděn pučisty, alespoň podle jedné verse, viz rok 640, římský král Tullus Hostilius. Nejrozsáhlejší královraždou dějin ovšem byla tragédie nepálské panovnické rodiny, k níž došlo v rámci něčeho, co starý věk znal spíše okrajově: narkomanie nedosáhla nikdy rozměrů novodobých a od konce šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století vykazuje tendenci stoupající.

Takový feťácký krvavý bakchanal, jaký postihl poslední hinduistickou královskou rodinu, vládce Nepálu, 1. června roku 2001, starý věk nezná. Zfetovaný (oficiální verse uváděla „opilý“) korunní princ Dípéndra tehdy v několika okamžicích z automatické zbraně postřílel svého otce krále Biréndru, svou matku a královnu Aišvarju/Aishwarya a dalších osm příslušníků panovnické rodiny. Pak se zastřelil. Nástupcem trůnu se stal jeho přeživší bratr Gjánédra/Gyanendra. Toho neměl rád téměř nikdo a když se země dostala pod těžký komunistický vliv, byl šest let na to donucen abdikovat: z Nepálu se stala republika.  

příjmení§ viz jména

příliv, zvrátil výsledek bitvy§ 138

Přímoří, Pomoří, Pomořany, sum. A-ab-ba, bab. a ass. Mát tiamtim/Mát tâmtim, Mát tâmti/„Země moře“, řec. (satrapeia nebo stratégiá) peri tén Erythrán thalattán, nebo ... kata tén ..., nebo též Erythrás Thalattés, čili „(satrapie nebo stratégie) kolem (u) Rudého moře či Rudého moře“, pozdější Meséné (v 1. tisíciletí se část Přímoří rozkládala jižně a východně od Uruku a Eridu, v dn. bažinatém kraji Chór al-hammár v Iráku, viz o něm roku 1004)§ 1736, 1730, 1720, 1712, 1700, 1690, 1664, 1649, 1625, 1570, 1520, 1492, 1466, 1459, 1235, 1103, 1024, 1004, 850, 811, 770, 651 - 649, 646, 630, 324, 311

Přímoří, bab. provincie na jihu Sumeru§ 1103 

přísaha, řec. horkos, lat. iúsiúrandum, sacrámentum, v případě úředním za vykonání rituálních úkonů Diovi Horkiovi, "Přísežnému" (viz s. v. hry a olympiády), římskému Diovi Fidiovi, Héliovi, který vše vidí, popř. dalším státním kultům, povinný občanský akt při nástupu a skončení úřadu civilního a vojenského. Podobně se přísahalo při "sportovních" akcích stejně jako při uzavírání mezinárodních smluv. Je zajímavé, že římská republika vyňala z přísežných závazků diktátory, censory a tribuny lidu, u nichž všech se potkávala nejvyšší moc.

Způsoby stvrzování smluv známé z východní Afriky hellénský ani římský svět neznal. Anglický dobrodruh John Boyes z Hullu ("King of the Wakikuyu, 1911", čes. ve výběru "Z plavčíka pohlavárem černochů", 1923), popsal přísahu Kikujů pod Mt. Kenya takto: každý, kdo promluvil při uzavírání míru, měl s sebou prut, jímž po skončení řeči udeřil černou kozu. Stejně tak při potvrzování smlouvy, kterou po bodech deklamoval jeden přednášející, s tím, že kdo podmínky poruší, skončí ubit jako koza: poslední ranou ji mluvčí dorazil. Ostatky kozy pak dostaly status nedotknutelnosti. 

Přístav Meneláův§ viz pod Meneláův přístav


přízvisko§ viz jména

přízvuk, vyznačování§ 180

Psammétichos z Korinthu§ = Kypselos II.

Psammétichos, s. Theokleův, žoldnéř§ 595 

Psammtek, řec. Psammétichos, jméno eg. králů:§
Psammtek I., ass. Tušamilki, bab. Nabû-šezibanni, syn Nekóa I.§ 666, 664, 663, 661, 658, 656, 655, 652, 651, 617, 616, 610  
Psammtek II.§ 720, 595, 593, 589, manž. Tachnuity, syn Nekóa II.
Psammtek III.§ 526, 525, syn Ahmóse II.
Psammétichos (IV.)§ 486, 463, o. Inarův

Psammétichos (V.)§ 400, identický s Amenardem II. (?)
Psammtek-Meri-Neit, wezír§ 570

Psamúthis, eg. Pašerienmut, Pšenmút, k. v Egyptě§ 393 

Psapfó z Lesbu§ = Sapfó

psathyriánové, ariánská sekta§ 378+

psathyropólés, obchodník s delikatesami§ 378+

Pseira, novořec. Psira/"Veš", ostrůvek před Krétou§ 1800

Pselchis, osada u Buhenu v Dódekaschoinu, Dolní Núbie, dn. Dakka na jihu ET§ 186, 24

pséfisma, usnesení lidu, zákon schválený sněmem, tzv. megarské/první sbírka usnesení, pl. pséfismata, zveřejněny nápisně na kameni nebo dříve na otáčné dřevěné desky sestavené do čtyřhranu (kyrbeis, axones), jak byly vystaveny zákony Solónovi, z nichž fragmenty byly k vidění v Athénách ještě ve druhém století n. l.; opisy zákonů a státních smluv byly krom toho opsány na papyrus a archivalisovány, srov. pod Krateros a volby, tam také o psefologii§ 432, 410, 253

Psenófis z Héliopole, mudr§ 561

Psessové, maiótský národ skythský§ 393

Pseudantónínos, Lžiantónínus§ viz Elegabalus

Pseudalexandros Iúdský§ viz pod diaspora

Pseudobardija nebo Pseudosmerdis§ 1. = Bardija z Chorésmu; 2. = Vahjazdáta z Táravy

Pseudofilippos I. Makedonský§ = Andriskos alias Filippos VI.
Pseudofilippos II. Makedonský§ = Filippos VII.

Pseudokallisthenés, nezn. autor historie/románu Alexandra III., kdysi přiřčeno autorství Kallisthenovi z Olynthu§ 338+

Pseudomarius§ = Hérofilos, Amatius

Pseudoneró, viz Terentius Maximus

Pseudoptolemaios I. , syn Ptolemaia VI. Filométóra I.§ 140

Pseudoptolemaios II.§ viz Ptolemaios z Áradu

psi§ viz pod zvířata

psi, jejich pojídání§ 491

psi, ve válce§ 385, 231, 272+ (jejich pobití), 243 (strážní)  

psí dny, doba nejvyššího léta, opórá, diés canículárés, canículárium aestus§ 181

Psinachés z Egypta, záhadný k. Dvacáté první dyn.§ 995, 975

Psófis, m. na severozáp. Arkadie§ 678, 255, 219, 217

psoriasa, řec. psóriásis/"škrabání", č. lupénka§ 1482 (Hatšepsut)

Psúsennés I., eg. Pa-seba-chaj-en-niut(-meri-Amun), k. Dvacáté první dyn. Aa-cheper-Re-setep-en-Amun, Hor Ka-nechet-em-džet-Amun(-user-fau-sechaj-em-Waset)§ 1075, 1065 

Psúsennés II., Pa-seba-chai-en-niut-meri-Amun, resp. Hor Pa-seba-chai-en-niut-meri-Amun, k. Dvacáté první dyn. Tit-cheperu-Re-setep-en-Amun, horovské jméno neznáme§ 955, 945 

Psúsennés III., velekněz Amunův v Thébách, možná identický s předchůdcem (?)§ 955 

Psyllové, národ snad původní libyjský na pobřeží Syrty§ 511 a viz travičství

Pšenmút, Pašerienmut§ viz Psamúthis 

Ptah, jeden z eg. prabohů, ztotožňován s Atumem§ 2667, 1379, 1304, 1198, 955, 945, 874, 850, 338 a viz oddíl Bohové a jejich svátky xv.

Ptahhotep Dešer, Ptahhotpe, Ptah-hotep-dešer, wezír Isesiho z Páté dyn., o. Achet-hetepa§ 2686, 2498, 2414 

Ptahhotep Čefi, wezír Páté dyn., s., Achet-hetepův§ 2498  

Ptahhotep, čati za Osmnácté dyn.§ 1567, 1425 

Ptahmose, Ptah-mose, Ptah-mes, čati za Osmnácté dyn.§ 1., 1567; 2. 1567  

Ptahmose, starosta Memfidy za Ramessea II.§ 1304

Ptahšepses, Ptah-šepses§ 1. velekněz v Memfidě, jako manž. Cha-maaty zeť Šepseskafův, Pátá dyn., 2686, 2477; 2. čati Ni-user-Reův a manž. jeho d. Chamerernebteje, 2686, 2498, 2453; 3. čati Isesiho, 2414; 4. s. Pepiho II., 2278  

Pták, ideogram nezn. panovníka První (?) eg. dyn. vykládán jako Hor Geb, Ba n. Sa§ 2990

Pteleon, m. ve Fthíótidě v Thessalii§ 192, 185, 171

Pterás z Delf, údajně stavitel druhého delfského chrámu§ 548

Pterié, m. a země v sev. Kappadokii, pozd. obydleno keltskými Trokmy, předtím snad sídelní město chetitských králů Chattušaš (??), dn. Boğazkale/dř. Boğazköy v TR; podle jiného názoru stálo na Kerkenes Dağu jižně od města Sorgun asi tři sta kilometrů východně od Ankary, kde existovalo krátce, snad jedno století, město zřejmě postavené Médy, ničitelem byl asi Lýd Kroisos během expanse svého panství před rokem 547, obyvateli asi Frygové v počtu 15-20 tisíc§ 547

Ptianové, lat. Ptianií, národ asi keltský v Aquitánii§ 56

Ptoiodóros z Megar, promakedonský politik§ 344

ptolemaia, čtyřleté slavnosti a agónické hry§ 1. v Alexandreji, 776, 287, 279; 2. na Délu, 776, 253
Ptolemáis Hermeiú§ 280+ a viz Thébais

Ptolemáis, m. v Kýrénaice, předtím Barké, arab. al-Merg či al-Merdž v LAR, viz i tam, nestála však na totožném místě; Pt. pozd. Tolméta, arab. Tulmajtá, § 250, 96, 370+ 
Ptolemáis, m. ve Foiníkii, též Aké, hebr. Akkó, ass. Akkú, Akrá, Akkón, v letech 1191 - 1291 n. l. Saint-Jean d´Acre, dn. Ako na severu Státu Israel§ 1319, 378, 219, 200, 163, 153, 152, 150, 146, 143, 138, 128, 125, 104 - 102, 39+, 66+, 67+  
Ptolemáis epi thérás, osada na nebo při Rudém moři, snad dnešní Taukar, angl. Tawkar, na jihu súdánského pobřeží§ 270
Ptolemáis§ = Lesbos
Ptolemáis, fýlé v Athénách§ 199

Ptolemáis, d. Ptolemaia I., manž. Démétria I.§ 299, 290, 287, 286, 281, 258

Ptolemaios, jméno makedonských králů, ptolemáikos/ptolemaiovský; jméno souvisí s válkou/polemos, ptolemos:§

Ptolemaios I. Alórités, z Alóru§ 383, 370 - 368, 365, 359
Ptolemaios II. Keraunos (přízvisko Blesk prý dostal pro svou nehoráznou povahu)§ 283, 281, 280, 276, 309, syn Ptolemaia I. Egyptského s Eurydikou
Ptolemaios III.§ 300, 281, 278, 276, 270, 240, syn Lýsimacha I. s Arsinoé II.; pravděpodobně identický s Ptolemaiem I. z Telméssu (?)

Ptolemaios, jméno dynastů v Telméssu:§

Ptolemaios I.§ 300, 240, syn Lýsimachův (diadochův?, pravděpodobně identický s Ptolemaiem III. Makedonským, viz)
Ptolemaios II.§ 189, 188, syn Lýsimacha, vnuk Ptolemaia I. Telmésského, o. Bereníky Láodikejské

Ptolemaios z Makedonie§ 1. = Ptolemaios I. Sótér; 2. 315 - 312, 310, 309, syn Démétria, bratra Antigona I., jmenován i jako Polemaios; 3. = Lágos z Eordaie, o. Ptolemaia I. Sótéra; 4. 356, 333, syn Seleuka, b. Antiocha; 5. 356, syn č. 4; 6. 334, 333, stratégos Kárie; 7. sómatofylax Alexandrův, o. Ptolemaia, 334, 323, 321; 8. sómatofylax Filippa III., s. no. 7, 323, 321; 9. jeden z velitelů Filippa V., 218

Ptolemaioi, Ptolemaiovci, Ptolemajovci, druhým označeným Lágovci či Lagovci (srov. tam), hellénistická vládnoucí dynastie v Egyptě, XXXIII. dynastie; passim, jinak viz i pod Egypt, Alexandreia apod. (Ptolemaion, rodinná hrobka v Alexandreji, možná souvisela s hrobkou Alexandra Velikého); sansk. Tulumaja§ 1577, 1111, 600, 400, 361, 312, 300, 255, 253, 242, 202, 200, 187, 168, 146, 145, 80, 30, 25, 236+, 280+  

Ptolemaios I. Sótér, původem z Eordaie v Makedonii, syn Lága alias Ptolemaia a Arsinoé, o. mnoha potomků§ 704, 484, 357, 350, 333 - 330, 325 - 299, 296 - 293, 289 - 285, 283, 280, 258, 219, 89
Ptolemaios „z Kypru“, syn Ptolemaia I. s Eurydikou, odpadlík§ 283, 281

Ptolemaios II. Filadelfos I., syn Ptolemaia I. s Bereníkou, manž. Arsinoé I. a II., o. Ptolemaia III., Lýsimacha, Bereníky Syrské a Ptolemaia z Efesu, sanskrt.: Turamaje§ 1184, 776, 720, 704, 330, 325, 322, 320, 315, 310, 309, 302, 300, 287, 285 - 283, 281, 279, 276 - 270, 267 - 264, 262 - 260, 255, 253, 250, 246, 211 
Ptolemaios z Efesu, syn Ptolemaia II. Filadelfa I., velitel Efesu, druh Eirény§ 261, 255

Ptolemaios III. Euergetés I., syn Ptolemaia II. s Arsinoé I., manž. Bereníky II., o. Ptolemaia IV., Arsinoé III. a Magy, narozeniny měl 5. dia, anaklétéria 25. dia§ 1472, 302, 295, 283, 281, 270, 260, 251, 246, 245, 243, 240, 237, 235, 229 - 225, 222, 221

Ptolemaios IV. Filopatór I. zv. Tryfón, syn Ptolemaia III. a Bereníky III., manž. Arsinoé III., o. Ptolemaia V.§ 704, 235, 222 - 219, 217, 216, 211 - 208, 205 - 203
Ptolemaios V. Epifanés Eucharistos, syn Ptolemaia IV., manž. Kleopatry I. Syry, o. Ptolemaia VI., Kleopatry II. a Ptolemaia VII.§ 257, 211, 209, 208, 204, 201 - 194, 192, 190, 186, 185, 181

Ptolemaios VI. Filométór I., syn Ptolemaia V. a Kleopatry I., manž. Kleopatry II., o. Ptolemaia Eupatóra, Ptolemaia VIII., Kleopatry They a Kleopatry III.§ 186, 181, 176, 173, 172, 170, 169, 168, 165 - 162, 158, 155 - 152, 150, 146, 145, 142, 120
Ptolemaios Eupatór, syn Ptolemaia VI. s Kleopatrou II.§ 163, 153, 150

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón/Tlouštík, syn Ptolemaia V., manž. Kleopatry II. a Kleopatry III., o. Ptolemaia Euergeta III., Ptolemaia ´Kýrénského´, Ptolemaia IX., X. a Apióna, Kleopatry IV. a Tryfainy§ 1304, 237, 217, 185, 170, 169, 164 - 162, 158, 156, 154, 145, 144, 142, 133, 131 - 127, 125 - 123, 120, 118, 116, 216+ 

Ptolemaios VIII. Filopatór II. (Neos Filopatór), syn Ptolemaia VI.§ 146, 145
Ptolemaios Euergetés III. zvaný Memfités/Memfitský, syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou II.§ 145, 144, 133, 131, 130
Ptolemaios ´z Kýrény´, syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou II. (?), nejstarší jeho syn, není identický s Apiónem§ 130
Ptolemaios Apión, syn Ptolemaia VII. s Eirénou, k. v Kýréně§ 130, 116, 96, 74-, 59+ 

Ptolemaios IX. Sótér II. Filométór, zvaný Lathyros, syn Ptolemaia VII., manž. Kleopatry IV. a Kleopatrou Selénou, o. Bereníky III., Ptolemaia XII., Kleopatry V. a Ptolemaia z Kypru§ 145, 142, 116 - 114, 110, 108 - 106, 104 - 102, 95, 88, 86, 80
Ptolemaios X. Alexandros I. Theos Filométór III., syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou III., manž. Bereníky III., o. Ptolemaia XI.§ 116, 114, 108, 103-101, 89, 88
Ptolemaios XI. Alexandros II., syn Ptolemaia X. a nevlast. matky Bereníky III., manž. své matky§ 133, 105, 88, 83, 80
Ptolemaios z Kypru, syn Ptolemaia IX. s Kleopatrou Selénou, ml. b. Ptolemaia XII.§ 115, 88, 80, 67, 63, 58

Ptolemaios XII. Theos Filopatór Filadelfos Neos Dionýsos, vulgo Aulétés, syn Ptolemaia IX. s Kleopatrou IV. n. Selénou, manž. Kleopatry VI. Tryfainy, o. Bereníky IV., Kleopatry VII. Tryfainy, Kleopatry VIII., Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. a XIV., starší b. Ptolemaia Kyperského§ 237, 95, 88, 83, 80, 76, 69 - 67, 63, 59 - 54, 51
Ptolemaios XIII. Filopatór III., syn Ptolemaia XII., manž. a b. Kleopatry VIII.§ 61, 51 - 47, 41
Ptolemaios XIV. Filopatór IV., stejný příbuzenský vztah§ 59, 47, 46, 44

Ptolemaios XV. Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión, syn C. Iúlia Caesara s Kleopatrou VIII.§ 145, 47, 46, 44, 36, 34, 31, 30
Ptolemaios (XVI.) Filadelfos (II.), syn M. Antónia s Kleopatrou VIII., b. Kleopatry Selény II., Alexandra III. Hélia a Ptolemaia XV.§ 36, 34, 30, 29, 25
Ptolemaios z Mauretánie, syn Iúby II. s Kleopatrou Selénou II.§ 25, 23+, 24+, 40+   

Ptolemaios z Épeiru§ 1. 295, 280, 274, 272, syn Pyrrha I. s Antigonou; 2. 239, 233, 234, král, syn Pyrrha II. s Olympiadou II.
Ptolemaios z Alexandreie§ 1. 204, 201, syn Sósibiův, b. Sósibiův; 2. s. Agésarchův, vyslanec ptolemaiovský v Římě, 204; 3. 250, epikúrik; 4. Klaudios Pt., lat. Claudius Ptolomaeus, geógrafos, jehož Hyfégésis vznikla mezi roky cca. 135 - 142 n. l., 117, 100+, 134+, 320+ a viz pod chronografie (kanón)
Ptolemaios z Aradu, alias Pseudoptolemaios XIII. (II.)§ 41
Ptolemaios z Damašku, b. Níkoláův, Héródův důvěrník§ 4

Ptolemaios Makrón, syn Dorymenův, stratégos Kypru a Koilé181, 168, 166, 163
Ptolemaios Mennaios z Chalkidy pod Libanem, šejk, syn Mennaiův§ 85, 84, 76, 63, 49, 46, 43, 40

Ptolemaios, syn Abúbův, vrah veleknězův§ 135
Ptolemaios, strat. Héródův§ 38

Ptolemaios z Kommágény, stratégos a pak dynasta§ 164, 163, 130
Ptolemaios z Megalopole, s. Agésarchův, strat. na Kypru§ 197, 196, 181
Ptolemaios z Naukrátidy zv. Marathón, rhétór§ 133+

Ptolemaios z Thasu, kondottiér§ 217
Ptolemaios, syn Thraseův, satrapa Koilé§ 200
Ptolemaios z Egypta§ = Sympetesis
Ptolemaios z Egypta, b. Komanův, vyslanec Ptolemaia VII.§ 161

Ptolemaios z Kýrény, skeptik§ 230

Ptolemaios, astrolog Othónův (podle jiných se jmenoval Seleukos)§ 69+

Ptolemaios, Ptolemaeus, armádní velitel§ 392+