************************************************************

334.

Ol. 111, 3

Ktésiklés

a. u. c. 420

T. Veturius Calvinus I. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) I.

P. Cornelius Rufinus dict.

M. Valerius Corvus interrex

************************************************************

Na jaře uspořádal král Alexandros III. v Aigách velké "olympské" hry a otevřel své tažení proti Peršanům. V Makedonii zanechal v čele dvanácti tisíc pěších a patnácti sty jízdných, tedy zhruba jedné čtvrtiny všech vojenských sil země jako místodržitele v hodnosti stratéga Antipatra. Do Asie s Alexandrem odešlo dohromady třicet tisíc pěšáků a pět tisíc jezdců (údaje kolísají mezi 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy) se sedmdesáti talenty na proviant a král se zadlužil ve výši asi dvou set talentů. Majetek "koruny" svěřil či rozdal mezi své hetairy, proto na otázku, kde má své poklady, mohl odpovídat: "U přátel."

Podle jiného údaje zdědil Alexandros po Filippovi šedesát talentů v pokladnici a k tomu pět set talentů dluhů. Sám si před invasí do Asie půjčil talentů osm set. 

Makedony vedle toho zbavil všech povinností vůči koruně kromě branné; do jaké míry se to týkalo daňových odvodů, nevíme o nich nic. Později, již jako pán Asie, nařídil, aby synové narození Makedonům v ležení, nastupovali armádní službu po otcích. Otcové dostávali od krále peníze na výchovu podle počtu synů a pokud padli, synové dostávali jejich služné. Říkalo se jim prý "epigonoi/potomci, dosl. však narozený bokem", neboť Makedoni měli obvykle doma své manželky a rodiny a tito synové byli povětšinou míšenci. 

Alexandra doprovázelo dvanáct tisíc Makedonů, sedm tisíc spojenců z korinthského spolku se šesti sty jezdci pod velením Erigyia a pět tisíc žoldnéřů. Odryských, triballských Thráků a Illyrů bylo sedm tisíc, lučištníků z illyrských Agriánů tisíc a celé pěší armádě velel Parmenión. Makedonské jízdě o 1800 mužích velel jeho syn Filótás, osmnácti stům Thessalům velel Kallás, syn Harpalův, a devíti stům thráckých a paionských jízdních průzkumníků/prodromoi velel Kassandros. 

S tak malými silami, nicméně na hellénské poměry silnými a k tomu zkušenými, bylo zahájeno nejslavnější vojenské tažení v evropských dějinách. Srov. s mnohem vyššími armádními stavy např. roku 301 před bitvou u Ipsu. 

Když opouštěl roku 325 povodí Indu, čítala jeho armáda podle Plútarcha 120 tisíc pěších vojáků a patnáct tisíc jízdních, ale prý pouze čtvrtina této síly dorazila zpět na západ; údaj se pravděpodobně týká všech posil, které kdy Alexandros ze Středomoří dostal a k tomu desítky tisíc vojáků perských a dalších domorodců. Většina makedonských a hellénských vojáků nepadla v boji, ale zemřela chorobami, únavou, špatnou stravou; jev, který se táhl vojenství až do novověku.  

Na Helléspontu se větší část armády v čele s Parmeniónem přepravila přes moře ze Séstu, kam vojsko dorazilo z Makedonie po dvacetidenním pochodu, do Abýdu, Alexandros se zbytkem se přeplavil do Asie s flotilou šedesáti triér z Elaiúntu (podle jiného údaje: 160 triér). Obětoval zde v jeho posvátném háji s náhrobkem a věštírnou Prótesiláovi, aby měl v Asii více štěstí, než dávný homérovský hrdina, první padlý při vylodění, srov. héróův hněv u roku 479; Alexandros se ovšem z Asie již do Evropy nikdy nevrátil.

Král pak na asijské straně navštívil Ílion a s přítelem Héfaistiónem obětoval Athéně Ílijské a Achilleovi u jeho hrobky na mysu Sígeion. Povzdechl si tehdy, tradovalo se, jaké že to měl dávný achájský hérós ve slávě snadné: "Šťastný hochu, kterýs našel hlasatele svých velkých činů v Homérovi/O fortunate adulescens, qui tuae virtutis Homerum praeconem inveneris." [lat. u Cicerona]

Mladý král pak s armádou pokračoval přes Arisbu, kolem Lampsaku k městečku Zeleia, v jejíž blízkosti v krajině od stara zvané Adrásteia byla na říčce Gráníku/dn. Biga v TR vybojována první velká bitva Makedonců s Peršany. Stalo se tak v měsíci daisiu/dle athénského kalendáře v thargéliónu, podle našeho kalendáře někdy v době od poloviny května do poloviny června. Peršané údajně postavili do pole sto tisíc pěších vojáků a deset tisíc jízdních. Alexandrovo vítězství znamenalo v Zeleji konec vlády tyranna Níkagory, který proslul tím, že pro sebe vyžadoval prokazování božských poct.

Na perské straně se bitvy zúčastnili se svými jednotkami Spithridátés, satrapa Lýdie, Arsités, satrapa Frygie na Helléspontu, Atizyés, satrapa Velké Frygie, Arsamés/Arsamenés, satrapa Kilikie, a Mitrobúzanés, satrapa Kappadokie. Spithridátés a Mitrobúzanés padli, Arsités si vzal po ztracené bitvě život; byl to on, který nedal na doporučení Memnona Rhodského nebojovat s Makedony, ale lákat je do vnitrozemí a ničit před nimi úrodu i města, aby je vyhladověli.  

V jejím průběhu zachránil Alexandrovi život Kleitos zvaný Melás/Černý, syn Drópiův a bratr Laniky, Alexandrovy kojné (její syn Próteás patřil k nejužšímu kruhu Alexandrových pijáckých přátel): z několika zachovaných podání vyplývá, že v jízdní bitvě podobající se hustotou bojujících na sobě spíše pozemní ťal Spithridátés, jeden z Peršanů, Alexandra do helmy a když se napřahoval k druhé ráně mečem, uťal mu ruku Kleitos.

Peršané se žoldnéři byli v bitvě rozhodným způsobem poraženi, dvanáct tisíc jich padlo a dvacet tisíc bylo zajato (počty se v pramenech liší, bývají obvykle nižší). Organisovaně ustoupili jen hellénští žoldnéři v perských službách, jimž velel Memnón z Rhodu: nedoporučoval s Makedony bojovat, ale ohrožovat jejich zásobování, což Peršanům nepřišlo dosti udatné. V době, kdy Alexandros dobýval Halikarnássos, viz zde níže, poslal svou rodinu k Dáreiovi, aby ho posílil v důvěře k sobě a Král mu skutečně svěřil velení všech perských jednotek v Anatolii při pobřeží. 

Z Alexandrovy armády padlo 85 jezdců a asi třicet pěších (i to jsou vyšší čísla). Bronzové sousoší padlých jezdců vytvořil Lýsippos ze Sikyónu a z Makedonie, nevíme, kde stávalo, ho odvezl s sebou jako kořist po likvidaci povstání Andriska alias Filippa VI. roku 148 do Říma praetor Q. Caecilius Metellus a stálo u portiku Octaviina. O Lýsippovi viz též roku 325 a v indexu s. v. sochaři.  

Po bitvě na Gráníku jmenoval Alexandros satrapou Malé Frygie/Frygie na Helléspontu Kallu, který předtím velel thessalské jízdě (srov. též předešlý rok). Kallás satrapoval na Helléspontu do roku asi 328; daně zůstaly na perské úrovni. Hellénská města Aiolidy a Iónie přivedl do nových poměrů Alkimachos, syn Agathoklea z Krannónu či Pelly, když s oddílem vojáků vyháněl oligarchy a tyranny. Novým velitelem thessalské jízdy byl na Kallovo místo jmenován Alexandros Lynkéstský, který byl od roku 336 stratégem Thrákie (srov. níže). Novým stratégem Thrákie byl Alexandrem jmenován Makedonec Memnón (v úřadě do roku 327).

Lampsakos držel trochu dlouho s Peršany a hrozila mu tvrdá makedonská odplata. Svou vlast zachránil přímluvou výřečný Anaximenés, učitel Alexandrův, srov. rok 336 a 322 (král prý přísahal, že udělá pravý opak toho, co mu Lampsačan poradí. Anaximenés se to dozvěděl a doporučil mu, aby město zcela zničil a tak Makedona doběhl).

Z Tróady pokračoval Alexandros k Sardám, sídelnímu městu lýdské satrapie. Velitel perské posádky Mithrénos či Mithrénés (srov. pak rok 331) mu vydal město bez boje. Alexandros jmenoval satrapou Lýdie a Iónie Asandra, syna Filótova (bratr Parmeniónův a Agathónův; v úřadu do roku 331, za diadochů satrapou Kárie jeho jmenovec-synovec). Lýdům vrátil svobodu a jejich staré zákony (tento historický údaj ale dnes nedokáže nikdo přesněji vysvětlit). • Sardy a Lýdie byly perské od roku 547. Země zůstala až do konce starého věku pod hellénským vlivem.

Ze Sard táhli Makedonci do Efesu. Město vyklidili Memnonovi žoldnéři, kteří zničili na agoře hrob Héropýtha, héróa-osvoboditele (c. 450?), vyplenili Artemísion, kde strhli sochu Filippa II. (stála tu v očekávání osvoboditele zřejmě od předloňska) a odpluli na dvou efeských lodích. Efesané na to ukamenovali rodinu Syrfakovu, properských aristokratů. Alexandros nařídil odvádět bohyni do Artemísia ty daně, které měšťané předtím platili Peršanům.

Všude v Iónii zaváděl Alexandros do měst démokratické ústavy a rušil oligarchie a tyrannidy. V Erythrách snad někdy za krátké vlády Seleuka Níkátora a pak za Antiocha I. udržovali kult jistého Filita, tyrannoktona pravděpodobně z doby Alexandrova tažení, jak doloženo nedatovatelným nápisem. Když se k moci dostali oligarchové, zřejmě po roce 301, kdy byl v kraji hégemonem Lýsimachos, vzali mimo jiné Filitově bronzové soše na agoře z ruky meč, neboť měli pocit, že je namířen proti nim. Po smrti Lýsimachově roku 281 se se Seleukovci k moci vrátil lid a Filitás dostal svůj meč zpět. 

Alexandros dobyl Mílétu, kde se perská posádka pod Hégésistratem bránila v pevnosti, a kromě Míléťanů a tří set žoldnéřů, kteří doplavali na ostrůvek před přístavem a které přijal do vojska, všechny ostatní přeživší prodal do otroctví (pád pevnosti viz roku následujícího).

Před městem proti sobě ležely makedonská flotila pod velením Níkánorovým o 160 lodích s perskou o čtyřech stech, která se po nějaký čas zásobovala ze Samu. Bitvu svést Alexandros odmítl a když padl Mílétos, loďstvo dokonce rozpustil, neboť bylo oproti perskému slabé a také drahé a když ovládne přístavy, je flotila k ničemu (srov. expedici Agathokleovu o generaci později).

Ve službě ponechal pouze dvacet athénských lodí a nákladní na přepravu obléhacích zařízení, ale už následujícího roku byla makedonská flotila obnovována, poněvadž královo rozhodnutí bylo unáhlené: Memnón chyby dokázal okamžitě využít, ale ve prospěch Makedonů zasáhl osud, viz rok následující a srov. obnovu flotily tam a roku 332.

Během operací v Iónii se o Priénu zasloužil, nevíme čím, Antigonos, syn Filippův, a měšťané mu podle textu na zachované stéle dekretovali občanství, proxenii, ateleji, právo vlastnit dům a pozemky a bezcelně dovážet a vyvážet z města v míru i válce; to vše i pro potomky.  

Začátkem zimy přišel Alexandros s armádou do Kárie a oblehl Halikarnássos, královské residenční město. Pod jeho hradbami padl sómatofylax Ptolemaios, srov. o sómatofylakech rok 323, na perské straně Neoptolemos, syn Arrhabaiův, bratr Amytův (IV.), srov. rok 336sq. Města o deseti tisících obyvatelích dobyl a bylo přitom zničeno požárem, který založili před jeho vyklizením sami Peršané; po dobytí dal zbytek města srovnat se zemí. Peršané a jejich žoldnéři se před jeho příchodem stáhli do pevnosti na ostrově před městem a do halikarnásského hradu Salmakidy (viz příští rok): obraně města velel Memnón Rhodský se satrapou Orontobatem.

Makedonům se jeho odpor nedařilo zlomit a když Athéňané Efialtés a Thrasybúlos podnikli se svými dvěma tisíci žoldnéři výpad, div že nedobyli ležení obléhatelů. Byli odraženi, Efialtés, viz o něm roku 341, před hradbami padl a Memnón rozhodl o vyklizení posic. Zanechal v hradu dobře zásobenou posádku a s perským vojskem odpulu ke Kóu. Alexandros pak zanechal k obléhání oddíl tří tisíc žoldnéřů pod velením Ptolemaia, viz rok následující (jiný od sómatofylaka).

V těchto válečných dnech zemřel v Halikarnássu jeho pán a kárský dynasta Pixódaros, který se roku 337 nabízel za Arrhidaiova n. Alexandrova tchána, viz tam. Vládl Kárům od roku 341, kdy sesadil svou sestru Adu. V obleženém Halikarnássu vládl manžel Pixódarovy dcery Ady mladší, zároveň tchánův spoluvládce, nyní nový perský satrapa Kárie Orontobatés. Po pádu města uvedl Alexandros Makedonský zpět Pixódarovu sestru Adu (I.), která celou tu dobu pobývala a vládla jako údělný dynasta v Alindách. 

Ada starší byla dcerou Hekatomnóvou, manželkou a sestrou Hidrieovou a vládla již v letech 344 až 341 (viz tam). Alexandros ji jmenoval satrapou Kárů a Ada Starší ho adoptovala za svého syna (zemřela asi roku 328). Ada byla poslední domácí kárskou vládkyní. Z jejího rodu byl však ještě roku 193 v Delfách honorován jistý Pixódaros (II.), nikoli ale jako vladař. Po její smrti c. 328, viz tam, Kárové žádný jednotný státní útvar nevytvořili. Setrvali na konfederačním uspořádání spočívajícím na kultovním základu se střediskem v Mylasách. Až dosud byl kárský satrapa zároveň "králem spolku/koina Kárů", zároveň veleknězem Dia Labrandského v Mylasách. 

Z Kárie odešel Alexandros s vojskem do Frygie. Na zimní dovolenou do vlasti poslal vojáky, kteří se oženili krátce před vypunutím perského tažení s tím, že na jaře se vrátí s posilami; dal též na Peloponnésu verbovat žoldnéře, což byl úkol pro Kleandra, který jich na jaře přivedl čtyři tisíce a brzy byl jmenován velitelem všech hellénských žoldnéřů. Parmenión se s částí armády na přezimování vrátil do Sard.

Alexandros táhl přes Milyadu k jihu do Lykie. Makedonové oblehli Xanthos, který se odmítl vzdát a v bezvýchodné situaci obránci pobili své rodiny a sami pak padli v boji, nebo se dali útočníky pozabíjet; srov. podobný sebevražedný osud Xanthu roku 545 a 42.

U Fasélidy dal rozkaz pro velezradu a pro pokus o královraždu zatknout Alexandra Lynkéstského, velitele thessalské jízdy, který prodléval s armádou Parmeniónovou. Dáreios III. mu měl prostřednictvím jistého svého důvěrníka Sisiny nabídnout makedonské královské diadéma. Sisinés ale padl do rukou Parmeniónových a spiknutí, na němž se podílel i běženec Amyntás, viz rok předešlý, se provalilo (podle jiné verse ho na spiknutí upozornila z domova matka). Lynkéstský byl popraven roku 330, viz tam. • Alexandros byl pravděpodobně posledním z rodu lynkéstských knížat. 

Z Fasélidy táhl makedonský Alexandros do Pamfýlie a odtud přes Sidu (osadu kdysi Kýmských) k Aspendu. Jeho obyvatelům zdvojnásobil tribut na sto talentů ročně, když se zdráhali zaplatit zprvu dohodnutou poloviční částku a ani nechtěli armádě dodat koně, jimiž byli povinováni Peršanům. Při prvním setkání Aspenďanům slíbil, že do města nevloží posádku.

Když však odtud vytáhl k dobře opevněnému Sillyu/Sylliu bráněnému žoldnéři a pamfýlskými domorodci a nepodařilo se mu ho rychle dobýt, Aspendští otočili a začali opravovat hradby. Při pohledu na navrátivší se Makedonovu armádu kapitulovali a přišla jim revolta dráž. Přes Pergu se král vrátil do Frygie. • O zkazce, že před Alexandrovou armádou v Pamfýlii ustoupilo moře, viz rok 1448. 

S Pisidy ze Selgy uzavřel mír, u Telméssu porazil v horském terénu koalici Sagalassanů s Telméssany a Telméssu se zmocnil, řada měst se vzdala. Přes Kelainy, sídelní město fryžské satrapie, kde se žoldnéřská posádka vzdala až po šedesátidenní lhůtě, nedorazí-li od Dáreia pomoc, dorazil do Gordia, kde strávil zbytek zimy (srov. anekdotu o tzv. gordickém uzlu: buď ho rozeťal, nebo vyvlékl jho z oje, nebo ho prostě rozvázal). • Kalendářně bude poslední část tohoto tažení zřejmě patřit již do zimy/začátku roku 333. V Gordiu nevyhověl athénským vyslancům s žádostí o propuštění Athéňanů jatých u Gráníku a držených v Makedonii: ať prý přijdou, až bude tažení u vítězného konce. 

Satrapou Lykie a Pamfýlie jmenoval Nearcha z Láty na Krétě, syna Androtímova, budoucího svého nauarcha, který anatolský úřad vykonával snad do roku 330 (?). V zimě vyslal Alexandros z Asie na Peloponnésos Kleandra, syna Polemokratova, aby naverboval nové žoldnéře a do Gordia na konci zimy dorazilo s "dovolenkáři" též tři tisíce mužů posil z Makedonie a 150 žoldnéřů z Élidy, jimž velel Alkiás. Pro potřeby flotily poslal do Egeidy padesát talentů (Memnón byl ještě živ, resp. Alexandros nevěděl o jeho nemoci a smrti) a Antipatrovi na udržení klidu v Helladě talentů šest set. 

V Athénách prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie zavedením dvouletého vojenského výcviku. Kolem roku 300 byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný (srov. se základní vojenskou službou v novověké Evropě). Srov. rok 338 a v indexu s. v.

Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého, se vydal do Itálie, kam ho na pomoc proti Lúkánům a Messápiům povolali ze všech stran tísnění Tarentští. Bojoval zde až do roku 330. Války Tarentských, kteří se stali od padesátých let tohoto století nejsilnějším hellénským státem jižní Itálie, s barbary, se táhnou již delší dobu (viz roky 343 a 338).

V Samniu a celé jižní Itálii neklid. Římané zavedli osadu o 2500 kolonistech z řad proletářů s rodinami do kampánských Calií/Cales, viz rok předešlý, udělili občanství Kampánům a některým ze Samnitů, nicméně bez práva hlasovacího/civitas sine suffragio. 

V jižní Číně zničil stát Čchu/Chu stát Jüe/Yue. Oba byly původně „barbarskými“ státy jižní Číny před Čou (srov. rok 473).

 

************************************************************

333.

Ol. 111, 4

Níkokratés

a. u. c. 421

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 324, 309 a 301)

M. Papirius Crassus dict.

začátek Alexandrovy éry ve Foiníkii, tj. její rok 1

************************************************************

Na jaře se vrchní velitel Peršanů v regionu Memnón z Rhodu vypravil z Kóu na Chios a Lesbos. Posilněn penězi od Krále a povýšením na velitele perských sil na Západě a též námořních dobýval lesbická města. Zde zemřel na jakousi nemoc při obléhání Mytilény, srov. zde níže. Jeho posledním válečným skutkem bylo osvobození méthymnského vládce Aristoníka/jednou jmenován jako Aristónymos nenadálým námořním výsadkem z obležení Charétova; Aristoníkos/Aristónymos byl prý Memnonův hostinný přítel a Charés mu nezaručil, že se mu nic nestane (všichni tři stáli přitom na perské straně a důvod rozepří znám není, viz dále rok následující). 

Memnón byl jediným z perských vojevůdců, který věděl, jak lze Makedonce odrazit a porazit, viz rok předešlý. Měl plavbou po jednotlivých ostrovech namířeno na Euboiu a v Helladě uplácel politiky, naděje si údajně na změnu dělali s ním Sparťané. Jeho intervence v Helladě by byla Alexandra pravděpodobně donutila upustit od války v Asii. Novými perskými veliteli nad celou oblastí byli Dáreiem III. potvrzeni Autofradátés a Farnabázos, syn Artabázův, Memnonův synovec, jemuž umírající Rhoďan předal své velitelské pravomoci.

Mytiléné kapitulovala do Farnabázových rukou s tím, že přijme zpět exulanty, nahradí jim polovinu zabavených majetků a zřekne se spojenectví s Makedony. Když otevřeli brány, dostali navrch pokutu vybranou mezi bohatými občany, Peršané dosadili jako tyranna jistého Diogena, jednoho z exulantů, velitelem perského garnisonu/frúrarchem o dvou tisících mužích se stal Lykomédés z Rhodu. Krátce nato se namísto Diogena a se souhlasem Peršanů stal vládcem Mytilény Charés z Athén, Makedony hledaný stratégos od Chairóneie a kondottiér (ale již následujícího roku byl Makedony vypuzen, ale ušetřen; srov. rok 338).

Po obsazení Mytilény předal Farnabázos žoldnéře, jimž velel, kdesi v Lykii Thýmóndovi, Mentorovu synovi a Memnonovu synovci, aby s nimi táhli ke Králi, a vrátil se na ostrovy. Farnabázos získal zpět na perskou stranu Tenedos (ještě někdy před rokem 338 Athéňané ve dvou fragmentárně zachovaných dekretech poctili za náklonnost k sobě Tenedské a jejich vyslance).

Peršané měli na moři naprostou převahu, snažili se odříznout Makedonce od mateřské země a iniciovat jim v zádech povstání, ale nového Memnona ve svých řadách nenalezli (viz následující rok).

Datamés s deseti loděmi z perské flotily pronikl až k Sifnu, ale toho za ranního šera překvapil Próteás, který na Antipatrův rozkaz shromažďoval lodi z Euboie a Peloponnésu, a osm perských lodí s foiníckou posádkou zajal; Datamovi se se zbylými podařilo uniknout zpět k Farnabázovi. O obnově makedonské flotily a jejích úspěších viz rok následující. 

Někdy v této době dal uražený Dáreios III. tábořící u Babylónu popravit věhlasného kondottiéra Charidéma z Órea, viz o něm rok 335, který mu radil vypravit proti Makedonům nejvýše stotisícové vojsko, z nichž třetinu by tvořili hellénští žoldnéři, kteří budou lépe bojovat se zkušenou armádou Alexandrovou než aby se sám v čele obřích nablýskaných zástupů vypravil do pole, jak Králi radili Peršané (shromáždil prý čtyři sta tisíc pěších a sto tisíc jízdy!).  

Alexandros se na jaře vydal ze svého zimoviště v Gordiu do Ankýry, kde potvrdil Kallu za satrapu Malé Frygie, jemu svěřil správu Paflagonů a Henetů, kteří se právě podrobili s tím, že u nich nebude sídlit makedonský garnison ani že nebudou tributární, neboť ani Peršanům nic neodváděli, a Sabiktu jmenoval satrapou Kappadokie, jímž byl po celou Alexandrovu vládu až do roku 323.

Do jaké míry vykonával nad rozlehlou zemí vládu, nevíme: podle všeho byla makedonská kontrola nad středem Anatolie ryze formální, viz dělení satrapií po Alexandrově smrti roku 323 a faktickým suverénem v zemi byl perský aristokrat Ariaráthés I., který zřejmě disponoval značnými prostředky a také klidem v závětří fronty, neboť Alexandros se věnoval roky jiné činnosti.  • Podle jiné tradice byl satrapou Kappadokie jmenován jistý Abistamenés (srov. ale možnou konfusi jmen Sabiktás a Abistamenés).

Z Ankýry táhlo jádro makedonského vojska do Kilikie, snadno proniklo průsmyky v Tauru, třebaže byly střeženy, a Alexandros jmenoval satrapou Velké Frygie Antigona Monofthalma, syna Filippova. • Antigonos byl v úřadu rovněž po celou královu vládu a theoreticky až do roku 301.

V té době stahoval Dáreios svou obrovskou multikulturální armádu do roviny kolem Babylónu, kde vojáky spočetl, viz dále zde níže. Satrapa kilický Arsamés n. Arsamenés poničil na potravinách, co mohl, a ustoupil bez boje na východ. Alexandros se zdržel v Tarsu, sídelním městě Kilikie, protože onemocněl po koupeli za horkého počasí v řece Kydnos (podle jiné verse únavou z velkého vypětí). 

Tehdy vyznamenal svého lékaře Filippa z Akarnánie, který ho zbavil choroby, nevíme jaké, podáním léků, v nichž královi rádci spatřovali jedy: četl dopis Parmeniónův varující před Filippem, Dáreios prý vypsal odměnu jednoho tisíce talentů na Alexandrovu hlavu, dal ho číst medikovi a zároveň pil lékařův lektvar. Uzdraven pokračoval do Anchialu a do Sol, kde s jeho svolením proklamovali vládu démokratie, a během sedmi dnů si podrobil kilické klany v okolních horách. Solské "osvobození" přišlo na dvě stě talentů, neboť prý byli předtím až moc properští (po Issu jim padesát talentů odpustil). Uspořádal tu děkovné hry Asklépiovi a Athéně

V téže době porazili v Kárii Ptolemaios a její makedonský satrapa Asandros bývalého perského satrapu této země Orontobata, Makedonci dobyli halikarnásskou pevnost (srov. předešlý rok) a všechna ostatní opevněná místa v Iónii, která dosud vydržela v perských rukách.

Alexandros se s jádrem vojska vrátil ze Sol do Tarsu a odtud pokračoval do Mallu, kde pacifikoval občanské rozbroje/stasis, a k Issu. Obě armády se minuly a Peršané se náhle ocitli v makedonském týlu. Nemocné a raněné vojáky, které Alexandros zanechal v Issu, Peršané umučili, podle jiné verse jim uťali ruce n. upálili a poslali je za Alexandrem jako posly budoucích hrůz. • Města Mallos i Tarsos založili kdysi Argívští pod Amfilochem z Argu, rod makedonských králů pocházel rovněž z Argu, a Mopsem z Théb při návratu z Troje. Oba se zde měli ve vzájemném boji usmrtit. Mopsos měl založit i Mopsúestiá (srov. rok 95).

U Issu byla vybojována druhá velká bitva Makedonů s Peršany, které se tentokrát zúčastnil, a to poprvé od roku 480, i Král králů (od čehož odrazoval Charidémos): v maimaktériónu/asi v listopadu byli Peršané opět poraženi na hlavu, údajně ze šesti set tisíců sto tisíc pěších vojáků padlo a deset tisíc jezdců, mezi nimi Tasiakés n. Sauakés/Sabakés, satrapa Egypta, a satrapa Kilikie Arsamés/Arsamenés, který bojoval již u Gráníku; v Alexandrově armádě činily ztráty pouze tři sta pěších a polovinu z toho jízdních, mezi nimi Ptolemaios, Seleukův syn, viz rok předešlý; Alexandros byl raněn mečem do stehna. 

Dáreiova matka Sisygambis, manželka Stateirá se synem v chlapeckém věku a Královy dcery Stateirá ml. a Drypetis byly zajaty, ukořistěno cenností určených pro život perské královské rodiny v poli za tři tisíce talentů (dopravovalo je šest set mul a tři sta velbloudů), stejně jako několik dnů na to padl do makedonských rukou oddílu vedenému Parmeniónem obří Dáreiův trén, který Asiaté cestou od Babylónu zanechali v Damašku. Peršan brával s sebou na tažení 365 souložnic a tolikéž magů, kněží slunečního kultu Ahúra Mazdy.

V Damašku pobývala též vdova po Memnonovi Barsiné, do níž, své staré známé, se Alexandros nyní zamiloval. Mezi zajatkyněmi byla též vdova po Artaxerxovi Óchovi se svými třemi dcerami, tři dcery Mentorovi. Makedoni našli 2600 talentů v ražených mincích a pět set talentů zpracovaného stříbra, sedm tisíc tažných zvířat a třicet tisíc lidí, náležejících k doprovodu dvora. To všechno až na další střežil Parmenión. Stateirá st. zemřela při porodu zřejmě Dáreiova pohrobka roku následujícího, osud dítěte neznáme. Sisygambis přežila smrt svého syna i pomstu na jeho vrahovi a život si vzala hladovkou po smrti Alexandrově, kterého v červnu 323 přežila o pět dnů. 

Dáreios III. po bitvě uprchl se čtyřmi tisíci muži kolem sebe přes Thapsakos do Mesopotamie, Alexandros se rozhodl ho nepronásledovat a pustil se k jihu do Foiníkie. Satrapou Koilé Syrie ustavil Menóna, syna Kerdymmova, viz však zde níže. Zřejmě po bitvě u Issu byla v prostoru Helléspontu zjevně Próteou zničena perská flotila, jíž velel thessalský exulant Aristomenés z Fer, srov. rok 344. Jeho syn (??) Aristomédés velel u Issu na perském levém křídlu dvaceti tisícům pěších barbarů a po bitvě prchl na Kypros.

Ve Foiníkii obsadili Makedonci Arados, který mu vydal Stratón, syn krále Gérostrata/foin. Ger-aštart, který pobýval se svou flotilou v loďstvu Autofradátovu. Stratón Makedonům vydal též Marathos a okolní města náležející do aradského státu (o předchozích známých panovnících viz rok 665). V Marathu obdržel Alexandros mírové nabídky od Dáreia III.: Král mu nabídl vládu nad Asií po Eufrát, což Alexandros opět odmítl (předtím zněla Peršanova nabídka: od Helléspontu po Halys a ruku dcery Stateiry).

Alexandrovým vyjednávačem s Peršanem byl Thersippos z Nésu (v souostroví Hekatonnésoi), který předtím dosáhl u Alexandra pro svou vlast autonomie (přítel po Alexandrově smrti Antipatrův a autonomii potvrdil ještě Polyperchón, jak dokládá zachovaný nápis pséfismatu z roku 317 vyzdvihující Thersippovy zásluhy o svou vlast). Alexandrova písemná odpověď, jak se traduje, měla být zakončena varováním, aby Dáreios "nikam neutíkal, že si ho stejně najde".

V Byblu potvrdil Alexandros vládu místního krále Enyla/foin. Ajnel, v Sídónu sesadil vladaře Stratóna II., ‘Abd‘aštarta (vládl od roku 342; je ovšem možná záměna jména s vladařem aradským) a dosadil jistého Balónyma n. Abdalónyma/foin. Abd-elonim. Byl prý to chlapík neurozený živící se nošením vody do sídónských zahrad; nevíme o něm nic a jak se k němu Alexandros dostal, nevíme. O osudu posledního z králů Byblu viz rok 64. Na konci roku byli Makedonci na cestě ze Sídónu k Tyru.

Po bitvě u Issu unikla část hellénských žoldnéřů v perských službách (Dáreios jich shromáždil a platil před Issem třicet tisíc!) s Aristomédem, Amyntou, Antiochovým synem (viz o nich roku 335), Thýmóndou, synem Mentorovým a Biánórem z Akarnánie s osmi tisíci muži přes Tripoli na Kypr, část k lakedaimonskému králi Ágidovi III. a bojovali pak ve spartských službách na Peloponnésu a na Krétě, kde trvaly nepřetržité války mezi jednotlivými městy.

V době bitvy u Issu vyjednávali s Ágidem o paktu Peršané Farnabázos a Autofradátés, kteří právě obsadili Chios. Jednání proběhla na Sifnu, kam Sparťan připlul s jednou triérou: Peršané jich tam měli sto. • Pobyty spartských králů na egejských ostrovech byly po celou dobu existence lakedaimonského státu vzácné!

Po bitvě u Issu, během rozhovorů dorazila o perské katastrofě zpráva, odplul Farnabázos na Chios a Autofradátés do Halikarnássu (resp. na jeho ostrovní pevnost; město, byť osídlená část srovnána se zemí, nebylo stále ještě plně v rukách Makedonců, srov. rok 334).

Ágis III. poslal svému bratrovi Agésiláovi třicet talentů ve stříbře a deset triér, které dostal od Peršanů, po Issu se k němu přidalo osm tisíc hellénský žoldnéřů sloužících Dáreiovi, jimž se podařilo dostat na Peloponnésos na Tainaron, a vyslal ho do války na Krétu; což perské věci naprosto neposloužilo, nicméně se většina měst na ostrově dostala nyní nakrátko formálně do perského tábora. Sám působil na Ostrovech, pak se uchýlil k Autofradátovi. Viz dále rok následující a 331.

Perští uprchlíci z isské bitvy se pokoušeli prorazit na západ do Lýdie, ale v prostoru mezi Kilikií a svým cílem byli ve třech bitvách poraženi Antigonem, který v době obléhání Tyru pacifikoval Lykáony, Kallás Paflagony, zřejmě v jeho případě s nevelkým úspěchem. 

Po isské bitvě byli v Damašku zajati též vyslanci některých hellénských států u Krále, mimo jiné Athéňan Ífikratés, syn Ífikratův, který později zemřel během tažení na nemoc, protože si některé vyslance Alexandros raději dlouho ponechal u sebe, než aby je hned vrátil do jejich domovských států; propustil kupodivu dva Thébany (o Ífikratově bratrovi Menestheovi viz rok 357).

Alexandros jmenoval po bitvě satrapou Kilikie Sókrata, ale brzy místo něho Balakra, v té době jednoho ze sómatofylaků/osobních strážců, syna Níkánorova, který zůstal v úřadu až do roku 324. Brzy se mu podařilo zmocnit se celého Mílétu, viz rok předešlý, kde Peršanům velel Hydarnés.

Někdy za svého úřadu se Balakros oženil s Filou (I.), nejstarší dcerou Antipatrovou a měli spolu syny Antipatra, Thraseu a Balakra, o nichž v historii stop nezůstalo. Fila byla vážená moudrostí, věrností a radila otci v politických záležitostech; zřejmě tedy i svému manželovi. Viz dále rok 324 a 322. Pravděpodobně tohoto Balakra sochu, která až do roku 146 stávala v Tánagře, z trestu městu přemístil L. Mummius do Aulidy. 

Cestou podél pobřeží Foiníkie na něho čekal Stratón, syn aradského krále Gérostrata, a podrobil své království s Marathem Alexandrovi. Následovala další foinícká města, dosud perské námořní opory. V Marathu krále našli poslové Dáreiovi žádající o vydání zajatých žen a uzavření míru: Makedonec to odmítl a chtěl po perském králi, aby ho oslovoval jako "krále Asie". 

V zimě byl jmenován ve Foiníkii nový satrapa Syrie či některé její části: Menón byl odvolán (srov. dále rok 330) a na jeho místo byl jmenován Arimmás či Arimnás (v úřadě do roku 331). Dohlížitelem nad Koilé s Palaistínou a Samareiou byl jmenován Andromachos, který nahradil posledního domorodého dynastu pod Peršany Sanballata III. Samarského/bab. Sîn-uballit (rod pocházel z exilových Samarejců usazených v Kutě, srov. roky 445 a 433): židovský velmož, který se významně zasloužil o stavbu Jahweho chrámu na hoře Garizím, viz rok 445, zemřel v době obléhání Tyru (podle jiné verse Gazy), kam dorazil Makedonům na pomoc v čele svých sedmi tisíc vojáků. 

Andromachos byl zřejmě již v průběhu roku 332 Samarskými zavražděn, upálen zaživa, a roku 331 byl pak pomstěn Alexandrovým syrským satrapou Asklépiodórem (viz tam), který vrahy popravil. Samareia posléze dostala makedonské kolonisty (?).  

V Jerúsalému, který se dostal nepřímo do správy nové moci, byl v této době židovským veleknězem po Jóchánánovi, řec. Iannaios/Iannés, synovi a nástupci Jójadově, jeho syn Jaddua (řec. Iaddos/Iaddús, viz rok 445). Zatímco Sanbalat přispěchal Makedonům k Tyru na pomoc, Jaddua podporu odmítl, neboť, jak sdělil, přísahal, že nepozdvihne zbraně proti Dáreiovi. Po něm byl veleknězem jeho syn Chonijó, řec. Oniás I. (srov. rok 309). • Přesná datace těchto údajů není možná.

Krátce před bitvou u Issu uprchli se značnou finanční hotovostí dva Alexandrovi hetairové Tauriskos a Harpalos; jakoby nevěřili, že se král zotaví z horeček po studené říční koupeli, viz zde výše. Ale dlouho si peněz neužívali. Tauriskos uprchl k Alexandrovi I. Molosskému do Itálie, Harpalos do Megar. Tauriskos záhy v Itálii zemřel a Harpalos se pak vrátil k Alexandrovi, který mu odpustil (viz ovšem rok 331 a 324).

V Itálii se úspěšně potýkal Alexandros I. Molosský s Lúkány. Porazil je s jejich bruttijskými spojenci několikrát, zmocnil se na Tarentských Hérákleie, lúkánské Consentie, Sipontu a Teriny. Do Épeiru poslal tři sta význačných rodin z dobytých krajů jako své rukojmí, sám měl při sobě oddíl dvou set lúkánských exulantů (viz o nich roku 330). Na straně Lúkánů vstoupili do války Samnité, viz dále rok následující.

V Číně se vytvořila konfederace šesti států (liou-kuo): Jan/Yan, Čao/Zhao, Chan/Han, Wej, Čchi/Qi a Čchu/Chu proti státu Čchin/Qin, který ale byl ve válkách s ostatními velmi úspěšný o století později násilně spojí Čínu opět v jednu říši, viz rok 221.

 

************************************************************

332.

Ol. 112, 1

Eurylás z Chalkidy

Níketés I.

a. u. c. 422

Cn. Domitius Calvinus a A. Cornelius Cossus Arvina II.

************************************************************

Od ledna do července (athén. měsíc hekatombaión) obléhali ze země a moře Makedonci ostrovní Tyros. Alexandros přišel totiž s nápadem, že o svátku Melqartova probuzení n. vzkříšení/egersis, jehož Helléni ztotožňovali s Hérákleem, Alexandrovým prapředkem, chce v jeho chrámu obětovat. To se domorodcům, kteří se předtím dobrovolně vydali do makedonských rukou, nelíbilo, neboť kultovní praktiky "Pána Tyru/Ba'al Súr" zakazovaly přítomnost cizinců.

Nabídli dobyvateli uspořádání obětí na pevnině, což Alexandros odmítl, neboť záměr vkročit do chrámu ve městě mu vnukl ve snu bůh osobně. Třebaže se Makedonec vždy choval k domorodým zvyklostem a kultům tolerantně až vstřícně, tentokrát si postavil hlavu a byla z toho velká armádní operace s krvavým koncem.

Foiníčané se bránili udatně, užívali technických prostředků dosud neužívaných při obraně měst (rychle rotující kola s hustě danými loukotěmi na odchytávání šípů, měkké látky na zmírnění nárazů dopadajících kamenů z katapult, vrhací sítě proti útočníkům u hradeb, rozžhavený písek pronikající pod pancíře útočníků). 

K obléhání Tyru z moře přispěli foiníčtí panovníci Gérostratos Aradský a Enylos z Byblu, kteří po Issu opustili perskou flotilu, osmdesáti loděmi a kyperští králové, viz zde níže, sto dvaceti triérami; jejich velitelem byl Andromachos (jiný asi od palaistínského správce). Z Helléspontu dorazil Alexandrův nauarchos Próteás, syn Andromachův. Druhé makedonské loďstvo pod Amfoterem, bratrem Kraterovým, a Hégelochem se sto šedesáti triérami čistilo prostor mezi Peloponnésem a Asií od Peršanů, viz rok následující. K úžasu obléhatelů se v moři před městem objevila velryba, tvor, kterého nikdy neviděli. 

Tyrský ostrov byl nakonec Makedony spojen násypem s pevninou a dobyt 29. července. Násep zůstal dodnes. Během dobývání města v jeho hradbách padlo šest sedm tisíc Tyřanů v boji a dva tisíce jich dal Alexandros ukřižovat podél pobřeží, třináct (podle jiných třicet) tisíc lidí prodal do otroctví.

Tyrský král Azemilkos/Abdi-milkutti (?) byl Makedonci ponechán vládcem vyrabovaného a zpustlého města, které se však v následujících desetiletích opět postavilo na nohy jako několikrát předtím. Do své vlasti smělo odplout třicet kartháginských vyslanců, kteří se v Tyru, své métropoli, zdržovali z rituálních důvodů, Melqartův chrám uchován a s ním životy těch, kteří se do jeho asylu utekli.  

Během obléhání Tyru se Hellénové dostali poprvé válečně do styku s Araby, když Alexandros vyslal expediční sbor pro dřevo do Antilibanu, popř. výpravě velel osobně. Arabové třicet Makedonů zabili. V této době již sídlili Arabové ve vnitrozemí dnešního Libanonu a jižní Syrie, zřejmě to byli Itúraiové, viz dále o nich roku 103 a v indexu s. v. Okolí Tyru svěřil Alexandros do správy Filótovy, viz o něm dále roku 324. 

U Tyru obdržel Alexandros nové mírové nabídky od Dáreia III., které opět odmítl; Peršan nabízel vše na západ od Eufrátu, ruku dcery Stateiry a deset tisíc talentů k tomu. Následovalo další obtížné obléhání, a to pevnosti Gaza, Hellény také zvané Mínóa na paměť „krétských“ osadníků z doby migrace tzv. mořských národů.

Gazu dva měsíce udatně bránil eunúchos Batis n. Betis s oddílem arabských žoldnéřů (podle jiného údaje se jmenoval Babémasis). Při jejím dobytí padlo údajně deset tisíc Peršanů a Arabů, Batis byl raněný jat a Alexandrem po vzoru svého prapředka Achillea usmýkán k smrti, nezvykle krutá Alexandrova odplata za věrnost nepřátelskému Králi: Makedona prý rozčílilo, že Batis před ním mlčel, nežádal o milost.

Město, jehož přeživší prodal do otroctví, dal znovu osídlit lidmi z okolí, tedy pravděpodobně opět zčásti Araby, pevnost osadil oddílem. Při bojích pod hradbami byl král podruhé raněn, nyní střelou z katapulty skrze štít a brnění do ramene; léčen byl opět Filippem. Než dorazil do Indie, byl ještě zasažen kamenem do krku, později šípem do holeně, až se kus kosti odštípnul; v obou případech roku 329 v Sogdiáně. Ve Střední Asii trpěl průjmovým onemocněním.  

Makedonci odtud pokračovali šest dnů do Pélúsia, kde Alexandrovi vydal celý Egypt jeho poslední perský satrapa Mazakés. • Je pozoruhodné, že celé syrské tažení Alexandrovo se domorodci bránili vlastními silami Peršany zcela opuštěni; jakoby Dárieos vyškrtl země za Eufrátem/Eber nári z katalogu své říše již teď, což ostatně nabízel jako jednu z podmínek míru. 

Alexandrovo vojsko se z Pélúsia vydalo dílem s flotilou po Nilu, dílem po souši do Memfidy, sídelního města perského Egypta, kde mu Mazakés předal osm set talentů a Alexandros se dal korunovat (14. listopadu?). Uspořádal velkolepé hry na oslavu vítězství, přijely umělecké špičky z celé Hellady. • To byl zároveň konec XXXI. dynastie, která trvala dle Manethóna od roku 343 (doba druhé perské vlády nad zemí; první perská vláda je označována za XXVII. dynastii a trvala v letech 525 až 404) a začátek XXXII. dynastie, která trvala do roku 305, kralování Alexandra a jeho stejnojmenného syna.

V listopadu byl makedonskou flotilou pod velením Amfoterovým a Hégelochovým, viz rok předešlý, obsazen Tenedos a Chios. Farnabázos nejprve zatkl Chíjské chystající se předat město Makedonům a odevzdal je Apollónidovi a Athénagorovi, properským exponentům na ostrově. Mezi velitelem perské posádky a Apollónidem povstala hádka, které Makedonové obléhající město využili a vpadli do hradeb.

Perskou posádku pobili, Chíjským dali nezávislost a Apollónidés, Athénagorás i s Farnabázem byli zajati. Piráty, jejichž služeb Peršan v Egeidě používal, popravili a zajatce použili jako veslaře na lodích makedonské flotily. 

Brzy po této události dorazil do chíjského přístavu vládce Méthymny Aristoníkos/Aristónymos se svým kolegou Chrýsoláem s pěti pirátskými loděmi a poněvadž nevěděl nic o dění v Chiu, dal se vylákat na břeh a zde se všemi zajat. Makedonci pak oblehli v Mytiléně Charéta Athénského, který disponoval oddílem dvou tisíc Peršanů, srov. rok předešlý. Vzdal se, odplul na Imbros (vyskytoval se ještě na Tainaru a už o něm neuslyšíme; zemřel zjevně před skonem Alexandrovým) a Peršané byli Makedony ušetřeni (ale jejich osud neznáme).

Snad z této doby pochází restituční usnesení o návratu vyhnanců do Mytilény/"mytilénský dekret", poničený nápis datovaný často také do roku 324, do doby Alexandrovy amnéstie. Král nařizoval Chíjským kromě zřízení démokratie vypravení dvaceti třířadek do války s Peršanem na státní náklady, kolaboranty s barbary předat soudu hellénskému spolkovému synedriu (v Korinthu), viz roky 337sq. a dokud se Chíjští mezi sebou nevyrovnají zanechal Alexandros v městě posádku, kterou financoval s měšťany napůl.  

V Eresu udělali občané proces svým vládcům Agónippovi a Eurysiláovi a poslali je na smrt, jak to doporučovala královská diagrafa; majetky rozprodali a rodiny navždy exulovali. Ani po smrti Alexandrově následující generace Eresanů vyhnance neamnestovala. O jejich předchůdcích-tyrannech a rodinách viz rok 357. Amfoteros osvobodil též Kós dosud v perských rukách, ale odtud mu unikl zajatý Farnabázos.

Ostatní zajatce z Egeidy přivedl Hégelochos s sebou k Alexandrovi do Egypta, snad na místo budoucí Alexandreie: král je vrátil jejich státům k potrestání (na nápisu z Eresu: "ti dei pathén autois/co s nimi?"), doma je po soudu a mučení popravili. Chíjské kolaboranty s Peršany poslal do vyhnanství na jih do Elefantíny. Amfoteros dostal pak příkaz "osvobodit" Krétu od Sparťanů v perských službách a vyčistit moře od pirátů, viz rok předešlý, Hégelochos nastoupil jako velitel jízdního oddílu k armádě/ílarchos (srov. o něm roku 330). • Někdy po této době, ale možná až o hodně později, se odehrál na Chiu příběh Drimaka, vůdce zběhlých otroků, z něhož se nakonec stal na ostrově hérós, viz více v indexu s. v. piráti. 

Asi z této doby pocházejí plány Deinokrata z Rhodu, Stásikrata a Dioklea přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský Alexandrův pomník. K jejich naplnění nedošlo, ačkoli král roku 324 akceptoval versi Stásikratovu (viz blíže v indexu pod sedm divů, Kolossos).

V Helladě se Lakedaimonským podařilo spojit opět téměř celý Peloponnésos (srov. předešlý rok a rok 370) a obrátit ho proti Makedonům (viz rok následující). Celohellénskou koalici sestavit nedokázali, zjevně však měli prostředky na to, aby uživili osm tisíc hellénských žoldnéřů nebo jejich část, kteří bojovali za perského krále u Issu. Na jejich straně stáli Achajové bez Pellény a Arkadové bez Megalopolských. Na podzim oblehli Sparťané Megalopoli. Jejich armáda se spojenci čítala dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jezdců.

V Athénách věnčili boha Amfiaráa věncem za jeden tisíc drachem, které vzali od pokladního armádního fondu/tamiás tón stratiótikón. Vyznamenali ho za to, že se stará o blaho a zdraví Athéňanů a lidí po venkově. Návrh zákona podal historik Fanodémos, autor attické chronografie, a za to byl vzápětí vyznamenán též, že se staral za svého úřadu o Amfiaráovu svatyni a také obdržel zlatý věnec za tisíc drachem. Hérós Amfiaráos patřil mezi sedmu vůdců táhnoucích proti Thébám a byl později dáván do souvislosti s hojivým kultem Asklépiovým. Jeho pocta je jediným případem v Athénách, kdy nebyl usnesením vyznamenán smrtelník, ale hérós-bůh.  

V Salamíně na Kypru skončila vláda Pnytagory (vládl od roku 351). Požádal Alexandra, aby mu věnoval území Tamassu. Dostal ho, ale užil své rozšířené královlády jen krátce. Jeho nástupcem se stal Níkokreón (vládl do roku 310, srov. rok 312). Pnytagorás dlouho vzdoroval perskému obléhání Salamíny (snad až do roku 345?).

Po bitvě u Issu se na makedonskou stranu přidali z kyperských králů kromě Pnytagory Androklés z Amathúntu, Pásiklés ze Sol a jeho jmenovec z Kúria, kteří se všichni se svými loděmi podíleli na obléhání Tyru. Později se králové stali spojenci Ptolemaiovi. Za Alexandra a diadochů mizely foinícké autonomní královlády a celá země se dostala pod vojenskou správu Makedonů a v prvním století hellénismu patřila Ptolemaiovcům.

Na soklu sochy na akropoli Amathúntu se dochoval nedatovaný dedikační nápis "Kypřance", tedy Afrodítě, jímž bohyni král Androklés, syn Orestheův, věnoval (svou) sochu a pokladnici/thesauron.  

V Kitiu na Kypru se někdy kolem t. r. narodil Foiníčan Zénón, zakladatel stoické filosofie, původně kupec. Do Athén přišel ve svých 22 letech, c. 310, od roku asi 302 zde vedl ve "malovaném sloupořadí/stoá poikilé" na agoře vlastní přednášky, škola proto dostala podle toho jméno stoá. Zemřel dobrovolnou smrtí asi v prosinci 260 (to za předpokladu, že se dožil 72 let; byli autoři, kteří o něm uvedli, že se dožil 98 let, pak by se narodil c. 358).  

Alexandros I. Molosský bojoval u Paesta proti Samnitům a Lúkánům. Uzavřel mírovou smlouvu s Římany (snad již roku 334). Viz dále rok následující. 

V Římě vyvstaly obavy z Keltů a Samnitů. Byly přidány další dvě tribue (Maecia a Scaptia). Acerrae obdržely římské občanství, ale bez práva hlasovacího.

V Číně napadl stát Wej a Čchi/Qi stát Čao/Zhao (vše koaliční státy, srov. předešlý rok). Čao se ubránil. Téhož roku přijali vládci státu Jan a Chan královský titul.