Ve-Veř

vectígália, vectígálium societátés§ viz pod daně

Vectis, Vecta, dn. Wight, ostrov u jižního pobřeží Anglie§ 43+, 69+, 296+, 383+    

Vectiliánus, pův. majitel domu na Caeliu, celé jméno neznáme, Commodova residence§ 192+

Vectius Aper, tribun praetoriánů§ 193+

věčné časy, smlouva§ 249
věčný oheň§ viz oheň

Vedda, Veddové či Vedové, též Jakkové/Jakchové, původní obyvatelstvo Šrí Lanky/Cejlonu, dn. odhadováno na tři tisíce příslušníků, vytlačených v minulosti do nitra ostrova Sinhalci i Tamily§ 450, 245

veda, vedy, též védy, véda, tj. vědění, srov. ájurvéda§ 2000, 1500, 1200, 1000, 800, 600
Stind. souhrnné jméno pro léčitelství, které z předárjských ved vychází. Vedy jsou:

a. Rgveda/Rigveda, 1028 hymnů na Indru, Agniho, bohy, démony a krále, nejstarší indické literární dílo, bylo redakčně uzavřeno kolem roku 1000.
b. Sámaveda je sbírkou liturgických, zpívaných hinduistických textů a c. Jadžurveda, obětní formule a rčení

c. Atharvaveda ve dvaceti knihách; o všech vedách u roku 1500

věda, vědy§ viz jednotlivé obory a pod knihovny, školství

veddá, označení pro předárjskou populaci na Cejlonu§ 1800

Vedeha/Videha, stát na stř. Gangu v severní části dn. Biháru, distrikt Tirhut; hl. m. Mithil᧠600

P. Vedius Pollió, zbohatlý propuštěnec§ 15

Veducus, Veducó, Veduk, vůdce loupeživých Germánů§ 268+

vegetariánství§ viz pod kuchyně a školy-pýthagorici

Flávius Vegetius Renátus, autor spisu o vojenství a léčbě mul§ 390+

L. Iúlius Vehilius Gratus Iúliánus, případ. V. Gallus Iúliánus, rod. jménem asi T. Iúlius Iúliánus, armádní velitel, legát, nauarch a praef. praet.§ 171+

Vechten§ viz Fectió

Véií, Véjí, Véje, řec. Uéoi, m. v jižní Etrúrii, dn. Veio§ 1100, 746, 664, 539, 509 - 506, 504, 483, 482 - 480, 478 - 474, 438, 426, 425, 405, 403 - 401, 399, 397, 396, 393, 390 - 388, 367, 213, 212-, 218+ 

Véiovis, Védiovis, italický kult§ vide s. v. Iúlií Caesarés

věk, povinný uchazečův o úřad v Římě§ 180

velbloudi, v armádě i businessu, řec. dromás kamélos, lat. camélus dromás, dromedár§ 5999, 2300, 1303, 1071 (chov), 1015, 853, 748, 734, 732, 671, 479, 311, 286, 190, 101, 73, 62, 48, 45-, 46+, 62+, 70+, 217+, 270+, 272+, 309+, 333+, 362+, 363+ a viz pod chrámy, dálkový obchod       

Do Číny byli v. dováženi ze Střední Asie/Turkestánu, kde došlo k jejich domestifikaci kolem roku 3000 (a na jihu Arábie o půl tisíciletí později), od roku asi 400. První masivní použití velbloudí jízdy je doloženo z bitvy u Qarqaru roku 853 mezi Assyřany a velkou koalicí sestávající z Syřanů, Arabů, Chetitů, Egypťanů a Israélců, Ammonitů, viz, pak roku 547 u Thymbrar ve válce lýdsko-perské. Assyrský vládce Tukulti-apil-Ešarra III. se chlubil, že se po porážce královny Arabů (Qedarů) Šamší roku 732, viz, zmocnil třiceti tisíc velbloudů, dvaceti tisíc volů a pěti tisíc pytlů s vonnými látkami. Dvouhrbí velbloudi, ass. udrátu (sg. udru), patřili ke kořisti všech novoassyrských mocnářů. 

Nejstarší nálezy velbloudích kostí v Palaistíně pocházejí z 9. století, jak publikovali vědci z Telavivské university,  což zpochybňuje  možnost, že by biblický Abrahám na zvířeti jezdil. Za to jiný monotheista a o mnoho staletí později ano: oblíbená velbloudice Muhammadova al-Qaswá, na níž jezdil i do bitev, uhynula po pánově smrti steskem. 

Ve Středomoří se velbloudi objevili poprvé za perských válek v perských armádách Dáreia I. a jeho syna Xerxa I. „Velbloudí dům“, tedy Gaugamély, založil údajně Dáreios I., aby výnosy vsi živily velblouda, který mu během skythského tažení nosil osobní věci. Gaugamély u Arbél o 150 let později proměnil Alexandros Veliký s Makedonci v definitivní hrob perské říše.

Zvířata byla součástí seleukovských armád. Římané na ně narazili poprvé v bitvě u Magnésie roku 190, později u Kýziku v armádě Mithridátově roku 73. V době vlády Farnaka II. na Bosporu užívali Aorsové-Alánové sídlící při Tanaidu/Donu velbloudů pro přepravu "indického a babylónského zboží" z Armenie a Médie.

Ptolemaios Sótér chtěl jednou udělat svým Alexandrijským podívanou, tak jim představil černého bakterského velblouda. Královi poddaní se prý tak vylekali, že zvíře už nechtěli nikdy vidět a pošlo pak v zapomenutí. Spolu s velbloudem Alexandrijským předvedl člověka způli černého a bílého. Ani ten je nepobavil a král ho dal v odměnu za dobře vykonanou práci na hostině pištci Thespidovi; jak dopadl a o jakou bytost šlo, nevíme.

Imperátor Tráiánus ustavil v Syrii samostatnou velbloudí jízdní jednotku ála príma ulpia dromedáriórum/První velbloudí švadrona ulpijská (podle císařova rodu). Kuriosní je případ vzpoury jistého "šéfvelbloudáře". Za Konstantína I. byl popraven jistý Calocerus/Kalokeros, dozorce nad císařskými velbloudy, za to, že se nakrátko zmocnil vlády nad Kyprem. Za což byl ukřižován, ačkoli císař tento způsob popravy zakázal (viz po ukřižování). Kalokerova usurpace byla první „cizí“ vláda nad ostrovem od Kleopatřiných dob.

Bojoví velbloudi pak v římské armádě vyšli z úsu a autor spisku o vojenství P. Flávius Vegetius Renátus zřejmě někdy v době Theodosia staršího nebo jeho synů poznamenal, že je užívají k vojenským účelům pouze v Africe jistí Urcilliánové/Urcilliání a Maikové/lat. Mazycés: první jsou jinak zcela neznámi (cf. ale banú Wárklán n. Wárqlán z 9. století n. l. a alžírskou provincii při tuniských hranicích Warqala), druzí byli Hellénům známi jako Maxyes (pl.), pravděpodobně potomci libyjských Mašwaš/Mešweš, srov. rok 1303.  

Jako nosič nákladů se velbloud objevuje u Arabů kolem roku 1000 př. n. l.; do té doby pod hromadné náklady přepravovalo lidstvo osly a mezky, také na nich před příchodem koní na Přední východ jezdili a válčili. Srov. velbloudí bitva roku 656 n. l. pod heslem Mesopotamie. Dálkovou dopravu přes pouště Předního východu, Střední Asie, východního Turkestánu a severní Afriky odjakživa zajišťovaly karavany (slovo kurdského původu stejně jako zájezdní hostinec zvaný karavanseráj).

Na Sahaře ve 14. století n. l. měly transsaharské karavany v průměru tisíc velbloudů, každý unesl asi dvě stě kilogramů nákladu. Bývaly také karavany o dvanácti tisících zvířatech. Z pozdního starého věku je znám údaj, zjevně vyděračský, že římské jednotky v Africe disponovaly čtyřmi tisíci velbloudy, viz k tomu rok 363+.

Severně od Alp se mnohem později dokonce stal heraldickým zvířetem, když přišel do znaku města Plzeň: původně mělo ve znaku chrtici, v husitských válkách k ní přidal král Sigismund/Zikmund roku 1433 ukořistěného velblouda, kterého dostal darem z Polska Jan Čapek ze Sán. Ve střední Evropě se velbloud objevil poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který ho se slonem a žirafou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy). 

Veleda, Veléda Brukterská, řec. Beléda§ 69+, 70+, 75+, 92+ a viz pod věštkyně

Doložena nápisně z éry Vespasiánovy ve věštbě z Ardeje, "Belédan, [tés] makrés peri parthen[ú, profétin?], hén hoi Rhénopotai sebúsin/věštkyni Velédu, ohledně té vysoké panny, kterou uctívají (všichni), kteří pijí vodu z Rýna".  

Veleia, m. v Aemilii u Placentie§ 102+

veletrhy§ viz pod výstavy

Velia, jeden z řím. pahorků§ 716, 509, 503  

Velia§ viz Elea

velikonoce, hebr. pesach, passach; viz pod Iésús a křesťanství, spor o ně§ 622, 189+ 

Velikonoční o.§ viz Rapa Nui

Veliocassové, lat. Veliocassés, kelt. lid na dolním toku Seiny náležející do kmenového svazu Belgů. Z jejich jména dnešní název kraje Vexin. Jejich sídelním m. byl Rotomagus, dn. Rouen§ 104, 57, 51 a viz Rotomagus 

Velítrae, m. v Latiu, dn. Veletri§ 494, 492, 382, 380, 372 - 370, 358, 339, 338, 325, 59, 44

D. Velius Fidus§ cos. suff. 144+ 

C. Velius Rúfus, centurió§ 72+, 84+, 92+  

D. Velius Rúfus Iúliánus§ cos. ord. 178+, 182+  

Velká africká jezera, African Great Lakes§ před 6000, 800, 117

Velká čínská zeď, čín. Wan-li čchang-čcheng, „Deset tisíc li dlouhá zeď“, stavba o délce asi 6400 kilometrů s průměrnou výškou osm metrů a šířkou sedmi byla zahájena císařem Čchinem roku 221, důkladně restaurována za dynastie Ming (1368 – 1644)§ 239, 232, 221, 210, 200, 216+ 
Zdi a valy proti nomádům byly stavěny i dříve již za Západních Čou. Čchin, který porazil šest států, dal jejich zdi rozvalit a postavit jedinou ochrtanu před nájezdy od severu. Roku 1987 byla zeď UNESCO zahrnuta do seznamu "světového dědictví". Táhne se v několika směrech patnácti provinciemi a samosprávnými oblastmi a z poloviny v podstatě už zmizela. Asi třetina je zříceninou a pětina v havarijním stavu. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů. 

Přes dva milióny lidí ji stavělo za Čchina deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva: z té původní téměř nic nezbylo. Pozdějšími stavbami mohutněla, nejvíce za dynastie Ming (1368-1664). Délku zdi úředně přeměřili Číňané v letech 2007-2009 a roku 2012 sdělili, že se táhla napříč patnácti provinciemi a samosprávnými územími v délce 21 196,18 kilometrů. Nejde již o stavbu jednolitou, ale tvoří ji 43 721 kusů, zčásti již jen základy. Už vzhledem k jejímu původu za mandžuské dynastie Čching/Qing (1664-1912) stavba chřadla.

Velká Matka (bohů)§ viz Magna máter

velká migrace§ viz mořské národy

Velká pole, Velké pláně§ viz ta Megala pedia

velké dionýsie§ viz Dionýsie

Velké Řecko, Megalé Hellas, lat. Magna Graecia, pův. označení pro hell. osady v jižní Itálii, pak pro všechny hellénské státy v Itálii a na Sicílii§ viz jednotlivé státy. Sehrály významnou roli v hellénisaci národů Itálie včetně Říma, jimž všem říkali barbaři, Římanům pak podle starého národa kampanského porobeného Osky Opikové/Opicí. 

P. Vellaeus, legát§ 21+

C. Vellaeus Tútor§ cos. suff. 28+

Vellaunodúnum, oppidum Senonů, polohy dnes neznámé§ 52

C. Velléius Paterculus§ 1. voják a historik (uvádí se i jméno M.), 89, 19, 2, 1-, 6+, 18+, 31+; 2. cos. suff. 60+    

Vellocatus Brigantský, zbrojnoš a manž. ka. Cartimanduy§ 51+, 69+ 

velryba§ 1111 (narval), 332 a viz Iésús (3), lúdí

Veluniate, pevnost na Antónínově vallu na jv. Skotska, dn. zbytky v zámku Carriden House v Borrowstounness/Bo'ness§ 139+

Venáfrum, m. v Samniu, dn. Venafro§ 90

věnec, stefanos, olivový na olympiádě§ 752, 583, 573
věnec, celerový a borovicový na isthmiích§ 752, 583, 573, 339 
věnec, vavřínový na pýthiích§ 752, 583, 582, 573
věnec, celerový (= miříkový/apion, apium) na nemejích§ 752, 583, 573
věnec, břečťanový na nemejích§ 573

Ozdobné věnce: V hellénském světě se věnců (stefanos) na ozdobení hlavy používalo původně jen při náboženských úkonech. Nosili je kněží, obětníci, ale byli jimi vyznamenáváni i vítězové různých náboženských, později uměleckých a athletických závodů. Původně byly věnce z přírodních materiálů (snítky vavřínu, dubu, olivy, břečťanu, kotinos), později, v hellénismu, se vyráběly i z drahých kovů a sloužily i jako obětiny (obvykle mocných tehdejšího světa či celých obcí ve význačných kultovních střediscích). O tom, že věnec například z celeru může být někde vyznamenáním, jinde neblahým znamením, viz rok 339 na hellénské Sicílii.  

První, kdo zavedl věnec z květů jako ozdobu, byl malíř Pausiás ze Sikyónu (viz rok 325): namaloval svou milenku Glykeru s věncem z květů/stefanéplokos. Pausiás tak zavedl věnec i do nenáboženského života.

Antigonos Monofthalmos napodoboval Dionýsa a namísto makedonského purpurového královského klobouku se stuhou, jejíž konce spadaly na záda (srov. kardinálský), nosil na hlavě břečťanový věnec.

Republikánští Římané dlouho nesnášeli ověnčené hlavy, a to ani květinami. Např. athénští mladíci, rozumí se, že z lepších rodin, chodili na přednášky filosofů ověnčení, a jak říká pramen, dokonce i dopoledne (tedy nikoli až večer na setkání s přáteli na hostiny a pitky). Senát někdy za druhé púnské války poslal za mříže bankéře & směnárníka/argentárius L. Fulvia za to, že se ve dne ověnčil růžemi/coróna rosácea ze svého přístavku/pergula. Seděl prý až do konce války, kolik, nevíme. 

V římském vojsku sloužil věnec, coróna/koróné jako odznak vyznamenání za udatenství, srov. pod legionáři. Coróna múrális či valláris z větviček pínie se udělovala za to, že voják první stanul na dobývaných nepřátelských hradbách nebo valu, coróna castrensis vojákovi, který první v boji vstoupil do nepřátelského tábora, coróna návális či róstráta za to, že voják jako první stanul na dobývané nepřátelské lodi; srov. rok 27.

Coróna cívíca z dubových větévek byla za záchranu života spoluobčanova v boji, coróna triumphális, kterou dostal vojevůdce, když mu byl povolen triumf - původně vavřínový, zlatý, jako v případě c. múrális, castrensis a návális, až v době císařské a poprvé viz rok 37 a 36). Coróna ovális byla myrtová a užívali ji imperátoři, vstupující do města s ovacemi (namísto myrtového věnce použil při vstupu do města s ovacemi po válce s otroky M. Licinius Crassus Díves věnce vavřínového).

Coróna obsidiónis či obsidiónális za vynikající činy při obléhání nepřátelského města byla jediným věncem, který neuděloval velitel, ale vojsko osvobozené z obklíčení či obležení vojevůdci, který je zbavil nepřátel. Zhotoven byl ze stébel trávy, která rostla na místě obležení. Vojáci, kteří se neúčastnili rozhodující bitvy, ale patřili k vítězné armádě a podíleli se na triumfu, se zdobili olivovým věncem, coróna oleaginea. 

Jako první ho dostal L. Siccius Dentatus, zvaný „Achilles Romanus“, tehdy ovšem už měl 14 občanských vyznamenání-věnců a byl vítězně se zúčastnil 120 bitev, žádné zranění v zádech, 45 jizev zapředu, 8 zlatých věnců, za obléhání jeden, za dobývání tři, za záchranu občana 14, řetězů 83, armillia více než 160, kopí 18, phalery 25 a triumfoval se svými vojevůdci devětkrát (odstraněn r. 449 decemviry).

Jako první vojenský tribun byl takto vyznamenán P. Decius Mus, který ale dostal roku 340 vedle jiných vyznamenání (corona aurea) slaměné věnce hned dva. Následoval na Sicílii v době I. púnské války tribun M. Calpurnius Flamma (resp. Q. Caedicius, viz rok 258). Q. Fabius Maximus Cunctator dostal travnatý věnec přímo od římského státu, od Senátu a lidu římského (S. P. Q. R.).

Jako jediný z centurionů byl prý věncem z travnatých stébel vyznamenán v době války s Kimbry roku 102 Cn. Petreius Atinas. Jako poslední měl dostat coronu obsidionalis, a to od Senátu, Augustus. M. Licinius Crassus Dives byl pak v Římě první, kdo dával na svých hrách za odměnu věnce se zlatými a stříbrnými lístečky.

Politická vyznamenání „za zásluhy“ se dávaly verbální. Scipio Nasica dostal rozhodnutím Senátu jako první označení Vir Optumus, „Zlatej člověk“. Císař Gallienus rozdával medailonky se svým portrétem, srov. pod malíři, s nápisem „ob fidem reservátam“, za uchování věrnosti…

O možném původu věnců: Héra kdysi přemluvila Achelóovy dcery, aby vyzvaly k závodu ve zpěvu helikónské Músy. Jakmile však Músy zvítězily, vyškubaly prý poraženým soupeřkám pera z křídel a upletly si z nich věnce. Bylo by to první bájné použití věnce jako symbolu vítězství.

Za symbol kněžství a členství mezi arválskými bratry jako první zavedl věnec ze spletených obilních klasů a spojených bílou stužkou u Římanů Romulus. Bylo to prý rovněž první použití věnce u Římanů vůbec. Latinské coróna pochází od řec. koróné, to však ve významu nikoli stefanos, věnec, ale klepadlo na dveřích.

Na olympijských hrách se roku 752 poprvé jako cena pro vítěze dával olivový věnec ze snítky planého stromu, kotinos (předtím vavřínový; na Isthmu borovicový, v Delfách vavřínový a v Nemeji miříkový - celerový a později břečťanový). Palmovou ratolest pro vítěze podle hellénských vzorů o Římských hrách zavedli Římané poprvé roku 293.

Z Římanů první, kdo vyznamenal vojáka, jméno neznáme, věncem zlatým z kořisti, byl dict. A. Postumius roku 431. Legionář se nejvíce zasloužil o dobytí ležení Latínů na Regillském jezeru. Roku 275 takto vyznamenal konsul L. Cornélius Lentulus Ser. Cornélia Merendu (cos. 274) za dobytí jakéhosi samnitského města. Jeho zlatý věnec vážil pět liber.  

Věnec měl řadu jiných podob, především mezi Orientálci. Císař Elagabalus chodil po Římě ve svém emeském kultovním oděvu a s věncem v podobě tiáry na hlavě. Pokrývka hlavy a šaty zářily zlatem a drahokamy a Římany dráždil píšťalami a bubny, v jejichž doprovodu jakoby métropolitní měšťany dráždil.

Venellové, lat. Venellí n. Uenellí, keltský nárůdek na poloostrově Cotentin v Normandii§ 57, 56 

Venetové, Venetí, Enetové, řec. Henetoi, lat. Venetia, řec. Henetiké, Venetie, viz také pod Hatria§ 1184, 389, 333, 302, 232, 225, 186, 181, 131, 101, 56, 40, 7-, 161+ 

Původně thrácký (?) kmen v Paflagonii, který se v hellénské tradici po trojské válce, v níž padl král Pylaimenés a byl pak nahrazen Trojanem Anténorem, přestěhoval do prostoru pozdějšího Benátska, kde A. založil na místě dn. Benátek město Neá Troiá, v historii jinak neznámou.

Nepřišli však po moři, ale po souši Podunajím. Asi se usadili na území předitalského národa Euganeů (lat. Euganei), kteří původně drželi zemi mezi mořem na severu Jadranu po Alpy. Zatlačení Euganeové pak v Alpách drželi až do dob historických 34 opevněných osad, ale blíže známo o nich není nic než to, že za raného principátu mělo jejich kmenové společenství statut obce s latinským právem. 

Veneriánus, praefect flotily§ 268+

Venetové nebyli nijak příbuzní s Hellény, spíše s Illyry a je možné, že v polovině druhého tisíciletí patřili k migraci, jejíž nejjižnější větev se stala předkem Latínů. Alpskými Venety byli Karnové, Carní. V Paflagonii resp. v jejím sousedství je o autonomních Henetech zmínka ještě v Alexandrově době, viz rok 333. 

A. prý založil i Patavium: směl z dobyté Troie s rodinou odejít s povolením vítězů, přes Kýrénu a Thrákii dorazil do Venetie. Benátky založeny podle tradičního data 25. března roku 421 n. l. s centrem v lokalitě Rivo alto/Rialto.

V. na severu Jadranu zanechali několik set krátkých nápisů v indoevropském jazyku. Slavný byl jejich chov koní, obchodovali s baltským jantarem a jejich sídelním městem bylo Ateste, dn. Este, později Patavium.

Jiní Venetové, lat. Venetí, byli Gallové v Bretagni, mořeplavci a obchodníci s cínem, část Aremoriků kolem dn. Vannes, kteří byli Caesarem všichni prodáni do otroctví§ 57, 55  

Také nezaměňovat s Venety/Venedy, řec. Uennedai, lat. Venethí a Venetí/""modraví, azuroví (o očích?)", pravděpodobně starým kollektivem pro Slovany či Balty na území zhruba dn. Bílé Rusi§ 150, 336+.

Podle Iordana sídlili Venethí začátkem 6. století n. l. od pramenů Vistuly/Visly v rozsáhlých oblastech a rozčlenili se později na Venety,  Sklavéní/Sklabénoi, ti sídlili v bažinách a lesích, a na Anty, kteří žili v pontské oblasti, zjevně předkové Ukrajinců. V gotské éře, kdy byli všichni poddanými Hermanarichovým. Antové se stali za Iústiniána římskými spojenci, foederátí, s půdou v Thrákii. Jejich moc mezi Dněprem a Donem zlomili posléze asi Avaři. O poviselských Venetech se soudívá, že jsou prapředky všech Slovanů, nejen západních. 

Venetharius Gotský§ viz Vithimiris

Venniové, Vennií, Venostové či Vennonové, keltský či illyro-keltský alpský nárůdek, jehož jméno uchováno v názvu Val Venosta, něm. Vinschgau, v Jižních Tyrolích§ 16

Venezuela, moderní latinoamerický stát§ 500

Vennónius, historik§ 150

Venta Belgárum, dn. Winchester v Anglii§ 75

Venta Icenórum, osada v Anglii, dn. Caistor (-by-Norwich)§ 43+

Venta Silurum, dn. Caerwent na jihu Walesu§ 74+

Ventidius, celé jméno neznáme, legát§ 42

P. Ventidius Bassus§ 89, 43, cos. suff. 43, 40 - 38, 36

Ventidius Cúmánus, proc. Iúdaeae§ 48+, 51+, 52+  

L. Venuléius Montánus Apróniánus§ cos. suff. 92+ 

L. Venuléius Apróniánus Octávius Priscus§ cos. ord. 123+, cos. ord. 168+  

Venus, gen. Venery, č. Venuše, řím. bohyně lásky, Venus Victríx, Genetríx, Caelestis, Erycína§ 295, 222, 178, 136, 87, 56, 46, 44-, 49+, 113+, 118+, 121+, 141+, 306+, 357+, 392+ a viz též Afrodíté

Venus Verticordia, Odvracející srdce (žen od vilnosti)§ 114

Venusia, m. pův. samnitské v Ápúlii, rodiště Horátiovo, dn. Venosa, od roku 291 s řím. kolonií, ražba s Hermem a okřídlenou šněrovací botou a kérýkeiem n. Zeus s orlem na svazku blesků§ 291, 285, 217, 216, 210, 208, 91, 90, 88, 65, 43, 42  

venuše, starokamenný kult venuší§ před 6000, 5300 

Venutius Brigantský, odbojný manž. prořímské ka. Cartimanduy§ 51+, 52+, 57+, 69+, 71+    

vepřové, dotované maso, lat. suílla, porcína§ 270+

vepřové, zákaz§ viz pod kuchyně (2)

vér sacrum, „svaté jaro“, řec. etos hieros, staroitalská (sabínská) mimořádná státní oběť v době nejvyššího nebezpečí§ 217, 194

V oběť byly přinášeny prvotiny příštího roku, také ovšem děti a mláďata, jež se měla narodit mezi 1. březnem a posledním dubnem. Zvířata a plodiny byly obětovány na oltáři, u dětí vyčkáno 21. roku jejich věku a pak se zahalenou hlavou byly dopraveny na hranice a ponechány bohům: místo pro život si musely najít vlastními silami.

Tímto způsobem kdysi vznikaly mimo jiné nové osady. Římany v historických dobách provedeno jen dvakrát, a to bez zahrnutí dětí.

Veracruz, mexický spolk. stát§ 1800

Veragrové, lat. Veragrí, kelt. nárůdek v Alpách s hlavní osadou Octodúrum, dn. Martigny v kantonu Wallis§ 57

Verachram, mí na Arasu v íránském Ázerbájdžánu§ 786

Veránia Gemina, d. Q. Veránia, manž. L. Calpurnia Písóna Frúgí Liciniána, budoucího caesara§ 57+

Q. Veránius Nepós, první správce Lykie, legát Britannie§ 43+, cos. 49+, 57+  

Q. Veránius Philagrus§ viz Filagros z Kibyry

L. Veratius (Quadrátus?), fackoval lidi na potkání§ 449 a viz pod pokuta

Verbánus lacus§ viz Lago Maggiore

Vercellae, m. v transpadánské (cisalpínské) Gallii, dn. Vercelli§ 101, 361+, 362+  

Vercellínum, m. n. mí. Hirpínů§ 215

Vercingetoríx, vůdce Arvernů, s. Celtilla z Gergovie, gen. Vercingetoríga§ 52, 46

Verconius Turínus, šejdíř§ 222+

Verethragna, staroíránský bojový bůh, pers. Vahrám, Bahrám, v Kommágéně Artagnés, ctěný též Parthy a Kušány, připodobňovaný Hérákleovi a Areovi§ 131+

C. Vergilius, pompéján§ 58, 46

P. Vergilius Maró, "národní" básník§ 200, 73, 70, 55, 54, 50, 43, 42, 40, 38, 26, 8, 2-, 100+, 122+, 198+  

Vergina§ viz Aigai

Vergínia, d. L. Vergínia, jedna z "příčin" Druhé secesse lidu§ 449

Vergínia, d. A. Vergínia a manž. L. Volumnia§ 296

A. Vergínius, tr. pl.§ 461, 457

A. Vergínius, o. Vergínie, manž. L. Volumnia§ 296

L. Vergínius, vůdce lidu§ 449

A. Vergínius Caelimontánus§ cos. 469

Opeter (Opiter) Vergínius (?) Esquilínus§ cos. 478 a 473 (?)

L. Vergínius Rúfus§ cos. 63+, 68+, 69+, cos. sufff. 69+, 97+, 361+  

Opeter (Opiter) Vergínius Tricostus§ cos. 502

A. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ cos. 494

L. (Proculus?) Vergínius Tricostus§ cos. 435 a 434

Sp. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ cos. 456

T. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ 1. cos. 496; 2. cos. 448

A. Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 476

Proculus Vergínius Tricostus Rutilus§ 487, cos. 486

T. Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 479

Opeter Vergínius§ cos. 473 (?, = Esquilínus)

vergobret, keltský mocnář§ 58sqq. a viz pod Gallia

Verica, Bericus, Berikos, kn. brit. Atrebatů§ 54, 39+, 43+  

Vermina z Numidie, řec. Ouerminás, k., syn Syfakův (foin. URMND)§ 204 - 202, 200

Véróna, řec. Vérón, m. v transpadánské Gallii založeno Raety, pak sídlem kelt. Cenománů§ 600, 148, 99, 84, 41-, 1+, 69+, 249+, 312+   
Od roku 89 byla řím. kolonií, rodiště Catullovo a Vitruviovo, dn. Verona. Keltský název pocházející od vernos, olše, a magos, pole, bývá spojován s kořenem společným s čes. Berounem a moravským Brnem, které na Ptolemaiově mapě z doby kolem roku 150 n. l. může být shodné s Eburodúnum (cf. Embrun ve franc. Hautes-Alpes).

Q. Verránius, první legátus Augustí prov. Kappadokie§ 18+

C. Verrés, slavný správce Sicílie (rodové jméno neznáme, možná Licinius?)§ 84, 82, 81, 78, 73, 70, 69, 67

Verritus Frísský, germ. předák a řím. občan§ 58+

M. Verrius Flaccus, učenec§ 1 n. l.

Verrúgó, hraniční m. Volsků§ 409, 407, 394

Versius, tajemník Sertoriův§ 72

Versus, řec. Ouersos z Dalmácie, illyrský vůdce§ 34

verš, verše, versologie§ viz metrika s. v. lyrika

Verthanés, s. Grégoriův, arm. katholikos§ 301+

Verticó z Nerviů, prořím. velmož§ 54

Vertiscus z Remů, vůdce§ 51

Vertumnus, lat. kult§ viz Voltumna

Verulae, m. Herniků, dn. Velori§ 306

Verulamium, m. v Anglii, dn. St. Albans v Herts§ 5+, 61+, 77+, 79+, 155+, 209+     

Vérulána Grátilla, manž. Q. Iúnia Aruléna Rústika§ 92+

L. Vérulánus Sevérus§ cos. suff. 67+ 

Vérus, celé jméno neznáme, armádní legát a usurpátor§ 219+

L. Vérus, císař§ viz L. Ceiónius Commodus/L. Aelius Aurélius Commodus

veřejné mínění§ viz volby