************************************************************

84.

Ol. 174, 1

Démostratos z Lárissy

228 SE

164 AE

Níketés III.

a. u. c. 670

Cn. Papirius Carbo II. a L. Cornelius Cinna IV.

Rok 1 Sullovy éry lýdo-fryžské

1100 let od dobytí Troje

************************************************************

Thráčtí Maidové vyplenili Makedonii a severní Helladu až po Delfy (srov. předcházející rok, kdy na ně zjevně byly Sullovy oddíly krátké).

L. Cornelius Sulla nově uspořádal provincii Asii. Rozdělil ji na finančních/daňových 44 okresů, stanovil městům nemilosrdné peněžité pokuty. Provincii potrestal úhrnnou pokutou dvaceti tisíc talentů, srov. rok předešlý. Řadu měst jako Efesos, kde residoval, a Pergamos poznamenala tíže kontribucí po dlouhá desetiletí. Města se zadlužovala, dávala do zástavy veřejné stavby jako divadla a gymnasia, též hradby a přístavy. 

Tam, kde přezimovali legionáři, museli měšťané dávat denně vojákovi šestnáct drachem, centurionovi padesát plus oděv domácí a vycházkový/"na agoru" a hradit veškeré náklady na pohoštění, pokud si vojáci "domů" pozvali přátele, ať jich bylo kolik chtělo. Sulla trestal provincii za nespolehlivost už za války s Aristoníkem před padesáti roky a nyní s Mithridátem.  

Rhodos, největší z římských spojenců v regionu, získal za svou věrnost další území v Kárii (mimo jiné opět město Kaunos, viz jeho stranictví pontskému králi roku 88 a po protirhodské revoltě rok 81) a na Ostrovech. V Kárii podělil za věrnost Římu obci Tabai několika vesnicemi, jak dosvědčuje nedatovaný fragment dopisu z Tab s pozdějším usnesením senátu, potvrzujícím Sullovy dary. 

Nerestituoval však nic v Lykii. Jak dosvědčují dedikace pod sochami Romy/Rhómy zasvěcené Iovovi Kapitólskému, které Lyčané postavili v Římě, Římané uznali suverenitu jejich spolku/koina: "Římský lid, svého příbuzného, přítele a spojence | za zásluhy, benevolenci a dobočinnost vůči Spolku Lyčanů/populum R]omanum cognatum amicum soci[m] | [virtutis et benivolent]iaei beneficique erga Lucios in comu[ne]." Podobně byla pořízena pod jinou sochou latino-řecká bilingva, sochy se nedochovaly, a s největší pravděpodobností souvisel vděk za potvrzení autonomie či obnovu spolku (nelze vyloučit, že nápisy jsou starší, z doby po roce 168).  

Na Rhodu se dochoval fragment nápisu pod dedikační sochou jistému diplomatovi, jehož jméno je ztraceno, z vděku za vykonaná poselství k římským vojevůdcům první a druhé mithridátovské války. Za to se dochovalo jméno sochařovo: Plútarchos z Rhodu. 

Koncem léta připlul Sulla po dvoudenní plavbě z Efesu do Peiraiea. Dal se zasvětit do mystérií eleusínských a pak si ve staroslavných teplicích v Aidépsu na Euboji léčil strnutí nohou, které ho náhle postihlo/podagrás psellismos; čas mu krátila společnost herců. 

V Athénách se dával okouzlovat řecky vzdělaným rytířem T. Pomponiem Attikem (c. 25), dědicem velkého majetku a bankéřem profesí, který tu žil na útěku před mariovci. Nabídku vrátit se se Sullou (54) do Říma, přesto odmítl. 

Když v září 58 zemřel jeho strýc Q. Caecilius (Metellus), bankéř římské smetánky a důvěrník L. Licinia Luculla, dal se  T. Pomponius jeho závětí adoptovat a ještě více zbohatl. Zdědil Caeciliovy "miliardy" (deset milionů HS), tři čtvrtiny majetku a začal se jmenovat Q. Caecilius Pomponianus Atticus: Caecilius, o němž se zachovalo, že bylo těžké s ním vycházet, neměl potomků a Pomponius byl synem jeho sestry s T. Pomponiem. 

Ani Caecilius ani Pomponius starší se o politiku nezajímali, vyhýbali se senátu, neboť pak by nemohli podnikat. A Pomponius mladší s přízviskem od svého dlouhého pobytu v Attice, kde též vlastnil velký statek, byl vyznáním epikúrik, kteří rovněž nedoporučovali věnovat se politice.    

Aidépský léčebný pramen u města nedaleko mořského břehu býval odjakživa volně přístupný, až Antigonos Monofthalmos jeho vody zpoplatnil. Brzy na to zdroj vyschnul. Když král lázeňskou daň vzápětí odvolal, voda se vrátila... Podobný příběh se vyprávěl o solance u Tragas v Tróadě (nom. pl.: Tragasai). Tu zpoplatnil Lýsimachos, voda zmizela a po zrušení poplatku se vrátila. 

Z lázní cestoval Sulla zpět do Athén. Uložil městu znovu výpalné (srov. rok 86) a do Říma odvezl zbylé umělecké předměty a také knihovny, hlavně Apellikóna z Teu se spisy Aristotelovými a Theofrastovými, z nichž velká část již nebyla tehdy obecně známa. V Římě je k vydání připravil grammatik Tyrannión, viz o něm roku 50. Loď, která mimo jiné vezla Zeuxidův obraz kentaurky krmící kentauří dvojčata, se potopila před Malejí (v Athénách zůstala kopie, která byla k vidění ještě v dobách Hadriánových). 

Ještě v době, kdy Sulla pobýval v Asii, se spustila vlna útoků pirátských brigantů/peirátai, léstai na přímořské státy. Přepadli a vyloupili Samos, iónský Iassos a Klázomeny, na Samothráce vykradli chrámový poklad o tisíci talentech. Služeb pirátských band využíval už Mithridátés a Sulla se o jejich řádění vůbec nezajímal, prý snad ze zlomyslnosti. 

Jakmile z Egeidy zmizelo královské loďstvo a po něm římské, mocenské vakuum na moři vyplnili piráti. Jak byli organisováni, kolik bylo jejich skupin a jak silných, nevíme. Zachoval se však pojem archipeirátés, tedy šéf brigantů. Stali se významnou mocenskou silou velké části Středomoří, řádili dvacet let, dokud je nezastavila sofistikovaná akce Cn. Pompeia, viz rok 67.  

V Syrii na tažení proti Nabatům, s nimiž válčil od roku 86 (?), zahynul v bitvě s deseti tisíci jezdci seleukovský panovník Antiochos XII. Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos (vládl v Damasku od roku 88). Padl v okamžiku, kdy dosáhl vítězství a obrátil se na pomoc části svých vojů, které měly problémy. Stalo se u vsi Moté (Móthó) v Mo’abu/řec. Móab, Arabům velel Rabilos neboli Rabb‘il, syn Obodův a bratr Aretův; poražení vojáci zahynuli z velké části hlady v obklíčení u vsi Kana. 

O tomto Rabilovi/Rabbelovi viz rok 87 (spoluvládce bratrův, jak by vyplývalo z jednoho fragmentu autora jménem Úranios, který ovšem zabitého nazývá Antigonem?). 

Předtím se proti Antiochově invasi do Iúdaie pojistil židovský král Alexandros I. Iannaios vykopáním příkopu s dřevěným valem se strážními věžemi od Chabersaby, pozdější Antipatridy, až k moři k Ioppě o délce 160 stadií, tedy třiceti kilometrů (srov. rok 86). Antiochos dílo spálil, ale vedl armádu na Nabaty: byl to poslední válečný kontakt Židů se Seleukovci (první nastal roku 166).

Počet seleukovských státečků v Syrii se po Antiochově smrti snížil na dva, na království Filippa I. (vládl od roku 95) a na doménu Antiocha X. (vládl od téhož roku; viz následující rok).

Obyvatelé Damasku, dosud chránění vojskem Antiocha XII., se nyní dostali do přímého ohrožení šejkem Ptolemaiem Mennaiem (srov. předešlý rok), a proto si povolali na pomoc Aretu III. Nabatského. Spojencem Ptolemaia Mennaia byl král Židů Alexandros I. Iannaios, který se dostal do války po desetiletí míru, viz rok 93.

Aretás porazil Alexandra v bitvě u pevnosti Adidy poblíž jeho rodné vsi Módein u Lyddy, po níž uzavřely obě strany příměří a Aretás Iúdaiu opustil. Podmínky ujednání neznáme, Arab měl tehdy bezkonkurenční převahu. Nabatové teď ovládli celou Koilé, Damaskos byl zbaven nepřítele, ale do roku c. 69 zůstal nabatský, po armenském intermezzu autonomní v rámci Dekapole. 

Nejpozději za Ti. Claudia stál Damaskos pod přímou provinční správou, jih Syrie zůstával v rukách nabatských králů až do zrušení monarchie (106+). Římská správa s cizojazyčností kraje počítala, jak dokazuje nedatovaný řecký náhrobní nápis ze Sakkaie Alexandra, syna Akrabanova, velekněze neuvedeného kultu a tlumočníka místodržitelů/herméneus epitropón. Alexandrova manželka Namélé pocházela z Petry. 

Zřejmě aby vyrostl v očích městských Hellénů a dalších businessmanů z kraje dal Nabat razit minci s nápisem basileós Aretú Filellénos. • Je to první přímá vláda arabského dynasty nad oblastí Koilé, resp. její části, v dějinách.

Příměří asi dlouho nevydrželo, neboť král Alexandros se vypravil opět do pole a během permanentního tříletého tažení dobyl v Dekapoli Pellu a Díon, v Galaáditidě po obléhání a bez boje se v pevnosti Essa (tak rukopisně, správně: Gerasa?) zmocnil pokladů jistého dynasty Zénóna (snad syna Theodórova, viz roky 135 a 101). V Gaulanítidě dobyl Alexandros městečka Gaulanu, Seleukeiu, neznámou lokalitu Antiochův kaňon/Antiochú faranx a pevnost Gamaly. Toparchu Gaulanítidy Démétria, nevíme komu sloužil (jemu?), zbavil za četné prohřešky v úřadu. To vše zřejmě v letech 83 až 81. 

Až do smrti roku 76 ovládal kromě vlastní Iúdaie přímoří po Rhínokorúry/dn. al-Aríš, Skythopolis, části Samareie, Gaulanítidy, Móabu a Peraie a v Galaáditidě vyvrátil Pellu, neboť její obyvatelé se na rozdíl od Idúmů a Itúrů odmítli dát obřezat a podřídit zákonům judaismu, viz roky 135 a 103. Viz dále rok 76, hellénským a hellénisovaným městům vrátil svobodu Pompeius roku 63.

K dataci seleukovských dějin:

Události po roce 88 se mohly seběhnout ve velmi rychlém časovém sledu. Např. vládu krále Antiocha XII. je možné zkrátit na několik měsíců roku 87, do něhož by spadala i jeho válka s Nabaty. 

Podle jiného výkladu by roku 87 zemřel král Obodás I., nástupcem se stal Aretás III., začala Antiochova válka s Nabaty. Roku 86/85 by pak byl poražen a zabit král Antiochos XII. Roku 85 vzrostla moc Ptolemaia z Chalkidy a Damaskos si povolal na pomoc Aretu III. a téhož roku byl poražen Alexandros I.

Za dnešního stavu pramenů nelze tuto část seleukovských dějin přesněji datovat, pouze spekulovat.

V letech 87 až 84 v Římě neexistovala žádná významná oposice proti populárům. Mariovci se rozhodli nečekat, až Sulla přijde do Itálie a začali s přepravou armády z Itálie. První oddíly se přepravily do Liburnie, i když zůstane záhadou, proč zrovna tak vysoko na sever od logické válečné trajektorie armád směřujících a vracejících se z Východu (!). Druhou eskadru rozmetala bouře a vojáci desertovali domů: do války se Sullou se jim nechtělo. 

Bylo z toho pozdvižení ostatních a konsul L. Cornelius Cinna svolal shromáždění. Jakýsi voják napadl liktora, který ho uhodil, Cinna kázal útočníka zatknout, ale začaly létat kameny a v náhlé vzpouře v Anconě byl kolemstojícími vojáky ubodán; konsulovi vrazi zůstali nepotrestáni. ● Podle jiného podání vinili vojáci Cinnu ze zmizení jakéhosi mladého vojáka. Konsul před davovou hysterií prchl, ale byl dohnán jedním z centurionů a zabit, když se pokoušel vykoupit si život nějakým cenným prstenem.

Cn. Papirius Carbo stáhl oddíly z Liburnie a úřadoval do konce roku jako konsul bez kolegy, neboť volbě nepřál ani on, ani bohové, poněvadž udeřil blesk do chrámu Luny a Cerery. 

V Římě krutovláda mariovců/populárů pokračovala. Následujícího roku dal praetor L. Iunius Brutus Damasippus, viz rok následující, na pokyn C. Maria ml. např. povraždit všechny přítomné příslušníky nobility, a v předsíni Vestina chrámu byl dokonce zavražděn pontifex maximus Q. Mucius Scaevola. 

Senát nicméně Cn. Papiriovi neustupoval, když žádal podporu pro válku celé Itálie proti Sullovi. Senát jednomyslně zamítl Carbonův požadavek, aby italské obce poslaly do Říma rukojmí a měl je tak v hrsti pro nastávající válku se Sullou. Sami od sebe senátoři žádali mariovce, carbonovce a sullovce, aby rozpustili své oddíly. Se Sullou, stále ještě štvancem, si senátoři korespondovali a Sulla z Athén žádal plnou rehabilitaci. • Senátoři též rozhodli, aby propuštěnci byli rozděleni mezi všech 35 tribuí; srov. řešení o občanství pro Italiky roku 90 a 88. 

V této době se po celé Itálii začali dávat dohromady Sullovi přívrženci, optimáti, a na vlastní náklady stavět vojenské oddíly nebo přímo celá vojska: např. mladý Cn. Pompeius (22), stejnojmenný syn válečníka ze spojenecké války a budoucí nositel přízviska Magnus, viz rok 86, postavil v Picenu dvě legie z lidí oddaných otci! Po Sullově boku a s mečem v ruce se tehdy začala rovněž závratná kariera M. Licinia Crassa, dalšího z budoucích triumvirů roku 60, srov. o jeho exilu u roku 87. 

Na jih Itálie desertoval Carbonův quaestor C. Verres s množstvím peněz; Sulla ho příštího roku zanechal v Beneventu a podaroval později pozemky z proskribovaných majetků v okolí města.  

Zřejmě t. r. se ve Veroně narodil první římský lyrik, epikúrik C. Valerius Catullus (zemřel roku 54?). Pocházel z jezdecké rodiny a přes nedorozumění patřil do tábora caesarovců: nesnášel Caesarova velitele sapérů/praefectus fabrum v Galliích Mamurru, válečného zbohatlíka (zemřel asi c. 45) tolik, že ho ve verších nazýval "přirozením/mentula". O tom, kdo by mohl být Catullovou milenkou známou z veršů jako Lesbii, viz rok 60. Když Catulla kouzlo podivné ženy opustilo, zmínil se v zachovaných verších o jistém krasavci Iuventiovi, na němž se domáhal polibků.

Zřejmě t. r. zemřel (snad v Římě nebo jinde v Itálii? srov. rok 159 a 110) Filón z Lárissy, scholarchos nové Akadémie. Narodil se roku 159, žil v Alexandreji a Athénách, v Římě pobýval nejpozději od roku 88, viz tam. Patřil k oblíbencům části římské aristokracie. Z herculánských svitků z knihovny epikúrika Filodéma z Gadar, viz rok 40, víme, že Filón zemřel ve věku 63 let na chřipku/katarrhos (z katarrhorús, "co teče z hlavy"), která tehdy prý řádila po celém světě, ale z jiného zdroje o ní nevíme vůbec nic.

Jeho nástupcem v Akadémii a čtrnáctým scholarchem se stal Antiochos z Askalónu (funkci zastával do roku 68). O nástupnictví scholarchů viz v indexu s. v. školy filosofické (3). ● Filodémos z Gadar připlul zřejmě t. r. z Alexandreie do Athén a kolem roku 80 putoval do Itálie.