194-192

************************************************************

194.

Ol. 146, 3

118 SE

54 AE

(neznámý) | (Dionýsios I., event. k roku 197, popř. 202) 

a. u. c. 560

P. Cornelius Scipio Africanus Maior II. a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

V Korinthu se na jaře opět sešli všichni římští spojenci v Helladě. Pro nevoli, presentovanou hlavně Aitóly, vyklidili Římané ještě v průběhu sněmu, Akrokorinthos, který přenechali Achajům, a Chalkidu a Démétriadu, které připadly jednotlivým spolkům, na jejichž území ležely (srov. rok 196 a 195). Z Korinthu se vrátil T. Quinctius do Elateie, kde předtím po celou zimu vyřizoval agendu spojenou s novými poměry v Helladě, rozsuzoval spory a nahrazoval nařízení v obcích držených donedávna Filippem

T. Quinctius Flamininus vyklidil Akrokorinthos ještě za konání konference. Legáta Ap. Claudia (celé jméno neznáme) poslal s vojáky přes Thessalii a Épeiros do Órika, kde na něho měl čekat. Sám Flamininus v Chalkidě shromáždil oddíly z Euboie a přes Démétriadu a Thessalii dorazil do Órika, kde se spojil s loďstvem svého bratra Lucia. Po přeplavbě do Brundisia pochodoval s vojskem do Říma. 

Slavil třídenní triumf nad králem Makedonů, ukazoval sochy měděné i mramorové, nezpracovaného stříbra přivezl 43 270 liber (více než čtrnáct tun), tetradrachem attické ražby 84 tisíce, zlata 3714 liber (asi 1,2 tuny) a zlata raženého s Filippovým portrétem 14 514 kusů; k tomu dary od spojenců. V průvodu pochodovalo na dva tisíce s oholenými hlavami Římanů, kteří padli do zajetí v hannibalské válce, prodáni byli do otroctví do Hellady a Quinctius Flamininus je dal vyhledat. Podle jiných počtů jich bylo 1200, vyhledali a vykoupili je po pěti minách Achajové (jinde: à pět set dénáriů) a darovali při odchodu z Hellady Římanovi. 

Tágem Thessalů byl pro tento rok Amyntás z Píerie. T. Quinctius cestou spolek "zbavil rozbrojů", když mu vnutil zákon, aby členové spolkového sněmu zasedajícího v Lárisse a soudci byli vybíráni podle výše majetku, čili odstavil démokraty, kteří v celé Helladě byli tradičně protiřímští.

Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Aitólů protiřímský politik Thoás z Trichónia; poprvé jím byl zvolen roku 203 (dva roky předtím byl tajemníkem koina, grammateus, po válkách s Římany byl stratégem volen ještě v letech 181 a 173. Jeho bratr Dikaiarchos, politicky stejně laděný, byl poprvé stratégem roku 195 a podruhé asi roku 188; jiný od žoldnéře Dikaiarcha z Aitólie, viz rok 204.

Za této stratégie Thoantovy vyznamenali delfští hieromnémoni svého kolegu z Magnésie na Maiandru Sósiklea za plnění svých povinností zlatým věncem a Aitólové ho spolu s Aristodámem poctili proxenií a občanstvím. Oba sloužili své vlasti jako diplomaté a pocty zřejmě souvisejí se sblížením Aitólů s Antiochem.

V Peiraieu 29. elaféboliónu/snad t. r. v dubnu 193 (viz zde výše v dataci) za archonátu Dionýsiova na návrh Níkiův vyznamenali olivovým věncem a občanstvím za zásluhy o stát Alexandra z Thessalie, jak prohlašuje dochovaná fragmentární stéla s usnesením. Alexandros se zasloužil o Athéňany, kteří zavítali do Thessalie, jak se praví ve zdůvodnění, odjinud znám není.   

Král Antiochos Veliký pokračoval ve své expansi v Evropě. V Thrákii podrobil své moci kmeny a osvobodil z jejich moci hellénská města na západním pobřeží Pontu, viz rok 196. Dobyl a obsadil města Ainos a Maróneiu, která byla od roku 196 z římské vůle autonomními státy. Král uzavřel spojenectví s Býzantskými, které roky trápili Thrákové, s Perinthem (to dosvědčuje ne zcela jasný fragment textu paktu) a s germánskými Bastarny v Podunají (viz rok 200), přiklonili se k němu anatolští Galatové. 

Z Efesu pak Antiochos poslal do Říma další poselstvo, jehož mluvčími byli Menippos, Lýsiás a Hégésianax (srov. rok 198 a 197). Senát, jehož hlavním mluvčím byl T. Quinctius Flamininus, však byl rovněž rozhodnut pro válku s králem. Jeho stanovisko ze zimy 194/193 zůstalo od samého začátku konfliktu neměnné: "Nechá-li Antiochos Hellénům v Asii autonomii/nezávislost a bude-li se držet od Evropy dál, stane se přítelem Římanů, bude-li to chtít."

Aby si Římané pojistili neutralitu Filippa V., slíbili jeho vyslancům hégemónii ve spolku Magnétů a zrušení zbytku válečné kontribuce. Městům asijských Hellénů slíbil senát „svobodu“, rozumí se podle všeho od seleukovských královských daní, ačkoli si sami Římané nepřáli, aby Antiochos zasahoval do evropských dějů, a senát poslal za Antiochem vyslance. Antiochos se koncem roku vrátil do Syrie, viz zde níže.

Králova diplomacie vyřizovala v Římě i záležitosti asijských hellénských států. Menippos zastupoval Téjany s žádostí o uznání asýlie pro území jejich státu jako půdy zasvěcené Dionýsovi (jeho slavnosti zavedeny v Teu c. 205 a dosáhly uznání v hellénském světě). Zachován na stéle dopis cizineckého praetora/praetor peregrinus M. Valeria Messaly na rok 193 jménem římského lidu, jímž se žádosti vyhovovalo, Římané uznali Teós za nedotknutelné a posvátné území Dionýsovo a bez tributních poplatků římskému lidu (a to antiošská válka ještě nebyla vybojována!). Stéla s dopisem složená z pěti fragmentů má historické jméno "édit d' Ériza".  

V Efesu, viz rok předešlý, konsultoval král s Hannibalem a slíbil mu flotilu s vojskem na vylodění v Africe a posléze v Itálii. Pún upozorňoval na permanentní neklid v Hispánii a žádal po Seleukovci sto válečných lodí, deset tisíc pěších a tisíc jízdních vojáků, s nimiž by vpadl znovu do Itálie, zatímco král může na výsledek invase čekat v Asii; s takovou silou kdysi držel v šachu celou římskou Itálii. • Na výpravu nedošlo, neboť dílem se opozdila flotila, dílem byla akce u dvora soustavně pomlouvána, viz k tomu roku 192, ačkoli se to ve válce s Římany jevilo jako jediný dobrý nápad. 

Hannibal poslal do své vlasti obchodníka Aristóna Tyrského, aby kontaktoval staré přátele a informoval je o Hannibalových plánech. Obchodníkova mise se prozradila a Aristón včas uprchl. Podporu pro velký návrat zjevně nezískal. K tomu asi došlo až roku následujícího, kdy se podle jednoho pramene Hannibal v čele výsadku vylodil na kýrénském území, údajně podle jedné zprávy s bratrem Magónem, který však podle všeho zemřel již roku 203, viz tam a roku 199; Magón podle této verse historického podání zahynul nyní při ztroskotání lodi, resp. byl zavražděn svými otroky. 

Kartháginští se dostali do sporu s Masinissou, který loupil jejich přímořskou oblast Emporia/"Trhy, Obchodní místa" kolem Malé Syrty a donutil Leptis platit tribut jemu namísto Púnům (pokud ovšem po římském míru ještě oblast pod kartháginskou ochranu patřila). Římský senát ani jeho vyslanci s P. Corneliem Scipionem Africanem vyprovokovaný spor nijak nerozsuzovali, ostatně Kartháginci neměli podle mírové smlouvy právo se Masinissovi postavit se zbraní. 

V zimě tohoto roku, asi v první části roku 193, se v Rafii konala svatba krále Ptolemaia V. Epifana s Kleopatrou I., které začali Alexandriňané říkat Syrá, tj. Syřanka (srov. předešlý rok; klukovi bylo šestnáct, děvčátku asi deset). Na nápisech byla naopak titulována jako sestra králova, ačkoli mezi nimi neležela žádná rodová příbuznost. Stala se matkou dvou ptolemaiovských králů a jedné královny. Držela spíše při manželovi než otci. Začali se zvát Theoi Epifaneis kai Eucharistoi/Zjevení bohové a Vděční. Antiochos se pak přes Antiocheiu vracel do Efesu se zastávkou na svatbě další své dcery, viz rok následující. 

V Itálii se vlekla válka Římanů s Boji. Předešlého roku v keltském Popádí porazil Boje a Insubry konsul L. Valerius Flaccus v kraji zvaném Litanský les/silva litana; prý Keltů padlo osm tisíc. Říman držel vojáky po zbytek léta kolem Pádu u Placentie a Cremony pracemi na obnově válkou zničeného kraje. Na jaře L. Valerius znovu porazil Insubry a Boie, které vedl Dorulatus, u Mediólána, a padlo Keltů na deset tisíc. Valeriův nástupce t. r. bojoval s Boji znovu.

V létě se Bojové znovu Římanům postavili pod vedením Boiorika a jeho dvou bratrů a v celodenním boji téměř dobyli tábor konsulského vojska Ti. Sempronia. Když byli odraženi, vrátili se Římané do ležení v Placentii. V bitvě o ležení padlo jedenáct tisíc Keltů a pět tisíc Římanů a spojenců. • Ačkoli od konce hannibalské války bojovali Římané s italskými Kelty podle všeho nemilosrdné války, o jejich průběhu jsme informováni z přeživších literárních pramenů jen okrajově. 

Po třech stech osadnících bylo t. r. posláno z Říma do Puteol, Volturna, Literna, Salerna, Buxentu a Sipontu. V Bruttiu byly zřízeny římské kolonie v Thuriích pod jménem Copia a Vibo Valentia/staré Hippónion, kde bylo roku 192 usazeno a pozemky obdarováno 3700 pěšáků a tři sta jezdců (o půdu přišli v hannibalské válce Bruttiové, kteří odtamtud kdysi vyhnali Hellény).

Římská osada zavedena i do Temesy/Tempsy a Krotónu. Osadníci byli vybaveni latinským právem. Jižní Itálie se postupně romanisovala, když hellénský element byl ve druhé válce púnské z velké části zničen nebo zotročen.

Datum římské osady v Puteolách potvrzuje nápis na mramorové desce opisující v císařské době původní text. Je to smlouva municipálních duumvirů o stavebních úpravách před chrámem Sarápidovým za 1500 séstertiů z devadesátého roku municipiální éry/ab colóniá déductá a konsulů roku 105.

Za povšimnutí stojí osud osadníků v Buxentu a Sipontu. Když o osm let cos. roku 186 Sp. Postumius Albinus cestoval po italském jihu, aby pátral po Bakchových vyznavačích, nalezl obě osady liduprázdné, o lidech podle všeho ani stopy a ani žádné pozdější zmínky. 

V Římě uspořádáno děkovné "svaté jaro", ver sacrum, druhé a poslední v psané historii Říma (po roce 217), a kurulští aedilové A. Atilius Serranus a L. Scribonius Libo vypravili v dubnu poprvé megalésie (podle jul. kalendáře to bylo ještě v prosinci 195). Na jejich "římských hrách", ludi Romani, stáli/seděli poprvé senátoři odděleně, zřejmě plůtkem, od všeho ostatního lidu. Novota se podle všeho neujala a cos. Scipio Africanus, jehož nápad to byl, ztratil na popularitě. Natrvalo zřídil zvláštní sedadla pro příslušníky senátu až princeps Augustus roku 26 a znovu potvrdil Tiberius Claudius. Viz dále k tomu rok 67. 

Zasvěceny t. r. byly ve Městě čtyři chrámy: Iunoně Matutě, Faunovi (zaplatily ho pokuty vybrané od Římanů), Fortuny Primigenii, srov. rok 204, a 1. ledna t. r. Iova Iuraria/Vediovis na ostrově Tiberu, viz k tomu rok 200 (druhý na Capitoliu 7. března 192, iul. až v listopadu).

● Největší svatyně Prvotní Štěstěny stávala v Praeneste, městě bohatém obchodem, a to hlavně s otroky: na vrcholu pahorku s rozsáhlými terasami měla dvě jezírka, divadlo, portik a chrámový komplex patřil podle všeho k největším v Itálii, vůbec v Mediterrániu unikát. Svou definitvní podobu dostal až kolem roku 120, ale lze se domnívat, že základy k jeho jedinečnosti položil P. Sempronius Tuditánus zároveň se svou dedikací chrámu praenestské bohyně v Římě.  

Narodil se Ser. Sulpicius Galba. V roce 168 byl vojenským tribunem v Makedonii, roku 151 praetorem v Hispániích a konsulem roku 144. Proslavená byla jeho řečnická vystoupení proti triumfu L. Aemilia Paulla z roku 167, nebo roku 149 proti Lúsítáncům. Údajně byl vzdělán v přírodních vědách. Zemřel roku 134.

 

************************************************************

193.

Ol. 146, 4

119 SE

55 AE

(Hippiás III.) | (Fanarchidés) 

a. u. c. 561

L. Cornelius Merula a Q. Minucius Thermus

************************************************************

Na jaře se z Říma vraceli Antiochovi vyslanci. Svou diplomatickou misi v Helladě prodloužili jednáním s Aitóly. Spolek Aitólů se v Naupáktu na jarním sněmování usnesl na válce proti Římanům a pro spojenectví s králem Antiochem Velikým. Nejhlasitěji k válce radil Thoás. Aitólové poslali vyjednavače k eventuálním spojencům. Níkandros byl králem Filippem V. resolutně odmítnut: Makedonie byla po porážce od Římanů slabá a kromě toho byli právě Aitólové příčinou makedonské porážky (druhé setkání Níkandrovo s králem, velmi kuriosní, viz roku 191). 

Dikaiarchos z Trichónia, bratr Thoantův, poslaný k Antiochovi, a Dámokritos z Kalydónu, poslaný k Nabidovi, byli naopak úspěšní, protože zde všude byla válečná spojenectví sjednána. Thoás po skončení svého mandátu odplul do Efesu k Antiochovi, aby ho podpořil v rozhodnutí válčit s Římem. V králově radě ho podpořil Alexandros z Akarnánie, do kynoskefalské porážky Filippovy jeho důvěrný dvořan/filos, nyní poradce Seleukovcův.  

Jednání římských vyslanců (viz předešlý rok) u Antiocha Velikého v Efesu nebyla pochopitelně plodná. Mezi vyslanci se měl nacházet i P. Cornelius Scipio Africanus a z této doby, případně až ze začátku roku 192, viz tam, pochází anekdota o jeho údajném setkání s Hannibalem v Efesu. 

Tágem Thessalů na tento rok byl Aiakidés.

Na Peloponnésu zahájil válku proti Achajům, římským spojencům, spartský král Nabis tím, že oblehl Gytheion. Akci je možné datovat až na jaro roku 192. Vypukla krátká čtvrtá válka achajsko-lakedaimonská (viz následující rok).

Na podzim se z Kréty (srov. rok 195) vrátil Filopoimén, který tam v žoldu některých krétských států válčil od roku 200. Stal se popáté stratégem spolku Achajů, kteří ihned rozhodli o válce se Sparťany a zavolali na pomoc Římany.

V Delfách vyznamenali t. r. hieromnémoni Pixódara z Mylas, potomka královského kárského rodu, právem neplatit daně za to, že prokazoval vůči amfiktyonii (a Aitólům) dobrou vůli. Pixódaros byl synem Krateovým a potomkem veleznámého Maussóla, syna Hekatomnóa, srov. rok 334. Následujícího roku poctili v odměnu za náklonnost vůči sobě Chersonésos v Pontu a jeho vyslance-theóry Formióna a Hérákleidu proxenií také za to, že uspořádali na své náklady kultovní hekatombu.   

Pravděpodobně tohoto roku král Antiochos, možná už cestou z rafijské svatby, provdal svou další dceru jménem Antiochis II. za krále Kappadoků Ariarátha IV. Euseba (vládcem od roku 220), který měl z prvního manželství, pro nás anonymního, dva syny Ariarátha a Oroferna, později vydávané za podvržené nebo adoptované (?) děti Antiochidy II.

Ariaráthés IV. měl s Antiochidou dceru Stratoníku (IV.), pozdější choť krále Eumena II., a syna Mithridáta, pozdějšího krále Ariarátha V. Antiochos nabídl jinou svou dceru, jméno neznáme (Láodiku?) rovněž Eumenovi, ten jí ale pohrdl: ostřeji nepřátelství nešlo demonstrovat. Po apamejském míru (188) a sblížení s Eumenem (182sq.) byl Ariaráthés IV. s královnou Antiochidou a dětmi poctěn na Kóu hrami, procesím a žertvami za zdar dynastů, jak vypovídá nedatovatelný fragment stély se státním usnesením. 

Antiochos zavedl nejpozději 19. artemísia roku 119 SE/duben-květen t. r. po celé říši kult své choti Láodiky III., sestře-královně/adelfé basilissé, neboť nás nejen miluje a pečuje o nás ve společném životě/dia to mé monon hémín filostorgós kai kédemonikós autén symbiún", ale také poněvadž je zbožná (příbuzní si ve skutečnosti byli jen vzdáleně). Každá satrapie či stratégie dostala k veleknězi kultu předků a panujícího Seleukovce velekněžku/archiereia ověnčenou o slavnostech zlatým věncem a s právem epónymním (jmenována v datacích dokumentů hned za veleknězi panovnickými). Zachováno královské nařízení/prostagma rozesílané formou dopisu na stélách z Frygie (Dodurga v TR) a Médie (Kermánšáh a Nehávend).

Do Frygie psal král Anaximbrotovi, zřejmě satrapovi (en hois hypo se topois), o zřízení velekněžské funkce, a o jmenování Bereníky, dcery Ptolemaia, syna Lýsimachova z královského příbuzenstva. Anaximbrotos přeposlal text prostagmatu na vědomí jistému Dionýtovi, aby zařídil vše potřebné (dioikétés satrapie?). Do Médie psal Antiochos satrapovi (?) Menedémovi (z Alaband?) s tím, že velekněžkou v Médii se stává Láodiké, Antiochova dcera (Láodíké IV.?).

Menedémos přeposlal kopie králova psaní jistému Thoantovi (dioikétés médský?) a Apollodotovi, zřejmě epistatovi města Láodikeia v Médii, dn. Nehávend, a jejímu magistrátu/tois archúsi. V Médii se o novotě satrapa dozvěděl v xandiku 119 SE/březen 193, jeho podřízení až v panému/červnu, ve Frygii informoval satrapa podřízeného již v květnu. 

V Itálii pokračovala válka s Boji. Keltové byli pod jejich vojevůdcem Boiorikem Římany poraženi konsulem L. Corneliem Merulou u Mutiny na cestě domů obtíženi kořistí z okolí Placentie (srov. rok 183); v bitvě za letního žáru v době, kdy Q. Minucius vstoupil do Pís, padlo čtrnáct tisíc Keltů, tři jejich velmožové byli jati s 1092 Gally pěšími a 721 jízdními, Římanů a spojenců zůstalo na bojišti pět tisíc. Konsul porazil Kelty vzápětí ještě jednou, detaily neznáme. Následujícího roku pokračovali v bojích s Kelty i Ligury oba noví konsulové. 

Nanovo ve stejné době vypukly boje s Ligury (srov. roky 238, 233), které trvaly do roku 182, resp. 154. Dvacet tisíc Ligurů vyplenilo kraj kolem Luny a pustilo se na Písy, které volně oblehlo údajně na čtyřicet tisíc Ligurů. Konsul Q. Minucius Thermus město od obležení osvobodil a napadl ligurské území. Během tažení se konsul ke konci válečné sezony dostal v jakési soutěsce v Ligurii s armádou do obležení, z něhož ho dostala lest se spojeneckými osmi sty numidskými jezdci. Předváděli Ligurům své jezdecké umění resp. neum, dostávali se blíž k nepřátelům, až po čase přešli do útoku. Numidové prolomili linie a pálili okolní pole a domy: Ligurové se na obranu své úrody obrátili a Q. Minucius s Římany se dostali z pasti. 

Následujícího roku jako proconsul je porazil u Pís v bitvě, v níž zahynulo devět tisíc Ligurů. Zahnal je do Ligurie, kterou Římané plenili a k tomu pobrali všechno, co nakradli Ligurové v Etrúrii. Místo rozhodné bitvy u Pís, dnes obec, se dodnes jmenuje po konsulovi Minucciano.

V Hispániích se Keltibérové nehodlali smířit s Římany a jejich expansí. Na jaře praetor P. Cornelius Scipio Nasica, syn Cn. Scipiona padlého roku 211 ve válce s Púny, v těžkých bojích porážel Ibéry a Lúsítány, nejtvrději s nimi u Ilipy: padlo Lúsítánců obtěžkaných lupem na dvanáct tisíc, 540 jich Římané jali (římské ztráty byly vyčísleny na 73 mužů). Byl to začátek vleklých válek s Lúsítánci, které jako součást hispánské války trvaly šedesát let, srov. rok 197.

Odplácel porážky svého předchůdce praetora Sex. Digitia, který ztratil několik bitev s Ibéry severně od Hibéru po odchodu Catonově (viz rok 195), v bojích padla polovina jeho vojáků a přitom se chlubil, že zemi pacifikoval. • Scipio Nasica vymyslel zajímavý lék na nudu vojáků v zimním ležení: ačkoli žádná plavidla pro válku nepotřeboval, dal jim stavět lodi; co se pak s flotilou stalo, nevíme. Zpátky v Římě pokoušel se s podporou Scipiona Africana o konsulát, ale uspěl až roku následujícího.   

Propraetor Zadní Hispánie M. Fulvius Paetinus Nobilior porazil k podzimu u Toleta ve středu Hispánie keltskou koalici Carpétánů, Vakkajů/Vaccaei, Vettónů s Keltibéry, jejichž krále Hilerna Římané dopadli živého.

Do Říma se za svých hispánských válek vrátil krátce po bitvě v Thermopylách roku 191, povolenu dostal ovaci 16. prosince (přediul.) s kořistí pro státní pokladnu 130 tisíci victoriátů, s dvanácti tisíci librami stříbra neraženého a se 127 librami zlata. Ve stejné době jako Fulvius válčil jižněji zdařile praetor C. Flaminius s Órétány.

Následujícího roku 192 M. Fulvius porazil Keltibéry ve dvou bitvách, dobyl několik měst a řadu pevností, úspěšně táhl zemí Órétánů k severu k Tagu, přemohl v několika bitvách Vettóny a dobyl po obléhání Toletum na Tagu, jemuž přitáhli na pomoc. Triumfoval jako propraetor nad Hispánci roku 191 ve dny, kdy M. Porcius Cato zvěstoval v Římě thermopylskou porážku Antiochovu. C. Flaminius porážel Vakkaje, vyvrátil jejich město Licabrum a jeho vládce Conribilona zajal.

Začátkem t. r. postihla Řím a okolí řada zemětřesení až prý to obyvatelstvo otravovalo, neboť na otřesy následovaly usmiřovací obřady s oběťmi, senát nemohl zasedat, takže dokonce konsulové někdy v březnu nařídili, aby se už žádné další otřesy nenahlašovaly... Pak se Tiber rozlil mohutně z břehů a zatopil nízko položená místa Města; velká voda ničila v Římě a okolí i roku následujícího. 

Zasvěcen 1. srpna M. Porciem Catonem chrám Panenského Vítězství/Victoria Virgo na Palatinu dva roky po zaslíbení. Do lokality Castrum Frentinum (= Copia?) bylo posláno tři tisíce mužů sloužících jako pěší vojáci a tři sta jezdců: kolonie dostala latinské právo. Podle censu Sex. Aelia Paeta a C. Cornelia Cethega (47. lustrum) bylo 143 704 římských občanů (srov. rok 204)Na ochranu mimořímských podnikatelů a spojeneckých obcí schválen v Římě návrh tribuna lidu M. Sempronia Tuditana, cos. 185, zakazující uzavírání půjček bankovními agenty podle jiných zákonů než římských nebo latinských/lex Sempronia de pecunia credita.

Následujícího roku vedena řada procesů kurulskými aedily M. Tucciem a P. Iuniem Brutem proti lichvářům a z pokut dali postavit na Capitoliu zlacená čtyřspřeží a tucet zlacených štítů v Iovově chrámu. Dva další Iovovy chrámy zasvětili roku 192 rovněž na Capitoliu.  

************************************************************

192.

Ol. 147, 1

Agémachos z Kýziku

120 SE

56 AE

(neznámý) | (Diodotos I..) 

a. u. c. 562

L. Quinctius Flamininus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Zápas/palé na olympiádě vyhrál Kleitostratos z Rhodu tím, že soupeře uchopil za krk; jinak silák znám není, srov. k tomu ještě rok 301+. 

Vypukla válka Římanů s králem Antiochem III. Velikým a s Aitóly (trvala do roku 188); zahájily ji operace proti králi Nabidovi v tzv. čtvrté válce achajsko-lakedaimonské (viz předešlý rok a zde níže).

Koaličnímí partnery v této válce byli především:

na straně Antiochově                                       na straně Římanů

• Aitólové,                                                        • Achajové,

• král Nabis,                                                     • Athéňané,

• Magnétové,                                                    • král Eumenés II.,

• Amýnandros z Athamánie,                               • Thessalové,

• Élis,                                                               • Épeiros,

• Messénie,                                                       • Rhodos,

• Boiótové.                                                        • král Filippos V.

Na začátku roku vypravili Římané loďstvo pod praetorem A. Atiliem do války proti Nabidovi. T. Quinctius Flamininus byl poslán jako vyslanec senátu do Hellady, posly pověřil také král Eumenés II., do Říma dorazil na podzim jeho bratr Attalos (II.), aby zvěstoval Antiochovu přeplavbu do Evropy, viz zde níže. 

V achajsko-lakedaimonské válce, viz rok předešlý, porazil Nabis Achaje v námořní (mini)bitvě před pobřežím Lakóniky u Gytheia. Sám neměl právo vlastnit podle míru s Římany flotilu až na dvě plavidla. K těm odkudsi přidal tři další, cvičil s mužstvem a Achaje snadno porazil. Stratégos Filopoimén se zachránil útěkem, prchal až do Pater, a admirálská loď se pro své stáří rozpadla a potopila po prvním nárazu, její mužstvo i s nauarchem Achaiů Teisónem z Pater Lakónové zajali. • Velitelská čtyřřadka Achajů byla plavidlem minimálně osmdesát let starým a všude do něho teklo: roku 272 vezla Níkaiu II. jako nevěstu králi Alexandrovi VII. do Korinthu! 

Když se vzpamatoval, vrátil se Filopoimén na člunech, s nimiž vyrazil z argívského území k jihu podél pobřeží. Nabis odvedl třetinu své armády od obléhaného Gytheia a položil se táborem v lokalitě Pleiai. Zde po vylodění ho napadl v noci Filopoimén se svými lidmi a údajně jen málo spartských vojáků uniklo zpět do ležení před Gytheiem.

Achajové pak plenili Tripoli a do Tegeje svolal spolkový sněm, jehož se účastnili vyslanci Épeirótů a Akarnánů. Na straně Achajů tehdy díky Filopoimenovým vazbám bojoval oddíl peltastů z Kréty pod Télemnástem z Gortyny (srov. rok 154), která byla ve spojenectví s Achaji, kdežto Knóssos se Spartou.

Když se Filopoimén znovu vypravil proti Spartě, přišla zpráva, že Nabis dobyl Gytheion, který byl v obležení od minulého roku (srov. tam). V několikadenních potyčkách severně od Sparty bylo Nabidovo vojsko poráženo, přišla porážka Pýthagorova a Nabidova před Spartou a Lakedaimonští utekli za hradby města. Achajové se spojenci pak třicet dnů plenili bezbranný lakónský venkov, než se vrátil s armádou do Acháie.

Na zásah T. Quinctia uzavřely obě válčící strany příměří a Achajové vyklidili Lakóniku (viz dále níže). Pak Říman opustil Athény, odkud sledoval achajsko-lakedaimonskou válku, a přes Euboiu odešel do Démétriady. Všude dosazoval k moci prořímské, oligarchické režimy. Oposice musela prchnout buď k Antiochovi do Anatolie nebo k Aitólům.

V létě se na sněmu spolku Aitólů, jehož se zúčastnili poslové krále Eumena II., Athéňanů, T. Quinctius osobně setkali zástupci emigrantů-protiřímských politiků z různých států Hellady. Mezi nimi také Eurylochos, úřadující magnétarchés, který se právě vytratil ze sněmování Magnétů v Démétriadě, kde bouřil proti zvěstem, že se Římané dohodli na vydání města Filippovi. Přitom se pustil do přítomného T. Quinctia a prořímský politik Zénón a většina sněmu se pak Římanovi omlouvala (viz zde níže). 

Aitólové rozhodli povolat z Asie do Evropy krále Antiocha. Na sněmu byl přítomen i králův posel Menippos, s nímž se z Efesu vrátil Thoás, viz rok předešlý. Nadšení z Antiochova příchodu a změny vlévalo do Aitólů velkou odvahu. Jeden z jejich vůdčích politiků Dámokritos odmítl předat přítomnému T. Quinctiovi text sněmovního usnesení se slovy, že má právě na práci něco důležitějšího, ale že mu ho brzy předá ve svém ležení na břehu Tiberu/in Italia daturum, cum castra ibi Aetoli posuissent; srov. jeho konec následujícího roku.

T. Quinctius odcestoval z Naupáktu, místa aitólského sněmování, do Korinthu. Aitólové zahájili vojenské operace: jejich cílem bylo zmocnit se Démétriady, Chalkidy a Sparty. Aitólský hipparchos Dioklés obsadil náhlým přepadem Démétriadu na vlažně prořímském spolku Magnétů (srov. rok 194) a dovedl domů magnétarcha Eurylocha; prořímští politici byli vyhnáni či pozabíjeni, viz zde níže, Magnétové se přiklonili k Aitólům.

Před Chalkidou Aitólové pod Thoantem, který se spolčil s exulanty Euthymidou, vyhnaným démagógem, a obchodníkem Hérodórem z Kiu, neuspěli, ačkoli měli ve městě příznivce a Thoás disponoval dvěma tisíci mužů pěchoty a dvěma sty jezdců s flotilou třiceti dopravních lodí, viz zde níže. Vůdcové Chalkidských Mikythión a Xenokleidés se drželi spojenectví s Římem a udrželi ve svém táboře též Eretrii, Karystos, vlastně celou Euboiu. Přeplavili se s oddíly proti přicházejícím Aitólům a jejich spoklencům a utábořili se u Saganea. Když Thoás viděl, že efekt překvapení se nekoná, odtáhl. Eumenés pak zanechla v Chalkidě pět set svých vojáků, sám plul do Athén.   

Alexamenos z Kalydónu, který býval prořímský a byl mimo jiné jedním z plánovačů vraždy promakedonského Boióťana Brachylida/Brachylla v roce 197, se dal přesvědčit stratégem Dámokritem k sebevražedné misi ve Spartě. Z Aitólie se vypravil s oddílem tisícovky pěšáků a třiceti jízdních vojáků informovaných o cíli akce do Sparty, kde byli Aitólové srdečně přijati, neboť přinášeli pomoc proti Achajům. S královskými vojáky cvičili před hradbami a družili se.

Někdy na konci léta však Alexamenos, který se s Nabidem velmi sblížil, před očima všech zavraždil na vojenské přehlídce krále, když nejprve probodl koně a na zemi ležícího ubodali ostatní Aitólové kopími. V plné zbroji se pak zmocnili královského paláce.

Prý si tam hodiny Alexamenos prohlížel poklady, jeho druhové se ohlíželi po kořisti v okolí. Při vzbouření Sparťanů, které vedl Nabidův příbuzný Lakónikos (nebo alespoň byl s jeho dětmi vychováván), byli všichni Aitólové Sparťany zabiti nebo na útěku laúeni a prodáni do otroctví, Alexamenos padl v paláci v boji: jeden z příkladů akce, z níž není návratu, snad první sebevražedné komando dějin.

Lakónikos potom zřejmě přijal královský titul a stal se posledním králem ve Spartě (vládl do asi roku 188, viz). Možné je ale i to, že se udržel jen velmi krátkou dobu, viz další. Nejvlivnějším mužem ve Spartě byl jistý bohatý a proachajský Tímoláos, hostinný přítel Filopoimenův, za nímž v této době cestoval do Megalopole a podle všeho garantoval proachajský kurs deklasovaného Lakedaimonu.

V téže době se dostal A. Atilius s loďstvem před Lakóniku. Jeho výsadek získal zpět přímořská sparťanská města. Filopoimén vstoupil do nehájeného města a donutil Lakedaimonské vstoupit do spolku Achajů. Nový spartský režim podaroval Filopoimena 120 talenty, výnosem z prodeje Nabidova majetku, ale podle všeho Megalopolíťan dar odmítl; zprostředkovatelem byl Tímoláos. • Sparta byla proaitólská od roku 229 (srov. rok 188, kdy došlo k ústavní změně)Vstupem dórské Sparty do achajského společenství skončila čtvrtá válka obou států, v níž vlastně ztratil Lakedaimón svou státní suverenitu.

Na podzim se v Eurípu setkal T. Quinctius s králem Eumenem II., který vložil do Chalkidy novou posádku a pak odplul do Athén. Titus s Thessaly, kterým velel stratégos Eunomos, táhl na Démétriadu, odkud byli předtím vyhnáni Eurylochem, vůdcem proaitólské a protiřímské strany, jeho političtí protivníci. Vůdcem prořímské strany v Démétriadě byl Zénón, který nedávno vypudil proaitólského Eurylocha, viz zde výše. Démétrias zůstala při Aitólech.

Tágem Thessalů pro tento rok byl Epidromos z Lárissy, který zemřel po osmi měsících v úřadu. Jeho nástupce Eunomos pak zůstal tágem také pro celý rok 191.

V Asii se na konci zimy 193/192 král Antiochos vrátil ze Syrie zpět do Efesu, viz rok 193. V Anatolii mu začala válka s povstaleckými Pisidy a s městem Sidé (srov. události roku 218), ale do konce jara byla úspěšně dovedena do konce.

Na jaře dorazili římští vyslanci P. Sulpicius Galba, cos. 211 a 200, a P. Villius Tappulus, cos. 199, do Pergamu. Eumenés II. byl vřele pro válku s Antiochem. Když se s létem Antiochos přeplavil přes Helléspontos, vyslal do Říma v čele poselstva svého mladšího bratra Attala (II.), který byl senátem nezvykle přátelsky uvítán a podarován (dostal dva koně s výstrojí, stříbré nádobí o sto librách a zlaté o dvaceti).

P. Sulpicius v Pergamu onemocněl, P. Villius pokračoval do Efesu. Zde se měl na začátku roku několikrát setkat s Hannibalem, neboť král byl právě na tažení do Pisidie. Mezi vyslanci byl údajně také P. Cornelius Scipio Africanus a také prý hovořil s Hannibalem: měli se úsměvně přetahovat o to, kdo že je největší z vojevůdců (srov. ale již rok 193). Četná setkání Púna s Římany prý budila u dvořanů Antiochových podezření a Antiochos začal Afričanovi nedůvěřovat, přestal ho zvát na zásadní porady.

Podle zachovaného usnesení Délských o vyznamenání proxena a euergeta P. Cornelia Scipiona snítkem posvátného vavřínu lze usuzovat, že vítěz nad Hannibalem někdy v této době na Východě byl. V inventářním seznamu obětin v Apollónově chrámu na Délu z roku 179 se nacházejí zlaté věnce v ceně jednoho sta drachem s nápisem od Publia i Lucia Corneliů Scipionů.

Z roku asi 192 pochází též fragment usnesení Délských o poctě pro vyslance do Říma, kde měli usilovat o obnovení spojenecké smlouvy. Zřejmě byli úspěšní (nicméně roku 167 věnovali ostrov Athéňanům, viz).  

Během pobytu vyslanců v Efesu nenadále zemřel nejstarší syn krále Antiocha Velikého Antiochos, jeho spoluvládce. V protiseleukovských kruzích šla pověst, že ho otec dal otrávit. • Spoluvláda obou králů je naposledy doložena v babylónských klínopisných textech dnem 28. ledna, otcem byl jmenován roku 211, resp. 209. Antiochos byl krátce manželem své sestry Láodiky IV. (srov. rok 196 a rok 178, kdy již dávno byla manželkou jeho mladšího bratra Seleuka IV., kde též další domněnky)

Někdy po této události, nejpozději do vyklizení Lýsimacheie následujícího roku, padl do zajetí nového korunního prince Seleuka druhorozený syn P. Cornelia Scipiona Africana Lucius. Seleukos s ním jednal na úrovni a před bitvou u Magnésie roku 190 ho bez výkupného propustil; viz jinou versi osudu mladého Scipiona tam.

Jednání s Římany P. Sulpiciem, který se již uzdravil, a s P. Villiem v Efesu vedl Antiochův důvěrník, první z hetairů Minnión; byla opět bezvýsledná a smutek u dvora posloužil jako záminka v nich nepokračovat. P. Sulpicius zpochybnil Antiochovo dogma, že král obnovuje dynastickou vládu nad Asií. Poukazoval na území ovládané Ptolemaiovci i Filippem V. a dlouhou samostatnost řady hellénských států v západní Anatolii. Dal předvést jejich vyslance, kteří předkládali své požadavky a pro efeskou konferenci, které se Antiochos neúčastnil, byli instruováni Eumenem.   

Přeprava do Evropy. Na začátku podzimu přijel do Efesu Thoás z Aitólie ohlásit králi Antiochovi dobytí Démétriady, viz zde výše. Nato se král vypravil s loďstvem o stovce válečných plavidel různého typu a o dvou stech nákladních z Efesu přes Ílion, kde obětoval Artemidě, Imbros, Skiathos a u Ptelea v Thessalii vstoupil v říjnu na půdu Hellady. Zde se spojil s oddíly Eurylochovými a spolu s ním, byl to stále ještě úřadující magnétarchés, a s Magnéty slavnostně vplul do Démétriady. Měl s sebou jen deset tisíc pěšáků a pět set jezdců se šesti slony (srov. k tomu rok 171).

S tak malým vojskem by nešlo obsadit Helladu, natož vést válku s Římem: nepochopitelná ignorance Seleukovcova, nebo tak veliká obava z odkrytí zad Ptolemaiovi Epifanovi?

Z Démétriady pokračoval král do Lamie, kde byl na shromáždění Aitólů zvolen za vrchního velitele/stratégos autokratór, a to přičiněním příznivců Thoantových; stávající stratégos Faineás byl vůči králově osobě zdrženlivější, nehorlil pro válku a zastupoval názory mezi Aitóly rozšířené varující před válkou s Římem. Thoantovi k ruce zvolil sněm třicet zvláštních poradců/apoklétoi

Aitólové se s Antiochem v zádech pokusili získat zpět Chalkidu, ale město dokázala prořímská strana Mikythióna a Xenokleida s pomocí achajských žoldnéřů, které tu zanechal Eumenés II., udržet, srov. zde výše; k otevřenému boji ještě nedošlo, neboť král stál pod hradbami s pouhou tisícovkou svých mužů, Aitólové s nově odvedenými vojáky a o město se bojovalo jen argumentačně. Vůdcem proaitólské strany v Chalkidě býval exulovaný chalkidský předák Euthymidás žijící v Athénách, Thébách a v Salganeu, a vlivný obchodník v oblasti Hérodóros z Kiu, který se usadil v Throniu (už o nich slyšet nebude, viz zde výše). 

V této době se na stranu Aitólů a krále Antiocha postavil Amýnandros z Athamánie (srov. jeho chování za druhé války makedonské), který mohl dokonce Antiochovi nabídnout jednoho pretendenta makedonského trůnu jako možnost nátlaku na Filippa V.: jistý Alexandros z Megalopole o sobě prohlašoval, že je potomkem Alexandra Velikého. Měl dva syny, Filippa a Alexandra, a dceru Apamu, kterou provdal za Amýnandra. A tento Filippos se měl stát králem Makedonců, viz jeho konec roku 191.

Pak byl u Délia královskými pod Menippem poražen malý římský oddíl s Mikythiónem, první padlí a zajatí, bylo jich padesát, ve válce dosud nevyhlášené. Chalkis a ostatní eubojská města konečně otevřely brány a jejich prořímské posádky i římské garnisony odtáhly, Euboia a Eurípos přistály v králově moci. Prosyrskou stranu v Chalkidě representovali Eubúlidés a Filón. 

V téže době se ke spojenectví s Aitóly a s Antiochem opatrně přidali Élejští a Messénští. Élejští poslali do Chalkidy Kallistrata, který žádal Seleukovce, aby do Élidy poslali vojáky na ochranu před Achaji, svými nepřáteli. Král poslal Kréťana Eufana s tisícem mužů. Po Thermopylách, viz rok následující, králův oddíl odešel a Élejští s Messénií byli donuceni vstoupit do paktu s Achaji.

Koncem září se stal stratégem spolku Achajů Diofanés z Megalopole, který vynikal tělesnou konstitucí, bojovým uměním a pod Filopoimenovým velením se vyznamenal t. r. v bojích s Nabidem v okolí své vlasti. Po velkých poradách v Aigiu za přítomnosti T. Quinctia, vyslanců aitólských a Antiochových, kteří oba vyzývali k neutralitě, vyhlásili Achajové válku Antiochovi. Na Flamininovu radu hned poslali po pěti stech vojáků na posílení garnisonu v Chalkidě, tehdy ještě římského, a do Peiraiea. 

V Athénách totiž div že nepropukla revoluce, poněvadž démagógové stáli na straně Antiochově a hleděli získat "prodejný plebs/vénális multitúdó" (Livius) na svou stranu, Athény byly stále římským spojencem, a sami si prý dělali naděje na královské dary/spé largítiónum.

Pak ale prořímský a protidémokratický blok zvítězil. Pozval do města T. Quinctia a proaitólsky a tím pádem protiřímsky smýšlející občané museli odejít do vyhnanství. Jejich mluvčím byl blíže neznámý Apollodóros, návrh zákona podával León z rodiny aristokratické a Athény setrvaly v římském táboře bezproblémově až do válek Sullových.

Antiochos si vybral Chalkidu za své zimoviště. Zřejmě teprve v prosinci, někdy po zprávách o Déliu, vyhlásili Římané válku Antiochovi Velikému, obřadně až s nástupem konsulů pro rok 191 v březnu. Vrchním velitelem byl určen nastupující konsul M’. Acilius Glabrio, pomocné sbory a proviant dodali jejich spojenci král Eumenés II. a Rhodští. Královské nabídky učinili Filippos V., Ptolemaios V., Masinissa, který mimo jiné nabídl i dvacet slonů, a Kartháginští, viz rok následující.

Ve stejné době byli u Antiocha vyslanci Épeirótů, které vedl Charops Starší (srov. rok 198). Drželi se stranou a zdrženlivě s vysvětlením, že jsou z Hellénů Římanům nejblíže. Je-li však král schopen je ochránit, rádi ho ve své zemi přijmou, přijde-li se svou celou vojenskou silou. 

V prosinci byl ještě Antiochos v Thébách, kde uzavřel spojenectví se spolkem Boiótů. Pak odešel do Démétriady, kde měl porady s Hannibalem, jehož údajně neustále závistivě očerňoval u krále Aitól Thoás. Pún mimo jiné neustále doporučoval přímou invasi do Itálie a plán vést válku s Římany v Helladě neschvaloval. Znepřátelil si tak též Antiochovy dvořany. Nauarcha Polyxenidu poslal král do Asie, aby přivedl do Evropy celé seleukovské vojsko a z Démétriady se obrátil do Thessalie, která mu nebyla nakloněna.

Cestou k Lárisse se utábořil před Ferami, kam se měli dostavit královi spojenci Aitólové a Amýnandros Athamánský, a přikázal Filippovi z Megalopole, srov. zde výše, aby se svými lidmi sesbíral a pochoval do mohyly kosti Makedonů padlých před šesti roky u Kynoskefal; Filippos V. tuhle odvěkou povinnost podle všeho nesplnil a to samozřejmě, mimo jiné, definitivně udrželo zahanbeného krále Filippa V. na římské straně, na níž setrvávala též thessalská aristokracie.

V průběhu prosince či na přelomu roku se mu krátkém obléhání vzdaly prořímské Fery, kde králi vydali posily z Lárissy, jimž velel Hippolochos (Lárissany propustil). Skotússa sama otevřela brány, Krannón byl vzat za pochodu, vzdal se Farsálos a Antiochos držel téměř celou Thessalii. Oblehl krátce Lárissu, ale nechal toho, když se ke Gonnům přiblížil Ap. Claudius Pulcher se dvěma tisíci Římanů vyslaný v zimě přes hory M. Baebiem po jednání s Filippem Makedonským kdesi na dassarétském území, viz rok následující. Královští odtáhli na Euboiu do Chalkidy a Římané vložili do Lárissy svou posádku.

V případě Skotússy je zajímavé, že pravděpodobně po získání samostatnosti roku 196 opravili měšťané městské hradby, jak dokladuje zachovaná fragmentární stéla s podrobným popisem opevnění věž od věže a mezi branami. Nápis pořízený z neznámého důvodu neobsahuje zmínky o financích. 

 

V Alexandreji u dvora vrcholily rovněž spory o zahraniční orientaci mladého krále. Prohrál Akarnánec Aristomenés, který se pro spojenectví s Antiochem angažoval trochu příliš: král Epifanés mu poslal pohár s jedem. Aristomenés byl jeho vychovatelem a regentem, ale před vyslanci si dovolil do krále šťouchnout, když při audienci usnul, což dvorští lichotníci sedm- nebo osmnáctiletému králi udali a nafoukli, že ho takhle ponížil veřejně, před celým světem... • Je to první doklad pro takový způsob nařízené sebevraždy u Hellénů, srov. první případ nařízené smrti v Číně z roku 258.

Aristomenés byl regentem od roku 197 či 196. Nyní vládl Epifanés již samostatně a jeho novým rádcem se stal Polykratés z Argu, který se proslavil u Rafie a byl pak guvernérem na Kypru (srov. roky 217, 203 a 197sq.).

V Římě t. r. zaznamenali dlouhotrvající zemětřesení, údajně se Město třáslo 38 dnů, ale škody otřesy nenapáchaly. Velký požár sežehnul Dobytčí trh/forum bovarium s okolím, s krámy plnými zboží. O skandálu konsula L. Quinctia Flaminina na tažení v keltských krajích viz rok 184.