Kř (2)

 

Návrat ke znamení kříže. Iúliánův nástupce Ioviánus ze Singidunu/Bělehradu v Pannoniích (363-364) s křesťany již držel: značka XP se vrátila na mince a na korouhve. Byl však liberální, antiku toleroval, nikoli však věštění a „čarodějnictví“. Vše, co Iuliánus zrušil, Ioviánus ve prospěch křesťanů obnovil. Měl rád jídlo, ženy, víno. Jeho smrt ve 33 letech byla záhadou (zemřel v noci v místnosti, která byla čerstvě vybílena vápnem; jiní v pramenech uvedli, že se udusil ve spánku z řezavého uhlí, nebo na zácpu).

Jeho nástupce Valentiniánus I. (25. února 364, zemřel 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetiónu), muž bez požitkářských tužeb, byl programově mezi náboženstvími nestranný, liberální křesťan. Nicméně dával si říkat "nejzbožnější z principů", piissime principum. Za necelé desetiletí bude v říši všechno jinak. Jeho bratr a spoluvládce na Východě Valens byl zapálený monotheista hlasící se k sektě ariánů a v Antiochii zlikvidoval v zimě 371/372 v procesu lidi kolem Iúliána, hellénisty se říkalo, jeho učitele Maxima z Efesu.

Vdova po Magnentiovi Iustína, která po svém germánském rodu byla ariánkou, se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. (375-392).

Valentiniánův otec Gratiánus starší byl z Cibalae/Vinkovci v Pannoniích. Císař sídlil Mediólánum a rozdělení říše na západní a východní část s bratrem Valentem se ukázalo jako definitivní. Založil dynastii, která se u moci udržela nejdéle v cásařských dějinách Říma, 91 rok.

Gratiánus (367-383), syn Valentiniána I. a jeho první manželky Maríny Sevéry (druhou byl vdova po Magnentiovi Iustína) byl ze Sirmia/Sremska Mitrovica a císařem se stal v osmi. Jeho mladší nevlastní bratr Valentiniánus II. se stal spoluvládcem ve čtyřech. Roku 376 navštívil Řím a jeho vychovatelem byl vlivný úředník a literát, jen formální křesťan D. Magnus Ausonius.

Ovšem po něm nastoupil v Mediólánu pověstný křesťanský jestřáb Ambrosius. Roku 379 západní císař odmítl všechny „haerese“ a jako první z císařů vypustil z titulatury polytheistickou velekněžskou hodnost pontifex maximus (která prapodivně přešla do užívání k papežům).

Roku 382 zrušil císař Gratiánus všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky, které takto získaly. Gratiánus, který na začátku vlády odmítl přijmout úřad pontifika maxima, tak ukončil polytheismus a jeho formy jako státní kult, neboť mu odebral zdroje.

Znovu dal odstranit ze senátu sochu Victorie (poprvé to nařídil Constantius, ale Iúliánus ji tam vrátil); viz zde výše a rok 29. Dva roky po smrti Gratiánově sepsal vůdce polytheistické římské „strany“ Q. Aurélius Symmachus žádost o navrácení sochy (zřejmě stále ještě existovala) císaři Valentiniánovi II., dítěti v rukách Ambrosiových: odmítnuto.

Ambrožova brutalita a Theodosiova poslušnost. Ideolog nesnášenlivosti držel pevně v ruce smýšlení tří císařů, Gratiána, Valentiniána II. a Theodosia I. („je-li císař v církvi, nestojí nad biskupem“). Jméno bohyně však doprovázelo západořímské vladaře až do hořkého konce: solidus Rómula Augusta měl na reversu nápis Victoria Aug(ustórum).

Gratiánus v Mediolánu/Milánu odmítl přijmout delegaci protestujících senátorů. Nebyl to ještě úřední konec polytheismu a lidé oddaní starým zvykům vedli kulty a opravovali chrámy na své náklady. 19. ledna 379 udělal Gratiánus augustem východu Flávia Theodosia (sídlil v Soluni) a křesťanské liberální meziobdobí skončilo.

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II. Roku 383 se v Británii prohlásil císařem Magnus Maximus a v srpnu byl v Lugdunu zavražděn Gratiánus. MM byl proletářem z hispánské Callaecie/Gallaecie a byl prvním z císařů, kteří vedli monotheistický věroučný proces se smutným koncem: soud skončil popravou člověka za jeho názory ve sporu v rámci jednoho náboženství.

První trest smrti v interní věci věroučné vynesený vladařem nad kazatelem-kacířem je z roku 385, kdy vzdorocísař Mágnus Máximus (v letech 383 – 388) ustoupil v Germániích hispánským církevním činovníkům a jako kacíře dal v Treverech/č. Trevíru s kumpány a jednou ženou popravit mečem „heretického“ biskupa Priscilliána z Hispánií, obviněného církevními nepřáteli z odpadnutí k mánícheismus a gnósi, jehož proviněním pravděpodobně však bylo pouze to, že kázal kněžskou askesi...

Původně Priscilliána a jeho lidi soudil smírným způsobem Martin, biskup v pozdějším Tours a dnes národní světec Francouzů a vojáků. Pocházel z vojácké rodiny, narodil se v pannonské, kdysi bojské Savárii, Sabárii/Szombathely, Stein am Anger, kolonii založené roku 43 Claudiem a tím pádem nejstarším městem na území dnešního Maďarska. Voják Martin se dal pokřtít a odmítl bojovat. Zemřel roku 397 jako první ze světců, který nezemřel mučednickou smrtí (s výjimkou Marie a apoštola Jana).

Nešťastník toužil po návratu k začátkům křesťanství, byl však klérem uštván: je to první případ v dějinách křesťanství, kdy se někdo chtěl vrátil ke kořenům, a doplatil na to. Císařovo engagement a krutost kleriků se stala vzorem pro jednání s dalšími „heretiky“: dějiny monotheismů jsou vlastně nekončící soustavou válek o výlučnost správného práva výkladu "zvěstovaných" písem.

Prvním biskupem, který donutil císaře k veřejnému „pokání“, tj. institucionalisované křesťanské rituální omluvě a očistě, byl milánský fanatik Ambrosius. Postiženým byl likvidátor polytheismu Theodosius I. za masakr sedmi tisíc dostihových fanoušků, kteří nesnášeli jeho úředníka, na stadionu v Thessaloníké roku 390 (srov. pod stadion).

Roku 383 Theodosius I. dal zavřít všechny chrámy na východu říše. Při své návštěvě Říma v létě roku 389 n. l. se choval k polytheistům sice shovívavě, Victorii do senátu ale odmítl vrátit a neúspěšně vyzval senát, aby tradiční náboženství zavrhl a aby přijali křest. Takže zrušil státní subvenci obětin, kulty.

O dva roky později zakázal polytheistické obřady všeho druhu a vstupovat do antických chrámů. V Alexandreji dal rozbořit Sarápeion. 8. listopadu znovu zakázal všechny kulty kromě křesťanství. To byl také konec olympijským hrám, které se měly konat v létě roku 393.

Poslední pokus. Posledním z císařů, který se pokoušel obnovit pronásledované kulty, ač sám formálně křesťan, byl od roku 392 Theodosiův proticísař Flávius Eugenius poražený v poli a popravený 6. září 394 (srov. pod Germáni a Arbogastés). V Římě na žádost senátorů svolil s obnovou oltáře bohyně Victorie, chrámu Venuše, v Ostii Hercula apod.

Proti němu v létě roku 394 vytáhl z Konstantínopole na západ Theodosius posilněn o dvacet tisíc Gotů, jimž mohl velet Alarich (uváděn v té souvislosti není). Na Frigidu jich prý v první den bitvy padlo na deset tisíc (čemuž doboví křesťanští autoři přikládali velký význam, neboť Gotové tehdy byli ariány, nikoli níkajskými „katholíky").

Císaři se povedlo v Julských Alpách uniknout z léčky Franka Arbogasta a poslední ze známých vůdců „starořímanů“ Virius Nícomachus Fláviánus si vzal 5. září 394 život (Theodosius ale vrátil otcovský majetek jeho synovi, jakmile přestoupil na křesťanství). Druhého dne Theodosius Arbogasta na řece Frigidu, dn. Vipava ve Slovinsku, porazil.

Eugenius, loutka v Arbogastových rukách, byl na bojišti popraven, Frank si vzal život na marném útěku. V Aquileji se vítězný Theodosius vrhl na zem před Ambrosiem, který mu šel vstříc z Mediólána. Z římského senátu byla potřetí a naposledy odstraněna socha Victorie.

Podle křesťanské tradice pomohl Theodosiovi na Frigidu prudký vítr, který dul proti Arbogastovým šikům. Zlomilo to polytheisty mezi šlechtou v domnění, že u Frigida císaři pomohl Ježíš Kristus.

V Římě tehdy zůstalo na straně „antiky“ pouze několik senátorských rodin orientovaných novoplatónsky a relativně hodně stoupenců tradičních kultů na venkově (podle tehdejšího módního označení pro lidi „z okresů, venkovských klanů“, págus, págání, je české křesťanské označení pro polytheisty „pohan“, jemuž předcházelo označení gentílis/"rodák" a z toho Neříman sloužící v armádě, srov. rok 370+).

Je zajímavé, že původně barbarský, rustikální a provinční orientální monotheismus se stal výsostným znakem modernosti a intelektuální vyspělosti, zatímco polytheistická kultura, dárkyně civilisací, byla degradována na vesnické buranství a primitivismus: to je největší propagandistický úspěch lidské historie. Křesťané se dodnes honosí jakousi pokrokovostí ve srovnání s polytheismem a svou pověru s tisícovkami světců, blahoslavenců, bohem ve třech podobách, matkou-pannou bohorodičkou, andělskými zvěstováními a církevní byrokracií mají za hranici definitivního poznání lidstva...

V této době přišlo na masivní přebírání vnějších atributů tradičních bohů, rituálů, římskou církví. Pravděpodobně ještě v pátém století byla většina populace zanikající říše polytheistická. Nicméně roku 416 byl Honóriem definitivně uzákoněn zákaz pro polytheisty sloužit v armádě, státní byrokracii a na soudech; srov. k tomu stejný zákaz pro monotheisty za Diocletiána. Za Stilichóna, který byl zlikvidován roku 408, byl velitelem hraničních vojsk od Raetie po Pannonii (asi jako dux Illyrici?) Germán Generidos. Olympios prosadil roku 408 u Honória vydání zákona zakazující v armádě vyznávat jiné kulty než Ježíšův. Generidos, a s ním jistě mnoho dalších Germánů, resignoval. Byl však Honóriem natolik ceněn, že západní august platnost zákona vysadil a Generidos se s ostatními mohl roku 410 vrátit do služby; o šest let později zřejmě nastala odlišná situace. 

Nicméně výjimky existovali dále. Jiná tradice zanikla o několik desetiletí později. Velitel římské armády v Galliích Litorius bojoval nějaký čas s Visigoty úspěšně, ale roku 439 u Tolosy byl poražen, zajat a v zajetí na rány zemřel. Byl posledním římským vojákem, který před bitvou konal „staré oběti“.

Římský Východ, Západ a Germáni. Valentiniánsko-theodosiovská dynastie (364-455) byla první ryze křesťanskou evropskou panovnickou dynastií. Poslední vládce jednotné římské říše Theodosius I. zemřel 17. ledna 395 v Mediólánu, pohřben byl až v listopadu Kónstantínopoli. Ideolog fanatického monotheismu Ambrosius ho přežil o dva roky.

Na západu říše předal Theodosius vládu synovi Honóriovi (12) a k ruce mu dal pokřtěného Vandala Stilichóna (asi 35), armádního velitele magistra equitum, později magistra utríusque mílitiae. Se svou ženou Serénou, dcerou Theodosiova bratra Honória, sestřenicí císaře Honória a hysterickou křesťankou, zařizoval likvidaci římského polytheismu. On sám byl se souhlasem Honóriovým zavražděn i se svými buccellárií, ochrankou, 23. srpna 408 n. l., jeho syn Eucherius byl dopaden později a též Seréna dožila na popravišti o několik měsíců později; skončila v rukách katových sice po křivých obviněních, ale předhazovalo se jí, že za pobytu Theodosiova v Římě po lokvidaci Eugeniově roku 394 v chrámu Matky bohů sňala se sochy Rheje náhrdelník a dala si ho kolem krku. Jistá stará vestálka jí za to proklela. Stilichón dal sejmout z dveří chrámu capitólského Iova zlaté pláty. Za povšimnutí stojí skutečnost, že Claudius Claudiánus, Stilichónův a Honóriův dvorní literát a oblíbenec Serény, v éře triumfujícího monotheismu ve svých oslavných verších užíval výhradně klasických polytheistických námětů, vzýval Olympany, poctěn byl sochou umístěnou na "Foru Božského Tráiána"...

Roku 404 přesídlil zbožný či pověrčivý Honórius z Mediolána do Ravenny (bylo mu dvacet), které se stalo posledním císařským sídelním městem antické Itálie. Roku 408 vyloučil všechny polytheisty z armády. Císař zemřel roku 423 na vodnatelnost, jako jeho otec. Stejně jeho bratr, nominální vládce římského Východu Arcadius (zemřel už 408), neměl Honórius vliv na vysokou politiku a ani se o to nesnažil. Skutečným vládcem Západu, toho, co z něho zbývalo, byl Stilichó, Východu zprvu Rúfinus a po něm eunúchos Eutropius. Tito lidé rozehrávali proti sobě děsivé partije a jejich mocichtivost a hamižnost přinášely záhubu oponentům a smrt tisícům nevinný lidí. O urostlém a podlém Rúfinovi viz též pod Gotové a rok 384+ a 392+. 

Stilichó/Stilichón, jehož otec byl Vandal (nebo Got?) a matka Římanka, jako velitel západořímské armády roku 406 porazil u Florentie Ostrogoty; padlo jich prý na sto tisíc. Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a v armádou prošla vlna protigermánských čistek, Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. O dění kolem Alaricha, Visigotů, Gally Placidie, o konci říše apod. viz pod Gotové a Germáni.

Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), první císař „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rúfínus, syn ševce z Aquitánie. Byl to velký jesusovec a na svém panství u Kalchédonu zřídil klášter. Ve sporu se Stilichónem v době, kdy Visigoti pod Alarichem plenili Helladu a Makedonii, však podlehl Eutropiovým intrikám a byl 27. listopadu 395 ubodán Gainovými vojáky, srov. pod Gotové.

U Arkadia ho nahradil eunúchos Eutropios (do 399). Od roku 400 je skutečnou vládkyní římského Východu Arkadiova choť Aelia Eudoxia, která se Stilichónovi pomstila. Nejpozoruhodnější postavou římského Východu v této době však byl někdo jiný. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés) tervinžský Got Flávius Fravitta/Frabitás. Za svého úřadování vyhnal piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia právo vyznávat otcovské kulty, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů, ojedinělé právo od dob Augustových a na rok 401 byl jmenován konsulem; později buď sešel smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

Arkadios roku 402 jmenoval perského vládce Izdegerda/Jazdegerda I. (399-420) poručníkem svého ročního syna s Aelií Eudoxií Theodosia II., aby nebyl sesazen (!!!). Perský král králů byl liberální zarathuštrovec, nevedl s Římem válku a nepronásledoval křesťany. Theodosius nastoupil na trůn jako sedmiletý. Byl vychováván sofistou Troilem ze Sídé, který nebyl křesťanem, staral se o něj eunúchos Antiochos a praefectem praetorió byl jako za Arkadia Anthemios.

Porazil a vytlačil z Moesie hunského krále Uldina a zajaté Skiry „usadil“ v Anatolii na statcích jako pracovní sílu: první masové usazení Germánů v Anatolii (po Herulech?). • To prvním germánským papežem byl až Ostrogot Bonifatius ii. (530-532).

Roku 410, když potřetí stál Alarich před Římem, přišel praedectus urbí Pompeiánus se zprávou, že Visigoty od Narnie odehnala jakási dávná rituální praxe. Římané tedy povolali, a to se svolením biskupa/papeže Innocentia (v čele římských křesťanů v letech 402-417), "Etrusky", aby provedli příslušné očistné obřady Města. Nikdo se je však neodvážil vykonat a tak mohli Etruskové zase jít. Je to pravděpodobně poslední zmínka o nějakých státem podporovaných polytheistických praxích v Římě, srov. k tomu rok 394 a Theodosiův zákaz. 

Křesťanské ženy mocichtivé, svatořečení a kult ostatků. Anthemios zmizel z dějin roku 414, když regentství za Theodosia II., vnuka stejnojmenného augusta, který definitivně rozdělil říši na Východ a Západ, převzala jen o dva roky starší sestra Aelia Pulcheria. Propuštěn byl i Antiochos. Krátce na to byla v Alexandreji zavražděna neoplatónička Hypatie, viz zde níže. Kyrillos však měl u Pulcherie slovo: byla to asketická monotheistka, žila v panenství a přemlouvala k tomu i své sestry Arkadii a Marínu. Pulcherie také opatřila roku 421 svému císařskému bratrovi manželku, jistou Athénais, dceru sofisty Leontia.

Jako pokřtěná se pak jmenovala Aelia Licinia Eudokia a s Theodosiem měla Eudoxii, kterou si vzal Valentiniánus III. (jiná Eudoxie byla manželkou východního císaře Arkadia a matkou Theodosia II.). Aelia Eudokia napsala oslavné verše na vítězství nad Peršany a také jakési biblicky inspirované proroctví. O Aelii Pulcherii, sestře Theodosia II., která zemřela roku 453, měla sbírku ostatků 42 „mučedníků“ a majetek odkázala „chudině“, viz pod ženy a křesťanství - "procházka minulostí církevního státu".

Theodosios II. byl augustem 49 roků, z toho 42 roky samostatně: je to římský rekord. Do palácové politiky nezasahoval, „studoval vědy“, byl kaligraf a opisoval knihy. Měl rád historii a „theologii“, disciplinu křesťanských ideologů o výhradní jedinečnosti jejich kultu. Žil v císařském paláci jako v klášteře. Roku 426 dal zničit Diův chrám v Olympii a tři roky později rušil židovský patriarchát, jeho majetek propadl státu a zakázal Židům stavět synagogy. Roku 438 přívržencům Mojžíšova kultu zakázal v případě, že byli soudci, rozhodovat v kausách týkajících se křesťanů. Zároveň schválil přestavby synagog v křesťanské kostely. Nicméně křesťanům nakázal judaistům a polytheistům neubližovat a pokud by je někdo okradl, měl nahradit okradeným trojnásobek: opatření, která s dalšími zjevně inspirovaly o dvě staletí později expandující muslimy. Theodosios II. zemřel tři dny po pádu s koně 28. července 450.

Relikvie, svatořečení. Již císař Theodosius I. v březnu 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Pět let předtím v červenci zakázal společný edikt Gratianův, Valentinianův a Theodosiův pohřbívat na místech hrobů apoštolů a mučedníků. Kult ostatků, ve starém věku neznámý, přetrval mezi křesťany dodnes a ve středověku patřilo mezi zvyklosti, že při stavbě kostela byl pod oltář uložen nějaký ten mučednický ostatek. Pozoruhodný soukromý rekord zaznamenal saský kurfiřt a podporovatel Lutherův Friedrich III. zvaný der Weise/Moudrý (zemřel 1525), jehož sbírka svatých předmětů přesáhla devatenáct tisíc kusů.

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla.

Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii. Jako desítky dalších, například že onemocnění žláz, krku a nádorů za uchem vyléčí dotyk ruky předčasně zemřelého, popřípadě mrtvoly stejného pohlaví. Popravčí hřeby tedy bývaly asi úzkoprofilovým zbožím...

V roce 1980 bylo nalezeno ossuarium se jménem Jóchanan, syn Hagkola, a ve schráně kosti s hřebem a zbytkem dřeva. Dvacetiletý muž byl současníkem Ježíše a spojení hřebu a dřeva je jediný zatím hmotný důkaz literárně známé popravy ukřižováním.

Mezi kosterními ostatky, zbytky kříže apod. jsou v uctívání dodnes mandylie, látkové relikvie (od mandyá, viz pod móda), jako je údajně Ježíšův pohřební rubáš („turínské plátno“). Jeho zkoumáním dokonce vznikl speciální obor sindonologie (z řec. sindón, plátno), který po letech dospěl k závěru, že rubáš o rozměrech 4,36 krát 1,10 metru s obtiskem muže o výšce 175 centimetrů vznikl někdy ve 13. až 14. století, tedy v době, kdy byl poprvé zmiňován. Zkoumání rovněž odhalilo, že v tkanivu je pyl z předněvýchodních rostlin.

Od roku 1578 je v turínském dómu a je významnou turistickou atrakcí. Když byla látka vystavována roku 2000, přišlo do dómu na milion zvědavců. Vatikán pravost rubáše nikdy nepotvrdil (srov. pod Iésús Chrístos). Nález pohřebního rubáše z první poloviny prvního století n. l. v Jerúsalému na místě hřbitova Akel damá (aram. krvavé pole) známého z novozákonních časů roku 2009 potvrdil, že textura látky byla v té době jiná.

Veronica je svaté sudarium/súdárium, „ručník na pot“, o rozměrech 17 krát 24 centimetrů s obrazem Ježíšovy tváře viditelné jen za určitých podmínek, který je uložen v klášterním kostelu v Manoppellu v Abruzzách (do roku 1608 byl ve Vatikánu). Církev sice odmítla původnost obou předmětů, ale uznává, že byly stvořeny „bez lidského přičinění“, řec. acheiropoiéton, lat. nón manú factum.

Za papeže Benedikta XVI. došlo k posunu. Bavorský hodnostář se 1. září 2006 stal prvním papežem, který „Veroniku“ u kapucínů v Manopellu navštívil a poklekl před ní. Relikvie není zmiňována v bibli, ale v apokryfních Pilátových aktech.

Kult svatých ostatků a prohlašování lidí světci funguje dodnes. Někdy si sami křesťané přichystají sprchu. Roku 1969 byl katolíky statutu „svatého“ zbaven sv. Jiří/Georgios, údajně římský důstojník z Kappadokie, který byl umučen roku 303 za Diocletiánova "protivenství", protože není dostatek historických důkazů pro jeho skutky nebo vůbec existenci. Ve všech východních denominacích zůstává bojovník s drakem jedním z hlavních světců.

Osm let předtím byla z liturgického kalendáře katolíků vyškrtnuta sv. Filumena, o níž pro vatikánské tajemníky také nebylo spolehlivých zpráv a v jejímž hrobě ležely kosti mužské. Roku 2007 byla vědeckou analysou zpochybněna pravost ostatků sv. Jany z Arku: rozbor ukázal, že to jsou kosti z egyptské mumie a kosti zvířecí. Kromě toho nevykazují stopy po ohni.

Rekordmanem v blaho- a svatořečení byl papež Jan Pavel II. (1978-2005). Povýšil na světce 483 smrtelníků, blahořečil 1338 křesťanů, zatímco z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát. Jan Pavel II. vyznamenal tímto způsobem více zemřelých lidí než všichni jeho předchůdci od roku 1588, odky platí stávající procedury, dohromady.

Nový rekord udělal v květnu 2013 papež František, který najednou povznesl na světce 813 mučedníků z Otranta, oběti Turků, kteří po dobytí města roku 1480 odmítli přestoupit na islám výměnou za život. Koluje, že celkem mají křesťané více než deset tisíc světců, ale žádná oficiální statistika ani výčet neexistuje a ani jich tolik není vedeno v kalendáři (pro úplnost: pravoslaví má své vlastní světce...).

Prvním kanonisovaným smrtelníkem, tj. nikoli spontánně jako dosud, ale kúrií „jmenovaný“, byl biskup Ulrich von Augsburg, který zemřel roku 973. O dvacet let později byl svatořečen papežem Janem XV. Alexander III. (1159-1181) stanovil pravidla pro volbu papeže: konkláve a jeho dvoutřetinová většina. Kromě toho určil, že světec smí být uctíván z rozhodnutí Říma (roku 1179 třetí lateránský koncil).

Benedictus XIV. (dva toho čísla, viz seznam papežů) roku 1743 revidoval církevní kalendář a světce. Určil, aby pro blahořečení (beatifikace) stačily dva zázraky, pro svatořečení (kanonisace) další dva. Během procesu povýšení proti navrhovatelům vystupoval promotor iustitiae neboli advocatus diaboli. Zrušil ho roku 1983 Jan Pavel II., který zásady kanonisace přepracoval.

Nicméně Jan Pavel II. dostal z rukou Františka jiný rekordní dar: konservativní církevní mocnář jím byl svatořečen pouhých osm let po smrti. S ním kupodivu také Jan XXIII., který sice vládl jen pět let v letech 1958-1963, za to byl jediným církevním reformátorem dvacátého století. Posledním svatořečeným smrtelníkem před nimi byl roku 1954 papež Pius X. (v úřadu 1903-1914). Proces kanonisace probíhá od roku 1964 pro Pia XII., od roku 1993 pro Pavla VI. (1963-1978) a od roku 2003 pro Jana Pavla I., který vládl jen nekolik neděl roku 1978.

Zatím se přízviska "svatý" dostalo 81 papežům z 266 (2013) včetně jednoho protipapeže (Hippolytos), blahořečených bylo dvanáct.

Vzývání ostatků smrtelných křesťanů pod názvem "svatý" se drží do moderní doby s využitím moderních technologií. Začátkem února 2016 prošel Římem do Vatikánu dlouhý průvod se skleněným sarkofágem s ostatky jistého kapucínského mnicha Franceska Forgioneho alias Padreho Pia, který zemřel roku 1968. Pochován byl v Puglii/stará Ápúlia a roku 2002 papežem Janem Pavlem II. byl svatořečen. Tělo úředně zbožnělé bytosti a jednoho z nejpopulárnějších světggců italských katolíků bylo o šest let exhumováno, chemicky uproveno a konservováno, obličej opatřen silikonovou maskou podle fotografií. Podobně bylo zacházeno s ostatky Chorvata Bogdana Mandiče čili Padreho Leopolda zemřelého roku 1942 a svatořečeného roku 1983 týmž papežem.

Zpět k mocným ženám křesťanského Říma. Sestra Valentiniána III. (vládl 425-455) Iusta Gráta Honória Augústa odmítla římského snoubence, který jí byl vyhlédnut, a pozvala Attilu, krále Hunů od roku 434. Vyplenili Mediólánum a římskému biskupovi Leónovi I. Velkému se je podařilo přesvědčit, aby z vypleněného kraje odtáhli. Nicméně jako západořímské hlavní město Mediólánum skončilo. Tomuto Leonovi postoupil roku 444 Valentiniánus III. pravomoci nad všemi kostely v provinciích.

Poslední panovník z dynastie Valentiniánů roku 454 s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny. Po Caracallovi zřejmě druhá vzácná přímá spoluúčast císaře na vraždě. Valentiniánus III. rád „sportoval“, běhal, střílel lukem, jezdil na koni, miloval astrology a kouzelníky, také ženy (třebaže jeho manželka Licinia Eudoxia vynikala krásou).

Licínia Eudoxia si pak musela vzít nového císaře Petrónia Máxima, pravděpodobně potomka usurpátora z let 350-353 Mágna Máxima, a tak povolala do říše Vandala Geisericha, aby si jeho syn Hunerich vzal její dceru Eudokii mladší. 31. května 455 byl Petrónius zabit ranou kamene do hlavy a vhozen do Tibery, 2. června Vandalové dokonale vyplenili Řím. Geiserich si odvezl Licínii Eudoxii s dcerami Placidií mladší a Eudokií mladší, která se roku 456 provdala za Hunericha.

Byly ovšem i ženy, které se samy postavily mimo světskou moc. Melania byla děvčetem z rodu Valeriů a spojených s Ceionii a aby se majetky nedělily, provdalo ji příbuzenstvo s rovněž nezletilým chlapcem z rodu Valeriů jménem Pinianus. Bylo mu sedmnáct, jí třináct a brzy měla po dvou porodech mrtvých dětí. Na Melanii měla velký vliv její stejnojmenná bába, která se kdysi zřekla majetku a žila v klášteru v Jerúsalému, na jehož založení se podílela; říkali jí za to Theklá, tedy snad "Zázračná, Nepochopitelná". Roku 400 ještě jednou navštívila Řím a tehdy přemluvila vnučku. Když roku 404 zemřel Melanin otec, rozhodla se dědička zbavit jednoho z největšího majetku v Římě. Poněvadž ani její manžel nebyl zletilý (aby měl právo jednat před soudem, což u ženy nepřipadalo v úvahu v jakémkoli věku), posadili příbuzní snadnou svou. Melanie, římská magnátka, však zašla za Serénou, manželkou tehdy nejsilnějšího muže západního Říma Stilichóna, a žádala ji o přímluvu u Honória, neboť majetek chtěla rozdat na dobročinné účely, jak to kdysi udělala její zbožná bába. Seréna neváhala a dvacetiletého Honória přemluvila: mladý augustus děti zplnoletnil. Melania ml. prodala své paláce a statky, propustila na svobodu osm tisíc otroků a peníze rozdala církvi a chudině. Pak s manželem odešla rovněž do Jerúsaléma a když roku 431 zemřel, žila pod stanem. Piniana přežila o osm roků. 

Politruci a bojovníci za jedinou pravdu na scéně. Ideologií křesťanského římského císařství (Eusebios) byl monotheistický universalismus: za Augústa se zjevil v Ježíšově podobě nový a jediný bůh, jehož pravda se po řadě „protivenství“ rozšířila po celé říši. Platí heslo „jedna říše, jeden císař a jedna víra“.

Od poloviny čtvrtého století n. l. začalo slovo rhómáios, rómánus, a chrístianismos na východu říše splývat v chrístiános orthodoxos, správný křesťan, kdežto Hellén, hellénismos, se stalo označením pro starý polytheismus; v Iústiniánově době se "staré víře" říkalo "řecká", poznamenal historiograf Prokopios.

Ideologové jediné pravdy překroutili výrazivo a např. z filosofie se stal „křesťanský způsob života až askese“, jíž se v Byzanci říkalo dokonce též politeia, tedy občanský stát, obec. Ze sportovního borce athléta se stal mučedník a z jeho cvičení a pohyblivého životního stylu, askésis, dnešní askese.

Oddílů fanatických protipolytheistických a protižidovských egyptských mnichů využil alexandrijský patriarcha Theofilos (v úřadu 385-412) a jeho ještě agresivnější synovec a nástupce v letech 412-444 Kyrillos. Již v té době kláštery vlastnily půdu a majetky a jak konstatoval historik Zósimos, "pod heslem rozdat všechno chudým ožebračili všechny". Mnišská úderka asi pěti set mužů z klášterů při Wádí an-natrún, Nitris, ve východní Deltě, dorazila na Kyrillův pokyn zbytky antiky, navedeni jistým kostelním činovníkem Petrem přepadli vůz s učitelkou filosofie/neoplatónismu Hypatií (asi 60) v březnu roku 415, zavlekli ji do kostela, jemuž říkali Kaisarion, stáhli ze šatů a střepy rozdrásali tělo až zemřela. Uťali jí údy a tělo spálili na jakémsi místě zvaném tehdy Kinaron. 

V celé církvi zdvihl Kyrillos bouři sporů, když se začal hádat s Nestoriem, který neuznával paní Marii za bohorodičku a vyrobil z něho „nestoriána“. V Konstantínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru. Kyrillos se svými mnichy ohrožoval i praefecta Oresta, jehož Ammónios, jeden z monotheistických teroristů, dokonce udeřil kamenem do hlavy. Za pokus o atentát byl sice umučen, ale za Kyrilla kulminovaly náboženské nepokoje, které skončily protižidovskými nepokoji a po šesti sedmi staletích života v Alexandreji jejich vyhnáním z města.

Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel. V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg).

Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do hornoegyptského vyhnanství. Kyrillos je v pravoslavné církvi světcem, u katolíků od roku 1882 „doctor ecclesiae“.

Při Nestorovi drželi v Antiocheji a perští křesťané s arcibiskupem ktésifóntským (s titulem katholikos, což byla původně správcovská funkce v Egyptě, jiné označení pro dioikéta, viz v indexu s. v.) a povstala syrská "národní" církev nestoriánů. Poněvadž uznávali Cařihrad, nestali se z nich "kacíři", ale "východní církev", jak byli nazýváni katolickým západem. Měli diecese v Arábii, Indii a na Cejlonu, v Persii a Číně. Jeden z patriarchů Jahballah/Jabalaha iii. (zemřel roku 1317) byl pravděpodobně ujgurský křesťan narozený v Pekingu, který na pokyn mongolského vládce, buddhisty Arghuna, zprostředkoval jednávání ve Francii, Anglii a s papežem o vyhubení mohamedánů.

V 17. století se syrští křesťané kolem Mosulu spojili s Římem. Jejich patriarcha dostal titul patriarchy babylónského a stal se hlavou církve chaldejské neboli syrské čili nestoriánské. Část ostatních věřících ze syrské/východní církve uznalo za svou hlavu patriarchu antiošského, a těm se říká jakobité. Poslední část zůstala věrna původní syrské církvi s vlastním patriarchou sídlícím v okolí Mosulu.

Za první světové války slibovali Britové syrské církvi, potomkům dávných Aramajů, autonomii a líčili je jako potomky Assyřanů. Chtěli je spojit se sunnitskými Kurdy proti Turkům, ale 1918 nápad ve vzájemných krvavých bojích utopen. Assyřanů bylo ve 20. letech 20. století v Iráku a Persii kolem třiceti tisíc. V Teheránu jsou dodnes kostely, mimo jiné sv. Josefa, náležejí sjednoceným Chaldejům.

Valentiniánus III. roku 445 přiznal papeži Leónu I. „Velkému“ právo rozhodovat o církevních otázkách a věroučných a stanovil, že Řím je sídelním městem „apoštoské církve“. Jiný León I., východořímský císař z rodu thráckých Bessů, byl podvodníkem s relikviemi. Z Galileje přivezl, jak tvrdil, závoj panny Marie, který se pro Kónstantínopoli stal i chranou před dobytím města. Leó tvrdě postihoval zbytky polytheismu ve východořímské říši. O císaři Leónovi viz také pod Germáni.

Jedním z dokladů přechodu na nové poměry je snad případ básníka Nonna z Pánopole, který vedle rozsáhlého epu o Dionýsovi parafrázoval v hexametrech Janovo euangelion (viz pod hostiny a epos). Posledním polytheistickým básníkem byl zřejmě na Honóriově dvoře Claudius Claudiánus, mj. oslavovatel Stilichónův (zemřel roku 440 n. l.). Posledním historickým spisem kritisujícím křesťanství je Zósimova Neá históriá, Nové dějiny (je-li název autentický), z 5. či 6. století se zachovaným textem do roku 410 n. l. Christianisaci nazval Zósimos pomalou barbarisací říše, hé Rhómáión arché kata brady barbarótheisa.

Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteórologiky z roku 564 n. l. Kde se polytheisté staré víry nevzdávali, postupovala císařská administrativa s dobovou brutalitou.

Za císaře Iustiniána vznikly zárodky inkvisice (fanatický mnich Ióannés Asiatikos a jeho christianisace Anatolie), roku 528 císař zakázal poslední zbytky „olympismu“, sportovní hry v Antiocheji, polytheisté vražděni, jejich knihovny páleny. Nicméně nám neznámý autor chronografie Chronicon paschale/Velikonční kronika datoval ještě 352. olympiádou, do níž za vlády Hérákleiovy patřil rok 628 (sic).  

Nové pořádky a vystřízlivění po tisíci letech. Roku 580 byl v Antiocheji úřady odhalen tajný chrám Diův: kněží si vzali život, příznivci kultu byli předhozeni lvům. Když je šelmy nerozdrásali, byli ukřižováni a jejich těla vláčena městem. Roku 692 koncil, jednání křesťanských pohlavárů, zakázal zbytky svátků po anthestériích, brumáliích a dionýsiích. Pravděpodobně posledními polytheisty v mateřské Helladě, tedy posledními Hellény, byly obce v Lakónice, které byly někdy v letech 850 až 860 násilně christianisovány arménským aktivistou Níkónem/Nikonem.

Filai, eg. Pilaku, v Horním Egyptu bylo odjakživa sídlem Ísidina kultu; definitivně vyvrácen až o sto dvacet le později než v Alexandreji Iústiniánem II. roku 536 n. l., kdy dal zničit Ísidinu kamennou sochu a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu (monotheistům byla vzorem pro Ježíšovu matku Marii, viz v přílohách Bohové a jejich svátky). V Egyptě také došlo k uzpůsobení tradičního symbolu života anch ve znamení kříže, tedy ze symbolu pro věčný život na symboliku spíše smrti (srov. raněkřesť. hroby).

Byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452) byl naopak asi první z významných křesťanů, kdo se vymanil z pout monotheismu. Před pádem Kónstantínopole už nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Ve Florentii vykládal o jakémsi universálním náboženství, ani křesťanském ani muslimském, „nebude ani jedno ani druhé, ale třetí, jež se nebude lišit od pohanství“. Po Pléthónově smrti byla jeho kniha o novém Diově kultu na příkaz patriarchy Geórgia Gennadie spálena a je známa pouze z citátů. O florentské unii viz zde níže.

Zósimos o konci starých kultů a Říma: Theodosius I. svolal (394) senát setrvávající u kultů otců a dědů a nedal se dosud pohnout k tomu, aby souhlasil s tím, co by vedlo k pohrdání bohy. Vyzval senátory, aby se zřekli pomýlení, tak to totiž nazval, jehož se dosud drželi a aby přijali víru křesťanů slibující osvobození od veškerého hříchu a bezbožnosti. Nikdo se k tomu nedal pohnout a řekli mu, že žijí již téměř 1200 let v neporaženém městě a kdyby z toho něco měnili, nevědí, co by z toho vzešlo. Na to Theodosius prohlásil, že výdaje na bohoslužbu a oběti příliš zatěžují státní pokladnu a že je chce zrušit, poněvadž s nimi nesouhlasí a poněvadž vojenské výdaje vyžadují více peněz. Ačkoli senátoři odpověděli, že oběti nelze řádně konat, jestliže náklady na ně nejsou hrazeny ze státní pokladny, přesto byl zákon o obětech zrušen a všechno, co přijali jako dědictví od předků, upadlo v opovržení. Postupně umenšovaná římská říše se stala domovem barbarů nebo spíše nakonec ztrativši vlastní obyvatelstvo upadla do takového stavu, že dnes není poznat místa, kde kdysi stála města.

Příčiny relativně rychlého růstu křesťanské církve viděl anglický historik Edward Gibbon (zemřel 1794), jehož dílo Historie úpadku a pádu římské říše (1766-1788) je pokládáno křesťany za klasiku tohoto období, v několika důvodech: 
„1. Nepoddajná až nesnášenlivá horlivost křesťanů odvozená z židovské víry, ale očištěná od malicherného a asociálního ducha, který namísto aby zval, odrazoval pohany od zvětšování slávy Mojžíšových zákonů; 2. Učení o životě po smrti posílené o všechny okolnosti, které mohou zvýšit váhu a účinnost této pozoruhodné pravdy; 3. Zázračné síly připisované pracírkvi; 4. Čistá a přísná morálka křesťanů; 5. Jednota a disciplina křesťanské republiky, která postupně formovala nezávislý a rostoucí stát v srdci římské říše.“

Přístup křesťanů ke všemu, co jejich éře předcházelo, nebylo po většinu staletí odlišné od protizápadních reakcionářských muslimských fanatiků, kteří se v modernisované podobě vyrojovali od devadesátých let dvacátého století. Jistý americký světoběžník z doby před první světovou válkou Harris Franck (Bez haléře kolem světa, Země a lidé, Praha 1921) si při návštěvě Říma pořídil knížku "Průvodce po Římě". Prolezl s ní desítky kostelů, ale teprve poslední kapitola obsahovala zmínku o tom, co ho ve starém Městě zajímalo především: "Kromě svatých ostatků a posvátných míst, na něž jsem poutníkům poukázal, jsou v Římě také ještě jisté zříceniny a pomníky z doby před příchodem Našeho Svatého Vykupitele (zvýrazněno v originálu). Věřící však jistě budou dbáti na to, aby se neposkvrnili návštěvou těchto zbytků pohanského Říma." 

(pokr.)