Iud (2)

 

Židovská diaspora v západním Středomoří nebyla tak početná jako v Mesopotamii, Babylónii (se střediskem Naarda) a v Arábii. Nejvzdálenější diaspora byla indická, zřejmě od cca. 700-500, v Koči (dříve Kochin) v Kérale. Zachovány jsou zde čtyři budovy synagogy Paradesi z roku 1568.

Kromě Kéraly byly malé židovské komunity od přelomu letopočtových ér v Mumbaí (= Bene Israél), v Mizórámu (Bnai Menaše) a novověká obec v Kolkatě („baghdádští“). 
Arabští Židé byli spíše zemědělci než obchodníky, zlatníky, kováři, zbrojíři. V západní Arábii, kde se od hellénismu usazovali podél karavanních cest vedoucích do Jemenu, byli velmi vlivní. Nejstarší známý doklad o židovské přítomnost v nabatské Hegře je z roku 42+ (třetí rok vlády Málicha II.) z nápisu na hrobce jistého Šubajta, syna Alijova, s manželkou Ámirou a jejich dětí; říká o sobě, že je Žid. Od 5. a 6. století n. l., za vlády sásánovských Peršanů dokonce místně vládli.

V řadě oas jako Tajmá, Fadak, Wádí al-Qura'á a Chajbar tvořili Židé většinu populace, v Jathribu polovinu obyvatelstva, viz pod Arabové a zde výše.

Nelze stanovit, zda šlo o ethnické Židy, nebo o judaisované Araby. Je proto zajímavé, že mezi předislámskými Araby na jihu Nadžránu, u většiny syrských a palaistínských kmenů, u Lachmovců v Híře, zapustilo kořeny více křesťanství než judaismus.

Křesťanští Arabové (srov. Osroéné a křesťanství jako první evropské monotheistické státní náboženství) byli hlavně monofysité a odmítali orthodoxii; východořímská/byzantská nesnášenlivost se projevila nezájmem obyvatel Egypta, Palaistíny a Syrie při nástupu mohammedánských Arabů v sedmém století n. l. 
Arabové, jak se zdá, postavili v historii v Palaistíně jediné město, a to Rámalláh či Rám Alláh/angl. Ramallah.

Severoafrická diaspora se udržela od římských dob v podstatě až do vzniku moderního státu Israél roku 1948, kdy na celém pobřeží a v zemích Atlasu zcela zanikla. Roku 1492 ji posílila vlna exulantů ze Španěl, odkud byli Židé právě v roce objevení Ameriky vyhnáni, pokud se nechtěli obrátit na katolicismus. Kolem roku 1900 jich podle Allgemeine Länderkunde/Afrika (1901) Friedricha Hahna žilo nejvíce v Tunisu: z asi 170 tisíc bylo 40 tisíc Židů.

V Tandži (Tanger) tvořili dokonce majoritní populaci: ze dvaceti tisíc obyvatel bylo osm tisíc židovských, šest tisíc muslimských a stejného počtu evropských. V celém Maroku s tehdy asi 6,5 miliony obyvatel žilo na sto tisíc Židů.

V Tripoli, tehdy pod tureckou kontrolou, měla v té době asi 70 tisíc obyvatel a osm tisíc z nich bylo židovských. Jako všude v arabských zemích a tureckých nesměli vlastnit Židé koně, jen muly a osly, a museli žít v uzavřených čtvrtích na noc uzavíraných zvaných mellah/al-malláh, po městě museli chodit bosí a muslimům se vyhýbat vlevo. Naprostá většina maghribských Židů žila v neskonalé bídě, jejíž obraz podává českému čtenáři například botanik Karel Domin v cestopisu V říši marockého sultána (Praha 1940) líčícím poměry z roku 1936.  

Na údržbu chrámu a církevního aparátu platili Židé roční daň ve výši jedné dvoudrachmy, didrachmon (třetina šekelu). Pro vývoz peněz nemívaly hellénistické státy ani správci římských provincií pochopení: Židé o právo posílat do Palestíny peníze museli žádat, stejně jako o právo držet sabat. Zvyk z financování theokratického státu si podrželi křesťané; polytheisté financovali kulty jinými způsoby, z chrámových majetků a mixem státního a soukromého financování.

Při nepokojích po smrti Héróda Velikého roku 4 byl rozkraden chrámový poklad a zmizelo nejméně čtyři sta talentů vzácného kovu. I z tak chudé země jakou je Palaistína dokázali výběrčí daní vyždímat maximum (a neustále udržovat protivrchnostenskou náladu obyvatelstva těsně pod borem varu). Potomci Héródovi měli z Galileje a Peraje dvě stě talentů, z polopouštních oblastí Bataneje, Tráchónítidy a Auránítidy jedno sto talentů, Archeláova tetrarchie júdská vynášela 400 talentů.

Po vzniku novověkého Státu Israel (č. Izrael) v květnu roku 1948 se do Palestíny stěhovali Židé z Evropy a pod tlakem protižidovských nálad v arabských zemí z celé severní Afriky a Mesopotamie. Nejkuriosnější akcí byla letecká operace 25. května 1991, kdy bylo vzduchem do Israele během 35 hodin přepraveno 14.500 lidí z Ethiopie.

Nejstarší židovskou obcí na západní polokouli a synagóga byla z let asi 1636-1641 v brazilské Recife, hlavním městě státu Pernambuco. Měla na 1600 příslušníků. Oblast v letech 1630-1654 kontrolovali Holanďané. Po jejich odchodu byli vyhnáni i Židé, z nichž někteří z Recife dorazili do dnešního New Yorku, kde založili nejstarší obec v Severní Americe (Šearith Israel). Druhou nejstarší sefardskou obcí Ameriky byla od roku 1651 na holandském Curaçao.

Pojmy: Palestina a Israel, zaniklé státy:
Málokterá země dostala za lidské paměti tolik jmen. Nejdéle byla ve starověku pod vládou králů na Nilu. Egypťané zemi mezi dnešním Tureckem a Egyptem říkali Retenu či Rečenu (mnohem později to samé nazvali Evropané Levantou, zemí východu slunce).

Nejstarším „domácím“ názvem pro oblast mezi mořem a Jordánem bylo Kanaán, Kana’án, obyvatel Kanaánci. Jméno snad souviselo s „obchodníky s nachově barvenými látkami“ a tak to také později přeložili Helléni: Foiníkie, Foiníčané.

Bylo to však označení jen pro severní oblast pobřežního kraje (zhruba dnešní Libanon). Jižnímu dali jméno Palaistíné, Palestina. 
Po Kanaáncích a dalších nárůdcích ovládli zemi z velké části židovské kmeny, které hovořily o erec Jisrael/Jisráél (tiber.), zemi Israél (tak i řecky a v celé Kleió). Slovo pochází od starozákonního patriarchy Jákoba, který jméno Israel získal údajně od jistého anděla, jemuž odolal v souboji. Jméno snad znamená „bojující s bohem“ nebo „bůh bojuje“ a k modernímu Israeli sedí.

Název je poprvé (a naposledy) doložen v egyptských pramenech na stéle krále Merneptaha I. (1257-1223; n. 1213-1203) jako Isrir mezi národy Egypťany vyvrácenými. 
Řecké Palaistíné pochází od „mořského“ kmenového svazu Pelesetů, hebr. Peleštim. V arabském Filastín a Palestina přežívá dodnes.

Od roku 1948 je Palestina rozdělená. Na větší části vyhlásili Židé Stát Israel, Předjordání anektovalo Hášimovské jordánské království a Gazu Egypt. Roku 1967 Židé obsadili i tyto části Palestiny včetně rozděleného Jeruzaléma. Dohody z Oslo roku 1993 daly vzniknout autonomním orgánům palestinských Arabů a israelští politici tvrdí, že chtějí mít v Palestině dva státy. Níže o období 1948-2008:

Návrat Abrahamových potomků
Šedesát let válek s Araby a neustálé přípravy na další

Na frontách Israelci vítězili, mají atomové zbraně, přesto se neodvažují povolit v Palestině arabský stát. 

Svou druhou letošní předněvýchodní cestu motivoval president Georg W. Bush dvěma výročími. Hlavně se však pokoušel nalézt, co už dávno ztratil: důvěru v politiku ozbrojeného exportu demokracie a ve schopnost uklidnit rozbouřený region.

Minulý pátek ujišťoval o pevnosti amerického spojenectví saúdského krále Abdalláha, svého „drahého přítele“. Před 75 roky totiž navázal zakladatel království Abdal Azíz z rodu Saúdů (zemřel roku 1953) diplomatické styky se Spojenými státy.

Jeho první zastavení však platilo Israeli, jemuž 14. května uběhlo šedesát let života v Palestině. Spojitost se Saúdy není vůbec náhodná. Abdal Azíz totiž kdysi americkému chargé d'affaires řekl: "Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům."

Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým prezidentům Franklinu Rooseveltovi a Harrymu Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Varoval před založením židovského státu. President Roosevelt odpověděl přívětivě, Truman židovskou kolonisaci podporoval a nový židovský stát údajně uznal jedenáct minut po jeho vyhlášení.

Prokletí Palestiny
Saúdští Arabové a israelci jsou velkými americkými spojenci. Oba velmi komplikovanými. Jedni mají ropu, druzí kolébku křesťanství. Jedni žijí v muslimské absolutní monarchii, druzí v parlamentní demokracii. 
Židovští patriarchové jsou v úctě u muslimů a Palestina má společná kultovní místa tří „abrahamovských“ monotheistických náboženství. Některá z nich drží v moci Israel, Arabové naopak žijí na části území obou dávných židovských států v Předjordání.

Israelci slavili výročí obnovy svého státu, naopak Arabové mají stejný den za symbol prohry a „katastrofy“ (an-nakba). 
Kromě náboženství nikdy nic v Palestině významného nebylo. Bez tohoto vztahu ležela by na okraji zájmu západního světa. Židovská státnost po dvou tisíci letech, jedna vláda nad zemí tří náboženství, to je osud Státu Israel a jeho spojenců.

Od snu ke skutečnosti
Israel oživl v Rakousku-Uhersku. Pešťský rodák a novinář Theodor Herzl (1860-1904) odmítal asimilaci Židů a s řadou dalších židovských obrozenců prosazoval uchování plné národní svébytnosti. Roku 1896 vydal své vize o židovském státu (Der Judenstaat) a o rok později patřil v Basileji k organisátorům prvního kongresu sionistů, židovských nacionalistů, nazvaných podle jednoho z jerusalémských vrchů („Davidovo město“). Herzl netrval na přestěhování do Palestiny, ale navrhoval za místo pro nový židovský stát například Argentinu nebo Kypr. Za název státu navrhoval "Sedmihodinová země", to podle uzákoněné sedmihodinové pracovní doby (na konec 19. století pozoruhodná vise).

V lednu 1904 byl přijat papežem Piem X., od něhož žádal podporu svého sionistického projektu. Pius odmítl se slovy: "Vaše hnutí nemůžeme schvalovat... Jako hlava církve vám nemohu jinak odpovědět. Židé neuznali našeho pána, tím pádem nemůžeme my uznat Židy."

Herzlův sionismus měl však jednoho výrazného, byť dnes málo známého předchůdce. Bonnský rodák Moses Hess (1812-1875) spojoval židovství se socialismem a židovství nepokládal za kategorii náboženskou, ale národní (= sionismus). Orthodoxní předpisy odvozené z biblických přikázání však doporučoval dodržovat jako národní stmelovací moment až do vzniku židovského státu, respektive jistého socialistického národoveckého společenství v Palestině.

Herzl Hessovo dílo v době vydání své knihy roku 1896 neznal a Hessovy vise Řím a Jerúsalém: poslední národní otázka (1862) četl až o pět let později. Byl jimi nadšen, neboť v nich shledal svého předchůdce. Hess byl ideovým předchůdcem i jiného velmi známého hnutí. Třebaže pocházel z orthodoxní židovské buržoasní rodiny, oženil se s katolickou dělnicí Sibyllou Peschovou, kterou pomlouvali, že si přilepšuje prostitucí (měl s ní později vztah Friedrich Engels, jeden z Hessových přátel). Levicový sionista Hess žil v Německu, Belgii, Švýcarsku a Francii, kde též zemřel. Karla Marxe s Engelsem uvedl do socialismu a komunismu, psal do Rýnských novin (Rheinische Ztg.) a roku 1863 patřil k vůdcům Všeobecného německého dělnického spolku (ADA), zárodku SPD. Na rozdíl od marxistů neviděl motor dějin v třídním boji, ale v konfliktu ras a národů. Inspirován růstem nacionalismu v Německu a Itálii presentoval svou židovskou podobu národovectví, která tolik nadchla Herzla.

Třebaže si Herzl neuměl představit, že by se Židé dohovořívali jinak než německy, převládla před první světovou válkou orientace na Británii. Jako první začal systematicky prosazovat za sídlo židovského státu Palestinu britský státní příslušník Chajm Weizmann, který se roku 1949 také stal prvním israelským presidentem. Ještě za války roku 1917 se vypravil do Aqaby za emírem Fajsalem, synem šarífa Husajna, aby podpořil plán na ustavení židovského státu v Palestině. Podruhé se setkali v prosinci 1918 v Paříži před mírovou konferencí, ale arabského uznání se mu nedostalo (dodnes Izrael uznali pouze Egypťané a Jordánci, na několik let existovaly diplomatické styky Tel Avivu s Mauritánií).

Londýnským politikům nápad vyhovoval, poněvadž v tom viděli posílení svých posic v Levantě. Roku 1917 vláda ujistila dopisem lorda Rothschilda, vůdce britské židovské komunity, že myšlenku na zřízení „národního domova“ Židů v Palestině podporuje („Balfourova deklarace“).

V tehdy ještě turecké zemi žilo asi šest set tisíc obyvatel, z toho jen asi osmdesát tisíc Židů povětšinou přistěhovaných z východní Evropy (a zhruba stejně tolik arabských křesťanů). 
První větší migrační vlna (hebrejsky alija) nastala po pogromech roku 1881 a ve druhé v letech 1904-1914 ze stejných pohnutek dorazilo do Palestiny na čtyřicet tisíc běženců.

Nebyli to již většinou ortodoxní Židé, ale socialisticky orientované skupinky. Zakládaly kibucy (kibbucim), ekonomicky soběstačné osady a společenství, jakési novověké podoby starověkých vojenských klérúchií či katoikií. První založili roku 1909 Židé ze současného Běloruska. 
Dnes funguje asi 260 kibuců, ale žijí v nich jen tři procenta Israelců.

Britská správa
S porážkou Turecka v první světové válce změnila Palestina majitele. Formálně byla svěřeneckým územím Společnosti národů, předchůdkyně Organisace spojených národů, a spravovali ji od roku 1920 Britové. 
S jejich souhlasem vykupovali agenti sionistických spolků od Arabů půdu a do země proudili další přistěhovalci. První arabské násilnosti proti nim jsou z Jaffy v letech 1920 a 1921. 
Roku 1929 uznal sionistický kongres v Curychu Židovskou agenturu (Jewish Agency) pro získávání prostředků a organisování nákupů další půdy. Pro britskou správu byla representací židovské menšiny v Palestině.

Během nových nepokojů v srpnu téhož roku zemřelo na židovské i arabské straně na dvě stě padesát lidí a Britové poprvé slíbili omezit přistěhovalectví. 
Národnostní poměr obyvatel britského mandátu se přesouval ve prospěch Židů. Během dvacátých let přišlo z Evropy sto tisíc imigrantů (3. a 4. vlna) a po nástupu nacistů v Německu k moci ve třicátých letech dorazilo dalších 250 tisíc uprchlíků.

S americkou podporou
V dubnu 1936 vyústila generální stávka Arabů v povstání vedené jerusalémským muftím Amínem al-Husajním („velká vzpoura“). Na dlouhé měsíce ovládli povstalci některá města a Britové je přemohli s pomocí židovské polovojenské domobrany Hagana („Obrana“), která rozhodujícím způsobem ovlivnila válku o nezávislost o deset let později.

Zemřelo pět tisíc Arabů, čtyři sta Židů a dvě stě Britů. Muftí uprchl do Německa, kde byl přijat Hitlerem a pracoval na „lanaření“ muslimů pro zbraně SS (zemřel roku 1974 v Libanonu). Povstání, které skončilo až po třech letech, prokázalo, že Arabové nemohou žít s Židy v jednom státu a Židům se potvrdilo, že musejí dál cvičit a vyzbrojovat své milice. 
Britové v květnu 1939 slíbili, že do deseti let dají Palestině nezávislost a podruhé, že omezí přistěhovalectví. Židovští vůdci se však během druhé světové války od Britů odklonili a velkou podporu našli ve Spojených státech.

Mluvčím proamerického kursu byl levičák David Ben Gurion (zemřel roku 1973), pozdější předseda první israelské vlády, který byl už roku 1938 pro etnické čistky (schváleny v březnu 1948 v plánu systematických likvidací arabských osad nazvaným Daleth, Delta). 
Roku 1942 v New Yorku sionistické organisace naprogramovaly přeměnu Palestiny v židovský stát („biltmoreský program“), což v srpnu 1945 přijal za svůj cíl i Světový židovský kongres (WJC).

Palestina israelská
Britům se hroutilo panství v Indii a v Palestině nebyli s to udržet mír. Americký president Truman tlačil na vyhlášení nezávislosti židovského státu. 
Židovští bojovníci použili proti Britům i bombového terorismu, když v červenci 1946 zaútočili na jerusalémský hotel King David, kde sídlila část mandátní administrativy. Při akci řízené pozdějším premiérem a nositelem Nobelovy ceny míru (1978) Menachemem Beginem zemřelo více než devadesát lidí.

V únoru 1947 předala Attleeho vláda otázku mandátního území do OSN, které 29. listopadu rozhodlo, že Palestina bude rozdělena na židovský a arabský stát (první v Palestině vůbec), Jerusalém a Betlém měly zůstat pod mezinárodní správou. Pro tehdy hlasovaly diplomacie Spojených států, Sovětského svazu, Francie a mimo jiné i Československa. 
Židům, kteří již tvořili třetinu obyvatel Palestiny (630 tisíc na 1,3 milionu Arabů), mělo připadnout 56 procent území včetně pouště. Vypukly vzájemné územní čistky podobné těm nedávným balkánským nebo iráckým.

Na dobře vyzbrojené židovské milice početnější palestinští Arabové a jejich legionáři neměli. Kromě toho vynikalo arabské velení nejednotou a tradiční klanovou řevnivostí, jevem, s nímž je v předněvýchodní politice nutné počítat stále.

Nezávislost židovského státu vyhlásil prostřednictví rozhlasové stanice Kol Jisrael, Hlasu Israele, ve čtyři hodiny odpoledne 14. května 1948 v Tel Avivu (založen stovkou ruských a polských sionistů ze skupiny Ahuzat Bajit 11. dubna 1909/20. nisanu 5669, kdy mušlemi vyměřili pozemky v písečném pobřeží) předseda výkonného výboru Židovské agentury Ben Gurion. Podle tradičního kalendáře bylo 5. ijjaru 5708 a na stěně za ním visel Herzlův obraz. Událost zvěčnil fotograf Rudolph Weissenstein pocházející z Jihlavy (zemřel roku 1992).

Britové ukončili mandátní správu a do války s Israelem se po boku rozhádaných palestinských Arabů pustili Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie a Libanon.

Jízda na tygru

Po přechodném zdaru arabského tažení na Jeruzalém a několika příměřích zprostředkovaných Američany získali Židé definitivně početní i materiálovou převahu. První arabsko-židovská válka vrcholila od října 1948 ofensivou na jižní frontě proti egyptským Arabům, kterým jejich spojenci nijak nepomohli. Arabská nejednost se projevila i v okamžiku největšího ohrožení spojenců a souvěrců.

Israelci poprvé pronikli na Sinaj. V únoru 1949 podepsaly obě vlády příměří, následovaly další a „palestinská válka“ skočila velkým vítězstvím Židů. V prvních deseti letech Israele se přistěhovalo osm set tisíc Židů, mezi nimi přišli emigranti z celého znepřáteleného arabského světa.

Dlouho řada z nich žila ve stanových městech (podobně jako statisíce arabských vyhnanců v okolních zemích: „palestinští vyhnanci“). Zemi kromě diaspory finančně nejvíce podporovaly Světová banka, vláda Spojených států a Německo, které v letech 1952-1965 formou dobrovolných reparací významně přispělo k vybudování státu, v němž dnes žije více než sedm milionů lidí, ze tří čtvrtin Židů. S prodejem zbraní Israelcům však Američané souhlasili až za Kennedyho roku 1962 a prvním israelským premierem v Bílém domě byl až roku 1964 Levi Eškol. 

Přišly další války a s nimi kromě předloňského nepovedeného tažení proti libanonskému Hizballáhu další vítězství. Israel se proměnil v jadernou velmoc a úspěšně zničil všechna zařízení, která by jeho nukleární monopol v regionu mohla ohrozit (1981 irácký Osirak, 2007 syrský al-Kibar).

Je jedinou parlamentní demokracií celého Orientu, disponuje vyspělými technologiemi. Stavební projekty bývají sponsorovány světovými židovskými organisacemi, velkému vojenskému rozpočtu trvale ulevuje rozsáhlá americká pomoc.

S palestinskými Araby zůstávají Israelci v permanentním konfliktu. Stavějí na ochranu před útoky nesmiřitelných radikálů sedm set kilometrů dlouhou zeď. Otázky navrácení části Jeruzaléma, židovských osad a arabských uprchlíků nemají snadných odpovědí.

Po zničení režimu Saddáma Husajna v Iráku Američany se Přední východ stal pro Israel ještě nebezpečnější než předtím. Velmi zesílili ajatolláhové v Íránu a jejich souvěrci z Hizballáhu uzpůsobují Libanon svým představám, jak v minulých dnech prokázali obsazováním sunnitských částí Bejrútu.

Neustálé napětí hraje do rukou mnohem chudšího arabského okolí. Jak dlouho vydrží nové generace Israele klima neustálé bojové pohotovosti a služby v armádě? „Nelituji toho, že jsem nenarukovala. Proč by mělo být dobré umřít pro svou vlast? Není lepší žít v New Yorku?“ vyprovokovala loni na podzim modelka Bar Rafaeliová (22) své krajany. DiCapriova přítelkyně se vyhnula „vojně“ odchodem do ciziny.

Židé při návratu z diaspory přinesli do Orientu držícího se klanového autoritářství evropský racionalismus, organisovanost, technologie a hlavně demokracii. Úplně jiné evropské zkušenosti Israelcům nadiktovali státní motto: už nikdy se nestát obětí. A tolik hédonických modelek se v Israeli zase jen tak nenarodí.

Chronologie úspěšného sionistického projektu

V židovské tradici se slovem Hebrejci, Ivrim, označují beduínské skupiny před tím, než Kanaán koncem 2. tisíciletí obsadily. Odtud se Židé až do konce babylónského exilu roku 539 př. n. l. nazývají Israelity, Jisre´elim. Tento výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Israel, Israelci.

Slovo Hebrej bývá dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. ‘Apiru, zahrnutých v 18. století př.n. l. kdysi mezi Hyksy s významem „bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři“, později vojenské aristokracie v Palestině. Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny (‘pr) do akkadštiny: chapiru/chabiru je cizinec (jako společenská vrstva). Srov. ovšem s rokem 1895 a 1400, kde starší beduini Chabiru v Poeufrátí.

České pojmenování Žid pochází od Jahudy či Jehudy, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil jižní židovské království Jahudu, Júdu (Júdsko) či latinisovaně Judeu s hlavním městem Jerusalémem. Slovo se přes řeckou podobu Iúdaiá a latinskou Iudaea dostala do všech evropských jazyků (Jude, Jew, Juif).

Severní z židovských království Israel se sídelním městem Šomron, Šomeron (Šómerón tiber., řecky Samareiá, odtud č. Samaří) bylo větší, lidnatější a bohatší než kamenitá a konservativní Judea.

Israel vyvrátili roku 722 př. n. l Assyřané, Judeu roku 587 př. n. l. babylónští Chaldajové. Roku 538 př. n. l. zrušili židovské vyhnanství Peršané, povolili obnovu Jahweho chrámu a autonomii. 
Se zánikem obou království se datuje židovská diaspora, „rozprsk“. Soudívá se, že v Ježíšově době žilo v diaspoře více Židů než v Palestině. Největší židovské osady měla východní velkoměsta egyptská Alexandrie a syrská Antiochie.

Obnova království přišla až s povstáním Makkabejských proti hellénistickým Seleukovcům (po roce 165 př. n. l.) a v různých formách vydržela do prvního století n. l. 

Roku 70 vyvrátili Římané Jerusalém a chrám, který už nebyl nikdy obnoven. V té době v okolních zemí už převládali Arabové. Po několika dalších krvavých povstáních za Trajána a Hadriána, kdy mimo jiné Židé vyvražďovali polytheistickou populaci provincií Kyrenaiky a Kypru, zakázali Římané Židům žít v Jerúsalému a okolí. 
Populační proměnu dovršila v sedmém století expanse arabských beduínů.

1517 Palestina součástí turecké říše

1873, 1. ledna zavraždili nevypátraní arabští útočníci Aharona Heršlera (23), syna maďarského rabbiho: dvanáct kulek v jeho těle se pokládá za první arabský terortistický protisionistický skutek

1882 začátek alije, přistěhovalectví do Palestíny, stavěna první osada přistěhovalců (ha-jišuv)

1897 cílem sionistů je suverénní stát Israel

1913 Arabové se na konferenci v Paříži domáhají autonomie na Turcích

1917 Balfourova deklarace žádá vrátit Židům Palestinu jako vlast

1919 Palestinský národní kongres žádá arabskou nezávislost
1920 po porážce Turecka je Palestina mandátním územím Společnosti národů pod britskou správou

1933 stávka Arabů proti židovskému přistěhovalectví

1936-1939 velké povstání palestinských Arabů

1947 OSN rozhodla o rozdělení Palestiny, Arabové odmítli, Židé přijali; začátek etnických čistek

1948 vyhlášení nezávislosti Israele, Arabové na hlavu poraženi; 700 tisíc Arabů opustilo domovy
1956 suezská krise, druhá válka s Araby, vojenské vítězství ve spojenectví s Británií a Francií nebylo využito; 1959 založil Jásir Arafát Fatah (1964 založily arabské státy Organisaci na osvobození Palestiny, PLO)

1963 v Sýrii a Iráku se k moci dostali národní socialisté Baath ("baasisté")
1967 sedmidenní válka, Israelci dobyli celou Palestinu, část syrského a egyptského území (Golany a Gazu), Suez zavřen
1973 válka o dni usmíření (jomkippurská), obsazena Sinaj, přechodně překonán Suezský kanál

1979 mír Israele s Egyptem z Camp Davidu, do roku 1982 vyklizena Sinaj
1982 první libanonská válka, Israel na jihu Libanonu do roku 2000

1987-1993 první intifáda; v závěru se PLO zříká terorismu
1993 mír Izraelců s PLO Jásira Arafáta v Oslo, samospráva pro Araby
1994 podepsán mír s Jordánskem
1995 zavražděn Jicchak Rabin
2000-2005 druhá intifáda
2001 stavěn plot proti Arabům
2002 road map, cesta k arabskému státu, Američané přijali theorii dvou států v historické Palestině

2004 zemřel Arafát, vůdcem Fatahu a arabské samosprávy Mahmúd Abbás
2005 vyklizení Gazy Izraelci
2006 premiér Ariel Šaron v komatu (dodnes), druhá libanonská válka (s Hizballáhem); Hamas vyhrál arabskopalestinské volby, ale Fatah je neuznal a s ním velmoci
2007 arabská autonomie se d. f. rozdělila po válce mezi Hamasem (Gaza) a Fatahem Předjordání (alias Západní břeh)

2009 invase židovské armády do Gazy (13 mrtvých Israelců a asi 1300 Arabů)

2011 Abbás požádal Valné shromáždění Spojených národů o přijetí nezávislého arabskopalestinského státu za člena

2012 arabská Palestína uznána za nečlenský stát Spojených národů-stálého pozorovatele; po raketových útocích na israelské území nové těžké bombardování Gazy

2014 zhroutila se jednání o budoucnosti Palestiny, začátkem července nalezena těla tří unesených židovských školáků, židovští fanatici zavraždili v odplatu kluka arabského, s pouličními bouřemi Arabů přišlo silné ostřelování Izraele raketami z Gazy, na které odpověděli Israelci bombardování a 17. července pozemní invasí.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 20/08, aktualisováno)

Židovské svátky

Podle tradice knih Starého zákona mají židovské náboženské svátky začátek v odchodu Židů z Egypta a v jejich příchodu do Palaistíny. V rámci náboženského roku jde v podstatě o dvě velké skupiny slavnostních dnů na jaře a na podzim. Skutečný původ svátků je ale starší a souvisí s původně všeobecně drženými oslavami začátku a konce vegetativního období roku.

Začátek roku byl v Júdě počítán od měsíce tišri (na podzim), zatímco v Israéli tradičně od nisanu (na jaře). V roce 848 přijalo i Království Júdá systém svého severního souseda. Jednotlivé svátky měly a mají vymezené rituály a dny postní, existoval však též předpis na dodržování 36 dnů radostných, kdy postit se bylo zakázáno; aram. psaný seznam se jmenuje Megilat ta'anit/Svitek postní snad z doby po zničení Jahweho chrámu. Židovský kalendář se ve zhruba dnešní podobě kodifikoval kolem roku 350 n. l.

Jarní svátky

Svátek pesach či pasach, hebr. „projít, přejít“, řec. pascha (sg. n., neskl. nebo gen. paschatos), byl slaven 14. dne prvního měsíce v židovském kalendáři, v nisanu (též abib, aviv; dle našeho kalendáře duben/květen). S navazujícím svátkem Nekvašeného chleba trval až do 21. nisanu. 
V podvečer prvního dne svátku je obětováno roční jehně a jeho krví byly potírány dveřní veřeje a prahy (srov. identické zvyky u Dionýsových óschoforií či Apollónových pyanepsií u Hellénů). Během svátku se jí nekvašený chléb, macá.

Byl to svátek jara, z něhož se pro křesťany staly „velikonoce“ (s křesťanskými pašijemi ale souvislost nijaká, čes. pašije jsou od lat. passió, utrpení, sc. Ježíše). Toho dne kdysi prý zahájili Židé, vedení Mojžíšem, útěk z Egypta. Původně to byla zřejmě kanaánská slavnost související s kultem plodnosti a úrody vína.

15. nisanu byl následně slaven svátek nekvašeného chleba, hag ha-macá (massóth, mazzóth; od chleba massá, mazzá, č. macesy), na paměť stravy („chléb trápení“) z doby, než se Židé dostali z Egypta na Sinai. 17. nisanu přešli moře a egyptské vojsko, které je pronásledovalo, bylo zahubeno ve vodách zálivu Rudého moře.

V rámci oslav svátku Nekvašeného chleba byl slaven svátek bikkurím, svátek prvních plodů země. Byl držen v den po sabbatu, tj. v první neděli po svátku Nekvašeného chleba. Tento svátek dnes už praktikován není.

Skupinu jarních svátků uzavíral svátek "týdnů", šavúót (řec. pentékosté sc. hémerá, „Padesátý den“, cf. něm. Pfingsten, č. letnice, svátky svatodušní), který se držel padesátý den od bikkurím, 6. - 7. siwánu. [Novověký Stát Israél slaví 5. ijjáru Den nezávislosti, který roku 1948 připadl na 14. května; v pohyblivém židovském kalendáři připadá na dny mezi polovinou dubna a polovinou května] • Slovo "padesát" má ve svém arabském jménu též suchý vítr chamsín, neboť tak dlouho na jaře na Předním východě vane. Obětovány polní prvotiny a domy zdobeny květy.

Od překročení moře trvala Židům cesta k hoře Sinai 47 dnů, kam dorazili 3. dne v měsíci siwán (třetí měsíc v jejich kalendáři). Po setkání Mojžíše na hoře Sinai se svým bohem, kde obdržel toru, návod, třetího dne, tj. 50. od bikkurím, oslovil podle tradice Jahwe Židy shromážděné pod horou. Sedmitýdenní období mezi pesachem a "týdny" se jmenuje omer a jeho 33. den, kdy zemřel někdy za Antónína Pia mystik Šim'on, syn Jóchaje, v židovském kalendáři 18. ijar, se slaví jako lag ba-omer/33. den omeru" ('lg' jako ve staré řečtině = 33); srov. souvislost roku 132+.  

• V křesťanském podání židovských jarních svátků zemřel Iésús, hebr. Jóšú'a/Jéšú'a, č. Ježíš, 14. nisanu, uložen do hrobu byl následujícího dne o svátku Nekvašeného chleba, vstal z mrtvých 17. nisanu o svátku bikkurím a jeho duch promluvil k věřícím o padesát dnů později (svátky svatodušní).

Svátky pesach, šavúót a sukkót byly svátky poutní a povinné pro Židy. O pesachu bývalo údajně v Jerúsalému z celého světa 2,7 milionů lidí bezúhonných, zdravých a u žen nemenstruujících (Iósépos). 

Podzimní svátky

Čtyřicetidenní podzimní sváteční období začíná 1. dnem elúl (šestý měsíc kalendáře, v celosvětovém solárním kalendáři září/říjen) a končí 10. dne měsíce tišri (říjen/listopad). Období Židé nazývají tešuvá, „pokání, návrat“.

Je vyplněno ranními modlitbami. Třicátého dne, tj. 1. dne tišri, je svátek trubek, jom teruá „den jitřního troubení“ (na chrámovou troubu, šofar), později zvaný roš ha-šaná, „začátek roku“. Jím se začíná desetidenní období tešuvy, zvané Svatosvaté dny, dny všeobecného klidu a očišťování. 3. až 9. tišri jsou Dny úzkosti, bázně, jamím nora´ím, kdy bůh Židy poučuje o jejich budoucích strastech (též půst na paměť zavraždění Gedalji, 3. tišri).

Také další půsty se vztahují k tragickým historickým okamžikům židovských dějin. Půst 10. tevetu je připomenutím začátku obléhání Jerúsaléma a současně v novověku byl vybrán za výroční den vzpomínky na oběti holokaustu. 14. nisanu drží půst prvorození synové na paměť nezdařeného pokusu o jejich vyvraždění v Egyptě, a 17. tammuzu je půst na paměť prolomení hradeb Jerúsaléma.
Posledním dnem tešuvy, 10. tišri, je den pokání, smíření, očisty od hříchů, jom kippúr. Lidé se v tyto dny podarovávají malými pozornostmi (srov. římské sáturnálie či novoroční svátek).

Posledním svátkem židovského roku jsou svátky chýší, sukkót (sg.: sukka), 15. až 21. tišri/září n. říjen, řec. skénopégiá (fem.). Byly to svátky radosti, kdy byly stavěny z vrbových větví a palmových ratolestí přístřešky, které měly upomínat na stanové přístřešky z dob exodu Židů z Egypta. V ty dny se hodně pilo a vládlo všeobecné veselí, jakoby oslava poměrů v budoucím království Spasitelově (Mesiášově).

Původně stará kanaánská děkovná slavnost na závěr sklizně (= dožínky, které však pův. souvisely s kultem vína, tedy kanaánský bakchanal), kdy poutníci sídlili v Jerúsalému pod přístřešky ze stromoví, později rozpustilé týdenní slavnosti, kdy se pod přístřešky na ulicích pilo; podle staré židovské tradice svátek připomíná období egyptské pobytu, kdy Židé žili v salaších či stanech, resp. jejich cestu pouští. K egyptskému původu srov. také pod Bohové a jejich svátky.

Srov. s římským svátkem Anny Perenny 15. března. Anna Perenna byla bohyně roku a požehnání a její oslavy byly bujaré a rozpustilé. Na březích Tiberu se stavěly chýše z listnatých větví a pilo se na věčné trvání života (Anna Perenna je fem. k annus perennis, Věčný rok, nebo vzniklo z amnis perennis, stále tekoucí pramen).

Na monotheistické dožínky navázali v novověku křesťané. Angličtí puritáni, kteří si říkali Poutníci, slavili na podzim roku 1621 své první dožínky v Americe. Ze 104 pasažérů lodi Mayflower z roku 1620 jich pouze 23 zanechalo potomky. K třídenním oslavám pozvali indiány lidu Wampanoag, s nimiž za úrodu poděkovali matce přírodě. Na místě puritánské osady vznikl stát Massachusetts.

Z jednoho z nejstarších svátků lidstva, vyvrcholení produkční části roku, je Thanksgiving od roku 1863 státní svátek Spojených států, ale s jinou náplní: Amerika má zemědělskou nadprodukci, tak symbolicky posílila slábnoucí význam rodiny. 
22. dne tišri byl slaven svátek šemini aceret, „osmý den slavnostního shromáždění“ a společně s ním simchat torá, „radost z tory“ (dnes se slaví až následujícího 23. tišri).

Prvnímu svátku roku, pesachu, později, v době exilové, předcházel 13. dne adaru půst Ester, 14. a 15. dne adaru, posledního židovského měsíce roku (březen/duben), svátek púrím (losů, sg. púr). Byl slaven na paměť toho, že se Židům v Persii podařilo povraždit své nepřátele díky zásahu Mardukája (Mordechaj, „Marduk žije“) a Ester („Ištar“). V tyto dny si Židé vyměňují dárky, vládne karnevalové veselí a hostí se (srov. pod genocida).

Soudívá se, že púrím pochází od zarathuštriánsky perského novoročního svátku nourúz/nouruz, nowruz, spadajícího na jarní rovnodennost. 
V hellénismu ještě přibyl svátek chanukká, „zaslíbení, zasvěcení“, osmidenní svátek držený každoročně od 25. dne třetího měsíce v roce (kislew) na paměť znovuzasvěcení jerúsalémského chrámu Jahweho kultu roku 165 (viz tam; tehdy to byl 24. prosinec, židovský rok začínal opět na podzim, srov. nahoře). Slavnosti bývají označovány též jako svátky světel. 15. šewát byl Nový rok stromů (mišna). 
Je zajímavé, že Antiochos IV. obětoval v jerúsalémském chrámu Diovi 25. kislewu roku 168, tedy 17. prosince – v den římských sáturnálií, tehdy ještě jednodenních.

Jahweho veleknězi od návratu z babylónského vyhnanství v září 538 (podle židovsko-křesťanských kronikářů, jejichž počty ale mnohdy nesouhlasí a srov. také příslušná místa v CSD): 

1. Jósua či Jóšua, syn Jósedeka (ethnarchou byl Zerobabal/Zorobabel/Zerubabel), 32 let; 2. Jóaqín, Jáchim/Iakimos/Alkimos, syn Jósuův, 30 let; 3. Eliasib či Ióasib, syn Jóaqínův, 40 let; 4. Ióda či Iaddos, syn Eliasibův, 36 let; 5. Iannaios, Iódův syn, 32 roky; 6. Ióda/Iaddos, syn Iannaiův, 20 let; 7. Oniás, syn Iaddův, 21 let; 8. Eleazar, 15 let; 9. Oniás, syn Simónův a bratr Eleazarův, 14 roků; 10. Simón, 32 roky; 11. Manasse, 26 let; 12. Simón 22 let; 13. Oniás, 29 let; 14. Josua, 16 let; 15. Oniás Meneláos, 7 let; 16. Iúdás Makkabaios, 33 let; 17. Iónathan, Iúdův bratr, 17 let; 18. Simón, Iónathanův bratr, 18 let; 19. Iónathan Hyrkanos, Simónův syn, 27 let; 20. Aristobúlos, 1 rok, král a kněz; 21. Alexandros Iannaios, 30 let, král a kněz.

Iúdakilios§ viz Vidacilius z Ascula

Iúdás, hebr. Jehudá, soudce-kmenový vůdce§ 1380, 1350 

Iúdás Makkabaios, syn Mattathiův; hebr. Jhúdá ha-Makabi§ 166, 164, 161, 160, 144 

Iúdás, s. Simónův, b. Mattathiův a Ióanna Hyrkana§ 135
Iúdás Aristobúlos§ viz Aristobúlos z Iúdaie

Iúdás z Gamaly v Gaulanítidě zvaný též Galilajský, s. Ezekiův, o. Simóna a Iakóba, zakladatel hnutí zélótů-sícáriů-kanaim, a vůdce masadských zélótů Manaéma/Menachema§ 4-, 6+, 66+ 

Iúdás Iskarióth, č. Jidaš Iškariotský, zélóta a Ježíšův druh; o významu slova viz s. v. křesťanství a Iésús§ 6+

Iúdás, b. Iésúa Christa§ 95+

Iúdás, s. Chthúsiónův, manž. Babathy§ 124+