Ve

vectígália, vectígálium societátés§ viz pod daně

Vectis, Vecta, dn. Wight, ostrov u jižního pobřeží Anglie§ 43+, 69+, 296+, 383+    

Vectiliánus, pův. majitel domu na Caeliu, celé jméno neznáme, Commodova residence§ 192+

Vectius Aper, tribun praetoriánů§ 193+

věčné časy, smlouva§ 249
věčný oheň§ viz oheň

Vedda, Veddové či Vedové, též Jakkové/Jakchové, původní obyvatelstvo Šrí Lanky/Cejlonu, dn. odhadováno na tři tisíce příslušníků, vytlačených v minulosti do nitra ostrova Sinhalci i Tamily§ 450, 245

veda, vedy, též védy, véda, tj. vědění, srov. ájurvéda§ 2000, 600
Stind. souhrnné jméno pro léčitelství, které z předárjských ved vychází. Vedy jsou a. Rgveda/Rigveda, 1028 hymnů na Indru, Agniho, bohy, démony a krále, nejstarší indické literární dílo, bylo redakčně uzavřeno kolem roku 1000.
b. Sámaveda je sbírkou liturgických, zpívaných hinduistických textů a c. Jadžurveda, obětní formule a rčení

věda, vědy§ viz jednotlivé obory a pod knihovny, školství

veddá, označení pro předárjskou populaci na Cejlonu§ 1800

Vedeha/Videha, stát na stř. Gangu v severní části dn. Biháru, distrikt Tirhut; hl. m. Mithil᧠600

P. Vedius Pollió, zbohatlý propuštěnec§ 15

Veducus, Veducó, Veduk, vůdce loupeživých Germánů§ 268+

vegetariánství§ viz pod kuchyně a školy-pýthagorici

Flávius Vegetius Renátus, autor spisu o vojenství a léčbě mul§ 390+

L. Iúlius Vehilius Gratus Iúliánus, případ. V. Gallus Iúliánus, rod. jménem asi T. Iúlius Iúliánus, armádní velitel, legát, nauarch a praef. praet.§ 171+

Vechten§ viz Fectió

Véií, Véjí, Véje, řec. Uéoi, m. v jižní Etrúrii, dn. Veio§ 746, 664, 539, 509, 507, 506, 483, 482, 480, 477 - 474, 438, 426, 425, 405, 403 - 401, 399, 397, 396, 393, 390 - 388, 367

věk, povinný uchazečův o úřad v Římě§ 180

velbloudi, v armádě i businessu, řec. dromás kamélos, camélus dromás, dromedár§ 5999, 2300, 748, 734, 732, 671, 479, 286, 190, 101, 45-, 46+, 62+, 217+, 270+, 272+, 309+, 333+, 362+, 363+       

Do Číny byli v. dováženi ze Střední Asie, kde došlo k jejich domestifikaci kolem roku 3000 (a na jihu Arábie o půl tisíciletí později) od roku asi 400. První masivní použití velbloudí jízdy je doloženo z bitvy u Qarqaru roku 853 mezi Assyřany a velkou koalicí sestávající z Syřanů, Arabů, Chetitů, Egypťanů a Israélců, Ammonitů, viz, pak roku 547 u Thymbrar ve válce lýdsko-perské. Assyrský vládce Tukulti-apil-Ešarra III. se chlubil, že se po porážce královny Arabů (Qedarů) Šamší roku 732, viz, zmocnil třiceti tisíc velbloudů, dvaceti tisíc volů a pěti tisíc pytlů s vonnými látkami. Dvouhrbí velbloudi, udrátu (sg. udru), patřili ke kořisti všech novoassyrských mocnářů. 

Nejstarší nálezy velbloudích kostí v Palaistíně pocházejí z 9. století, jak publikovali vědci z Telavivské university,  což zpochybňuje  možnost, že by biblický Abrahám na zvířeti jezdil. Za to jiný monotheista a o mnoho staletí později ano: oblíbená velbloudice Muhammadova al-Qaswá, na níž jezdil i do bitev, uhynula po pánově smrti steskem. 

Ve Středomoří se velbloudi objevili poprvé za perských válek v perských armádách Dáreia I. a jeho syna Xerxa I. „Velbloudí dům“, tedy Gaugamély, založil údajně Dáreios I., aby výnosy vsi živily velblouda, který mu během skythského tažení nosil osobní věci. Gaugamély u Arbély o 150 let později proměnil Alexandros Veliký s Makedonci v hrob perské říše.

Zvířata byla součástí seleukovských armád. Římané na ně narazili poprvé v bitvě u Magnésie roku 190, později u Kýziku v armádě Mithridátově roku 73. V době vlády Farnaka II. na Bosporu užívali Aorsové-Alánové sídlící při Tanaidu/Donu velbloudů pro přepravu "indického a babylónského zboží" z Armenie a Médie.

Imperátor Tráiánus ustavil v Syrii samostatnou velbloudí jízdní jednotku ála príma ulpia dromedáriórum/První velbloudí švadrona ulpijská (podle císařova rodu). Kuriosní je případ vzpoury jistého "šéfvelbloudáře". Za Konstantína I. byl popraven jistý Calocerus/Kalokeros, dozorce nad císařskými velbloudy, za to, že se nakrátko zmocnil vlády nad Kyprem. Za což byl ukřižován, ačkoli císař tento způsob popravy zakázal (viz po ukřižování). Kalokerova usurpace byla první „cizí“ vláda nad ostrovem od Kleopatřiných dob. Bojoví velbloudi pak v římské armádě vyšli z úsu a autor spisku o vojenství P. Flávius Vegetius Renátus zřejmě někdy v době Theodosia staršího nebo jeho synů poznamenal, že je užívají k vojenským účelům pouze v Africe jistí Urcilliánové/Urcilliání a Maikové/Mazycés: první jsou jinak zcela neznámi (cf. ale banú Wárklán n. Wárqlán z 9. století n. l. a alžírskou provincii při tuniských hranicích Warqala), druzí byli Hellénům známi jako Maxyes (pl.), pravděpodobně potomci libyjských Mašwaš/Mešweš, srov. rok 1303.  

Jako nosič nákladů se velbloud objevuje u Arabů kolem roku 1000 př. n. l.; do té doby pod hromadné náklady přepravovalo lidstvo osly a mezky, také na nich před příchodem koní na Přední východ jezdili a válčili. Srov. velbloudí bitva roku 656 n. l. pod heslem Mesopotamie. Dálkovou dopravu přes pouště Předního východu, Střední Asie, východního Turkestánu a severní Afriky odjakživa zajišťovaly karavany (slovo kurdského původu stejně jako zájezdní hostinec zvaná karavanseráj).

Na Sahaře ve 14. století n. l. měly transsaharské karavany v průměru tisíc velbloudů, každý unesl asi dvě stě kilogramů nákladu. Bývaly také karavany o dvanácti tisících zvířatech. Z pozdního starého věku je znám údaj, zjevně vyděračský, že římské jednotky v Africe disponovaly čtyřmi tisíci velbloudy, viz k tomu rok 363+.

Severně od Alp se mnohem později dokonce stal heraldickým zvířetem, když přišel do znaku města Plzeň: původně mělo ve znaku chrtici, v husitských válkách k ní přidal král Sigismund/Zikmund roku 1433 ukořistěného velblouda, kterého dostal darem z Polska Jan Čapek ze Sán. Ve střední Evropě se velbloud objevil poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který ho se slonem a žirafou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy). 

Veleda, Veléda Brukterská, řec. Beléda§ 69+, 70+, 75+, 92+ a viz pod věštkyně

Veleia, m. v Aemilii u Placentie§ 102+

veletrhy§ viz pod výstavy

velikonoce, hebr. pesach, passach; viz pod Iésús a křesťanství, spor o ně§ 622, 189+ 

Velikonoční o.§ viz Rapa Nui

Veliocassové, lat. Veliocassés, kelt. lid na dolním toku Seiny náležející do kmenového svazu Belgů. Z jejich jména dnešní název kraje Vexin. Jejich sídelním m. byl Rotomagus, dn. Rouen§ 104 a viz Rotomagus 

Velítrae, m. v Latiu, dn. Veletri§ 494, 492, 382, 380, 372 - 370, 338, 44

D. Velius Fidus§ cos. suff. 144+ 

C. Velius Rúfus, centurió§ 72+, 84+, 92+  

D. Velius Rúfus Iúliánus§ cos. ord. 178+, 182+  

Velká africká jezera§ 117

Velká čínská zeď, čín. Wan-li čchang-čcheng, „Deset tisíc li dlouhá zeď“, stavba o délce asi 6400 kilometrů s průměrnou výškou osm metrů a šířkou sedmi byla zahájena císařem Čchinem roku 221, důkladně restaurována za dynastie Ming (1368 – 1644)§ 232, 221, 210, 200, 216+ 
Zdi a valy proti nomádům byly stavěny i dříve již za Západních Čou. Čchin, který porazil šest států, dal jejich zdi rozvalit a postavit jedinou ochrtanu před nájezdy od severu. Roku 1987 byla zeď UNESCO zahrnuta do seznamu "světového dědictví". Táhne se v několika směrech patnácti provinciemi a samosprávnými oblastmi a z poloviny v podstatě už zmizela. Asi třetina je zříceninou a pětina v havarijním stavu. Severně od řeky Chuang-che, Žluté řeky, byla se všemi větvemi dlouhá 6400 kilometrů. 

Přes dva milióny lidí ji stavělo za Čchina deset let (sic!) a je to jedna z nejznámějších staveb lidstva: z té původní téměř nic nezbylo. Pozdějšími stavbami mohutněla, nejvíce za dynastie Ming (1368-1664). Délku zdi úředně přeměřili Číňané v letech 2007-2009 a roku 2012 sdělili, že se táhla napříč patnácti provinciemi a samosprávnými územími v délce 21 196,18 kilometrů. Nejde již o stavbu jednolitou, ale tvoří ji 43 721 kusů, zčásti již jen základy. Už vzhledem k jejímu původu za mandžuské dynastie Čching/Qing (1664-1912) stavba chřadla.

Velká Matka (bohů)§ viz Magna máter

Velká pole§ viz Megala pedia

velké dionýsie§ viz Dionýsie

Velké Řecko, Megalé Hellas, lat. Magna Graecia, pův. označení pro hell. osady v jižní Itálii, pak pro všechny hellénské státy v Itálii a na Sicílii§ viz jednotlivé státy. Sehrály významnou roli v hellénisaci národů Itálie včetně Říma, jimž všem říkali barbaři, Římanům pak podle starého národa kampanského porobeného Osky Opikové/Opicí. 

P. Vellaeus, legát§ 21+

C. Vellaeus Tútor§ cos. suff. 28+

C. Velléius Paterculus§ 1. voják a historik (uvádí se i jméno M.), 89, 19, 2, 1-, 6+, 31+; 2. cos. suff. 60+    

Vellocatus Brigantský, zbrojnoš a manž. ka. Cartimanduy§ 51+, 69+ 

velryba§ 332 a viz lúdí

Veluniate, pevnost na Antónínově vallu na jv. Skotska, dn. zbytky v zámku Carriden House v Borrowstounness/Bo'ness§ 139+

věnec, stefanos, olivový na olympiádě§ 752, 583, 573
věnec, celerový a borovicový na isthmiích§ 752, 583, 573, 339 
věnec, vavřínový na pýthiích§ 752, 583, 582, 573
věnec, celerový (= miříkový/apion, apium) na nemejích§ 752, 583, 573
věnec, břečťanový na nemejích§ 573

Ozdobné věnce: V hellénském světě se věnců (stefanos) na ozdobení hlavy používalo původně jen při náboženských úkonech. Nosili je kněží, obětníci, ale byli jimi vyznamenáváni i vítězové různých náboženských, později uměleckých a athletických závodů. Původně byly věnce z přírodních materiálů (snítky vavřínu, dubu, olivy, břečťanu, kotinos), později, v hellénismu, se vyráběly i z drahých kovů a sloužily i jako obětiny (obvykle mocných tehdejšího světa či celých obcí ve význačných kultovních střediscích). O tom, že věnec například z celeru může být někde vyznamenáním, jinde neblahým znamením, viz rok 339 na hellénské Sicílii.  

První, kdo zavedl věnec z květů jako ozdobu, byl malíř Pausiás ze Sikyónu (viz r. 325): namaloval svou milenku Glykeru s věncem z květů (stefanéplokos). Pausiás tak zavedl věnec i do nenáboženského života.

Antigonos Monofthalmos napodoboval Dionýsa a namísto makedonského purpurového královského klobouku se stuhou, jejíž konce spadaly na záda (srov. kardinálský), nosil na hlavě břečťanový věnec.

Zatímco Římané nesnášeli ověnčené hlavy, a to ani květinami, např. athénští mladíci chodili na přednášky filosofů ověnčení, a jak říká pramen, dokonce i dopoledne (tedy nikoli až večer na setkání s přáteli na hostiny a pitky).

V římském vojsku sloužil věnec, coróna/koróné jako odznak vyznamenání za udatenství, srov. pod legionáři. Coróna múrális či valláris z větviček pínie se udělovala za to, že voják první stanul na dobývaných nepřátelských hradbách nebo valu, coróna castrensis vojákovi, který první v boji vstoupil do nepřátelského tábora, coróna návális či róstráta za to, že voják jako první stanul na dobývané nepřátelské lodi.

Coróna cívíca z dubových větévek byla za záchranu života spoluobčanova v boji, coróna triumphális, kterou dostal vojevůdce, když mu byl povolen triumf - původně vavřínový, zlatý, jako v případě c. múrális, castrensis a návális, až v době císařské a poprvé viz rok 37 a 36). Coróna ovális byla myrtová a užívali ji imperátoři, vstupující do města s ovacemi (namísto myrtového věnce použil při vstupu do města s ovacemi po válce s otroky M. Licinius Crassus Díves věnce vavřínového).

Coróna obsidiónis či obsidiónális za vynikající činy při obléhání nepřátelského města byla jediným věncem, který neuděloval velitel, ale vojsko osvobozené z obklíčení či obležení vojevůdci, který je zbavil nepřátel. Zhotoven byl ze stébel trávy, která rostla na místě obležení.

Jako první ho dostal L. Siccius Dentatus, zvaný „Achilles Romanus“, tehdy ovšem už měl 14 občanských vyznamenání-věnců a byl vítězně se zúčastnil 120 bitev, žádné zranění v zádech, 45 jizev zapředu, 8 zlatých věnců, za obléhání jeden, za dobývání tři, za záchranu občana 14, řetězů 83, armillia více než 160, kopí 18, phalery 25 a triumfoval se svými vojevůdci devětkrát (odstraněn r. 449 decemviry).

Jako první vojenský tribun byl takto vyznamenán P. Decius Mus, který ale dostal roku 340 vedle jiných vyznamenání (corona aurea) slaměné věnce hned dva. Následoval na Sicílii v době I. púnské války tribun M. Calpurnius Flamma. Q. Fabius Maximus Cunctator dostal travnatý věnec přímo od římského státu, od Senátu a lidu římského (S. P. Q. R.).

Jako jediný z centurionů byl prý věncem z travnatých stébel vyznamenán v době války s Kimbry r. 102 Cn. Petreius Atinas. Jako poslední měl dostat coronu obsidionalis, a to od Senátu, Augustus. M. Licinius Crassus Dives byl pak v Římě první, kdo dával na svých hrách za odměnu věnce se zlatými a stříbrnými lístečky.

Politická vyznamenání „za zásluhy“ se dávaly verbální. Scipio Nasica dostal rozhodnutím Senátu jako první označení Vir Optumus, „Zlatej člověk“. Císař Gallienus rozdával medailonky se svým portrétem, srov. pod malíři, s nápisem „ob fidem reservátam“, za uchování věrnosti…

O možném původu věnců: Héra kdysi přemluvila Achelóovy dcery, aby vyzvaly k závodu ve zpěvu helikónské Músy. Jakmile však Músy zvítězily, vyškubaly prý poraženým soupeřkám pera z křídel a upletly si z nich věnce. Bylo by to první bájné použití věnce jako symbolu vítězství.

Za symbol kněžství a členství mezi arválskými bratry jako první zavedl věnec ze spletených obilních klasů a spojených bílou stužkou u Římanů Romulus. Bylo to prý rovněž první použití věnce u Římanů vůbec. Latinské coróna pochází od řec. koróné, to však ve významu nikoli stefanos, věnec, ale klepadlo na dveřích.

Na olympijských hrách se roku 752 poprvé jako cena pro vítěze dával olivový věnec ze snítky planého stromu, kotinos (předtím vavřínový; na Isthmu borovicový, v Delfách vavřínový a v Nemeji miříkový - celerový a později břečťanový). Palmovou ratolest pro vítěze podle hellénských vzorů o Římských hrách zavedli Římané poprvé roku 293.

Věnec měl řadu jiných podob, především mezi Orientálci. Císař Elagabalus chodil po Římě ve svém emeském kultovním oděvu a s věncem v podobě tiáry na hlavě. Pokrývka hlavy a šaty zářily zlatem a drahokamy a Římany dráždil píšťalami a bubny,  v jejichž doprovodu chodil po Městě.

Venetové, Venetí, Enetové, řec. Henetoi, lat. Venetia, řec. Henetiké, Venetie, viz také pod Hatria§ 389, 333, 232, 186, 181, 131, 56, 40, 7, 161+ 

Původně thrácký (?) kmen v Paflagonii, který se v hellénské tradici po trojské válce, v níž padl král Pylaimenés a byl pak nahrazen Trojanem Anténórem, přestěhoval do prostoru pozdějšího Benátska, kde A. založil na místě dn. Benátek město Neá Troiá, v historii jinak neznámou.

Nepřišli však po moři, ale po souši Podunajím. Asi se usadili na území předitalského národa Euganeů (lat. Euganei), kteří původně drželi zemi mezi mořem na severu Jadranu po Alpy. Zatlačení Euganeové pak v Alpách drželi až do dob historických 34 opevněných osad, ale blíže známo o nich není nic než to, že za raného principátu mělo jejich kmenové společenství statut obce s latinským právem. 

Veneriánus, praefect flotily§ 268+

Venetové nebyli nijak příbuzní s Hellény, spíše s Illyry a je možné, že v polovině druhého tisíciletí patřili k migraci, jejíž nejjižnější větev se stala předkem Latínů. Alpskými Venety byli Karnové, Carní. V Paflagonii resp. v jejím sousedství je o autonomních Henetech zmínka ještě v Alexandrově době, viz rok 333. 

A. prý založil i Patavium: směl z dobyté Troie s rodinou odejít s povolením vítězů, přes Kýrénu a Thrákii dorazil do Venetie. Benátky založeny podle tradičního data 25. března roku 421 n. l. s centrem v lokalitě Rivo alto/Rialto.

V. na severu Jadranu zanechali několik set krátkých nápisů v indoevropském jazyku. Slavný byl jejich chov koní, obchodovali s baltským jantarem a jejich sídelním městem bylo Ateste, dn. Este, později Patavium.

Jiní Venetové byli Gallové v Bretagni, mořeplavci a obchodníci s cínem, část Aremoriků kolem dn. Vannes, kteří byli Caesarem všichni prodáni do otroctví. 

Také nezaměňovat s Venety/Venedy, řec. Uennedai, lat. Venethí a Venetí/""modraví, azuroví (o očích?)", pravděpodobně starým kollektivem pro Slovany či Balty na území zhruba dn. Bílé Rusi§ 150, 336+.

Podle Iordana sídlili Venethí začátkem 6. století n. l. od pramenů Vistuly/Visly v rozsáhlých oblastech a rozčlenili se později na Venety,  Sklavéní/Sklabénoi, ti sídlili v bažinách a lesích, a na Anty, kteří žili v pontské oblasti, zjevně předkové Ukrajinců. V gotské éře, kdy byli všichni poddanými Hermanarichovým. Antové se stali za Iústiniána římskými spojenci, foederátí, s půdou v Thrákii. Jejich moc mezi Dněprem a Donem zlomili posléze asi Avaři. O poviselských Venetech se soudívá, že jsou prapředky všech Slovanů, nejen západních. 

Venetharius Gotský§ viz Vithimiris

Venniové, Vennií, Venostové či Vennonové, keltský či illyro-keltský alpský nárůdek, jehož jméno uchováno v názvu Val Venosta, něm. Vinschgau, v Jižních Tyrolích§ 16

Venezuela, moderní latinoamerický stát§ 500

Vennónius, historik§ 150

Venta Belgárum, dn. Winchester v Anglii§ 75

Venta Icenórum, osada v Anglii, dn. Caistor (-by-Norwich)§ 43+

Venta Silurum, dn. Caerwent na jihu Walesu§ 74+

P. Ventidius Bassus§ 43 cos. suff., 39, 38, 36

Ventidius Cúmánus, proc. Iúdaeae§ 48+, 51+, 52+  

L. Venuléius Montánus Apróniánus§ cos. suff. 92+ 

L. Venuléius Apróniánus Octávius Priscus§ cos. ord. 123+, cos. ord. 168+  

Venus, gen. Venery, č. Venuše, řím. bohyně lásky§ 295, 46, 44, 49+, 118+, 121+, 141+, 306+, 357+, 392+ a viz též Afrodíté

Venusia, m. pův. samnitské v Ápúlii, rodiště Horátiovo, dn. Venosa, od roku 291 s řím. kolonií§ 291, 285, 210, 208, 90, 65

venuše, starokamenný kult venuší§ před 6000, 5300 

Venutius Brigantský, odbojný manž. prořímské ka. Cartimanduy§ 51+, 52+, 57+, 69+, 71+    

vepřové, dotované maso, lat. suílla, porcína§ 270+

vepřové, zákaz§ viz pod kuchyně

vér sacrum, „svaté jaro“, řec. etos hieros, staroitalská (sabínská) mimořádná státní oběť v době nejvyššího nebezpečí§ 217, 194

V oběť byly přinášeny prvotiny příštího roku, také ovšem děti a mláďata, jež se měla narodit mezi 1. březnem a posledním dubnem. Zvířata a plodiny byly obětovány na oltáři, u dětí vyčkáno 21. roku jejich věku a pak se zahalenou hlavou byly dopraveny na hranice a ponechány bohům: místo pro život si musely najít vlastními silami.

Tímto způsobem kdysi vznikaly mimo jiné nové osady. Římany v historických dobách provedeno jen dvakrát, a to bez zahrnutí dětí.

Veracruz, mexický spolk. stát§ 1800

Veránia Gemina, d. Q. Veránia, manž. L. Calpurnia Písóna Frúgí Liciniána, budoucího caesara§ 57+

Q. Veránius Nepós, první správce Lykie, legát Britannie§ 43+, cos. 49+, 57+  

Q. Veránius Philagrus§ viz Filagros z Kibyry

Verbánus lacus§ viz Lago Maggiore

Vercellae, m. v transpadánské (cisalpínské) Gallii, dn. Vercelli§ 101, 361+, 362+  

Vercingetoríx, vůdce Arvernů, s. Celtilla z Gergovie, gen. Vercingetoríga§ 52, 46

Verconius Turínus, šejdíř§ 222+

P. Vergilius Maró, "národní" básník§ 200, 73, 70, 55, 43, 40, 26, 8, 122+, 198+  

Vergina§ viz Aigai

Vergínia, d. L. Vergínia, jedna z "příčin" Druhé secesse lidu§ 449

L. Vergínius, vůdce lidu§ 449

A. Vergínius Caelimontánus§ cos. 469

Opeter (Opiter) Vergínius (?) Esquilínus§ cos. 478 a 473 (?)

L. Vergínius Rúfus§ cos. 63+, 68+, 69+, cos. sufff. 69+, 97+, 361+  

Opeter (Opiter) Vergínius Tricostus§ cos. 502

A. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ cos. 494

L. (Proculus?) Vergínius Tricostus§ cos. 435 a 434

Sp. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ cos. 456

T. Vergínius Tricostus Caelimontánus§ 1. cos. 496; 2. cos. 448

A. Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 476

Proculus Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 486

T. Vergínius Tricostus Rutilus§ cos. 479

Opeter Vergínius§ cos. 473 (?, = Esquilínus)

vergobret, keltský mocnář§ viz pod Gallia

Verica, Bericus, kn. brit. Atrebatů§ 54, 39+, 43+  

Vermina z Numidie, k., syn Syfakův (foin. URMND)§ 202, 200

Véróna, řec. Vérón, m. v transpadánské Gallii založeno Raety, pak sídlem kelt. Cenománů§ 600, 148, 99, 84, 41-, 1+, 69+, 249+, 312+   
Od roku 89 byla řím. kolonií, rodiště Catullovo a Vitruviovo, dn. Verona. Keltský název pocházející od vernos, olše, a magos, pole, bývá spojován s kořenem společným s čes. Berounem a moravským Brnem, které na Ptolemaiově mapě z doby kolem roku 150 n. l. může být shodné s Eburodúnum (cf. Embrun ve franc. Hautes-Alpes).

Q. Verránius, první legátus Augustí prov. Kappadokie§ 18+

C. Verrés, správce Sicílie (rodové jméno neznáme, možná Licinius?)§ 81, 78, 73, 70, 67

Verritus Frísský, germ. předák a řím. občan§ 58+

M. Verrius Flaccus, učenec§ 1 n. l.

verš, verše, versologie§ viz metrika s. v. lyrika

Verthanés, s. Grégoriův, arm. katholikos§ 301+

Verulamium, m. v Anglii, dn. St. Albans v Herts§ 5+, 61+, 77+, 79+, 155+, 209+     

Vérulána Grátilla, manž. Q. Iúnia Aruléna Rústika§ 92+

L. Vérulánus Sevérus§ cos. suff. 67+ 

Vérus, celé jméno neznáme, armádní legát a usurpátor§ 219+

L. Vérus, císař§ viz L. Ceiónius Commodus/L. Aelius Aurélius Commodus

veřejné mínění§ viz volby

Vesálí§ viz Vajsálí/Vajšálí

vesmír, universum, velký třesk§ pravěk

Vesontió, gen. Vesontiónu, též Besantió, m. Séquanů, dn. Besançon v Burgundii§ 68+, 90+, 360+ a viz Séquanové 

Vescia, m. Ausonů v Latiu, pozdější kolonie Sinuessa, viz tam§ 314

Vesculárius Flaccus, důvěrník Tiberiův§ 16+ 

Veseris, kampánské m. pod Vesuvem§ 340

Véset§ vide Wéset

vesnice, venkov, druhy osídlení§ viz pod půda

Vespasia Polla, m. principa Vespasiána, manž. T. Flávia Sabína§ 69+

Vespasiánus§ = T. Flávius Vespasiánus

Vesta, řec. Hestiá, ochranná bohyně rodiny a celého státu, její chrám v Římě§ 640, 389, 251, 84-, 69+, 191+, 382+  

vestálky§ 769, 754, 715, 483, 389, 337, 295, 274, 235, 216, 143, 114, 32-, 4+, 37+, 41+, 66+, 85+, 191+, 213+, 218+, 382+         

Čtyři, později šest panenských kněžek Vesty, virgó Vestális, "Vestina panna", vybírány mezi šestým a desátým rokem, službu v panenství u chrámu konaly třicet let: deset let se zaučovaly, deset konaly službu a deset let zkušenosti předávaly. Hlavní jejich starostí byla péče o věčný oheň, symbol státnosti, přípravu některých obětin a účast na některých rituálech. Pravidla stanovená v zásadě králem Numou zakazovala Vestinám ženám užívat voňavek, květin a jiného oděvu než bílého. 

Na veřejnosti byly doprovázeny dvěma liktory a jejich dotyk mohl vést k propuštění otroka na svobodu. Když 12. dubna 204 byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, Mater Deum, tj. Matka Bohů či Velká Matka Bohů, Magna Mater Deum, Kybelé, zadrhla se loď v Tiberu a nehnula se z místa. Vestálka Claudia Quinta vyzvala bohyni, aby loď uvolnila a zapřísáhla se svým panenstvím. Uchopila vlečné lano a loď ji následovala. Za to byla uctívána ve vestibulu chrámu Velké Matky jako Návisalvia, „uvolňovačka lodi“.

Ještě v prvním století n. l. bylo mezi aristokracií o kněžství vestálky bojováno jako o poctu. Když se roku 19 n. l. uvolnilo (smrtí) místo Occie, která sloužila Vestě 57 roků, soupeřily dvě rodiny o to, aby nabídly jednu ze svých dcer. Tiberius rozhodl pro dceru Domitia Polliona a soupeřku, dceru Fonteia Agrippy odškodnil jedním milionem HS na věno.

Násilný sex dělal v Římu dějiny. Matka Rómula a Réma Rhéa Silvia byla znásilněna válečnickým Martem, jak si Římané vyprávěli. Královská dcera z Alby Longy byla vestálkou, tedy kněžkou rodinné bohyně Vesty uvázané třicetiletým slibem panenství. Dobře to dopadlo, asi jako v italském filmu Romulus a Remus, a z toho všeho povstal Řím. Sama se stala manželkou říčního boha, do jehož vod ji Amulius II. hodil s kamenem na krku. Tak se to vyprávělo, ale jiní zase říkali, že na přímluvu královy dcery Anthó ji Amulius jen zavřel a že dočkala osvobození svými syny a otcem Numitorem. Ať je to, jak chce, historie o ní už dále nehovoří. 

Trestem za znesvěcení své rituální čistoty byla smrt. Původně byly padlé vestálky kamenovány, Tarquinius Priscus poprvé potrestal kněžku za sex s mužem umořením v podzemní kobce, kam jím bylo dáno lůžko a stůl s jídlem, pitím a světlem. Její milenec byl nahý na foru uvázán a umrskán.

Chlípnost a vilnost v podání smrtelníků v Římě svrhla roku 510 krále a spustila roku 449 plebejskou revoluci, tzv. druhou secessi. Roku 420 byla vestálka Postumia varována, že nosí příliš zdobný šat. Nebyla trestána, ale pontifex ji nakázal, aby nosila šat ctihodný, nikoli vkusný.

Roli pontifika máxima jako soudce nad životy vestálek ukončil roku 114 zákon Sex. Péducaea/léx Péducaea dé incestú, který soud nad spustlými vestálkami a jejich svůdci převedl na zvláštní tribunál, viz rok 114.  
Vestálka Tuccia byla roku 235 za porušení slibu čistoty odsouzena nikoli k zešílení a udušení v pozemní kobce, ale k věčnému nošení vody v sítu.

Nepotrestán jako božský násilník zprznil vestálku Neró, dokonce byl prý milencem své matky (a také strůjcem její smrti). Fláviovci Vespasiánus a Titus poklesky vestálek přehlíželi, Domitiánus už ne: sestrám Oculatám a Varonille dal oproti tradici volbu smrti. Již jednou soudně osvobozenou představenou vestálku Cornélii dal v tarquiniovské tradici zakopat do země a jejího milence umrskat, viz rok 85+. Caracalla dal zavraždit čtyři vestálky, viz rok 213+, snad že zjistily, že je impotentní. 

Donucena ke svatbě se svolením senátu byla roku 221 n. l. vestálka Iúlia Aquila Sevéra, musela se provdat za šíleného Elagabala/Héliogabala, který se s ní brzy rozešel. Úchylný císař dal dokonce zhasit věčný oheň, ojedinělý čin v římských dějinách.

Poslední, dnes již anonymní vestálku prý ze svatyně vyhnala manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna (zřejmě koncem roku 392 n. l.). Horlivá křesťanka Seréna s manželem horlivě ničili symboly polytheismu. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických střetech popraveni. Poslední jménem známá vestális maxima byla Coelia Concordia kolem roku 382, kdy císař Flavius Gratianus zabavil příbytek vestálek a přidělil ho armádním důstojníkům...

Křesťanská ideologie hříchů a posmrtných běsů udělala v raném středověku z panenství společenský šlágr. Už po smrti císaře Theodosia II. v červenci 450 (spadl s koně) si jeho panenská sestra a sokyně císařovy manželky Eudocie Aelia Pulcheria (51) vzala jistého Markiána (58), pobočníka nejvyššího výkonného velitele armády Alana Aspara: s podmínkou, že zachová její panenství. 
Fakticky vládla Východu do své smrti roku 453 a dominovala chalkédónskému koncilu, největšímu sjezdu křesťanů v dobách římské říše (451).

Vestínové, sabelský národ na Adrii ve střední Itálii, slavný svými sýry§ 325, 324, 91, 89

Vesuvius (móns), Vesévus, sopka Vesuv v Kampánii§ 340, 73, 40-, 23+, 35+, 41+, 62+, 79+    

Její výbuchy v l. 63, 64 a 24. srpna 79 n. l. zničily pův. oskická, pak etr. a samnitská městečka s hellénskými začátky, prvky i obyvateli Herculáneum (pův. hellénské Hérklánon), Stabiae a Pompéií; další výbuchy ve starém věku r. 203 n. l., 222 a 472 n. l., pak několikrát za století podnes; viz podrobněji pod Pompéií.

Vestralpus, jeden z k. Alamannů§ 357+, 359+ 

T. Vestricius Spurinna§ legát 97+, cos. suff. 98+ (někdy za Fláviovců byl cos. suff. poprvé, kdy potřetí, není jasné), 117+  

věštění§ viz sny

věštírna, chréstérion, manteion, manteia, lat. óráculum, věštění, věštby, věštci§ 16, 8-, 14+, 69+, 70+, 371+ 

Proslulé věštírny starého světa: Nejstarší Diovou věštírnou hellénského světa byla Dódóna v Épeiru. Tamní kněží (sellové, srov. příbuznost s Hellénes) vykládali vůli boha, který tu měl přízvisko Naios, ze šumu dubu, stromu Diovi zasvěcenému, nebo z cinkání kovových nádob, které na něm byly zavěšeny. Kněží si nesměli nikdy mýt nohy a museli spát na zemi. Místní kult je ale zřejmě ještě předhellénského, pelasgického, původu. Kněžky věštily ze štěbetání ptáků (holubic).

Diova věštírna v Olympii podávala věštby z vnitřností obětních zvířat. Z vody, hydromanteia, se věštilo např. v achájských Patrách, kde se odpověď na zdraví měla objevovat i v zrcátku, katoptronmanteia.

V podstatě se věštilo podle všeho, vnitřností obětin (extispicium), letu ptáků, pohybu na vodě, šumění stromů ve větru, snů, ale také např. podle veršů Íliady a Odysseie. Verše byly očíslovány do trojčíslí a číslo se získalo hodem tří kostek. Podle obsahu vybraného verše se dohadovala budoucí skutečnost. Kultovní vykladač a vykladačka byli profétés/profétai, lat. vátés.

Žvýkání vavřínového listí a konsumace určitých halucinogenních hub apod. vedly věštkyně do transu. V Delfách vdechovala věštkyně páry, zřejmě vycházející ze země. Věštírna fungovala na tisíc let, ovšem váženost se zavedením Apollónova kultu v Římě za císařství ztratila. Vyplundrována sullovci ještě Neró si odtud do Říma odnesl na 500 bronzových soch.

V první dynastii babylónské začala vznikat sbírka asi šest tisíc věšteb z konstelací hvězd a planet Enúma Anu Enlil, „Když Anu a Ellil...“. Babylóňané, Hellénové, Etruskové a Římané měli instituci státních věštců, kteří se vyjadřovali ke všem zásadním krokům obce v míru a válce. Vůli bohů před bitvou obvykle zjišťovali z vnitřností obětovaných zvířat, v míru se vykládali sny. Srov. pod astrologové a zatmění (zde také o šar púchi, náhradním králi).

Babylónští odborníci na věštění byli ummánu, tedy „lid, vojsko“ (souvisí se západosemitským ‘Ammon). Byla to elita z předních rodin, nejvzdělanější z Babylónců. Banú věštili z vnitřností, kalú uklidňovali bohy hudebně, ášipú byli magici a tupšarru astrology (srov. pod klínopis).

Od 4. století n. l. bylo věštění pokládáno za čarodějnictví a jako záležitost nebezpečná panovníkově kultu (dotazy na budoucnost) potlačována. Roku 362 n. l. byl v Delfách z příkazu císaře Iúliána jeho osobní lékař a vyhlášený léčitelský theoretik Oribasios ze Sard s úkolem zjistit, zda věštírna ještě funguje. Dostalo se mu prý odpovědi, že Apollón nemá zde žádného přístřeší a že prameny navždy zmlkly. Věštírnu zřejmě zlikvidoval Konstantínos I., který dal delfské trojnožky umístit do konstantínopolského hippodromu. Roku 381 věštírnu vyvrátil Theodosius I. Pravděpodobně poslední "státotvornou" věštbu pronesla delfská věštkyně roku 193 n. l. na otázku, kdo vyhraje občanskou válku. Posledním jménem známým Apollónovým knězem byl pravděpodobně comes Orientis a cos. 337 Flávius Félíciánus.

Apollón měl více věštíren. V Lykeiu a na argívské akropoli jeho věštecký kult spravovaly ženy, v Isméniu v Boiótii věštili z vnitřností muži. V maloasijském Klaru u Kolofónu pil kněz-věštec vodu z rituální studně a pak věštil ve verších. V Telméssu se vykládalo ze snů, získaných v chrámu. V lakónských Thalamai obdobně věštila Pásifaé, Mínóova choť.

Démétřiny kněžky věštily v Patrách budoucnost nemocných ze zrcadla, které spuoštěly do Démétřiny studny. Muže obdobně obsluhoval Hermés v achájských Farách, kde nemocní zaplatili Hermovi měďák a odpovědi se jim dostalo v prvních slovech, která uslyšeli po odchodu z tržiště.
Hérá měla věštírnu u Pagai, Gé - Země, v achajských Aigeirách, kde prý kněžky pily dokonce býčí jed.

Héráklés měl věštírnu v achájské Búře, kde se házelo kostkami. Řadu věštíren měl Asklépios (Epidauros, Kós). V nich se nemocní dozvěděli způsob léčení a lék ve snu. Podobně fungovaly i věštírny héróů Amfiaráa Thébského, Amfilocha Málijského a Mopsa Kilického.

V Trofóniově věštírně v boiótské Lebadeji se před věštbou musel kněz několik dní rituálně očišťovat a tazatel musel vlézt do jakési díry v zemi, kde mu někdo podrazí nohy a vezme po hlavě: tajemný hlas mu vše vyjeví a omdlený tazatel byl vytažen z díry. Božstvem, které věštilo, byl Dobrý génius, prý existence z dob světovlády Kronovy a prý přišel z Měsíce.

V Egyptě se věštírny rozšířily za xviii. dynastie, ovšem existovaly již za staré říše. Tehdy byl jejich klientem většinou panovník (před výpravami, nástupnictvím apod.). Za Ramessovců se na ně obraceli další Egypťané. Kněží nosili bárku boha a věřící před ně položil dotaz na střepu n. papyru. Kněží pohnuli bárkou dopředu nebo dozadu a podobně se rozhodnutím orákula-kněží řídily úřady a soudy.

Pokud nechceme připustit, že za věštbami stojí bohové, zůstane asi záhadou, jak se věštírny dokázaly rychle a kvalitně informovat na tazatele, dotazované a ekonomickopolitické zázemí a jak vůbec fungovala síť jejich informátorů. 

věštci a věštkyně: 
Hérofilé, narozená před trojskou válkou, slavně věštila na Samu, Kláru, Délu a v Delfách, dožila v Tróadě. Byla první sibyllou v Delfách. Po ní prý žila jiná sibylla, extaticky věštící žena, u Židů jménem Sabbé (jak praví hellénská tradice).

Někdy po roce 285 se narodila věštkyně Faennis, prý dcera épeirského (cháonského) dynasty, která působila v Dodoně (ale nepoužívala označení sibylla). Jiným věštkyním se říkalo peleie, holubice, ale ty prý žily ještě před delfskou mluvčí orákula Fémonoou.

Věštcům-extatikům se prý říkalo bakiové, a to podle slavného visionáře jménem Bakis z Boiótie. Podobně slavně posedlí byli Euklús z Kypru a Athéňané Músaios a Lykos.

Autorem hexametru prý byl Orfeus či Ólén z Lykie, nebo věštkyně z Delf, resp. z Dódóny: jmenovitě tradice uvádí Delfanku Boió, která složila nedochovaný Delfský hymnos (pod jejím jménem mnohem později kolovala báseň Ornithogoneiá). Prvenství ve skládání věštebných hexametrů se ale připisovalo kněžce-vykladačce jménem Fémonoé.

Lásos z Hermiony, básník a Pindarův učitel, žil na dvoře athénského tyranna Hippokrata, který ho měl v oblibě. Přistihl jednou athénského orfika a věštce Onomakrita, že podváděl při editaci věšteb mýthického autora Músaia: měl prý do sbírky vpašovat věštbu o zničení nějakých ostrůvků u Lémnu. Onomakritos pak žil v exilu u perského krále v Súsách.

Delfské věštkyně-pýthie, srov. s. v. Delfoi, mívaly i velmi podivná stanoviska/věštby, ale moderně viděno velmi dobrou "práci s veřejností", tedy PR. Před perskou invasí pýthie jménem Aristoníké zvěstovala Hellénům zhruba "uteč, nebo se podrob". Roku 480 totiž vzkázala Athéňanům: "Na co čekáte, bídní, uprchněte v nejzazší končiny světa, opusťte domy a skalnatý hrad svého města... Všechno obrátí vniveč, žhavým vás plamenem stihne Árés nemilosrdný na vozu válečném v Syrii vyrobeném." Hrůznou věštbu zkázy podle Hérodota ulehčila druhá, kterou dala nevěřícným Athéňanům, a ta udělala dějiny. Když se zeptali jako prosebníci, dostali věštbu o tom, že přijdou o Attiku, Akropole zůstane Palladě a hlavně - nemají se bránit na souši.

Bez pomoci věštců a věštkyň vycházeli zvídaví lidé s pomocí klasiků. Verše z Homérových, Hésiodových n. Vergiliových epů na útržcích papyru, tzv. sortés, použily jako orákula velkých básníků, srov. rok 70.   

Z germánských věštkyň proslula Brukterka Veleda či Veléda (Velaeda), Tacitova starší současnice, která předpověděla počáteční úspěch povstání Batavů. Urostlá panna sídlila nepřístupně v jakémsi objektu označovaném za "věž" kdesi v povodí řeky Lippie/Lippe a věštby předávala prostřednictvím svých příbuzných. Římané ji roku 77 internovali v Ardeji, kde též zemřela, i když svá vidění budoucnosti nadále sdělovala a pravděpodobně měla spojení se "starou vlastí" (vděční Němci umístili její pamětní desku do Walhally).

Jiné germánské věštkyně Aurinie (novověká rukopisná konjektura: Albruna), která vynikala před Velédou, známe však jen jméno (srov. Albruna s kouzelnicemi/magae jménem Haliurunnae, které ve Skythii vyhnal od kmene Filimer Gotský). Velédinou nástupkyní byla snad Semnonka Ganna, která v doprovodu krále Semnonů navštívila Domitiánův Řím, byla skvěle přijata, obdarována a vrátila se do své germánské vlasti kdesi mezi Labem a Odrou.

Domitiánus však měl jinak na věštce, astrology, filosofy spadeno stehně mocně jako jeho otec Vespasiánus: Flaviové výkladům o skrytých životních energiích nepřáli. Jistý Mettius Pompusiánus dostal jednou věštbu, že bude vládnout. Vespasiánus mu nic neudělal a odbyl ho slovy: "Určitě si to bude pamatovat a jednou mi to s díky vrátí!" Domitiánus už tak velkorysý nebyl. Mettia poslal do exilu na Korsiku a později dal popravit, když se dozvěděl, že má v ložnici viset nebo na zdi namalovanou mapu světa a že si z Livia pořídil výtahy s proslovy králů a vojevůdců.

Nejrozsáhlejší věštebné texty jsou dochovány v An-jangu/Anyang v provincii Che-nan z doby pozdní dynastie Šang (c. 1220-1050). Na padesát tisíc popsaných želvích krunýřů, volských kostí a bronzových nádob se s pokračujícími vykopávkami obohacuje o nové nálezy. 

Vetera castra n. jen Vetera, "Starý tábor" u Xanten, viz tam.     

 

Vetiána, d. Araxiova, manž. Agilóna Alamannského§ 365+

C. Vetílius, praet. jatý a zabitý Viriathem§ 147, 146 

Q. Vetina Vérus§ cos. suff. 125+ 

Vetranió, mag. militum a usurpátor§ 350+

C. Vettennius Sevérus§ cos. suff. 107+ 

L. Vettius z Pícéna, udavač§ 59

Vettius Agorius Basilius Mávortius, s. Praetextátův§ 364+  

Vettius Agorius Praetextátus, procos. Achaeae, praef. Urbí, praef. praet., manž. Fabie Aconie Paulíny, o. Vettia Agoria Basilia Mávortia§ 361+, 364+, 365+, 367+, 384+    

Vettius Aquilínus§ cos. ord. 286+ 

M. Vettius Bólánus§ 1. cos. suf. 66+, 69+, 71+; 2. cos. ord. 111+  

Vettius Cossinius Rufínus, praef. Urbí§ 306+, cos. 316+ 

C. Vettius Grátus Sabíniánus§ cos. ord. 221+ 

C. Vettius Grátus Atticus Sabíniánus, asi s. předešlého§ cos. ord. 242+ 

Vettius Grátus§ cos. ord. 250+ 

Vettius Iústus§ cos. 328+ 

Vettius Rufínus§ cos. 323+ 

T. Vettius Scató, vůdce Marsů§ 90

Sex. Vettulénus Ceriális, legát, prócúr. Iúdaeae§ 69+, 71+ 

M. Vettulénus Cívica Barbátus§ cos. ord. 157+  

C. Vettulénus Cívica Ceriális, legát§ 89+

Sex. Vettulénus Cívica Ceriális§ cos. ord. 106+

Sex. Vettulénus Cívica Pompéiánus§ cos. ord. 136+    

Vettónové, ibér. či keltibér. národ ve středu Hispánie v dn. západních Španělích při hranicích s Portugalskem, jižní sousedé Vakkajů§ 193, 153

Vetulónia, m. ve střední Etrúrii, etr. Vatluna, Vetluna, dn. Poggio Colonna§ 539

Veturia, m. Cn. Marcia Coriolána (podle jednoho pramene se jmenovala Volumnia, cf. tam)§ 487

Veturia§ viz Victória (Vitrúvia) 

Veturius, praetorián, protigalbovský pučista§ 69+

T. Veturius Calvínus; řec. Betúrios§ 1. cos. 334 a 321; 2. jeho syn, 321 

C. (P.?) Veturius Geminus Cicurínus§ cos. 499

C. Veturius Cicurínus§ cos. 455

T. Veturius Geminus Cicurínus§ 1. cos. 494; 2. cos. 462

D. Veturius Macrínus, praef. praet.§ 193+

L. Veturius Philó/Filó§ 1. cos. 220; 2. cos. 206

P. Veturius, viz quaestórés, identický s C. (P.?) Veturiem Geminem Cicurínem (?), viz výše

Vetus latína§ viz pod Septuáginta

 

Vezinas, dácký velmož§ 88+

vezír§ viz wezír

větrná bouře, vítr, vichr, cyklon, bouře§ viz pod bouře

větry, větrná růžice (řec./lat.):
severní vítr          Borrás, Aparktiás                 Septemtrió                    H
severozápadní    Argestés, Olympias, Skirón  Córus/Caurus, Dapyx        E
severovýchodní   Kaikiás                                 Aquiló                           Z
jižní vítr               Notos                                   Auster                         Q
jihozápadní         Lips                                      Africus                         G
jihovýchodní        Euros                                   Vulturnus                     D
západní vítr         Zefyros                                Favónius                       A
východní vítr        Apéliótés                             Subsólánus                   B

Věž větrů, v Athénách§ 50
Nemá ničeho společného s Palácem větrů v Džajpuru/Jaipur, metropoli Rádžasthánu. 
věže, skok z nich§ viz pod sebevražda

Antický svět věžovitými stavbami nevynikal. Pokud nebyly součástí hradebního nebo strážního systému, hellénský i románský svět je jako útočiště před nepřáteli nepoužíval. Významnou výjimkou byly majáky, srov. Faros pod sedmi divy světa. V Itálii se začaly od druhé poloviny čtvrtého století množit věže se zvonem jako symbol vítězství a pýchy křesťanství kombinované se strážním účelem.

Z monotheistických kultů nepoužívá u sakrálních svateb věžové symboliky pouze judaismus. Muslimové se údajně inspirovali ke stavbám minaretů v Damašku z věže křesťanského chrámu sv. Jana Křtitele po dobytí země roku 636. Jméno manár(a)/minár souvisí s majákem (núr, světlo). Původní mešity byly bez věží. 
Nejvyšší cihlový minaret stojí v Dillí. Kutb/Qutb Minár má c. 72,5 metru a pochází ze začátku 13. století. O deset metrů nižší cihlový minaret v Džámu v západoafghánské provincii Ghor je o století starší. Vůbec nejvyšší minaret patří k mešitě krále Hasana ii. v Casablance a je vysoký 210 metrů. Stavbu kupodivu projektovali a provedli Francouzi. Stavbu nejvyššího minaretu, součást rozsáhlé "Masdžíd al-Džazáir, Alžírské mešity", o 265 metrech projektovali rovněž nevěřící: Němci; dokončena má být roku 2015. 

Nejnakloněnější věže Evropy jsou v Německu. Zvonice užívaného kostela v Suurhusenu v Dolním Sasku se odchyluje od osy stavby o 5,19 stupňů: podle Guinnessovy knihy rekordů je 27,32 metrů vysoká stavba s odklonem 2,47 metrů nejšikmější stavba na světě. V Dausenau v zemi Porýní-Falc stojí obranná věž s výchylkou 5,24 stupně, ale není dávno v užívání, takže se rekord nekoná. V durynském Bad Frankenhausenu se 53 metrů vysoká kostelní věž vychyluje o 4,45 metrů od osy, o 4,8 stupňů; do konce roku 2011 rekord uznán nebyl. •  Pisánská atrakce má při výšce 56 metrů odklon od své osy „pouhé“ čtyři stupně a obytná stavba Capital Gate v Abú Zabí dostavěná roku 2011, má při výšce 160 metrů odklon 18 stupňů. 

Nejšikmější stavba bude v Durynsku v pohoří Rhön nedaleko Meiningenu na vrchu Geba (751 m). Šikmá nádhera za 14 milionů eur bude podle záměru vyhlášeného začátkem roku 2014 sedmdesát metrů vysoká vyhlídková věž s nakloněním odpovídajícímu odchylce zemské osy o 23,5 stupně. Atrakci doplní ocelová lávka ve tvaru půlkruhu sahajícího do výše třiceti metrů nad zemi, kde si turisté budou moci polehtat žaludek výkyvy způsobenými větrem. Dalším chystaným pobavením bude suchá skluzavka o 120 metrech vysoká 52 metry.

vexillologie, nauka o vlajkách, vlajka, viz znaky

vězení, domácí, viz vyhnanství a srov. pod Tulliánum. Věznice dnešního typu starý věk nepoužíval a cely, v nichž člověk „odsedí“ zákonný trest, neexistovaly. Těžké tresty vedly odsouzence do kamenolomů a jinou formu nucených prací. Mezi hrdelními tresty v císařském Římě bylo odsouzení do arény, ale s dlouhými pobyty v celách staří soudci nikdy nepočítali: vždy jen od lapení do rozsudku a od rozsudku do vykonání trestu. Ve výjimečných případech čekali na smrt nešťastníci několik měsíců či let, trápeni v temných děrách bez jakýchkoli zařízení a mnohdy přikováni. Vězeňství nepatřilo mezi themata, velké věznice nikde nestála. Dnes je největší věznicí v Evropě „zařízení“ ve Fleury-Mérogis jižně od Paříže s místem pro čtyři tisíce odsouzenců.