241-249

 

***********************************************************
241. 
Ol. 255,1
Aurelius Germanus z Antinoé (?)
552 SE
488 AE
neznámý
a. u. c. 994
Imp. Gordianus II a Clodius Pompeianus

***********************************************************

V persko-římské válce vedené od roku 236 byly Karrhy a Nisibis na Peršanech dobyty zpět a Římané zvítězili ve velké bitvě u Rhesainy/aram. Réš ajná, ass. Réš inu, arab. Rás ajn v dn. SYR. O válce viz dále rok 243. 

Někdy koncem roku nebo začátkem roku 242 zemřel král králů Ardašír, Ardachšír/Artaxerxés I. (c. 60), který roku 224 n. 227 zničil moc Parthů a stal se zakladatelem sásánovské říše. Novým králem králů se stal jeho syn a spoluvládce Šábuhr, Šápúr/řec. Sápórés I. (panoval do roku asi 270, podle starých chronografů v podání al-Bírúního třicet roků a 28 dnů). Prvního roku vlády vytáhl s armádou do pole proti Chorasmiům, zemím při jižním pobřeží Kaspiku Gílánu, Dailámu a Hyrkánii a proti "horským" Médům, které ve velké bitvě porazil.

Za Šápúra se zprvu nědělo křesťanským obcím na východ od Tigridu žádné příkoří. Jistý vlivný dvořan Gauzakán, sám křesťan, dokonce umluvil arbélského biskupa Šachlúpchu, aby založil souvěreckou obec v říšském sídelním městě Ktésifóntu. Což se zdařilo a po biskupově patnáctiletém úřadování nastoupil Achádabhútí, pocházející po matce z rodiny magů a sám se k nim původně počítal. Srov. dále rok 283.    


***********************************************************
242. 
Ol. 255,2

553 SE
489 AE
neznámý
a. u. c. 995
C. Vettius Gratus Atticus Sabinianus a C. Asinius Lepidus Praetextatus 

***********************************************************

Gordianův praefectus praetorio Tímésitheos ve válce s Peršany nadále úspěšný. Ohrožovaná Edessa se vrátila pod římskou kontrolu, s ní Singary a Římané volně operovali na severu Mesopotamie.

V Edesse se na trůn obnovené samostatnosti orrhoénského království dostal Abgar XI. Fraátés/Frahad, druhý syn Abgara IX. Ma'núa IX. alias Antonina Mannua, viz rok 216. Gordianus III. ho jmenoval na podporu své války se Sásánovci (mincovní ražba měla na aversu obraz principa s nápisem autokratór Gordianos, na reversu oba stojící a vedle Gordianova jména slova Abgaros basileus). Vládl do roku 244 a byl posledním v řadě dynastů Orrhoény, prvního křesťanského státu (alespoň co do vládnoucí dynastie). 

Gordianův nástupce Philippus zůstal pánem celého kraje, království již neobnovili a Abgar XI. s manželkou Hoddou žil a zemřel v Římě. O začátcích samostatné Orrhoény viz rok 132-, stát existoval 376 let. 


***********************************************************
243. 
Ol. 255,3

554 SE
490 AE
neznámý
a. u. c. 996
L. Annius Arrianus a C. Cervonius Papus

***********************************************************

Gordianus III. se v severní Mesopotamii připojil k armádě ve válce proti Peršanům. Brzy na to zemřel strůjce všech úspěchů jeho vlády a tchán C. Furius Sabinius Tímésitheos Aquila. Druhý z praefectů praetorio C. Iulius Priscus přemluvil císaře, aby Tímésitheovým nástupcem jmenoval jeho bratra M. Iulia Philippa s přízviskem Arabs. Podle jiné verse byl Tímésitheos připraven o život komplotem Philippovým, který se spikl s lékaři léčícími praefectovy průjmy, aby vyměnili léky. Pak prý začal kout pikle, jak se zbavit chlapeckého císaře.
    Římská armáda pronikla během podzimu a začátku zimy podél Eufrátu do středu Mesopotamie směrem na Ktésifón.

Po zprávě o Tímésitheově smrti vyrazil proti sousedům gotský ("skythský") král Argunt alias Argaithus. Římské území, zdá se, nenapadl. V případě "sousedů" se pravděpodobně jedná o skupiny, které měly s Římany spojenecké smlouvy, nebo jde v tomto případě o zmatení jedné a té samé zprávy o válce Gotů s Gépidy, viz rok 250.

Snad t. r. zemřel v Alexandreji platónik Ammónios ozdobený později přívlastkem Sakkás (jiné údaje o něm známy nejsou). Byl učitele Longínovým, Órigenovým (jiného od křesťana Órigena), Porfyriovým a Plótínovým. Plótínus, viz rok 262 a 270, odcestoval po jeho smrti do Syrie, aby se připojil k perské výpravě  Gordiana III., neboť chtěl na Východě poznat indickou filosofii. 

Ammóniovo přízvisko bývá dáváno do souvislosti se jménem Šákjů/Śákjů, klanu, z něhož pocházel Gautama-Buddha. V multikulturální Alexandreji mohla žít indická a buddhistická komunita, jistě alespoň jedinci. Prosaičtější je možná výklad od slova řec. sakkos/kozí kůže, kozina, pocházející od akkad. saqqu/pytel. Podle křesťanského autora Eusebia z Kaisareie vyrostl Ammónios v křesťanské rodině a křesťanem prý i zůstal. Ammónios po sobě nezanechal žádného spisu, novoplatónici se o jeho víře ve spásu Ježíšovu nezmiňují.    

***********************************************************
244. 
Ol. 255,4

555 SE
491 AE
neznámý | Aurélios Laudikiános 
a. u. c. 997
Ti. Pollenius Armenius Peregrinus a L. Fulvius Aemilianus

***********************************************************

V Mesopotamii byli začátkem roku, snad v únoru, Římané poraženi u Misiché/iráckoarabská Fallúdža (?) a obec byla pak přejmenována na Pírúz/Péróz Šápúr, Vítězný Šápúr. Gordianus III. (19) v bitvě padl, nebo byl bezprostředně po ní zavražděn, popřípadě zemřel po bitvě na nemoc u Circesia/Kirkésion. Popel chlapcův byl poslán do Říma, kenotaf mu byl postaven v lokalitě Zaitha při Kirkésiu/al-Busajrá na Eufrátu v SYR a dal ho rozbořit Licinius, údajně nějakým způsobem spřízněný s Philippem. V řadách římské armády tehdy bojovali poprvé též gotští žoldnéři.

Perské vítězství upomíná trilingvní nápis u dnešního Naqš-i-Rustam/Naqše Rostam, "Rustamova rytina", u Persepole, který praví, že Gordián byl zabit v bitvě. O tom římské prameny zachované nehovoří a ani nikdo ze zachovaných autorů o nové katastrofě pro říšské hranice, viz rok 259. 

Z pubescentních principů byl Gordianus nejvyspělejší, se smyslem pro řízení říše a je pravděpodobné, že při jiném osudu se mohl zařadit k velkým jménům římských dějin. Jedna z pramenných versí ovšem praví, že se mladý Gordianus pokoušel za každou cenu vyrovnat s rostoucí mocí Philippovou v armádě, že se marně doprošoval, aby mu ponechal alespoň caesarství, pak praefectství a nakonec aby ho nechal naživu a že se Philippus dostal k moci vraždou. 

Vojáci provolali (augustovraha?) M. Iulia Philippa zvaného Araba imperátorovým nástupcem (c. 40; novodobě též Philippus I.). Mír s Peršany uzavřel za padesát milionů sésterciů/půl milionu dénáriů ve zlatě, což byla asi jednorázová cena za smlouvu a k tomu přistupoval roční tribut, srov. mír Macrinův roku 217 (bylo to deset tisíc liber zlata, tedy c. 3,3 tuny kovu). Uznal, že Armenie patří do perské sféry vlivu, ale Tímésitheovy zisky na severu Mesopotamie zjevně zůstaly římské stejně jako všechna města a pevnosti: Šápúr I. měl asi své starosti jinde v říši a po konsolidaci moci na Východě se římskému Západu postavil až po roce 250.

Philippus se po zajištění zad dal urychleně na cestu do Říma, aby se nedopustil stejné chyby jako roku 235 Maximinus Thrax, před ním roku 193 Pescennius Niger a 217 Macrinus. Do Města dorazil někdy v pokročilém létě. Když vešla Gordiánova smrt v Římě ve známost, provolal prý totiž senát caesarem jistého chlapíka "filosofa Marka/Márkos filosofos". Zemřel však brzy na to v paláci, který zjevně ani neopouštěl, a stejně tak jistý Severus Hostilianus, který se vzápětí v Římě provolal imperatorem. I ten zemřel smrtí přirozenou, údajně po puštění žilou, prostředku na jakousi jeho chorobu/nosésás gar kai flebotométheis eteleutésen (Ióannés Zónarás).  

Teprve pak do metropole dorazil Philippus. Byl dalším z Arabů na trůnu. Zakázal homosexualitu, prostituci chlapců a mužů (to pod dojmem okamžiku, kdy spatřil nabízejícího se chlapce ve věku vlastního syna) a kastrace. Vůči křesťanům byl shovívavý, až povstala zvěst zvěčnělá monotheistickým autorem Eusebiem z Kaisareie, že byl prvním z křesťanů na trůnu, což po něm opakoval každý z dalších autorů jeho víry. Žádný z polytheistických pramenů takové principovy sklony neuvádí. 
    O Philippově původu se nic neví. Pocházel z vesnice v provincii Arabia, která se dnes jako město arabsky jmenuje Šahbá (na jihu SYR) v historické Tráchonítidě n. Auránítidě/arab. Haurán, sám ji dal přestavět na Philippopolis. Otcem mu byl jistý Iulius Marinus, o němž není nic známo stejně jako o Philippově matce. O tatíkovi se říkalo, že to byl náčelník místních loupežníků. Ženat byl Philippus Arabs Marcií Otacilií Severou a roku 238 měli syna M. Iulia Severa Philippa/jedním zdrojem nazýván C. Iulius Saturninus. Matka byla 32. augustou pod jménem Marcia Otacilia Severa Augusta. Chlapec se za celý svůj život neusmál, měl vážný a smutný výraz obličeje. Když se jeho otec o stoletních hrách nahlas něčemu zasmál, kluk se znechuceně odvrátil: caesar se nedožil dvanácti let.
    Gordianus III. jmenoval Philippova bratra Iulia Priska praefectem praetorio asi roku 242, když předtím sloužil jako procurator Makedonie, propraefect Egypta, soudce v Alexandrii a praefectus Mesopotamiae. Nahradil Tímésithea. Když se Philippus stal císařem, svého bratra Iulia Priska jmenoval správcem celého východu/rector Orientis.

22. prosince se narodil Dioklés/Diocles, budoucí reformátor imperia Divus Diocletianus.

***********************************************************
245. 
Ol. 256,1
jméno epónymního vítěze není známo
556 SE
492 AE
neznámý
a. u. c. 998
Imp. Caesar M. Iulius Philippus Augustus I a C. Maesius Titianus

***********************************************************

Karpové se přepravili přes Dunaj do Moesie a válka s nimi trvala do roku 247; viz též rok 238, kdy mohl jejich (první) útok začít. Velitelem ve válce proti nim byl Philippův nevlastní bratr/tchán (?) Severianus, jenž sice prohlásil válku za ukončenou, neboť zahnal agresory za Dunaj, ale lokálně trvaly boje i po roce 248. V této době probíhaly paralelní vpády Germánů do Pannonií. Na základě bratrových vítězství si dal Philippus přízvisko Carpicus maximus.

V Africe Philippovy oddíly neuspěly ve válce s Maury, zřejmě ztratily bitvu a princeps zaplatil za mír, aby se vyhnul ztrátě celé války.

Na východě v Kappadokii nebo Syrii vypuklo povstání proti Philippově bratrovi Priskovi, který jako rector Orientis tvrdě vymáhal placení daní. Jeho vůdcem byl Iotapianus/M. Fulvius Rufus Iotapianus (?), který o sobě tvrdil, že patřil ke dvoru Severa Alexandra nebo že byl jeho příbuzným. Podle jména (srov. dvě tři královny Iulie Iotapy) mohl náležet do bývalého kommágénského královského rodu (autonomii státečku zrušil Vespasianus roku 72); mohl být potomkem rodiny C. Iúlia Alexandra a Iúlie Iotapy, vládců malého kilického království Kétis, viz o rodu roky 20-, 60+  147+. 

Philippův bratr Priscus pravděpodobně během revolty přišel o život, Iotapiana zavraždili vlastní vojáci a ti byli později popraveni. Události lze přiřadit k roku 250, srov. tam. 

Pravděpodobně ve stejné době, pokud se tak nestalo po smrti Aemilianově v září roku 253 v Římě, přijali císařský titul na rýnské hranici jinak neznámí Mar. Silbannacus, pravděpodobně Kelt, a jistý Sponsianus. Silbannakova usurpace zřejmě trvala až do vlády Deciovy, který ukončil v Galliích jakousi válku označovanou ojedinělou zmínkou za občanskou/bellum civile. Se Silbannakovým jménem jsou zachovány pouze dvě mince a jmenovat se dotyčný mohl Marius, Marinus n. Marcius. O Sposianovi není známo, ani kde se vzbouřil ani rozsah vzpoury.

Traduje se, že roku 167 éry Saků (= 245+; éra začíná rokem 78+) byl v hinduisticko-buddhistickém světě vynalezen gamelan, hudba orchestrů bicích nástrojů v jižní Asii, hlavně na Javě a Bali.  

***********************************************************
246. 
Ol. 256,2

557 SE
493 AE
neznámý
a. u. c. 999
C. Bruttius Praesens a C. Allius/Allienus Albinus 

***********************************************************

Japonská císařovna-regentka Džingú vyslala na jaře posly do korejského království Pekče, misi vzápětí Korejci oplatili. Vyslance s dary poslali i ze Silly, ale diplomaté se nepohodli: poněvadž se Japonci podivovali nad nevyváženou hodnotou darů, ti z Pekče tvrdili, že je Sillané obrali o jejich dary a zajali služebnictvo a vnutili jim své, horší. Japonci na jaře 249 vpadli opět do Silly, tentokrát v koalici s Pekče.

Král Pekče Sjoko zemřel roku 255, následujícího roku byl inthronisován jeho syn Kusju, ale již roku 264 zemřel. Jeho syn Čhim-nju zemřel již roku 265 a jeho syn Ahwa byl nedospělý. Vládl za něho jako regent krátce mladší bratr otcův Sinsa, brzy se však prohlásil sám králem. Viz dále rok 269.

***********************************************************
247. 
Ol. 256,3

558 SE
494 AE
neznámý
a. u. c. 1000
Imp. Philippus II a M. Iulius Severus Philippus Caesar I

***********************************************************

21. dubna zahájeny oslavy tisíciletí Říma, a. u. c. 1000. Poslední ludi saeculares dával L. Septimius Severus před 44 roky, před ním Antoninus Pius roku 147. Pořádány soutěže tisíciletí/chílietés agón, množství zvěře, které shromáždil pro svůj triumf nad Peršany mladičký Gordianus III., použil Philippus na zábavu o rozmanitých hrách, k tomu vystoupilo tisíc gladiátorskýchh dvojic živených na císařské náklady. Viz též 249 a 17 př. n. l. a pod Svátky a v indexu pod zvířata. Za další století už křesťanští vládci na oslavy nemysleli (rok 347 = 1100. výročí za vlády na Západě Constantovy, shodou okolností za konsulátu Philippova jmenovce) a kulty upadly v zapomenutí. O konání her stoletních se údajně uvažovalo ještě roku 313, ale ani Constantinus je neuskutečnil.

Tradiční polytheistické obřady v této době již dávno zevšedněly, obřady prováděné volenými či vybíranými občanskými kněžími byly s výjimkou panovnického kultu nudnou záležitostí. Je možné, že se u příležitosti velkého výročí na Capitóliu nyní již nepřinášely oběti. Pověrčivost lidu byla značná, rozšířily se extravagantní orientální kulty a svoboda vyznání a myšlení byla neuvěřitelně široká. 

Philippus dal přitom dokončit stavbu Iovova chrámu v Héliopoli/Ba'albeku, Colonia Iulia Augusta Felix Heliopolitana; jeho propylaie byly stavbou již Caracallovou a jeho matky Iulie Domny. Jedna z největších a dodnes relativně dobře zachovaných staveb imperiální éry fungovala jako středisko starých kultů ještě v šestém století a křesťané tu prý byli velmi dlouho v menšině. Chrámovému komplexu Héliopole dominoval svatostánek Iova Optima Maxima Heliopolitánského, jehož základy stavitelé zpevnili kamennými bloky o osmi stech tunách. Vznikl tak stavitelský rekord. K tomu nalezeny v nedalekých lomech nezastavěné bloky o tisíci až 1650 tunách, bloky o dvaceti metrech délky a čtyřech metrech šířky; jednomu z nich Arabové říkají Kámen těhotné/Hadžar al-hublá.  

V létě 247 dostal Philippův syn M. Iulius Severus Philippus, caesar od roku 244, titul augustus a statut spoluvládce, ačkoli mu asi nebylo ani deset. Jeho matka Otacilia Severa zemřela snad roku následujícího.

C. Asinius Quadratus sepsal řecky kromě parthských dějin Parthika a dějin germánských patnáct knih díla Chilietéris/Tisíciletí. Na něho navazoval Dexippos, který dovedl římskou historii ve svých Kronikách do roku 270. Následovali Ammianus Marcellinus, Eunapios a Olympiodóros z Théb, jehož Historikoi logoi ve 22 knihách (!) líčily římské děje pohnutých let 407-425, Zósimos, poslední z polytheistických dějepisců, pravděpodobně ještě déle, ale dochováno je vyprávění do doby těsně před pádem Říma roku 410 (Neá historiá).


***********************************************************
248. 
Ol. 256,4

559 SE
495 AE
neznámý
a. u. c. 1001
Imp. Philippus III a M. Iulius Severus Philippus Caesar II

***********************************************************

Nespokojené pannonské a moesijské legie provolaly, snad někdy ke konci roku, císařem legáta Ti. Claudia Marina Pacatiana. Imperátorský titul spojil se spojenectvím s Gépidy, srov. spolupráci usurpátora s barbary roku 251. Byl zabit vlastními lidmi, nevíme proč, krátce před příchodem Deciovým roku následujícího. Vzápětí byl Decius sám provolán imperátorem, viz rok následující.

Nový vpád Gotů zpoza Dunaje do Moesie, zřejmě nalákáni chaosem na římské straně, další v dlouhé historii válek s Goty (doboví autoři je nazývali Skythy), viz rok 238, 240 a 243. Goty vedl král Ostrogotha z rodu Amalova mstící se za to, že nedostal od Římanů dojednaný tribut, viz rok 238. Pořádek obnovil v Moesii a Pannonii následujícího roku C. Messius Quintus Traianus Decius vyslaný Philippem a který též předtím ukončil vzpouru Pacatianovu. 

Po boku (Visi)Gotů-Thervingů válčili Taifalové (Germáni n. Sarmaté?) a germánští Victohalové. Gotům se v následujících desetiletích podaří usadit v Dákii a vypudit odtamtud Římany, viz rok 272.

V Indii první rok éry Kálačuri-Čedí, viz více roku 55 př. n. l. 

***********************************************************
249. 
Ol. 257,1
jméno epónymního vítěze není známo
560 SE
496 AE
neznámý | P. Herennios Dexippos 
a. u. c. 1002
L. Fulvius Gavisius Aemilianus II a L. Naevius Aquilinus

***********************************************************

C. Messius Quintus Traianus Decius (asi 50) se dal v červnu provolat armádou imperátorem. Philippus, který proti němu vytáhl z Říma, zemřel v září v bitvě u Verony (nebo byl podle další verse zavražděn před bitvou, když smrtící rána vrahova přeťala hlavu vejpůl nad zuby). Jeho syna Philippa Iuniora zavraždili posléze praetoriáni v Římě, srov. o něm roku 244.
    Narozen byl nový imperator v Budalii/Martinci u Sirmia/Sremska Mitrovica ve Vojvodině v Dolní Pannonii a po Maximinovi byl dalším císařem pocházejícím z Balkánu. Philippus ho na jaře pověřil velením legií v Moesii a obnovením pořádku na dunajské hranici. Decia do pole doprovázel jeho syn Herennius Etruscus. Deciova manželka se jmenovala Herennia Cupressenia Etruscilla a stala se 33. augustou jako Herennia Cupressenia Etruscilla Augusta. O jeho životě toho také mnoho nevíme, zřejmě pocházel ale ze senátorské rodiny a byl loyalní k Maximinovi Thrakovi. 

V Římě zahrnul senát poctami Traiana Decia. Každoročně se dal jmenovat konsulem a kladl důraz na římské tradice. Roku 251 se pokusil restaurovat censorský úřad a nechal na senátu, aby vybral kandidáta: budoucí nešťastný císař P. Licinius Valerianus z pochopitelných důvodů obtížný úřad v tak zvlčilé době odmítl. 

Jako konservativec nesnášel Decius křesťany a jako druhý po Maximinovi, viz rok 235, spustil koncem roku 249 n. začátkem následujícího jejich totální, celoříšskou persekuci, "pronásledování/protivenství"/persecutio christianorum (Neronův odpor roku 64 postihoval křesťany jen v Římě popřípadě Itálii, stejně jako například roku 177 za Marka Gallie, viz zde níže). 

Nařídil, aby se všichni občané (údajně s výjimkou Židů, jejichž kult měl od Augusta status povoleného náboženství/religio licita) vykazovali potvrzením o tom, že obětovali (kterémukoli z) bohům za bezpečnost říše. Zachované znění ediktu neobsahuje žádná kultovní jména, kterým z bohů obětovat, ani nejmenuje křesťany a ani je nezatracuje. Ovšem ideolog Lactantius Decia označil za "proklatého živočicha/exsecrabile animal". 

Vysvědčení se říkalo libellus/"knížečka" potvrzující, že dotyčný obětoval bohům a že požil z obětin, popřípadě o takové osvědčení žádal. Nebylo to nic jiného než první evropský průkaz loyality vůči režimu a starým zvyklostem (na padesát papyrových exemplářů je zachováno z Egypta). Podle všeho se počty monotheistů v říši rozmnožily, srov. zde níže, a nepochopitelnost jejich kultu a odpor k autoritám dráždila tradicionalisty.

Obětí persekucí, které trvaly po celou dobu Deciovy vlády, ale rozsah neznáme, se stal 20. ledna 250 též římský biskup Fabianus, jerúsalémský Alexandros, antiošský Babylás (podle jiných chronografů zemřel Babylás mučednickou smrtí až za Numeriana; srov. též rok 362). Roku 250 byl zatčen v Kaisareji Přímořské Órigenés z Alexandreie, po roce propuštěn a roku 254 zřejmě na následky útrap nebo mučení zemřel (69).

Persekuce trvaly asi rok, pak byly dozorovací občanské komise rozpuštěny, jak vyplývá z egyptských pramenů, exulanti povoláni zpět. V březnu 251 se již biskupové domlouvali na další synodě (Decius přitom padl až v 1. července 251, viz tam). 

V Alexandreji propukly t. r. opět náboženské nepokoje až regulérní bitky v ulicích města. Polytheisté rabovali křesťanské majetky, ukamenovali jistou Quintu a údajně upálili starou pannu Apollónii. Události za Decia jsou osmou velkou persekucí křesťanů, třebaže jménem známe jen tucet obětí; viz roky 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, 202 a 235, 257 a 303, srov. rok 251.

Kartháginský biskup Thascius Caecilius Cyprianus se za persekucí skrýval a řídil episkopát prostřednictvím poslů a diákónů. Když bylo pronásledování křesťanů obnoveno Valeriánem, byl v září 258 v Karthágu sťat. 

V Římě rok neměl episkopát svou hlavu, až roku 251, viz tam, byl biskupem zvolen Cornelius (do roku 253). Novatianus mu, a dalším představitelům, předhazoval, že se za Deciových persekucí skrýval nebo že dokonce odvolali na čas své přesvědčení, a jihoitalští biskupové kritika zvolili za protibiskupa. Od Novatiana a jeho radikálního přístupu ke všem, kteří zklamali ve víře, lapsi/peptókotes, povstala sekta novatiánů, viz v indexu s. v. křesťanství a rok 251. 

Za Cornelia byl správní aparát římské církve již pěkně zbytnělý a to jistě bylo v Římě více příznivců Ísidy nebo Velké Matky než Ježíše. Episkopát zaměstnával 52 exorcistů, ostiářů, lektorů etc., podporoval 1500 vdov a potřebných, měl 46 kněží, sedm diákónů a sedm subdiákónů. • Je pozoruhodné, že zachovaní polytheističtí autoři ponechávali růst křesťanství většinou bez povšimnutí, třebaže monotheistický kult byl vůči stávajícím pořádkům subversivní a ve stínu náboženského liberalismu budoval vlastní organisační struktury. Bezradnost byrokracie i panovníků vystupuje ze zachované korespondence správce provincie Bíthýnie & Pontos C. Plinia Caecilia Secunda s principem Traianem, viz rok 111, a ani po více než století se situace nezměnila.

    Roku 250 prohlásil své syny Herennia a Hostiliana za caesary. V Římě dal opravit Colosseum požárem poničené  23. srpna 217, postavit na Aventinu lázně (Deciovy, dokončeny roku 252) a sloupořadí. Po dvou desetiletích útlumu v Římě stavěl jako první z vladařů zase representativní budovy.

V Číně ve státu Wej se vrátil generál S'-ma I/Sima Yi ke dvoru, když se spikl s palácovými hodnostáři a zbavil se Cchao Šuanga/Cao Shuang. Sám se chopil regentství za císaře Šao, viz rok 226, a stal se nejmocnějším mužem severního čínského státu. Roku 251 S'-ma I (72) zemřel a jeho posici a regentství převzal syn S'-ma Š'/Sima Shi (43); viz dále rok 254.

Vedl roku 252 tažení proti státu Wu, kde v tomto roce zemřel jeho zakladatel Sun Čchüan/Sun Quan (70), viz rok 220 a 229. Regentem za Čchuanova syna Sun Lianga (9; vládl do roku 258) byl Ču-ke Kche/Zhuge Ke, jemuž se podařilo útok severu odrazit, ale už roku 253 byl po katastrofálním protitažení na Wej v palácových intrikách v sídelním městě státu Wu Ťien-je/Jianye odstraněn a s ním celý jeho rod. Novým regentem se stal Sun Ťün/Sun Jun, který ovšem už roku 256 onemocněl a zemřel (37). 

Roku 257 převzal císař Sun Liang (14) vládu do svých rukou, nicméně už rok na to byl Ťünovým nástupcem a synovcem Sun Čchenem/Sun Chen (27) sesazen; bylo mu patnáct. Pučista dosadil na trůn Liangova staršího bratra Sun Siou/Sun Xiu (23), ale ten se mu zle odvděčil: roku 260 ho zbavil moci a s celým klanem popravil. Bratra poslal do exilu do divočiny na jih Číny a zřejmě ho dal t. r. rovněž zavraždit. Sun Siou však onemocněl, přišel o řeč, takže si s poddanými psal, a roku 264 zemřel; bylo mu 29. 

Přál si za nástupce Sun Wana, ale dvořané prosadili Sun Chaa/Sun Hao (22), z něhož se vyklubal velmi krutý alkoholík. Válčil se státem Wej a s povstalci, proti nimž se roku 271 vypravil osobně. Mimo jiné to znamenalo, že vojáci museli dopravovat kolony vozů s císařovou tisícovkou milenek, s matkou a manželkou a s jejich fraucimory. Roku 279 však stát Wu napadl severní Wej a na jaře 280 Sun Chao ve svém sídelním městě Ťien-je/Jianye kapituloval; bylo mu 38. Vítěz, císař Wu z nové dynastie Ťin/Jin (rodným jménem S'-ma Jan, který přejmenoval Wej na Ťin), ho vzal s rodinou k sobě do Luo-jangu a nechal zde v klidu a bez trestu za krutovládu dožít: zemřel o čtyři roky později.