409.

Ol. 92, 4

 

Dioklés I.

a. u. c. 345

Cn. Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus II.

ep. eforos ve Spartě Arákos

************************************************************

V Thoriku postavili Athéňané hradby. Začátkem léta dvacátého třetího roku války se vypravil z Athén Thrasyllos v čele flotily na Samos, viz rok předcházející. U Pygel porazil jeho výsadek Míléťany, podrobil Athénským Kolofón, ale v Lýdii byl při loupení odražen v době, kdy zraje obilí: Athéňany zastavil Peršan Stagés se svými jezdci.

Thrasyllos se na to pokusil dobýt Efesos, před městem však byl poražen a zahnán Efeskými, jimž pomohl osobně satrapa Tissafernés a flotila Syrákúsanů posílená loďmi z domova. Za to se jim a Selínúntským (dvě lodi, srov. zde níže) dostalo občanských práv v Efesu a výhod neplacení daní/ateleiá.

Odtud Thrasyllos pokračoval na Lesbos, kde u Méthymny zaskočil 25 syrákúských lodí plujících od Efesu, čtyři zajal a Syrákúsany poslal do Athén (v zimě se zajatci zazdění do kamelomu podhrabali a unikli do Megar a Dekeleie). Mezi zajatci z lodí byl i jeden athénský exulant: stejnojmenného Alkibiadova bratrance, sdílejícího osud svého slavného příbuzného, dal Thrasyllos ukamenovat. Pak plul do Séstu a na zimu s celou svou brannou mocí do Lampsaku. Po celou zimu Thrasyllos a Alkibiadés opevňovali Lampsakos.

V téže době Athéňané pod Alkibiadem při výpadu z Lampsaku vybojovali úspěšnou bitvu u Abýdu s Farnabázem a jeho jezdci. Po této bitvě se usmířili vojáci oddílů Alkibiadových s thrasyllovci a spolu podnikali z Lampsaku přes zimu loupeživé výpady na Farnabázovo území. V Athénách se v této válečné době konala premiéra Sofokleova Filoktéta.

Sparťané využili athénské koncentrace na Helléspontu a vyslali proti Pylu, drženému Messéňany, jedenáct lodí, z toho pět syrákúsských. Athéňané hbitě proti nim poslali flotilu o třiceti lodích pod strategií jircháře Anyta, syna Anthemiónova. Cestu kolem Peloponéssu jim však nedovolilo ukončit špatné počasí a Anytos byl nucen vrátit se. V Athénách byl pak obžalován z velezrady a odsouzení unikl podplacením soudců/dikastérion dórodokésai, což prý byl první takový zaznamenaný případ. 

V zimě Achajové ve válce Hérákleje Tráchínské proti Oiťanům zradili své spojence seřazené již k bitvě: sedm set Héráklejských padlo a s nimi spartský velitel Labótás. Od roku c. 400 nicméně udržovali Sparťané v Hérákleji garnison (jeho osud viz rok 394). 

Sparťané koncem roku povolili svobodný odchod povstalých heilótů z Maleie do Korifasia (= Pylos). Vzácný okamžik v dějinách vztahů vládnoucího ethnika k podrobenému obyvatelstvu.

 

Na Sicílii Kartháginci ve druhém roce válečného tažení oblehli a dobyli po devítidenním soustavném útoku Selínús. Šestnáct tisíc Selinúnťanů zahynulo v boji včetně žen a dětí, pět tisíc jich Púnové zajali a pouze 2600 jich uniklo do Akragantu. Selínúntu, jemuž Púnové zbořili hradby, uložil vojevůdce Hannibal, syn Gisgónův, platit tribut a přeživší obyvatelstvo nechal zčásti jeho osudu díky jistému Empediónovi, který varoval před válkou s Púny a byl pokládán za filopúna (událost lze klást ještě do roku 410). 

Helléni byli púnským tsunami zaskočeni. Selínúntští žádali o pomoc Gelu, Akragás a Syrákúsy, ale pomoc nepřicházela: Gelští s Akragantskými čekali na Syrákúsany, ti museli nejprve přerušit válku, kterou právě vedli s Chalkiďany, koalicí východosicilských měst založených z eubojské Chalkidy, viz rok předešlý. Oddíl tří tisíc Akraganťanů pod velení stratéga Dioklea ze Syrákús dorazil až po pádu města. K Hannibalovi se nyní přidalo na dvacet tisíc Sikelů a Sikanů.

Od Selínúntu táhli Kartháginci k Hímeře, ale před hradbami je Helléni zprvu v bitvě zahnali na ústup. Hímerským velel stratégos Dioklés, který s sebou přivedl spojeneckou posilu o čtyřech tisících mužích. Když se po bitvě rozneslo, že Kartháginci vysílají flotilu od Lilybaia a Motyé na Syrákúsy, doporučil Dioklés okamžitou evakuaci.

Rodiny Hímeřanů se v noci nalodily na 25 spojeneckých sicilských triér kotvících v přístavu, které se vrátily z výpravy na pomoc Lakedaimonským, a rychle pluly k Messáně, kde je vyložily. Pak se měly vrátit pro zbytek. Sám se svým oddílem zmizel tak rychle, že ani nepohřbil své padlé (viz k tomu rok 407) a putovaly s ním ženy a děti, které se nevešly na lodě.

Zbylí obránci vydrželi dva dny a když už byla vracející se plavidla na dohled, nevydržely hradby bušení obléhacích strojů a město padlo. Púnové Hímeru po dobytí proměnili v ruiny. O padlých žoldnéřích v hímerských službách viz rok 480. Zde Hannibal (I.) obětoval zádušním bohům svého dědy Hamilkara životy tří tisíců Hellénů, které Púnové umučili (viz rok předcházející a rok 480; srov. rok 358).

• Krutosti, jichž se Kartháginci v Hímeře, Selínúntu a roku 406 v Akragantu dopustili, byly asi onou brzdou hellénského světa pro uzavírání důvěryhodných spojeneckých dohod s Karthágem, např. za válek s Římany (srov. rok 307). Hellénství nebylo nikdy ohrožováno na Východě v perské říši, ale zde na Západě. Jméno Hímery se nadále užívalo buď jako označení občanů nedalekých Therm, kde se zčásti přeživší katastrofu usadili, nebo bylo později osídlení obnoveno, srov. v indexu s. v. 

Kartháginci na Sicílii zřídili svou provincii, řec. epikrateia, která zde vydržela až do konce první púnské války roku 241. Hannibal (I.) se slavně vrátil s velkou kořistí do Karthága (viz dále rok 407). 

 

Povstání Médů proti Peršanům, o němž nevíme, jak dlouho trvalo, skončilo novým uznáním vlády Dáreia II. Možná sem patří příběh satrapy snad Médie Teritúchma, viz rok předešlý, manžela Dáreiovy dcery Amástridy. Teritúchmés se zamiloval do své nevlastní sestry Rhóxany, zdatné prý též lukostřelkyně a znalé zacházení s kopím. Měl údajně tři sta kompliců a zamýšlel, tak podání Ktésiovo, strčit manželku do pytle a v něm by ji spiklenci ubodali. Tím by se spustila revolta.

Údiastés, satrapův důvěrník, si však psal s králem, který mu za záchranu dceřina života sliboval hory doly. Se svými lidmi se vypravil Teritúchmu zlikvidovat. Ten se však udatně bránil a 37 mužů z útočníků zabil. Údiastův syn Mithridátés, zbrojnoš/hypaspistés Teritúchmův, se na akci nepodílel, naopak, předal dvěma synům zavražděného město Zaris (možná Zariaspy/Baktry?). O průběhu bojů nevíme nic, podle všeho nešlo jen o revoltu lokální.

Parysatis dal popravit celou Teritúchmovu rodinu, jeho matku (jméno neznáme), bratry Mitrósta a Hélika a dvě sestry (jména neznáme). Stateiru nechala žít (o jejím osudu viz rok 401), Rhóxanu dala roztrhat za živa. Informátor Údiastés si za Artaxerxa II. vyřízl jazyk a tak zemřel; důvody neznáme. Jeho syn Mithridátés/Mithradátés přitom zdědil satrapii, pravděpodobně médskou, třebaže stál na straně vzbouřenců, viz zde výše. 

 

V Římě zvoleni první plebejští quaestoři a mezi tribuny lidu byli zvoleni tři z plebejské rodiny Iciliů. Nové boje s Volsky a Aequy, kteří se opět zmocnili pevnosti Carventa, když římská posádka loupila v okolí. Naopak městečka Verruginy se v bojích s Volsky zmocnili Římané (poprvé ho okupovali roku 445, roku 422 se ho zmocnili zase Volskové, viz dále rok následující a rok 407).  

 

************************************************************

408.

Ol. 93, 1

Eubatos nebo Eubótás z Kýrény

 

Euktémón I.

a. u. c. 346

Tribuni militum consulari potestate

P. Cornelius Rutilus Cossus dict.

ep. eforos ve Spartě Euarchippos

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, dvojspřeží/synóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil Polydamás ze Skotússy, obr a nejvyšší postavy ze svých současníků, který brzy na to u krále Dáreia II. Notha zabíjel holýma rukama lvy, to prý poprvé udělal jako chlapec na úbočích Olympu, a bojoval nahý proti třem ozbrojencům, které zabil! Viz o něm v indexu s. v. hry (2). 

Sofista Gorgiás pronesl na hrách řeč proti barbarům/Olympikos logos, v níž opět dal obživnout požadavku jednoty Hellénů proti Peršanům: stal se tak ideovým předchůdcem Lýsiovým, viz rok 388, a Isokratovým, jehož výzvy uposlechl Filippos II. (380, ale adresátem sofistova Panégyriku byli původně Athéňané). 

 

Dvacátého čtvrtého roku války se Athéňané z Lampsaku (viz předešlý rok) vypravili z jara na Prokonnésos a ke Kalchédonu. Kalchédonští svěřili před válečnou hrozbou svůj majetek thráckým Bíthýnům, které však Alkibiadés s Athéňany donutil jízdou a demonstrativní plavbou flotily podél břehů, aby ho vydali a Bíthýnům vnutil spojenectví s Athéňany. Alkibiadés před Kalchédonem porazil Farnabáza s Kalchédonskými a Sparťany, jejichž harmostés Hippokratés padl. Kalchédón oblehl, ale nedobýval.

Bylo dohodnuto příměří, Farnabázos slíbil vyplatit Athéňanům za město dvacet talentů a Kalchédón že bude opět přispívat athénské symmachii pravidelným ročním spolkovým tributem včetně dluhů (stát odpadl od délského spolku roku 410).

Ujednání platilo do doby, než se z Persie vrátí athénští a lakedaimonští vyslanci, usilující v doprovodu Farnabáza o Královo zprostředkování; přísahali na to Alkibiadés i Farnabázos. Mezi pěti athénskými vyslanci byl mimo jiné Mantitheos, k nim dva Argívští, mezi spartskými, jimž stál v čele Boiótios, byl zjevně již omilostněný Pásippidás (viz rok 411) a s nimi Syrákúsané Hermokratés s bratrem Proxenem, tehdy již exulanti.

Zatímco spartská diplomacie putovala Anatolií nejkratší možnou cestou, Farnabázos s Athéňany přezimovali v Gordiu, kde se mimo jiné vyslanci dozvěděli o pádu Býzantia (viz zde níže a o nich příští rok).

Alkibiadés totiž mezitím dobyl Sélymbriu, vzal z ní peníze, neublížil nikomu, vnutil Sélymbřanům spojeneckou smlouvu (stéla s usnesením Athéňanů potvrzující ujednání fragmentárně zachována, jistí Apollodóros a [xx]om[a]chos poctěni proxenií/nápisně: prochseniá). Alkibiadés převzal pak velení při obléhání Býzantia, v jehož zdech řídil obranu spartský/peloponnéský harmostés Klearchos, boiótskému spojeneckému oddílu velel Koiratadás a megarském Helixos (srov. rok 411sq.). 

Když odplul Klearchos na druhou stranu úžiny k Farnabázovi pro peníze a zorganisovat stavbu lodí, uspořádal stávající zanechané v Antandru Pásippidou a u thráckých břehů Agésandridou, otevřeli proathénští zrádci, mezi nimi Kydón a Anaxiláos, na podzim brány Býzantia číhajícímu Alkibiadovi.

Anaxiláovi později ve Spartě hrozil trest smrti za zradu, ale byl osvobozen, neboť jako Býzantinec hájil svou vlast a hladovějící občany, poněvadž Klearchos rozdával jídlo jen svým vojákům.

Posádka se v bezvýchodné situaci vzdala s tím, že nikomu ve městě se nic nestane a ani nebude exulován. Sparťané směli odtáhnout, zajaté žoldnéře z posádky pod Koiratadou z Théb a Helixem z Megar poslali do Athén.

Koiratadás dokázal strážcům v Peiraieu uniknout, zmizet v přístavním davu a dostat se napříč Attikou ke Sparťanům do Dekeleie. Klearchos po těchto událostech odcestoval domů do Sparty a roku 406 se vrátil do války jako zástupce Kallikratidův.

Ve Spartě zemřel král Pleistoanax (vládl od roku 458). Nástupcem se stal jeho syn Pausaniás (vládl do roku 395). • Údaje o délce Pleistoanaktovy vlády se různí: podle jedné tradice zemřel již roku 445, srov. tam, podle jiné tradice byla jeho vláda přerušena dvacetiletým exilem v letech 446 až 427 po neúspěšné výpravě do Megaridy a Attiky. V této době měl za nezletilého syna Pausaniu vládnout poručník Kleomenés.

Téhož roku došlo na Rhodu k synoikismu tří rhodských států, Lindu, Iálysu a Kameiru. Není zpráv o tom, že by mezi těmito obcemi někdy došlo k bojům nebo alespoň k hádkám - na hellénské poměry vzácnost! Státy byly kdysi založeny Dóry z Megar spolu s Argívskými (někdy po roce 1044) a jako oikistés se tradují Tlépolemos či před ním Kréťan Althaimenés, srov. rok 1060. Společné nové město Rhodos bylo postaveno podle zásad proslulého architekta Hippodáma z Mílétu (srov. o něm u roku 444).

Konala se premiéra Eurípidovy tragédie Orestés. Básník na to opustil Athény a přes Magnésii odešel do Makedonie, kde roku 406 zemřel (viz tam). Říkalo se, že emigroval roztrpčen soustavnými posměšky komických básníků na jeho soukromý život. Byl totiž dvakrát ženat a obě manželky Melitó (bezdětný sňatek) i Choiríné, s níž měl tři syny, ho podváděly tak, že o tom vědělo celé město.

Bylo mimo jiné zaznamenáno, že exulant Theogenés ze Samu žil v Athénách v básníkově domě (dobu neznáme). Svedl mu prý ženu, nevíme, kterou z nich, a přemluvil Athéňany, aby na Samos vyslali dva tisíce osadníků. Zda žil Theogenés u tohoto Eurípida básníka, není jasné.  

Aristofanés poprvé presentoval komédii Plútos/Bohatství (podruhé po přepracování roku 388, viz). Athéňané ve spokojeném modu, ve válce se dařilo, shlédli hru vrcholící odchodem boha hojnosti na Akropoli, aby rozmnožil státní poklad, když předtím dal zbohatnout prostým občanům (vyslechnout ale museli též výstup Bídy/Peniá vysvětlující, že bez ní to na světě nefunguje, srov. v idexu s. v. socialismus).

Kolem t. r. se v Athénách narodil Speusippos, žák a nástupce Platónův v Akadémii (viz rok 347). Pótóné, matka Speusippova, byla Platónovou sestrou. Politicky byl Speusippos promakedonský; zemřel roku 339.

Někdy mezi lety 408 až 405 se v Kiu narodil Antifanés, autor komédií/kómikos poiétés (jeho rodiče viz v indexu s. v.). Složil jich prý 365 a se třinácti z nich v Athénách vyhrál. Zemřel kolem roku 330 ve věku 74 let, když mu na hlavu spadla se stromu hruška/apió blétheis (srov. podobnou letální roli ovoce roku 41+). Jeho syn Stefanos skládal stejný žánr. 

 

Boje Římanů s Volsky pokračují, od roku 423 vedeny permanentně. Diktátor P. Cornelius porazil Volsky v bitvě u Antia a dobyl pevnost u Fucinského jezera, v níž se zmocnil tří tisícovek zajatců. 

 

V Číně porazil stát Wej barbary Severní Ťi, tj. asi Tatary, resp. jejich předky (srov. roky 662 a 538).

 

************************************************************

407.

Ol. 93, 2

 

Antigenés I.

a. u. c. 347

Tribuni militum consulari potestate

ep. efor ve Spartě Pantaklés

************************************************************

Na jaře dvacátého pátého roku války se chtěli athénští vyslanci (viz předešlý rok) vypravit z Gordia, kde přezimovali, s Farnabázem do Persie ke Králi, ale hbitější Lakedaimonští vedení Boiótiem/Boiótiova smlouva se již vrátili z Persie a se spojenectvím v kapse: Dáreios II. se utvrdil v rozhodnutí z roku 412 a nadále podporoval Sparťany (srov. Epilykovu smlouvu z roku 424, prospartskou změnu roku 412 a protispartský obrat roku 400) a potvrdil autonomii hellénských států v Anatolii, jistěže v rámci své říše. 

Zároveň vystřídal Kýros, mladší bratr Arsakův (pozdějšího krále Artaxerxa II.), satrapu Tissaferna sídlícího v Sardech, v nejvyšším velení Peršanů v Iónii se shromáždištěm vojska v Kastólu (srov. pak rok 400); oba se nesnášeli, vedli spolu otevřenou válku o vliv v západoanatolských hellénských státech, v níž převládl Kýros s výjimkou Mílétu, který Kýrovi žoldnéři obléhali.

Kýros propustil athénské vyslance domů až roku 404, do kdy je zadržoval z Kýrovy vůle Farnabázos, aniž by kdy spatřili Krále.

• Kýrovou nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie alias Fókais/"Růženka" n. "Fóčanka", jíž dal Peršan jméno podle slavné přítelkyně Perikleovy Aspásiá. Po bitvě u Kúnax se stala kořistí Artaxerxovou; o jejím významu pro perské dějiny viz rok 404. Kýrova druhá milenka pocházející z Mílétu, jejíž jméno neznáme, se tehdy po bitvě zachránila útěkem k hellénským žoldnéřům; její další osud, zda putovala s nimi přes hory na sever k moři, rovněž neznáme (snad zvána Mílésiá?).   

 

V téže době se stal novým lakedaimonským nauarchem Lýsandros. Kratésippidás, nauarchos od roku 410, nebyl úspěšný. Lýsandros se s flotilou sedmdesáti lodí vypravil na Rhodos a přes Kós, Mílétos, kde dopomohl oligarchům k vládě, a Efesos, než dorazil ke Kýrovi do Sard. Kýros, který z Persie přivážel pět set talentů, mu poskytl finanční podporu pro vedení války a Sparťané mohli zvýšit mzdu veslařům svých lodí na čtyři oboly na den (Sparťan chtěl celou drachmu, ale Peršan odmítl odkazem na otcovu vůli). Pak se Lýsandros vrátil do Efesu, kde kotvila jeho flotila, nyní již o devadesáti lodích. 

• Pro srovnání: o generaci později roku 383 členové Peloponnéského spolku platili za pěšáka denně tři aigínské oboly (o čtvrtinu více než v měně atticko-eubojské) a za jezdce čtyřnásobek hoplíty. 

Alkibiadés se z Býzantia, viz předešlý rok, vypravil na jaře na Samos, odtud do Kárie vybírat peníze, bylo jich za sto talentů, a zase zpět na Samos. Thrasybúlos se pustil do Thrákie a získal zpět Thasos, který roku 411 po změně režimu odpadl, ale rok na to se tam vše vrátilo ke starému, viz roky 411sq. Thrasyllos se vrátil do Athén. 

Athéňané mezitím v nepřítomnosti zvolili Alkibiada stratégem (druhým byl Thrasybúlos a třetím Konón). Alkibiadés odplul ze Samu na Paros a přes Gytheion, kde Sparťané budovali novou flotilu, směřoval do Athén, kam dorazil o plyntériích 25. thargéliónu/začátkem června. Vrátil se do vlasti poprvé po roce 415.

Nadšení Athéňané, řada z nich si poplakala při jeho lehce vyčítavém projevu o svém osudu a také nedávných vítězstvích, ho zvolili vojevůdcem bez omezení pravomocí/hégemón autokratór. Pobyl ve městě čtyři měsíce a mimo jiné na konci léta zajistil Athéňanům, aby mohli konat eleusínská procesí po souši a nemuseli se z obavy před nepřátelským útokem na místo oslav plavit.

V Athénách doporučil schválit dohodu stratégů učiněnou s Klázomenskými žijícími v Dafnúntu v exilu, v lokalitě dnes neznámé polohy: byli to prospartští uprchlíci, viz rok 412, když sami vyhnali proathénské spoluobčany po spartské ofensivě v regionu a krátce v Klázomenech vládli. Fragmentární stav usnesení nedovoluje vyčíst smysl rozhodnutí, ale pravděpodobně se směli vrátit domů (pokud jim to stávající proathénský režim dovolil...).

Zřejmě z tohoto roku pochází též athénské usnesení o udělení proxenie makedonskému králi Archeláovi i s potomky za ochotu a služby spojené s athénskou flotilou, tzn. opravy a hlavně dřevo na stavbu nových plavidel.  

V říjnu vítězně zasáhl se stovkou lodí, 1500 hoplíty a sto padesáti jezdci proti povstalcům na Andru, města však nedobýval. Dalšími dvěma stratégy byli Aristokratés a Adeimenatos. Alkibiadés pokračoval k Thrasybúlovi, který obléhal Fókaiu (kde rok předtím vyhořel Athénin chrám).

Na Samu zanechal Alkibiadés u loďstva jako velitele svého kormidelníka/kybernétés Antiocha a vydal se k Fókaji. Ten se u Notia promenoval se svou lodí až před efeský přístav, neprozřetelně nedaleko od spartských lodí vytažených na souš. Akce přešla přes Alkibiadův zákaz do bitvy s nauarchem Lýsandrem, následovníkem ve funkci po Kratésippidovi, v níž Athéňané přišli o patnáct lodí a Antiochos sám o život.

Alkibiadés se rychle vrátil na Samos a s celou flotilou se seřadil před efeským přístavem: Lýsandros, který byl co do počtu lodí slabší, ale nevyplul.

V Athénách bylo zle. Alkibiada zbavili nestálí spoluobčané velení a vybrali deset nových stratégů. Alkibiadés, který přišel též o renommé mezi vojáky, předal svá plavidla a oddíly Konónovi a v předtuše vrtkavých nálad lidu (srov. předcházející rok) uprchl do Paktye a na své opevněné sídlo na Chersonésu nad Helléspontem Bisanthé (jinde zvané pouze Óreoi, tedy z Óreion/pevnost?): ochlokratické nevoli unikl na jediné triéře.

Zde pak najal žoldnéře a vedl ve vnitrozemí soukromou kořistnickou válku s Thráky až do roku 405, kdy odtud uprchl k Farnabázovi do Bíthýnie, kde byl rok nato zavražděn (viz tam). 

● V zimě roku 400 pevnost Bisanthu nabízel thrácký dynasta Seuthés II. vůdci hellénských žoldnéřů Xenofóntovi z Athén za pomoc ve válce proti Thynům. Slib však nedodržel a asi ani nechtěl, viz roky 400sq. 

Konón převzal na Samu mužstvo pro sedmdesát triér, ačkoli ještě krátce předtím zde bylo mužstva pro sto lodí (důvod změny znám není). Stratégové odtud vyplouvali ničit výsadky nepřítele.

Po sesazení Alkibiada se cestou k Andru náhodně setkaly čtyři athénské lodi pod Fanosthenem, který plul převzít velení na Andru po Konónovi, se dvěma triérami z Thúrií. Mezi zajatci byl slavný olympioníkos Dórieus Rhodský, nyní thúrijský občan. Fanosthenés dal mužstvo internovat, ale jeho propustil bez újmy, ačkoli byl v Athénách odsouzen na smrt; srov. jiný přístup Lakedaimonských roku 394.

V létě t. r. byla na athénské Akropoli dokončena stavba Erechtheia, které se budovalo ve válečných časech od roku před 421 (?). Architektem dostavby, ve smyslu stavitelem, v letech po 409, kdy se s dokončením po přestávce (nevíme, jak dlouhé) pokračovalo, byli Filoklés a Archilochos (srov. rok 396). Na kamenech dochovány fragmenty smlouvy a účtů z prací. 

 

Na Sicílii se vrátil Hermokratés, který se účastnil minulého roku spartské mise ke Králi. Od satrapy Farnabáza dostal peníze na válku (ale jistě ne na válku s Kartháginci). V Messáně si dal postavit pět triér a najal tisíc žoldnéřů, k tomu se přidalo tisíc přeživších Hímeřanů, Selínús částečně obnovil a začal plenit kartháginské území kolem Motyje a Panormu.

Do Syrákús poslal ostatky spoluobčanů padlých v Hímeře před dvěma roky a tehdejší jejich velitel Dioklés byl nyní za to, že je nepohřbil, exulován. Syrákúští se přesto rozhodli neodvolat usnesení o Hermokratově vyhnanství. Po čase se Hermokratés s třemi tisíci vojáky vydal tajně do Syrákús, dostal se do části města, kde však narazil na ozbrojené občany a v pouličních bojích padl.

Mezi raněnými Hermokratovými muži tehdy byl i jistý Dionýsios (asi 25), který nebyl s ostatními exulován, ale s několika dalšími mu bylo povoleno léčit se v rodině a unikl tak lynchování, viz rok následující. 

• Syrákúsan Hermokratés se stal postavou Platónových dvou dialogů a románovým otcem hrdinky mnohem mladšího, snad pozdně hellénistického či ještě pozdějšího Charitónova erótického příběhu o Chaireovi a Kallirhoji, srov. v indexu s. v. novela. Otec Kallirhoiny lásky Aristón jako historická postava z okolí Hermokratova znám není. 

Kartháginci se 120 triérami a 120 tisíci vojáky pozemní armády (vyšší údaj hovoří dokonce o třech stech tisících) zahájili druhé tažení během druhé války o Sicílii (viz začátek války roku 409). Veliteli byli opět Hannibal (I.) a jeho bratranec Himilkón, syn Hannónův.

Zprvu byli poraženi v poli v okolí hímerských ruin spojeneckou armádou pod Dafnaiem a púnská flotila o čtyřiceti plavidlech přišla o patnáct z nich po boji se stejně silnou syrákúskou před Erykem.

Přesto Púnové Akragás, cíl své výpravy, oblehli (viz následující rok). Brzy v ležení obléhajících vypukl mor, mimo jiné zemřel velitel Hannibal; Himilkón na odvrácení zhouby dal obětovat jakéhosi chlapce Kronovi (tak podle hellénské představy, jméno púnského boha neznáme) a Poseidónovi býky, které dal naházet do moře.

Obleženým přišli na pomoc Syrákúsané posílení Hellény ze Sicílie a Itálie vedení stratégem Dafnaiem a oddíl 1500 žoldnéřů s osmi sty Kampány (viz rok 410 a 404), který vedl Sparťan Deuxippos, dohromady na třicet tisíc pěších a pět tisíc jízdních podporovaných třiceti triérami. Proti Púnům se však přes dílčí úspěch v bitvě za řekou Hímerou neprosadili, viz rok následující a rok 405. 

Syrákúští založili osadu Thermai, Thermai Hímeraión/Lázně Hímerských, kam se uchýlili zbylí občané a vyhnanci z nedaleké Hímery (viz rok 409; podle jiného podání založili město Púnové).

 

V permanentní válce s Volsky přišli Římané opět o Verruginu, hraniční město Volsků, srov. rok 409 (roku 395 bylo město opět, a definitivně, římské, ale nevíme, kdy k tomu předtím došlo). T. r. skončilo příměří s Véjemi, viz dále rok 405.