Ies (1)

Iesalentové, lat. Iesalentés, berberský lid v dn. Kabylii§ 374+ 

Iésús, řec.§ viz Jóšua, Jehóšua, Ješua a srov. pod Iásón
Iésús, s. Damnaiův, velekněz v Jerúsalému§ 62+, 63+ 

Iésús, s. Gamaliélův, velekněz§ 63+, 68+ 

Iésús, zélóta v okolí Chalkidy p. Libanem§ 67+ 

Iésús z Maózy, psán též Iassús; gen. Iésúntos§ 1. s. Iésúa a Babathy, 124+; 2. o. předešlého, 124+ 

Iésús Chrístos i Christos, srov. také pod křesťanství§ 3761, 2150, 134, 76, 33, 4, 2-, 1+, 20+, 26+, 29+, 30+, 36+, 44+, 46+, 49+, 52+, 54+, 65+, 72+, 80+, 90+, 95+, 111+, 116+, 162+, 179+, 189+, 222+, 230+, 236+, 243+, 253+, 264+, 300 až 302+, 312+, 313+, 318+, 320+, 325+, 326+, 336+, 343+, 350+, 351+, 355+, 357+, 361+, 362+, 364+, 367+, 370+, 378+, 391+        
Potulný kazatel narozený prý v Béth lechemu/řec. Béthleem v Iúdě, podle jiných v Názareth, Názaret (arab. an-Násira) u města Sepfóris v Galilaji, č. Ježíš Kristus, ústřední postava monotheistického křesťanského kultu, rodné jméno srov. pod Jóšua/Jéšua (Jehóšua); arab. 'Ísá či Masíh (v koránu vystupuje v patnácti ze 114 súr, neboť je muslimy pokládán za Muhammadova předchůdce).

Syrskými křesťany byl obdařen přízviskem abd-alláh, sluha boží (cf. pozdější lat. servus deí, servus servórum deí), messiás/č. mesiáš čili řec. Chrístos/„pomazaný olivovým olejem“ od řec. chríó, aram. mešichá, hebr. mášiach, viz součást korunovačního rituálu židovských králů roku 1020 a 1015 a v indexu s. v. kuchyně. Spojení Ježíše s údajným pomazáním olivovým olejem zdůraznilo oprávněnost jeho královské titulatury.

Podle koránové verse nebyl Ísá, syn Mariin, ukřižován ani jinak nezemřel, ale jako boží (Láhův, al-Láhův) posel šel za svým pánem do nejvyššího nebe (súra 4). Také podle gnóstiků nebyl I. ukřižován, ale někdo jemu podobný; podle některých z nich to byl Simón z Kýrény.

Nemajetní rodiče budoucího kazatele-hlavy bratrstva, (ne)vlastní otec Josef a matka Marie (Mariám/Mirjám), žili v galilajské vsi Názaře či Názareth (nesklon.), arab. Násira, Nassara, která mohla tehdy mít nejvýše sto obyvatel (tudíž v ní nemohly být římské lázně, jak lokální turistický průmysl tvrdívá). Kromě Ježíše měli čtyři další kluky (č. Jakub, Josef, Šimon a Judas) a nějaké dcery (počet ani jména tradicí nevedena), jak vypočítal euangelista Marek: "úch hútos estin ho tektón, ho hyios tés Mariás, kai adelfos Iakóbú kai Iósétos kai Iúda kai Simónos? kai úk eisin hai adelfai autú hóde pros hémás?/což není tohle tesař (řemeslník), syn Marie, a bratr Jakubův a Jósůf/Josefův a Judův (Jidášův) a Simonův? a nežijí jeho sestry zde mezi námi?".  
Nonnos z Pánopole, autor nejdelšího z antických epů Dionýsiak a také parafrase Janova euangélia o dvaceti jednom zpěvu na začátku sedmého z nich údaj Markův použil, když psal, že "ostatní Ióséfovi synové horlivě jako čtyřspřeží pospíšili za Christem/anchmoloi de gnótoi pseudaleoi tetradzyges hyies Ióséf Christon episperchontes". O Marii viz pod křesťanství a tam také o jejím románku s římským vojákem Ti. Iuliem Abdou Panterou.

Při censu za zřízení provincie (kromě biblické představy není o něm odjinud zpráv) se rodiče nezapsali v Bét-lechemu, proto bývá I. nazýván Názarethským, Iésús ho Nazóraios. V Galileji se od roku 6 n. l. platila čtrnáctiprocentní daň z majetku Římu a 21 procento obvyklé chrámové daně/korbán.

Podle jiného výkladu však byl členem protihasmónajské, protihéródovské a vůbec protiestablishmentové sekty „strážců či spasitelů“ - nasárim, nassórajů, nassrájů, nasarénů, a přízvisko mu zůstalo po záměně s galilajským toponymem. Nassórajové mohou také svým jménem souviset s aram. slovesem nsr/nzr, pozorovat, sledovat, tedy s mandou/poznáním, to jest s gnóstiky, srov. pod křesťanství. V očích středověkých řeckých slovníkářů pocházejí jména Názarénos i Názóraios od Názaret. 

Na kříži byl I. označen řeckým, latinským a aramejským nápisem stejného obsahu ("titulus"): Iésús ho Nazóraios ho basileus tón Iúdaión/Iesus Nazarenus rex Iudeorum/aram. Ješúa di-nasrí malka di-jehúdeje (je to nikde nedoložená konjektura, stejně jako hebr. Ješúa ha-nasrí ú-melek ha-jehúdím), tedy INBI/INRI, "I. nazórajský, král Židů". Slovo nazórajský odkazuje na jeho sektářskou příslušnost a pravděpodobně nikoli na to, že by byl z Názareth (?).

Za vládce Židů "na tomto světě" se nevydával, ale potulnému rabbimu či prorokovi, jimiž se to v Palestině vždy hemžilo, tu nálepku dala jerúsalémská elita, která se jeho slovy cítila ohrožena a tou pomluvou u Římanů ho i zlikvidovala. Je ovšem zajímavé jedno místo v euangeliu v podání Lukáše (kapitola 19), kde Ježíš před vstupem do Jerúsaléma ve formě podobenství zúčtovává s lidmi závidějícími majekty ostatním, konkrétně s nájemcem výběru daní. Dnes bychom řekli: kazatel jistě nebyl socialistou.

Vyprávěl totiž o jistém dynastovi, který se vypravil do světa a před cestou uložil u svých lidí nějaké peníze. Když se vrátil, pochválil dva z nich, že jim mina stříbra vydělala na úrocích deset resp. pět dalších, kdežto muži, který měl svou minu u sebe doma a neuložil ji v bance na úroky, toho sepsul, kázal sebrat mu ji a dát ji tomu nejbohatšímu, poněvadž "každému, který něco vlastní, tomu bude dáno, ale tomu, který nemá nic, tomu se vezme i to, co ještě má".

K tomu vyprávění věrozvěst v podobenství s džihádistickou resolutností dodal: "Kromě toho tyto mé nepřátele, ty, kteří si nepřáli, abych jim vládl, přižeňte sem a přede mnou je pobijte/plén tús echthrús mú tútús tús mé thelésantás me basileusai ep' autús agagete hóde kai katasfaxate autús emprosthen mú!" Pak zrekvírovali dva Ježíšovi "žáci/mathétes" komusi hříbě/pólos, "protože pán ho potřebuje/ho kyrios autú chreán echei" a na něm dojel do Jerúsaléma... 

O převzetí symboliky Ísidina mýthu do mariánského kultu viz v příloze Bohové a jejich svátky xv.

Protivníci křesťanů dokázali tu a tam „přispět“ k diskusi o vlastním způsobu Ježíšovy obživy. Z apologetických poznámek a spisů křesťanských ideologů známe jistého Sossiána Hierocla, Diokletiánova prokonsula v Palmýře, Bíthýnii a Alexandrii, který někdy kolem roku 303 n. 305 sepsal nezachované, ale citované dílko Pravdivá oslovení křesťanů neboli Milovník pravdy o podvodech křesťanů, jak k vytvoření Ježíšova mýthu zneužili život novopýthagorika Apollónia z Tyan. 

Na adresu Ježíše napsal, že to byl vůdce bandy silničních lupičů, kterých bylo více než devět set (středověká hebrejská korekce tohoto údaje vyšplhala na dva tisíce). Starší židovský pamflet z konce druhého a začátku třetího století Ježíšův příběh/Toledot Jéšú tvrdí, že byl Ježíš synem římského vojáka Ti. Iulia Abda Pantery, viz pod Marie v heslu křesťanství.

Pozoruhodnou souvislostí se jménem Abd(és) je omilostněný lupič Barabbás, Barabba(n). Slovo je od aramajského obratu bar abbas, syn Abbův nebo otcův, nebo od bar rabba(n), Mistrův syn. Ze dvou míst v Matoušově euangeliu o ukřižování uvádějí některé řecké  rukopisy Iésús (ho) bar abbás (či: bar rabba), I., syn Abbův (nebo: otcův) či: syn mistrův.

Obecně platí, že Ježíšova legenda je stejně historicky důvěryhodná jako příběh Achilleův, Perseův nebo Hérákleův z doby, kdy byla paměť lidská omezena na ústní tradici. Také oni byli z poloviny božského původu a Héráklés dokonce nesmrtelnosti dosáhl. Jeho nevlastní bratr Dionýsos to dotáhl na jednoho z nejváženějších nesmrtelníků starého světa a také mu nechtěli věřit, že je olympského rodu, jak o tom veršoval například Ovídius v Proměnách.

Jóséf, řec. Iósépos, č. Josef byl spíše polírem než tesařem (jak se traduje), řec. tektón, čemuž odpovídá lat. faber, tedy řemeslník a podšéf čehokoli stavebního, nejen přes dřevo; srov. v Íliadě, 6, 316: tektones andras... epoiésan thalamon kai dóma kai aulén, "stavitelé... postavili ložnici, mužskou část domu a nádvoří"; nemusela to tedy být pouze záležitost dřevozpracovatelská, xylúrgika.

Iésús měl čtyři bratry a nejméně dvě sestry. Po otci pravděpodobně byl od svých patnácti oním tesařem či zedníkem rovněž. Roku 4 vyvrátil při povstání legát P. Quictilius Varus, který o třináct let později zahyne ve válce s Germány, provinční město Sepfóris a zde Ježíšův otec zřejmě našel obživu (viz rok 4 a srov. index pod Galilaia).

Z mimokřesťanské literatury je Iésús poprvé jmenován židovským aktivistou a historikem Ióséfem Fláviem. O Židech a Christovi velmi stručně mluví vrstevníci Suétónius, Plínius Mladší a Tacitus ze začátku druhého století. Tacitus hovořil o „pověře a zvycích zcela protivných hellénským“, které chtěl Antiochos IV. Židům odebrat a polepšit je, aby už nebyli „tolik odporní/taetri".

Ve stejné době žil vyhlášený učitel kynisující stoy Epiktétos, který křesťanům říkal podle původu jejich kazatele "Galilejští" (pouze jedna zmínka v Rozpravách iv., 7) a po něm to převzal o čtvrt tisíciletí později císař Iúliánus, autor polemického spisu o třech knihách Kata Galilaión/Proti Galilajským", který o jistém Diodórovi, biskupovi v Tarsu, (lat.) v jednom ze svých dochovaných dopisů napsal, že je to "Nazaraeí magus" a biskupův bůh "deus Galilaeus".

Nelze vyloučit, že na rozdíl od dříve jmenovaných Epiktétos, propuštěný otrok s životní zkušeností s totální podřízeností majiteli (řec. jeho jméno znamená, zřejmě nikoli rodné: "Muž získaný, koupený"), znal některý z novozákonních textů. Epiktétův příznivec M. Aurélius psal na jednom místě o křesťanech (xi, 3) jako o lidech "ryze zatvrzelých, s čirou umíněností/kata psilén parataxin". 

K Ježíšovu mýthu: Nejpozději od tzv. babylónského zajetí povstala mezi Židy pověra, že přijde jistý mašiá, mesiáš, řec. chrístos, „posvěcený“ spasitel celého světa (řec. zaměnitelné za chréstos s výslovností chrístos, užitečný, příjemný, vhodný, praktický od chrómai).

Za rok Iés. narození se uvádějí převážně data mezi 7 př. n. l. až 6 n. l. Perský polyhistór al-Bírúní zprostředkoval výpočet chronografa Aniána, že se I. narodil 304. roku tzv. Alexandrovy éry (311) a "bůh si ho vzal k sobě" roku 336 této éry (25; Alexandrova éra byla počítána od roku 311 jako východní seleukovská/horních satrapií).

Klémés Alexandrejský ve Strómatech propaguje Kristovy narozeniny na 25. dubna n. 4. května roku 2 př. n. l., 5592. roku AM/"od stvoření světa". Podle údajů opřených o římské datování podle Augústovy éry a podle roku smrti Antónia s Kleopatrou se Iésús mohl narodit na podzim roku 2 př. n. l. (jeden údaj praví, že 18. listopadu), jako potulný kazatel začal vystupovat v 15. roku císaře Tiberia, tedy roku 29, když byl kolem třicítky, popraven byl v pátek 14. nisannu/30. dubna roku 29 (= 340 SE/2046 Abr. éry) nebo 31 n. l.

Berber Lactantius se drží roku "dvou Geminů", 29+, ale a. d. x. kal. apr., tedy 23. března. Také věděl, že když jeho světec vstal třetího dne z mrtvých, shromáždil kolem sebe svých hlavních jedenáct žáků, pobyl s nimi čtyřicet dnů výukou své doktríny a pak ho v bouři obklopily mraky a unesly do nebe. Namísto Iúdy se stal dvanáctým další Matouš/Matthiás. Ježíšovi posluchači se pak rozešli po světě a v roce 54, kdy nastoupil Neró k moci, stály základy církve v každé provincii a státním útvaru.

Ještě ve starém věku byla křesťany vyřčena další exaktní data, novověk přisadil: zemřel v pátek 7. dubna roku 30, 3. dubna 33 (to soudí geologové na základě zmínky o zemětřesení při jeho ukřižování), nebo 18. listopadu roku 3 př. n. l. (= 194 roky, jeden měsíc a třináct dnů od zavraždění Commoda na silvestra roku 192) a narodit se mohl 20. května roku 2 př. n. l., nebo 6. ledna roku 2 př. n. l., nebo 21. května n. 20. června roku 9 n. l. apod. 

Exaktně o Ježíšových datech psal východořímský chronograf Ióannés Malalas z Antiocheie (zemřel po roce 570 n. l.). Vymyslel, že za konsulů Quinta a Longina (nebylo takové dvojice, viz seznamy konsulů v přílohách), 41. roku a šestého měsíce Augustovy vlády, 25. března/dystra dostala "panenská" Marie v obci Nazaret šťastnou zprávu od anděla Gabriéla (viz o rozdílu slov almá a btulá s. v. křesťanství 4). 42. roku a čtvrtého měsíce Augustovy vlády se narodil v městě Béthleem "kyrios hémón kai theos Iésús Chrístos/pán náš a bůh I. C.", a. d. viii. kal. ian./25. prosince o sedmé hodině denní/13.00 hod., 5500 roků od Adama (umělá datovací éra; ukřižován byl podle tohoto Ióanny roku 5533 od Adama).

● Podle Prótoeuangelia Jakóbova (údajného Ježíšova bratra) byla porodní bábou I. Salómé, sestra n. sestřenice Mariina, jejíž hrob/Salome Cave u Lachiše z východořímské éry byl předmětem archeologického průzkumu. Salómé zprvu v panenství Marie nevěřila, třebaže jí Josef ujišťoval, že s ní sice byl ženat, ale pak už ne: "Není to má žena, počala z ducha svatého."

Udán byl I. podle téhož chronografa Iúdou 23. března v jedenáct večer osmnáctého roku vlády Tiberiovy/32+, popraven 24. března v poledne [prý bylo toho dne 4. roku 202. olympiády úplné zatmění slunce, zaznamenané literátem či historikem Flegónem z Trall, jenže podle výpočtů NASA bylo t. r. zatmění jen částečné a ještě k tomu 28. dubna]. Rok 32 jako datum I. smrti pak používá ve své Chronografii, takže pád Jerúsaléma roku 70 klade do 38. roku od I. popravy. 

Poprvé byly I. narozeniny slaveny v Římě 25. prosince zřejmě roku 336+. K takovému prosincovému datu roku 1 př. n. l. dospěl křesťanský kronikář a chronograf Eusebios, když uvedl, že obřezán/peritemein to paidion byl (tradičního) osmého dne života 1. ledna roku 1 n. l. a tehdy že dostal jméno Iésús (jak stanovil jistý anděl, když byl klučina ještě v matčině těle); zemřel roku 29.

Druhého roku se od magů Héródés dozvěděl o jeho narození a dal povraždit všechny chlapecké novorozence v okolí Béth lechemu. Marie tehdy s chlapcem prchla do Egypta [Eusebios klade smrt krále Héróda Velikého až do roku 3+, srov. ovšem údaje v CSD]. Definitivně o datu narozenin ústřední postavy křesťanského mýthu 25. prosince rozhodl římský biskup Iúlius I. (35. papež v úřadu v letech 337-352).  

Je zajímavé, že staré chronografy údaj o censu v nové provincii Iúdaji roku 6 nebo po něm příliš nezaujal. Křesťanský kněz a chronograf Paulus Orósius z Hispánií (zemřel c. 420) uvádí, že se I. narodil 752. roku "od založení Města", 28 let od obsazení Egypta Římany, tedy roku 2 př. n. l. Suchý údaj ovšem vyšperkoval klasickou historickou malversací. Když prý vstal z mrtvých Iésús, napsal o jeho utrpení a zmrtvýchvstání Pílátus do Říma Tiberiovi a senátu a také o tom, že si čím dál více lidí myslí, že je bohem.

Princeps tedy, tak si to onen hispánský farář představoval, předložil senátorům návrh, aby byl I. pokládán za boha, ... retulit ad senátum, ut Chrístus deus haberétur. Ješitní senátoři však, dotčení, že se jim jako prvním nedostalo o té záležitosti informace, se nakrkli, návrh světavládce odmítli a édictem naopak rozhodli, aby byli z Města křesťané vyhnáni. V tom je podporoval praefectus praetorió Seiánus, dodnes chronicky známý nadnárodní zloduch.

Vidíme, že kromě podvodů a všelijakých "fake news" ideologové monotheismu už tehdy šířili též dogma, že mocipán je slušný a zbožný; to lidé kolem něho jsou zkažení: hodný císař, zlí senátoři a ten našeptávač...

Jak dlouho byl I. v učení u Jana a jak dlouho "učil" samostatně, není v mýthech řečeno (dva tři roky?). O dalších datech a datovací éře AD viz v Bozích a jejich svátcích.

Bét lechem (hebr. "dům chleba", arab. bajt lachm "dům masa"), řec. obvykle Béthleem, č. Betlém, bylo rodištěm krále Dáwída/č. Davida, odkud měl podle starých židovských představ mesiáš jednou přijít. Proto se možná z důvodů nacionálně tradicionalistických přesunulo I. rodiště z Názareth sem s využitím odkazu na lokální census, viz zde výše.

 

Jako další monotheističtí profeti byl též Ježíš negramotný a neznalý jiného než jazyka mateřského. Jeho hlavním protivníkem v křesťanském mýthu byl velekněz/kohen gadol Jahweho kultu Qajfa/Qajafa/Kaífa, řec. Kaífás, č. Kajfáš, jehož (?) ossuarium s aramejským nápisem bylo nalezeno v Jerúsalému roku 1990. 

Ačkoli se v mýthu kolem I. točí hodně žen, zůstal svobodný; rabbiové, představení náboženské komunity, se běžně však ženili. Na thema I. a matka a ženy viz zde níže a pod Marie a křesťanství.

V mýthu křesťanských evangelií není žádný přesnější datační údaj. Tři jasné komety se na Palaistínou mohly objevit roku 7 př. n. l. (konjunkce planet Saturnu a Jupitera jednou za osm staletí) za vlády Héróda Velikého (do 4 př. n. l.). Zřejmě celý údaj pouze mýthologicky zdůrazňuje vznik něčeho nového, protože hvězdy jsou běžným atributem velké události (praktikováno ještě v novověku Maovými životopisci).

Božské otcovství ostatně nebylo nijak zajímavým momentem: z I. současníků se jím chlubil Augustus, adoptivní syn Božského Iúlia, bylo součástí téměř všech východostředomořských panovnických hellénistických kultů. V Alexandreji stálo proslulé mausoleum Alexandra Velikého, o němž jistě řemeslníkův syn slyšel; a Alexandros z nelásky k otci a později z praktických důvodů v Orientu tvrdil, že je synem Dia Amóna.

Titulem královským nazýván zřejmě jen Héródés Veliký, ačkoli jeho potomci si ke jménu vždy slovo Héródés dávali také, ale nástupce v Jerúsalému H. Archeláos užíval jen titul tetrarchy či ethnarchy a královská titulatura mu ani Augustem nebyla přiznána. 

Návštěva tří anonymních mágů (lépe spíše: magů, viz s. v.), údajně mudrců n. králů, se u kolébky Ježíšovy konat nemohla (leda by to byli zarathuštriáni - parthští agenti?), stejně jako census v rámci provincie nebo dokonce celoříšský. Viz o předmětu též pod křesťanství. V Novém zákonu křesťanů nejsou „tři králové“ zmiňováni. Pouze v Matoušově evangeliu je zmínka o „mázích/mágové“, které si ke konsultaci "tajně povolal Héródés/lathrá kalesas tús magús". V římských katakombách (asi šedesát tunelů) však byli na stěny v dalších staletích již malováni.

Od 6. století se začalo věřit ve tři krále, snad podle počtu tehdy známých kontinentů a věkových kategorií, a že přinesli jako dary zlato, kadidlo a myrrhu. Vynořila se jména Caspar, Melchior a Balthasar, ale jejich zkratky C+M+B, která se začátkem ledna mezi křesťany píší na dveře (v Čechách K+M+B) se jmény nesouvisí: "Chrístus mansiónem benedícat/Kristus žehnej (tomuto) domu."

Jejich domnělé ostatky spočívají od 23. července 1164 v kolínském dómu v Německu. Helena, Konstantínova matka, tři kostry prý nalezla na své pouti do Palestíny (také tam "našla" zbytky kříže, světcova oděvu a Mariin závoj). Přes Konstantínopoli se dostaly kosti do Milána (jak a kým, nevíme), kde se jich při dobývání města roku 1162 zmocnil císař Barbarossa. Věnoval je svému kancléři, kolínskému arcibiskupovi Rainaldu v. Dasselovi, který je jako ostatky "prvních křesťanských králů" uložil v kolínském dómu. Kosti byly poprvé odhaleny roku 1864 a zjištěno, že jde o úplné kostry dvanáctiletého chlapce a třiceti- a padesátiletých mužů, tedy v podstatě v duchu křesťanské epiky. Nic bližšího nebylo zkoumáno. O látkách, v níž jsou kosti zabaleny, bylo roku 1979 zjištěno, že damašek, purpur a hedvábí pochází ze 2.-3. století, tedy nikoli z doby Ježíšovy. Zkoumat kosti církevní hodnostáři odmítají.

Němečtí králové se po korunovaci v Cáchách/Aachen modlili u oltáře tří biblických králů. Balthasar prý podle pozdní tradice přijel na slonu a darem přivezl myrrhu. Byl ze všech tří nejmladší, černý, tedy přesněji s černým vousem, a representoval Afriku. Starší byl Asiat Melichior, který přijel na velbloudu a daroval kadidlo. Nejstarším z nich prý byl Caspar, symbol Evropy, který přivezl zlato. Ve středověku se mágům dávala i jiná jména, často podle jednotlivých autokefálních církví. Tak se například objevila jména Apellus, Amerus a Damasius.

Klanění králů či mágů je spojováno s epifaniemi, oslavou zjevení božího syna. Epifanie, řec. ta epifaneia, znamenala u křesťanů konec dvanáctidenních vánočních oslav začínajících I. narozením a končící 6. ledna (v orthodoxii a koptské církvi podle juliánského kalendáře 19. ledna, vánoce 7. ledna). Jiným jménem jsou theofaniemi/zjevením boha, nebo též hé hémerá tón fótón, "den světel", či prostě ta fóta, "svátek světel". Zatímco západní křesťané mají e. především za setkání s mudrci, východní zdůrazňují pokřtění Ježíšovo a jeho první zázrak s vínem na svatbě v obci Kana.

Poprvé písemně zmiňovány jsou epifanie Ammianem Marcellinem k roku 361 n. l. v souvislosti s Iúliánem Apostatou. Původně začínali křesťané počítat rok epifaniemi, později vánocemi (údajným narozením), nakonec teprve kalendářním začátkem roku prvním lednem, tedy podle římských říšských zvyklostí. 

První podoby Ježíše zřejmě vznikly v Alexandreji a vzorem k jeho ikonám asi byla mumifikovaná podoba Alexandra Velikého, jehož hrob patřil k jednomu z center ptolemajovské metropole a byl zřejmě přístupný po celý polytheistický starověk.

Kazatelově smrti předcházela (čtvrtek) večeře v zahradě pod Olivovou horou zvané aram. Gat šmáne (lis na olej), řec. Gethsémani. Zde Jehúdova/Jidášova zrada vedla k Ježíšovu zatčení a následujícího dne k ukřižování (pátek) a zmrtvýchvstání (= velikonoce souvpadající do tradičních židovských svátků pasach).

Bez zrady Jehúdy, řec. Iúdy, s přívlastkem neznámého významu Iškariotský (řec. Iskarióth, hebr. Iš-Krijóth, "z Keriothu"?), za nijak významnou sumu "třiceti stříbrných" by nebylo křesťanství, ale ani symbolu dnešního západního světa pro zradu a spiknutí temných sil proti dobru (o třiceti šekelích jako neslušně nízké summě se hovoří již v sumerské básni "Prokletí Akkadu").

Iúdás byl pokladníkem Ježíšovy potulné skupiny a měl v Jerúsalému pozemek, byl tedy ze všech lidí kolem svého mistra nejbohatší. Do elitního klubu dvanácti apoštolů-věrozvěstů byl Ježíšovými žáky za Iúdu vylosován ze sboru sedmdesáti n. sedmdesáti dvou dalších žáků-náhradníků Matthiás. 

Iúdás byl už mezi ranými křesťany druhého století zosobněná hamižnost a biskup ve fryžské Hierápoli Papiás, jemuž se dostalo po smrti od souvěrců označení "svatý", ve svých Výkladech výroků páně/Logión kyriakón exégéseis napsal, že z Jidášova těla vytékal hnis a že "při přirozených potřebách ho trápili červi". Ve středověku se stal symbolem Žida, který zradil mesiáše, a chudák přispěl k upevnění antisionismu a pověry dodnes živé.

Líčení přípravy Ježíšovy popravy je dobové a zřejmě je z ethnografického hlediska přesně popsáno (současníci v Orientu, na západě Púnové a u Římanů otroci smrt ukřižováním znali od věků velmi dobře). Roku 1968 byl v jerúsalémské čtvrti Giv´at ha-Mivtar nalezen hrob ukřižovaného člověka jménem Jehóhánán ben Hagkól/Jan (24 až 28, popraven mezi roky 50 až 70+), jehož kosti byly proraženy hřeby a jeden z nich o délce 17 centimetrů zůstal v ráně (podobný nález z okolí Cambridge viz s. v. poprava, ukřižování). Hřeby bývaly popravčími zatloukány zřejmě do holenních kostí a do předloktí oběti s rozkročenýma nohama, nikoli do dlaní a chodidel; anglický nález se týkal kosti patní.

Křesťanský mýthos v euangeliích vlastní způsob popravy nepopisuje: zda byl I. ukřižován přivázáním, nebo přibitím (dodnes rituálně praktikováno fanatiky například na katolických Filipínách), není uvedeno.

Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Kónstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku. Z jednoho z hřebů dal později Constantinův syn ukovat uzdu pro svého koně, zajímavě zbožný počin raného křesťanství. 

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří bývalé královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města.

Rozbory textury materiálu však tvrdí, že v nejlepším případu jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n. l., spíše však kolem roku 150 n. l. Různé chemické analysy kladou dobu jeho utkání do 13. až 14. století n. l., poslední rozbor zpracovaný v Americe roku 2004 mazaně říká, že je z doby 1000 př. n. l. až 700 n. l. (srov. pod křesťanství, relikvie).

Mnohem později povstala pověra o „svatém grálu“, misce s krví Ježíšovou. První tuto nádobu, prý z vzácného kovu a vykládanou skvosty, vybájil snad roku 1190 básník Chrétien z Troyes v nedokončeném epu o Percevalovi Li Contes del Graal/„Příběh grálu“, který byl prý vysněn roku 718. Příběh splynul s pověstmi o Artušovi a pro svou tajuplnost je populární dodnes.

Slůvko gral znamená ve starofranc. mísu a pochází snad od latinského garális, nádoba na kořeněnou (rybí) omáčku garum, nebo od pozdnělatinského gradális, plochý talíř („krok po kroku, opatrně s ním“); nejasné. Pohár prý stál na Ježíšově poslední večeři/hostině v Getsemanské zahradě (řec. Gethsémané, hebr. Gat šmáne) na stole před ním, pak do něho natekla krev ukřižovaného.

Story má aktuální pokračování v literatuře stylu fantasy: Ze starofranc. san graal, san greal vzniklo prý sang real, královská krev, dokládající podle představ literární fikce, že ze spojení Ježíše Krista s Marií z Magdaly pochází královský rod, franští Merovejci (sic).

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl popravovaný něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla. Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii a podobně to prý fungovalo s kousky popravčího kříže, srov. pod křesťanství, kult ostatků.

Ze čtyř křesťany kanonisovaných Ježíšových „životopisů“, o apokryfních viz zde níže, je nejstarší euangelion/evangelium (původně odměna za dobrou zprávu, dobrá zpráva) Markovo, které vzniklo krátce po roku 70 v Alexandreji (podle jiné spekulace kolem roku 65 v Římě). Žánrově se autor podle všeho inspiroval hellénistickým románem. Texty Matoušovy/Matthanja a Lukovy/Lúkás vycházejí z Marka a jsou ze syropalestinské oblasti let asi 75 – 90 (80 - 90). Janovo/Jehóchánán-Ióannés euangelion má vlastní prameny a je nejmladší (c. 90 – 100 či c. 95, snad z Anatolie?).

Pavlova korespondence bývá datována do doby mezi roky 50 až 58. Když je psal, žilo ještě dost lidí, kteří Ježíše pamatovali, nebo se s ním nějakým způsobem setkali. Celý Nový zákon/řec. hé kainé diathéké vznikl v prostředí židovských sektářských komunit v Palaistíně a diaspory v Antiocheji, Anatolii, na Kypru, v řecko-makedonské oblasti a v Římě v rozpětí let 50 - 120 n. l.; dataci neobsahují v podstatě žádnou. Srov. pod křesťanství.

Spojením s knihami židovského Starého zákona/řec. hé palaia diathéké a dalšími novozákonními vznikla bible, křesťanské Písmo svaté o asi osm stech tisících slovech. Roku 367 Athanasius Alexandrijský ve "velikonočním listu" poprvé vyjmenoval 27 knih Nového zákona tak, jak platí u křesťanů dodnes (kanonický Starý zákon má knih 39).

Nejstarší zachovanou přibližnou podobou pozdějšího Nového zákona je Kanon Muratori z 8. století, který vznikl snad kolem roku 200 (latinský), pergamenový codex sinaiticus ze 4. století obsahuje pak Septuagintu a kompletní Nový testament (s poznámkami do 12. století) ze sinajského kláštera sv. Kateřiny (řecký). 
Začátkem 21. století byla bible nejvydávanějším knižním titulem světa (křesťanů bylo tehdy počítáno volně úhrnně podle státní příslušnosti na dvě miliardy lidí, téměř třetina planety). Ročně bylo rozdáno nebo prodáno na sto milionů biblí a v nejzbožnější zemi západu, ve Spojených státech, měl průměrný Američan doma čtyři výtisky (!). Křesťanské misionářské nadace se podle svých údajů postaraly o to, aby bible či její části byla přeložena do 2426  jazyků, jimiž hovoří 95 procent lidstva. 

Nejagilnější zemí ve výchově a vysílání misionářů byla (Jižní) Korea, jejíž kazatelé si troufali dokonce mezi ultrakonservativní sunnity na obou stranách rozděleného Paštunistánu.

(pokr.)